Ale, ale? Copak to tu máme?
Dorazily mi nové pokyny. Zbrusu nové notičky, jak jsme občas žertovali s kolegy o připravených otázkách. Ty měly sloužit ke snazší analýze našich pacientů, tak nám to bylo řečeno. Nebyla jsem včerejší, snad nikdo z nás. Moc dobře jsme věděli, že někdo tam nahoře potřeboval odpovědi na otázky, které je zajímaly. Možná se snažili najít další špínu, potenciální hrozbu nebo hledali beránky. Takto mazaným způsobem hledali dotyčné, kteří by možná posloužili lepším záměrům nebo naopak by se jich potřebovali zbavit a neměli dobrou záminku.
Tak či onak. Já jsem byla taky řadový zaměstnanec, který měl dělat svou práci. To neznamenalo, že jsem z toho nemohla vytřískat i něco pro mě. Předem připravené otázky jsem si lépe zformulovala, tak abychom z toho těžili obě strany. A zároveň, aby si daný zaměstnanec nemyslel, že tu sedí na výslechu.
Zajímavé pro nadcházející sezení bylo, že jsem měla vést rozhovory se všemi týmy, které spadaly pod moji správu, kromě vedoucích. To mě přišlo zajímavé. Takové požadavky nebyly běžné a během mojí přípravy jsem si nepřestala klást otázku proč tak najednou a co za tím stálo.
Se záměrem nebo bez, já se osobně těšila na jednotlivá sezení. A začala jsem u svého nejproblematičtějšího týmu – Faceless lion.
Jako, nechápu, kdo jim dal takové jméno. Všichni v jejich oblasti, až na zahraniční výjimky mají tradiční české jméno nebo označení. Nebyl to ani zděděný název, nic takového nikdy v záznamech neexistovalo. Kdo to vymyslel a kdo to schválil? To byly otázky, kterých jsem se za boha nemohla dopátrat.
- Damien Lector
- Marta Akanská
- Logan Jan Hollingsworth
- Erik Filipson
- Patrik Lucas
- Dominik Adams
- Sofia Ezekielová
- Stephan Rychlostt
„Vás jsem neviděla dobré tři měsíce. Jak se máte?" začala jsem pozvolna, ač jsem měla velkou chuť začít filozofickou otázkou hned na startu. Nechtěla jsem, aby mi utekl sotva by vešel. Zástupci mývají tendence kopírovat mravy svých vedoucích, proto jsem po jeho příchodu nastavila automatický zámek až do konce našeho hodinové sezení. Otevřela jsem si jeho složku a připravila mu sklenici s vodou.
„Řekl bych bez komentáře, ale že jste to vy-" upravil si brýle na nose, „už jsem se měl lépe. Spánkový deficit a málo tekutin v oběhu."
Ocenila jsem jeho otevřenost. Tady měl prostor se vyjádřit téměř ke všemu.
„Náš rozhovor budu nahrávat, proto pokud naše konverzace zasáhne citlivé či prověrkou soukromé místo, máte právo zastavit nahrávání."
„A jak se daří vám? Kolikátý jsem v pořadí?"
„Děkuji za optání. Daří se mi. Těšila jsem se na vás, jste z vašeho týmu první."
Výraz v jeho tváři se nezměnil. Pohodlně se usadil a napil se vody.
„Asi můžeme začít."
„Ať je po vašem," spustila jsem nahrávání a přesunula svou pozornost na připravené otázky.
Doslovný přepis nahrávky #DL77_29
Lector: „Jmenuji se Damien Lector a dávám svolení tento rozhovor nahrávat."
Křížová: „Mám na vás připravené tři otázky. U každé chci, abyste svou odpověď rozvinul do detailů. Sem a tam vás pobídnu, pokud mi vaše odpověď nebude stačit. Berte to jako úvahu. Zamyslet se nad tématem. Popřípadě budu pokládat navazující otázky."
Lector: „Vím, co je úvaha."
Křížová: „O tom nepochybuju. Začněme první otázkou: Jaká je vaše pozice v týmu a co to pro vás znamená?"
Lector: „Má pozice v týmu se za tu řadu let příliš nezměnila. Jako zástupce vedoucího mám povinnost kontrolovat chod týmu, své přidělené projekty a během Blakovi nepřítomnosti zastat jeho funkce s omezeným přístupem nebo v případě nouze s pružnou prověrkou. Co to pro mě znamená? Výzvu. Před Nadací jsem se vedoucím pozicím vyhýbal. Neměl jsem rád kontakt s lidmi."
Křížová: „A nyní máte lidi v oblibě?"
Lector: „Ne, ale naučil jsem se komunikovat s blbci. Přehnaná byrokracie mi v takovémto prostředí nevadí, možná ji i preferuji. To než doslova vysvětlovat, proč se má dělat tak a tak."
Křížová: „Stručné a jasné."
Lector: „Nepreferujete tento způsob…výslechu?"
Křížová: „Ale prosím vás. Tyto sezení mají pomoci vám k sebereflexi a úlevě svědomí."
Lector: „Oba víme, že to tak není."
Křížová: „Hezky vás to naučil, tak tedy druhá otázka: Jaké jsou vaše vyhlídky do budoucna? Řekněme v rozmezí pěti let."
Lector: „Dokončím rozdělané projekty, obdržím nové, debatujeme o renovaci pracoviště. Třeba se dočkáme…to tak v rámci roku. Stále se vidím ve své pozici jako zástup. Nepředpokládám, že Blake bude zvolen do ČRODu, čímž by mi předal svou pozici. Vidina je to pěkná, ale není pravděpodobná."
Křížová: „Chtěl byste převzít jeho povinnosti? Celý tým a všechny projekty?"
Lector: „I kdybych sebevíc chtěl, stále se mám ledacos učit. Pokud by mi to spadlo teď hned do klína, nikdo by nebyl příliš nadšený. Já především. Zbytečný chaos."
Křížová: „Mluvíte o sobě, a zároveň na tým. Máte slušně nakročeno."
Lector: „Raději tento tým, kde znám silné a slabé stránky nežli zcela nový tým zelenáčů, se kterými bych musel všechno absolvovat znovu. Trpělivost přináší růže."
Křížová: „A trny s tím. Poslední otázka dne: Jak by se váš život změnil, kdyby vám do něj nevstoupil doktor Dinnský?"
Lector: „Nebyl bych tady, v Nadaci. Odpykával bych si trest nebo bych seděl na psychiatrii a hrabali by se mi v hlavě, kde se v mém životě stal ten zlom, který mě vedl k mým činům. Hádám, že by to svedli na nešťastné dětství, nízkou komunikaci v rodině, nepřítomnost jednoho z rodičů a šikana ve škole."
Křížová: „Jste mu vděčný, že jste se díky jeho nabídce dostal až sem?"
Lector: „Vděčnost prokazuji svou prací. Jedno bych však bez jeho doporučení nedokázal – zajistit, aby mi moje dcera zůstala."
Křížová: „Už bude v pubertě, že?"
Lector: „Za pár týdnů dvanáct. Už mám podepsaný odchod na dva týdny. Slíbil jsem jí, že spolu strávíme narozeniny. Chce jít do zoo."
Křížová: „To mile ráda podpořím. Děti jsou krásná věc. Obzvlášť, když už jsou ve věku, kdy si spolu můžete povídat o hlubších tématech. Ví, co děláte?"
Lector: „Velmi často se ptá. Prozatím odpovídám, že dělám pro vládu. Ale tuší, že to není tak jednoduché."
Křížová: „Je chytrá po otci. To je vše. Děkuji za váš čas."
S Martou byla vždy příjemná konverzace. Povinná sezení byla pro nás vždy pokec u kafíčka. Vždy si bylo o čem povídat. Od jejich povedených kolegů, až po nejšťavnatější drby, které kolovaly v řadách ženského kolektivu. Naneštěstí jsem měla daný okruh otázek, čímž jsem nám oběma nastavila mantinely.
„Nevěřila bys Jarmi, co se u nás začalo dít," začala Marta nadšeně, „a stačil k tomu útok na psycholožku." Ona věděla, jak napnout mou zvědavost. To uměla, jak nikdo před ní. Za celou dobu našich sezení jsem si nepřestala klást otázku, co jí vedlo do jejího stávajícího týmu. Když na to čirou náhodou přišla řeč, každá odpověď byla jiná než ta předešlá – z pomsty, z nevědomosti, za výzvou, ze zvědavosti, za známostí. Ze záznamů se daly vyvodit události, které vyvolali následnou katarzi.
A tu našla u něj? Na takovém místě jí byla škoda.
„No s tím mě vůbec nestraš! Co se to u vás děje? Uteklo vám něco?" naznačila jsem mírné znepokojení.
„Tak s tím nestraš ty mě! Co jsem zaslechla, tak to bylo nepovedené sezení."
Podezřele jsem se na ní podívala, „a ty tomu věříš?"
Vysmála se mi. Nebylo třeba dalších slov.
„I tak," pokračovala jsem, „podrž myšlenku, to všechno probereme mimo záznam. Čeká tě tu zamyšlení se nad třemi otázkami. Poslední dobrou nám rozšiřují repertoár," společně jsme se zasmály. Sdílely jsme názor na zbytečnou byrokracii a přidělávání zbytečné práce. Pro tentokrát se mi trefili do chuti. Nad těmi otázkami se někdo tam nahoře dlouho zamýšlel.
„Nemáš už dávno naše odpovědi?"
„Tsk, neber mi práci. Já si s vámi ráda povídám."
Doslovný přepis nahrávky #MA51_11
Akanská: „Mé jméno je Marta Akanská a stvrzuji nahrávání tohoto pohovoru. Následnou distribuci pouze k studijním účelům."
Křížová: „První má otázka: Jaká je tvá pozice v týmu a co to pro tebe znamená?"
Akanská: „Pozice v týmu? Mno, to jsi mi dala na start. Takhle, bylo mi řečeno, že jsem druhá strana mince – jiný pohled na věc, co se týče empatie a porozumění. Ale nestydím se o sobě prohlásit, že jsem ta ženská síla týmu."
Křížová: „Myslíš, že tě přijal jen proto, že jsi žena?"
Akanská: „Tehdy jasně vydal prohlášení, že hledá do týmu ženu, aby obohatila jejich mužské názory. A během konkurzu bylo moje pohlaví jenom vstupenka. Dál se posuzovaly moje schopnosti, názory, postoje."
Křížová: „Takže se v týmu cítíš dobře? Nejsi utlačovaná nebo podceňovaná?"
Akanská: „Já určitě ne. Asi jsem výjimka. Poslouchám tady, jak si hrozně ženský stěžujou, že mají vedoucího sexistu, šovinistu nebo troubu. Pokud to není ženská, i když tam…je to taky zrádný. Ale, abych ti odpověděl na tvou otázku, cítím se spokojeně na své pozici. Dostávám stejnou příležitost jako ostatní, není mi nadržováno ani odepíráno. Když se hlásím o slovo nebo chci projevit názor, je mi to umožněno a není na mě pohlíženo jen jako na ženskou, nýbrž jako na součást týmu, která je ženská. A znamená to pro mě to, že se nemusím bát toho, že se mi mezi nimi něco stane. Cítím se tam bezpečně jak mentálně, tak fyzicky."
Křížová: „To ráda slyším. Chytrých holek tu máme málo, tak se o ně musíme starat. Tak můžeme druhou otázku?"
Akanská: „No sem s ní."
Křížová: „Jaké jsou tvoje vyhlídky do budoucna? Rozmezí pěti let, plus mínus."
Akanská: „Rozhodně neplánuju otěhotnět, jestli tam směřuje otázka. Co tam mám dál, jasně, mám se účastnit řady konferencí, které mi možná zajistí buďto vyšší příjmy, větší zodpovědnost nebo mi to zajistí jméno. Ač tak či onak, body pro mě. Určitě si chci dodělat kurz sebeobrany a určitě bych to viděla na rozšíření si jazykových dovedností. Líbila by se mi francouzština."
Křížová: „A stále se vidíš v týmu?"
Akanská: „Pokud mi nebude doporučen nadpozemský tým, kde to bude zalité sluncem a duhou, nemám důvod odcházet."
Křížová: „A co další členka? Nepřesvědčila bys Dinnského, by se k vám přidala další nadějná pracovnice?"
Akanská: „A víš, že ani ne? Sofia je zlatíčko a balancuje mé občasné…radikální názory. Další holka u nás nemá místo…kde? Když to čas od času nadhodím během schůze, zda zvažuje další ženu o týmu, tak Blake odvětí, že já a Sofie máme všechno, co tým potřebuje."
Křížová: „Líbí se mi, že se ho na to ptáš. Vidiny spíše v seberozvoji, nežli mimo tým či oblast. Tak dáme si poslední otázku dne: Jak by se tvůj život změnil, kdyby ti do něj nevstoupil doktor Dinnský? Kde bys byla? Co bys dělala?"
Akanská: „Velmi hypotetické, co by kdyby…"
Křížová: „Zamysli se, nech myšlenky plout, času máme dost. Čistě hypoteticky, ano, ale je dobré se nad tím občas zamyslet. Můžu ti zastavit záznam a spustit ho, až bude připravena odpovědět. Já však budu muset mlčet…"
Akanská: „Dej mi pět minut."
Záznam pozastaven na 5 minut a 20 vteřin.
Akanská: „Tak asi tuším."
Křížová: „Chceš zopakovat otázku? Kde bys byla, kdyby ti do života nevstoupil Dinnský?"
Akanská: „Asi bych se hodně dlouho tahala se svými mindráky z předchozího týmu. Jen tak od sebe bych nezačala chodit na terapie. Určitě bych svůj hněv utápěla ve víně a byla bych nasraná na celý svět, na chlapy především. Dřív nebo později by mě asi odsud vyrazili, než abych odešla sama. A asi zajdu do extrému, ale co už, hypoteticky, asi bych úmyslně ničila chlapům životy a sobě systematicky taky."
Křížová: „Až takhle to vidíš?"
Akanská: „Jen ať jsem sama sobě odstrašující případ. Kdyby mě tehdy nehnal na terapie, byla bych postrachem všech."
Křížová: „Dinnský tě hnal na terapie?"
Akanská: „To byla podmínka. Termín první návštěvy psychologa, následné termíny nebo ať táhnu. Bez toho by mě nepustil do týmu, nehledě na mé výsledky v testech a zkouškách."
Křížová: „Byla velká konkurence?"
Akanská: „Až jsem se divila. Zřejmě jsem nebyla jediná, co hledal…změnu."
Křížová: „Už zabíháme mimo, ale zajímá mě, kdo z těch uchazeček byl pro tebe vysloveně soupeřkou?"
Akanská: „Ve finále jsme se setkala s Molečovou."
Křížová: „S Jitkou? Jitkou Molečovou? Ježiš, ta snad dělá ve dvanáctce. Anebo jí už přesunuli? O té jsem neslyšela roky…"
Akanská: „No vidíš, možná bys s ní vedla ten samý rozhovor, kdyby situace dopadla jinak."
Křížová: „Ale nedopadlo. A, akorát nám vyšel čas. To máme pro dnešek hotovo. Děkuji ti za čas."
Hollingswortha nešlo přehlédnout. Při vstupu se musel hrbit, jen aby se se neudeřil do hlavy. Hold prokletí mužů se dvěma metry. Neměl to jednoduché ve směs v celé oblasti. Tady u mě se mohl cítit nepříjemně, ale na druhou stranu jsem to byla já, kdo měl průměrnou výšku. Na tyto nepříjemnosti musel být zvyklý. A taky mi to dával jasně najevo – netvářil se nadšeně, možná až unaveně.
„Jak se dneska máte, Logane? Můžeme si tykat?" pokusila jsem mu vlít trochu barvy do tváře. Ani se na mě nepodíval.
„Můžem. Jde to," odpověděl, div ne jednoslovně. To byl jeho styl. Dostat z něj víc, než jedno slovo byl občas nadlidský úkon, ale naštěstí jsem měla své metody, jak toho docílit.
„Spal jsi vůbec? Vypadáš, že mi usneš v křesle," konečně se na mě podíval. Duše opustila tělo. Určitě se na mě velmi těšil, stejně jako já na něj.
„Nespal."
„A smím se ptát proč?"
„Vedlejší účinky…" a hlavně že jsem psala doporučení, aby na něm omezili testování těch jejich sraček, co si kuchtí v pracovně.
„Vydržíš mi neusnout během našeho sezení? Mám na tebe pár otázek."
„To víš, že vydržím. Co tě zajímá dnes?" jeho jízlivý úsměv jsem ponechala stranou. To tykání nám moc dlouho nevydrželo.
„Tři otázky. Odpovědi žádám rozvést. Raději se nad nimi dlouze zamysli, ale prosím, víc jak dvě věty."
„Pokusím se."
Doslovný přepis nahrávky #LJH31_25
Hollingsworth: „Dávám svolení nahrávat. Hollingsworth Logan."
Křížová: „Začněme tedy: Jaká je tvoje pozice v týmu a co to pro tebe znamená?"
Hollingsworth: „Nemám žádnou pozici. Jsem členem týmu a sloužím jako testovací subjekt pro vnitřní účely týmu."
Křížová: „Takhle se vidíš?"
Hollingsworth: „S takovou jsem nastupoval. Občas hlídám partičku. Taková chůvička."
Křížová: „Víc nic?"
Hollingsworth: „Nenapadá mě nic víc, co by bylo zajímavé. Je to fajn, jsem tam spokojený. Nejsem typ, co by se chlubil, ale s touhle visačkou…je to zajímavé. Ty pohledy."
Křížová: „Tak pokračujeme. Dále by mě zajímalo: Jaké jsou tvoje vyhlídky do budoucna? Plus mínus pět let."
Hollingsworth: „Jestli mi nevpíchnout smrtící dávku, tak se vidím naživu a snad i ve zdraví. Chtěl bych si zažádat na kurz ostrahy. Dinnský mi to už párkrát navrhnul."
Křížová: „Zvažuješ přesun k ostraze?"
Hollingsworth: „Přesun ne, jenom trénink. Pro případ nouze."
Křížová: „Konflikty na pracovišti? Uvnitř týmu?"
Hollingsworth: „Člověk nikdy neví, kdy se to může hodit. Pouliční základ mám, ale s tím tady nepochodím dlouho."
Křížová: „Je to kvůli útoku na psycholožku ve vaší oblasti?"
Hollingsworth: „Možná. Já chci být připravený."
Křížová: „Dobrá, dobrá. Tak poslední otázka. Jste připravený?"
Hollingsworth: „Vždycky…"
Křížová: „Jak by se tvůj život změnil, kdyby ti do něj nevstoupil doktor Dinnský?"
Hollingsworth: „Hum, to je dobrá otázka…"
Křížová: „Dej si načas. Můžu zastavit záznam-"
Hollingsworth: „To není třeba. Asi bych se ufetoval. Anebo bych se utopil v kaluži vlastní krve. Co já vím, ale určitě by to se mnou nedopadlo dobře."
Křížová: „Takže za svou aktuální pozici a tělesný stav vděčíš svému vedoucímu?"
Hollingsworth: „Ve směs ano. Anebo je to se mnou ještě daleko horší. Co myslíš? Jsem pro tebe fetka nebo dokonce magor?"
Křížová: „Pokud bych tě diagnostikovala jako magora, můžeš si být jistý, že bych tě nenechala volně se pohybovat po oblasti. Následně bych doporučila tvoje vyloučení z týmu a navrhla bach možné zařazení, kde bys byl užitečný a zároveň bys nebyl nebezpeční vůči sobě a okolí."
Hollingsworth: „Tak doufejme, že nebudeš svého rozhodnutí litovat."
Křížová: „Neměj obavy. Pes, který štěká, nekouše. A já slyším jenom vrčení štěněte."
Hollingsworth: „Všechno?"
Křížová: „Vše. Děkuji za tvůj čas."
Erika jsem znala krátce. Byl čerstvá ryba nejen v týmu, ale i v celém podnikání. Během psaní diplomky si sem k nám našel cestu. Řekla bych prokletí, ale v jeho očích to musela být spása. Čistit zkumavky by mě taky nebavilo.
„Řekněte mi, Eriku, budeme si tykat?"
„Určitě-"
„Supr, řekni mi Eriku, jak to děláš, že o tobě slyším jenom, když jde o…Káčka? Tak si říkáte?" listovala jsem ve složce. Každá zmínka byla Káčka, nikdy Filipson, Erik nebo nováček, či zelenáč. „Jako tři mušketýři," to jsem si nemohla odpustit.
„Ať je sranda. V tomhle prostředí," mávnul rukama, jako by chtěl obejmout mou pracovnu, „to by nás zabilo nebýt neškodné zábavy."
Rozhodně z jejich skupinky byl ten hlavní realista, který byl nejvíc slyšet. Přesně takové ten systém semlel jako první. Ne, že bych byla zcela bezcitná, mladých nadšenců byla pro nás tady škoda. Obzvlášť těch naivních…
„A máš se?" odbočila jsem.
„Jsem po snídani, kafe se dneska povedlo. Nemám si na co stěžovat. Jak ty?" začal se mi houpat v křesle. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi sem přišel středoškolák. Měl tak dětskou tvář a výraz nevinného kluka. Pomalu jsem začínala chápat, proč se on stal tváří jejich trojice.
„Mám se fajn. Těšila jsem se na tebe až si popovídáme. Mám tu na tebe tři otázky. Budu chtít, aby své myšlenky rozvinul. Odpověď ve dvou třech větách neberu. Řekla bych úvaha, někdo tvrdí sebereflexe," rozložila jsem si jeho složku na stůl. Bylo to pár papírů, vskutku bezproblémový. Těžko se mi tomu věřilo.
„Jdeme na to!"
Doslovný přepis nahrávky #EF12_17
Filipson: „Už? Jo, tak jasný, můžete nahrávat a využívat k účelům výzkumu. A jméno? Jo, Filipson Erik."
Křížová: „Má první otázka zní: Jaká je tvoje pozice v týmu a co to pro tebe znamená?"
Filipson: „A tak, když už sis odpověděla."
Křížová: „Ale musím to mít na záznamu a říct to musíš ty."
Filipson: „Jo ahá, tak moje pozice je – analytik a člen podskupiny Ká. Zajišťuji analýzu všech vytvořených či zkoumaných amnestik, které distribuujeme v naší oblasti. Členem týmu jsem se stal před třemi lety, proto se do popředí neženu a učím se od zkušenějších. Jsem rád, že si do týmu zvolili zrovna mě. Neměl jsem žádné zkušenosti, natož něco významného za sebou, takže tuto příležitost beru smrtelně vážně. Nechci dělat ostudu."
Křížová: „Můžu s klidným svědomím říct, že se tak zatím děje. Ani tvůj vedoucí na tebe nevznesl křivého slova."
Filipson: „Jéé, fakt? To nevíš, jak jsem si oddechnul. Posledních pár týdnů to nemá jednoduché, tak doufám, že mu nepřidělávám práci."
Křížová: „Ty určitě ne. To můžeš být klidný. Tak, jedeme dál. Jaké jsou tvoje vyhlídky do budoucna? Řekněme v rozmezí pěti let."
Filipson: „Kde se vidím do pěti let? Dovolím si říct, že bych mohl převzít projekt na svou osobní zodpovědnost. Do pěti let bych to cítil na pokrok, co se týče zkušeností a zapadnutí do kolektivu. A Blake by mi možná předal celou 037CS. To by bylo boží."
Křížová: „Co osobní život jako takový? Partner či partnerka? Navazování nových vztahů mimo oblast?"
Filipson: „Pokud to prosadíme u Blaka, možná nás nechá objíždět oblasti a testovat nová amnestika. Jestli nám k tomu půjčí Logana…ale šance tu jsou! Já nám věřím. Osobní život není. Nemám na to čas. Sotva jsem si zmapoval oblast a pověřené osoby. Vedlejší záležitost."
Křížová: „Máš hezké představy. Tak ať se ti v nich zadaří."
Filipson: „To je všechno?"
Křížová: „Neutíkej mi. Ještě jedna poslední otázka: Jak by se tvůj život změnil, kdyby ti do něj nevstoupil doktor Dinnský?"
Filipson: „Hmm, to je složitý."
Křížová: „Zamysli se. Není kam spěchat. Otázky coby kdyby jsou spíše sebereflexí našich skutků. Co bylo už nezměníme, ale přemýšlet o tom je někdy přínosné."
Filipson: „Tobě se to řekne. Já musím odpovědět."
Křížová: „Stopnu záznam, pokud potřebuješ čas na rozmyšlenou. Já ale budu muset být zticha."
Filipson: „Mohl bych poprosit…"
Záznam byl pozastaven na patnáct minut.
Filipson: „Takže, coby kdybych se nedozvěděl o Blakově nabídce do týmu. Asi bych skončil s úrovní jedna v administrativě. Nepustili by mě k pořádné práci. A jestli, tak si to neumím představit. Mám rád tenhle tým, Patrik a Dominik jsou bráškové. Kdybychom se nepotkali…já nevím."
Křížová: „Je dobře, že vás vaše práce motivuje a baví zároveň. Navíc najít vyhovující kolektiv je taky občas vzácnost."
Filipson: „Asi bych si našel někoho jiného. Ale i tak…to je hrozně depresivní představa."
Křížová: „To nebyl můj záměr. Na, vem si čokoládku. To pomůže. Ale máš hotovo."
Filipson: „Mmm, s oříšky! Miluju."
„No tak zdravím, zdravím!" Lucas vešel naladěn a s úsměvem. Příjemná změna od melancholických návštěvníků, kteří se mi tu střídali jeden za druhým.
„Já vás taky zdravím Lucasi. Daří se?" vyměnili jsme si pozdravy. Byl velmi dobře naladěn.
„Daří se, daří. Můžete to být ovšem vždycky horší!" Skončil do křesla, div se nepřevrátilo na stranu. Inu, tady nebylo o čem. Pro dobro své i svého nábytku jsem neotálela a připravila si jeho profil i s otázkami.
„Tři otázky pro dnešní den. Odpovídat rozsáhle, zamýšlet se nad otázkou, popřípadě pomůžu. Je vše jasné?"
Vztyčil oba palce nahoru. Lepší než nic.
Doslovný přepis nahrávky #PL71_11
Lucas: „Lucas Patrik dává svolení nahrávat rozhovor."
Křížová: Takže, Patriku, budeme si tykat, že? První otázka zní: Jaká je tvoje pozice v týmu a co to pro tebe znamená?"
Lucas: „Tak takhle na mě! Hned zvostra! Takže popořadě, moje pozice v týmu? Jsem vařič, tedy-to jsem nechtěl říct. Jsem chemik a mojí funkcí je prvotní výroba testovacích amnestik. Zkouším všechny kombinace, příměsi, legálně či nelegálně dostupné suroviny, prostě všechno co se dá uvařit, aby vás to ke konci dne utlumilo. Hlavu nebo tělo, to už nechávám na Dominikovi. Druhá část byla-bla-bla-bla- jo! Co to pro mě znamená? No, celkem dost! Můžu se vyřádit a přitom pomáhám. A ještě je to legální! Co bych si mohl přát víc?"
Křížová: „Dobře…jste i ten typ výzkumníka, co na sobě testuje své produkty?"
Lucas: „V žádném případě! Nope, nada! Na-a! Na to máme Logana-teda, déčka. Logan, nám jenom-em k-kontroluje! Jo! Dává bacha, abychom nevylítli do vzduchu."
Křížová: „Tak raději pokročíme dál. Jaké jsou tvoje vyhlídky do budoucna? Nadcházejících pět let, řekněme."
Lucas: „Pět let? Já bych rád, abychom dostali naše pokusy i mimo oblast. Zatím se prokazují jako účinné a prospěšné. Tak proč to neposlat dál? Jojo, neříkejte, já vím.. Byrokracie. Ale máme dobré výsledky! Nikdo nám neodpadnul a vedlejší účinky jsou snesitelné!"
Křížová: „Když si dovolím svůj názor, myslím, že je tu obava o vzniku závislosti. To, že to jednorázově funguje neznamená, že po opakovaném užití si nevypěstuje dotyční nekontrolovatelnou závislost."
Lucas: „Už-už děláme na odvykacích pilulkách, které postupně snižují potencionální závislost."
Křížová: „Inu, jak říkáš. Tak poslední otázka: Jak by se tvůj život změnil, kdyby ti do něj nevstoupil doktor Dinnský?"
Lucas: „Pfff, mno. Heleď se, já vůbec nevím. Seděl bych? Nechali by si mě tam?"
Křížová: „Kde by si tě nechali?"
Lucas: „Ve cvokhausu. To víte, start nebyl ideální, ale na hlavu jsem v pořádku! Já tam podával léky pacientům."
Křížová: „Ano, ano. To mohu potvrdit, že s hlavou máte všechno v pořádku. Ale ještě mi řekněte, jak na vás tedy Dinnský přišel? Hlásil jsi se do Nadace?"
Lucas: „Já ne, ale pacienti nám ke konci postupně mizeli. Brali si je jako déčka na testy. A možná jsem se maličko nachomejtnul, pač mi brali práci!"
Křížová: „Takže jste napadnul zaměstnance Nadace, kteří si odváželi vše pacienty?"
Lucas: „No já ne! Já jsem…jim pomohl, aby si to nenechali líbit."
Křížová: „A jak srovnáte vaše nynější zaměstnání s bývalým? Polepšil jste si nebo právě naopak?"
Lucas: „To se nedá srovnávat! Tady je tolik příležitostí, tolik možností, a navíc testovacích myšiček. To mi v blázinci nedali…asi by mi nepodepsali, že to můžu legálně podávat kolemjdoucím- ale! Tady se mám super! Ta parta tady, mua! To si jenom lebedím."
Křížová: „To jsem ráda, že se u nás máš lépe. Dobrá, to je za mě vše. Pošli mi sem Adamse, ju?"
Lucas: „Jasnačka!"
„Zdravíme, jak se daří?" a poslední z trojice mě konečně navštívil.
„Zdravím vás, Adamsi. Můžeme si tykat? Už se nějakou dobu známe…" pozorovala jsem, jak si velmi pomalu a opatrně sedal do křesla, „jsi v pořádku? Nejsi unavený?"
„Jenom jsem si vzal léky. Rozmluvím se…" toho jsem se obávala. Pod vlivem léků by mi mohl zkreslit výsledky.
„Tak začneme pomalu. Kdyby to bylo moc, dáme si přestávku, ano?" kývnul mi na souhlas. Tenhle byl utlumen, úplný opak Lucase.
Doslovný přepis nahrávky #DA63_13
Adams: „Jménem mého otce, a mě, pač neměl lepší nápad na jméno, stvrzuji nahrávání. Stačí? Jménem Dominika Adamse."
Křížová: „Začnu pomalu. Chci aby ses mi rozmluvil nad danými otázkami. Hezky pomalu a srozumitelně. Není kam spěchat. Chci aby ses nad tím pořádně zamyslel, než plácneš první věc, co ti přijde na mysl."
Adams: „Mhm, tak jo."
Křížová: „Jaká je tvoje pozice v týmu a co to pro tebe znamená?"
Adams: „Jooo, o to jsem se bavil s Patrikem. Shodli jsme se na tom, že defacto děláme to…samé. Já vymýšlím kombinace a hledám ingredience, zatím co on vaří a hlídá, zda se děje to, co se dít mát. Defakto si hlídáme ruce. Je to zábava, mít volnost nad průběhem. Jenom…"
Křížová: „Jenom, co?"
Adams: „Nesmíme vyhodit nic do povětří. Nebo někomu ublížit. Vedlejší…vedlejší účinky *zívnutí* musíme umět předpokládat. Ale ty zapisuje Patrik, tak snad."
Křížová: „Takže ve směs jste spokojený ve své pozici?"
Adams: „No jakby ne? Dělám, co mě baví, mám super lidi v týmu, jenom vedoucí je trochu nevrlej a hází nám klacky pod nohy. Ale je to kámoš, já ho mám rád. Občas to s námi nemá jednoduchý, je to dobrý kluk."
Křížová: „No, máte pravdu, že to má s vámi zábavné."
Adams: „Co naděláme. Jsme parta debílků."
Křížová: „Tak asi pokročíme: Jaké jsou tvoje vyhlídky do budoucna? Do pěti let."
Adams: „No, to bych sám rád věděl."
Křížová: „Tak aspoň čeho bys rád dosáhnul?"
Adams: „Chci dosáhnout vyššího bytí. Povznést svou mizernou existenci na vyšší úroveň. A taky bych chtěl, abychom prosadili naše výtvory. A třeba se zapsali do učebnic. To bych byl fakt moc rád.“
Křížová: „To by byl třeba průlom ve vašem výzkumu. Něco, co by překopalo systém amnestik obecně. Ale máte nějaký cíl, to je důležité."
Adams: „Tam dojdeme. Musíme, jinak jsem zklamal."
Křížová: „Není třeba tolik toho pesimismu. Dáme si poslední otázku dne?"
Adams: „Tak pojďme."
Křížová: „Jak by se tvůj život změnil, kdyby ti do něj nevstoupil doktor Dinnský?"Adams: „Pff, ty jo, no asi blbě. Co říkal Patrik?"
Křížová: „To nemohu říct."
Adams: „Takhle, Patrik se zaručil, ale byl to Blake, kdo zatlačil a dostal mě sem. Já jsem se sem nehnal. Mě to bylo tehdy jedno. Tehdy jsem neměl cíl, motivaci…kamarády. Neměl jsem nic…tady, to je 180 úplně jinam. A líbí se mi to tady. Mám větší vůli žít. Ne že bych to zvažoval ukončit…ale je lepší usínat s pocitem, že se těším na zítřek."
Křížová: „Hezká slova na závěr. To je za mě vše, děkuju ti za tvůj čas. A ať se ti daří."
Sofia byla vždy vytřeštěná, jako list ve větru se občas třásla. Dnešek nebyl výjimkou. Mnula si ruce a nervózně našlapovala, jako by zvažovala každý krok. Trpělivě a mlčky jsem vyčkávala, až se posadí. Nechtěla jsem jí vyděsit prudkými pohyby. Dovolila jsem si začít mluvit, až když se na mě podívala.
„Ahoj Sofio."
„D-Dobrý den," zastavila se těsně za prahem. Lekla se, když se dveře automaticky za ní zavřeli. Chudák děvče, vyplašená z nového prostředí, „máte to tu nové?“ na vteřinu jsem znejistila. Sama jsem si nebyla jistá, v čem bych měla mít svou pracovnu novou. Sofia mi ihned napověděla, když se podívala na trojici obrazů na stěně.
„A jo, máš pravdu. Dostala jsem je k narozeninám. Pěkný postřeh, jako vždy," nemělo cenu se vymlouvat. Nachytala mě, myška šedivá, „posaď se u mě. Nabídnu ti vodu, čaj nebo kávu?"
„Mohu poprosit o čaj? Zelený, jeli možno," opatrně se posadila do křesla. Ruce si složila do klína a pozorovala každý můj pohyb. Jako před výslechem. Ano, byl to maličko výslech, ale měl své opodstatnění. Kdesi…
„Jen tě chci ujistit, že jsi nic neprovedla. Jde o běžnou návštěvu. Dnes mám pro tebe připravené tři otázky," položila jsem hrnek před ní na stůl. Sotva jsem se posadila, hrnek si vzala do klína a objímala jej ve dlaních. „Řekni až budeš připravená."
Párkrát si usrkla, což jí viditelně uklidnilo. S úsměvem kývla hlavou.
Doslovný přepis nahrávky #SE51_27
Ezekielová: „S-Sofia Ezekielová dává svolení."
Křížová: „Tak Sofio, jak jsem již zmínila. Tři otázky, kde chci abys mi rozvedla. Formou úvahy, mohu-li to tak říct."
Ezekielová: „Budou to otázky osobní roviny, předpokládám."
Křížová: „Jiné tady padnout ani nemohou. Začneme zlehka: Jaká je tvoje pozice v týmu a co to pro tebe znamená?"
Ezekielová: „Nevím, zda se dá nazvat jako pozice, ale mým oborem je historie umění a restaurování maleb. Jestli to přináší něco do týmu, to nevím. Ale práci mám. Vždycky se to točí kolem…umění. Aspoň že tak."
Křížová: „Chtěla bys nahlédnout do jiné sféry?"
Ezekielová: „To vůbec ne! Naopak! Jsem-jsem ráda, že se i tady pro mě našlo uplatnění. Když jsem nastupovala, tak jsem měla obavy, že skončím jako poda-podavačka papírů nebo-nebo že budu nosit kávu."
Křížová: „A jak se cítíš v týmu?"
Ezekielová: „Nikdy předtím jsem se necítila tak vítaná v kolektivu. Já nikdy…neuměla jsem si dělat kamarády. Nejsem-nebyla jsem moc zajímavá, ani pěkná, takže…to nebylo snadné. Jsem tady moc ráda. Marta je pro mě velkou oporou."
Křížová: „A krom Marty je někdo další se kterým jsi navázala kontakt?"
Ezekielová: „Mohla-mohla bych říct, že se všemi si mám co říct. Musím jmenovat? Tak asi Stephan. Je hrozně milý a-a taky neměl moc kamarádů. Půjčujeme si navzájem knihy. On-on mě o mapách a já jemu o muzeích. Pak-pak taky Dominik a Patrik jsou hrozně-hrozně fajn. Připomínají mi děti ve školce – hravé a tvořivé. Občas na mě myslí a nabízí mi ty své lektvary."
Křížová: „Jsme ráda, že sis našla kamarády. Kdybys měla s kýmkoliv problém, hned to hlas vedoucímu. Děláš to někdy?"
Ezekielová: „No, ze začátku jsem se ho bála. Chvíli nám trvalo než jsem se dokázali bavit normálně. Blake taky není-není moc výřečný, ale když šlo o problém nebo prosbu, tak to vždy zařídil. Je taky fajn."
Křížová: „Kdyby bylo nejhůř, můžeš kontaktovat mě. Od toho jsem tady. Můžeme další otázku?"
Ezekielová: *Usrknutí čaje* „Ano, prosím."
Křížová: „Jaké jsou tvoje vyhlídky do budoucna? Do pěti let alespoň."
Ezekielová: „Chtěla bych se zdoko-zdokonalit v komunikaci. Kurz asertivity mi doporučuje Marta, že bychom tam chodily spolu. Stephan zase kurzy vaření. Zároveň se chci ucházet o další projekt nám svěřené, třeba-třeba 027CS. A chtěla bych začít plést."
Křížová: „Plést?"
Ezekielová: „Ponožky, šály, čepičky. Jen, abych si zahřála ruce. Chtěla bych je pak darovat dětskému oddělení."
Křížová: „Šlechetné. Vyhlídky máš vcelku pestré, zaměřené na seberozvoj. Velmi cením. Kurz asertivity se obvykle konají v sedmičce. Naopak kurzy vaření by se měli odehrávat u vás. Tam bych začala, pokud vás Dinnský nepustí z oblasti."
Ezekielová: „S-s ním bych to určitě konzultovala."
Křížová: „Tak rovnou navážu oslím můstkem k poslední mé otázce: Jak by se tvůj život změnil, kdyby ti do něj nevstoupil doktor Dinnský?"
Ezekielová: „Huh?! To nevím, jak bych to měla vědět?!"
Křížová: „Klid, klid. Chci, aby ses nad tím zamyslela, coby kdyby. Nic, co řekneš neovlivní tvojí pozici. Všechno, co tu řekne, tak tu i zůstane. V klidu se zamysli, můžu pozastavit záznam."
Ezekielová: „Nemám ráda tyhle myšlenky. Kde bych byla kdyby ono a toto…fakt musím?"
Křížová: „Já si to nevymyslela. Tak začni postupně, rozděl si otázku na menší části. Pomůžu ti."
Ezekielová: „Tak, kde bych byla? Asi ne tady. Asi-asi bych nedokončila studium. Asi-asi bych se léčila…zavřeli by mě do blázince. Dávali by mi léky, sirupy na kašel, placebo, jenom abych byla klidná a vyrovnaná. Jenom, aby na mě dělali pokusykterébyneznamenalinicačekalibyažBYCHZNOVU-"
Křížová: „Sofio, Sofio klid. Na, vem si bonbón. Napij se čaje a dýcháme."
Ezekielová: „Om-omlouvám se! Nechtěla jsem-nechtěla jsem."
Křížová: Neomlouvej se. Měla jsem to podat něžněji. Můžu se zeptat jinak? Až budeš moci?"
Ezekielová: „Hum-škus to. Šokoládový bombon?"
Křížová: „Tak jinak, jsi ráda, že si tě převzal Dinnský do týmu? Vím, že jsi říkala, že z počátku to trochu drhlo, ale prosby a problémy vyslechne. Jak je to teď? Změnila bys něco?"
Ezekielová: „Mne, určitě ne," *srknutí* „má pravidla, která musíme dodržovat. Vyhovuje mi jeho postoj k věci. Je mu jedno, jak jsi začala a čím sis prošla. Jemu jde o aktuální výsledky. Nepoužívá mé nedostatky jako zbraň, aby mě ponížil nebo ublíž-ublížil. Někdy si…občas si povídáme. Jen tak o věcech, co nás trápí. Pomáhá mi to, protože…všichni jsme jenom lidi, kterým někdo ublížil. Je to můj vedoucí, ale má se mnou trpělivost a takovou se mnou neměl nikdo."
Křížová: „Bojíš se s ním někdy mluvit?"
Ezekielová: „Bála jsem se. Ze začátku jsem mu všechno psala na papír. Dneska už komunikuju téměř normálně. I ten oční kontakt zlepšuju. Ale to jen díky Martě a Stephanovi. Jsem ráda, že jsou to mojí kamarádi."
Křížová: „Já myslím, že tohle mi stačí. Moc ti děkuji, vem si ještě jeden na cestu."
Á, můj favorit konečně dorazil. Se Stephanem to byl nekončící příběh, který mě nepřestával bavit. I když to byl bezproblémový pacient, řadový zaměstnanec, on a Marta mi poskytovali takový bomby, pardon podložené informace nejen z jejich týmu…to byla radost s nimi mít sezení.
„No panečku, Stephane. Šálí mě zrak? Omezili ti přístup do jídelny?" chroustal sušenku. Co krok to šustění. Byl na naše sezení připraven ve velkém, „honosně připraven?"
„Nevím, na jak dlouho to máme. Čas nebyl stanoven, tak jsem se-" zašustil s plnými kapsami, „připravil."
No jistě. Svačinkář s náběhem na diabetes 2. typu. To by mi ještě chybělo. Ovšem, měla jsem pochopení pro jeho zvýšený apetit. Nervozita se na něm podepisovala s přibývající sušenkou v puse.
„Dáš si?" nabídnul mi čokoládovou sušenku. Váhala jsem. On se nedělil, s nikým.
„Jsi hodný, ale ne děkuji. Jsem v dietě. Co kdybychom začali?"
„Co mě čeká?" usadil se mi do křesla. Iritovaly mě drobky v jeho vousech.
„Tři otázky, u nichž chci aby ses rozpovídal. Popřípadě vám pomůžu s návaznými otázkami."
Na souhlas si rozbalil pytlík s maršmelouny.
Doslovný přepis nahrávky #SR48_32
Rychlostt: „Můžete nahrávat a využívat dál. Stephan Rychlostt, konec hlášení."
Křížová: „Ráda tě vidím Stephane. Jak jde tvoje cesta za lepší vahou?"
Rychlostt: „Dost dobře. Tři kila dole."
Křížová: „To gratuluji. Kontroluješ přísun stravy?"
Rychlostt: „Všechny automaty v jednom měsíci procházely údržbou. Neměl jsem co jíst."
Křížová: „Aha. Ale i tak, hlavní je výsledek."
Rychlostt: „Tak, co sis na mě připravila pro dnešek?"
Křížová: „Jistě, jistě, začněme. Jaká je tvoje pozice v týmu a co to pro tebe znamená?"
Rychlostt: „Jako bývalý terénní výzkumník nezastávám žádnou významnou pozici. Jen se tak potuluju a…zaznamenávám."
Křížová: „Svačinkové automaty?"
Rychlostt: „To víš odkud?! No jasně, že jo. Mě pošle projít celé patro, a pak to svede na mě."
Křížový: „Myslíš Dinnskýho?"
Rychlostt: „A koho jiného?! Dělá ze mě mrchožrouta a já si to nechám líbit."
Křížová: „Takže se ti nelíbí vaše pozice…kartografa?"
Rychlostt: „Líbí. Dost se mi líbí. Udržuje mě to v pohybu a dostanu se na místa, kam nemám přístup. Možná si moje jméno pamatují nováčci."
Křížová: „Na konci dne, jsi rád za svou pozici?"
Rychlostt: „To si piš, že jsem, jenom…občas mám pocit, že toho nedělám dost. Že jsem tam navíc. Že jenom vyzobávám zbytky…"
Křížová: „Každý má své místo. Nemyslím si, že by tě Dinnský nechal ledabyle v týmu bez přínosu. Mohu tě ujistit, že on ví, co děláš a jakým přínosem pro něj jsi."
Rychlostt: „To jsi hodná, že to říkáš. Občas…bych to potřeboval slyšet."
Křížová: „Bojíš se ujistit u svého nadřízené, že jsi v jeho týmu vítán?"
Rychlostt: „Co takhle jednoduší otázku, nebyla by?"
Křížová: „K tomu se vrátíme mimo záznam. Má druhá otázka dne: Jaké jsou tvoje vyhlídky do budoucna? Řekněme v rozmezí pěti let."
Rychlostt: „Odkdy je tohle jednoduší?! Em, pardon. V rozmezí pěti let? Možná bych mohl zhubnout. Začít se o sebe starat. Možná si najít známost…já nevím, jsem moc línej na tyhle věci."
Křížová: „Ale nějaký cíl máš ne?"
Rychlostt: „Najít, co mě v životě baví."
Křížová: „Mohu to nazvat, že žiješ pro daný moment? Nic tě nežene vpřed?"
Rychlostt: „Právě žiju proto, abych jedl. Hlubší smysl nemám."
Křížová: „Tak pojďme k poslední mé otázce: Jak by se tvůj život změnil, kdyby ti do něj nevstoupil doktor Dinnský?"
Rychlostt: „Změnil by se tak, že bych tu nebyl."
Křížová: „Můžeš to pops-"
Rychlostt: „Zabil bych se. Ende finíto. Není o čem."
Křížová: „Jsi si jistý ve svém tvrzení, ač se jedná o čistě hypotetickou otázku?"
Rychlostt: „Mě moje psycholožka učila, že bych jí neměl nikdy lhát. Proto k ní chodím si popovídat, když mi straší ve věži."
Křížová: „Rozumím ti. A chápej i mě, musím z tebe dostat víc než větu."
Rychlostt: „Moc dobře víš, že jak jsem na tom byl po tom…všem. Vyhledal mě tehdy sám. Myslel jsem, že je další, kdo se na mě…chce podívat. Jak zvíře. Hůř, na zrůdu. Kopnout, ukázat…ale on si se mnou jenom povídal. Jako normální člověk…tehdy mě to pomohlo. Dost pomohlo."
Křížová: „A jsi rád, že jsi tady s námi?"
Rychlostt: „Ke konci dne? Má to cenu. Malou, ale i to mi stačí. Můžu už jít?"
Křížová: „Maršmelouny pryč, koukám. Já myslím, že mi toto pro dnešek stačí."
Závěrečná zpráva by měla sloužit jako shrnutí mých poznatků z jednotlivých sezení. Myšlenku, kterou bych z toho dokázala vyvodit. Píšu tuhle zprávu, zatímco si procházím své poznámky a přehrávám si záznam z jednotlivých sezení. Každému jednotlivci jsem podala tři totožné otázky a každý mi odpověděl…řekla bych nejupřímněji. Jedni nehnuli svalem, zatímco druzí nedokázali udržet své emoce pod kontrolou. Až tak je sebereflexe zasáhla nebo už se smířili se svými rozhodnutími.
Co mohu vznést jako výsledek?
Každý člen týmu Faceless lions se cítí býti přijat okolím a posouván k lepším výkonům – ať v soukromém sektoru nebo pracovním. Jeden vůči druhému necítí žádnou zášť či nepřátelské sklony. Naopak, vybudovali si pevné vztahy a přátelství, které v minulosti postrádali.
Co mě naopak překvapilo, bylo jejich vřelý vztah s jejich vedoucím. Každý k němu měl z počátku jiný postoj, od strachu po lhostejnost. K dnešnímu dni mohu prohlásit, že každý člen týmu je svému vedoucímu vděčný. Z důvodu různých, ale jedno nezávazně sdíleli. Dal jim naději – pro lepší kariéru, prostor pro růst nebo život samotný.
Nedokážu ze sebe setřást myšlenku toho, že sesbíral rozbité duše, které nad sebou zlomily hůl a s velkou trpělivostí jim vdechl nový život, nový důvod, nový směr. Nikdo z nich není bezproblémový člověk. Nesou si bolesti, kterých se měli po vstupu do týmu zbavit nebo na nich postupně pracovat.
Vím, že to není o něm, ale nemohu si to odpustit. Doktor Dinnský má můj obdiv, protože předem věděl, co jsou zač. Možná že je cíleně vyhledal, problémové zaměstnance, a přesto každému z nich dal šanci a oni to ustáli. Zpracoval je do takové podoby, že nyní tvoří plně funkční tým se silným dozvukem, když je jejich jméno zmíněno.
To je za mě vše. Přikládám své poznámky a záznamy do složek jednotlivců.
Křížová Jarmila