Info
Autor:
Poděkování:
Upozornění: Pro plné pochopení článku je potřeba si přečíst SCP-005-CS a Mysl v Nevědomí
Animus putoval tmou, putoval nicotou. Kolem něj nebylo nic. Jeho paměť byla téměř prázdná, jako u právě narozeného dítěte, které si pamatuje to, co pochytilo před narozením ze svého okolí. Stejným způsobem si je Animus vědom svých schopností. Jeho mysl ale byla zahalena stínem, jeho mysl byla v nevědomí, byla téměř prázdná.
"Vzbuď se, mé dítě."
Anima tento vjem skutečně překvapil. Dokud se neozval ten záhadný hlas, nenapadlo ho ani v nejmenším uvažovat o tom, že vůbec existuje. Tato myšlenka rozpohybovala celý jeho mozek.
Kdo to mluví? Počkat… mluvil vůbec někdo? Proč je tu všude tma?… Co se to děje?
"Vzbuď se, synu." Ozval se hlas znovu.
Počkat, vážně tu někdo mluví. Já spím? Musím se vzbudit.
"To je ono, Anime."
Animus si začal uvědomovat své tělo a svou fyzickou stránku. Jakmile si uvědomil, že pouze spí, opadl z něj strach o jeho existenci a pohotově se probudil. Jeho mysl si ale uvědomila, že jméno, kterým byl osloven, vůbec nezná.
"Kdo je Animus?"
Tato otázka zasáhla Animovu mysl jako šíp, který právě trefil přesný střed svého cíle. Až po jejím vyřčení si uvědomil, že vlastně nezná ani své jméno, ani svou minulost. Nevěděl vlastně skoro nic.
Kdo to je? Kde to vlastně jsem… počkat. Kdo vlastně jsem? Mysli… mysli… já… já si nic nepamatuju?!
"Tak se přeci jmenuješ, můj synu. Uklidni se, vše je v pořádku. Vše ti povím."
Anima informace o jeho jméně napůl uklidnila a napůl ho vyvedla ještě víc z míry.
"Kde to jsme?"
"Nepoznáváš to tu?"
Animus se rozhlédl kolem sebe. Místo, na kterém se nacházeli, mu bylo povědomé, znal ho, vyvolávalo v něm pocity štěstí a pozitivity, ale… Kde se ty pocity vzaly?
"Pojď synu, máme si toho mnoho co říct."
Oslovení synu vyvolalo ještě víc otázek. Animus cítil, jak jeho myslí probíhá jedna myšlenka za druhou a on je nedokáže usměrnit. Jako kdyby jeho vědomí odmítalo, že to co se právě děje, je skutečné.
Tohle… nedává smysl. Kdo to je? Proč mi říká synu, proč si nic nepamatuju… nebo… si snad nemám nic pamatovat?
"Kdo jsi?"
"Tvůj otec, mé dítě."
Mozek nutil Anima přemýšlet racionálně a to jeho zmatení jen zhoršovalo. Snaha Animovi mysli se orientovat a pochopit, co se děje, ničemu nepomáhala.
On je můj otec? Pokud je to můj otec, proč si ho nepamatuju?…
"A jak se jmenuješ?"
"Mé jméno není důležité, důležité je naše poslání." Odvětil mu klidným hlasem Ignaro.
Množné číslo, ve kterém Ignaro promluvil, vyvolalo v Animově mysli ještě větší zmatek. Animus sám nevěřil tomu, že může být ještě víc zmaten, ale to "naše poslání" ho vyvedlo z omylu.
Čí poslání? Koho naše?… Jaké poslání?!
"A jaké je naše poslání?"
"Nám nenáleží pokládat takové otázky, synu."
Ačkoliv v jeho mysli panovala absolutní panika, snažil se mluvit klidně a nedat najevo své pocity.
Komu nám? Kdo jsme my?
"A kdo tedy jsme?"
"Jsme stvořitelé i ničitelé, mé dítě. Jsme Ignaristé, poslové pravdy. Vím, máš spoustu otázek, my jsme je také měli. Nalezli jsme však odpovědi, a ty jsi jednou z nich."
Animovi to už stačilo. To, co mu ten muž řekl, bylo pro jeho mozek víc něž dost. Sám sebe přesvědčil o tom, že to celé je jen sen a že je čas z něj utéct.
Já jsem jednou z odpovědí? Na co? O čem to mluví… tohle je jen špatnej sen, teď se vzbudím a na všechno si vzpomenu.
"Ty, můj synu, jsi byl znovuzrozen."
Tato informace podivným způsobem nastolila v Animově mysli ještě podivnější klid. Jako kdyby do obrovského mechanismu zapadlo poslední kolečko a ten přestal drhnout. Animovi začalo vše dávat zvláštní smysl a uklidnil se.
Tohle je jen sen… nebo.. není? Znovuzrozen.. možná proto si nic nepamatuju.
"Byl jsem znovuzrozen?"
"Ignaristé ti dali dar. Byl jsi obdarován pravdou. Byla ti darována schopnost šířit pravdu. Ty, synu, ty jsi pravda. Tvé jméno je ti požehnáním. Tvé oči jsou tvým nástrojem."
Animus si byl vědom svých schopností, nevěděl jak, ale bylo to tak, avšak že mu je dali Ignaristé, netušil. K muži, který před ním stál a prohlašoval se za jeho otce, náhle získal pochybnou důvěru, ale přesto důvěru.
"Pamatuj, synu, tvůj odraz je ti nepřítelem. Nesmíš podlehnout své mysli. Musíš své požehnání skrýt."
Varování která mu Ignaro dával tu důvěru utvrdila. Animova mysl už nebyla zahalena, byla jasná jako ta rozkvetlá louka, po které kráčeli. Anima už nezajímalo, kde se vzal a proč tu je, vše mu dávalo jasný smysl.
Skrýt před kým?
"Mám pro tebe úkol, synu."
"Jaký úkol?"
"Existují jistí lidé, kteří jsou zaslepeni. Potřebuji, aby ses k nim vydal. Budou tě považovat za svůj majetek, budou po tobě chtít, aby ses nechal testovat, abys s nimi spolupracoval. Dovol jim to."
Animus zacítil neutuchající touhu splnit toto poslání, cítil se osvíceně, nad věcí. Muži před sebou bezmezně důvěřoval.
"Nech je tápat v temnotě. Skryj své požehnání, skryj své jméno. Skryj pravdu a nech je, ať se pokusí dojít k prozření. Budou tě zkoumat a tvořit teorie, co jsi vlastně zač. Nech je se utápět v té lži, které říkají věda. Skryj se před nimi a nech je ve lži, jedině tak mohou dosáhnout vykoupení. Rozumíš mi, synu?"
Animus mu rozuměl, naprosto vše chápal. Nevěděl jak, ale bylo mu to jedno. Dosáhl transcendence a byl připraven splnit své poslání a šířit pravdu.
"Ano, otče. Nezklamu tě."
"Výborně. Nyní běž a splň svůj úkol, můj synu."
Animus vyrazil směrem, kterým mu Ignaro ukázal.
"Povedlo se to? Přijal myšlenky?"
"Jistě, že ano, pochybovala jsi snad?"
"Jistě, že ne, otče, jen… věříte mu, že splní svůj úkol."
"Věřím, že tvůj bratr splní naše očekávání. Ačkoliv o tom on sám nemá nejmenší tušení, splní náš plán dokonale, a až pohledí na svůj odraz, bude jeho momentální úkol dokonán."
Animus se opět ocitl v nicotě, ale tentokrát si uvědomoval sebe i své já. Jakmile zaslechl podivný vrzavý zvuk, okamžitě otevřel oči. Nacházel se v jakési podivné místnosti. Jakmile se trochu zorientoval, všiml si muže, jenž si sedal naproti němu. Muž se přisunul ke stolu, opět se ozval ten vrzavý zvuk. Muž pohleděl do Animových očí a poté promluvil.
"Dobré ráno, SCP-005-CS…"