Psalo se přesně 8:00 ráno Středoevropského času, když se rozrazily dveře zasedací místnosti. Okolo stolu sedělo 9 nevyspalých, naštvaných a životem zklamaných mužů.
„Řeknete mi, že něco konečně máme. Potuluje se jich tady čím dál víc a nejenom mě to začíná srát.“ Prohlásil nově příchozí. Zbylí muži se na sebe podívali, jakoby se snažili jeden druhého vyzvat, aby začali.
Slova se ujal nejstarší z nich. „Zjistil jsem, že se jejich hlavní stanoviště jmenuje Žižkovská Díra… Teda… Stanoviště…“ muž se uchechtl. „Je to hospoda… Takovej ten klasickej pajzl, do jakých chodívali studenti chlastat za starýho režimu, protože to bylo nejlevnější, nejlepší a nejhorší zároveň. Počítáme ale s tím, že se to dost změnilo… Doba je jiná, veliteli.“
Nově příchozí – říkejme mu velitel – se na něj podíval s jedním zdviženým obočím. „Co myslíte tím, že je jiná doba, pane Blažek?“
„No…“ začal Blažek, ale skočil mu do toho jiný z přítomných. „Je 21.století, pane. Teď už o starý pajzly nikdo nemá zájem. Mladí v dnešní době jdou spíš do baru, popíjej koktejíčky a tancujou. Počítáme s tím, že se vnitřní prostory přizpůsobily době.“
Velitel obrátil pozornost k mladému agentovi, který si něco čmáral do sešitu. „Jo… Tomu rozumím. Ale tohle jsou všeobecný znalosti… Máme něco… NOVÉHO? A proč se tomu, sakra, říká Žižkovská Díra?“
Místností se rozhostilo na dobrou minutu ticho.
„No… Je to někde na Žižkově.“
„Si děláš kozy, Karle?“
Toho samého dne, ale asi o 4 hodiny později, se probudil ve svém bytě už ne-tak-mladý chlápek. Zkontroloval mobil. 15 nepřijatých hovorů, 28 SMSek, a to číslo u Messengeru raději ignoroval úplně. I tak ale musel na všechno odpovědět. Co kdyby šlo o nějakou zakázku?
„Nope. Nu-uh. Ne. Odmítám. Sotva jsem se probral a ty chceš, abych se šel zase ztřískat? Lucy… Be reasonable. Je sobota… U-huh? Yeaaaaaa? Kecáš… Fakt? Počkej… JAKO FAKT?! DAMN! Okay, do hodiny su tam.“
Ne-tak-mladý chlápek zavěsil hovor a prakticky vystřelil z postele. Teda… Vystřelil by, kdyby nebyl kompletně zamotaný v dece, pod kterou spal. Když se mu konečně podařilo vymotat, přeběhl do sprchy, hodil na sebe nějaké relativně čisté oblečení, z ledničky vytáhl energiťák, do malého batohu hodil všechny potřebné věci a vyrazil do ulic Prahy.
Světlo na něj bylo po včerejšku až moc ostré, tak si kapuci stáhl víc do čela. Při čekání na MHD si zapálil a sledoval kolemjdoucí. Jeden mu však padl do oka. Mladý… Vysoký… Dobře stavěný… Celý v černém… To jsou kevlarový rukavice? A kurva… A to bych si aj dal říct… Pomalu se začal sunout od zastávky pryč. Ten muž, který mu padl do oka se samozřejmě zcela neskrývaně sunul spolu s ním. Krok za krokem, sun a sunem, až se z toho stala honička.
„NECH MĚ BEJT, VOLE!“
„JOSEFE TRÁVNÍČKU, STŮJTE!“
„POLIB SI PRDEL!“
„CHCI SI JENOM PROMLUVIT!“
„TOŽ BA! NEJSU DEBIL, VOLE! SKONČÍM JAK BOŘEK! NASER SI!“
Graffity děda
Křičeli jeden na druhého, zatímco probíhali uličkami na Hájích. Josef Trávníček, proběhl křovím a zamířil ke staré trafačce, na které bylo graffity starého muže o holi, který držel zbraň. Josef mu podkopl hůl, graffity děda se otočil se zbraní k němu a vystřelil. Agent MTF mohl jen sledovat, jak se k němu Josef otočil a se zdviženým prostředníčkem se rozplynul jako sprej ve vzduchu.
„Co to kur-„ osamělý muž v černém zíral na graffity na stěně. Přistoupil k němu, ohmatal to. Definitivně je to pevná a rovná zeď. Na okamžik odstoupil a přemýšlel, co dělat. Rozhodl se využít možnosti přítele na telefonu.
„Veliteli…? On se rozplynul. No… rozplynul. PROSTĚ SE ROZPLYNUL! JAKO PÁRA NAD HRNCEM! Omlouvám se… Ano, pane… Ano, pane… No… Doběhl k trafačce, podkopl hůl graffity a ono ho to zastřelilo a on se rozplynul. NE, NEDĚLÁM SI PRDEL! Omlouvám se. Jsem frustrovaný, pane. Vy byste byl taky.“
Po 30 minutách se okolo osamoceného muže před trafačkou shromáždilo dalších 9. „To bude v pohodě, Karle…“ poplácal nejmladšího člena skupiny nejstarší člen skupiny Blažek.
„Jdou po mě, Lucy! Oni ví, kde bydlím!“ Složil se u baru Josef a Lucy před něj v tu samou chvíli postavila panáka vodky. „Opravdu…? Ještě jsem ani nejedl.“
„Jeden tě nezabije. Ale… Jožo, seš si jistej?“ na barmančině tváři se objevily obavy.
„Sto pro. Ten chábr mě nahaáněl po celejch Hájích. A znal moje jméno.“ Kopl do sebe panáka jakoby to byla voda.
„Jožo… Každej, kdo ví o TOM umění, zná tvoje jméno.“
Josef k ní zvedl hlavu a chvilku přemýšlel. Pak mu to došlo. „Oh… Ale… On byl celej v černým.“
Lucy poukázala na jeho oblečení. „Co máš na sobě?“
„Uuuuuuh… Rifle… Tričko… Mikinu… Proč?“
„Pro boha svatýho, Pepo… Občas si říkám, jak je možný, že ještě žiješ s tím, jak pomalu ti to myslí…“ Kdyby Josef nebyl ještě stále tak na nervy, nejspíš by si to vzal i osobně. „Jakou to má barvu?“
„Uuuuuuh… Čerrrrr…. Ooooooh už chápu. Posral jsem to?“
Lucy jenom pokrčila rameny. „Nicméně! V zadním salónku máš svoje věci a zákazník přijde prej o trochu pozdějc, že ho zdržela práce. Chceš zatím něco k jídlu? Dneska máme v nabídce Moravský vrabce.“ Zakřenila se na něj nevině.
V jeho pohledu šlo jasně vidět, že není pobaven, ale i tak jí s povzdechem přikývl. „Doufám, že je opravdu z Moravy. Je všeobecně známo, že NEJEN vrabci, ale obecně VŠECI PTÁCI Z MORAVY jsou MASIVNÍ.“ Dodal už s úsměvem a Finger-guns než stihla zmizet v kuchyni.
Hodinové ručičky ukazovaly 13:47. Josef nervózně přešlapoval před vstupem do Díry s cigaretou u úst. Tak kde sakra je? Doufám, že to za ty prachy bude stát… Jestli ne, vytetuju mu na čelo ču- Ale hovno… Jeho myšlenky se zastavily stejně jako celé jeho tělo, zatímco tupě zíral na osobu před sebou.
„Dobrej, pane Trávníčku.“ Usmál se mladý, vysoký, dobře stavěný muž v černém.
Joža zvedl rozklepanou ruku s cigaretou a ukázal na něj. „Ty… Jsi můj appointment na jednu odpo?“
„Jo, to budu já. Omlouvám se, že jdu pozdě… To víte… Práce.“ Muž v černém k němu natáhl ruku, aby si s ním mohl potřást. „Prosím… Říkejte mi Karle.“