Někde na okraji multivesmíru ve městě tak bezvýznamném, že ani nemělo oficiální název, dokončil Herman Fuller svoji několikadenní práci. Za pomocí kontaktů a schopností, které za svůj nepříliš krátký život získal byl schopný zjistit místo příštího vystoupení kdysi jeho Cirkusu. A teď se mu s použitím všeho, co v tomhle Bohem zapomenutém městě našel konečně podařilo sestavit zařízení, schopné jej přenést přes celý Multivesmír na místo, které velkolepostí své pomsty plánoval proslavit v celé anomální komunitě. Do Prahy.
Fuller si svoje nově vytvořené zařízení, které vypadalo spíš jako magnet vytažený ze šrotiště, připevnil na zápěstí a začal se v něm šťourat. Náhle, v okamžiku, který pravděpodobně nečekal ani on, zařízení zajiskřilo a i s Fullerem bylo vytrženo ze své aktuální pozice v prostoru. Chartný a nestabilní průchod, který rozpadající se konglomerát šrotu v Praze vytvořil, neměl šanci udržet se na jednom místě, a to už vůbec ne v obklíčení prostorové anomálie, prorůstající celou Prahou, o které neměl Fuller žádné tušení a která průchod takřka okamžitě po jeho vzniku pohltila. Namísto noční oblohy a měkké trávy Riegrových sadů tak přivítala obličej Hermana Fullera tvrdá, dřevěná podlaha Žižkovské díry.
Fuller zvedl hlavu ze studené podlahy, chytil se za svůj zlomený nos a za použití trochy regeneračních schopností jej spravil. Pak si uvědomil, že podlaha na které leží smrdí hůř, než týden staré vnitřnosti jeho bývalých zaměstnanců, a tak radši rychle vyšplhal na barovou stoličku vedle něj a sedl si na ni. Tam se jeho zrak setkal s barmanem, který ho celou dobu od jeho "příchodu" se zájmem pozoroval.
"Dobrý den, budete si něco přát?" Zeptal se ho naprosto přirozeně, s úsměvem na tváři barman.
"Jednu velkou, krvavou pomstu," odpověděl instinktivně Fuller a rozhlédl se kolem sebe. Většina osazenstva Díry na něj doteď upírala pohled a přestala až když se podíval jejich směrem. Přece jenom, i na místě jako je Žižkovská díra byl jeho příchod poněkud neobvyklý.
"A něco k pití?"
Fuller se konečně podíval na překvapivě kultivovaně vypadajícího barmana, který se ho snažil obsloužit. Na první pohled na něm nebylo nic zvláštního, ale jakmile s ním navázal oční kontakt, ucítil jak se mu barman snaží vniknout do myšlenek.
"Pivo. A neobtěžujte se, posledního člověka, co se mi snažil dostat do hlavy jsem měl v plánu nechat zaživa sežrat hordou hladových Klaunů."
"Omlouvám se, zjišťuju tak, v jaké jsou zákazníci náladě a na co mají zrovna chuť, aby byli maximálně spokojení," omluvil se barman a nalil Fullerovi do mokrého půllitru vychlazenou Plzeň. "Kdo vlastně jste?"
"Herman P. Fuller ze Zneklidňujícího Cirkusu Hermana Fullera, největší představení všech světů! Potěšení na mé straně!" vychrlil ze sebe nadšeně Fuller, jako by na tuto otázku čekal celou věčnost.
"Aha, no, já jsem Josef. Příjmení jsem prakticky nepoužíval, tak jsem ho zapomněl, abych sebou netahal zbytečné informace. Poslyšte, jestli se můžu zeptat, co vlastně děláte tady a sám, když máte takový úžasný cirkus?"
Herman chvíli zasněně zíral do jednoho místa a vypadal, jako by měl nutkání někomu rozdrtit srdce. "Řekněme, že se pár citlivkám v mém Cirkusu nelíbilo, jak ho vedu a mysleli si, že se mě můžou zbavit a ukrást mi ho. Ale nebojte se příteli, už jsem je našel," řekl Fuller a podíval se na barmana. "Dokonce jsem zjistil, kam se chystají na svoje další představení," chtěl ukázat kolem sebe, ale pak mu došlo, že neví, kde vlastně je. "Vyrobil jsem proto tuhle věc," řekl a ukázal na pochybné zařízení na svém zápěstí, "se kterou jsem tam měl přiletět a počkat tam na ně. Místo toho mě to vyhodilo tady. Když už jsme u toho, kde to vůbec jsem?"
"Přece v Žižkovské díře!" zvolal radostně barman. "Nejlepší anomální hospodě široko daleko. Schází ze tu anomální umělci z celé Prahy."
"Takže jsem v Praze. Výborně. Poslyšte, na to, že jste anomální hospoda, tak pivo máte docela obyčejné. Nemáte něco zajímavějšího?" zeptal se Herman.
Barman se usmál, jako by na tuto chvíli čekal od doby, co se Herman roztáhl na podlaze. Sáhl někam pod pult, vytáhl menu a podal mu ho. Fuller si menu chvíli pročítal, dokud se jeho zrak nezastavil na položce, která byla napsána výrazně větším a zdobnějším písmem, než ostatní.
'SPECIALITA PODNIKU'
"Co přesně že je ta Specialita?" zeptal se barmana.
"Něco úžasného," odpověděl barman se širokým úsměvem na tváři. "Vy vypadáte jako člověk, co zažil věci a situace, které by většina tady těch rádoby umělců, ani nebyla schopná vymyslet. Garantuju vám ale, že tohle jste ještě nezažil."
Fuller upřeně zíral na dvě slova před sebou. Normálně by se na takovou levnou propagaci nechytl, ale něco na tom, jak byla ta slova napsaná, ho uchvacovalo a probouzelo v něm ohromný zájem. Nakonec uznal, že mu jeho zvědavost nedovolí odsud odejít, aniž by aspoň zjistil, co to je.
"Barmane," začal. Barman mu plný očekávání věnoval veškerou pozornost. "Jednu specialitu podniku."
Nad Riegrovými sady se pozvolna začínala ohýbat realita. Kaleidoskop Zneklidňujícího Cirkusu Hermana Fullera, vzdálený několik tisíc kilometrů, zde právě tvořil průchod, kterým by se Cirkus dostal na místo, kde plánoval odehrát několik svých dalších představení.
Mezitím se někomu na Masarykově nádraží nedopatřením podařilo otevřít vstup do Poutníkovy Knihovny tak prudce, že tím víc než kilometr vzdálený průchod narušil. Bublina, ve které se průchod vytvářel se zhroutila a na pár sekund vytvořila trhlinu, kterou proletěly dvě nápadně vypadající postavy.
Menší z postav byla zjevně žena. Měla na sobě dlouhý, červený, sametový kabát a vysoké boty na podpatku. Na své hlavě s dlouhými černými vlasy měla nasazený černý cylindr, který dával najevo, že je jeho nositel Principálem Cirkusu. Vedle ní se v trávě válel velký svalnatý muž s buřinkou, který na první pohled nevypadal nijak zvláštně. Samozřejmě až na jeho nesprávně situovaný obličej.
"Přesně proto jsem sem nechtěl jezdit," zabručel Muž s Obráceným Obličejem, zatímco se zvedal z mokré trávy. "Není tu střízlivý ani časoprostor."
"Nezapomínej Manny, že to je taky jeden z důvodů proč sem jedeme účinkovat. Vem si jak jednoduše se tu bude prodávat cukrová vata, když tu lidi do sebe tak rádi lejou drogy," odpověděla mu Icky.
"Hlavně jsi mi říkala, že Praha je krásné město. Doufám, že mě o tom zítra přesvědčíš, zatím jsem viděl jenom mokrou hlínu a rozbitou realitu."
"Nejspíš se jenom něco poškodilo v Kaleidoskopu. Támhle jsou nějaké dveře, vrátíme se zpátky a prohlédneme to."
Icky s Mannym vykročili směrem k obchodu s uzeninami, který byl v tuhle dobu zavřený, ostatně jako většina dalších obchodů. Dorazili ke dvěřím a Icky si před ně dřepla, aby mohla do klíčové dírky vložit klíč, který měla na krku. Než se ho však vůbec stihla dotknout, dveře se otevřely a vyhrnul se z nich postarší obtloustlý muž. Vrazil do Icky, prokymácel se kolem Mannyho, naprosto nezaujatý jeho špatně otočeným obličejem a opřel se rukou o pouliční lampu poblíž. Pak za doprovodu zvuků, horších, než jaké vydával kraken, kterého měli Icky a Manny v Cirkusu, začal obsahem svého žaludku hnojit trávník Riegrových sadů.
Icky a Manny na něj chvíli s opovržením zírali a pak obrátili svoji pozornost zpátky ke dveřím. Místo uzenářství za nimi byla zakouřená hospoda. Několik míst ale vypadalo, že nezapadají do celkového vizuálu. Postupně začala tato místa přibývat a dvojici pozorovatelů došlo, že se za dveřmi začíná formovat uzenářství, které tam mělo být původně a to, co tam je teď, ať je to cokoliv, mizí. U rozplývajícího se baru si najednou Icky všimla nechvalně povědomého obličeje.
"Fuller!" zakřičela a vběhla do dveří.
Manny, který neměl tušení, co se právě stalo zůstal překvapením na chvíli stát na místě, načež se vzpamatoval a vrazil dovnitř za ní. Dveře za ním se zabouchly a teprve teď před sebou uviděl svého bývalého nadřízeného. Přímo před ním stála Icky, kolem které se vznášely červěně zářící karty, připravené bývalého Principála dekapitovat.
"Icky! Manny!" zvolal radostně Fuller, naprosto lhostejný vůči faktu, že před ním stojí ti, jejichž brutální vraždu posledních několik měsíců plánoval. "Přisedněte si a napijte se se mnou, už je to doba, co jsme se naposled viděli."
"Řekni mi jeden důvod, proč bych ti teď neměla useknout hlavu," řekla výrhužně Icky se stále připravenými kartami v ruce i kolem ní.
"Ale no tak, přece se na takovém skvělém místě jako je toto nebudeme zaobírat takovými malichernostmi, " odpověděl stále stejně usměvavě Fuller. "Tak už si konečně přisedněte a něco si dejte, zvu vás!"
"Budete si přát něco k pití?" pokusil se odlehčit situaci barman.
Icky se chystala něco říct, když k ní přišel Manny a začal jí něco šeptat do ucha. "Podařilo se mi dostat mu do hlavy a on to myslí vážně. Nemám tušení co s ním je, ale je to jako by mu někdo vymazal všechny záporné emoce. Vypadá to že… si s námi opravdu chce jenom povídat."
Icky s Mannym si pomalu sedli na bar vedle Fullera ale neodlepovali z něj svoje podezřívavé pohledy.
"No vidíte, že to jde," řekl Fuller a podal jim menu. "Něco si vyberte, pivo mají vcelku dobré, na to že je obyčejné."
"Co to s ním je?" zeptal se konečně Manny barmana.
"Jste v Žižkovské díře pane, nejlepší hospodě pro anomální umělce široko daleko. Takhle vypadá každý náš spokojený zákazník." odpověděl mu hrdě barman.
"A co přesně z něj udělalo tak spokojeného zákazníka?" zeptala se nejistě Icky.
"Přece naše specialita. Upřímně asi ten hlavní důvod proč sem většina lidí chodí."
"Za ta léta, co jsem s Fullerem pracoval, jsem neviděl nic, co by nad ním mělo takovou moc." zašeptal Manny směrem k Icky. "Jestli má být tohle bar pro umělce, pak ta specialita, ať je to cokoliv, musí být jejich magnum opus."
"Chceš to snad zkusit?" zeptala se Icky.
"Ne díky, mít kontrolu nad sám sebou mi docela vyhovuje. Chci to jenom vidět. Chci vidět jak vypadá věc ze zaplivané hospody, která přemohla Hermana Fullera. Jenom se na to podíváme."
O 5 minut později spolu všichni tři pod vlivem speciality podniku plní radosti vzpomínali na staré časy. Třeba jak se snažili zabít Fullera, hodili ho do žaludku jednoho Klauna a odtud do temnoty, kde přišel o nohu, nebo jak chtěl Fuller nechat Klauny sežrat Mannyho zaživa a obecně jak všechny týral a chladnokrevně vraždil. Mluvili o tom, jako by to byly ty nejradostnější chvíle jejich životů. Žižkovská díra veškerou jejich nenávist a zášť přeměnila na čistou nostalgickou radost.
Opodál stál barman s telepatickými schopnostmi a leštil sklenice. Ze strany k němu najednou přišel někdo, kdo vypadal jako jeho nadřízený a začal k němu polohlasem mluvit: "Až z toho ti tři vystřízliví tak je v našem vlastním zájmu nechceme mít pohromadě a už vůbec ne tady. Dejte jim Amnestonik, ať to tu znova nenajdou. V tomhle stavu vpijou všechno, co bude hezky voňet. Ty dva, co přišli spolu prohoďte nějakýma dveřma, které odekmnete jedním z těch klíčů, co mají na krku. Tomu staršímu vemte tu věc, co má na ruce a pošlete ho tím zpátky odkud přiletěl, pak to zničte."
Muž se chystal odejít, ale zadíval se na zařízení, které měl Fuller na ruce. "Nebo víte co, neničte to. Je to tak ohavné, že se z toho ti 'umělci' tady beztak budou moct posrat. Až ho pošlete pryč, deaktivujte to a někde to tu vystavte. Ať to aspoň vypadá, že sem kromě feťáků i nějací ti umělci chodí."