Povídá se toho hodně, ale vlastně nikdo skoro nic neví. Každej, kdo chodí sem, do Díry, je až moc zaneprázdněnej vlastními problémy, než aby se o to nějak aktivně zajímal. Tady na Imantě se věci moc nemění. Nicméně je jasný, že nejsme jediná anomální komunita. Život se tady moc nemění. Věci plynou pomalu a dlouho, tak dlouho, že už je těžké poznat, co kdysi byla pravda a co je dneska lež.
Máme jen malou porci pravdy a kdybyste se ptali, jak víme, že to málo vůbec pravda je, tak se stačí podívat ven. Ten barák tam prostě stojí a vždycky tam stál. Neexistuje nikdo, kdo by si pamatoval cokoliv před Dírou, natož před touhle ohyzdností. Bylo by bláznovství myslet si, že je Díra jediná anomální hospoda, ale i tak je fakt, že zrovna tahle nám stojí přímo na Imantě, při nejmenším naprosto bizarní.
Dál víme, že z toho baráku nikdo nevyšel ven, ani nikdo nevešel dovnitř tak dlouho, že bychom už mohli říct, že nikdy. Jak je to možný? Co já vim. Jsme na Imantě, málo o čem víme, jak to funguje nebo jak to dává smysl, jedno vím ale jistě, že to tak je lepší. To poslední, co bychom chtěli, by bylo, aby se nám tu ty zrůdy procházely po Imantě, jen ať si tam zůstanou i se svými hody, vínem, slivovicí a tím patokem, kterýmu si dovolej říkat pivo. Nesnáším Brňáky.
Chápete to? Přístup přímo na naší Imantu. Přímo z Brna. Hnus.
Pak už vím jen, že-
"Počkej, počkej, počkej… já tohle celý slyšel jinak."
Vzduch na Imantě je dnes večer obzvlášť lehký, možná je to těmi drogami, možná jen tím, jak poetická nálada mě dnes obklopuje. Poetická, zato nevlídná nálada. Původně jsem chtěl z Díry jít hned na kolej, ale nakonec se už několik dlouhých chvil jen procházím po náměstí a přemítám.
Na život na Imantě si zvykám už dlouho, ale asi si na něj nikdy plně nezvyknu. Začátek semestru v srpnu… dokonce i školní rok musíme mít "anomální". Čas mi zde plyne zvláštně a často se musím hodně zamyslet, abych se zorientoval v časové ose událostí nedávných a následujících. Život mě hodil do dospělosti a já se se svým stavem asi ještě pořád nesmířil. Je jistě těžké dospívat i normálně, natož mezi hromadou anomálních pošuků. V mojí životní (ne)stabilitě mě ale zdánlivě udržuje kratochvíle, díky které se po Imantě vůbec můžu pohybovat a proč se mohu považovat za studenta místního umění.
Nikdy jsem neměl moc kamarádů, nebo alespoň ne tak dobrých, abych si je dokázal pustit k tělu. O své rodině radši ani mluvit nebudu. Mými nejbližšími se staly barvy a linie, ty jediné mi rozumí, chápou mě, těm jediným dokážu naslouchat. Jakmile se štětcem dotknu plátna, cítím je, slyším, vnímám, jak by chtěly být namalovány. Nechávám se jejich chtíčem vést a nechávám je se projevit. Nesvazuji je, nezneužívám je, neprojevuji se jimi, jsem jejich nástrojem, ne ony mým. Je v tom rovnováha, nechávám je se projevit a ony mi pak dovolí si díky nim přivydělat na svůj skromný studentský život.
Samy barvy se vlastně skrze mě živí, projevují se skrze mne a díky penězům za naše obrazy mohu navštěvovat Díru a díky Specialitě a jejím efektům se mohou barvy skrze mne lépe projevit, mohou být dokonalé, nic menšího si ani nezaslouží. V Díře jsem štamgastem a je to jedna z mála věcí, na které jsem ve svém životě skutečně pyšný. Díky Specialitě jsem skutečně sám sebou a zároveň jsem barvami, vše dává smysl, vše je dokonalé. Má závislost má vyšší smysl, můj život neničí, zdokonaluje ho, má závislost je mou nezbytnou součástí, bez ní nejsem nic. Nejsem jako ty vyjetý fetky.
Letní vzduch mi naráží do vlasů, které se pod jeho náporem pohnou. Procházím kolem dřevěné budovy, vysoké dost na to, aby její střechu osvítil jen světelný smog z pouličních lamp. Staré a tmavé dřevo tvoří dokonalý dojem sešlé, ale oblíbené vesnické hospody, jen jedna věc tento dojem narušuje. Žádné dveře, žádná okna, odnikud nevychází žádné světlo. Nad místem, kde by měly být dveře, se na zrezivělých řetězech houpe cedule z velmi ztrouchnivělého dřeva, které toho viditelně nemálo pamatuje. Je na ní velmi špatně čitelný, ale přesto rozluštitelný nápis: "Zikmundův Kopeček."
Tok mých myšlenek je náhle narušen velmi tlumenou, specifickou dechovou hudbou…
Zvyknul jsem si na ten smrad, který v Díře praští do nosu každého, kdo do ní vejde. Zvyknul jsem si i na špatně umytý sklenice nebo na dost podprůměrně čepovaný pivo. Je ale jedna věc, na kterou si nikdy nezvyknu. Místní hosté.
"Počkej, počkej, počkej… já tohle celý slyšel jinak."
"jÁ tOhLe CeLý SlYšEl JiNaK. Každej slyšel všechno jinak!" rozčiloval se Štěpán, že ho Vítek přerušil. "Tos mě ty vole vůbec neposlouchal? Nikdo nic s jistotou neví!"
Sedím u stolu s naší partou, mluví, hádají se, ale moc je nevnímám, dneska mám fakt dobrej trip, chci být se svými myšlenkami. Jen tak plynou a já je nechávám. Rád pozoruju lidi, né, že bych je chtěl vyloženě odsuzovat, ale jsem jimi fascinován. Jak se každý jinak projevuje, jinak uvažuje. Rád přemýšlím nad důvody, proč se lidi chovají, jak se chovají, no a dneska? Dneska tu mám jeden fakt těžkej hlavolam. Už dobře 15 minut pozoruju týpka s absťákem, jak čumí na prázdnej papír.
"Debile, nechápeš mě!" bránil se Vítek usilovně, až si málem vylil napůl vypitý pivo, "byl ses přece u toho baráku podívat, víš stejně dobře jako já, co se píše na tý posraný ceduli!"
"Zikmundův kopeček, no a?"
"Tak se ta hospoda jmenuje, ty truhlíku! To ti na tom nepřijde nic divnýho?" Vítek návalem emocí a vlivem alkoholu úplně zrudnul.
"Uklidni se bráško, vždyť ti praskne cévka," vložila se mezi ně Dia s lehkým výsměchem v hlase, "hádat se kvůli takový blbosti, že vám to stojí za to."
Zase se hádají o debilitách, snažím se je ignorovat, zůstat u svých myšlenek, jejich hádání mi v myšlenkách způsobuje kakofonii. Prochází kolem holčina, zrzka, je dost na mol, návrh, že bych na ni něco zkusil jsem hodně rychle zavrhnul, je hodně mimo mojí ligu. Sedá si na barovou stoličku, zablokovala mi výhled na týpka s papírem. Vytahuje stříbrnou vidličku, agresivně se snaží zapíchnout si ji do ruky. Zarazilo mě to, ale v konečným důsledku to nebylo nic, nad čím bych se v Díře pozastavil na dýl než pár vteřin. Jen další fetka, co neumí používat dveře. Dost mě to zklamalo, vypadala na první pohled dobře. Nebo jsem možná až moc sjetej.
Vítek si sednul a rozčíleně dopil zbytek piva, aby se uklidnil. "Co jsem chtěl říct je, že to evidentně vzniklo kdysi dávno jako konkurence Díře," podíval se Štěpánovi do očí a ukázal na něj prstem, "a ty jsi debil, jestli to nevidíš."
"Simtě, tohle nemůžeš vědět," řekl Štěpán pohrdavě a naklopil do sebe zbytek piva.
"Proč bych nemohl? Vždyť je to evidentní."
Štěpán si utřel pěnu z pusy. "Evidentní? To ses dneska naučil nový slovo?" rejpal do Vítka.
"Jdi do prdele."
Jsou jak malý děti. Neshodli by se, jakou barvu má hovno. Radši by si měli dát dávku, pořád jen chlastaj to hnusný pivo a pak to takhle dopadá… ale asi je to lepší, než kdyby to byly vygumovaný fetky. Konečně se ta zrzka přenesla z Díry pryč a vyčistila mi výhled na toho týpka. Skoro nic se s ním nezměnilo, jen má teď hlavu zabořenou v tom papíru. Chvíli na něj koukám, ale ani se nehne, porozhlídl jsem se po okolních stolech a když se zrakem znovu opírám o původní místo, nic. Nejdřív mě napadlo, že to asi bude spisovatel, vypadá, že zatraceně usilovně přemýšlí. Nechápu ale ten absťák, jestli přemýšlí, Specialita by mu to sakra ulehčila. Ledaže nemá peníze.
"Ještě 2 piva!" zavolal na barmana Štěpán. "Se hned nenasírej, ne? Říkám jen, že nemůžeš vědět, jestli náhodou naopak Díra nevznikla jako konkurence tamtý hospodě."
"No tak tos neřek! No to nemůžeš myslet vážně!" Podnapilý Vítek se postavil a začal okolo sebe máchat prázdným půllitrem. "No to odvoláš tohle! Že by ty kreténi brněnský měli starší hospodu než my?! Díra byla první! Vždyť se na to jméno podívej, to je jasná parodie, vole!"
"Tak dost! Vyserte se na to!" vykřikl Jonáš, který už to nemohl dál poslouchat a s ránou do stolu se postavil. "Hádáte se tu jak malý parchanti, jako kdyby na tom vůbec nějak záleželo."
U svatýho Dyndy, tady se nedá ani předstírat, že je neposlouchám. Konečně se někdo ozval. Než jsem se stačil vrátit k vymýšlení dalších teorií o týpkovi s absťákem, vidím, jak vyskakuje do sedu a začíná hrozně agresivně něco psát. Nedokážu přečíst, co na papír napsal, ale nemohlo to být delší než krátké souvětí. Sroloval papír, vytáhl Boženku, sjel se jak zimní pneumatika a vystřelil z Díry ven… Lidi v Díře jsou fakt ujetý, myslím, že-
"Co to meleš, vole?" ohradil se znovu Vítek.
"Dokud my nemůžeme dovnitř a voni nemůžou ven, tak tady žádná konkurence neexistuje, takže si tam tu svojí Brněnskou SpEcIaLiTu můžou vařit, jak chtěj! Takže si sedněte na prdel a vyserte se na to!"
Řekl Brněnskou specialitu?
Odhalení všech tajemství. Ukončení všech válek. Nastolení věčného míru, ale hlavně, ukončení zbytečných hádek nad napůl vypitým pivem. To vše je tak blízko, a přitom tak daleko. Tady za tou stěnou ze starého dřeva, zpoza které se line ta blbá dechovka.
Zaposlouchal jsem se do té hudby, skryt za tlumenými tóny hudebních nástrojů jsem odhalil mumlaný, nevýrazný zpěv. Závan větru mi narazil do tváře. Pohlédl jsem na Imantu, to magické náměstí, k němuž chovám tak smíšené pocity, a nechal se pohltit atmosférou pouličních lamp prorážejících tmu dnešní krásné melancholické letní noci. Naposledy jsem pohlédl na tajemnou hospodu a vyrazil jsem směrem ke kolejím. Je to tak zvláštní. Odpovědi jsou tak blízko. Jen za stěnou ze starého dřeva… a neprostupnou anomální bariérou. Vlastně jsou docela daleko.
Proč to nikoho nezajímá, proč jsou všichni tak v pohodě s tím, co se tu děje, že o tom vlastně nic neví. Proč jsou všichni takoví ignoranti? To mají všichni tak naplněný a plnohodnotný životy? Nebo je snad můj život tak prázdnej a nudnej? Ať je to, jak chce, já nebudu jako ostatní.
Procházím chodbou naší koleje, hodiny ukazují 7 minut po třetí ráno. Přednáška z Prevence umělecké frigidity pomocí ořezávání injekčních stříkaček v 8 asi nehrozí. Přicházím ke dveřím svého pokoje s číslem 23. Opatrně zasouvám klíč do zámku a pomalu s tichým zavrzáním dveře otevírám.
"Klidně rozsviť, Šimone, ještě nespím!" ozval se Jonáš z polospánku.
"Sorry Johny," omluvil jsem se, ačkoliv jsem doufal, že už spí. Cvaknul jsem vypínačem, světlo proniklo moc neobydleným, ale útulným pokojem. Zavřel jsem za sebou dveře. Jonáš se posadil a se zmatením se na mě podíval pootevřenýma očima.
"Kams vlastně zmizel? Jsem myslel, že půjdeš spát," řekl rozespalým hlasem s mírným znepokojením.
"Chtěl jsem se projít, pročistit si hlavu." Moje odpověď jeho zájem neuspokojila, ale dál se nevyptával, možná to bylo únavou, ale spíš věděl, že mu stejně víc neřeknu. Položil si hlavu zpátky na polštář a zahleděl se do stropu. Rozhodl jsem se narušit nastálé trapné ticho.
"Dobře si je v tý hospodě sundal, Johny."
"Dík, nedalo se to poslouchat. Ruply mi nervy."
"Ani mi nemluv. Vždycky se hádají o takových blbostech."
"Ale prosimtě, nepředstírej, že tě to nezajímalo. Nezájem sice umíš předstírat dobře, ale jakmile začli mluvit o tý imaginární droze, zpozorněls jak pátrací čokl." V jeho odpovědi byl slyšet mírný výsměch, ale spíše zvědavost, pochopil jsem, že jsem se právě sám dohnal k výslechu.
"Nechápu, kam tím míříš. Beru Specialitu, nějaký brněnský sračky mě nezajímaj, beztak to bude jen frgál říznutej perníkem a špetkou anomálních halucinací." Zkusil jsem to zahrát do outu, ale sám jsem moc nevěřil tomu, že mi na to skočí.
"Ty vole, ty jseš neuvěřitelnej. To ti mám jako sežrat, jo?" Neskočil.
"Za pokus to stálo."
"Šimone, znám tě už 2 roky a vím, že bys za špetku kvalitního fetu prodal i ledvinu. Měl by ses soustředit na sebe a svoje obrazy. Tohle je dost tenkej led. Proč myslíš, že to nikoho nezajímá?"
"Nevím, proč?" Moje odpověď ho viditelně zaskočila.
"No… nevim, a je mi to jedno." Není mu to jedno.
"Ale no tak, copak tebe to vůbec neláká?"
"Ne, a už se o tom nechci bavit. Buď změň téma, nebo bež spát."
"Takže… neznáš někoho z Brna?"
Bagatelizace dávné konkurence | Nekonečné spletence vlastních synapsí »