Zapomenout a Žít

hodnocení: +2+x
blank.png

Mysli trvá, než si zvykne na nový řád věcí. S postupem času si lidský mozek zvyká na nové vzorce a sebemenší narušení může u mnoha lidí vyvolat zmatek. Chris to dobře věděl. Zabývat se takovými problémy měl v popisu práce. Jenže, jak praví staré přísloví, doktoři jsou nejhoršími pacienty.

Uplynulo- pár dní? Týden, možná? Měsíc? Věčnost, rozhodně. Uplynula nějaká doba od chvíle, kdy se celý jeho život sesypal jako jabloň ve větru. Sladké ovoce bylo pryč a zbývaly holé větvě s trochou listí. Zrovna když končil podzim. Christopher Erwick se nenáviděl za stupidní přirovnání, se kterými jeho mozek občas přišel. Dříve to bylo snesitelné, protože dříve měl po svém boku někoho, kdo se nad jeho slovy vždy pousmál.

A teď byla pryč.

Lisa.

Jednoho rána byl Chris šťastný a miloval Lisu. A toho dalšího se mu celý svět smrsknul na jediný bod. Nezáleželo na ničem. Nedovedl uvažovat, nedovedl myslet a už vůbec si nedokázal představit život bez lásky svého života.

Samozřejmě, jako řádný zaměstnanec tajné organizace, musel Christopher Erwick nad celou věcí, někde v hloubi mysli, uvažovat racionálně. Při své práci psychologa se neustále potýkal s traumaty svých kolegů. Kamenná tvář s obtiskem chápavého úsměvu, tak aby se pacient necítil příliš špatně, tak to měl naučené. Nemohl si nikdy dovolit nechat se stáhnout dolů, do kaluže utrpení, ze které se svým pacietnům pokoušel pomoct. Jenže, mysli trvá, než si zvykne na nový řád věcí. A starých zvyků se jeden těžko zbavuje.

Takže, když Lisa zemřela, jeho mysl nebyla schopna fungovat a on automaticky přešel do režimu "jsem v pořádku bude to chvíli trvat ale všechno nakonec bude dobré a tak už to prostě u nadace chodí". Takže, vždy co pár dní, děsil svou morbidní fasádou celou oblast, všechny své známé a rodinu.

Rodinu.

Chtěli s Lisou založit rodinu.

Lisa.

Náhle procitnul. První věc na jeho mysli byla každé ráno stejná. Ujistit se, že Lisa neleží po jeho boku. Bohužel procitnul do reality. Byl ve své oblastní ubikaci. Jeho strýc, oblastní ředitel, na něj naléhal, aby si vzal delší volno. Jenže Chris Erwick teď nechtěl být ve svém bytě sám. Daleko víc mu vyhovovalo docházet každý den do jídelny jako zombie a tvářit se, že je mu s každým dnem lépe. Jeho racionální mysl ho přitom občasně poplácala po zádech, protože společenský kontakt může lidem s traumatickými zkušenostmi dlouhodobě pomoct.

Samozřejmě, každý v Nadaci, od obyčejných uklízečů až po nejvyšší kádry, ví dobře co nejlépe pomáhá se zažitými traumaty. Amnestika. Chris si k tomu slovu vybudoval za svých sedm let práce odpor. Součástí mnoha sezení s pacienty bylo vynucené nabídnutí amnestické léčby. Jsou věci, na které je někdy nejlepší zapomenout. Tak to vždy slýchal od svých pacientů, když na něm povolení k výdeji amnestik vymáhali. Osobně to nikdy nechápal. Stál si vždy za myšlenkou, že chybami se člověk učí a když člověk zapomene, může se do stejné situace dostat znovu.

Jednou se zeptal svého nejbližšího přítele, Doktora Ikea, zda někdy podstoupil amnestickou léčbu. Ike, vždy tajnůstkářský ohledně své minulosti, tenkrát řekl, "ne, ale jsou dny, kdy si přeju abych to tehdy udělal." Chris se ho nikdy nevyptával dál. Nicméně, když si každé ráno dával šálek kávy, vplížila mu do mysli pokaždé myšlenka milostivého zapomění.

Jenže spolu s ní tu byly vzpomínky na Lisu. Vzpomínky na jejich společné procházky po lese kolem Oblasti-91, na teplo jejího dechu za probdělých nocích, na její půvabné šedé oči s odleskem brýlí, na její rozkošný smích i na hádky o hloupostech, které kdysi chtěl zapomenout a teď mu kouzlily úsměv na tváři. Nebyl ochotný zapomenout její zrzavé kadeře, ani její lásku ke kousavým svetrům.

A tak si každé ráno vypil kafe u osamělého stolu v jídelně, protože Dr. Ike měl pořád moc práce a protože kdykoliv si někdo zkusil přisednout, rozmyslel si to v po pár krocích a potom zamířil k jinému stolu. Potom se Chris zvedl, zamířil zpět do své ubikace a tam předstíral, že se věnuje něčemu zábavnému. Chtěl zkusit pletení, protože to se vždycky chtěla naučit Lisa, nepochybně kvůli pletení svetrů. Část některých dní probrečel osamotě s flaškou whisky. Část probrečel bez flašky whisky.

Mysli psychologa trvá, než začne uvažovat jinak. Neustále v tom koloběhu pití, breku a sebelítosti, střídá chvíle, kdy sám sebe obviňuje z toho, že pije, brečí a lituje se. Protože to přeci není ten správný způsob, jak se vypořádat s traumatem. V takových chvílích se Chris přistihl, že sklouzává ještě hlouběji a v návalu deziluzí se ptá sám sebe, co tedy je ten správný způsob. V takových momentech lucidity většinou jeho vnitřní hlas zmlkne.

Dnes neměl nic takového v plánu. Ale to ostatně žádný den. Proto nebyl Dr. Ike nikterak překvapený, když ho to odpoledne našel opilého v jeho ubikaci. Neoholený muž ve zuboženém stavu nijak neodpovídal. Byl opilý do němoty. Dr. Ike si pomyslel, že tohle musí přestat. Chris byl jeho přítel, takže mu pomohl do postele a prošel několikrát celý pokoj, aby našel zbývající flašky. Uklidil narychlo, co se dalo, a chystal se k odchodu, aby Chrisovi dopřál alespoň několik hodin spánku, než ho vzbudí noční můra.

A pak si na stole povšimnul formuláře. Nebylo to nic neobvyklého, pouze standardní žádost o podstoupení amnestické léčby. Takových se válela všude po oblasti spousta. Ale nikdy ne u Chrise. Ike si papír vzal do ruky a otočil se k chodbě, odkud do místnosti vyzařovalo slabé světlo. V jeho záři si povšimnul Chrisova celého jména v kolonce žadatele. Jeho oči vyhledaly kolonku s typem léčby, kde bylo roztřesenou rukou zakroužkováno písmeno C. Nepotřeboval číst dál. Položil papír zpátky na stůl a chvíli zvažoval, zda je to tak nejlepší. Chris nikdy tak docela neschvaloval amnestickou léčbu, protože mu v hloubi mysli připadalo, že nedovede svým pacientům pomoct nijak jinak, než vymazáním vzpomínek. Samozřejmě, to byla hloupost a Chris to věděl. Jenže mysli občas trvá, než si zvykne na nový řád věcí, a proto někdy nezbývá nic jiného, než vynutit si změnu rychlejší cestou.

Dr. Ike odešel na chodbu a zavřel za sebou dveře. On sám truchlil nad ztrátou Dr. Lisy Arlingtonové, jakožto někdo, kdo s ní často pracoval. Naštěstí pro něj, měl v posledních měsících tolik práce, že až teď si mohl dovolit nad celou věcí zamyslet. Jestli se Chris nakonec rozhodne na Lisu docela zapomenout, bude to pro všechny lepší? Možná ano, ale někdo by si ji měl pamatovat takovou, jaká doopravdy byla. Někdo, jako Dr. Ike. Po tváři mu stekla jediná slza a zhluboka si povzdechl na prázdné chodbě, jako kdyby nechtěl, aby ho kamery viděly brečet. Potom se rozešel směrem k výtahu.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License