Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/your-last-first-day
Autor:
Překladatel:
Marion Wheelerová seděla schoulená v rohu sestupujícího nákladního výtahu Oblasti 41 a tiskla k sobě lesknoucí se paprskovou zbraň skoro tak vysokou jako ona sama. Zbraň měla místo hlavně vidlici ze dvou ostnů a její pažbu tvořila zvláštně nesymetrická masa trubek, která připomínala spíše švýcarské hodinky nebo malý trávicí trakt než zbraň. Ta puška byla SCP-7381 a pocházela z dlouho mrtvé planety — nakonec ne až tak vzdálené planety — kterou konvenční astronomie ještě nezpozorovala.
Tornádo destrukce a násilí se prohánělo Oblastí 41 a myslí každého, kdo tam pracoval. Stropy se propadaly, z oblastní lékárny zbyla jen zející díra v zemi uprostřed budovy. Zbrojnice byla kompletně pohřbená, proto místo toho musela proběhnout Křídlem 09 a sehnat si anomální zbraň. Zaměstnanci Antimemetické divize, které potkávala na chodbách, byli zlomeni. Někteří se svíjeli v křečích na zemi, zatímco se jejich mysl vypařovala, a umírali vzpomínku po vzpomínce. A někteří byli infikováni myšlenkovým komplexem, který je nutil křičet nechutné fráze v prazvláštních jazycích a hledat nože, nikdy žádné jiné zbraně, kterými by mohli pracovat na těch zničených obětech, ostatních, a sami na sobě.
Wheelerová nikoho z těch lidí nepoznávala. Jejich obličeje byly celé špatně, zkroucené nenávistí, utrpením a pomstychtivou mánií. Snažila se vyhnout boji, ale jednoho muže musela zabít v sebeobraně. Zamířila na jeho srdce a SCP-7381 vymazalo půlmetrový kruh z jeho hrudníku a spodní čelisti. Na zem dopadl ve čtyřech kusech. Paprsek SCP-7381 byl neviditelný, tichý a bez zpětného rázu. Používat ho bylo jako držet dětskou hračku.
Wheelerová byla ztuhlá strachy, ještě silnější však byl její vztek: "Tohle je na mě moc," řekla nahlas, pokoušejíc se dostat svůj srdeční tep pod kontrolu, "nezvládnu to. To po mě nikdo nemůže chtít. Když je tohle můj zasranej první den!"
*
Ale dávalo by to vůbec smysl? Wheelerová si prohlížela její odraz v černém skle ovládacího panelu výtahu a zároveň se procházela uvnitř své lebky. Studovala své myšlenkové procesy. Nacházela náznaky, které by bylo těžké popsat někomu, kdo ji neznal tak dobře, jako ona znala sama sebe. Nepřemýšlela jako nováček. Instinktivně problém rozkládala na části jako každý zkušený nadační zaměstnanec. Nováček by přeci ani nedokázal sám na sobě vykonat takovou komplexní psychologickou prohlídku. Nováček by o tom ani nepřemýšlel, prostě by se udusil.
"První věc, kterou mi to provedlo," vysvětlovala svému odrazu, "bylo vymazání všeho, co jsem věděla o Divizi. A všechno, co jsem věděla o něm. Jestli jsem měla plán, pohltilo ho to. …Ale já jsem pořád já. Takže ten plán dokážu znovu vymyslet. Už je přímo přede mnou, jen musím otevřít oči. Kdybych byla já, jaký by byl můj plán?"
Nepřítomně se poškrábala na levém zápěstí.
"Chytrý první krok by byl vzít si nějaká hodně silná mnestika," zamumlala, "opevnit svou mysl, aby nemohl vymazat zbytek kroků. Sakra," nejbližší zdroj mnestických léků byla oblastní lékárna, ale ta už byla zničená a výtah stejně jel směrem dolů, pryč od ní.
Ne. Zadrž. Lékárna je zničená? Jak jsem na to přišla?
Přeci protože tam byla. Pamatovala si, jak našla lékárnici rozdrcenou pod přepadlou skříní. Z její lebky zbyla jen nerozpoznatelná červená louže. Pamatovala si, jak se jí pod nohama začala propadat podlaha, jen tak tak z té části budovy vyvázla živá.
Pamatovala si— modulární krabičku varovně oranžové barvy s obrovským černým Z na přední straně. Její srdce se málem zastavilo. Proboha, co jsem to provedla?
Vzpomněla si na desítky varovných nálepek pokrývajících balení. Vzpomněla si na třífaktorový autorizační proces, kterým musela projít, aby se dostala do zapečetěné schránky. Vzpomněla si na centimetr tlustý příbalový leták, který zahodila. Vyhrnula si rukáv a našla čerstvou stopu po jehle s kapkou krve, vzpomněla si, jak si píchnula injekci.
Tohle byl můj plán? Takhle jsem chtěla porazit SCP-3125? To je sebevražda—
Mnestika Třídy-Z byla poslední slova biochemického opevnění paměti. Permanentně zničila schopnost osoby zapomenout. Výsledkem byla perfektní eidetická paměť a perfektní imunita vůči jakkoliv silnému antimemetickému narušení.
A dávka začínala zabírat. Wheelerová si příbalovou knížku nečetla, protože už z paměti znala každé její slovo. Věděla, co se jí teď stane. Její mysl se opevnila ocelovým brněním a už teď pociťovala příznaky extrémního smyslového přetížení.
Viděla všechno.
Na ovládacím panelu byla tlačítka navíc. Nějakým způsobem už zjevně stisknula poslední, třicáté podzemní patro. Stěny výtahu byly pokryty čmáranicemi zoufalců na pokraji smrti, jejichž konceptuální přítomnost byla před lety vymýcena Alastairem Greyem. V jednom z rohů dokonce ležela polovina neidentifikovatelného těla, vymazaného z reality na tolika vrstvách, že ho necítily ani mouchy. Jeho jednotlivé buňky se postupem let vytrácely z existence.
Podlahu kabiny prozkoumávala hrstka drobných bílých červů. Wheelerová se od nich znechuceně odtáhla, přičemž jich pár vyklepala ze svých vlasů. Tito červi byli tím nejúspěšnějším antimemeticky maskovaným organismem na světě. Byli všude, v každém klimatu, v každé místnosti.
Slyšela dlouhé, znepokojivé bzučení, nepřerušený hukot s texturou okolního hluku, který postupně sílil. Jako kdyby okolo ní byl celý její život, ale pouze teď ho začala vnímat.
Bylo to až moc dat. Až moc zvuku, až moc světla. Otevřít oči bylo jako nacpat si do nich hrst jehel. Přitiskla si dlaně na uši a oči silou zavřela. I přes to však cítila vibrace pomalu sestupujícího výtahu, teplý vzduch z porouchané klimatizace a pohyb oblečení na její kůži, zatímco se její zorné pole plnilo pravděpodobně halucinacemi. Lidský smyslový komplex v každém okamžiku generuje obrovské množství dat a lidský mozek je přizpůsobený naprostou většinu z nich ignorovat. Měnit chování mozku v tomto ohledu bylo extrémně nebezpečné i na velmi krátké chvíle.
Wheelerová odtrhla dlaň od ucha, aby praštila do kovové stěny výtahu. Z jejích kloubů začala téct krev. Bolest jí dávala nějaký ústřední bod, myšlenku, která křičela o trochu hlasitěji, než ty ostatní.
A našla svůj plán. Nepamatovala si ho, odvodila ho ze základních principů během několika minut, jak to už udělala tisíckrát.
"Vím, jak tě porazit," řekla.
"Ne," odpovědělo jí SCP-3125, "nevíš."
*
Výtah se zastavil na třicátém podzemním podlaží a dveře se skřípavě otevřely. A čekaly otevřené, dlouho. Z horního konce výtahové šachty se ozýval rachot rozpadající se Oblasti 41.
Wheelerová stále skrčená v rohu zamumlala: "SCP-3125 nedokáže mluvit."
"Samozřejmě, že dokážu," odpovědělo.
"SCP-3125 je pětirozměrná anomální metastatická hromada špatných memů a špatných antimemů a všeho mezi tím, která prosakuje do naší reality. Není srozumitelné a není inteligentní. Nedokáže komunikovat. Tohle je sluchová halucinace."
SCP-3125 se jí vysmívalo: "Víš, co na tobě nejvíc nesnáším, Marion? Nikdy, nikdy nemáš pravdu… A přes to pořád žiješ. Všechny ty ztracené bitvy, každý rok té předem prohrané války, a stejně se ti vždycky podaří dát dohromady dost hloupého štěstí na to, abys vyvázla bez úhony. Věčný osamělý přeživší. Takové štěstí si nezasloužíš. Nikdo si ho nezaslouží."
Zatímco mluvilo, Wheelerová se opřela o zbraň a zvedla se na nohy. Jedním ramenem se zapřela o zeď výtahové kabiny, stále se zavřenýma očima. Připravila se a otevřela oči. Chodba před ní byla prázdná. Na druhém konci byla přechodová komora dost velká na to, aby skrz ní projel náklaďák, postavená z ultra-silné bílé slitiny v nezaměnitelném stylu Barta Hughese. Znovu zavřela oči a kulhavě pokračovala vpřed s paprskovou puškou jako berlí a jednou rukou nataženou před sebou.
"Někdo musí být poslední," poznamenala skrz zatnuté zuby, "někdo musí být nejlepší."
"Tvůj tým je mrtvý," řeklo SCP-3125, "vytrhli jsme jim mysli jako oční bulvy. Jsou to prázdné lidské schránky s dírou v prostoru místo mozku. Válka skončila! Konečně! Už zbýváš jen ty, Marion, divize o jednom členovi! Umíráš na předávkování mnestiky dvě stovky metrů pod zemí. Nikoho nezajímáš, nikdo neví, že existuješ. Stojíš proti nesmrtelné nezranitelné myšlence."
Wheelerová dorazila k přechodové komoře a poslepu tápala po ovládacím panelu, dokud nenašla otvor na přístupovou kartu. Pár vteřin se zdálo, že se nic neděje, poté problikla žlutá kontrolka, obrovské mechanické zámky se odemkly a komora se otevřela se zvukem hlasitým jako květ padající do trávy. Huges vždycky říkával, že hluk je známkou nedokonalého inženýrství.
Za sebou slyšela, jak se nákladní výtah zavřel a rozjel směrem nahoru. Věděla, že ho někdo přivolal s úmyslem ji dostihnout.
"Myšlenky se dají zabít," řekla, když vkročila do přechodové komory.
"Jak?"
"Lepšími myšlenkami."
Místnost se neprodyšně uzavřela a odříznula vnitřek od SCP-3125.
*
Pokud něco dokázalo přejít z konceptuálního prostoru do reality a nabrat fyzickou formu, tak to muselo být možné i opačným směrem. Muselo být možné vzít fyzickou entitu, mechanicky z ní vytrhnout myšlenku, kterou ztělesňuje, tu zesílit a vyslat ji do konceptuálního prostoru. Větší myšlenku, lepší. Takovou vytvořenou specificky pro boj s SCP-3125.
Nějaký ideál. Vůdce. Hrdinu.
Stroj, který Wheelerová v tu chvíli potřebovala, by zabral celý olympijský stadión, a neměla ani zlomek zkušeností v memetickém inženýrství, které by potřebovala k jeho sestavení, nemluvě o materiálech nebo času. Ale někdo jí kdysi naučil, ač si toho člověka už nepamatovala, že agent Antimemetické divize ve svůj první den umí všechno tak skvěle, jako nikdy jindy. To samé muselo platit o Divizi jako celku.
Říkala si: Tuhle válku jsme vyhráli v den, kdy začala. Když jsme se poprvé setkali s SCP-3125, postavili jsme tenhle bunkr. Bart Hughes zfalšoval svoji smrt a odloučil se, aby tu mohl pracovat bez přerušení, zatímco se zbytek Divize držel tak dlouho, jak jen to bylo lidsky možné. Celou dobu jsme jen získávali čas pro tenhle moment. Vím, že se to stalo, protože přesně to bych udělala.
Jsem poslední chybějící součást. Čeká to na mě.
*
Prostor za přechodovou komorou byl obrovský, jeho struktura a osvětlení působily jako letecký hangár naplněný horkým suchým a zatuchlým vzduchem. Wheelerová, stále skoro slepá, klopýtala po zaprášené epoxidové podlaze: "Hughesi!" vykřikla do prázdnoty, "už je čas!" neodpověděl jí nikdo kromě ozvěny.
Na vteřinu zvedla zrak. Hangár byl prázdný. Memetická zesilovací/vysílací jednotka velikosti hradu, kterou měl Bart Hughes stavět, nebyla k nalezení, stejně jako Hughes sám.
Možná je celý ten stroj pod antimemetickým maskováním? zamyslela se na moment. Byl by to chytrý způsob, jak operaci utajit i před zbytkem Nadace. Ale její mozek se koupal v těch nejsilnějších mnestických lécích, které kdy byly vyrobeny. Skutečně tam nic nebylo.
Skoro nic. Uprostřed místnosti stála malá základna. Skupinka skládacích stolů s nářadím a krabicemi součástek poházenými kolem. Zaparkovaná za nimi byla neoznačená vojenská dodávka s prázdnými pneumatikami. V jejím nákladním prostoru byl hranatý solidně vypadající stroj velikosti nákladního kontejneru. Trčely z něj neizolované dráty, obnažené potrubí a dlouhý kabel vedoucí k odolnému ovládacímu panelu ležícímu na podlaze. Nezkušený člověk by pravděpodobně neměl ponětí, k čemu sloužil.
Byl to antimemetický ekvivalent vodíkové bomby. Reakce Divize na oblastní jadernou hlavici. Po aktivaci by kontaminovala Oblast 41 a všechno a všechny uvnitř antimemetickou radiací. Žádná Oblast 41 ani Divize by nebyla, nikdo z unikajících infekčních zaměstnanců by neměl žádný efekt na skutečný svět.
Nebyl to ten správný stroj.
Nedokázal zničit ani zadržet SCP-3125, dokonce ho nedokázal ani zranit. Vše, co dokázal, bylo sterilizovat dnešní únik. Další symptomy budou přetrvávat. Za padesát nebo deset nebo pět let, nebo možná za rok, nebo možná zítra, se SCP-3125 vrátí. A přinese scénář konce světa Třídy-MK. Lidská civilizace jako koncept bude kompletně vymýcena a nahrazena něčím nepředstavitelně horším. A už nezbyde nikdo, kdo by s tím bojoval.
Wheelerová se na dlouhou chvilku opřela o svoji zbraň. Tlak informací uvnitř její hlavy se neustále zvyšoval až k bodu, kdy ho konečně přestala zvládat a její mysl se zlomila. Byla si jistá, že mnestika Třídy-Z už jí způsobila nenávratné poškození mozku. Žádný protilék neexistoval. Ještě zhruba hodinu bude při smyslech a následně stráví poslední dvě nebo tři hodiny svého života ve vegetativním stavu.
Už to chápu, pomyslela si. Skoro se jí až ulevilo.
Přežívala jsem až moc dlouho. Zapomněla jsem, co je tohle za svět. Na chvíli jsem si dokonce myslela, že… je tohle ten svět, ve kterém občas vyhrajeme.
Agonie v hlavě do ní třískala jako požární sekera. Puška s rachotem dopadla na zem. Wheelerová spadla na kolena, položila hlavu na zem a čekala buď na smrt, nebo na lepší nápad.
*
Stvoření, které se na první pohled lehce podobalo Paulu Kimovi dorazilo ke vnějším dveřím přechodové komory. Pár chvil je nechápavě prozkoumávalo, dokud nenašlo otvor na přístupovou kartu. Metodicky začalo hledat kartu v Kimových kapsách, dokud si nevšimlo, že mu karta visí okolo krku. Přechodová komora prošla cyklem a ne-Kim vešel dovnitř. Výtah za ním mezitím začal stoupat do přízemního podlaží, aby přivezl zbytek.
V místnosti na druhé straně našel Wheelerovou v bezvědomí, vedle ní ležela paprsková zbraň. Také tam byla vojenská dodávka, kterou ignoroval.
Ne-Kim nechal kartu mezi svými prsty spadnout na zem a sebral pušku. Chvíli přemýšlel nad bezvládnou Wheelerovou, poté nad zbraní samotnou. Když si vzpomněl, jak fungovala, otočil se směrem k přechodové komoře a začal střílet. Dělal tlusté kulaté díry do vnitřních dveří, dokud nebyly pryč, poté se přesunul ke vnějším dveřím a pokračoval, dokud neprolomil jejich těsnění. Na tváři ne-Kima se objevil lehký úsměv, když bunkr zaplavily známé uklidňující signály SCP-3125.
Z výtahu se vynořil tucet dalších ne-lidí s těly dřívějších zaměstnanců Divize. "Našel jsem ji," zakřičel na ně ne-Kim. Puška mu na místě vypadla z rukou, jako kdyby zapomněl, že ji kdy držel, a znovu vytáhl nůž. Držel ho mezi prsty lhostejným a nedbalým způsobem, jakoby to byla tužka nebo šroubovák.
Infikovaní ne-lidé se společně s ne-Kimem shromáždili okolo Wheelerové. Pozorovali ji s mimozemskými výrazy znechucení, lítosti nebo záště.
"Proč se neotevírá tak jako ostatní?" zeptal se někdo, "nemůže se s nimi setkat, pokud nepřijme signály."
"Začněte u očí," řekl někdo jiný, "pak bude jednodušší napravit zbytek."
Ne-Kim si klekl s úmyslem dát se do práce, poté zaváhal, jeho nůž byl jen pár centimetrů od oka Wheelerové. Něco šeptala. Tak potichu, že to mohl slyšet pouze on.
"Nic z toho se nestalo, Paule," řekla, "ty a já jsme nikdy neexistovali. Není žádná Antimemetická divize."
Bylo slyšet ostré cvak když bomba dokončila spouštěcí sekvenci. Nikdo v místnosti kromě Wheelerové to neslyšel. Nikdo v místnosti kromě Wheelerové bombu nevnímal. Vše, co viděli, byla prázdná dodávka.
A svět zhasnul.