Následující text uvádí na světlo několik pojmů literární teorie a propojuje je s literárním formátem SCP, respektive nejranější fází jejich vývoje, tj. vstupní předpoklad pro vývoj SCP, získání a rozvoj nápadu v podobě, která formátu SCP nejlépe vyhovuje.
Premisa textu ve své podstatě spočívá ve snaze vzbudit ve čtenáři pochybnosti o tradičním formátování článků z pozice autorské. SCP jakožto literární formát nese svá specifika, jeho "jinakost" či osobitost vzbuzuje, zdá se, zejména v začínajících autorech, zdání jakéhosi odtržení od toho, co v tradičním pojetí považujeme za literární dílo, což způsobuje, jak se pokusíme ukázat, nevšední míru šablonovitého a proti-narativního přemýšlení, které má za následek ztrátu strukturovanosti, dějovosti a krizi originality.
Vývoj textu je zčásti motivován skutečností, že díla (či návody), jež se návodně snaží přivést kandidáty na autory k podstatě toho, jak dílo vytvořit, a jak správně "napsat SCP", jdou často proti sobě a lze s jistou mírou skepse tvrdit, že v mnoha ohledech uškodily a vzhledem ke své přetrvávající existenci doposud škodí vnímané věcné podstatě toho, jak má SCP vypadat, jak má být vytvořeno a jak ověřit, že článek již vzniklý dosahuje literárního standardu, se kterým jej lze v ideálním případě bezpečně srovnávat.
Jinými slovy hovoříme tedy mimojiné i o nedokonalosti návodů, jak napsat SCP. Na toto téma vzniklo mnoho statí různého rozsahu a žádná se nezabývá problematikou toho, nakolik je tento proces propojen s nezbytnými zásadami pro vývoj každého literárního uměleckého textu.
Tato stať má proto ambici stát se základem pro soubor podobných prací, které, ukončeny a vydány souborně, mohly by dokázat vysvětlit lépe, nikoliv díky své vyčerpávající povaze, ale spíše díky propojení se širší literární teorií, jak skutečně dojít kýženého cíle a jak Skutečna napsat SCP.
O literárním přemýšlení:
Základem vědeckého přemýšlení je schopnost transformace vlastních myšlenek do materiálu, který koresponduje s problematikou a poznatky dané disciplíny.
Toto tvrzení navzdory své zdánlivé obecnosti a nesrozumitelnosti má základ v každodenním přemýšlení a jeho různých způsobů.
Není například matematické přemýšlení jednoduše schopnost převést problém obecný, například "chci jablka, v domě jsou jablka?" na problém matematický, tj. "na misce je šest jablek, mohu si jich tedy vzít až šest".
Literární myšlení je velmi podobná. Literatura zkoumá podstatu a strukturu dějů a jejich (nejen) fikční rozvoj.
Přemýšlíme-li někdy o tom, co by v dané situaci řekli naši přátelé, jak by jednali v nějakých situacích, tvoříme v mysli fikci, založenou na znalosti běžných struktur chování osob, které známe a můžeme o nich do jisté míry úspěšně fabulovat, a stavíme je proti situacím fikčním, tj. například debatám, jež jsme nikdy nevedli, přemýšlíme už tehdy literárně. Tím, že přemýšlíme o tom, co se nestalo, a přemýšlíme, jak by se to nejspíš mohlo stát, vytváříme narativ, tvoříme fikci, tvoříme děj.
Sama literatura je potom disciplína založená právě na konstrukci dějů, jejich vzájemné návaznosti, proplétání, důsledcích dílčích jevů.
Literatura se proto vyvíjela určitým způsobem, jejím vrcholem je román, tj. uzavřená struktura celé řady fikčních dějů.
Nebudeme nicméně hovořit o románech, nýbrž o novelách. Ačkoliv SCP nejsou novely, sdílejí mnoho společného. Jak nám, autorům, může toto vědomí pomoci, si vysvětlíme níže.
Literární nápad:
Literární nápad chápeme, přijímáme-li, že základním kamenem literatury je děj, jako vykonstruovaný a obecný sled dějů, vedoucí z místa na místo.
Je třeba okamžitě říci, že nápad má daleko od literatury a daleko od románu či novely. Nápad ve své podstatě představuje jen velmi strohou strukturu potenciálního děje celého příběhu, jakousi nádobu určitého tvaru, do níž, jsme-li ochotni nápad rozvinout, vléváme děje další, upravujeme je a snažíme se je přivést od začátku do konce.
Literární nápad často nezahrnuje začátek díla, ani jeho konec, často se může jednat o dílčí aspekt konečné struktury díla, jen útržek děje, který se ve finální podobě může otisknout jen zcela okrajově.
Musíme přesto připustit, že na počátku díla stojí nápad, že je motivací pro jeho další rozvoj, a že jeho důležitost může spočívat exkluzivně v jeho "prvenství". Schází mu totiž strukturovanost, nemá často začátek ani konec, nezahrnuje vždy to, co se může stát podstatou vzniklého textu.
Důkazem nedůležitosti, nebo ne alespoň absolutní důležitosti, samotného nápadu, je skutečnost, že autor na každý nápad, z nějž vytvoří hotové dílo, vymyslí či získá sto nápadů dalších, jejichž literární zpracování se nedočká více než několika prvních "draftů".
Nápad je jen cosi, čemu další práce propůjčí formu. Způsob, jakým se to stane, je dán literární tradicí. Je tradiční, že nápad na příběh proměněný v příběh je osekán či doplněn tak, aby výsledné dílo mělo pointu, mělo začátek a konec. Literární nápad bývá rozvíjen právě takto.
Příkladem je novela, o níž jsme hovořili výše. Neexistuje korektní a univerzální definice toho, co to novela je, pro naše účely nicméně řekneme následující: novela je příběh nevelkého rozsahu, který se zaobírá jen sám sebou, to znamená, že nemá mnoho hlavních dějů, spíše jeden, a že nemá mnoho vedlejších dějů, neslouží-li přímo a exkluzivně jako nástroj děje hlavního. Novela mívá začátek, tj. lze určit jednoznačně, kde příběh a jeho linky začínají. Novela rovněž mívá konec, který shrnuje veškeré příběhové linie a uspokojivě je uzavírá.
Píšeme-li, jakožto autoři menších forem, jakékoliv literární dílo, a to zejména jedno dílo, nikoliv soubor či kánon, směřujeme právě k této struktuře: začátek, děj, konec. Tvoříme-li dílo, ptáme se, kde začíná, kde končí.
Literární přemýšlení v SCP:
Poznatky výše uvedené lze uplatnit i při psaní SCP. Podstatou SCP je střet realistických fikčních narativů s nepochopitelným, s jevy anomální povahy, jež se ze své podstaty snaží stůj co stůj vzdorovat chápání literárních postav typických pro realistické narativy.
Podstatou děje ve světě SCP je konflikt, totiž konflikt fikčního (nejen) vědeckého poznání se silami, které v nich vzbuzují pochybnosti o podstatě světa, do nějž jsou zasazeny. Tématy, která jsou pro SCP nejpříznačnější, jsou právě pochybnosti, neznámé síly a snaha nevelkou silou lidského poznání a charakteru tyto síly zkrotit, nelze-li je pochopit, zadržet a skrýt před světem.
Jedná se nicméně jen o ústřední témata. Témata neurčují podobu příběhu, jejich důležitost je jim přisouzena tradicí a vynucena formátem, kterým SCP vznikají.
Pokusíme se pochopit, proč přiškrcenost tématy nenapomáhá udělat z textu, do nějž je zasadíme, "něco, co určitě bude SCP", ale spíše SCP špatné, mdlé a tuctové.
Začínající autoři v domněnce, že ono neznámo, ona strohost chápání a jakýsi "horor" jsou tematických obsahem SCP, který uspokojí formu sám o sobě, namísto snahy o příběhovost, definovanou výše jakožto střet dějů, píší texty odrážkovitým způsobem, jehož způsobem má být patrně jen zahrnout soubor těchto motivů: zadržovací procedury mají zdůraznit nebezpečí a bezmocnost. Popis má spíše nevysvětlit než vysvětlit, s čím se potýkáme. Následující rozhovory či záznamy o zadržení, které jsou zpravidla v článcích tohoto kalibru rovněž přítomny, jen hrnou před sebou četné zmínky o beznadějnosti snahy předmět pochopit či zadržet, dokud se nedohrnou do poslední řádky, článek je zakončen, aniž bychom se mohli zabývat tím, proč, aniž by se, dá se říci, cokoliv dělo.
V článcích tohoto typu je děj zcela vypuzen, jsou odkazem svých starých šablonovitých předků z první série, jejichž jediným cílem bylo popsat nápad a dodat mu ráz buď nepochopitelný, nebo strašidelný, v ideálním případě kombinaci obojího, abychom mohli článek s uspokojením označit jako SCP.
Mohlo by se, po zmínce první série, namítat, že tomu tak není vždy, zejména po snahách změnit mnoho těchto článků. V odpověď se však můžeme ptát, proč a jak byly změněny, učiníme-li tak, dojdeme k jednoznačnému závěru, že ve své nové podobě tím či oním způsobem vyjadřují děj. SCP-682 vyjadřuje děj přímočaře, skrze dlouhou historii zadržení objektu se jedná o pokračující příběh. SCP-579 rovněž zkoumá děj, ačkoliv ne v klasické podobě, jeho síla stojí v mezerách, které nutně musíme vnímat v ději, který je však naznačen, podstatou článku je nevyplněnost těchto mezer, které se čtenáři jakoby vysmívají a vzbuzují další otázky.
SCP nejsou novelou, jelikož v nich však lze hledat dějovost, prohlašme je za narativní, tedy příběhové struktury, v nichž často neznáme začátek a vzhledem k chronologické neukončenosti celého projektu prakticky vždy neznámé ani konec. Ve své klasické podobě však vyjadřují děj a dokonce i jejich střet.
Nahlížíme-li na SCP jako na příběhy zpracované určitým způsobem, je ve většině článků tradičního typu odstavec zadržovacích procedur segment popisující problém vyplývající z podstaty předmětu, jenž je zadržován, právě jako jakýsi vhled do snah o jeho zadržení z pozice těch, jimiž byl zadržen. Jinými slovy jsou zadržovací procedury jakýsi soubor implikovaných dějů, tahanice s anomálií a mravenční snaha Nadace jej stůj co stůj udržet v příslušném boxu.
Popis je potom popisem dějového snažení pochopit podstatu předmětu, podrobit ji, nebo alespoň její převážnou část, konvenčnímu poznání, jakýsi boj neznáma se snahou o strukturální pochoponí čehokoliv pomocí ezoterické vědy.
Oba tyto nejčastější a takřka vždy přítomné předměty jsou nástrojem děje. Popisují příběh určité anomálie. Tento příběh jimi není okleštěn, nýbrž pouře přestavěn tak, aby daný narativ vyhovoval formátu a mohl být považován za SCP.
Formát však, jak se ukazuje více než dříve, není závazný a není ani nutnou podmínkou pro to být považován za SCP. Mnoho nových článků tento formát přímo popírají, důvodem leckdy není snaha vystoupit z řady jen pro to, že to lze, ale spíše pro to, že je formát nedostačující, do jisté míry překonán.
Pokusíme se vysvětlit, co myslíme "překonaností" formátu. Výše jsme hovořili o tématech, která činí z SCP SCP. Pro naše účely řekněme, že ústředním motivem je střet racionality se silami nepochopitelna, konkrétní podoba tohoto střetu je dána tradicí tvouřenou tím, co je nyní již směsicí tisíce článků.
Na příkladu SCP-4231 vidíme, že formát byl prakticky zcela pozměněn, přesto hovoříme o SCP. Popis a zadržovací procedury jsou nicméně přítomny, ve své podstatě doplňují děj o známý aspekt. Článek je nicméně příběhem v tradičním slova smyslu. Forma "zadržovací procedury" a "popis" byla nedostačující, autor zvolil nový formát.
Kdyby tak neučinil, můžeme předpokládat, že by musel v kontextu daného příběhu učinit následující: podřídit narativ formátu.
Budeme považovat za nesporné, že jsme-li nuceni podřídit příběh formátu, bude z příběhu ubráno, jeho kompletnost bude narušena či osekána tak, aby vyhovovala zadání.
Formát SCP v obvyklém slova smyslu je dán tradicí, stal se zpočátku nástrojem pro vlastní identifikaci. SCP jakožto samostatný formát by nemohlo vzniknout a dosáhnout individuality, kdyby nemělo dost "jedinečnosti". Jeho jedinečnost a zároveň určitý způsob struktury napomohly vytvořit bezpočtu článků, které dané struktuře více či méně odpovídají, vznikl tak jakýsi literární kánon SCP a máme soubor děl, o nichž lze bezpečně prohlásit, že k tomuto žánru náležení.
Je-li však žánr dostatečně definován a zjedinečněn, dojde zcela vždy do bodu, kdy se vynoří potřeba jeho alternace, aktualizace, ozvláštění pro to, aby se mohl rozvíjet. Rozvoj, omezen velmi úzkým původním formátem, byl možný jen do určité míry, vnímáme proto čím dál více alternací a razantnější alternace.
Tento vývoj je pro literaturu přirozený, málokdo dnes píše sonety či dobrodružné romány typu, v němž byly prezentovány v 18. století.
Začínající autoři nicméně často své texty podřizují formátu právě proto, aby byl "co možná nejvíce jako SCP". To téměř vždy vede k problémům. O tom, proč to tak je, se budeme bavit níže.
Literární nápad v SCP:
Vznik literárního nápadu v SCP se příliš neliší od jiných literárních nápadů. Vše ostatní už nicméně často ano.
Jak bylo řečeno, nápad je jen jakási návodná pomůcka, která může pomoci kolem něj a s ním vytvořit ucelenou příběhovou strukturu. Příběh je tvořen ději a tak dále, a tak dále.
Začínající autoři obecně podřizují své nápady kánonu, rozvíjejí je typickým způsobem.
Píší-li novely, mají obvykle začátek a konec, jejich struktura se příliš neliší od toho, co v novelách obvykle očekáváme.
Ústřední otázkou, kterou takový autor pokládá sám sobě o svém nápadu, bývá: "Jak vytvořím z této struktury celý příběh? Kde bude začínat, co se bude dít, kde jednou skončí a jak?"
Tato otázka je ve své podstatě základem literární kultury prózy. Veškerá konvenční próza snese porovnání s touto otázkou a chceme-li tvořit příběhy, položíme si vždy právě tuto otázku. Jak to udělat, aby můj příběh měl děj? Aby začínal? Aby končil?
Novela vyžaduje počátek i konec. Román často začátek rozprostírá mezi více dějových linií a uspokojivý jednoznačný konec nepřináší. Jak je na tom SCP? Obecně jsme řekli, že začátek příběhu bývá skryt, je však vyjádřen "zadržením". Konec nebývá znám, bývá nicméně ztotožněn s nějakou novou úrovní poznání, překonáním či eliminací předmětu. Děj je samozřejmou, ačkoliv ne vždy v tradičním formátu vyjádřenou součástí.
SCP jsou narativní, příběhové struktury. SCP jsou příběhy. Navzdory své jinakosti lze vysledovat mnoho spojujících faktorů mezi SCP a veškerou ostatní prózou, vychází přeci z předchozí "ostatní prózy".
Otázka je: snaží se začínající autoři při psaní SCP psát příběhy? Přemýšlí o dějích a jejich střetech, začátcích a koncích? Odpověď u mnoha začínajících autorů je jasné Ne.
Mějme nového autora s nápadem. Nápad představuje velmi strohé podobenství o anomálii. Nový autor napíše popis předmětu. Přihodí zadržovací procedury, v lepším případě se dočkáme dodatku o zadržení či jediného rozhovoru.
Článek, odeslán s vírou v korektní konání, je během třiceti hodin nemilosrdně smazán.
Proč?
Autor svůj nápad podřídil určité konvenci ve víře v její bezpečnost. Zvolená konvence nicméně nebyla příběhová. Autor se pranic nezajímal o děj či o jeho funkci. Zajímal se pouze o to, aby naplnil formát: zadržovací procedury, popis.
Přesvědční, že SCP je text naplňující formu "zadržovací procedury, popis", je omyl právě tak rozšířený, jako je škodlivý, a stojí za každým článkem, který kdy nebyl úspěšný, či nebyl dobrý.
Toto přesvědčení v podstatě ve svém nositeli zabíjí snahy o dějovost, konejší ho představou, že stačí napsat dva odstavce bez ohledu na dílčí jevy.
Jakby taky ne, když nejrozšířenější příručka "Jak napsat SCP" neobsahuje ani slovo o tom, jak napsat příběh, ale zmiňuje se vyčerpávajícím způsobem právě o výše uvedeném formátu.
Jejich naprostá oddanost formátu je odrazuje od myšlenek na to, zda je jejich příběh dobrý. Často se střetáváme s tím, že autor by jakoby nevěděl o tom, co napsal o deset řádek výše. Tento problém je nicméně jednoznačně určen tím, že myšlenkový proces vedoucí k takovému článku je neztotožnitelný s procesem, při němž vzniká příběh. Není střetů ani prolínání dějů, je jen odškrtávání políček o tom, co už bylo napsáno.
Nepomáháme, říkáme-li takovému autorovi, ať rozšíří popis, ať zkusí něco přidat, neřešíme totiž problém, nýbrž jen jeho následky. Musíme říci spíše: nepodřizuj svůj příběh formátu, nepiš ani podle formátu, piš příběh s ohledem na určité tematické struktury, piš příběh, který koresponduje s tím, co už v kontextu daného univerza dává smysl, piš příběh, a napíšeš-li takový příběh, zjistíš, že jej bude velmi snadno rozdělit tak, aby "Popis a Zadržovací procedury" nebyly vykrajovátky, nýbrž jen pojmenováními pro části toho, co už jsi napsal. Napravovat škody zpětně lze jen velmi těžko, přimět autora rozvést nápad správným, příběhovým způsobem, lze nicméně velmi dobře, každý z nás totiž umí vyprávět příběhy, splétat děje. Požadujme to
Závěr:
Největším problémem začínajících autorů SCP není jakási obecná neschpnost, nýbrž špatné pochopení podstaty "výrobního procesu" SCP, jež je navíc umocněno špatným nasměrováním zpětné vazby, která nesměřuje ke snaze o obecnou nápravu, která sahá dále než tam, kdy se nápad vůbec začne měnit v text.
Existující návody jsou navíc kontraproduktivní a přispívají k trestuhodně omylnému přesvědčení, že SCP je určeno svým strohým formátem, spíše než tématy a existujícími dílčími narativy.
Veďme nové autory k příběhovosti, naučme je, že základem dobrého článku je děj, naučme je, že tradiční formát je jen nástrojem, který má ulehčit identifikaci žánru, a že je už jen tím, ničím víc, než jakýmsi žánrovým podpisem.