haha zabil ses

Poznámka: Tohle je poslední Část příběhu Cool War. Čtení této části jako první je velmi špatný nápad.


hodnocení: +2+x

Sochař vešel sebejistě do dřevěnných dveří, otočil klikou a vešel dovnitř.

Uklízeč seděl před ním s rukama založenýma na prsou. Pravidelné, tupé zasyčení plynové masky naplňovalo malou, zchátralou místnost. Sochař za sebou nechal zavřít dveře s kovovým cvaknutím a usmál se na maskovanou postavu.

“No? A Teď Už Jstem Kritik?"

Uklízeč se nepohnul.

“Ano.”

Sochařův úsměv se roztáhl a odhalil jeho novému otrokovi zuby.

“Perfektní. Perfektní.”

Sochař se posadil a zahleděl se na své ruce od bláta a hlíny.

“Naprosto boží.”

Zvrátil hlavu a zahleděl se na strop s otevřenýma očima. Byl unešený.

Zvítězil.

“Vstávej, Uklízeči. Čeká nás práce."

Uklízeč se zvedl a jeho kápě zavlála. Sochař se podíval ke dveřím, připravený triumfálně opustit tohle místo. Sáhnul na kliku, otoč-

Počkat

Sochař se pokusil otočit kli-

Co?

Sochař frustrovaně tahal za kliku a potom se otočil.

“Uklízeči, otevři ty zasraný…”

Ale Uklízeč byl pryč a na jeho místě zůstala stát malá růžová vysílačka.

“Kurrrrrva.”

Sochař se podíval po místnosti. Předtím si toho nevšimnul, ale chyběla tu okna, kterými by mohl utéct. Nebyly tu větrací šachty, ani potrubní systém. Jediná cesta ven vedla skrz dveře, nebo skrz stěny. Ve středu místnosti na stropě slabě svítila malá žárovka. Vysílačka se rozezněla a z jejího druhého konce přišel ženský hlas.

“Ahoj Sochaři. Zahrajeme si hru.”

Sochařovi spadla čelist. Doběhl k vysílačce a stisknul tlačítko pro mluvení.

“Naser si. NASER SI. DO PRDELE, REŽISÉRKO. KURVA PRÁCE DO SRAČEK SAKRA.”

Sochař tlačítko pustil. Z vysílačky vyšlo povzdychnutí.

“Víš, nedostatek kreativity tě dostal až sem. Ani neumíš pořádně nadávat. Jak tobě chyví umělecká vize… Jsi jenom vůl bez talentu.”

Sochař hodil vysílačku o zem a rozšlapaljí na hromádku růžového plastu. Otočil se a kopl do dveří. Rozbitá vysílačka se zasmála.

“Ne, tamtudy se ven nedostaneš. Ani nikudy jinudy, bohužel. Víš, já na rozdíl od tebe mám i nějaké záložní plány.”

Sochař ignoroval její promluvu a začal mlátit pěstmi do tvrdého dřeva, zatímco křičel různé varianty slova "kurva". Slabé světlo zablikalo a občasně ponořilo celou místnost do temnoty.

“Asi by ses měl otočit.”

Sochař přestal mlátit do dveří a podíval se přes rameno. Za ním stála velká dřevěnná krabice a občasně se zachvěla. Na zemi kolem byla hustá červená substance. Sochař se strachem zhluboka nadechl a přitom se mu nos naplnil pachem krve a sraček. Jeho obličej ztratil barvu a oči se rozšířily. Celý život mu proběhl před očima, když vyslovil jediné slovo.

“Uścisk.”

Režisérka ještě chtěla něco dodat.

“Řekla bych, že bylo fajn tě znát. Ale lhala bych.”

Blikající žárovka na moment zhasla. Režisérka si přidržela vysílačku k uchu. Slyšela praskání dřeva, tlumený výkřik a poté konečné křupnutí.

Režisérka upila ze svého šálku kávy.


“Joeeeeeeeey, já se nudíííím.”

Rita pohladila jednoho ze svých neviditelných pavouků na chlupech (nebo setae, jak věděla, že se jmenují). Líně ležela na zadních sedačkách dodávky. Overgang psal na laptopu (na který se samozřejmě díval přes sluneční brýle), zatímco Joey a Molly seděli vpředu (Molly řídila).

“Tak jdi do sklepa. Máme tam někde videohry.”

Rita se zvedla a se zamračeným výrazem se podívala přes Overganga dopředu.

“Joey, tohle je dodávka. Dodávky nemají sklepy.”

Joey se na ní podíval s pozdvyženým obočím.

“Padací dvířka dole, pozor kam šlapeš.”

Rita se zmateně otočila.

“Overgangu, uhni nohama.”

Overgang pohnul nohama a uvolnil Ritě místo, aby mohla otevřít dvířka. Zastrčila do díry nohy a rychlým pohybem ruky pokynula svým neviditelným pavoukům, aby se přesunuli za ní. Chytila se žebříku a slezla do neeuklidovské místnosti.

Rita slezla až úplně na dno a rozhlédla se po rozsáhlých protorách kolem sebe. Celý prostor kolem sebe dokázala ocenit, když sestoupila po schodech do osvícené vstupní haly. Některé zdi byly vyrobeny z cihel a malty, některé z plastu, některé ze skla a některé z kovu. Byl to hromný mišmaš materiálů a návrhů. Velké mramorové pilíře seděly vedle ohromných plechovek campbellovy polévky, přičemž obojí podpíralo prohíbající se, nevzhlednou střechu. Rita došla k nejbližší zdi a nahlédla do dalších místností. Spíže, jídelna, několik ložnic, ohromná místnost s televizí roztaženou po celé délce stěny a mnoho dalších. Rita se nemohla přestat usmívat.

Pod podlahou jejich dodávky se ukrývalo celé nemožné sídlo.

Rita uviděla jak Overgang prochází za ní a sedá si k jídelnímu stolu s laptopem v jedné ruce, přičemž tou druhou na něm psal. Joey je následoval, došel do spíže, sebral jablko a kousnul do něj. Vzal jedno další a hodil ho Ritě, která ho chytila a rovněž do něj kousla. Jazykem si olízla rty a Joey se začal smát.

Chutnalo jako citrón.


“Takže, co s vámi budeme dělat?”

Agent Green seděl u stolu s Malířem a Stavitelem. Malíř měl kolem úst zaschlou krev a tmavé fleky na tričku. Pod Stavitelovýma očima byly kruhy ze stresu a nedostatku spánku. Agent Alcorn sledoval ve vedlejší místnosti kamerový záznam.

“Na jednu stranu, oba představujete hrozbu společnosti. Jste jedna z největších anartistických skupin na téhle polokouli. Jste nebezpeční. I když je pravda, že jste oba naprosto nekompetentní, pořád jste nebezpeční. Kdybych dělal věci podle knížky, už byste byli oba po smrti… pardon, 'terminováni'.”

Green se postavil a začal přecházet po cele. Oba anartisté se zahleděli k zemi.

“Na druhou stranu, víte toho hodně. Vaše mozky se nám hodí. Proto bych je nerad poškodil.”

Green se znovu posadil.

“Naštěstí jsem už našel řešení tohoto problému. Chtěli byste to vědět?”

Malíř se podíval přímo na Greena a plivnul mu do obličeje.

“Naser si.”

Green si plivanec otřel a povýšenně se usmál. Vytýhl z kapsy dlouhou tlustou injekční stříkačku s hnědou tekutinou uvnitř. Green přešel zezadu k Malíři, který se nemohl otočit a začal sebou škubat v očekávání toho nejhoršího.

“NESAHEJ NA MĚ DO PRDELE!”

“Ššššš.”

Green zabodnul injekční stříkačku do Malířova ramena a vstříknul mu látku. Když se poslední kapka dostala do jeho těla, Malíř se zachvěl a poté mu bezvládně přepadla hlava na prsa.

“Hezké sny, Robbo.”

Green přešel na druhou stranu stolu a zadíval se do Stavitelových unavených očí.

“Co se týče vás, Bobe, vy dostanete ještě pár drahocených minut, než vám podáme barbituráty.”

Stavitel se na něj tupě podíval..

“Aha. Chemicky nás uvedete do komatu. No, aspoň se konečně trochu prospím.”

“To ano. Chtěl byste něco říct, než vás uspíme? Nějakou radu? Poslední citát na téma lidské povahy a umění? Cokoliv užitečného?”

“Ne. Ne nemyslím si.”

“Já taky ne.”

A potom se Stavitelům svět rozplynul.


Ruiz Duchamp byl mrtvý.

Odeslalo se mnoho pozvánek, některé akademickým profesionálům, některé světoznámým umělcům, některé bezdomovcům a některé lidem, o kterých si už dlouho všichni mysleli, že jsou po smrti. Původ pozvánek se nedal určit, skoro jako kdyby se pozvánky prostě zhmotnily uvnitř schránek. To bylo samozřejmě nemožné a tedy přesně to, co se dělo.

Většina příjemců nikdy neslyšela o Ruizi Duchampovi.

Většina světa nikdy neslyšela o Ruizi Duchampovi.

Většinu světa nezajímal Ruiz Duchamp.

Na světě byli tři osoby, které zajímalo, že Ruiz Duchamp zemřel.

A i tak je to nezajímalo moc.


Rita skotačila po střechách a spokojeně se usmívala. Hodila barevné kouřové granáty do uličky pod sebou pod ochranou své eskadry neviditelných pavouků. Molly a Joey utíkali po zrezivělém venkovním schodišti s kufry plnými malířských pomůcek. Rita vytáhla telefon a zakřičela do něj přes zvuky střelby pod sebou.

“O.G., jsme na střeše! Roh čtvrtý a druhý!”

Molly předala svůj kufřík Joeymu a vytáhla z kapsy prak, ze kterého na agenty GOC za sebou vystřelila několik rychle se pohybujících fazolí. Budova se začala otřásat a Rita nahlédla přes okraj střechy, po které zrovna vertikálně vyjížděl Overgang v dodávce. Když dosáhl vrcholu, dodávka vyletěla do vzduchu, otočila se paralelně k povrchu a poté silou dopadla na střechu. Overgang zmáčknul několik tlačítek a ze strany vozidla se objevila robotická ruka, která chytila Joeyho za opasek a zatáhla ho do vozidla. Molly dál střílela fazole a Rita se svými pavouky vletěla dovnitř dodávky a přímo do ukrytého sídla pod ní. Overgang se rozjel a udělalotočku kolem Molly, která vystřelila poslední fazoli do hrudi ozbrojeného vojáka GOC a poté si nastoupila dovnitř.

Střely agentů GOC se odrážely od dodávky a zanechávaly na ní malé prohlubně pokaždé, když dopadly. Overgang zrychlil a slej s dodávkou z okraje střechy. Na pár sekund cítil stav beztíže a volného pádu a potom dodávka dopadla na zem. Kdyby nebylo důmyslného anomálního nárazového systému, který minulý týden nainstaloval, všichni by byli mrtví. Usmál se z návalu adrenalinu a byl rád, že to napoprvé fungovalo.


"Jednou jsem potkal jednoho moudrého muže. Přelezl jsem velké hory a přešel hluboké propasti a našel jsem ho ve středu světa. Zeptal jsem se kdo je a on odpověděl, že student. Čí student, zeptal jsem se. Student toho jediného učitele, odpověděl. Zeptal jsem se, zda jsou i jiní studentu. Řekl mi, že jsme všichni studenty a na oplátku se z nás všech stávají učitelé. Zeptal jsem se, kdo je. Řekl mi, že se jmenuje Buddha. Naneštěstí mi jiný oudrý muž jednou řekl: "Jestli někdy potkáš Buddhu, zabij ho."

Střihač se otočil a usmál.

"Takže jsem ho samozřejmě podříznul."

Kolem nebyly žádné mrtvoly. Mrtvoly mu připomínaly mrtvé a ti mu připomínali jeho bratra. Jeho bratr byl mrtvý. Ruiz byl mrtvý.

Takhle mu kazit zábavu.

“Kde jsou mí mrtvoláci? Ať hlídají dveře.”

Takové zklamání.

“Není žádné dobro ani zlo, pouze když nad tím přemýšlíme.”

Tak proč přemýšlet

“Ano, proč přemýšlet.”

To byla řečnická otázka.

“Na tebe, drahý bratře, na tebe.”

Pico přešel ke zdi, sebral láhev vodky a začal si jí nalévat do otevřených úst, přičemž stále pokračoval v mluvení.

“Jaký je důvod? Smysl? Onen ‘raison d'être’, jak bych řekl, kdybych chtěl vyznít přehnaně a blahosklonně jako francouz.”

Začínám znít trochu kazatelsky.

“Dobré ráno, žijící země.”

Pico sebral flašku a hodil s ní o zem.

“Co to znamenalo, nevíte? Co, co, co…”

Už jsme to probírali. Smyslem všech věcí je přemýšlet nad jejich smyslem.

“Smysl potřebuje lidi. Bez lidí není smysl a svět je o ničem.”

Svět je o ničem.

“Pokusil ses někdy… zabít?”

Ano.

“Jaké to bylo?”

Nebylo to… pohodlné.

“To bych čekal.”

Pak bys čekal správně, smyšlenko.

“Smyšlenko?”

Smyšlenka. Jsi pouhá smyšlenka.

“Hah. Ty víš líp něž já.”

V to doufám.

“Ale jsem dobrá smyšlenka? Hezká smyšlenka?”

Není žádné dobro ani zlo, pouze když nad tím přemýšlíme.

“Tos mi ukradl.”

Ty jsi to ukradl mě.

“No, tak co si myslíš?”

Stál jsi na opačné straně místnosti a hleděl jsi na blázna, který mluvil do prázdna. Zajímalo tě, s kým si povídá, tedy, zajímalo tě, kdo jsem byl, nebo kým jsem. Minulý čas je občas složitá záležitost, nemyslíš? Střihač Promluvil:

“Jo to je.”

A tys odpověděl tichem. A nebo ne? Jak bys reagoval, jak jsi reagoval, jak budeš? Zabil bys toho muže?

Dávám ti do rukou nůž a Pico Wilson nabízí svůj krk. Rozhodnutí [bylo/je/bude] pouze na tobě.


Agent Green zhluboka nasál kouř z cigarety a vydechnul jej na ulici. Znuzeně si přejel jazykem po zubech a pozoroval, jak kolem kavárny projíždějí auta. Hodil nedopalek do popelníku a poté se napil ze svého šálku čaje.

Agent Alcorn si vybral místo naproti Greenovi, posadil se a také si vyndal cigaretu. Green mu nabídnul svůj zapalovač a Alcorn mával se svojí rakovinotvornou tyčinkou nad plamenem, dokud nechytla. Alcorn si přiložil cigaretu k puse, vdechnul směs omamných látek a poté vyfouknul šedý obláček do podobně šedého měsa. Otočil se ke Greenovi.

“Svojí práci odvádíš na prd.”

Green hleděl na svůj odraz v čaji.

“Jop.”

Alcorn znovu potáhl z cigaety.

“Ale jsi v ní lepší, než bych byl já. Nebo většina lidí.”

“Problém jsou lidi.”

“Všechno jsou lidi, Greene. Problém i řešení. A ty jsi to nejlepší řešení, jaký máme na jeden hodně velkej problém.”

Alcorn zahodil svojí cigaretu na zem a zašlápnul jí botou.

“Zasraný umělci. Zasraný umělci a jejich zasraný umění.”

Green se znovu napil ze svého šálku čaje.


“Pokusil ses někdy… zabít?”

Pokusil.

“Jaké to bylo?”

Bylo to osvěžující. Všechno do té doby bylo… nic. Stál jsem v chladném červencovém vánku. Pod svými sandály jsem cítil tvrdý štěrk a nohy mě bolely z výšlapu. Noc byla tmavá, stejně jako všechny noci. Bylo mi dvanáct.

“Dvanáct? To jsi byl hodně mladý.”

Příliš mladý na to být součástí světa, ano, ale ne dost mladý na to, abych nesnášel. Svět je zkažený a roztříštěný. Alespoňten můj. Ten tvůj je mnohem čistší.

“Odbíháš od tématu.”

Ano. Štěrk pode mnou křupal. Stál jsem na vrcholku kopce a pode mnou bylo nádraží. Zvony a světla a všechno se třpytilo. Ding ding ding ding… a pak byl vlak pryč. Stál jsem v pyžamu s hvězdičkami a podíval jsem se na oblohu, kde žádná nebyla. Byl jsem příliš blízko městu, světlu, masivním stadiónům plných tupců. Lidé nazemi se postavili světu. Nezasloužili si ho. Nezasloužili si mě. Já si nezasloužil je.

“Zněl jsi teď jako já.”

Možná jsem byl jako ty, ale když ty jsi byl šťastný a svobodný, já byl trpký a lapený. Lapený ve světě, který nepřemýšlel, nedokázal s něčím přijít, nebo něco pochopit. Scházel jsem z kopce a zakopnul jsem. Malé kamínky se mi přilepily na ruce a prsty. Oklepal jsem je a moje kůže trochu zrudla. Došel jsem k silnici a rozhlédlse do obou stran.

“To je hloupé.”

Bezpečnost na prvním místě. Auto by nebylo jisté. Klíč je v efektivitě. Přešel jsem přes silnici a přes most. Lidi z posledního vlaku byli na odchodu. Možná by sis řekl, že mě někdo zastaví. Že se jeden z těch 'lidí' zastaví a pozdraví mě, nebo se zeptá kdo jsem a kam jdu, nebo mi řekne, že mám krásné pyžamo s hvězdičkami. Ale nikdo to neudělal a tak jsem pokračoval v chůzi.

“Lidé si nevšímají toho, co se jich netýká.”

Pravda a já se jich netýkal. Všechno bylo v pořádku. Všechno je vždy v pořádku, všechno je vždy pod kontrolou. Prošel jsem kolem davu zombíků až k nádraží. Světla svítila, ale nikdo tam nebyl. Přešel jsem k okraji a posadil se. Lidi odešli a já seskočil. Jak jsem seskočil, ucítil jsem štěrk pod sandály. Přešel jsem ke železnici a jednou nohou jsem na ní šlápnul. Bylo to skutečnější, než cokoliv. Ten jeden kus železa pro mě znamenal víc, než cokoliv jiného. Byla to jediná věc, která mě mohla zachránit. Lehnul jsem si na trať a začal se modlit o spásu.

“A slyšel tě Bůh?”

Slyšel a nezastavil vlak.


Rita seděla za počítačem a bezmyšlenkovitě mačkala klávesy. Dneska už na internetu viděla všechno, neměla žádné nové zprávy na telefonu, ani na emailu. Měla takový zvláštní pocit. Rita chtěla něco dělat, ale nic jí nepřipadalo dostatečně zajímavé. Ležela na prahu věčnosti a čekala až se otevřou brány. Nikdy se nepohly. Položila si hlavu na stůl.

Nikdo seděl u stolu vedle ní a tak si s ním začala povídat.

“Ahoj, Tane.”

Muž, který byl kdysi známý, jako Tangerine, překvapeně povytáhl obočí.

“Neměla by sis mě pamatovat.”

Rita si s prázdným výrazem zaťukala na hlavu.

“Eidetická paměť, pamatuju si všechno. Nikdy nezapomenu tvůj stupidní styl oblékání.”

“I tak.”

“Je to jenom klobouk, Tane. Není o nic víc magický, ani omnipotentní, než cokoliv jiného, co děláme. Kouř a zrcadla.”

Nikdo si klobouk sundalz hlavy a projel si prsty své neudržované červené vlasy.

“V tom máš asi pravdu.”

“Takže, co vlastně chceš?”

“Nic specifického.”

Rita si povzdychla.

“Proč jsi tady, Tane?”

“Jenom dávám pozor. Zajímá mě, jak se mají staří přátelé.”

“Proč jsi tady, Tane?”

Nikdo se zachmuřil na dívku na druhé straně stolu.

“Nejsem tu vítaný?”

“O nic víc, ani míň, než kdokoliv jiný. Jen mě to zajímá.”

“Víš co se říká o zvědavosti a kočce.”

“Něco něco nesnáším pondělky?”

Rita se postavila a přešla k ledničce, ze které vytáhla plechovku pití s příchutí hroznů. Zatáhla za víčko a s ledovým zasyčením jí otevřela.

“Otázka pořád stojí, Tane. Nic nedostaneš, dokud neodpovíš.”

Nikdo si povzdychnul.

“Co tu tedy děláš ty, Rito? Proč jsi tady?”

Rita se napila fialové tekutiny.

“Je to zajímavější, než alternativy.”

“Proč?”

“Tihle lidé jsou zajímavější, než jiní lidé.”

“Takže ti jde o zájem?”

“Třeba.”

“Pak mě o něj jde taky.”

Rita se znovu posadila ke stolu.

“Fajn. Okej, Tane, tak… fajn. Včem tkví hodnota člověka?”

Nikdo se, za hlasitého škrábání, podrbal na bradě.

“Potenciál jejich přispění, asi?”

“Takže součet všech jejich částí, tedy.”

“Třeba tak.”

“Dobrá, takže. Řekněme, že máme dvě osoby, ano?”

“Okej.”

“Jsou naprosto identické až na jednu věc. Jedna z nich má něco unikátního, co může realitě nabídnout. Má jinou hodnotu.”

“Hm.”

“Obě mohou jít a dělat tu stejnou věc. Dostanou dobře zaplaceno za to, co dělají. Ale ta jedna osoba s potenciálem ho nikdy nemá šanci ukázat. Ten potenciál se ztratí.”

Nikdo nic neřekl.

“Já mám spoustu věcí ve kterých jsem lepší, než někdo jiný, ne? Jsem génius, Tane. Vyber mi jakoukoliv práci a odvedu jí lépe, než kdokoliv jiný. Ale na tom nesejde, o to nejde, protože to není moje hodnota, že? Hodnota je v jedinečnosti. A proto nesedím ve škole a neučím se počítat a číst. Dělám věci, které dokážu dělat jenom já a navíc to dělám proto, že mě to naplňuje, i když je to k ničemu. Chápeš?”

Nikdo si znovu nasadil klobouk.

“A co povinnost?”

“Povinnost vůči komu?”

“Co já vím, světu?”

“Schopnost se nerovná povinnosti. Nikomu nic nedlužím.”

“To je sobecké.”

“Ano.”

“Jsi sobecká.”

“To jsem.”

“Necítíš se provinile?”

“Ne.”

“Proč ne?”

“Nemám k tomu důvod. Svět mi nic nedluží a já nedlužím nic světu. Povinnost je pitomost, Tane.”

Nikdo se lehce usmál

“Možná že je.”

A potom šel Nikdo dělat něco jiného a Rita nedělala nic kromě sezení u stolu a mačkání kláves na klávesnici dokud neusnula.


“Pokusil ses někdy… zabít?”

Ano.

“Jaké to bylo?”

Bylo to nevrlé. Všechno do té doby bylo… nic. Stál jsem v chladném červencovém vánku. Pod svými sandály jsem cítil tvrdý štěrk a nohy mě bolely z výšlapu. Noc byla tmavá, stejně jako všechny noci. Bylo mi šestnáct.

“Šestnáct? Takže jsi byl náladový teenager.”

Nic takového. Tou dobou už jsem zmoudřel. Byl jsem… rozčarovaný. Svět se znovu stal nudným. Už jsem jednou zemřel, svým způsobem. Ale nějak se to nestalo, tak jsem si znovu vzal za své vzít si život.

“Byl jsi rozhodnutý?”

Rozhodnutý jsem byl poprvé. Podruhé jsem už jenom procházel emocemi. Asi jsem byl dohnán [k šílenství/šílenstvím]. Dělal jsem to samé pořád dokola a očekával jsem jiný výsledek. Tak jsem šel do jedné staré budovy. Byla vysoká, dřevěnná a dávno opuštěná, ale nikdo očividně neplýtval časem, aby jí boural. Vždycky jsem ten dům měl rád. Byl takový… mysteriózní. Z jiného světa. Jestli bylo na světě ještě něco zajímavého, bylo to v tom domě. A tak jsem vešel dovnitř.

“A bylo tam něco zajímavého?”

Nic kromě mě. Dostal jsem se tam zamčeným oknem, protože ten zámek už byl starý a nedělal mi žádné problémy. Trochu jsem se pořezal na rámu. Stará barva se mi dostala pod kůži a nejspíše bych dostal otravu krve, kdybych po té noci ještě žil. To místo bylo samozřejmě zajímavé. Podlaha byla z obkládaného dřeva, tak jsem si sundal sandály a prošel se. Pod mýma nohama se to nedalo popsat a přesto byla má spokojenost prázdná. Byl tam stůl, nejaké židle. Dům byl třípatrový.

“A smrt?”

Smrt byla nevrlá. Došel jsem k vrzajícímu schodišti, chtěl jsem se porozhlédnout v každé místnosti. Zakašlal jsem kvůli prachu a dotknul jsem se pavučiny. Na ruku mi skočil pavouk a kousnul mě. Rozmáčknul jsem ho a odhodil stranou. Dostal jsem se až do posledního patra, kde jsem rozkopnul staré zábradlí. Samotný pád by nebyla jistá smrt. Vytáhnul jsem kapesní nůž a rozříznul jsem si zápěstí, nohy, kotníky. Podříznul jsem si krk a poté jsem začal padat dopředu. Když mě po tváři pohladil vítr, modlil jsem se, abych se pletl a že všechno bylo jenom sen, že svět měl smysl. Byl jsem uvězněný ve světě, který chápal symptomy, ale ne příčinu. Lékař který nenabízel lék, pouze léčbu. Kterého to nezajímalo. Jediné co zbývalo, bylo doufat a modlit se.

“A slyšel tě Bůh?”

Slyšel a nezastavil můj pád.


Ruiz Duchamp byl mrtvý. Pohřeb byl krátký, nudný a katolický, ale na dvou z těch přídavných jmen nezáleželo.

Na pohřby většinou chodili blízcí zesnulé osoby. Ruiz, který byl hrozný kretén po většinu svého dospělého života (a celou dobu, co byl dítě), si nikdy nenašel moc 'přátel'. Kolegů, to ano. Ruiz znal mnoho lidí, ale rozdíl mezi známostí a přijmutím je… hmmm. Vlastně ne tak velký. Jde spíše o názor.

Získal si jakýsi respekt od většiny lidí, kterým se posmíval. Nebyl vlastně ani dobrým umělcem, nebo on si to alespoň nemyslel, ale nějak, díky ohromné sérii náhod, se mu podařilo přesvědčit ohromný počet lidí, že jím byl. Možná byl prostě jenom opravdu dobrý lhář. Škoda, že nešel do politiky.

Samozřejmě, za každou lží, kterou Ruiz řekl, bylo trochu pravdy. Nic nevzejde z ničeho a jeho pavučina lží občas zachytila střípky jeho 'skutečného' já. Milion roztříštěných kousků, které odrážely jeden stejný původ, nějaký jednotný celek.

A nebo ne?

Samozřejmě, že ano. Lidé jsou, koneckonců, pořád jenom lidé. Přes všechno to pohrdání a šílené umělectví a naprostou vyšinutost, to byla živá, myslící lidská bytost, která hledala uznání jediným způsobem, jakým mohla. A když už nebylo další uznání, nic z ní nezbylo.

Jeho velebení nic z tohohle nezmínilo. To proto, že Ruiz napsal svoje vlastní a nahrál jej na Betamaxovou kazetu. Když měl Ruiz shrnout svůj vlastní život, řekl o sobě tohle:

“Zdravím přátelé, nepřátelé, obojí, ani jedno, kyborgové, čarodějové, psi, kočky, kyši, mouchy, mikroby, viry, prodavači v supermarketu a jiné pochybné existence, které možná žijí v blízké budoucnosti. Zdravím vás ze záhrobí!

“STŘIH. Fajn, nahraju tohle několikrát a až to, však víte, až to budete pouštět, tak prostě vyberte tu variantu, která je… nejvhodnější. A potom budou všichni říkat “páni, on určitě předpovídal budoucnost, nebo tak!” a všichni si budou myslet, že jsem byl cool, nebo věštec, nebo tak. Okej? Okej.”

“JEDNA. Tohle přehrajete jestli umřu stářím, nebo náhodou, nebo prostě nějak nudně. Tahle varianta bude obecná. Takže až to budete stříhat dohromady, začněte tady:”

“Takže, jsem mrtvej. Hádám, že jsem odešel nějak suprově, ne? Dostala mě nějaká obrovská exploze, nebo tak, asi jsem při tom zachraňoval koťátka, nebo sirotky. Umřel jsem statečně s neotřesnou vírou v sílulidského ducha, nebo něco podobnýho.”

“STŘIH a DVA. Tohle přehrajte, jestli mě nějakej parchant zabije. Začněte tady:”

“Takže jsem umřel. A mám něco, co bych vám chtěl všem říct… vím, kdo mě zabil. Docela děsivý, ne? Ta osoba vlastně sedí s vámi v místnosti. Za chvíli dorazí policie aby zabila toho, kdo to udělal.”

“STŘIH a TŘI. Okej. Tenhle… tenhle je pro příležitost, kdy se sám rozhodnu odejít. Začněte:”

“Tak a jsem mrtvej. Ragequitnul jsem a všechny jsem vás tady nechal.”

“STŘIH. Jo, já vím, je to krátký, alesrát na to. Nikdo nemá rád pohřby. Sakra, kdo vůbec říká, že někdy umřu? Ani nevím, proč tohle nahrávám. Víte co, od začátku do konce to tam prostě nechte. Teda ne tuhle část. Až dokončím tuhle větu.”

“Takže tady máte moje velebení, lidi z nudné planety, nevýznamné hroudy hnisu a masa s iluzemi o vlastní důležitosti. Nechť zkonejší vás křídla andělská. Nechť pokračujete v životě bez starostí a shnujete ve vlastních šťávách. Mimochodem, neunesu zprávy z Anglie tak za mě palte mojí poštu, zatímco budu pryč.”

“Dobrou noc, mrtvá společnosti. Odpočinek je slastí.”

Kostek samozřejmě neměl Betamaxový přehrávač, takže velebení nikdo neslyšel.


“Pokusil ses někdy… zabít?”

Pokusil.

“Jaké to bylo?”

Bylo to děsivé. Všechno do té doby bylo… nic. Stál jsem v chladném červencovém vánku. Pod svými sandály jsem cítil tvrdý štěrk a nohy mě bolely z výšlapu. Noc byla tmavá, stejně jako všechny noci. Bylo mi dvacet.

“Dvacet? Už tě nebavilo plnit police?”

Přesný opak. Vše co jsem chtěl byla jednoduchost. Už dávno jsem se vzdal možnosti volby, už dávno jsem se vzdal naděje, vzdal se života a lásky a všeho. Sebezáchova není emoce. Strach, ten ano. Strach ze smrti je emocionální, ale samotný pud ne. Ani není logický. Potřeba existovat je častá u věcí, které existují, čistě proto, že to, co je pohání, neexistuje dlouho. Dokonce i bakterie se snaží žít, ale ne ze strachu, nebo kvůli smrti. Dělají to proto, že musejí.

“Odbíháš od tématu.”

Ano. Štěrk pode mnou křupal. Stál jsem na spodku kopce a přede mnou se prostírala pláž. Slaný vzduch mě zebal do rtů a řezal do kůže i tím nejlehčím závanem. Sundal jsem si sandály a zabořil nohy do podivně hustého písku. Hrál jsem si s prsty a několik zrníček se mi dostalo za nehty. Došel jsem k oceánu. Byl tak mocný a jeho vlny se bez ustání valily jedna za druhou. Vytáhnul jsem si z kapsy mobil a zahodil jsem jej tak daleko od sebe, že jsem ani neslyšel šplouchnutí přes neustálý nápor větru a vody.

“Nikdy jsem oceán neviděl.”

Je to opravdu zážitek. Stejně jako všechny věci. Hrubá, nezkrocená síla trhající zem. Šel jsem blíž, na rukou jsem měl husí kůži a třásl jsem se v chladném vzduchu. Slabě jsem oddechoval a šel jsem krok za krokem. Ledová voda mi šplouchla na nohu a já šokem upadl.

“A potom?”

Znovu jsem se postavil. Pokračoval jsem dál i přes svůj strach. Potřeboval jsem, aby to skončilo. Muselo to skončit. Chtěl jsem si to nechat proplatit, chtěl jsem odejít od stolu. Měl jsem všechny peníze, tak proč hra pořád pokračovala? Když vyhraješ, hra končí a ty jdeš hrát jinou. Ale vesmíru se tahle hra líbí a pořád hraje dál. Nabral jsem si plnou dlaň mořské vody a napil jsem se. Moje chuťové buňky otupil chlad, ale ne dost na to, abych necítil sůl. Šel jsem dál a potom mě srazila vlna a já se potopil. Otevřel jsem oči a znovu jsem ucítil pálení soli, ale nevadilo mi to. Voda mě chytila a proud mě přidržel u dna. Z plných plic jsem se nadechnul. Moje tělo bylo stejně husté, jako oceán kolem. Byl jsem jeho součástí, soucítil jsem s ním a brzy jsem měl odejít. A tak jsem se modlil, aby to tentokrát bylo jiné. Aby se cokoliv změnilo.

“A slyšel tě Bůh?”

Možná mě slyšel, ale Poseidon zvítězil.


Carol podala Sandře Paulsonové a Felixi Corimu jejich nápoje a poté se vrátila za pult. Felix něžně fouknul na svůj šálek kávy a poté si jej přiložil k ůstům a opatrně ochutnal. Sandra zavřela oči, promnula si čelo rukama a vyslovila otázku.

“Co se stalo?”

“Záleží na tom?”

“Tak trochu ano.”

“Ty víš líp než já. Byli jste jak páreček…”

“Víme, že se ‘něco’ stalo. Utnul všechnu komunikaci, přestal žít v galerii a však víš, vypustil 'haha di se zabít' na veřejnost.”

“Jsem rád, že jsi to dokázala zjednodušit na ‘něco’.”

“Jak dobře jsi ho znal?”

“Pfffff, ani ne. Potkal jsem ho až poté, co vydal to stupidní video. Ty?”

“Já ho znala dýl. Chodili jsme spolu do školy. Myslím, že si na mě možná nějakou chvíli myslel. Těžko říct. Tyhle věci mi nikdy nešly. Sakra, rozhodně ne.”

“Jaký byl tenkrát?”

“Prakticky stejný.”

“Povýšený kretén?”

“Jop.”

Sandra si prokřupla klouby a poté sebrala svůj šálek zeleného čaje. Napila se a chvíli v puse převalovala jeho hořkou chuť.

“Přestal brát léky.”

Oba dva se podívali po Carol, která měla na tváři neupřímný úsměv tak typický pro pracovníky jejího typu. Přešla zpoza pultu a sedla si ke stolu s opřenými lokty a bradou podepřenou dlaněmi.

“Chodil sem vždycky přes den, objednal si kávu a potom zapil svoje prášky. Posledních pár týdnů sem pořádchodil a objednával si to samé, ale neviděla jsem ho zapíjet prášky. Skoro jako by na ně kompletně zapomněl, protože se ‘něco’ dělo. Jakoby ho někdo přiměl zapomenout… ale to je hloupost, že?”

Carol se dál prázdně usmívala. Sandra aFelix se nasebe podívali až se Sandra konečně zeptala na otázku, která je oba zajímala.

“A vy jste kdo?”

“Uklízeč.”

Felix vyprsknul svůj čaj přes stůl, což přitáhlo pozornost několika lidí kolem. Sandra zamrzla, jakoby zpracovávala novou informaci a porovnávala jí s tím, co věděla. Carol pokračovala.

“Mohla jsem to skrývat ještě chvíli, ale už to nějak nemělo smysl.”

Felix si vzal ubrousek z držáku na stole, začal utírat stůl a zeptal se baristky.

“Můžete to nějak dokázat?”

Carol vytáhla zpod zástěry černou plynovou masku. Felix se na ní chvíli díval se stejnou směsicí strachu a údivu, jako všichni, kteří ji spatřili. Jednoduchý trik, ale takový, který dobře sloužil. Carol si zastrčila masku zpátky do přední kapsy na zástěře a Felix pocítil, jak mu z hrudi spadl kámen.

“Je to jenom maska, ale ona by nesouhlasila. Když jsme u toho, jediní zbývající členové našeho klubu sedí u tohoto stolu. Všichni ostatní jsou buď pryč, nebo mrtví. Potřebujeme nové členy.”

Felix zdvyhl obočí a Sandra stále přemýšlela.

“Já jsem tak trochu skončil.”

“Neskončil jsi. Dal sis pauzu. Teď se vracíš.”

Felix si povzdechnul

“Když to říkáš.”

“Vytvořila jsem malý seznam kandidátů. Nibman a Aldon jsou asi naše nejlepší šance, ale konečné rozhodnutí je vaše.”

Sandra konečně promluvila.

“Naše?”

“Já o ničem nerozhoduji. Je to váš klub, já jsem jenom uklízečka. Mimochodem, jeden z vás teď musí být Kritik, takže-”

“Já ne.”

“Já n… sakra.”

Kritik upil ze svého čaje.

“Pak je rozhodnuto. Potřebujete tři nové členy do příštího týdne. Tituly jsou na vás, stejně jako všechno, jak už jsem řekla. Moje číslo máte a jinak jsem tady, kdybyste chtěli něco k pití.”

Sandra se vrátila k původnímu tématu.

“Víš něco o Duchampovi?”

“Je mrtvý. Obleky ho nezabily, ale dali mu do ruky smyčku. Vaše činy by výsledek nezměnily. Nic víc se o tom říct již nedá.”

“Když to říkáš.”

Známý zákazník vešel do dveří a za ním se protáhl malý obláček kouře z cigarety.

“Proč vlastně pracuješ v kavárně?”

Carol se zvedla se stejným bezvýrazným úsměvem.

“Mám ráda kávu.”


“Pokusil ses někdy… zabít?”

Ano. Mnohokrát.

“Jaké to bylo?”

Nebylo to jako nic, co by se dalo popsat.

“Nic podobného?”

Ne, všechno bylo podobné. Bylo to jako všechno ostatní.

“A jaký to byl pocit?”

Nic. Všechno do té doby bylo nic. A stejně, všechno co následovalo, bylo také nic. Nic a nic a nic.

“Nic nevzejde z ničeho, žij znovu!”


Mr. Redd šel.

Mr. Redd už šel hodně, hodně dlouho. Jeho kdysi čisté, nalakované černé boty, byly nyní potrhané, zaprášené, bez duše a bídně šedivé. Ponožky tahal špínou celé hodiny od doby, kdy se mu rozpadly podrážky. Kůži na nohou to trvalo několik dní, ale i ona se začala ničit. Mr. Redd šel dál a nechával krvavé stopy přes lesy a cesty po kterých šel.

Už celé roky nebyl doma.

Mr. Redd si nemohl vzpomenout, proč se rozhodl jít domů, ale on si nemohl na věci vzpomenout nikdy. Strčil si ruce do kapes, pravou rukou přejel po papíru se zapomenutou pozvánkou a vzpomněl si, proč jde domů. Vytáhl ruce z kapes a znovu zapomenul. Jediné, co bylo skutečné, byla chůze. Odhalená tkáň jeho nohou na horkém asfaltu silnice. Šel a šel a šel dál. Ruce v kapsách, venku z kapes, v kapsách. Den a noc a den a noc a den a týdny chůze přes pole a rozbité sklo s ničím k jídlu a k pití. Jen chůze a přemýšlení o ničem a další chůze.

Poprvé v životě, i když by si to samozřejmě nemohl pamatovat, měl Mr. Redd před sebou jediný cíl. malé písmo A VELKÉ PÍSMO A Kamarád Co Mluvil Takhle se všichni rozpadli na prach, podlehli chůzi, spojili se v jeden zvláštně podivný celek. Mr. Redd šel po čtyřicet dní a čtyřicet nocí.

A potom stál před budovou Wonderworks.

Mr. Redd přišel k drátěnnému plotu. Prokřupal si prsy, potom vyskočil a zachytil se za plot. Strčil svá chodidla na drát a pokropil jej svojí krví. Pokračoval v lezení, a poté uchopil drát ostrý jako žiletka na jeho konci. Mr. Redd jej v tichosti uchopil a aniž by se zajímal o to, že teď krvácel i z rukou, vytáhnul se přes ostrnatý drát, načež spadnul do hlíny na druhé straně. Cítil, jak se mu vykloubilo rameno, usmál se, postavil a znovu jej nahodil do správné pozice za křupavého zvuku. Mr. Redd se protáhl na vzduchu a krev mu přitom odkapávala z čerstvých ran.

Mr. Redd si olízl prsty a usmál se, když poznal chuť železa. Rozešel se k samotné budově a když došel dostatečně blízko, rozjely se před ním skleněné dveře. Vešel do prázdné haly a zbarvil vílou mramorovou podlahu. Recepce byla prázdná.

Mr. Redd zazvonil na zvonek u stolu. Neozvala se žádná odpověď.

Na tom nezáleželo. Otočil se a odešel do labyrintu chodeb uvnitř budovy, přičemž minul mnoho dveří. Dekorace byly všechny svítivé, mramor byl leštěný, stejně jako okna a tisíce hraček kolem. Všechno bylo odráživé. Kroky Mr. Redda se odrážely chodbami.

Mr. Redd se otočil chodbou a všimnul si, že hledí na malou armádu korgiů. Všichni vesele štěkali jeden přes druhého a poté přestali a rozeběhli se do všech stran. Někteří z nich prošli kolem něj, jeden se mu zastavil u nohou a čekal. Mr. Redd se na psa zamračil a krev mu stále odkapávala z rukou.

Jeremy nápomocně štěknul a odvedl hosta za svou paničkou.

Mr. Redd se sunul za malýma nožkama psa a neustále se díval na jeho vrtící se ocas. Pes jej vedl průchody až se konečně zastavil u velkých dřevěnných dveří kanceláře Isabel Helgy Anastasie Parvati Wondertainmentové V., PhD. Otočil se na Mr. Redda, zaštěkal na rozloučenou a poté se odešel věnovat dalším věcem.

Mr. Redd otočil klikou a zatáhnul za tveře.

Isabel Wondertainmentová se válela na podlaze a pojídala tabulku čokolády. Uslyšela, jak se otevírají dveře a poté se podívala na příchozího muže. Byl vyšší než ona, což nebylo nijak neobvyklé, ale na puse, rukou a nohou měl jahodovou zmrzlinu. Proč měl jahodovou zmrzlinu na nohou? Přes celou kancelář ho okřikla.

“Proč chodíš po zmrzlině?”

Mr. Redd se k ní pomalu přibližoval s otázkou.

“Kde je tvůj drahej taťka?”

“Umřel! Myslím.”

Mr. Redd se zastavil. Isabel sledovala jak na místě ztuhnul a poté padnul na kolena. Rozmazal si jahodovou zmrzlinu z rukou do vlasů, podíval se na strop a začal křičet. Isabel si strčila prsty do uší a zavřela oči. Potom se jeho křik proměnil v smích. Když Isabel otevřela oči, Emma Aieselthorpe-Brownová stála mezi ní a mužem, který možná měl rád jahodovou zmrzlinu až moc. Mr. Redd se smál, poté přepadl na zem a začal se třást.

A potom přestal. Mr. Redd si znovu prokřupal prsty a postavil se. Vetřel si do očí krev a podíval se na ženu, která stála mezi ním a tou dívkou.

“A ty jsi kdo?”

“Emma Aislethorp-Brownová. Asistentka slečny Wondertainmentové. A vy jste?”

“Redd. Jsem… ‘produkt’ jejího otce. Stejně jako ona, když se nad tím zamyslíte. Technicky vzato jsme sourozenci.”

Mr. Redd se do široka usmál a ukázal svoje zkrvavené zuby.

“Říkal jsem, že přijdu. Posílal jsem spoustu dopisů.”

Emma se bezvýrazně dívala na muže před sebou.

“Co chcete?”

“Jenom jsem přišel pozdravit. Chtěl jsem starouše požádat o nějaké nové hračky. Jedna z mých se rozbila, víte. Hledám nějaké nové. Ale jestli tu není, tak se asi nedá nic dělat.”

Mr. Redd se zahleděl přes Emmino rameno na Isabel, která stále ukusovala tabulku čokolády. Starouš byl po smrti. Už se nedalo nic dělat.

Mr. Redd už nebyl naštvaný. Už nebylo na koho být naštvaný. Usmál se.

“Stejně už mám po záruce.”

Otočil se, odkráčel ke dveřím a zanechal za sebeou jenom červenou připomínku toho, že tu kdy byl.


Nezatěžujme se těžkými vzpomínkami, které už jsou pryč.


« Velebení pro ty Živé | Hub »

Děkuji za čtení.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License