Info
Originál: http://scp-wiki.net/with-the-reaper-on-retirement
Autor: Captain Kirby
Překladatel: DrCheems
Joyce Michaelsová si nasadila sluchátka a pustila si tu stejnou písničku, kterou poslouchala pokaždé: When The Sun Sets od Jamese Blunta. Byla to ta samá písnička, kterou poslouchala, když měl zemřít její otec. Zapnula přehrávání ve smyčce.
Stála na zastávce před nemocnicí. První hodina po každé operaci jí připadala zvláštní, jako nějaký hodně reálný sen. Párkrát zatnula pěst a znovu ji rozevřela, její ruce pořád fungovaly. Nebyly skutečně její, ale alespoň fungovaly.
Když přijel autobus, Joyce nastoupila a protáhla jízdenku čtečkou. Našla si pohodlné místo u okna a opřela se o něj hlavou. Na skle pod jejími ústy se pomalu srážela vlhkost, Joyce se dívala ven. Po operaci bylo vždycky zataženo. Žádný déšť, jen šedá, zatažená obloha.
Byla to už Joycina čtvrtá operace. Většinou jsou neskutečně drahé a vhodného hostitele je skoro nemožné najít, ale Nadace si to, přirozeně, zařídila. Snažila se nemyslet na to, kde vzali její nové já. Mohla by to zkusit odhadnout, byl to však rychlý způsob jak se dostat k nepříjemným myšlenkám.
Řidič autobusu oznámil jméno stanice: "Edeborough a Forbes!"
Joyce se zvedla ze sedadla a vystoupila z autobusu. Cesta na hřbitov ze zastávky netrvala ani pět minut. Měla chvíli zpoždění, z dálky už viděla Erika. Jeho kybernetické implantáty by člověk na první pohled nepoznal, dokud vítr lehce nepřitiskl jeho košili k drátům a ostrým, nepravidelným hranám pod ní. Joyce zastavila písničku a sundala si sluchátka.
"Kdyby jsi všude nenosila ty sluchátka, tak bych tě ani nepoznal." poznamenal.
"Už si prošly nějakou tou opravou, ale přežily čtyři těla."
"Dobrý sluchátka."
"Jo, dobrý sluchátka."
Ti dva se pár minut v tichosti dívali na hrob. Ten pohled už oba dobře znali. Joyce trochu překvapilo, že náhrobek skoro vůbec nezrezl. Stálo na něm:
Zde Leží Hrdina
Zde Leží Anthony Michaels
"Závidíš mu někdy?" Zeptal se Eric, stejně jako minule. Ptal se už potřetí, a Joyce mu znovu dala stejnou odpověď.
"Pokaždé, když odcházím z tý zatracený operace."
"Myslíš, že je za nás šťastný?"
"Nevím. Občas přemýšlím, co by si o nás myslel."
"Technicky mrtví nemůžou myslet."
"Jestli to bereš takhle, tak mrtví ani nemůžou být šťastní"
"Pamatuješ si, kdy jsi ty naposledy byla šťastná?"
"Ne, ale nikam si to nezapisuju."
"Touché."
Uběhlo dalších pár tichých minut.
"Napadlo tě někdy, že žijeme ve smyčce?"
"Ty máš dneska spoustu otázek, co?" Joyce odpověděla. Erik se lehce pousmál.
"Když se člověk v téhle době podívá na hrob, tyhle myšlenky na něj přijdou. Už to bude spousta let, co někdo nějaký vykopal."
"Pravda."
"Mám strach, že už jsme dávno mrtví. Jen si to neuvědomujeme. Nemůžeme vědět, jestli jsme opravdu naživu, když není, s čím to porovnat."
"Máš pocit, že tohle je posmrtný život?"
"Kdo ví. Mohlo by to dávat smysl. Místo, které tě za každou cenu drží při životě, protože nemůžeš zemřít dvakrát."
"To zní docela poeticky."
"Docela, ale spousta věcí je poetičtějších, než by člověk čekal." Joyce udělala gesto směrem k hrobu.
"Nevím, jestli bych tomuhle říkal poetické."
"Zemřít za záchranu 'nesčetných životů' deset dní před tím, než se všichni staneme nesmrtelnými? Ironické je to minimálně."
"Proč ty posunky?"
"Slyšela jsem to od Nadace. Nemůžeš věřit všemu, co ti řeknou."
"Takže ti k tomu ani neřekli žádné detaily?"
"Vůbec žádné. Ani s mojí úrovní přístupu. Před nějakou dobou jsem psala Emily, ale neodpověděla mi. Mám na ní ještě pár dalších otázek."
"Muselo to být něco velkého. Možná vážně zachránil nesčetně životů."
"Nebo zničil. V téhle práci nikdy nevíš."
Uplynulo dalších pět minut. Tyhle byly delší, visely ve vzduchu jako včely nad květinami, vysávajíc z nich každou kapku nektaru. A pak Joyce znovu promluvila.
"Doufám, že máš pravdu"
"Huh?"
"S tím posmrtným životem. Víš, kdybych věděla, že jsme v ten den všichni zemřeli, dokázala bych se sebou žit."
"No, technicky bys—"
"Víš přesně, jak to myslím"
"Vím."
A uplynulo dalších deset minut. Ticho hřbitova narušovalo jen tiché pleskání dešťových kapek. Joyce to překvapilo, v den operace nikdy nepršelo.
"Měli byhcom jít." Poznamenal Erik.
"Jdeme."
"Mám tu auto, můžu tě odvézt domů."
"Ne díky, pojedu autobusem, měl bys to domů daleko."
"Určitě?"
"Určitě."
"Dobře. Uvidíme se příště, opatruj se."
"Ty taky."
Joyce si znovu nasadila sluchátka a zapnula hudbu. Ponořila se do muziky a svět okolo ní zmizel, její tělo ji skoro automaticky doneslo skrz déšť na zastávku, do autobusu a nakonec do třípokojového bytu na druhém konci města. Joyce padla na gauč, otočila hlavu ke stropu a poslouchala.
My only respite
Since life haunts me
Knowing I'm gonna die
Eventually
Telefon zabzučel.
