"Cože?" ozvalo se po několika dlouhých vteřinách ticha. Udivený doktor prázdně zíral na zoufalý pohled muže v obleku před ním.
Obočí agenta se po jeho čele posunulo o pár centimetrů výše. Hluboko pod ním se děl mnohem zajímavější proces. Hlavními aktéry procesu byly dvě myšlenky: měl by doktora jednoduše chytit za límec a dotáhnout ho tam sám, nebo mu znovu vysvětlovat, jak hluboko v prdeli je. První možnost by byla značně jednodušší, ale…
"Prostě… Víme, že jste to byl vy. Nedělejte si to ještě horší. Prostě pojďte se mnou, ať to můžeme vyřešit v klidu."
"Chcete se mě akorát zbavit. Udělal jsem toho pro Nadaci tolik a vy mi za to jen plivete do ksichtu. Obviňujete mě z něčeho, co jsem neudělal. Ani- Ani nevim, jak bych to udělal. Nechápu, co za monstrum by bylo něčeho takovýho schopný." Po spánku doktorovi stékala kapka vlažného potu. Každý průměrně inteligentní outloň by poznal, že se nejednalo o pot neprávem obviněného člověka.
"Mám tady celou složku plnou testů DNA, videozáznamů, fotografií a dokonce i několik svědků, kteří tvrdí, že vy jste tím monstrem. Pokud nepůjdete se mnou, budu vás k tomu muset donutit."
Doktorův vyděšený pohled mluvil za vše. Z postoje agenta bylo jasné, že ho naplňuje pocit vítězství, když se doktorovy roztřesené nohy odlepily od ledové podlahy.
Překrásná filharmonie kroků obou mužů se rozléhala po prázdné chodbě. Mířili k jedné z výslechových místností. Zdi, které obklopovaly vzduch, jež doktor tak agresivně dýchal, by mi byly svědkem, že toho dne měl doktor oranžovou kravatu, která dokonale podtrhovala jeho mentální stav. Podlaha by však tvrdila opak, avšak kdo by dal na slova podlahy?
Dveře se zdály zlehka v rozpacích, když uviděly blížící se statné muže. Když se již chystaly odhalit jim místo, které si chtěly schovat až na první noc, agent zastavil a doktor po chvíli také.
Ušní bubínek v doktorově uchu se jemně roztřásl pod náporem agentových slov: "Počkejte uvnitř, musím ještě něco vyřídit."
Cesty obou mužů se rozešly, a zatímco doktor zamířil k nyní již otevřeným dveřím, muž v obleku se vydal do dveří vlevo. Žárovka ve výslechové místností byla již otrávena neustávající prací, kterou byla nucena dělat v tak strašných podmínkách, a tak jednou za čas na protest problikla.
Na druhé straně Oblasti pracoval výzkumník s velice citlivou anomálií. Navenek se zdál klidný, avšak uvnitř ho svíralo zděšení a nervozita ze sebemenší chyby. Jedna část jeho mozku se soustředila, aby zastavila třasot v jeho rukou, zatímco ta druhá vymýšlela všelijaké scénáře toho, co všechno by se mohlo stát. Jeden děsivější než druhý. A zrovna když se již zdálo, že vše proběhne v pořádku, zaslechl doktor jemné zavrzání, trhnul sebou a-
Doktor ve výslechové místnosti si ani neuvědomil, kolik desítek lidí zabil, když odsouval těžkou, dřevěnou židli tím nejhlasitějším možným způsobem. Když se zavrzáním a několika prasknutími dosedla jeho sedínka na židli, v mozku se mu začaly honit myšlenky na blízkou budoucnost. Kdyby se snažil, našel by v nich i myšlenky na chybu, které se dopustil a která ho sem dovedla. Avšak z pohledu krysy v rohu bylo zřejmé, že jsou v tuto chvíli myšlenky doktora zmatenější, než slepec s makovým rohlíkem v ruce.
Stůl měl již očividně plné zuby dalšího nevychovaného neřáda, který si na něj pokládá nohy a pohupuje se na jeho milované židli. Skvrna na stropě jaksi zaujala pohled doktora. Možná v ní hledal odpovědi na otázky vesmíru o čísi matce nebo řešení situace, do které ho dostalo jeho stupidní rozhodnutí. A zrovna ve chvíli, kdy se dveře za doktorem otevřely, aby do místnosti vpustily muže v obleku, ozvala se tři hlasitá prasknutí. Vzhledem k překvapenému pohledu padajícího doktora bylo jasné, odkud pocházela ta první dvě. Třetí přicházelo z druhé strany Oblasti, kde zrovna traverza zažívala let svého života skrze výzkumníkovu lebku.
V očích doktora bylo jasně zřejmé, jak mu hlavou prolétají veškeré důležité vzpomínky na jeho zbabraný život. Narození, chvíle, kdy mu Martin Künzel nacpal hlavu do záchodové mísy a on se rozhodl stát antropobiologem, první momenty v Nadaci, Ten den. Ten den, který ho dostal až sem. Den D. Ten jeden malý, drobný, bezvýznamně kraťoučký moment. Rozhodnutí, které jeho neuronům nezabralo ani setinu vteřiny, které udělal automaticky, aniž by na to byť jen pomyslel. A přesto to byl tak nelidský čin. Jen vzpomínka na něj vehnala doktorovi do levého oka slzu. Jen z té drobné kapky bylo možné vyčíst, jak moc toho činu litoval. Jak moc se chtěl vrátit zpět a zabránit si v sebrání posledního kousku. Každý ví, že poslední kousek pizzy je zakázaným ovocem, ale v očích doktora to za to stálo.
S dopadem dopadl na zem i zbytek oblastního personálu. Krevní destičky všech zaměstnanců se zmateně rozhlížely a dumaly nad tím, proč vytékají z uší a nosů. Odpověď by jim mohly dát jen synapse, které se svíjely pod náporem křiku plného bolesti. Jeho původce by bylo pošetilé hledat jinde než v třískách dřeva pod doktorovým tělem. Jen v zlámaných nohách Dr. Henriksdala.
Všemi hlavami v Oblasti zněla jen tři slova.
"Byl to on!"