Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/what-the-spybird-saw
Autor: [[* Vezaz]]
Překladatel:
PŘÍSNĚ TAJNÉ (PILLAR GARDEN) — NEKOPÍROVAT — NEBRAT NA PALUBU LETADLA
HLÁŠENÍ - LETECKÝ PORUČÍK ██████████████████████
Datum rozhovoru: 29. LEDNA 1963
Incident: Incident při leteckém průzkumu zaznamenaný 13. února 1962 - operace PILLAR GARDEN
Číslo dokumentu UNGOC 17u4.233
Svědek: Důstojník ██████████████████
Stenograf ██████████████████
██████████████ █████████ ██████████ ████
:::ZAČÁTEK ROZHOVORU - IDENTIFIKACE ZKRÁCENA:::
V roce 1955 Kelly Johnson prohlásil, že by prodal duši za šest centimetrů prostoru navíc v Lockheedu U2, ale když se ozvala Nadace, přidali mu šest stop. Tahle letadla jsou z 90 % tvořena motorem a z 10 % kamerou, ale kluci ze Skunkworks tam stejně nacpali křeslo lásky. Tak to u nich prostě chodí. Tedy s Nadací. Nemůžete brát civilisty na mise, které se nikdy neuskutečnily, a už vůbec nemůžete nacpat tu velkou kameru do dvoumístné Dragon Lady. Ale pro Nadaci udělalo letectvo obojí.
Dvouplošníky nám vydali v roce 1962, když jsme byli nasazeni v Pákistánu - byli jsme v zemi teprve čtyři dny, když nám oznámili, že naše lety dostávají cestující. Konkrétně šest mladých žen, které se střídaly. Jistě, s tou váhou navíc se hůř řídilo, ale myslím, že letušky jsou přesně to, co našim špionážním ptákům chybělo. Samozřejmě nám neřekli proč.
Musím říct, že holky to tu oživily - Lady nebyla stavěná pro dva a plnou kameru, takže ubikace byly pěkně těsné. Ty letecké kombinézy jsou sotva odhalující, ale patnáct hodin zaparkovaných osmnáct centimetrů od skutečné živé ženy je zatraceně skvělé, i když je v cestě vystřelovací sedadlo.
Ale to jsem odbočil.
Program byl od začátku drsný. Křižování nad Rusy ve výšce 70 000 stop, žádné zbraně, žádné utajení a žádná kavalerie, která by přišla, až se to posere - ale měli jsme za sebou Koreu, Kubu a Edwards AFB. Tyto instrukce nás téměř netrápily. Klouzat nad Ruskem ve sto stop široké plechovce, proč ne? Vezměte si s sebou nějakou babu - ještě lepší! Možná se objevily i nesouhlasné názory na to, aby ženy pracovaly s kamerou Perkin-Elmer za miliony dolarů, ale vedení to utlumilo.
Nežily s námi, nejedly s námi ani s námi nemluvily. Bylo to jako létat s figurínou ve výloze. Během letu se striktně neprobíralo žádné povídání, jen pár určených frází - "Instance November, začněte fotografovat; Instance Oscar, připravte se na sestup" a podobně. Na konci každé mise nějací strašáci odvezli tu kterou holku, se kterou jste letěli, v černém vrtulníku, ještě než vychladl motor.
Všechno je to velmi tiché, tajné veverčí kecy - víc než zbytek toho, co si ti šmejdi ze CIA dovolují. Tedy víc než zbytek programu U2. Tyhle dámy byly speciální s velkým S. Mluvím o Speciálních talentech, 388. rotě; taky o zasraným Supermanovi a Kapitánu Marvelovi a o každým dalším polorozpadlým nápadu ze stolu Jacka Kirbyho. Paravědecký bojový tým - ti samí vtipálci, kteří mají na svědomí patovou situaci na Jalu a celý ten průšvih v Inčonu.
NEKOPÍROVAT - NEBRAT NA PALUBU LETADLA
Kdysi jsme shora slýchávali nejrůznější řeči o tom, jak tento týden vyhrají válku - nová bomba, letadlo nebo supervoják. Oni - Pentagon - nám říkali, že Sidewinder je jistota i proti MiGům, ale třetina těch věcí ani neodstartuje. Lidé říkali, že U2 létá příliš vysoko na to, aby se dal sestřelit, ale zapomněli to říct poručíku Powersovi. Takže když se rozneslo, že tyhle holky dokážou dosáhnout skrz fotografii a dotknout se druhé strany, neudělalo to na mě obrovský dojem. Říkejte si, že jsem unavená, cynická nebo blbá jako prase - později jsem litovala, že jsem poslechla.
Někdy jsem během dlouhých letů ve výšce 75 000 stop, kde jsem neměl slyšet zrovna nic, slyšel rozhovory v ruštině, a to přímo v kokpitu. Někdy to byl poplach, střelba nebo burácení strojů. Dámy si povídaly nebo mumlaly pro sebe a to jste museli také ignorovat. Prostě jsem jen sledoval ciferníky a letadlo ve vzduchu.
Přesto pokaždé, když jsem něco zaslechl, pokaždé, když to tam nahoře bylo divné, měl jsem pocit, který jsem nepocítil od Edwards AFB, když jsme vynášeli X-15 do vesmíru. Když vás motor nakopne šedesáti tisíci kilogramy tahu, víte, že děláte něco, co matka příroda nezamýšlela! Nahoře nad Ruskem s těmi tichými dámami jsem to cítil znovu. Jako bych nakoukl za oponu - a na druhé straně si mě všimla nějaká velká ošklivá věc.
Dodnes si pamatuji poslední den programu, každý jeho okamžik. Třináct mil nad Leningradem jsem uslyšel takové malé prasknutí, jako když se otevře sklenice. Podívám se přes rameno a můj náklad - Instance September bylo její označení - má ruku zaseknutou napůl v nakládacím otvoru hlavní vačky, po ramena v tom, co má být šestipalcová nakládací štěrbina. Rozkazy jsou tu jasné: všeho si nevšímat, letět letadlem.
Nějaký Rus křičí přímo za mnou, rozzlobený hlas se ozývá a je zkreslený. Všeho si nevšímám. Konečně September vytáhne z nemožného prostoru ruku s poctivým kufříkem v ruce, klouby má pekelně poškrábané a bílé od mačkání. Menší člověk by se možná zhroutil z čirého šoku - ale já si jen řekl, že to budu ignorovat. Leť s letadlem. Křik se přerušil, jako by někdo přepnul vypínač. Směje se, usmívá se. Tisíckrát výraznější, než jsem ji kdy viděl. Viděla jsem kohokoli z nich. Upřímně řečeno to se mnou trochu otřáslo.
Letět letadlem. Všeho si nevšímat. Neřeknu ani slovo, když letíme pět hodin domů. Po přistání už jsem September nikdy neviděla; strašidla ji odvedla a bylo to. Žádné další holky, žádné další lety, žádný další slunný Pákistán. Ale pamatuji si, co říkala, když jsme přistávali, každé slovo. Bylo slyšet, jak je šílená. Slyšela jsem tu ztrátu.
Řekla: "Dnes jsem si vedla opravdu dobře. Už se nebudou zlobit. Nechají mě zase vidět mou Iris." Spousta takových věcí.
Já? Já jsem to prostě ignorovala. Dál jsem létala letadlem. V jejím hlase bylo něco - jako bych při všech těch letech tlačil na pilu, a to bylo dost špatné. Ale v září žila jasně na druhé straně.
Po několika dalších dnech jsme se přepravili zpátky do Německa. Nikdy jsme se nedozvěděli, kde naši cestující skončili. Dodnes nevím, kdo ty ženy byly. Ani to nechci vědět. Nikdy se nedozvědět jejich jména bylo - jednodušší. Přesto se k nim občas vracím. Ať už to byl kdokoli, doufám, že to dopadlo dobře - pro ni i pro Iris.
:::KONEC ROZHOVORU:::
Soubor č. ███████
██████████
Přijímající: Důstojník █████████████████████