Info
Originál: http://scp-wiki.net/we-need-to-talk-about-fifty-five
Autor:
Překladatel:
"Můžu tu kouřit?"
Recepční na Marion přimhouřila oči: "Ne. Nikde v Oblasti 200 se nesmí kouřit. To, že je to administrativní budova, neznamená, že nemáme plíce. Nebo pracovní řád."
Na tváři mladé ženy za stolem si všimla podrážděného výrazu: "Já jsem se vás na to už ptala, že?"
"Za poslední čtvrthodinu dvakrát," řekla recepční, "asi si vážně potřebujete zapálit." Marioniny opakované dotazy ji přiváděly do rozpaků. Neúspěšně se to snažila zakrýt.
"Myslíte si, že je to jako ve filmu Memento, že?" uvědomila si Marion, "že nemám žádnou dlouhodobou paměť, a když někde chvíli čekám, zapomenu, co jsem tam dělala."
Recepční byla přesně tak stará na to, aby si ten film pamatovala: "…Asi?"
Marion se soucitně pousmála a zavrtěla hlavou. Kdyby to jen bylo tak jednoduché…
Minuty ubíhaly a Marion si netrpělivě hrála se svým zapalovačem. Letos jí bude padesát, z drobné slečny se stávala malá stařenka. Mobil v její tašce jí oznámil, že je čas si vzít léky, upozornění odložila. Její ruce se lehce třásly, ale nebylo to věkem, byla nervózní. Byla nervózní, protože měla schůzku se členem O5, a členové O5 jí nahánějí strach, většinou si s vámi nedomluví schůzku, pokud nejde o konec světa.
Po čtyřiceti minutách se dveře konečně otevřely, vyšlo z nich čtyři nebo pět vysoce postavených nadačních zaměstnanců s laptopy a kufříky. Marion jich pár poznávala: Ředitel Oblasti-19, Hlavní Náborář pro západní Evropu. Žádný z nich se na ni ani nepodíval.
Poté, co odešli, vystrčil ze dveří hlavu asistent O5-8. Připadal jí až moc mladý, mohl být uprostřed svých dvacátých letech, vypadal skoro, jakoby se nacpal do košile svého otce. V jedné ruce držel tablet s denním plánem jeho nadřízeného. "Ten se asi moc nevyspí," pomyslela si.
"Marion? Můžete dovnitř."
*
Dveře do kanceláře se zavřely s obzvláště hlasitým mechanickým cvaknutím, jakoby byly součástí nějakého stroje ve zdech budovy. Zatímco se Marion posadila na židli a odložila si kabelku, asistent udělal s dveřmi několik dalších věcí, přičemž dveře vydávaly další zvláštní zvuky. Členové O5 si hodně potrpěli na bezpečnost, každý měl své zvláštní požadavky.
Kancelář byla prostorná, ale přestože měla v rozích dvě velká okna, byla z nějakého důvodu temná. Stěny byly pokryté poličkami plnými knih a tmavými dřevěnými panely. Nevypadalo to špatně, ale byl to styl z devadesátých let, trochu opotřebovaný, a ne dost starý na to, aby byl znovu v módě.
Podívala se na muže za stolem. No… členové O5 nikdy nevypadají tak, jak si je představujete.
Marion se zhluboka nadechla: "Takže, oč tu běží? Dostala jsem pozvánku, ale nikdo mi neřekl, proč tu vlastně jsem. Samozřejmě, když vám O5 něco řekne, tak prostě jdete a uděláte—"
Asistent sedící po její pravé straně beze slova položil svůj tablet na stůl, vytáhl zbraň a namířil ji na její hlavu. Marion zmlkla, chvíli tiše seděla, snažíc se pochopit, co se právě stalo. Její tep se během chvíle zrychlil a poté se pomalu začal znovu zpomalovat.
"Tak… dobře?" odvážila se říct. Olízla si rty a chytila opěrky židle, jinak zůstala nehybně sedět, čekajíc, než někdo promluví. Asistentův výraz byl úplně neutrální, jakoby takhle schůzky normálně probíhaly. I když tady nahoře to tak možná opravdu bylo.
"Kdo jste?" zeptal se jí O5-8.
Marion mrkla: "Cože? Aha… proboha."
"Řeknu to tedy jinak," řekl O5-8, "Marion Wheelerová, čtyřicet devět let, ženatá, se dvěma syny. Má ráda táboření, turistiku a ornitologii. Podle našeho nejlepšího průzkumu jen nudná matka s perfektně čistým pozadím a finančními záznamy. A máte úplné nadační údaje, které jsme nikdy nevydali, zahrnující i místnosti a zařízení, která… Některá neexistují, některá byla zrušena před desítkami let a alespoň jedno ještě nebylo postaveno. A vy k nim přesto máte plný přístup. A to ani nemluvím o vašich záznamech systému přístupu k SCP, které můžu popsat jen jako ‚neuvěřitelné‘.
Takže jste špeh, a vaše zájmy jdou proti nám. Clay na vás chtěl rovnou poslat Xi-3, ale přemluvil jsem ho a rozhodl jsem se si s vámi promluvit tváří v tvář. Napadlo mě, že když vás zamkneme v místnosti odolné proti výbušninám a hezky vás poprosíme, možná se i rozhodnete spolupracovat."
Marion ho už nějakou dobu neposlouchala: "Tupče," řekla, když ji konečně nechal promluvit, "jsem vedoucí vaší Antimemetické divize."
"Nemáme žádnou Antimemetickou Divizi," řekl Clay.
"Ano, máte. Tedy spíše máme."
"Máme Divizi memetiky, Divizi telekontainmentu, požárníky, Ops-A, Ops-B, Personální, Personální pro Třídu D a pětadvacet dalších. Ale žádnou Antimemetickou divizi nemáme."
"Máme Divizi ironie?" zeptala se Marion. Nadějně zaváhala, "Ne? Dobře. Zkuste mi odpovědět na tohle: proč si myslíte, že by byla Antimemetická divize zapsaná v seznamu?"
"To je jen krycí příběh," řekl Clay O5-8 a nespustil oči z Marion, "je dobrý, ale připravila si ho předem."
"Clayi, nech toho."
Clay zdráhavě zmlkl.
Marion se lehce ulevilo: "Jsou SCP s nebezpečnými memetickými vlastnostmi," řekla, "jsou nakažlivé koncepty, které je potřeba zadržet stejně jako jakoukoliv fyzickou hrozbu. Dostanou se vám do hlavy a skrz vaši mysl se dostanou do mysli ostatních. Že ano?"
"Ano," řekl O5-8. Dokázal by jich bez přemýšlení vyjmenovat velkou část.
"Jsou ale i SCP s antimemetickými vlastnostmi," pokračovala Marion, "jsou myšlenky, které se nedají šířit, jsou entity a fenomény, které vyhledávají a konzumují informace, hlavně informace o nich samotných. Když je vyfotíte na film, fotka se nikdy nevyvine. Napíšete jejich popis na papír a někomu ho podáte, ale vlastně jste napsal hieroglyfy, kterým nerozumí nikdo, ani vy. Můžete se na ně přímo dívat, a i když nejsou neviditelné, nebudete je vnímat. Sny, které si nedokážete zapamatovat, tajemství, která nedokážete nikdy nikomu říct, lži, žijící konspirace. Je to systém konceptů myšlenek konzumujících jiné myšlenky a někdy… i kusy reality. Někdy i lidi.
A to je činí hrozbou. To je víceméně všechno, antimemy jsou nebezpečné a pořádně jim nerozumíme, takže jsou pro nás problém. Od toho je tu moje Divize, staráme se o to, abychom mohli bojovat s hrozbami, které vám doslova sežerou vzpomínky na bojový trénink."
V místnosti zavládlo ticho, O5-8 zíral na Marion. Clay nervózně seděl, Marionin příběh se mu nelíbil a nevěřil mu. O5-8 naopak zaujal.
"Jmenujte nějaké," řekl, "jmenujte jedno antimemetické SCP."
"SCP-055" řekla Marion ochotně.
"Žádné SCP-055 není," odsekl Clay.
"Jsme zase u toho. Ano, je."
"Není," Clay si stál za svým, "čísla SCP nejsou přiřazována postupně, jsou mezi nimi mezery. Tohle číslo prostě nebylo přiřazeno. Není to kvůli žádným pověrám, na to, abychom řešili takové věci, máme moc práce. Máme SCP-666 a SCP-013, ale žádné SCP-001 a také žádné SCP-055."
"Clayi," přerušil ho O5-8, "podívejte se na tohle," otočil svůj monitor, aby se Clay mohl podívat na soubor, který právě stáhl. Clay se předklonil a přečetl si soubor od začátku do konce. Ztuhl, přejel zpět nahoru a přečetl si ho znovu.
"Ale…"
"Ten soubor je z roku 2008, má všechny správné příznaky a podpisy. Je správně zakódovaný a zašifrovaný. Je to skutečné."
"Už jste to někdy viděl?" zeptal se ho Clay.
"Nikdy v životě, jestli si správně pamatuji. Ale pokud ten soubor nelže, už jsme ho oba pravděpodobně viděli mnohokrát."
Clay Marion probodl pohledem: "To není možné."
Marion skoro vyprskla: "Sakra Clayi, jak dlouho už tu pracujete?"
"Ale jestli je to SCP tak mocné…" začal, ale nedokončil, "ano?"
"Tak kdo sepsal ten soubor?" vyslovil za něj O5-8, "a jak byl ten rozhovor veden? A kdo je ‚Bartholomew Hughes‘? A to nejdůležitější, paní Wheelerová. Jak si můžete cokoliv z toho pamatovat?"
"Ten soubor sepsal Bart Hughes. Je mrtvý," řekla Marion.
"Co se mu stalo?"
"Nechcete to vědět."
Místností opět zavládlo ticho, O5-8 a jeho asistent si mezi sebou vyměnili dlouhou, diskrétní sérii reakcí. Rozhořčení z její zdánlivé drzosti, zmatení z její odvahy před nadřízenými, překvapení z jejích neuvěřitelných tvrzení, čistá nedůvěra, pochopení, a nakonec, zděšení.
"Co…" O5-8 opatrně promluvil, "co by se stalo, kdybych se to dozvěděl?"
"Stalo by se vám to taky," Marion vyrovnaně odpověděla, "ohledně těch dalších otázek, máme na to léky. Znáte amnestika Třídy-A? Samozřejmě, každý je zná. Dávají se lidem, když musí něco zapomenout. V antimemetice máme trochu jiné léky. Pro lidi, kteří si potřebují zapamatovat věci, které by jinak bylo nemožné si zapamatovat. Mnestika. Třída W, X, Y a Z."
Telefon v její tašce znovu zapípal.
O5-8 přikývl. Marion sáhla do tašky a zavřela upozornění na telefonu. Vytáhla z jiné kapsy blistr pilulek a jednu vyndala. Byla zelená a měla tvar šestiúhelníku. Chvíli ji podržela před sebou a ulevilo se jí, když ji O5-8 podle svého výrazu očividně poznal. Začínal si to všechno znovu dávat dohromady.
"Tohle jsou mnestika Třídy-W. Jsou nejslabší, vhodná pro dlouhodobé užívání. Dvě denně, běžte dolů do lékárny a řekněte si o ně, lékárník vám řekne, že nic takového nemají, zapomněl na to, řekněte mu, ať se ještě jednou podívá."
O5-8 si povzdychl: "Tak takhle to je. Už jsem asi pochopil, proč spolu vůbec vedeme tuhle konverzaci."
"Ano," řekla Marion, vyndala druhou pilulku a podala mu ji, "protože jste vynechal dávku. Máte je brát stejně tak jako já a všichni moji zaměstnanci, je to jediný způsob, jak můžeme takhle pracovat. Když si ji zapomenete vzít, zapomenete na všechny informace, které vám pomáhala si zapamatovat. Zapomenete, proč jste je bral, kdo vám je dal a kde je vzít. Zapomenete na mě a celou moji Divizi. A proto tu teď sedím a vysvětluji vám to."
"Takže když si tohle vezmu, budu si celou tuhle konverzaci pamatovat a nebudeme ji muset vést znovu?"
"Doufám," řekla Marion.
Clay promluvil: "Um… neměl bych je taky brát?"
"Promiň kluku," řekl O5-8, "možná, až jednou taky budeš O5," společně s Marion polkl pilulku.
"Takže. Co to je SCP-055?" zeptal se.
"SCP-055 není nic," odpověděla mu Marion, už uklidněná, "SCP-055 je, jak je zapsáno v jeho souboru, silná samozadržující informace. Experimenty zatím ukázaly, že se dá popsat pouze pomocí záporných vět. Víme jen to, co není. Víme, že není Safe ani Euclid. Víme, že není kulaté ani hranaté ani zelené ani stříbrné. Víme, že není hloupé a víme, že není samo. Ale víme, že je slabé. Je slabé, protože je to jediná antimemetická anomálie v našem zadržení, která může mít svůj fyzický záznam. Máme zadržovací procedury. Není Safe, což znamená, že je nebezpečné, ale je zadržené."
O5-8 mrkl: "Máme zadržovací procedury? Kde?"
Marion si ukázala na hlavu.
"Kolik existuje dalších antimemů? Jsou nějaké nebezpečnější?"
"Vím o deseti dalších. A je pravděpodobně alespoň pět dalších, o kterých nevím. A nepočítám antimemetické entity, které nejsou zadrženy a volně chodí po chodbách. Momentálně jsou tu s námi alespoň dvě. Nehledejte je. Říkám, nehledejte je! Nemá to smysl!"
O5-8 se dokázal působivě ovládnout a nespustil oči z Marion. Clay naopak začal přejíždět pohledem po místnosti, dokonce se otočil za sebe. Nic nenašel a vypadal zmateně.
"Chodí za mnou neviditelné stvoření, co rádo jí moje vzpomínky," vysvětlila Marion, "SCP-4987. Nehledejte ho, v databázi ho nenajdete, už jsem si na něj tak nějak zvykla, je to jako náročný domácí mazlíček. Schválně pro něj vytvářím dobré vzpomínky, aby mi nesnědlo něco důležitého, třeba hesla nebo jak uvařit kafe."
"A ta druhá?" zeptal se Clay.
O5-8 opět přikývl. Marion sáhla do kabelky a vytáhla pistoli. Dvakrát střelila Claye přímo do srdce.
Spíše zděšený než v bolesti spadl Clay na knihovnu za ním. Podařilo se mu otočit hlavu na Marion a vypustit slova: "Jak jsi— mohla vědě—"
Marion se postavila, zamířila a střelila Claye potřetí, tentokrát do hlavy.
O5-8 se znovu podařilo působivě zadržet svoji reakci: "To je Clayova zbraň," poznamenal bezvýrazně, "ukradla jste mu ji."
"Je těžké ukrást někomu tak těžkou zbraň, aniž by si toho všiml," vysvětlovala Marion přitom, co vytahovala zásobník a zbraň pokládala na stůl, "ale když jim s ní ukradnete i vzpomínku na tu krádež, je to o něco jednodušší. Jak jsem říkala, ta entita je jako mazlíček. Někteří mazlíčci jsou dost hloupí na to, aby se dali vycvičit."
"Ano, to jsem si myslel," řekl O5-8 poklidně, "ale proč?"
"Protože jste měl brát mnestika Třídy-W. Nemůžete vynechat dávku mnestik Třídy-W, zkoušela jsem to. Můžete ji odložit, ale nemůžete na ni zapomenout, pokud vám někdo aktivně nebrání v tom si je vzít. Je jen jeden člověk, který se k vám mohl dostat dost blízko, aby to udělal, a to byl váš asistent. Navíc, ptala jsem se ho, jak dlouho tu pracuje, a on…"
"Neodpověděl," řekl O5-8, "měl jsem za to, že to byla řečnická otázka."
"Protože tady nepracuje. Je to antimem. Od kdy máte asistenta? Nemáte asistenta, Brente. Rozhlédněte se po své kanceláři, je tu jen jeden stůl. Venku je recepční, která vám vyřizuje všechny hovory a plánuje vám schůzky. Kde by tu vůbec Clay seděl? Kam by patřil? Ale nedělejte si s tím hlavu, jste jen člověk a tyhle věci jsou jako ztělesnění zapomenutí. Člověk musí myslet jako mimozemšťan, aby se s tím vypořádal."
O5-8 se zeptal na otázku, která by za jakýchkoliv jiných okolností byla absurdní: "Je mrtvý?"
"Možná," odpověděla Marion, "můžu poslat jeho tělo našim výzkumníkům, třeba se při pitvě něco dozvíme. Je tu jistá dualita, memetika je jako paralelní svět, který s tím naším sdílí prostor, koncepty versus věci, symbolické vs. fyzické. Není obvyklé, aby něco přešlo z jednoho do druhého. Nevím, co Clay byl, ale vypadal jako člověk, a to je mimořádně zvláštní i na naše standardy. Jako vždycky budeme pokračovat v hledání vyrovnané situace, dám vám vědět, pokud uděláme pokrok."
"Mají ty léky nějaké vedlejší účinky?" zeptal se O5-8
"Nevolnost a vysoké riziko rakoviny slinivky," odpověděla Marion, "a hodně špatné sny."
Následuje: Úvod do Antimemetiky