Vsuvky z Oblasti-91 - Část III.

hodnocení: +1+x
blank.png

Tajemství

7. dubna, 2002

Práce u Nadace obecně přichází s jistou dávkou utajení, to je ostatně všem jasné. Není neobvyklé, že ani lidé pracující pro Nadaci, nejsou obeznámeni zdaleka se vším. Některá tajemství jsou příliš důležitá, než aby je znal každý, některá zase nesmírně citlivá a jiná moc nebezpečná. Něco takového ale málokdy zastaví znuděné výzkumníky, kteří chtějí znát pravdu…

Rohem chodby na druhém patře oblasti, právě prošel doktor Uriáš Ike. Byla neděle odpoledne a on se zrovna vracel z oběda v oblastní jídelně zpět do své skromné kanceláře. Pracoval v Oblasti-91 sotva tři čtvrtě roku a to na pozici vedoucího speciálních projektů, ať už to znamenalo cokoliv. Prakticky nikdo, snad s výjimkou ředitele Slavíka, totiž netušil, co vlastně Dr. Ike dělal.

Kdykoliv se někdo zeptal, odpověděl přátelsky, "promiňte, ale to je tajné", nebo "rád bych si o tom popovídal, ale lepší bude když to necháme být."

Jediné, co lidé věděli, byla jeho účast na několika testech s rozličnými anomáliemi v oblasti. Jeho jméno se objevovalo v mnoha testovacích záznamech či dokumentacích, obvykle pouze v roli dohlížejícího. To by možná stačilo někomu takovému, jako byl doktor Štrobl z oblastních laboratoří. Ale zvědavost doktorky Arlingtonové jí nedala spát. Zajímal jí tajemný doktor a tak se jednoho dne rozhodla, že bude sledovat, co dělá.

Díky tomu zjistila, že v rozvrhu Dr. Ikea byla každou neděli hodinová pauza, během které vždy odcházel k výtahu v hlavní administrativní budově. Výtah vždy přivolal, nastoupil a někam odjel, ale byť zkoušela zvědavá doktorka všechna patra, nemohla ho nikdy najít. Na tu jednu hodinu to bylo skoro jako když Dr. Ike zmizel z povrchu zemského. A potom z výtahu vždy vystoupil jako kdyby se nic nedělo.

Svěřila se o tom svému kolegovi, doktoru Erwickovi, zrovna když Ike prošel kolem nich. "Akorát jde z oběda. Ještě dvě hodiny." Lisa Arlingtonová byla brilantní mladá vědkyně, ale někdy se zaměřila na nějakou hloupost a držela se jí jako klíště psího kožichu.

Nebo tak to aspoň viděl Chris. "To snad není možný? Vážně ho pořád sleduješ?" Nemohl si pomoct, protože ho s tím otravovala už několik týdnů.

Lisa z jeho tónu správně odhadla, že Chris s tím není spokojený a rozhodla se ho hravě poštouchnout. "Ale notak, snad bys nežárlil."

"Nežárlím," odpověděl kvapem, "ale měla bys toho nechat. Mohla bys z toho mít problémy."

Dr. Arlingtonová se většinou tvářila nesměle a bázlivě, a právě proto bylo vždy pro Chrise takové překvapení jak moc se odvážila riskovat a nebála se přitom převzít iniciativu. Spousta mužů by prodala duši za takovou ženu. Chrise to většinou stálo cenu jednoho oběda, či večeře týdně.

"Ale notak, jsem jenom zvědavá." S těmi slovy nasadila svůdný výraz, aby svého přítele obměkčila. Ten se ale takhle snadno nedal. Tohle nebyla hádka o poživatelnosti oliv, nebo o tom, zda jsou horší kočky, nebo psi.

Chris nad tím uvažoval. Samozřejmě ho také zajímalo kam Ike každý týden mizí, ale způsob jakým šla na věc Lisa se mu nelíbil. "Víš co? Když mi slíbíš, že toho nechaš, udělám všechno co bude v mých silách, abych to z něj dostal."

To Lisu docela překvapilo. Nebyla od Chrise zvyklá na takový zápal a docela se jí to zamlouvalo. Přikývla. "Dobrá tedy, pane psycholog. Slibuju."

Erwick si oddychl. Lisina povaha byla proměnlivá jako počasí, ale na jednu věc se u ní vždy dalo spolehnout. Když něco slíbila, vždy to dodržela.

V tom ho chytla za kravatu a přitáhla ho k sobě trochu blíž, aby mu mohla zašeptat do ucha. "Ale co když potom budu žárlit já, že trávíš čas s ním?"

Jako kdyby jí četl mysl, nechal se zatáhnout do své kanceláře, kde ze sebe rychle sundal košili a pomohl Lise s tím stejným. Potlačil myšlenky na to, k čemu se upsal a chvíli nemyslel na nic jiného, než na Lisu Arlingtonovou.


Dr. Ike si upravil bezpečnostní kartu připnutou na košili, počkal až se dveře výtahu otevřou a vystoupil ven do chodby Oblasti-91. Měl za sebou hodinovou rutinní kontrolu svého speciálního projektu a upřímně se nemohl dočkat, až bude pracovat na něčem jiném. Ze srdce mu spadla tíha tajemství, které ukryl do hloubky své duše, dokud jej znovu nebude muset vytáhnout příští týden. Teď jen prošel kolem kanceláří několika svých kolegů a málem dostal srdeční zástavu, když za prvním rohem málem narazil do jednoho z nich.

"Ach, omlouvám se," vyrazil ze sebe spěšně Ike, ale druhý doktor si z toho nic nedělal.

"Nic se nestalo." Mladý výzkumník se na něj přátelsky usmál. Ike se podíval na jmenovku svého kolegy, kde stálo Dr. Christopher Erwick. Ten se znovu rozmluvil. "Vy jste Dr. Ike, že? Jste tu docela nový, pokud se nepletu."

Oba doktoři se občasně míjeli na chodbách, ale ne dostatečně na to, aby si jeden druhého pamatoval, nebo alespoň na to Erwick sázel. Kromě toho měl v rukávu ještě jedno eso, když nepočítal svůj přirozený šarm. Ike nečekal, že si s ním druhý doktor bude chtít podívat. "No, sice jsem tu už několik měsíců, ale ano. A nemyslím si, že jsme byli představeni." Podal mu ruku. "Doktor Uriáš Ike, speciální projekty."

Erwick jeho nabízenou ruku přijal. "Doktor Christopher Erwick, oblastní psychiatr, humanoidní křídlo." Potřásli si a oba dva se rozešli chodbou.

"Povězte mi, doktore, nevšimnul jste si v poslední době u nikoho v oblasti nějakého zvláštního chování?"

Ona otázka Chrise naprosto vykolejila, ale nedal to na sobě znát. "Klidně mi tykejte. Co se těch zvláštností týče, musel byste být přesnější," zasmál se lehce, "tohle je nadační oblast. Podivné věci jsou tu na denním pořádku. Už jste slyšel o naší oblastní hře na babu?"

Ike se podivně zamračil, z čehož Erwick pochopil, že neslyšel. "No, víte je to taková naše osobní anomálie tady v oblasti. Má dokonce i označení v databázi, ale na číslo si teď nevzpomenu. Je to slabý memetický efekt, který člověka pomalu tlačí k tomu, aby 'babu' předal někomu jinému."

Doktoru Ikeovi to připadalo velmi neprofesionální a jeho mysl okamžitě začala uvažovat nad způsoby, jak by něco takového mohlo být nebezpečné. "Nezdá se mi to jako něco, co by velitelství schvalovalo."

"Je to tradice. Ta anomální hra je už v oběhu déle, než si kdokoliv pamatuje. Kromě toho je to dovoleno pod záminkou toho, že se tím personál cvičí odolávat proti memetickým vlivům. Osobně mi to připadá trochu směšné, ale alespoň se to hodí na prolamování ledů."

Dr. Ike se vytrhl ze zamyšlení a zastavil se. "Co tím myslíte?" Sám se přistihl, jak Erwickovi stále vyká, ale bylo to spíše ze zvyku, než protože by chtěl. "Ehm, pardon. Co tím myslíš?"

"Není se čeho bát. Nemám 'babu'. Jen říkám, že je to dobrý způsob, jak se s někým seznámit. Myslím, že zrovna teď cirkuluje mezi personálem jídelny. Dával bych si pozor při obědě." Upravil si svou kartu, zrovna když dorazili k humanoidnímu křídlu. "Obávám se, že tady se budu muset rozloučit. Každopádně jsem tě rád poznal. Myslím, že se ještě uvidíme."

Ike se s ním rovněž rozloučil a vydal se do své kanceláře na druhé straně budovy. Cestou přemýšlel nad tím, jak zvláštně příjemná byla konverzace s někým v oblasti. Poslední dobou byl tak zabraný do práce, že ani nepomyslel na socializaci, ale Dr. Erwick měl pravdu. Anomální hra na babu zněla jako dobrý způsob, jak s někým začít konverzaci.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License