Slunko ostře svítilo na stánek s tradičními trdelníky. Apolena už toho měla za dnešek plné krovky a těšila se, až bude moct začít uklízet a zavřít stánek. Dnešek nebyl o nic jinačí než ten před tím a před tím. Každodenní rutina. Člověk by si řekl, že ten stereotyp není ono, ale Apušce vyhovoval. Úplně jí to stačilo a neočekávala od toho více.
Její dny se vždy skládaly z toho, jak brzo dopoledne otevírá stánek a vyvěsí cedule, připraví přístroj na ohřev namotaného těsta a různé ingredience do trdelníků. Poté už následovalo jen čekání a případné obsloužení zákazníků. Po směně se začne uklízet a chystat na další den.
Večer se buď vydala domů nebo do svého oblíbeného baru. Nedávno zjistila, že díky mamčiným známostem jí tam nalijí. Záleželo jestli mají zrovna akci na griotku. Pivu Lena zrovna neholdovala. Zato lehkému alkoholu nedokázala odolat. Akce na griotku v Chocobambě byly vždycky ty nejlepší párty. Maj tam mýho táty jen tři fotky. Objevuje se tam vždycky ta jedna skvadra lidí, která Pušce vycházela vstříc.
Každopádně, během každých chvil se blížil konec dnešní směny a Apudlinka se nemohla už dočkat.
Kam jde sakra s tím masem? Pozastavila se Apolenka, když zrovna podávala zákazníkovi trdelník.
"Tady to máte, nechte si chutnat!"
Další spokojený zákazník, furt lepší než dělat na benzině párky, kde si lidi nevšimnou ani svých vlastních bot… Brrr, nesnáším párky.
"Dobrý den, co to bude?" Důležité je se usmívat a předstírat, že miluju všechny lidi na světě.
"Zdravím, nevíte náhodou něco o jedné specifické hospodě?"
"Ehmm… Myslíte Chocobambu? To je jediná hospoda co tu znám."
"Ach tak. No nevadí. Poprosím tedy jeden se šlehačkou, bez skořice. Nesnáším skořici…"
"Dobře tedy, hned to bude."
Jaká specifická hospoda? Nejlepší bar je Chocobamba. Přemýšlela, během chystání objednávky tohoto podivného zákazníka. To bylo už po třetí, co se jí ten den někdo zeptal na specifickou hospodu. Možná každý z nich myslel jinou. Zároveň každý z nich vypadal jakoby se týden nekoupal a všichni smrděli od ředidla - výtvarníci.
"Tady prosím, hezký zbytek dne." Poslední zákazník dneška.
Chvíli ho ještě Apča pozorovala. Cápek se díval všude kolem sebe, jakoby někoho nebo něco hledal. Sahal na dlaždice na zemi, opíral se o lampy a dělal u toho spoustu zvláštních gest. Potom se zastavil a upřel svůj pohled na Apuščin stánek se Staročeskými trdelníky. Apčinka už čistila náčiní od těsta a dělala, že ho vůbec nesledovala. Týpek se rozhodl jít zpátky za ní.
Proč jde zase sem? Už zavírám.
"Slečno! Mám ještě jednu otázku, trochu neobvyklou. Hlavně mi nepřijde, že nemáte tušení, takže se zeptám na rovi -"
"Jak jsem už řekla, neznám žádnej jinej dobrej podnik než Chocobambu!" Apudlenka trochu zvýšila hlas, doufala, že ji potom nechá bejt.
"Víte něco o Žižkovské Díře?"
"Žižkovská Díra… nemám tušení o čem ten chlap mluvil," brblala si Apolka pod vousy, před domovními dveřmi. Aspoň byla konečně doma.
"Mami, už jsem doma! Otec tu není?" zvolala Polinka z předsíně směrem do obýváku.
"Ne není, je někde venku, vrátí se určitě pozdě. Večeři máš hotovou, stačí si jen nandat."
"Dobře, děkuju…"
Apudla si vzala večeři v podobě chlebů ve vajíčku a šla do svého tyrkysového pokoje. Nedalo jí to a místo toho, aby si pustila video od svého oblíbeného kanálu "Jdeme chálovat", si hledala něco o té Žižkovské Díře.
Jediné co jí to našlo, byl nějaký náhodný post na bluedditu, deset let starej k tomu. Příspěvek začínal iniciály J.R….
↑ b/jerkozizkov
↓ u/plamik23 • 10 years ago
J.R.
- Modrej Hydrant (znameni Aard)
- Ulicka v ulici Chelcickeho
- Dvere, ktere se nepouzivaji k otevirani -> zatahni za kliku
- Pochcani straznyho na Prazskem Hrade
- Zakopni trikrat pred orlojem na stejnem miste, poznas kde
- Provaz, který se jen tak houpe pred tou vejskou
tohle jsou zatim vsechny moznosti pristupu do jerka, vite co myslim,jestli vite o nejakych dalsich, tak do komentaru :)
Plamik
"Co to do krutibrka je?!" s údivem a zmatením Api zaskočilo sousto.
"Všechno v pořádku Apinko?"
"Eh jo, mami… jenom.. můžeš se na něco podí-" zarazila se. Deset let starý příspěvek. Před deseti lety mamka chodila do školy, umělecké školy. Ten chlap z dneška. Možná, ale jen možná se jí něco dávalo dohromady.
"Vlastně nic, všechno v pohodě!" zakřičela zpátky na mamku.
Apolenka měla zítra volno, čas na šmejděníčko šmejdění. Musela zjistit co má mamka společného s Žižkovskou Dírou. Ten chlap z dneška. Plus ten příspěvek, přece jen ho našla pod Žižkovskou Dírou jako klíčové slovo. Dnešní večer už tomu nechtěla více zasvěcovat. Rozhodla se, že je čas jít spát.
"Deset dopoledne? Jak jsem mohla takhle zaspat?"
Ostýchavě se Apuš zvedla z postele. Zabručela si pod vousy pár nehezkých výrazů o tom jak je normálně zvyklá vstávat v sedm. Doplazila se do koupelny, aby se dala dohromady. Následovalo kafe. A něco k snídani, to bude trochu těžší. V půl jedenácté byla připravená se pustit s radostí do nového dne. Mamka byla už dobré dvě hodiny v práci, takže nebyla šance, aby ji načapala. A ani špitu po otci, musel se vrátit domů a odejít v době kdy Poly stále spala. Čistý vzduch.
"Tak jo. Čas zjistit co má moje mamka společného s Žižkovskou Dírou…"
… Asi tak 2 minuty strávila sledováním sklenice na kuchyňském stole. Nevěděla jak začít. Kde začít. Začala hledat papír a tužku.
"Tak jo! To bych měla… Možná bych měla zkusit najít něco co mamka společného s tou Dírou…"
Polinka se rozhodla, že začne v mamčině ložnici. Byla to zároveň její pracovna. Ložnice byla vedena do "funkčního stylu". Byl tu nepořádek, ale její mamce vyhovoval. Poházené oblečení, zatažené žaluzie, rozložené spodní prádlo na šuplíkách, nočních stolcích a vlastně všude. Otcovi to nevadilo, poslední dobou spával na gauči. Jediné co bylo vždy řádně uklizené, byl její pracovní stůl. Jakoby z nějaké megakorporátní kanceláře vypadl. Luxusní počítač na který se prach nestačil podívat. Spousta papírů, každý byl na jinou výtvarnou techniku. Mamka se věnovala knižním ilustracím v kresbě. Byl to její sen od malička a teď ji už několik let živí.
Apši se chtěla podívat na počítači, pro nějaké nápovědy. Našla jen spoustu souborů v podobě hudebních alb od nějakého "Dr. M. engele". Například Život a Smrt Alberta Hantsche, Strangulační Tíha, Multiskill, Říše za oknem, Éra Večera a další nejspíš zkomolený názvy. Doteď si myslela, že ten tvůrce musel mít aspoň normální jméno, když zpívá takové kraviny. Často je slyšela přes dveře, vždy když mamka nechtěla být rušena.
Když projížděla její složky, našla jednu, u které se jí zatajil dech.
"Ze školy s Plamčou"
Je to snad ten…?
Fotky. Spousta fotek. Byla tam převážně mamka s nějakým mládencem. V té době jí muselo být něco přes dvacet, protože takhle se více podobala Apušce, které bylo právě 17. Tyto fotografie doprovázelo několik obrázků, které zachycovaly přírodu, projekty ze školy, okolí kde bydlely. Ta jedna ji zaujala zatím nejvíce, chvíli i přemýšlela co to znamená. Zkoušela různé techniky, převedla si čísla na písmena, prohazovala pořadí, od největšího k nejmenšímu a naopak. Lámala si s tím hlavu. Když různé výsledky hledala na internetu, tak našla něco, co asi najít neměla. Nějaké zvláštní soubory obrázků mnohokrát zvětšených. Radši tohle vyhledávání vymazala z historie ihned. Nechtěla na to případně zapomenout později.
Po chvíli to radši nechala být. Měla ještě jeden nápad, ale ten už radši ani nehledala. Pokračovala v projíždění galerie. Dokonce našla i fotku s otcem.
"Bílá zastrkaná košile do tmavých kalhot, celej táta," zasmála se Apuš. Tady se ještě usmíval. Fotka musela být pořízena někde v baru, spíše v hospodě. Hned po téhle následovala skupinovka všech tří. Otec, mamka a nejspíš "Plamča". Na téhle se otec nesmál. Ale mamka byla celá vysmátá. "Plamča" měl položené ruce kolem jejich ramen, taky se smál.
Na dalších fotkách se už otec objevoval pouze jen zřídka. A pak přestal úplně. Fotky byly z té jedné a samé hospody. Mamka a "Plamča", a různé jejich zážitky z té hospody.
"Určitě to musí být ta Žižkovská Díra, není možný aby nebyla. Prostor se stále mění, i když fotky pořídili ze stejného úhlu. A někteří zákazníci vypadali podivně. Hůře a hůře s každou fotkou dál…"
Musela myslet nahlas, aby jí to všechno zapadalo do sebe.
"Vi… Video?"
Mamka se určitě nedozví, že jsem jí sem vlezla… Pomyslela si Apudlenka a rozklikla video.
Na videu byla Apičce neznámá ulice, mamka a "Plamča" v napitém stavu. Bylo to vtipné video, které zachycovalo ožralý pár, kteří si užívali života na Žižkově. Poté si "Plamča" převzal telefon a zaměřil se na mamku, která se přiblížila ke stěně odrbaného baráku. Na stěně byly namalované barevné dveře. Jako od dítěte…. Byla na nich namalovaná klika spolu s malým okýnkem nahoře. Mamka udělala náznak toho, že se chytá kliky. Strašně se u toho řehtala, div nespadla. "Plamča" s ní. Náhle se mamka doopravdy chytne kliky, uškubnutím zakopne a otevře dveře. Objevil se lehce nažloutlý záblesk v oblasti její ruky na klice. Kamera byla oslněná, poté co se znovu přizpůsobila prostředí, dveře byly zavřené a mamka nikde. Znovu to byly pouze namalované dveře. "Plamča" začal histerčit. Snažil se napodobit to samé jako mamka, ale nedařilo se mu chytnout za kliku, která tam prakticky nebyla. Tím video končí.
"Co to ksakru bylo?" Apola to nepobírala.
Nemám na vybranou. Našla jsem toho sice hodně, ale furt z toho nic nechápu. Budu se jí muset prostě zeptat. S touto neodbytelnou myšlenkou čekala na příchod mamky domů. Měla nachystaných asi pět scénářů konverzací, k tomu deset různých reakcí mamky a jak na ně nejlépe zareagovat.
Zvuk dupajících bot po schodech. Klíče v zámku. Zavrzání bytových dveří. Polknutí.
"Jsem doma zlatíčko!" zvolala mamka do obýváku.
"A- Ahoj mami! Tak jak bylo?"
Přednést konverzaci, úsměv jako když miluju všechny lidi na světě, určitě nemá tušení
"Jo tak znáš to, jako vždycky, trochu frmol, spousta zkoušek, návrhů a to dneska ještě nekončím," řekla mamka. Zněla poměrně unaveně v porovnání s jinými dny.
"No jo… Hele můžeme něco probrat? Jen tak rychle."
To bylo docela podezřelý. Proč se červenám?
"Záleží co chceš probrat, o co jde?"
"Víš, na mém počítači přestal fungovat internet, nevím proč a jak, tak jsem chtěla jít na ten tvůj… No a našla jsem na něm jedno vid-"
"Jaké video?" Apuš zamrzla. Nečekala že jí takhle skočí do řeči. Na tohle neměla scénář.
"Tebe a Plamči… a ty dveře," řekla opatrně Apka.
"Ježišmarja, já myslela, že jsem to video už dávno smazala!"
Proč se směje?
"Takže… jsi prostě potom trávila více času s Markem? Jak na to celé reagoval otec?"
Apušce to šlo do hlavy už mnohem lépe, než před začátkem toho všeho vyšetřování. Hlavně nečekala, že mamka bude mít takovou reakci. Na rovinu jí začala vyprávět o jejích zážitcích ze školy. O "Plamčovi", který se evidentně normálně jmenoval Marek. O otci a jejich pubertální lásce. Byla to vskutku spousta informací. Ale furt to nedávalo smysl.
"Ano, v té době jsme měli s otcem trochu komplikovaný vztah, protože se přihlásil na několik předmětů, které bohužel nevycházeli časově vstříc těm mým," pokračovala mamka, "zároveň jsme s Markem zjistili, že máme stejné předměty a podobné zájmy, takže jsme si začali více rozumět a poznávat se."
Vypadá docela šťastně, když mluví o Markovi…
"Začali jsme spolupracovat na různých projektech do školy a obecně jsme si více užívali života," řekla mamka.
"A vztah s otcem? Věděl vůbec o tom?"
"Věděl, ale ne tolik do hloubky. Víš…," mamka se pozastavila, "během toho co jsem se víc začala poznávat s Markem a trávili spolu více času, tak jsem začala zapomínat na tvého otce. Michal nikdy nebyl tak akční na rozdíl od Marka. Michal byl a doteď je hodný a starostlivý, vždycky bral v potaz své i mé pocity, ale Marek… On byl číslo. Chodili jsme spolu do jednoho baru na Žižkově, potkali jsme tam fajn lidi z Muchovky. Jo! O Muchovce ti musím taky říct, připomeň mi to."
Muchovka? Zamyslela Apuč.
"Každopádně, k tomu videu. Na tom videu jsem byla fakt opilá, jakože fakt na šrot a už si to pořádně nepamatuju, ale potom co jsem spadla do těch dveří tak jsem se ocitla v jisté hospodě." Mamka si během vyprávění udělala velké kafe. Apušenka marně přemítala nad tím, zda jí to dává smysl. Jestli s těmi informacemi dokáže pracovat a dojít k závěru.
"Ta hospoda," pokračovala, "nebyla ledajaká hospoda. Byli tam strašně divní lidé. Nebo ne divní, spíše zvláštní až zajímaví. O některých by se dalo pochybovat zda vůbec lidé byli. Ve stálé napité náladě jsem si sedla k baru vedle nějaké holčiny, která se zdála být ve stejné náladě. Rychle jsme si sedly, asi to muselo být tím alkoholem, protože se mi potom začala vyhýbat," zasmála se.
Mamka dopíjela svou potřebnou dávku kofeinu a odložila hrnek do dřezu.
"Povídala mi o Muchovce. Muchovka byla a stále je škola na Svaté Imantě."
"Svatá Imanta?" zeptala se s ostychem Polenka.
"Svatá Imanta bylo náměstí v malé dimenzi, na které vedlo několik vstupů. Některé vedly na náměstí, některé přímo do Díry a některé rovnou do školy. Fakt jich je spousta, občas bylo těžké je někde najít. Když je člověk našel, tak se do té dimenze nemusel ani dostat, protože některé vstupy byly… komplikované."
"Myslíš třeba tyhle?" Apík vytáhla telefon ukázala mamce příspěvek na bluedditu, na který předtím narazila.
"Ano, například tyhle. Tohle jsou zrovna vstupy co jsme sami s Markem našli. Bohužel většina z nich je letos mimo provoz, asi údržba," uchychtla se.
"Dobře, dobře. Tak jo… Ale… co ten táta? Nežárlil?" tápavě Apolenečka reagovala.
"Možná jo, možná ne. Nikdy se k tomu nějak nevyjádřil," pokračovala mamka, "Celá ta věc s Markem náhle odezněla, potom co další rok přešel na Muchovku… Ten další rok, jsme měli s otcem lepší časový rozvrh a mohli jsme trávit více času spolu. Do teď mě těší ta myšlenka, že nikdy nepochyboval o mé lásce k němu a nenechal mě jít."
"Aspoň, že tohle mělo dobrý konec." řekla s úsměvem Lenka.
"Ano, to rozhodně." souhlasila mamka.
"Můžeš mi teda nějak shrnout tu hospodu? Je to ta Žižkovská Díra? A Muchovka je co zač?" už to chtěla Polka mít za sebou. Doufala, že to mamka zkrátí.
"Ano, ta hospoda, bar, klub, podnik byla Žižkovská Díra. Chodili tam hlavně studenti z Muchovky. Ale chodili tam i jiní lidé, co se nějaký způsobem dozvěděli o její existenci. Když máš štěstí na jednoho hezkého barmana, tak i pivo bylo dobré." zasněně se mamka usmála.
"A Muchovka," pokračovala," byla škola na Svaté Imantě. Umělecká škola, podobná té kam jsme chodili s Michalem. Rozdíl byl v tom, že byla "anomální" jak ji někteří popisovali. Projekty, kterým se tam studenti věnovali byly dost záludné na pochopení. Nemluvě o názvů přednášek. Třeba tenhle název si pamatuju do dneška: Má maoismus ohled na Tibet aneb proč brát v potaz niktofóbii jako prosperující zdroj peněz při šetření s penězi. Nemám tušení zda to mělo něco společného s uměním, ale vždycky mě zajímalo, jak taková přednáška musí vypadat." zasmála se mamka.
"Jo jasně… takže asi tak co…?" zmateně reagovala Apolinka.
To je všechno? Nezní to teda moc zajímavě, čekala jsem, že toho bude více na pochopení.
"Zdá se tomu tak být. Kdybys někdy chtěla, tak se můžeme do Díry spolu někdy podívat. Snad tam potkám své známé z dřívějška. Budou mi závidět tak krásnou dceru."
"Asi spíš ne, díky…" řekla s opovržením Apka.
Nepřišlo jí to nějak významné a hlavně už měla svůj oblíbený podnik. Žižkovská Díra musela být konkurence. Nechtěla naštvat majitele, kdyby ji tam někdo viděl. Měla v plánu to nechat být. Více se o tom nezajímat. Byla to mamky historie. Nechtěla toho být součástí.
Další den, další pracovní den. Dneska se Polunečka těšila do práce více než kdy před tím. Uběhlo několik týdnů od mamky vyprávění o celé té věci s Žižkovskou Dírou. Už na to tolik nemyslela. Během té doby se jí několik zákazníků zeptalo na "jistý podnik", tak jim vždy pouze ukázala na ten jeden provaz co se jen tak houpal před tou vejškou, nic k tomu neřekla a oni s poděkováním odešli. Více se v tom angažovat nechtěla.
Když dorazila na náměstí, kde byl její malý stánek, tak si všimla menšího pódia, na kterém bylo připevněno plátno.
Asi nějaké vystoupení s projekcí. To budu mít dneska jistě spousty zákazníků! Pomyslela si nadšeně Apuč.
Už si chystala všechno potřebné pro prvního zákazníka. Na náměstí se shluklo několik skupinek studentů z místní školy. I na pódiu se chystali lidi. Začínali něco promítat na plátně. Různé reklamy a sponzory toho vystoupení. Jeden sponzor však zaujal její pozornost. MUŠ
Ale ne… Zhrozila Apolenečka.
"Tak jo páni a dámové! Vítejte na dnešním představení letošní soutěže!" začal mladý klučina na pódiu, "Mé jméno Břetislav Ferenčík a dnes Vás budu doprovázet touto šílenou cestou, která pro naše závěrečné ročníky dnes končí."
Apčík se opřela o lokty a ignorovala dlouhou frontu na trdelníky.
"Třetí místo vyhrává Aurélie, která si nechává říkat Arka, s projektem "Zlepšení životního prostředí pomocí mořských koníků s rakovinou". Vskutku významná práce a přejeme spoustu štěstí s hledáním někoho kdo by financoval takovou srač-" Břetislav se zarazil a vybuchl smíchem.
"Eh… Popojedem. Na druhém místě se umístil Jozef Gnol! Na druhý stupínek se dostal díky své práci, která Vás nenechá na holičkách, když Vám je ouvej"
"O čem to sakra mluví?" zmateně reagovala Apka
"Je to kočka, která je dopovaná různými chemikáliemi, které dělají z její srsti tu nejhebčí srst na světě, alergikům odolná! Mám jen slabost pro kočky…"
Dav lidí se div neutleskal. V návalu se drali skrz ostatní aby si tu kočičku pohladili.
Chudák kočka… Pomyslela si.
"Na prvním místě… bubny prosím… se umístil nikdo jiný než… bubnujte pořádně… Já! Já a moje práce, kterou za chvíli uvidíte za mnou na plátně."
Dav se zaskočil. Bylo slyšet se nepříjemné bučení.
"To snad nemyslíš vážně, Břeťo!" ozývalo se z davu.
"Díky této grafické práci, se po zahledění po určitou dobu, se objevíte na místě, kde chcete být nejvíc. Místě, kterém jste vždycky snili."
Po přepnutí snímků na plátně, se Břetislav přesunul na kraj pódia, aby nepřekážel ve výhledu. Na plátně se objevil obrázek. Popíral okolní osvětlení a byl vidět úplně čistě jakoby se na něj člověk díval v místnosti.
Apčíček viděla jak se celý dav zadíval na obrázek. Zároveň viděla, jak všichni postupně mizeli. Nedalo jí to a šla se podívat na vlastní oči sama. Hned co zavřelo posouvací okénka a vyvěsila cedulku "ZAVŘENO" tak se snažila postavit tak, aby měla co nejlepší výhled.
Obrázek se najednou jakoby posunul do celého Apušinky zorného pole. Bylo to všechno co viděla. Přibližoval se a zvětšoval. A pak černo.
Apolilenka zjistila, že to černo, je pouze to, že má zavřené oči. Když je otevřela, zjistila že už není na náměstí před svým stánkem s trdelníky.
Před ní byl bar. Nad barem visela cedule VÍTEJTE V ŽIŽKOVSKÉ DÍŘE!
"A doprdele."