16. května, 2012
"Tak co, jak jde práce na tom obrazu?" Filip Volf si do kafe nasypal přilehlý pytlíček s cukrem, aby svému tělu dodal přesně to, co po ránu potřebovalo.
Naproti němu sedící Oliver rovněž vypadal jako někdo, kdo se potřebuje probudit, ale narozdíl od svého bratra odmítal svému tělu dopřát jak dostatek spánku, tak něco na probuzení. Ležérně mýchal lžičkou ve svém ovocném čaji, jako kdyby mu měl točivý pohyb přinést nějaké ukotvení do této reality a vytrhnout jej ze spánku. Oba muži byli diametrálně odlišní. Filip seděl v upraveném obleku s černou kravatou, zatímco Oliver se v myšlenkách na moment ztratil a zapřemýšlel, zda si nezapomněl vzít kalhoty. Naštěstí zjistil že nezapomněl, protože by to v prostředí veřejné kavárny vypadalo opravdu nemístně.
"Olivere?"
"Hm? Jo, tenhle obraz," zamumlal si pod vousy Oliver a zahleděl se přitom kamsi doleva, kde nikdo další neseděl. "No, jde to dobře. Už to vypadá dost dobře." Napil se šálku čaje a protože si přitom skoro spálil jazyk, nechal své anomální nadání snížit slabě teplotu sladké tekutiny.
"Fajn, hele, očividně jsem tě vytáhl z postele, tak to nebudeme prodlužovat. Strýček ti vzkazuje, že se za ním máš stavit, protože tě už dlouho neviděl."
"To je všechno?" Oliver si povzdychl, skoro jako kdyby si chtěl postěžovat, že kvůli tomuhle přerušil svůj vzácný spánek.
Filip pod stolem zatnul pěst, protože ho chování jeho bratra začalo vytáčet, ale udržel se na uzdě. "Ne, to není všechno. Říkal jsi, že máš informace, vzpomínáš?" Udělal z toho otázku, protože si byl skoro jistý, že jeho bratr neví o čem mluvil.
Na potvrzení jeho předtuchy mu Oliver naznačil, že nemá nejmenší zdání o jakých informacích je řeč. Filip pokračoval. "Od Střelce?"
Oliver si promnul spánek. Černý střelec byla tak podivná přezdívka, ale z toho co chápal byla jejich společná známá posedlá šachami. "A jo vlastně. Alison říkala, že máte nějakou vzájemnou domluvu. Co ona to jenom…"
"Snad sis to někam zapsal." Filip sevřel pěst pevněji.
Vzpomněl si jak naštvaně Alison zněla, když o těch informacích mluvila. Něco se muselo změnit. Možná jí ta dohoda s agentem MC&D už nepřipadala tak výhodná. "Víš, že já si nic nepíšu… Ale bylo to něco o veselým motorestu a vím že říkala osm dní."
"Takže to bude ta hospoda v ulici F. V. Veselého, fajn. Osm dní, to je… Kdy ti to říkala?"
Čas nepředstavoval pro Olivera nic hmatatelného, takže odtušil podle toho, jak moc spal. "Včera. Nebo, ehm, co je dneska za den?"
"Středa."
"Jo, tak včera."
Filip si zamýchal v kafi a lehce usrkl. "Takže třiadvacátého. Fajn."
Mohl mi aspoň poděkovat, pomyslel si Oliver, ale asi by toho chtěl moc, vzhledem k napjatému vztahu mezi oběma bratry. Seděli od sebe sotva metr a přesto byli myslí oba úplně jinde a nemohli si skoro být vzdálenější. Ani po téměř roce společných schůzek kvůli práci se nijak víc znovu nesblížili. Někde po Oliverově levici se ozvalo slabé nesouhlasné povzdechnutí a on měl náhle pocit, že by se měl snažit trochu zaplnit ten prázdný prostor mezi nimi.
"No a co ty a tvoje práce?"
O málo starší muž se lehce zarazil, očividně zmatený náhlým zájmem ze strany mladého umělce. "Co tím myslíš?"
"Však víš. Co všechny ty obchody a shánění nového zboží? Baví tě to pořád?"
Filip strnul a naježil se, jako kdyby se ho Oliverova slova nějak dotkla. "Je to důležitá práce."
"To nepopírám. Jen jsem si říkal, jestli to pro tebe není třeba moc snadné." Umělec si znovu usrkl ze svého čaje a zjistil, že je ledově studený, nejspíše vinnou přehnaného ohybu reality. Malou změnou teploty to napravil a zapsal si za uši, že na takové věci by neměl zapomínat. Pro někoho s jeho schopnostmi šlo o takovou mentální připomínku, že sporák je po použití dobré vypnout.
Zatímco Oliver se již stihl ztratit ve svých myšlenkách, Filip se stále držel tématu konverzace. "Vůbec nevíš o čem mluvíš."
"Asi ne no." Oba dva se v tichosti napili, takto odhodlaní pokračovat v konverzaci dál, dokud hladina jejich šálků nedosáhne dna, nebo dokud ten druhý nepřizná, že se v životě vydali odlišnými cestami a že tato jejich ranní posezení byla přinejmenším nucená. A protože byli oba příliš tvrdohlaví, došlo vždy nejdříve k vyplnění první podmínky. A tudíž se znovu měli sejít nejdál z pár týdnů.
23. května, 2012
Alison stála opřená o stěnu skladiště a nervózně nadskakovala při sebemenším zvuku z okolí. Její kontakt v organizaci měl zpoždění a aukce anomálních předmětů uvnitř už začala. Ačkoliv byl květen, nebylo takhle pozdě venku teplo, nejspíše vinou několika dnů ustavičných dešťů.
Když se v jejím okolí již po několikáté ozvalo zapískání nějaké krysy, rozhodla se, Alison, že to odvolá. Už si chtěla přehodit batoh přes rameno, když zpoza rohu tiše vykročil muž v černém obleku. Nemohla říct, že by Filipa zrovna ráda viděla. "To je dost, že jdeš, Domino. Už jsem to chtěla zabalit."
I Filip jí pozdravil po způsobu, který mladá žena preferovala. Tedy přezdívkou odkazující na stolní hru."Střelče, řekl jsem, že dorazím nejdál v sedm. Už aukce začala?"
Černovláska na chvíli zavřela oči a když je otevřela, uviděl Filip na moment její bílé zorničky, než se jí zrak navrátil do normálu. "Právě draží třetí položku na seznamu. Měli bychom sebou pohnout."
"Vypadáš nervózně, určitě to zvládneš?" Filip jí na vzal za rameno, ale mladší dívka se mu vyškubla.
V jejích očích byl vidět nenávistný žár, kterému Filip zcela nerozumněl. Chápal sice, že se jí tahle dohoda nelíbila, ale až doposud to nedávala tak moc najevo. "Jen se mi to nechce dělat, ale nemám sakra na výběr, no ne?"
Usmál se na ní, aby jí trochu uklidnil. Přeci jenom to nejspíše bylo její poprvé. Potom vytáhl z opasku pistoli a přišrouboval na ní tlumič. "Víš jak se to používá?"
Alison si zbraň potěžkala. Nebyla zvyklá na takovou formu boje, ale chápala jak kus kovu operoval a dobře věděla, jak smrtelný může být. Zkntrolovala zásobník a pistoli odjistila, aby mu ukázala, že to zvládne. Filip si mezitím vytáhl identickou zbraň a provedl s ní to samé, co Alison, ačkoliv na jeho pohybech bylo vidět, že si alespoň částečně užije to, co se bude dít.
"Ještě něco," poznamenal a ze vnitřní strany obleku vytáhl kus černého hadru, který se v zápětí ukázal být dvěma látkovými kuklami. Obě dvě masky protřepal a sám si jednu nasadil na hlavu. Alison sledovala, jak se černá látka mění před jejíma očima a náhle na ní místo blonďatého muže koukal z černého obleku chřestýš. Živá hadí hlava byla bezpochyby pouhou anomální iluzí, ale byla dostatečně přesvědčivá, aby Alison neriskovala přiblížení. Had promluvil: "Nasssaď sssi jí taky. Musssí to vypadat jako že jsssme z Hadovy Ruky."
Povzdychla si, zajistila pistoli a odložila jí vedle sebe, načež si přes hlavu přetáhla kus látky. Černá mamba Alison pak znovu pistoli zvedla. "Jdeme na to, než ta aukce ssskončí."
Pro Filipa Volfa byla práce někdy nudná. Lépe řečeno, nesnášel když musel o práci mluvit. Ať už se jednalo o papírování, vybavování s kolegy, nebo lhaní před o tom, co doopravdy dělal. Naštěstí nebyl ten typ člověka, co by měl moc přátel se kterými by něco sdílel. Stačila mu jeho rodina, ačkoliv i před svým bratrem leccos tajil.
Ze všeho nejvíc nesnášel tu přetvářku, kterou nastavoval sám sobě. Když přede všemi předstíral, jak je dobrý při hledání a vykupování vzácného zboží. Do jisté míry byla pravda, že pokud to byla možnost, měl nařízeno hledaný objekt odkoupit…
Pak tu ale byly chvíle, kdy mohl pracovat, doopravdy dělat to, co ho naplňovalo a v čem byl dobrý. Nebral to tak, že by na tom bylo něco špatně. Nebyla jeho chyba, že byl dobrý v ubližování lidem. Jako vždy šlo i ten večer o čistou práci.
Tedy relativně čistou.
Dveře skladiště se rozrazily, muž s maskou chřestýše vypálil pohotově dvě rány do hlav bodyguardů, kteří zareagovali příliš pozdě. Filip se v mysli pochválil za to, jak rychlý přitom byl, protože muži ani nestihli vytáhnout vlastní zbraně. Aniž by se rozptyloval, přešel do místnosti vedle, kde pod červenou látkou na stole stál další exponát čekající na své vydražení do rukou nějakého soukromníka. To se Filipovým nadřízeným nelíbilo, a protože diplomatické řešení selhalo, rozhodli se šéfové Marshall, Carter a Dark přistoupit k razantnějším řešením. Konkurence nebyla tolerována.
Sprška krve pokropila stěnu, jak další zásah z Filipovy devítimilimetrovky našel svůj cíl. Na druhé straně budovy právě Alison připravovala nouzový východ, aby měli kudy uniknout. Byla to chytrá holka, nadaná a cílevědomá. Kdyby nebyla občas tak upjatá, Filip by si i dal říct, ale na takové rozptylující myšlenky teď neměl čas. Za rohem chodby uviděl stín a připravil se na výstřel zhruba do výšky průměrného člověka. Prásk a další utlumená střela opustila hlaveň. Když to půjde celé takhle hladce, ani nebudou potřebovat ty masky. Nebude nikdo, kdo by je viděl.
Práce práce… Kdyby se Filipa někdo před pár lety zeptal, co chce dělat až dostuduje, nevěděl by jak odpovědět. Samozřejmě, tenkrát ještě nevěděl, že jeho strýc mu nabídne místo ve firmě a že uvidí jeho nadějný potenciál. Zbožňoval zbraně, jejich kovový těžký pocit v ruce, vůni střelného prachu… Ale kdyby nebylo téhle příležitosti, jakou šanci by měl pořádně se této vášni oddat? Na policistu by to nedotáhl, snad možná voják? Filip tomu nedával dost prostoru k růstu. Dělal to, co dělal. A zbožňoval každou minutu. Každý výstřel. Adrenalin. Ten fakt, že pokud nebude každá jeho rána perfektní, dost možná se nevrátí domů, aby mohl dojíst tu napůl snědenou pizzu ze včera. Když držel v ruce zbraň, cítil se celý. Byl naživu.
Zamířil za další roh, kde se jeho chodba prolínala s chodbou, kde se nacházela Alison. Klečela nad mrtvým tělem jednoho z bodyguardů a hledala v jeho kapse klíče. Když zahnul za roh, zamířil Filip přirozeně jejím směrem, zatímco k němu byla otočená zády. "Kdybysss měla smůlu, teď by bylo po tobě. Hlídej sssi záda."
Alison se poplašeně otočila k jeho namířené zbrani a sama na něj ze strachu zamířila, ale poté zbraň sklonila. O sekundu později ji sklonil i on a ta kraťoučká chvíle zpoždění jí přiměla k otřesení. Necítila se ve Fiilipově přítomnosti bezpečně… už to chtěla mít za sebou. "Tu máššš klíče." Shodila si ze zad batoh a oba přešli k zamčeným dveřím vedle, které vypadaly bytelněji, než cokoliv kolem.
Cvaknutí zámku a poté cvaknutí vypínače na stěně. Alison spadla čelist. "Páni, toho je. Tolik toho nepobereme."
"Ssstačí jen pár věcí." Filip vytáhl kus papíru a čtyřikrát ho rozložil, až měl rozměr velikosti A4. Nákupní seznam ukázal i Alison a oba se rozešli po stranách místnosti, aby začali hledat ve velké hromadě artefaktů, umění a zakázkového zboží. Mezi tím vším mělo být hned několik speciálních objektů a Filipovi zaměstnavatelé je chtěli.
Sebral jakousi vyřezávanou sošku, nějaký ornamentální kalich, starou knížku a pomohl Alison se zabalením každého předmětu pro přepravu batohem. Ještě že vzali dost bublinkové fólie. Jako vždy na takových akcích, ani tentokrát si nezapomněl vzít něco malého na památku. Rozhodl se pro malou starožitnou minci, od pohledu možná čínskou, protože klikyháky na ní mu nic neříkaly.
Jakmile si Alison nasadila težký batoh na záda, položil jí ruku na rameno. "Odnesss to na mísssto určení. Já to tady dořešším sssám." Aniž by na něco čekala, nebo mu třeba popřála štěstí, Alison odešla z místnosti a hbitě se vypařila cestou, kterou přišla.
Filip si zkontroloval zásobník a bez čekání přešel chodbou ke hlavnímu aukčnímu sálu. Neměl dost nábojů na místnost plnou lidí, ale naštěstí si sebou vzal ještě zálohu. Za chůze si z pod obleku vytáhl skrytý samopal na řemínku, který mu visel na rameni. Nedostávalo se mu moc příležitostí k použití větších kalibrů, takže se to hodlal pořádně a dlouze vychutnat.
Počkal deset sekund, aby dal Alison náskok. Navíc nechtěl aby slyšela zvuky ječících lidí. Výstřely budou víc než dost.
Rozrazil dveře.
26. května, 2012
Oliverův štětec rozpoznával tvary, kontury a stíny na obraze. Dobře si pamatoval každou křivku a každičký tah, který na obraze zanechal jeho kulatý konec. Tenhle konkrétní obraz již maloval velmi dlouho a záleželo mu na tom, aby to byl právě jeho tah, který dílo dokončí.
Umělcova ruka udělala pár drobných jemných úprav a poté štětec ponořila do vody. "Co myslíš?" Zeptal se mladý muž volně do prázdnoty svého bytu.
Náhle pocítil slabé vibrace na rameni a ruku ženy, kterou právě dokreslil. Hlas jeho Múzy promluvil. "Nemám moc tlusté prsty?"
Usmál se na ní a spokojeně si v hlavě řekl, že vypadala stále více jako někdo, kdo do místnosti patří. Do téhle reality. "Ne, tohle jsou perfektní proporce."
"To jsi říkal už předtím." Poloprůhledná žena si založila ruce na prsou.
A nepletl jsem se, pomyslel si. Odpovědí mu bylo slabé mravenčení na týlu, jak ho rusovláska přetáhla po hlavě. To už bylo něco. Ještě to mělo dlouhou cestu před sebou, aby cítil plný náraz její ruky, ale bylo to něco.
"Hlavně, abys nezanedbával i jiné věci. Kdy jsi naposledy něco jedl?"
Aby jí odpověděl, sáhl do kapsy a vytáhl jablko. Už dávno se naučil, že nejlepší způsob jak ušetřit peníze, je naučit se zhmoťnovat jídlo. Zakousl se do něj a zkonstatoval, že je ještě docela kyselé. Ohýbání reality hold nebyla exaktní věda, ale spíše umění. Múza se protočila na špičkách jako baletka, přičemž něžně rozehnala vzduch v místě, kde stála. Mimoděk se ho zeptala na další otázku. "Nemá se dneska stavit Alison?"
S plnou pusou přikývl. "Jo, no už tu měla být. Asi se někde zasek-"
Přerušilo ho zaklepání na dveře. Ty se následně otevřely, když Oliver mávnul rukou, stále sedící na stoličce před plátnem. Do bytu vstoupila nasupená, lehce rozklepaná, a definitivně zamyšlená Alison. Nezdálo se, že by si nějak všimla rusovlasé dívky a obrátila svůj zrak přímo na umělce, kterého pozdravila slabým úsměvem.
Jemu se náhle v hlavě rozsvítilo a došlo mu, že by měl být lepším hosstitelem. "Ehm, dáš si něco? Kafe, čaj, vodu?"
"Ehm- kafe? Díky… Černý prosím." Zamyšleně se usadila na přilehlý gauč a upřela přitom zrak do země. Oliver nemeškal čas vyřením kávy ve své pracovně a zkrátka si v ruce zhmotnil něco, o čem předpokládal, že je to černá káva. Sám kafe nepil, takže počítal s nějakou tou křivkou a tohle nebylo první kafe, které někomu vytvořil. Bylo asi třetí.
"Co se stalo? Neber si to špatně, ale vypadáš hrozně a já mám co říkat." Neupravený malíř se posadil vedle své kamarádky, aby si vyslechl co měla na srdci. Takhle nevyrovnanou jí neviděl od doby, co se poprvé poznali. Její krátké černé vlasy vypadaly několik dní nemyté, její oblečení rovněž tak. Nervózně klepala nohou a Oliver se chtěl zeptat, co je ta červená šmouha na její tváři, ale něco mu napovídalo, že bude lepší nechat jí, aby to vysvětlila.
Rozklepaná Alison si od něj převzala nápoj a chvíli hleděla do jeho vířivého vnitřku. "Filip se stal." Napila se a ačkoliv měl Oliver strach, že bude kafe moc horké, dívka sebou při pití ani necukla.
"Šla jsem s jeho plánem jenom proto, že mi něco dlužil. A nikde jinde bych to nesehnala, Nadace se o to postarala… Ne že by na tom ještě záleželo." Zhluboka se nadechla. "Můj otec je mrtvý…"
Z jejího hlasu čišelo stejnou dávkou zoufalství, jako smířenost. Stála před bezvýchodnou situací a přesto hledala cokoliv jiného, než kout do kterého byla zahnána. Náhle Olivera přepadl ten stejný pocit, jaký cítil když mu bylo čtrnáct a poprvé se dozvěděl, že už nikdy neuvidí své rodiče. Tiše seděl a poslouchal, stejně jako když byl malý kluk.
"Ty pro ně nepracuješ, že ne?" Zeptala se náhle s podezřívavostí v očích. "Ne, jako Filip."
Umělec přkývl a navázal oční kontakt s Múzou, která rovněž mlčky vysedávala v místnosti. "Ne, udělal jsem pro ně pár zakázek a-" Chtěl říct, že jsou rodina, ale popravdě si nebyl jistý, zda to tak doopravdy cítil. "-a tak. Naposledy jsem jim prodal okno." Pověděl po pravdě.
Alison se trochu uvolnila. Aniž by to tušil, jeho upřímnost jí prozradila víc než dost. "To je dobře. Nevěř jim. V momentě, kdy jim nebudeš víc užitečný, stane se z tebe jenom nedořešená práce. Víš jak rádi oni řeší byznys."
Olver polknul a už napětí nevydržel. "Co se ti sakra stalo?"
"Filip se mě pokusil umlčet. Po té poslední misi jsem se s ním pohádala. Řekl, že když nebudu dál spolupracovat, nemůže riskovat, že něco vyzradím kde nemám…" Uchopila šálek pevněji. "Ještě že jsem tak paranoidní. Podařilo se mi utéct jen o vlas."
Oliver stále ještě zpracovával informace. V některých chvílích života nesejde na tom, jak bujnou máte představivost, nebo jak moc máte otevřenou mysl. Některé věci vám stejně budou připadat absurdní. "Filip… se tě pokusil zabít?"
"Vím, že před tebou ukrýval to, co dělá. Ani já jsem k tobě nebyla úplně upřímná. Někdy šlo čistě o získání nových anomálních předmětů na přeprodej. Ale… někdy to byla špinavější práce." Odmlčela se.
Umělec ji pochopil a pohlédl na své vlastní ruce od malířských barviv. Poté si znovu všiml té červené šmouhy na její tváři. Alison pokračovala. "Nemám čisté ruce, ale dělala jsem to protože jsem neměla na výběr." Hlas jí přeskočil. "Filip on-" A potom se zlomil.
Oliver jí přebral horký šálek z rukou a postavil ho na stůl, zatímco Alison se o něj opřela a on jí dovolil aby obejmula jeho vyzáblou postavu. Pochopil, že toho měla dost. Nedokázal sice zatím vstřebat co říkala, ale dokázal i tak poslouchat. Tři dny na útěku. Holka jako ona, sotva dvacet let. Oliver svou kamarádku obdivoval, ale spíš než to o ni měl strach.
"-on se v tom vyžívá." První slza přeťala rudou šmouhu na tváři, aniž by jí rozmazala. Alison začala vzlykat tak, jako jí ještě nikdy neviděl. Vzlykala ještě dlouho a po celou tu dobu Oliver nedokázal myslet na nic jiného, než na svého nevlastního bratra. Zabijáka. Přítele. Vraha. Kamaráda z dětství. Násilníka…
Agenta MC&D.
7. června, 2012
"Pusťte ho dovnitř." Robert Volf dal prst z tlačítka interkomu, jakmile vydal prostý rozkaz svému asistentovi. Poté si upravil límec košile a pohlédl zpátky do očí svému synovci, se kterým právě vedl hádku, než byli před několika sekundami vyrušeni.
Filip svého strýce propaloval pohledem, sám nejistý zda kvůli tomu, co se právě dozvěděl, nebo protože jeho strýc právě přizval do místnosti třetí osobu. Nervózně si zkontroloval hodinky na zápěstí a kdyby si to byl dovolil, začal by se znovu hádat. Jak si Robert mohl dovolit mu něco takového zatajit?
Jeho bratr a nejlepší kamarád od dětství, byl ohýbač reality? Tak dělal svoje umění? Proč mu to nikdy neřekl? To už se vážně odcizili natolik, že si nevěřili s tak důležitými věcmi? Filip nevěděl, co si počít. Měl vztek na strýce Roba, měl vztek na sebe, že sám tajil věci před Oliverem. Ze všeho nejvíc to teď chtěl nějak napravit, snad dokud není pozdě. Ještě stále mohl dosáhnout svého. Svého snu. Že jednou budou pracovat spolu…
Do místnosti vešel Oliver, který dvojici naštvaných mužů doplnil o třetího hráče u stolu. Metaforicky si přitáhl židli za hlasitého skřípání o vrzající podlahu. Zprvu navázal oční kontakt s Filipem a mezi bratry proběhla krátká komunikace beze slov. Filip pochopil, že jeho bratr je naštvaný a došlo mu proč. Bylo pozdě. Oliver postřehl, že Filip je frustrovaný a vyložil si to špatně. Protože je až příliš jednoduché dělat unáhlené závěry, když se děje něco, na čem vám záleží.
Chvíli na sebe všichni tři zírali, než strýc prolomil ticho. "Tak mluvte, nemám na vás celý den."
Oliver věděl, že Rob právě přiletěl z Anglie, protože na rozhovor s ním čekal přes týden. Přestože, ale chtěl mluvit se strýcem a přímo se v něm vřely pocity, nedokázal nějak smysluplně začít větu. Chtěl se tedy vyptat Filipa, ale v jeho očích i postoji viděl, že to byla pravda. Alison nelhala, jenom tomu bylo těžké uvěřit.
Co říct? Jak tohle konfrontovat?
"Končím. Už pro vás nebudu nic malovat, ani sochařit, ani dělat. Je konec." Vysypal to ze sebe a skoro čekal nějakou reakci. Nějaké lano, kterého by se mohl chytit a které by mu ukázalo, že dělá chybu. Snad, že by Filip protestoval, nebo že by se ho Robert snažil přesvědčit. Ale nic nepřicházelo.
Až konečně jeho strýc prostě řekl: "Budiž."
Snad ještě několik sekund tam stál, neschopen nějak doopravdy skončit. Neschopen udělat ten konečný krok. Nebyl připravený, ale nebyl ten typ člověka, co se kdy na cokoliv připravoval. Byl spontání a reagoval na to, co se zrovna dělo. Byl umělec a reakce byly jeho živobytím.
Ale i když se neodhodlal on, Filip mu sáhl na rameno. To byl ten impulz. To bylo ono. Snaha jeho bratra respektovat jeho přání, ale příliš málo a příliš pozdě. Oliver si to vyložil jako impulz k odchodu. K útěku. Před realitou, kterou se zdráhal ohnout po své vůli a která ho příliš děsila. Poslední zpřetržené pouto, které dva bratry a přátele pojilo. Iluze se zbortila a konečně oba pochopili, že se jeden druhému vzdálili.
Svět se zatočil a náhle byl Oliver pryč. V kanceláři byli znovu jenom dva muži, ale vztek třetího nezmizel s ním. Zůstal a bublal pod povrchem a snad by i přerostl v něco víc, než jenom frustrovaný výkřik. "Do prdele práce!"
Jakmile se Filip trochu uklidnil, Robert mu podal sklenici whisky. Pohledem přitom sledoval prázdný prostor, kde ještě před chvílí stál jeho nevlastní synovec. Pomyslel si, co se bude dít dál. Měl velké plány pro Olivera, ale teď si nebyl jistý, zda nebyla chyba zkoušet ho využít. Inu, byl to kalkulovaný risk, pomyslel si.
Potrvá roky, než se tito muži znovu setkají a tou dobou už nebude ani jeden z nich stejný. Občas stačí krátká chvíle a věci se postaví na hlavu. Jako u abstraktních obrazů, změna perspektivy dovede ledacos.