Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/until-death
Autor:
Překladatel:
Neslyšela to. Nejdřív ne.
V tuto noční dobu byly laboratoře opuštěné. Celá Oblast-120 byla prakticky prázdná: chodby byly tmavé a tiché, kanceláře zavřené, experimentální přístroje se krčily ve stinných komorách. Na místě nebyly žádné anomálie, takže v areálu zůstalo jen pár lidí z ochranky. A třiašedesátiletá výzkumnice, shrbená nad lavicí plnou poznámek a učebnic, s jedinou stolní lampou zářící proti zahalující temnotě laboratoře.
Vždycky byla zabraná do své práce, říkali její kolegové. Neměla se ke komu vrátit domů. V Nadaci pracovala už mnoho let, mnoho takových pozdních nocí, pohlcená výpočty a korelacemi, které měla před sebou. A tak ten hluk neslyšela, ne když začal.
Tiché, praskavé syčení ze vzdáleného rohu laboratoře, zvuk jako mokré listí v ohni. Jako šepot z vyschlého hrdla, jen na hranici slyšitelnosti. Teprve když se nadechla toho zápachu - slabého, ale hustého hnilobou - vyrazila od své práce, otočila se a všimla si toho zvuku.
Výzkumnice se svezla z laboratorní stoličky, ta známá ztuhlost v bocích jí byla nevítanou připomínkou hodin a let, které v laboratoři strávila. Nepřítomně si posunula brýle zpátky nahoru a zahleděla se do potemnělé místnosti. Ten hluk tam byl pořád. Několik vteřin naslouchání ho nedokázalo vyřešit tak, aby se dal snadno vysvětlit. Udělala čtyři kroky přes laboratoř, když lampa za ní zhasla.
Pohlcena tmou ztuhla. Hluk zmizel. Dýchala zrychleně a mělce, a tak se dvakrát zhluboka nadechla, než vytáhla telefon a rozsvítila baterku. Po chvíli váhání se otočila k pracovnímu stolu, aby zjistila, co se se světlem stalo.
Když se paprsek baterky roztočil, první, co zaregistrovala, bylo, že na její hromadě práce je něco jiného. Něco cizího. Něco tmavého. Vlhkého. Krvavého. Její mozek se vzpamatoval: byla to lidská ledvina s močovodem a spletí cév. Leskla se ve světle baterky, karmínová skvrna prosakovala do papíru pod ní. Stáhlo se jí hrdlo.
Znovu se ozval hluk. Byl nějak silnější. Vlhký. Nerozhodně se ohlédla přes rameno. Její mozek byl prázdný, reagoval bez přemýšlení - tisíce jiných možností vytlačila naprostá nemožnost toho hluku, toho znetvořeného orgánu před ní. Zůstat tady, nebo jít tam? Téměř dřív, než si to uvědomila, opatrně přešla stinnou místnost směrem ke zdroji zvuku.
Baterka osvětlovala zadní stěnu laboratoře, roh za hmotnostním spektrometrem. Rozprostírala se na ní černá šmouha, barva a omítka bublaly a pomalu se odlupovaly. Šepotavé syčení bylo hlasitější a vzduch ztěžkl olejovitým zápachem rozkladu. Zblízka viděla, že povrch zdi změkl a prohnul se ve vlhkých boulích. Zaváhala.
Ruka vystřelila ze zdi rychleji, než si myslela. Prsty byly široké a šedé, lepkavé černým slizem, a chytily ji za předloktí. Okamžitě se jí začal rozpouštět laboratorní plášť, a když rukou trhla, rukáv se utrhl a rozpadl. Prsty po ní znovu chňaply a ona upustila telefon. Když klopýtla dozadu, baterka se z podlahy rozzářila a osvětlila postavu, která se prodírala skrz skvrnitou masitou stěnu.
Vypadal jako stařec, sešlý a shnilý. Byl nahý, jeho kůže byla hladká a lesklá jako smola. Jeho tělo bylo seschlé a rozkládající se, s chybějícími prsty a deformovanými chodidly. Zpod úzkého hrudníku obscénně vyčnívalo nafouklé břicho, ruce doširoka roztažené v posměšném pozdravu. Nad hrdlem viděla příliš široká ústa sevřená v křečovitém úšklebku a oči - ach bože, ty oči. Věc, která se vynořila ze zdi před ní, vypadala jako člověk, ale oči měla šedé a ploché jako žralok.
Výzkumnice udělala další dva kroky vzad a natáhla se za sebe pro něco, cokoli pevného, čeho by se mohla chytit. Dech se jí zadrhl v krku. Stařec stál na místě a odkapával černý hnus na podlahu, jak se pod ním začaly zkapalňovat dlaždice. Její telefon klesl pod hladinu; baterka zhasla. Ve tmě se rozběhla.
Než doběhla ke dveřím laboratoře, zadýchávala se, proklínala svůj věk, kila navíc, která nosila, každé odložené cvičení. Když se otočila, aby za sebou zavřela dveře, uviděla tu odpornou postavu, jak se rozvážně pohybuje po místnosti. Něco na jejím nedostatku spěchu ji hluboce znervózňovalo. Přinutila se běžet dál chodbou, volala na nočního hlídače a doufala, že je nablízku.
"Franku! Franku!"
Po druhé otočce ho uviděla na půli cesty od strážního stanoviště se zbraní v ruce.
"Co se děje?" Frank k ní doběhl. Opřela se o něj a před očima se jí objevily skvrny.
"Franku, díky bohu. To je-" Hrudník se jí zvedal a sotva dokázala mluvit. Jak by mohla popsat, co právě viděla.
"Zpomal, v pohodě. Vydrž chvilku-" Frank se zarazil a ona vzhlédla, aby viděla jeho pohled upřený na konec tmavé chodby. Věděla, co viděl.
Stařec kráčel směrem k nim a za sebou táhl lepkavou břečku. Když na něj Frank namířil baterku, jeho oči zářily lačně a prázdně. Dvacet stop od nich.
"Hej! Zastav se!" Frank zakřičel. "Zastřelím tě!"
Šklebící se mrtvola se stále přibližovala. Patnáct stop. Dvanáct.
Frank vystřelil, tři rány. Dva zásahy do hrudi.
Stařec se zastavil a postupně se zhroutil dopředu. Výzkumnice si oddechla. Lesknoucí se mrtvola se zabořila do podlahy, pohlcená slizem, který vytvořila. Šokem se jí udělalo špatně.
"Co to kurva bylo?" Frank se vydal k zčernalé podlaze, ale ona ho chytila za rukáv.
"Počkej! To je- myslím, že je to nějaká kyselina." Hlas měla zastřený, v krku jí bylo syrově. "Musíme někoho zavolat."
Frank vytáhl vysílačku, ale zarazil se, palec na tlačítku. "Ne, dokud nebudu vědět, co mám hlásit."
Najednou nechtěla, aby se od ní vzdálil, ani o pár metrů. "Prosím tě," řekla a vstoupila Frankovi do cesty, "v databázi nic takového není, nic! Potřebujeme MTF."
"Hej, neříkej mi, co je moje práce." Frank zněl podrážděně. "Nejdřív musím-"
"Ne!" Chytila ho za rukávy. "Franku, znám dimenzionální anomálie a tohle bylo z jedné z nich. Viděla jsem, jak to vystoupilo ze zdi!"
Frank se ji pokusil setřást, ale příliš na ni zatlačil. Nešikovně upadla, z kotníku se jí ozvala bolest. Do očí jí vyhrkly slzy a Frank okamžitě zalitoval.
"Ach bože, to je mi líto. Nechtěl jsem-"
Odmlčel se, protože mu na vysílačce přistála koule černého hlenu a zapraštěla. Frank ho upustil, jako by ho píchlo, a podíval se nahoru. Další kapka mu přistála v pravém oku.
Výzkumnice ucouvla, když Frank zařval a chytil se za obličej. Slyšela syčení, jak mu koroze zevnitř rozežírala oční důlek. Pak uviděla, jak se z tmavé skvrny na stropě vynořil ten rozšklebený obličej a stařec klesl Frankovi na záda. Jedna ruka mu vklouzla do svalů na rameni jako do těsta a Frankův řev se změnil ve výkřik. Když narazil do stěny chodby, viděla, jak se druhá ruka zabořila Frankovi do krku a roztrhla ho, a výkřik byl náhle přerušen. Frank se začal hroutit do zdi, jak se kolem něj setmělo. Poslední, co viděla, byly ty oči, upřené do jejích, když se opět nořily do černé tmy. Prázdné oči, ale tak nějak plné příslibu.
Srdce jí bušilo a v krku měla chuť žluči. Pokusila se vstát, ale točila se jí hlava a v kotníku jí pulzovalo. Musela utéct. Musela běžet - každá vteřina bez běhu znamenala smrt. Vlekla se na skříňku a snažila se přemýšlet, očima těkala mezi zničeným rádiem a otlačenými modřinami na zdi a podlaze. Utíkej. Kam? Do kanceláře strážného. Alarm.
Přinutila se jít dopředu a zalapala po dechu bolestí v noze. Plíce ji pálily. Každý stín v poloosvětlené chodbě se na ni hrnul jako hrozba. Už to nebylo daleko. Nedívej se za sebe. Každý krok byl bojem: snažila se jít rychleji, aby se jí noha nepodlomila. Jediné, co ji drželo ve vzpřímené poloze, byl pohyb vpřed. Zahnula za poslední roh, na konci chodby uviděla strážní stanoviště. Vypadalo prázdně. Mohla by to zvládnout. S námahou se dala do závěrečného běhu, překonala poslední metry a vpadla do dveří strážnice.
První krok dovnitř ji zabořil po holeně do zpěněného bahna, které bývalo podlahou. Upadla a zachytily ji i ruce, kůže ji pálila, jak byly vtaženy hlouběji do země. Když vzhlédla, uviděla konzoli s tlačítkem alarmu, jen kousek od svého dosahu, a v chorobném zoufalství zavyla. Byl to poslední zvuk, který vydala, než svět pohltila noc.
Smrt nepřicházela. Byla ponořená v jezeře smoly, ale výzkumnice nějakým způsobem stále mohla dýchat, stále mohla myslet. Padala snad ještě? To nedokázala říct. Veškerý cit zmizel, kůže už ji neštípala, i když krev jí stále bušila v kotníku. Zůstala tam viset několik minut, nejistá si tím, jak plyne čas, co to znamená. Pak se šero rozjasnilo, rozmazalo a změnilo se v dlaždicovou podlahu.
Šedé světlo jí ukázalo místnost, kterou nepoznávala, ale která jí byla nějak povědomá. Po podlaze byl rozesetý prach, mrtvé listí a kusy kovu a jedna ze stěn se prohnula sama do sebe. Přitáhla se ke dveřím a vyhlédla do zchátralé chodby, jejíž strop pokrývala plíseň a rez a podlaha se kroutila jako kroutící se had. Nebylo tu žádné světlo, ale chodbu osvětlovala šedozelená záře, odporná polární záře, která se pomalinku vlnila na každém povrchu.
Měla pravdu: byla to dimenzionální anomálie. Pravděpodobně řízená tou věcí. Výzkumnice se cítila zoufale. Nejspíš to stvořilo tohle místo nebo tu žilo už léta, takže to znalo každý centimetr. Ale pokud do ní spadla, znamenalo to, že existuje cesta ven. Musela jen pokračovat v cestě a našla by ji.
Kulhala do chodby, přelézala rozvalený nábytek a otírala si z rukou prach z omítky. Známé místo ji vytrhlo z myšlenek, ale snažila se je ignorovat. Pokračovat vpřed. Hledej východ. Nemysli na to, co může být za tebou. Nemysli na Franka. Nemysli na ten úsměv, na ty oči.
Kovové bzučení zesílilo a ona si uvědomila, že je tu od chvíle, kdy sem přišla. Snažila se pohybovat rychleji. Kolem ní zavál páchnoucí poryv větru. Srdce se jí znovu rozbušilo. Tohle místo jí bylo povědomé, ale jak? Potřebovala se zastavit, alespoň na chvíli. Vzala za kliku a zaplavila ji úleva, když se dveře otevřely.
Vešla do svého starého bytu a zmateně se otočila. Tohle bylo nemožné. Nepořádek na chodbách byl pryč, všechno tu bylo na svém místě. Ale nic na tomto místě nebylo správné - z tohoto bytu odešla před dvaceti lety, dům byl zbourán.
Výzkumnice se rozběhla po místnosti, na potřebu odpočinku zapomněla. Všechno tu bylo její: její knihy, její nábytek. Z okna se naskytl stejný výhled, nesourodě jasný den. Jak? Spěchala do ložnice, její postel byla ustlaná, všechno úhledně uklizené. Otevřela skříň a mrtvoly se na ni vysypaly.
Byla to hora rozkládajících se končetin a orgánů, bezvládná a slizká. Pod tíhou hromady se na ni sesunuly a zanechaly za sebou krvavé stopy. Zvedla se z hlubokého, odporného zápachu hniloby a divoce sebou mrskla, aby se vyprostila. Nadmutá ruka se jí při pádu sápala po noze, a když se postavila, ucítila pod nohama něco kluzkého a měkkého.
Na tohle shromáždění by bylo potřeba desítek těl, pomyslela si a stále se dávila. Když se sesunula dál, odhalila tvář, kterou poznala. Franka. Na místě, kde měl oko, byla hluboká díra a krk měl rozpáraný, z masa mu kapalo černé želé. Očima prohlédla linii jeho těla a spatřila nohu zkroucenou zákeřně vzhůru, obnaženou kost vyčnívající v místě, kde byla noha utržena. Snažila se zadržet výkřik, když zaslechla pohyb ze zadní části skříně.
Bez přemýšlení se rozběhla. Za ní se ozývaly zvuky šlachovitých končetin, které se odlepovaly od zkorodované zdi. Vrhla se ke dveřím svého bytu, kotník křičel bolestí. Cítila, jak stařec vchází do místnosti, jen pár kroků zpět. Kovový bzukot se kolem ní sevřel, když vyšla ven.
Když se potácela chodbou, přemohlo ji uvědomění. Tohle nebyla nějaká stará nemocnice nebo škola. Její byt jí dal odpověď. Byl pokroucený, zkažený, ale tohle byla Oblast-120. Nedokázala přemýšlet o tom, proč tomu tak je. To, co to právě teď znamenalo, bylo, že možná zná cestu ven.
Znovu zahnula doleva, smekla se na mokré podlaze a narazila hlavou do protější stěny. V uších jí zazvonilo. Kroky za ní byly hlasitější, blíž. Vlekla se dál, dech jí skučel bolestí v noze. Ještě jedna chodba a měla by být zpátky ve strážnici. Doufala, že dimenzionální paralely vydrží. Kroky se přibližovaly. Slyšela kapání ichoru.
Zrak se jí zatemnil. Chodba se před ní rozšířila. Někdo jí sevřel ruku na zádech, její laboratorní plášť se rozplynul na cáry. Strážní místnost byla přímo před ní. Byla vyčerpaná. Nemohla to zvládnout. Podlaha pod ní začala bublat.
S výkřikem znovu prorazila dveře strážní místnosti, protlačila se olejovitou louží za nimi a vynořila se ve skutečné Oblasti-120. Najednou se jí podařilo prorazit dveře. Stařec byl stále za ní. Tvrdě dopadla na konzolu a praštila rukou do alarmu. Sirény se rozezněly a nouzové světlo se rozblikalo. Otočila se a tlačila se co nejvíc do rohu konzole, ale stařec se zastavil uprostřed místnosti. Zíral na světlo.
Zaslechla nový zvuk, podobný hlubokému vrčení. Náhle si uvědomila, že mrtvola před ní má v krku kus nového masa, krvavého a roztrhaného. Frankovo hrdlo, uvědomila si a žaludek jí klesl. Znovu se podívala na starce a viděla jeho znetvořenou mršinu, záplatovanou a zjizvenou.
Stařec byl stále ještě přikován světlem. Jeho vrčení nabíralo na intenzitě. "Ččččččččččččččččččččervená."
V ústech jí vyschlo.
Věc se na ni podívala svýma mrtvýma očima. "Aaaaanno," řeklo to jako povzdech. "Anno."
Nevydala ani hlásku. Její mysl křičela.
Stařec k ní udělal krok. Další krok.
Pět let, jedenáct měsíců a dvacet jedna dní. A dalších pětadvacet let poté. Rozpadající se, obnovující se, přestavující svůj svět. Pro ni.
Zvedla levou ruku. Viděla stopu na místě, kde měl prsten.
Nemohla se pohnout. Nemohla dýchat. Nemohla myslet.
Stařec se k ní natáhl a něžně ji držel za tvář. Kůže se jí svraštila a zkapalnila, maso jí odkapávalo z tváře. Přiblížil svá šklebící se ústa k jejím a políbil ji a její zuby se proměnily v horký vosk, který se tavil a korodoval.
Pak vykřikla. Stařec vtiskl svůj polibek do jejích otevřených úst ještě silněji, jeho nabobtnalý šedý jazyk roztavil její a naplnil její hrdlo roztavenými svaly a žíravým rosolem. Poslední, co ucítila, byla váha jich dvou, jak klesají k podlaze, uzamčeni v posledním, spalujícím objetí.