Představte si vozík, dřevěnný vozík spokojeně cestující ulicemi Prahy a příjemně klapající v rytmu své spanilé jízdy. Lidé se za vozíkem ohlédají a baží se pohledem na jeho uhlazený zevnějšek. Zevnějšek, který září pestrými barvami a nápisem "zlato". Vozík je však příliš vysoký na to, aby do něj lidé viděli, a proto jim nezbývá nic jiného, než nápisu věřit. Jak šeredně se však tito lidé, kteří se nechají omamným zevnějškem oklamat, mýlí. Uvnitř vozíku, ačkoliv by mělo, se nenachází zlato, nýbrž hromada zapáchajícího, nevzhledného hnoje.
V Žižkovské díře sedí u stolu Lojza, Alfons a Slavoj. Lojza drží pero a má před sebou papír na který píše. Alfons se Slavojem ho sledují.
Alfons: Počkej, počkej začínám se v tom ztrácet. Ten vozík je teda Žižkovská díra?
Lojza: Jasně, co jiného by to asi bylo. A ti lidi co se za ním ohlíží jsou potenciální zákazníci.
Slavoj: A ten hnůj je to, co teď píšeš, nebo jak to mám chápat?
Lojza: Ten hnůj jsou lidi co sem chodí akorát za účelem fetovat a chlastat debile. Což ale my samozřejmě nejsme, k čemuž se teď dostanu, sleduj.
Naštěstí však tento hnůj není vším, co se ve vozíku nachází. V jeho útrobách je skutečně možné nějaké kousky zlata nalézt. Toto zlato však slouží pouze k tomu, aby jej kočí v příhodných časech vytáhl a snažil se tak oklamat další lidi, že veze skutečně zlato. A takto-
Alfons: Počkej, ten vozík má kočího?
Lojza: Samozřejmě. Žižkovskou díru někdo vede, tak asi musí někdo řídit ten vozík, ne?
Slavoj: Já jsem teda z toho začátku pochopil, že ten vozík jede sám.
Alfons: Já taky.
Lojza: Vidíte? A přesně proto píšu já a vy se jenom pokoušíte pomáhat.
-vozík klidně jezdí po Praze. Občas z něj kus hnoje vypadne a válí se pak na ulici. Lidé jej pak pohrdavě obchází a přemýšlí, kde se tam ta ohavná existence vzala. Přitom by je ani nenapadlo, obviňovat tak nádherný vozík.
Alfons a Slavoj: [tiše sledují papír a slabě přikyvují]
Lojza: Nic? Nevěřím, čekal jsem že budete mít zase nějaké stupidní otázky.
A zatímco kusy hnoje vypadávají ven, jiné čerstvé věci do vozíku znovu padají. Ať už jsou to listy stromů, nebo-
Lojza: Uhhh… Co tak může náhodně padat z nebe?
Alfons: Déšť?
Lojza: Tak dobrý, ty už se nevyjadřuj. Napadá tě něco Slavoji?
Slavoj: Že je to docela retardovaná metafora. Kusy hnoje mají být lidi, co tam chodí fetovat, pak náhodné věci co tam padají mají být taky nějací lidi. Zároveň ale píšeš, že se kolem prochází lidi. Ti jsou v tomhle kontextu teda co?
Lojza: Ti, co ještě nepropadli specialitě a vidí Díru jenom z- Doslova jsem to říkal retarde.
Slavoj: No to je hezké, ale jak se teda tihle lidi do Díry dostanou? To jako vylezou na ten vozík, uvidí hnůj a stejně do něj skočí? Takhle to vypadá, že je ten vozík vlastně neškodný.
Lojza: Ale… co já vím, to je jedno! Nikdo se nad tím takhle stejně zamýšlet nebude. Důležité je, že to předá zprávu. Teď mi radši konečně řekni něco, co může náhodně padat z oblohy.
Slavoj: Bomby.
Lojza: Zabij se. Nebo víš co? Jak chceš.
dokonce bomby. I kdyby do vozíku spadlo něco tak mocného jako bomba, hnůj by ji bez problému zpacifikoval a pohltil.
Alfons: To i ten déšť by byl lepší.
Slavoj: Proč že tohle vůbec děláme?
Lojza: Proč? PROČ? To jste neslyšeli, co se včera stalo?
Alfons: Já byl včera na Slovensku.
Slavoj: Já včera ani nevyšel z bytu.
Lojza: [povzdechne si] Víte doufám, kdo je Herman Fuller?
Slavoj: Jo.
Alfons: To je ten velitel SS?
Lojza: Tak včera- CO?! TO BYL HERMANN FEGELEIN JESTLI MYSLÍŠ TOHOHLE A TEN JE PŘES 70 LET MRTVÝ TY IDIOTE.
Alfons: Jo ty myslíš toho cirkusáka. Promiň, já si je pletu.
Lojza: Já… ani nevím, co ti na to mám říct. Každopádně, vzhledem k vaší informovanosti taky nepochybně víte, že je to jedna z nejmocnějších a nejnebezpečnějších osob anomální komunity.
Slavoj: Když to říkáš.
Lojza: [povzdechne si] Tak mezitím, co jeden z vás hrál doma lolko a druhý se cpal haluškama, přišel Herman Fuller přímo sem do Díry. A víte co udělal? Víte co udělal během prvních 5 minut, co tady byl?!
Alfons: Uvědomil si, že si očividně spletl dveře a zase odešel?
Lojza: To by bylo krásné, co? NE! Zůstal tady a objednal si Specialitu podniku! A člověk by čekal že někdo jako on se po tom jenom oklepe a nic to s ním neudělá. Ani hovno! Složilo ho to úplně stejně jako kohokoliv jiného. Kdyby kdokoliv chtěl mohl by ho bez problému- no, nejspíš pořád ne úplně bez problému, ale mohl by ho relativně snadno zabít! Jestli ta věc má takovou moc, tak mi neříkejte, že se Žižkovská díra primárně nezaměřuje na drogy. Ta věc by byla schopná ovlivňovat dění ve světě.
Alfons: Myslím, že přeháníš. Neřekl bych, že kvůli tomu, že to složilo nějakého cirkusáka, kterému už ten Cirkus podle všeho ani nepatří, by s tím někdo mohl řídit svět.
Lojza: Představ si, že by se tu objevil Robert Fico! Toho by to složilo úplně stejně!
Alfons: [přemýšlí] …Ó můj bože, máš pravdu! Už vidím, kam míříš, musíme to co nejdřív dopsat a něco s tím udělat!
Slavoj: Já mám asi zákal nebo něco, ale já to teda pořád nevidím. Chceš mi říct, že důvod proč se chystáš veřejně ztrapnit s tady tou věcí je ten, že se tady nějaký senilní důchodce sjel? Kdybys aspoň uměl psát, tak bych do toho možná šel, ale takhle budu radši na straně toho tvého hnoje. Nevím, jdu asi taky podlehnout té zbrani na ovládání světa. Až vám dvěma dojde, že tohle nemá smysl, můžete se přidat. [odejde]
Lojza: Teď se doslova stalo to, o čem píšu! Přesně jak- … Hmm… možná má pravdu. Asi to až moc řeším. A když se na to teď dívám, ne, fakt neumím psát.
Alfons: Ale hovno, jasně že umíš psát! Nenech se jím odradit, napiš že tady chceme mít hospodu pro skutečné umělce a že nejsme zvědaví na jejich kapitalistické praktiky!
Lojza: Máš pravdu! Slavoj může jít někam. Jasně, že umím psát!
[Lojza chvíli píše, Alfons ho pozoruje]
Alfons: …Ty vole Lojzo. Kapitalismus je s měkkým i.
Bylo už velmi pozdě, nebo velmi brzy. Je zajímavé, že různí lidé používají jedno z těchto dvou zdánlivě protikladných označení a často tím myslí tutéž dobu. Nehledě však na úhlu pohledu, v Žižkovské díře byla tato doba známá jako doba klidu, během které bývala hospoda téměř prázdná, avšak nikdy ne úplně. Žížkovská díra nebyla nikdy prázdná. Pro většinu zaměstnanců to byla možnost odpočinku a spousta z nich si z tohoto důvodu byla ochotná i v tak nelidský čas vzít směnu. Tvoje máma však do této většiny nepatřila. Pro tvoji mámu byla tato prázdnota možností vyrazit na úklid a přesně to každý den dělala. A dnes tomu nebylo jinak.
Když tak sbírala odpadky mezi stoly, objevila mezi nimi zmuchlaný papír. To by samo o sobě nebylo nic tak zvláštního, avšak tenhle papír byl nějakým způsobem nezvyklý. Byl žlutý, tlustší než běžný papír, rozhodně měkčí a s podivnou texturou na povrchu. Tvoje máma papír rozložila a ke svému zklamání objevila jen nějakou špatnou slohovku, která končila slovem "kapytalistické". Tvoje máma však byla všímavější, než průměrný zákazník Žižkovské díry, a proto když si papír prohlížela, všimla si, že je na něm napsané ještě něco. Na spodu papíru byly vidět velmi vybledlé, nepovědomé znaky. Na druhé straně bylo něco, co vzdáleně připomínalo nějaký plánek a po chvilce zkoumání tvojí mámě došlo, že je to velmi chaotická a nepřesná mapa Imanty, na které je vyznačené jedno specifické místo. Tvoje máma si papír schovala a jenom co skončila s úklidem, vydala se to místo najít.
Když tvoje máma vznikla a poprvé přišla do Díry, rychle si uvědomila, že dělat uklízečku je poměrně bezvýznamné, obzvlášť když jí její tělo umožňuje mnohem delší život, než má k dispozici běžný člověk. Tvoje máma chtěla, aby to, co dělá, nějaký význam mělo a když o tom přemýšlela, dospěla k názoru, že aby mělo něco význam, musí to mít dopad. Namísto toho tak začala přemýšlet, co by mohla udělat aby co nejvíc ovlivnila potenciálně celý svět. Nakonec došla k nespornému faktu, že jeden z největších dopadů na svět a celou jeho populaci, by mělo jeho zničení a vzhledem k její volnosti od lidských morálních zábran se o to tak mohla začít okamžitě snažit. Pro tvoji mámu lidé a vlastně život obecně moc neznamenali. Jediný důvod proč lidi respektovala o něco více než ostatní živočichy bylo, že zbožňovala nakládané okurky, což, alespoň z toho co věděla, byl přece jenom lidský vynález. Mimochodem, nutno podotknout, že její zmíněná snaha vypadala tak, že několik let čekala až se jí naskytne příležitost, které by mohla ke svému záměru využít. A prapodivný, neznámý papír ukazující na záhadné místo byla zatím ta nejlepší šance, která se jí za její nepříliš dlouhý život naskytla.
Po nějaké době se dostala na místo, o kterém si myslela že na něj mapa ukazuje, avšak vzhledem ke stavu mapy samotné, by taky mohla být kilometr mimo. Tvoje máma nevěděla, jestli za její nečitelnost má vinit skutečnost, že správně zmapovat Imantu je takřka nemožné, nebo neschopnost jejího autora. Místo na které dorazila byla velmi úzká ulička mezi zchátralými cihlovými domy, s tím že na budově, která byla na mapě pravděpodobně označena, byla pověšena plachta. Tvoje máma ji strhla a odkryla zašlou zeď, na jejíchž cihlách matně zářily symboly velmi podobné těm na spodu papíru.
Když se zkusila jedné z cihel dotknout, symbol na ní se rozzářil jasněji, pozvolna zablikal a pak zase pohasl. Tvoje máma s menšími obtížemi našla cihlu se symbolem, který byl napsaný jako první na spodu papíru a zkusila se dotknout jí. Stejně jako předtím se symbol rozsvítil, avšak nyní rozsvícený zůstal. Dalších několik pár minut strávila tvoje máma pomalým rozeznáváním matných znaků na papíře a následným rozsvěcením jejich odpovídajících protějšků na stěně. Když se takto dotkla posledního, všechny rozsvícené synchronně zablikaly a cihly se pomalu a s hlasitým drhnutím začaly směrem od středu stěny vsouvat jedna do druhé. Pomalu otvírající se průchod tak odhalil široké schodiště vedoucí směrem dolů, do husté temnoty. Tvoje máma vešla dovnitř a vedle mohutné páky, o které předpokládala, že ovládá mechanismus zevnitř, našla vypínač, který stiskla. Nad schodištěm se za doprovodu slabého hučení neochotně rozblikaly zářivky a odhalily jeho úctyhodnou délku. Tvoje máma započala svůj sestup a průchod se za ní pomalu uzavřel.
Když spočetla 108. schod, s úlevou zjistila, že schodiště dál nepokračuje. Pomalu vstoupila do ohromné haly před ní, na jejímž druhém konci vystupovala ze stěny obrovská železná prstencovitá konstrukce, ze které vedly stovky kabelů a trubek někam dozadu, hlouběji do budovy, vyjma jediného kabelu, který se plazil po zemi směrem ke schodišti a napojoval se na ovládací panel, tyčící se přímo před tvojí mámou. Na panelu nebylo nic víc než jedno velké zelené tlačítko, na kterém byla bílá kresba, znázorňující postavu utíkající do rámu dveří; stejná kresba, která se běžně používá u značení únikových východů.
Tvoje máma se k panelu opatrně přiblížila a protože se tlačítko na něm zdálo jako jediná funkční věc v celé místnosti, rozhodla se ho zmáčknout. Zelený váleček se o přibližně půl centimetru vsunul do prohlubně, načež se zasekl. Tvoje máma na něj začala čím dál víc tlačit, až do bodu, kdy měla nohy odlepené od země a byla o něj vzepřená celou svojí vahou, avšak bez výsledku. Tvoje máma nakonec tlačítko pustila, udělala krok dozadu a prsty své rozdvojené ruky začala masírovat mohutné chapadlo té druhé, kterou následně napřáhla a vší silou s ní praštila do svého zeleného nepřítele. Tlačítko se pod hněvem a hlavně silou sarkické nestvůry nyní už plně zmáčklo, avšak kromě toho i prasklo. Z praskliny vyšlehlo tvojí mámě do očí jasné světlo a ta ztratila vědomí.
Když se probrala, z vnitřku železného prstence oslňovala místnost ostrá bílá záře, podobná záblesku, který ji před chvílí omráčil. Tvoje máma okamžitě po probuzení ucítila, že je s ní něco špatně, že něco v její hlavě je jinak. Nebyla však schopná určit co, a tak se rozhodla to prozatím ignorovat a pomalu zamířila směrem k aktivovanému stroji. Nyní nebylo pochyb, že se jednalo o portál, otázkou však zůstávalo, kam vedl. Cokoliv, co ho napájelo a drželo v chodu, muselo být obrovské a neskutečně komplexní. Samotný portál byl ohromný stejně jako hala, která ho uschovávala. Tvoje máma se snažila představit si, jaké místo by vyžadovalo na propojení s ním tak náročnou údržbu a jak se přibližovala k portálu, byla stále odhodlanější to zjistit.
Pár kroků před stříbrným světlem srazila tvoji mámu na zem ostrá bolest v oblasti hlavy. Stejně náhle jako přišla, za pár sekund taky odezněla, avšak zanechala po sobě v mysli tvojí mámy podivně podrobné informace o svojí povaze a rovněž o portálu, do kterého se tvoje máma chystala vstoupit. Tvoje máma o záblesku zjistila, že je následkem jejího kontaktu se světlem, vyšlehnutým z naprasklého tlačítka, které před chvílí zmáčkla. A přesně jak tvoje máma očekávala, tento záblesk nebyl poslední. Od té chvíle ji každých pár dní zasáhla na vteřinu ostrá bolest a tvoje máma se dozvěděla přílišně podrobné informace o objektu, který byl zrovna poblíž. Většinu z těchto informací okamžitě zapomínala, protože si neuměla představit, jak by využila znalost přesné atomové struktury židle nebo smetáku.
Její první záblesk se však týkal portálu a získané informace o něm byly mnohem méně štědré než u ostatních objektů, pravděpodobně kvůli tomu, jak byl portál složitý. Něco však přece jenom zjistila. Zjistila, co přesně portál dělá a jaká jsou jeho pravidla. Hlavně zjistila kam vede, což ji přimělo přehodnotit svoje rozhodnutí do něj vstoupit. Pomalu začala couvat, až se dostala zpátky k povědomému tlačítku. Věděla ale, že nechávat portál aktivní je příliš riskantní a taky že se nezavře, dokud jím někdo nebo něco neprojde. V okolí ale nebyl nikdo, koho by dovnitř mohla hodit, takže vytáhla z kapsy sklenici zavařených okurek, které s sebou všude nosila, kdyby dostala hlad, smutně se na ni podívala a hodila ji do jasného světla majestátního přístroje. Ten spokojeně zařinčel a po pár sekundách zhasnul.
Mezitím ve zcela jiné narativě, trefila Willyho Wonku v jeho čokoládovně do hlavy sklenice nakládaných okurek.
« Šroubovaná | Únikový východ | Internarativní ruleta »