Nezapomenutelní, stejně jako ty
hodnocení: +4+x
blank.png

"Ele, je to hotové."

Lyn Marness byl starý muž. Měl více než devadesát let a rovně se nedokázal postavit již posledních deset. Ve svých nejlepších letech byl jako skála, dva metry vysoký s tělem jako boxer. Nikdo, koho potkal, se mu nebyl schopný podívat přímo do očí. Tedy alespoň ne podívat se do očí a říct mu "Ne". Nemoc mu to za ta léta postupně sebrala. Měl pocit, jako by žil na dně hlubokého bazénu. Jakoby se na něj každý, koho kdy potkal, díval z vrchu kluzké stěny, po které se nedalo vylézt, a nikdo z nich mu nemohl podat lano. Své poslední měsíce ležel zmuchlaný v posteli jako umírající pavouk. A postupně se jeho barva pleti měnila na mrtvolnou. Možná by se to dalo vydržet, kdyby navíc zešílel. Nepamatoval by si, že dříve byl vůdce, že byl vzor, že dokázal zvrátit příšerné události k lepšímu a získat spravedlnost. Dříve dokázal ostatní chránit.

"Ele, už se můžeš probudit."

Ale teď se skrz jeho tenké bezbarvé vlasy proháněl teplý vítr a svítilo na něj přímé slunce. To teplo ho naplňovalo jako živá voda. Byl venku, už tak dlouho nebyl venku. Když otevřel oči, viděl své jezírko, to na Severozápadě, které míval každé léto jen pro sebe. Ležel na lodi, na svojí lodi, na dece na palubě. Pár kilometrů za nimi byl jeho malý pobřežní domek, prázdný.

Bylo to perfektní. Nevěděl, že byl dost silný na to opustit nemocnici, už vůbec ne na to dostat se tak daleko. Ale kdyby si měl vybrat jednu poslední chvíli, tohle by byla ona.

"Pamatuješ si mě?"

Marness se podíval, jeho oči začínaly znovu sílit. Žena, která k němu mluvila seděla vedle něj, očividně byla uprostřed práce. Před sebou měla na palubě rozloženou velkou plastovou krabici plnou lékařských potřeb a vedle ní lehké sako. Měla vyhrnuté rukávy a Marness ji pozoroval, jak se opatrně zbavila jehly.

Nejasná vzpomínka se vynoří na hladinu a začne nabírat tvar. Žena je dvakrát starší, než když ji viděl naposled, a očividně dvakrát sebejistější. Nemohl by na ni zapomenout, naučil ji všechno, co… Všechno, na co si dokázal v tu chvíli vzpomenout. Pamatoval si ji jako terénního agenta. Pamatoval si, že ji poslal projít peklem, několikrát: "Marion."

"Ele," oslovila ho žena něžně a začal vysvětlovala, "zemřel jsi. Zemřel jsi obklopený truchlící rodinou. Strašně moc tě milovali, všichni plakali. Falešný pohřeb bude za několik dní, ale bohužel ho neuvidíš. Teď jsi mrtvý. A zbývá udělat ještě jednu věc."

"Marion. Hutchinsonová…" jeho kosti se plnily zlatem, zázračným lektvarem.

Teď už Wheelerová, ale neopravila ho: "Ele, když jsi odešel od Nadace, udělali jsme to stejné, co děláme všem. To, s čím všichni museli souhlasit, když se k nám přidali. Dali jsme ti léky, které tě donutily zapomenout. Když jsi naposledy vyšel ze dveří, tak se všechna tvá práce - úctyhodná práce, která zachraňovala životy - vypařila. Tvůj krycí příběh, který jsme si ty roky schovávali, se oficiálně stal realitou. Proto jsi strávil celý svůj důchod v domnění, že jsi býval ředitel sekce u FBI. Chtěl jsi to tak, všichni jsme to tak chtěli. A souhlasil jsi s tím."

"Ale ty osobně jsi souhlasil ještě s něčím. A teď si určitě začínáš vzpomínat, co to bylo. Píchnula jsem ti sérum, které pošle tvůj proces stárnutí do zpětného chodu. Ovlivňuje to všechno: orgány, tkáň, paměť. Za chvíli se ti vrátí. Už si pamatuješ?"

"Ano," zabručel Marness, dezorientovaný.

"Předal jsi nám svých posledních dvanáct hodin. Přál jsi si dlouhou, šťastnou a rozhodně zaslouženou výslužbu… ale teď, ve svůj poslední den, budeš znovu pracovat pro nás, zbývá ti ještě jeden úkol. Tady to mám na papíře. Poznáváš svůj podpis? A můj? Byla jsem u toho."

"Ano."

"Vzpomínáš si, kdo jsi?"

"Nadační Doktor Lyn Patrick Marness," řekl, "zakladatel Antimemetické divize."

Wheelerová se s úlevou usmála. Ráda ho znovu viděla.

"Potřebujeme některé tvoje vzpomínky," vysvětlila, "vzpomínky, které nikdo jiný na světě nemá a které jsou pohřbené tak hluboko, že je nemůžeme dostat ven, aniž bychom tě zabili. Takže tohle odpoledne uděláme přesně to. Získáme ty vzpomínky a až skončíme, budeš mrtvý."

Marnessova mysl se už začínala vracet do časů, kdy tohle všechno sám začal. Velmi jasně si vzpomínal na chvíli, kdy objevil tajemství ve své vlastní hlavě. Na nevysvětlitelná prázdná místa, ke kterým se pomocí žádné fyzické nebo chemické techniky nemohl dostat. Až do teď vyšetřování toho tajemství odkládal.

"Co se stalo v roce 1976?" zeptala se Wheelerová.

*

Marness se posadil. Jeho kůži se začínala vracet zdravá barva a jeho dech byl znovu čistý.

Měl pocit, jako by mu červí díra trhala mozek na dvě poloviny, a každé jeho oko se soustředilo na jiné období. Pravým okem viděl jezero a loďku, na které právě umíral, ale v levém viděl koláž nápadně povědomých tváří a míst. Bart Hughes se svým širokým úsměvem, tlustými brýlemi a dětskou tvářičkou, vypadal jako dítě převlečené za nadačního výzkumníka na maškarním. Všechny původní lidi z Oblasti 48, byli to skvělý technici, ale úplně beznadějný florbalový tým. Mladou Marion s nervy z oceli a myslí ostrou jako laser. Obleky a laboratorní pláště a jednotky MTF. Zával papírů a sériových čísel.

Dal se do řeči.

1976 byl ten rok, kdy založil divizi. Celou tu věc postavil za jeden legendární týden, dal dohromady vědu a následně vydestiloval první chemická mnestika za pomoci trojice speciálně vybraných asistentů, prvních průkopníků antimemetiky. Až do té doby neznal nikdo žádné antimemetické SCP, celá operace byla střelou naslepo, ale narazili na zlatou žílu. Pasivní informační černé díry, aktivní predátoři živící se myšlenkami, červi pokrývající lidskou kůži, na které si nikdo nevzpomenul… nakažlivé špatné zprávy, nešiřitelná tajemství, žijící vraždy, celé městské čtvrti.

Wheelerová se zamýšlela nad tím, zda by mohlo s jeho hlavou být něco dalšího v nepořádku. Jeho verze příběhu byla beznadějně romantická. Z její zkušenosti si na práci v Nadaci nikdo nevzpomínal s úsměvem na tváři.

"Ale všechno to bylo až moc rychlé," řekl Marness. "vytvořit Speciální Zadržovací Procedury nějaký čas trvá, o dost více času, než to trvalo mě. Celá Nadace za rok objeví asi tucet nových SCP. Já sám jsem jich za rok našel stejně. Všechno to bylo moc jednoduché. Jako bych to už všechno věděl a jen se snažil dohnat pokrok."

"A potom… Jednoho dne jsem si uvědomil, že nevím nic o svém životě před antimemetikou. Věděl jsem, že jsem byl Nadační agent po několik desetiletí, proto jsem měl dostatečné pravomoci, abych založil divizi, ale nic dalšího tam nebylo. Jako by v mojí mysli byla zeď, přes kterou mě nedokázala dostat ani mnestika. Šel jsem do archivů, podíval se na svojí složku a…"

Marness se najednou zastavil, ale ne protože by mu došla slova.

"A po několika hodinách jsi se probudil u svého stolu, nic jsi si nepamatoval," řekla Wheelerová. "Prošel sis tou smyčkou asi desetkrát, než si někdo uvědomil, co se děje, a pomohl ti."

Wheelerová to všechno věděla. Ta složka pořád existovala a antimemetické účinky stále zakrývaly její zadní stranu. Kdyby ji dokázala přečíst, tahle akce by mohla skončit během vteřiny.

Marness pokračoval, "když jsem dal dohromady všechna vodítka, která jsme měli, tak jsem dostal… díru. Jako puzzle jen s rohy a hranami. Takže jsem udělal tu jedinou věc, která měla smysl. Podíval jsem se na její tvar. A společně s Bartem Hughesem a dalšími jsme dali dohromady teorii."

"Tohle nebyla první Antimemetická Divize. Před rokem 1976 existovala další. Byl jsem její součástí, možná jsem ji vedl, ale rozhodně jsem byl jediný, který z ní přežil. Něco se stalo všem ostatním. Nějaká antimemetická síla pohltila samotnou myšlenku Antimemetické Divize. Vyvázl jsem z toho vcelku dobře, přežil jsem. Všichni ostatní, ať jich bylo, kolik chce, zmizeli beze stopy."

Wheelerová přikývla: "Tohle všechno už víme. Byla jsem tam, když jsi ten dokument napsal, pamatuješ? Známe otázku. Odpověď je to, kvůli čemu tě musíme zabít. Odpověď je to, na co jsme celé roky čekali. Jsem tu, abych se tě zeptala: Co se stalo?"

Marness si zakryl pravé oko a zamračil se, pokoušejíc se vzpomenout si. Marně: "Není tam. Neposlala jsi mě dost daleko, pořád vidím tu zeď v hlavě. Vím, jaký je smysl otázky, ale neznám odpověď. Potřebuji víc."

Wheelerová utřela bod na jeho ruce dezinfekcí a dala mu dalších deset let.1

*

Po druhé dávce X vypadal Marness jako nový člověk. Jeho vrásky se narovnaly a do jeho rukou se vrátila svalová hmota. Wheelerové pár chvil trvalo si uvědomit důvod; právě překročil chvíli, kdy se z polního agenta stal úředník. Z let ve vysoké manažerské pozici, kde se většina problémů dala vyřešit několika hezkými slovy, se vrátil zpět do dob, kdy ho při životě držela fyzická zdatnost, rychlá analýza situací a čisté zkušenosti.

Po několika letech se opět postavil na nohy. Prohlédl si své okolí, klidnou zlatou hladinu jezera, oblohu a loď samotnou. Už se znovu neposadil. Upravil si svůj nemocniční župan a přál si, aby měl při ruce svetr a rybářský prut. Osahal si své nové staré vlasy, jeho kotlety byly zpět.

"Původně jsme nebyli s Nadací," začal, "první Antimemetická divize byl projekt armády spojených států. Běžel společně s Projektem Manhattan během druhé světové války. Říkali jsme si 'Unthinkables' - 'Nemyslitelní'.

Začalo to jako výzkum pokročilé experimentální propagandy. Náš cíl byl se úplně vyhnout fyzickému konfliktu a najít způsob, jak narušit ideologický stroj, zničit koncept nacismu. Po dvou letech jsme měli dostatek teorie na to, aby z toho byl pouze technický problém. A po dalších dvou letech jsme vyřešili i ten. Sestrojili jsme velmi speciální typ bomby.

"Bohužel jsme neměli ponětí, co jsme skutečně vytvořili. Tehdy jsme neměli mnestika ani memetické stínění, které by nás mohlo ochránit. Neuvědomili jsme si, jak daleko dopředu musí člověk myslet, když pracuje s takovou technologií.

Dostali jsme se do smyčky. Učebnicový příklad. Vytvořili jsme antimemetickou bombu a provedli první testovací odpal. Fungovalo to perfektně. Bomba zničila sama sebe a vymazala svoji vlastní detonaci všem z paměti, společně se všemi znalostmi, které nám dovolily ji vytvořit. Zapomněli jsme, že jsme nějakou bombu sestavili a začali znovu.

Abych byl fér, vcelku rychle jsme si uvědomili, co se muselo stát. V našem výzkumu teď byla čtyřletá díra, která se jinak nedala vysvětlit. Ale mezitím, co jsme si to dávali dohromady, byla válka už skoro u konce. Nacisti byli poraženi konvenčními taktikami a Japonsko zlomily první atomové bomby. Takže jsme dokončili druhou antimemetickou bombu a seděli na ní."

Marion Wheelerová zůstala dlouhou chvilku zticha.

"Americká armáda," začala s pochybami ve hlase, "v utajení vyvíjela antimemetické zbraně už ve čtyřicátých letech?"

"Je to tak," řekl Marness, s více než jen náznakem pýchy.

"Samozřejmě ale na světě není nikdo, kdo by mi to potvrdil, že?"

"Přesně tak," řekl Marness a nahodil úsměv, který už pár desetiletí nikomu neukázal, "máš jedině moje slovo. Docela sladký, nemyslíš? Takže tohle je ten důvod, proč jsi mě vytrhla z umírání. Kvůli jednomu poslednímu válečnému příběhu. Sakra, tyhle historky mi tak chyběly."

"Oživila jsem tě, protože jsem potřebovala odpověď na jednu specifickou otázku," řekla Wheelerová. "Ale jistým způsobem jsi mi na ni už odpověděl. Důvod byla ta bomba, že? Původní Antimemetická Divize—"

"—Unthinkables—"

"—vymazali sami sebe. Z nějakého důvodu."

"Ano," řekl Marness.

"Z kontextu," pokračovala Wheelerová, "předpokládám, že tenkrát věděli, co dělají. Předpokládám, že to nebyla nehoda."

"Nebyla," řekl Marness.

*

Ta mladší část Marnessova mozku teď byla ukotvena v sedmdesátých letech, takže pravá historie Nových Původních Unthinkables pro něj byla otevřená kniha. Začal číst:

"Po válce druhá bomba léta jen chytala prach. Měli jsme pár plánů na vylepšenou třetí bombu, ale tou dobou jsme začínali ztrácet cíl. Dokončili jsme všechen zadaný výzkum a produkci a nedostali jsme žádné další rozkazy. Financování slábnulo a nemohli jsme přijít na to, proč. Nebylo úplně jasné, že by dozorci projektu věděli přesně, co děláme. Nebo, že by vůbec věděli, že existujeme. Samozřejmě to byl vedlejší efekt výzkumu, který jsme tehdy neměli jak potlačit."

V roce 1951 se ve městě Ojai v Kalifornii objevil kult. Bylo to… zvláštní, všechno ohledně toho působilo špatně. Během několika málo dní z něj byl celostátní fenomén a pořád rostl dál. Byly toho plné noviny. Kdyby se takhle rozšířil během měsíců, dalo by se to ještě vysvětlit, ale během pár dní to bylo nemožné. My v našem týmu jsme poznali, že filosofie toho kultu byla ze své podstaty nakažlivá. Opak nemyslitelného, byli nezapomenutelní. Věděli jsme, že tohle je přesně ten případ, pro který byla naše bomba vytvořena. Žádali jsme dozorce projektu o rozkazy, ale žádné jsme nedostali.

V den, kdy nákaza začala, byl každý kus našeho výzkumu stále majetkem americké armády. Po osmi dnech krize nás Nadace 'odkoupila'. Všechny utajené dokumenty, všechny fyzické zdroje a veškerý ochotný personál vyšší úrovně, včetně mě. Těm, kteří nechtěli spolupracovat, vymazali paměť a poslali je zpátky do armády. O dvacet hodin později jsme použili druhou bombu a kult byl pryč. Nikdo si ho nepamatoval, nikdo si nepamatoval, že by byl jeho součástí, nulové ztráty na životech. Kompletně čistá detonace.

Teprve poté to všechno pořádně odstartovalo. Když jsme začali pracovat pro Nadaci, tempo výzkumu nabralo na rychlosti. Každý další technologický pokrok odhalil nová skrytá SCP. Prošel jsem testy na polního agenta a šel ven chytat duchy. Z mého života se stalo Twilight Zone. Teď-"

Marness silou mrkl. Zakryl si jedno oko, poté to druhé.

"Teď si vzpomínám na tolik různých lidí," řekl, "mám pocit, jakoby má paměť byla ve stereu. Skoro každé antimemetické SCP, které jsme chytili před vymazáním v sedmdesátém šestém, jsme těsně po něm chytili znovu. Takže si pro každé pamatuji dva záznamy. Pamatuji si dva antimemetické týmy a nedokážu rozlišit, kdo patří na kterou stranu stěny. Pamatuješ si Goldie Yarrow? Neuroložku? Studovala mechanismy anomálně zrychlené ztráty paměti… napsala na to půlku knihovny…"

Wheelerová si ji nepamatovala.

"Dr. Ojobiru? Julie Stillová?"

"Ele, tohle je důležité. Už jsi ve správném čase, aby jsi si vzpomenul, co se stalo?"

Marness se soustředil a zjistil, že je. Přestal vzpomínat na staré časy. Něco v jeho očích se změnilo. Začal mluvit pomaleji a jeho hlas se snížil téměř na úroveň šepotu:

"Existuje SCP, které vaše divize nikdy neviděla. SCP, které má divize nedokázala zadržet. Uprchlík. Tohle je to, pro co jsi přišla, že, Marion?"

"Ano," odpověděla, "tohle jsou ty informace, pro které tě zabíjím," vynechala krátkou pauzu tam, kde by se omluvila, kdyby měla důvod.

Marnessův pohled se střetl s jejím: "Rozežíralo moji divizi zaživa. Zaútočilo na nás tak tvrdě a tak rychle, že jediný způsob, jak se zachránit, bylo zničit divizi. Ale neměli jsme žádnou oblastní jadernou hlavici. V retrospektivě je mi jasné, že to bylo z toho důvodu, že naši jadernou hlavici pohltilo ze všeho nejdříve."

"Pokud víš, že existuje, tak taky ví, že existuješ. Čím více o něm víš, tím více ví o tobě. Pokud ho vidíš, vidí tě také. A ty ho vidíš. Dívala jsi se na něj celé odpoledne."

Wheelerová si najednou plně uvědomila své okolí.

Na lodi byli jen oni dva. Loď byla zakotvena více než kilometr od souše. Nevzala si s sebou žádnou zálohu. Cítí radioaktivní píchání v mozku. Nepamatuje si—

Zadrž. Proč s tebou není záloha? To nedává žádný smysl.

U domku na pláži by měl být tým. Na lodi by se mnou měl být agent MTF a medik. A druhá loď. Minimálně. Jsem tady snad úplně sama? Proč bych to dělala?

Vytáhla svoji zbraň, ale ještě ji nenamířila na Marnesse: "Kde je? Je v tobě?"

Marnessův hlas zesílil. Znovu si zakryl obě oči: "Zničit všechny informace o něm byl jediný způsob, jak ho zničit. A obnovit mé vzpomínky byl spolehlivý způsob, jak ho přivést zpátky!"

Je v jeho očích. Dost pravděpodobně v jeho levém. Wheelerová ustoupila na druhou stranu loďky, zamířila Marnessovi mezi oči a řekla: "Ele, jsi pořád se mnou?"

"Máme možnost to napravit," zasyčel Marness a spadl na kolena. Oči si stále držel zakryté a poslepu se pomalu plazil vpřed.

"Ele, musíš mi říct, co je to za věc."

"To je přesný opak toho, co musíme udělat," řekl Marness, "musíš odpálit další bombu."

"Tu bombu nemáme. Tu technologii jsme ztratili—" začala Wheelerová.

"Měli jste ji celou dobu! V Oblasti 41 je vývojová laboratoř. Víš o ní. Podzemní komplex velikosti fotbalového hřiště. V perfektní kondici a úplně nevyužitý. Proč? Zamysli se nad tím. Tam je tvoje bomba."

"Ale když tu bombu odpálíme, vrátíme se zpět na začátek," řekla Wheelerová, s plným vědomím, že je od ní stovky kilometrů a nemá nejmenší šanci se k ní dostat včas, "jak tu věc zadržíme?"

"Nezadržíme," vykřikl Marness, "nemůžeme, nikdy! Nechápeš to? Celá divize je nekonečná smyčka! Založíme divizi, po hlavě narazíme do téhle věci a buď nás všechny zabije, nebo si v sebezáchově vymažeme hlavy. Myšlenka antimemů je tak stará jako zapomnětlivost samotná. Lidé se v tomhle problému točili dokola už dlouho před čtyřicátými. Možná už stovky let!"

Jeho slepě hmatající prsty nalezly lékárničku. Už bylo pozdě.

Wheelerová sledovala, jak se vlnící se černý pedipalp pokrytý tmavou srstí prodral ven z Marnessova levého oka. Marness křičel bolestí, stále na kolenou. Chytil pedipalp oběma rukama a pokusil se ho zlomit, ale byl pevný, jako by uvnitř měl kosti.

"Co to je?" vykřikla na něj Wheelerová, "to nemůže být celý příběh. Odkud se to vzalo? Co chce? Dokáže to přemýšlet, dokáže mluvit?"

"Pomoc—"

Druhá pavoučí noha, podstatně delší a hubenější, protrhla Marnessovy průdušnice, čímž zničila jeho krk a hlasivky. Z rány vytryskla krev. Pokoušel se křičet, ale vydal pouze vlhký chraptivý zvuk. Jeho hrudník jako oštěp prostřelila třetí noha.

Wheelerová vystřelila na Marnessovu hlavu. Marnerness kulhavě přepadl dopředu a poté se znovu zvedl. Tři pavoučí končetiny ho zvedly do vzduchu, jako by byl loutka ovládaná něcím obrovským a neviditelným. Jeho ruce se zvedly, jako by byly přichycené za dráty.

Wheelerová přimhouřila oči. Vystřelila čtyři další rány nad Marnessovu hlavu, na pravděpodobné tělo neviditelného loutkaře, a zbytek zásobníku vypálila téměř přímo na oblohu. Celou lodí a hladinou jezera otřásly vibrace, podobné infrazvuku nebo lokalizovanému zemětřesení. Loď sebou prudce trhla a začala se zvedat z vody, nadnášena dalšími neviditelnými končetinami.

Wheelerová zastrčila zbraň do pouzdra a vztáhla ruku směrem k lékárničce ležící u Marnessových vznášejících se nohou. Byla v ní kapsa s amnestiky Třídy-B, těmi nejrychlejšími, v nitrožilním podání. Zběsilou salvou výpočtů z paměti změřila správnou dávku a roztřesenýma rukama zapíchla injekční stříkačku do žíly na zápěstí. Loď se nepřestávala zvedat. Cokoliv to bylo za stvoření, muselo být extrémně vysoké. Nebo umělo létat.

Samozřejmě už v sobě měla nezdravé množství mnestických léků, jinak by nic z posledních několika hodin nebyla schopná vnímat. Nadační lékařská literatura ohledně obou typů léků v jednom mozku varovala těmi nejsilnějšími možnými slovy. V nejlepším případě skončí v nemocnici.

Už byli třicet metrů ve vzduchu, deset pater. V levém oku začínala cítit bodavou bolest. Odkopla své boty a zahodila zbraň. Postavila se na okraj a jednu nevěřícnou chvíli přemýšlela o pádu. Skočila.

Trvalo dvě dechberoucí sekundy volného pádu, než narazila do hladiny. Studená rána dopadu stačila na to, aby na pár momentů ztratila vědomí. Ve chvíli, kdy se vynořila, už nevěděla, odkud a proč spadla. A nápodobně, stvoření velikosti mrakodrapu, které pohltilo Marnesse a loď, na ni také zapomnělo.

"Co to kurva," lapala po dechu a šlapala vodu, "co to sakra, kde to jsem?"

Nad sebou nic neviděla, nic, co by přineslo vysvětlení. Jediná nápověda toho, co se právě stalo, byly symptomy koktejlu léků: pocit, jakoby byl její mozek plný stovek kapek roztaveného cínu, a bolestivá únava šířící se do každého jejího svalu. Chtělo se jí umřít.

Plav, řekla část její mysli, nejdřív doplav na břeh, pak můžeš umřít.

*

Záchranný tým ji našel chvíli po setmění v bezvědomí na břehu. Po cestě helikoptérou ji stabilizovali a poté ji vzali do Oblasti 41 na vyšetření a výplach systému.

Solidních osm dní strávila doma na detoxu: žádná mnestika, žádná amnestika, žádná interakce s SCP nebezpečnými pro paměť, žádné pracovní návštěvy. Doktor jí také řekl: "Žádná práce." Samozřejmě zbytečně.

Nebyla to rozhodně první ani poslední ztracená událost v jejím životě, ani nebyla první zaměstnanec Antimemetiky, který něco takového zažil, ale ani obeznámenost se situací to nedělala o nic méně znepokojující. Podle standardní procedury sepsala zprávu se vším, co si pamatovala. Mezera v její paměti byla zhruba třináct hodin dlouhá.

Zprávu následně přidala do své rozsáhlé komplexní mapy Chybějícího času, kterou celá divize společně udržovala. Byla to mapa děr, a už byla dost velká na to, aby se začínaly objevovat velmi nejasné vzory. Pomalu se rýsoval obrys nepřítele. Nebo možná skupiny nepřátel.

Když později vyslechla záchranný tým, nikdo z nich si nepamatoval, kdo aktivoval nouzovou vysílačku, která je přivolala. Signál vlastně přestal vysílat dlouho před tím, než skupina přistála u jezera. Wheelerová porovnala aktuální velikost divize s jejím nejlepším odhadem toho, jak velká by měla být. Tu a tam by potřebovala pár dalších klíčových lidí… Takže za předpokladu, že před tou událostí byla divize plně obsazena, možná ty prázdné role zastávali lidé, kteří tam zemřeli. Možná nouzový signál aktivoval jeden z nich. Záslužný čin člověka, z jehož existence nyní zbyla pouze vzpomínka na právě tento čin.

Po několika týdnech Wheelerová objevila novou největší díru ve své paměti:

Kdo založil divizi? A kdy?

*

Další: UDÁLOST "BEZBARVÁ ZELENÁ"

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License