-
Info
Název: Nevyřízené Účty II
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/unfinished-business-ii
Autor:TroyL
Překladatel:Polymera
Někdy v současnosti:
Oblastní ředitel Neil Ghost byl jedním z nejdéle sloužících členů Nadace, což bylo možné převážně díky relativní bezpečnosti jeho práce. Jen vzácně se stalo, že se u těch několika zbylých SCP, která byla původně zařazena do třídy "Safe", ukázalo, že ve skutečnosti tak bezpečná nejsou, a jako jeden z opatrovníků těchto o něco méně smrtonosných artefaktů a anomálií si občas mohl dopřát jistou dávku odpočinku.
Převážně schopný personál, celkem bezpečná práce a odchod do důchodu za rohem, to všechno Ghost měl. Povzdechl si a opět se zabořil do své židle. Stáhl si brýle, aby si mohl promnout oči, a možná by si i na chvíli zdřímnul, kdyby neuslyšel… něco.
Jeho oči se bleskově otevřely a při pohledu na dveře se zúžily. Téměř nedýchaje se natáhl po těžkém mosazném svícnu, který stál na jeho stole od doby, kdy se dovnitř vloupala Hadova Ruka a "vypůjčila" si několik SCP. Stále měl vzkaz, který po sobě zanechali, byl zdvořilý a jaksi povýšenecký. Ležel ukrytý v zásuvce od stolu přímo vedle rozbité desky s vyznamenáním, kterou zlomil o jednu z jejich hlav, když se vrátili pro další.
Přítomnost provizorní zbraně ho uklidňovala. Postavil se a pomalu zamířil ke dveřím. Ani přibývající věk nezhoršil instinkty, které získal ještě v době, kdy působil jako agent. Přitiskl ucho na nalakované dřevo a snažil se znovu zachytit ten zvuk. Byl si téměř jistý, že někoho slyšel projít kolem své kanceláře, což by nemělo být možné. Pokud dobře věděl, nikdo jiný v této oblasti neměl tak vysokou bezpečnostní prověrku jako on a nikdo, kdo ji měl, neohlásil svou návštěvu.
Cvaknul klikou a pootevřenými dveřmi nahlédl do temné chodby. Vykročil ze svojí kanceláře a s ušima nastraženýma se pomalu plížil podél stěny. Nyní si byl téměř jist, že někoho slyšel, někoho dál v chodbě, někoho v jednom ze skladů.
Snažil se ovládnout svůj těžký dech a kradl se blíž a blíž, obraceje v rukou chladný kus mosazi. Jeden opatrný krok po druhém se přibližoval ke dveřím, dokud nestál přímo vedle nich. Zevnitř se ozývalo šustění složek, těch papírových, které už teď obsahovaly jen archivní informace. Rychlou otočkou se ocitl ve dveřích, připraven skočit na kohokoliv, koho uvidí.
Místo toho mu kolem hlavy prosvištěl malý kovový disk, který ho přiměl se otočit a zírat na zeď za sebou, na níž vypukla mozaika připínáčků, nehtů a planoucích trnů. Chtěl se otočit zpět, ale místo toho ucítil, jak do jeho čelisti tvrdě udeřila čísi pěst. Rána ho srazila k zemi a svícen se odkutálel pryč z jeho dosahu.
Vzhlédl a uviděl známou tvář: světlé vlasy a modré oči. Kůže bledší, než si pamatoval, ale to s člověkem led udělá.
"Zdravím, Imantsi. Slyšel jsem, že tě… propustili."
Mladší muž zůstal zticha. Klouby na rukou, ve kterých třímal několik složek, ještě víc zbělaly, když své sevření umocnil.
Ghostovy ruce úzkostně prohledávaly podlahu pokrytou jehlami a hroty, které se zarývaly do jeho prstů a zad.
"Víš, pokud se sám udáš, budeme shovívaví. Poměry se v posledních několika letech změnily. Víme, že jsi byl mladý. Snadno ovlivnitelný. Lidé, kteří tě přišli požádat o pomoc, byli legendy. Kondraki. Clef. Není divu, že tě zaslepili. Stáhli s sebou."
"A proč to nebylo zmíněno při mém prvním slyšení?" odpověděl Imants podrážděně.
"Jak jsem řekl," odvětil Ghost, jeho prsty konečně nahmataly chladný, kovový povrch. "Poměry se změnily."
Usilovně diskem mrštil, neohrabaně se zvedl ze země a v zoufalství se vyřítil k Imantsovi. Jeho rameno se zabořilo do břicha bývalého agenta a ze skříněk kolem vyletěly papíry. Jejich ostré okraje se zaleskly, vyklouzly ze svých složek a pořezaly oba muže.
Imants tvrdě narazil zády do zdi. Ghost upadl na jedno koleno, náhle ho dohnalo stáří. S bolestivou námahou se zvedl tak rychle, jak jen mohl, a vložil svou zbývající sílu do zoufalého zvedáku. Než však jeho rána našla svůj cíl, ucítil na své hrudi Imantsovo koleno, které z něj vyrazilo veškerý vzduch. Následovaly dvě ostré rány do temene a Ghosta si vzala temnota.
O několik let dříve:
Během posledních několika let, které strávil prací pro Nadaci, Dr. Glass viděl a byl vystaven více než přiměřené dávce traumatu. Jako psycholog měl analyzovat, interpretovat a navrhovat léčbu pro tucty případů týdně. Většina z nich sestávala ze stále těch samých pacientů, kteří se nedokázali vyrovnat se stresem, kterému museli při své práci čelit. Když ho konečně povýšili, očekával, že jeho zaměstnání už nebude tolik traumatické. Starší personál, který teď vyslýchal, měl být vytrénovaný, zocelený a zkušený. A ačkoliv tomu tak doopravdy bylo, o to víc zarmucující mu jeho práce připadala.
Kdyby mohl, napsal by o každém z nich odbornou práci. Přes sedmdesát různých uzlíčků neuróz, každý z nich by mohl být předmětem studie týkající se buď čistého šílenství nebo nevysvětlitelně složitého systému vyrovnávacích mechanismů. Více než polovina z nich u sebe neustále nosila zbraň, ať už proti viditelnému nebo neviditelnému ohrožení, zatímco jiní se uchylovali k dětskému počínání, jakým bylo třeba vybarvování svých hlášení, a stále víc z nich prostě postupně umíralo zevnitř.
Také se setkával se speciálními případy. Mluvící pes, kterého vyslýchal, byl dalším z mužů, jejichž emoce už hodně dávno vyhasly. Dále doktor, který trval na tom, aby ho oslovovali akordem místo jménem. Pak tu byl motýlí muž, který si liboval v chaosu, žena, která ho pronásledovala s lampami, a vysoce postavený agent, který mu vyhrožoval, že ho zabije, když uviděl pondur, který dostal od starého pacienta.
Ale ten, kdo dával Glassovi zabrat nejvíce, byl muž mnoha tváří. Nejdřív si myslel, že si z něj zaměstnanci jenom střílí. Dr. Bright, přízrak v pozadí, který zdánlivě odolával všem pokusům o analýzu tím, že místo sebe na pohovor každý měsíc poslal někoho jiného. Potom si přečetl záznam SCP-963 a zjistil, že pravda je ještě více znepokojující.
Ale alespoň se do hovoru nějak zapojoval, což bylo mnohem víc, než se dalo říci o Dr. Kondrakim a Dr. Clefovi. Ti měli povyražení z toho, že s ním vyjebávali; Jack Bright měl povyražení z toho, že mu říkal pravdu.
K někomu s dostatečnou bezpečnostní prověrkou byl překvapivě sdílný. Glass se zájmem naslouchal povídání o jeho ranném životě - ačkoliv o své rodině mluvil jen velmi málo - a o okolnostech vedoucích k jeho první smrti. Vyprávěl mu o smrtech, které znal z první ruky, které zažil na vlastní kůži. Většina z nich byla strašlivá, jak už úmrtí v Nadaci bývají, a Jack každou z nich vylíčil s úctou v hlase připomínající vojáka vzpomínajícího na své padlé druhy. Tak to šlo dál a dál a Glass stále víc dokázal porozumět jeho největšímu přání: vysvobození.
Glass si pamatoval, jak se Jack jednou snažil vytvořit tělo s profesorem Crowem. Tento frankensteinský proces nikdy nezafungoval, ale pamatoval si ten způsob, jakým se Bright díval na své ruce a na několik okamžiků je obdivoval. O několik týdnů později se Glass zeptal na jeho bratra. Bright na chvíli ztichl a naklonil svou hlavu doprava, skoro jako by čekal na odpověď.
"Udělal jsem, co bylo nutné," řekl.
Dr. Glass pokračoval v sestavování profilů, ale po chvíli si u většiny členů personálu psal už jen zběžné poznámky. Bylo zřejmé, že Dr. Gears se nikdy nezmění, přesto ale občas vyzkoušel Rorschachův test. Clef a Kondraki se leckdy stali zdrojem komedie a pohovory s profesorem Crowem se změnily na příjemné, tiché schůzky u kávy. Ale u Brighta si stále vedl poznámky. Z nějakého důvodu byl fascinován nesčetným množstvím obličejů, které za ty roky viděl, příležitostnou zvířecí tváří a pravidelnými změnami pohlaví.
Zaznamenával si cykly, vzorce. Snažil se najít nějaký smysl v Brightově osobnosti, ve způsobu, jakým se posouvala a měnila, ve způsobu, jakým zůstávala stále stejná. Uběhl téměř rok, než se znovu zeptal na jeho bratra. Musel zalistovat svými poznámkami a dvakrát se přesvědčit, než si byl jistý, že to naklonění hlavy a výraz ve tváři byl úplně stejný.
"Udělal jsem, co bylo požadováno," odpověděl Jack.
Byl to nepatrný posun, ale i tak si ho Glass poznamenal. Zda bylo něco nutné, vycházelo z osobního rozhodnutí; pokud bylo něco požadováno, poukazovalo na rozhodnutí někoho jiného. V průběhu měsíců Glass pokračoval v kladení různých otázek, různých vodítek k odpovědím. Ale čas od času se vždy vrátil k jeho bratrovi.
"Udělal jsem, co mi řekli."
"Byla to jeho vlastní chyba."
"Nevybral jsem si, aby byl takový."
"Udělal jsem, co jsem chtěl."
Pokaždé ten samý pohyb, stejný vzorec; měnící se odpověď.
Ale prvotní záznamy, záznamy z doby, než byl propojen s 963, byly neměnné. A stejně tak Jack. Jeho oddanost Nadaci. Právě to, více než cokoliv jiného, vedlo k jeho raketovému vzestupu. Uběhl pouhý týden od jeho povýšení na ředitele Nadace, když se naposled stavil v jeho kanceláři. S Glassem si vyměnili zdvořilosti a blahopřání, sedli si spolu ke kávě, uvolnili se, zasmáli se nad příhodou, kdy Kondraki zvedl ze židle celou odpočinkovou místnost kvůli špatně namleté kávě nebo když si tehdy nováček spletl profesora Crowa s kancelářským mazlíčkem a chtěl ho podrbat na břiše.
Tehdy se Dr. Glass naposled podíval na Jacka, nyní v těle zelenookého, zrzavého, dětského násilníka, a zeptal se ho na jeho bratra. Tentokrát, místo aby se díval do strany, upíral Jack svůj zrak přímo na Glasse, jeho pohled byl intenzivní a pronikavý.
"Nepamatuji si."
Současnost:
"Dle mých záznamu došlo přibližně před čtyřmi měsíci k masivnímu přenosu dat. Byla vytvořena úplná záloha všech záznamů Nadace. Nejdřív jsem si myslel, že to byla standardní záloha před evakuací základny, ale…"
"V čem vězí problém, pane Halifaxi?"
"Zadaný kód byl špatný. Tu zálohu jsem provedl já sám, ale nebyly to moje přístupové údaje. Někdo vnikl do systému, vymazal záznam o mé záloze a vytvořil vlastní. Nikdo by si toho nevšiml, pokud by se nadíval přesně na tuto datovou složku."
"Říkáte, že má někdo úplnou kopii nadačního archivu, Halifaxi? Jste si tím opravdu jistý?"
"Naprosto jistý, Dr. Brighte. Nikdo kromě mě ty terminály nepoužívá."
"Můžete zjistit, o jakého uživatele šlo?"
"Ne, pane. Dobře po sobě zametl stopy. To jediné, co vím, je, že toto heslo bylo naposledy použito před více než deseti lety."
"Děkuji, pane Halifaxi. Dohlédněte na to, aby byl ten kód deaktivován a nechte sledovat všechny veřejné terminály, abychom měli přehled o dalších pokusech o jeho použití."
"Ano, řediteli Brighte."
Jack Bright se zabořil zpátky do své židle a prstem přejížděl po obrysu SCP-963-2 schovaného pod volnou košilí. Všechno do sebe začínalo zapadat. Náhlé zmizení Kondrakiho a Imantse z uvěznění; poškození Objektu z Rudého moře neznámým výstřelem; Clefův sebevražedný skok do paralelního světa; a řetězec útoků na archivy Nadace. Ať už byli kdokoliv, něco hledali. A Bright věděl, že musí zjistit, co to je, dřív, než se jim to dostane do rukou.
S úplnou kopií archivu by ale neměly být papírové složky zapotřebí. Všechno bylo uloženo v archivu; to jediné, co v něm nebylo, byla starší SCP, která už…
Zčistajasna se mu v hlavě rozsvítilo. Nehledali něco, co bylo stále aktivní. Hledali zbytek něčeho.
Jack se s úsměvem znovu opřel do křesla. Všechny pozůstatky byly uloženy v relikviářích Oblasti-19, což znamenalo, že hledali něco konkrétního, až moc konkrétního na to, aby se prostě jen tak pokusili vpadnout přímo do srdce Nadace se zbraněmi a krást. Přejížděl prsty po okraji amuletu pod svou košilí a pomalu si dával všechno dohromady. Musí se připravit.
O jedenáct let dříve:
Dr. Alto Clef opatrně leštil jednu z mnoha brokovnic, které měl ve své kanceláři. Naolejovaným hadříkem přejížděl tam a zpátky po kovové hlavni. Když byl spokojen, zbraň zlomil a opatrně začal čistit vyhazovací mechanismus. Byl to pro něj rituál, který každý týden vykonával s elegantní přesností a který mu chyběl, když byl paralyzován, a nemohl se dočkat, až se k němu vrátí.
Zaklepání na jeho dveře vyústilo v zasunutí náboje do komory, otevření dveří vedlo k jejímu zavření.
"Ruším, Dr. Clefe?" zeptal se Glass.
"Ano," řekl Clef.
"Musíme si brzy promluvit."
"To ohledně mého psychologického posudku jsme si vyjasnili už před několika týdny, Glassi. Přestává ti to myslet?"
"O tom jsem mluvit nechtěl."
"Tak o čem?"
"O Dr. Brightovi."
"O Jackovi? Je to dobrej chlap. Jestli mě teď na chvíli omluvíš, Glassi, musím se postarat o takový maličkatý problém, na kterém Nadace už nějakou tu chvilku sedí."
"Spolupracuješ s Kondrakim, co?"
Clef se usmál. "Prozatím."
"No, mohl bys mě vyhledat, až se vrátíš zpátky?"
"Když se na to budu cítit, Glassi."
Se zbraní v ruce se Clef protáhl kolem psychologa do chodby. Věděl, že do té místnosti si ji s sebou vzít nemůže, ale i tak měl lepší pocit, když ji měl u sebe.
Současnost:
Mezi vchodem do hlubinného skladu Oblasti-11 a hromadou skříní na složky, které lemovaly protější stěnu, leželi v bezvědomí čtyři strážní. Imants přecházel od zásuvky k zásuvce, opatrně listoval složkami a zkoumal data terminace. Věděl, že ačkoliv ten objekt nebyl nikde v databázi, musel o něm existovat nějaký záznam. Nadace, alespoň papírově, nezastávala ničení věcí. To, co hledal, bylo zničené SCP.
Přesunul se k jiné zásuvce a začal se snažit ještě usilovněji. Nedávná potyčka s Neilem Ghostem mu stále ležela v hlavě. Nebylo příliš pozdě na to, aby se obrátil. To, co Ghost řekl, byla pravda. Ve chvíli, kdy se na něj obrátil Kondraki, téměř slepě souhlasil. Kondraki byl v Nadaci legenda. Byl minimálně tak proslulý jako Clef, ne-li víc. Imants byl více než ochotný udělat, co mu řekl, hlavně, když byla v sázce budoucnost Nadace.
Když uviděl číslo, které hledal, vydechl úlevou. Složku vytáhl a prohlížel si její obsah. Nadace se nepřikláněla k tomu, aby se něco jen tak povalovalo kolem, i když už jí to k ničemu nebylo.
Imants si složku zastrčil pod kabát. Byl připraven podat zprávu Kondrakimu. Tak či tak to někdo bude muset udělat.
Jack Bright musí zemřít.
O jedenáct let dříve:
"Cože to říkáš, Glassi? Ty chceš, abych ho párkrát zabil?"
"Ne," řekl Glass a frustrovaně si mnul oči. "Musíme ho dostat do pozice, ve které nebude moct nikomu ublížit, a pak musíme najít způsob, jak ho vypustit z toho medailonu. Něco s ním dělá."
"Jo," odvětil Kondraki. "Kvůli němu si míň váží křehkosti života." zasmál se Kondraki. "Takže ty chceš, abych zabil 963?"
"Prakticky… asi ano. Ty jsi jeden z těch lidí v Nadaci, kteří řeší problémy. Všechny žádosti o schůzku, které jsem podal, Rada O5 ignorovala a už nemám, na koho bych se obrátil. Potřebuji, abys mi pomohl zatavit, co jeho mysl plánuje, ať už je to cokoliv."
"Co tím myslíš, Glassi? Jeho mysl? O čem to kurva mluvíš?"
"Hromadění osobností."
"Hromadění osobností? Co myslíš tím hromaděním osobností?"
"Přesně to, co jsem řekl," odpověděl Glass se svraštěným čelem. "Zdá se, že se mu v hlavě postupně kupí osobnosti do takových… jak bych tomu řekl… do takových sraženin. Prostě tam někde zůstávají."
"A my jsme ho připoutávali k vrahům, násilníkům a opicím?"
"Právě proto mi to dělá starosti."
"Sakra, Glassi. Zrovna z něho udělali ředitele! Proč jsi za mnou nepřišel dřív?"
"Omlouvám se, Kondraki. Ale jsem tady teď a nemáme moc na výběr. Clef je v tom se mnou. Pomůžeš nám?"
Jedinou odpovědí, které se mu dostalo, byl úsměv. Jinou ani nepotřeboval.
Současnost, o několik týdnů později:
Quikngruvn Halifax už poněkolikáté proklel své rodiče, když si na prsou upevňoval svou jmenovku, a prošel otevírajícími se dveřmi. Během posledních několika let se vypracoval až na hlavního archiváře v Nadaci a byl na to patřičně hrdý. Během té doby mu sice přišly nabídky přesunutí do jiných, bezpečnějších oblastí, ale on si raději hověl ve shonu rušné Oblasti-19, té největší, jakou Nadace spravovala.
Rozhlédl se po své dokonale uspořádané kanceláři. Každý předmět přejel pečlivě pohledem a srovnal několik tácků, do kterých minulou noc narazila uklízečka. Natáhl se po ovladači od rádia a stiskl tlačítko spustit. Zarazil se, podíval se nejdřív na ovladač, potom na rádio a zkusil to znovu. Zamračil se. Přešel ke skříni připraven za ni sáhnout, aby znovu zapojil šňůru, kterou určitě uklízečka odpojila, náhle však na svém zátylku ucítil dotek chladné oceli.
"Halifaxi, chci, abys pochopil, že ačkoliv proti tobě nic nemám, jsem plně připraven obsahem tvé lebky vymalovat támhletu stěnu. Obávám se, že jsi deaktivoval můj starý přístupový kód, takže budu potřebovat ten tvůj. Teď."
Když ten hlas uslyšel, celý ztuhl. Okamžitě věděl, kdo za ním stojí, kdo používal ten starý přístupový kód a věděl, co má přitisknutého ke krku. Reputace předstihla příchod slavného Dr. Kondrakiho, jehož legendárnost si v žádném případě nepřál ověřit. Podařilo se mu rozhýbat ruku dost na to, aby si mohl odepnout jmenovku a podat ji muži stojícímu za ním.
"Ty jsi ale hodný chlapec."
Quikngruvn viděl, jak se přes jeho rameno natáhla ruka a zvýšila na zařízení hlasitost na maximum.
"Promiň za to koleno."
Dunění hlasité hudby se smísilo se zvukem výstřelu. Setkání chladné, kovové pažby s jeho hlavou přineslo vítané vykoupení z nesnesitelné reality.
O jedenáct let později:
"Nejdřív ho musíme oddělit od 963 a potom jim předložíme důkazy. Jinak se nikdy nedostaneme ani k formálnímu slyšení."
"Proč ho prostě neproženeme pekelnou bránou? Nemáme jich snad pár?"
"Protože je to náš přítel. Měli bychom mu pomoct, jak nejlíp umíme."
"Mluv za sebe. Já jsem nikdy Brighta rád neměl."
"Ty jsi nikdy neměl rád nikoho."
"No a?"
"Náš plán se každopádně nemění. Zabijeme Brightovo aktuální tělo, zadržíme 963, předložíme naše důkazy a pak budeme doufat, že nás neprásknou přes prsty."
"To je příšerný plán."
"A co navrhuješ ty?"
"Otrávit ho a pak ho spálit. Pak hodíme 963 do 093 a budeme předstírat, že se nic nestalo."
"Příliš komplikované. To nikdy nemůže fungovat."
"Nebo můžeme použít výbušniny, ty vždycky fungují."
"963 je prakticky nezničitelné. Exploze, která by byla schopná ho zničit by byla stejně tak schopná zapálit atmosféru."
"Ne, jenom abychom ho zabili. Jenom malý výbuch, potom pár dalšími pohřbíme jeho tělo v sutinách. A zatímco nad tím budou dumat, můžeme je přinutit, aby s tím medailonem udělali, co chceme."
"Zapomínáte na jeden problém, pánové"
"A na jaký, Glassi?"
"Teď je z něho ředitel. Bude mít stráže. Dobré stráže."
"Stráže, Glassi? Vážně? To je to, čeho se bojíš?"
"Pro Krista pána, Glassi, já jsem zasraná legenda. Myslíš si, že pár cvičených opic pro mě bude problém?"
"Nebude to tak jednoduché."
"Proč ne?"
"Ti strážci budou on."
"Jack je vědec, ne armáda."
"Proč prostě nepočkáme na lepší příležitost? Proč s tím tak spěcháme?"
"Viděl jsi ta hlášení z Oblasti-19? Proboha, za poslední měsíc toho vyřadili víc než za celou dobu, co existuje Nadace."
"O pár z nich jsem slyšel. Nejsem jsem si jistý, proč nechal rozložit 914, ale příliš velké ohrožení v oblasti zní jako dobrý důvod pro likvidaci 447."
"Na tom nezáleží. Nadace má své poslání. Jsme zdí mezi lidstvem a všema těma sračkama, které by jim rozdrtily mysl. Máme je držet za zavřenými dveřmi; ne je odpalovat."
"Já jsem pro ně už pěknou řádku věcí odpálil."
"Ale ne věci, u kterých to nebylo potřeba! On to poslání mění!"
"Tvrdí, že všechno, co bylo zničeno, bylo ohrožení pro přežití Nadace."
"107 byla hrozba?"
"107 odpálili?"
"47 objektů z třídy Safe, 28 z třídy Euclid. Všechny pryč."
"Takže jsme dohodnutí, že? Musíme to udělat. Musíme ho zastavit. Musíme jim předložit naše důkazy."
"Souhlas."
"Souhlas."
"Jo, dobře."
"Výborně. Udeříme zítra."
Současnost:
Dr. Kondraki strávil posledních několik let strašením na chodbách rozličných oblastí Nadace, kde na sebe bral roli existujících i neexistujících osob. Jeho počínání sestávalo z nespočtu maličkostí, z nichž většina byla buď zcela neškodná nebo jen mírně obtěžující. Občasné zmizení vzorku, pečlivě nakreslený plán některé z oblastí, zprávy o nově získaných artefaktech - všechno z toho předal do rukou Globální Okultní Koalice. Prozatím pro něj tahle malá skupinka sloužila jako užitečný nástroj a doufal, že ji bude moct využít i v dohledné budoucnosti. Vždycky byl dobrý v zabíjení, což bylo jednou z mála věcí, kterých si cenili. Dokázal pochopit, proč s nimi spolupracoval Clef.
Byl těsně přitisknutý k zakřivené zdi a čekal na nicnetušícího strážce, který se k němu blížil. Před jeho zrakem ho pečlivě chránila 408. Mělo by to být naprosto jednoduché. Projít přes bezpečnostní kontrolu, otevřít příslušné zadržovací jednotky Halifaxovým kódem a pak už k jejich pojistce. Nepředstavoval si, že najít pár nepovedených experimentů, bude tak těžké, ale Bright zametl stopy po své slabosti dost slušně, i když to možná bylo neúmyslné. Samozřejmě, že to musí být někde tady, v Oblasti-19, kde to může mít Bright stále na očích. Ale Oblast-19 byla hodně, hodně velká a byla v ní spousta míst, kam se dalo něco schovat.
Imants svou práci odvedl dobře a teď byla řada na Kondrakim. Poslední výprava do chřtánu nestvůry. Poslední mise, než bude konečně po všem. Nadace se o pár kroků posunula z místa, kde stála, když byl ještě agent. Probíhalo stále méně zadržení a stále více Neutralizací. Věděl dokonce o pár městech, která byla vyhlazena poté, co v nich proběhly experimenty, které neskončily zrovna nejlíp. Rada O5 se angažovala stále méně, zatímco moc Ředitele jen rostla. Možná, že před patnácti lety se mu ta pozice zamlouvala, ale postupem času se jeho cíle mírně utrhly ze řetězu.
Strážce zahnul za poslední roh, pomalu se blížil k zavřeným dveřím. Přiložil palec na skener a dveře se s veselým pípnutím otevřely. Kondraki k němu vykročil a dobře načasovaným úderem do krku svého oponenta přiměl zavrávorat, ale ne spadnout. Kondraki zaklel, zpod pláště vytáhl upilovanou brokovnici a namířil ji do obličeje strážného, který k němu vzhlédl.
"Konny?"
Kondrakiho oči se rozšířily. "Jacku?"
Strážcova ruka vystřelila směrem k alarmu a dřív, než stihl Kondrakiho ukazováček stisknout spoušť, aktivovala ho. Ačkoliv výstřel zmasakroval většinu jeho obličeje, byl moc pomalý na to, aby zabránil nepříjemným následkům. Ten strážný mohl znamenat jedinou věc: Jack aktivoval 963-2.
Kondraki překročil bezvládné tělo, oskenoval Halifaxovu jmenovku a dal se do běhu.
O jedenáct let dříve:
Když se na to Glass díval zpětně, usoudil, že se měli řídit Clefovým plánem.
Výbušniny byly rozmístěny na otevřeném prostranství a dálkový detonátor připevněný ke zdi. Čekali, dokud neprojde první skupina strážných, a když měli jistotu, že se Jack s 963 nachází přímo nad náloží, celou past uvedli do pohybu.
Když se strážci v předních řadách otočili, aby se podívali na šlehající plameny za sebou, Clef vyskočil zpoza rohu a každému z nich do zad vypálil dva broky. Kondraki, bezpečně schován za rohem, jim svou příruční zbraň vyprázdnil do boku a Imants jim na hlavu shodil zbytek stropu dobře načasovaným granátem ve ventilaci.
Celý útok proběhl bez jediné chyby.
"To bylo až moc jednoduché," poznamenal Kondraki při pohledu na těla strážců. "Jack sice není voják, ale není hloupý."
Clef přikývl. "Pravděpodobně dal 963 jednomu z těch strážců."
"Anebo mezi nimi vůbec není." Všichni se ohlédli na Glasse. Mladý doktor si nervózně rukou pročesával vlasy.
Všichni čtyři se na sebe podívali. Kolem nich se rozezněl alarm.
Současnost:
Když Kondraki zahýbal za roh, oslepil ho oslňující záblesk světla. Plovoucí iluze kolem něj zamihotala, jak roj 408 ztratil několik svých členů. Dvakrát za sebe vystřelil pistolí a zastavil se, když uslyšel svého pronásledovatele zaúpět a padnout k zemi. Skladiště, do kterého se potřeboval dostat, bylo poblíž a jestli bude mít štěstí -
V tu chvíli kolem něj proletěl druhý záblesk světla, opět se zaříznul do hejna a nechal za sebou spálená tělíčka motýlů. Zahnul za další roh, přiložil svou zbraň k bradě strážného a rozptýlil jeho myšlenky a vzpomínky po stropě. To vše udělal, aniž by se na okamžik zastavil. Další strážce se na něj pokusil zaútočit zezadu. Kondraki vyskočil do vzduchu, ostrou otočkou se vyhnul další světelné střele a jeho vlastní náboj se zaryl druhému muži do beder.
Kdyby nechal někoho naživu, byla by to pro něj působivá podívaná.
Našel dveře, které hledal, naskenoval Halifaxovu kartu a vešel do laboratoře. Přesvědčil se, že dveře za ním byly dobře utěsněné. Prošel místností, zaraženému výzkumníkovi zasadil kulku do čela a z řady testovacích zkumavek vytáhl několik zelených lahviček a zastrčil si je do kapsy. Usmál se a v hlavě si znovu prošel zbytek plánu.
"Já na to mrdám," zamumlal si pod vousy, pokrčil rameny a přebil zbraň. Když už v tom jede, udělá to po svém. A bude se u toho bavit.
O jedenáct let dříve:
Glasse dostali jako prvního. Neprošel žádným bojovým tréninkem, takže když do chodby vrazili členové úderné jednotky, jen zvedl ruce nad hlavu a čekal, až se ho přestanou snažit zatlouct do země. Zaslechl, že když zadržovali Clefa, trvalo jim čtyři hodiny, než obešli všechny pasti, které nastražil kolem své kanceláře, a další dvě hodiny, než se jim ho podařilo vůbec dotknout. Imants strávil téměř dva dny zalezlý ve ventilační šachtě, než ho našli. Kondrakiho zadržení proběhlo překvapivě bez rozruchu. Našli ho ve své kanceláři, kde se zabýval papírováním.
Od svého dozorce se Glass dozvěděl, jak probíhala jejich přelíčení. Clefa odsoudili rychle, Kondrakiho jen o několik hodin později. Imantsův verdikt zazněl až následujícího rána, jelikož panovaly neshody o tom, jak moc byl do celé akce zapojen a do jaké míry ho ovlivnili jeho nadřízení. Přesto byl rozsudek pro všechny stejný: stáze na dobu neurčitou.
Glass seděl ve své cele a poslouchal kroky. Snažil se nemyslet na příběhy, které slyšel od ostatních lidí, kteří stázi zažili. Chladné sny; zamrzlé vzpomínky. Nikdy si nepamatovali, o čem snili, pamatovali si jen ten chlad.
Následujícího rána přišel strážný k jeho cele. Glass zvažoval, že by se mohl pokusit ho udeřit do hlavy a uniknout, ale věděl, že by se nedostal dál než dva nebo tři kroky od cely. Dovolil jim, aby ho spoutali, požádal je, aby se na sebe mohl podívat do zrcadla, a poté s dozorci po stranách vyrazil chodbou do soudní síně.
Uvítalo ho několik temných a rozmazaných obrazovek; obrnil se a vyslechl svá obvinění.
Současnost:
Kondraki slyšel kroky, které ho pronásledovaly. Takový byl háček v boji s někým, kdo správným způsobem telepatie byl prakticky schopen vytvořit úlovou mysl. A Nadace ten správný způsob znala, zvláště od doby, kdy odřízla mozky 182 a 116 a hrála si s nimi.
Vzal to malou zkratkou, i když věděl, že by neměl, ale Jack se mohl jít vycpat, jestli si myslel, že bude Kondraki dělat, co by bude Bright chtít. Vklouzl do jedné z údržbářských místností, místa, kde si zvykl se schovávat během posledních několika let, a hledal přístup k potrubí. Našel rouru označenou slovy "Hubení Škůdců", odšrouboval víčko a do hrdla nalil dvě z lahviček, které předtím ukradl. Pohlédl na třepotající se motýly kolem sebe, zamračil se a tiše si pro sebe zamumlal "Omlouvám se."
Obrátil se zpět ke dveřím a vykopl je. 408 vytvořilo iluzi, jak z nich vychází. Když se zleva ozvalo krupobití kulek, ušklíbl se. V podřepu se dveřmi prosmýkl, namířil zbraň a zasadil kulku do hrdla oběma střelcům. Když padali k zemi, všiml si symbolů Nadace visících kolem jejich krků. 'Jack,' pomyslel si.
Kondraki se rozběhl. Musí se rychle dostat k regulaci ovzduší tohoto sektoru, jinak bude celý plán zbytečný. Už to nebude trvat dlouho, už ne. Další zatáčka a pak už jen -
Kulka si prorazila cestu jeho stehnem, její dutá špička mu způsobila větší zranění, než by si přál. Kondraki narazil do pravé zdi a divoce vystřelil za sebe, zatímco jeho iluze vrazila do stěny nalevo. Vlekl se dál. Odtrhl rukáv své košile a pevně si ho ovázal kolem nohy. Téměř ji necítil a věděl, že není naživu dost členů 408, aby mohli zakrýt stopy jeho krve. Musel jednat rychle.
S námahou se sunul kupředu. Ušklíbl se, když dva strážci se symbolem kolem krku vysypali několik zásobníků do obrazu jeho mrtvoly. Mířil opatrně a beze spěchu, oběma hlavami prošel výstřel. Konečně se dostal do centra pro kontrolu ovzduší.
Místnost se příliš nelišila od tuctu ostatních, které byly rozesety po Oblasti-19, ale byly v ní ovladače, které potřeboval. Našel Stanici pro Hubení Škůdců, která tam byla od doby, kdy bylo 439 násilně neutralizováno. Naposledy se podíval na hrstku motýlů, která se třepotala kolem něj, a zadal sérii příkazů, která vypustila do vzduchu insekticid.
Za jeho zády se ozvaly dvě rány a z obrazovky se vysypalo sklo. Ze ztráty krve se mu zatočila hlava a spadl ze židle. Snažil se odplazit od stanice. Hromada kroků, které ho pronásledovaly, byla čím dál blíž.
Všiml si, že v pesticidu je cítit mírný nádech máty, a pousmál se. Motýli kolem něj umírali a spolu s nimi se vytrácely i iluze. Navzdory škrtidlu Kondrakiho noha stále bolela a krvácela.
"Neměl jsi sem chodit sám, Konny."
Kondraki vzhlédl k hloučku mužů. Všichni měli ve tváři ten samý výraz, všem kolem krku visel stejný medailon.
"Proč myslíš, že jsem přišel sám, Jacku?"
"Ty se teď snažíš blufovat?" Tři muži s přívěškem se přiblížili ke Kondrakimu a uštědřili mu kopanec do žaludku. Slyšel, jak se několik Brightů směje, když se umírající motýli snažili promítnout iluzi kolem těla postaršího umírajícího doktora. Pozvedl ruku a když si z čela sčísnul vlasy, vzhlédl ke svému protivníkovi.
"Kdy jsem ti naposledy lhal, Jacku?"
Jinde:
Imants zahnul za roh a hnal se chodbou tak nenápadně, jak jen mohl, ignoroval přitom kyselý, nazelenalý opar, který se valil ze stropu. Pokud poslední zprávy od jejich informátora nelhaly, balíček, který hledal, se nacházel ve druhé místnosti nalevo v Koridoru 23-B. Zatímco se všichni zabývali Kondrakim, nemělo by mu nic bránit balíček najít.
Otevřel dveře a pomalu vklouznul do místnosti. Pohledem zkontroloval obě strany, aby se ujistil, že zde na něj nečíhají žádná nečekaná překvapení. Ke své spokojenosti žádná nenašel.
Vykročil vpřed, aniž by si všímal dalších sirén, které se rozezněly. Pohlédl na červený disk, zabalil ho do kusu látky a zastrčil si ho do kapsy. O dvě nálože plastické trhaviny později místnost tryskem opustil. Díky Kondrakiho plánu měl dvě minuty k dobru, ale přesto chtěl být tak daleko, jak jen mohl.
Současnost:
Zelená mlha se začala rozplývat a Kondrakiho obklíčilo několik Jacků Brightů. Sledovali, jak krvácí. Davem energicky prošla černovlasá žena a s pohrdavým úsměvem se nahnula nad zraněného muže.
"Zestárl jsi, Konny, a zpomalil. Před deseti lety by tě nikdo nechytil."
Kondraki se ušklíbl. "Taky, že se to nikomu nepodařilo."
Žena se znovu usmála. "Asi máš pravdu. Je to vážně škoda. Mohl jsi Nadaci dobře posloužit, Kondraki, svým talentem. Nikdo kromě Clefa neměl víc potvrzených likvidací než ty. S našimi novými programy bys tu určitě znovu našel své místo."
"Tady už moje místo není hodně dlouho, Jacku."
"Ne, to není. Máš nějaké poslední přání?"
"Přání ne, ale mám na tebe jednu otázku," odvětil Kondraki a znovu se zvedl na nohy.
"To není přání," odpověděl Jack.
"Ale nemá to k tomu daleko. Zkus mi vyhovět."
"Dobře."
"Jsou tohle všichni?" zeptal se Kondraki.
"Cože?"
"Jsou tohle všichni?" zopakoval svou otázku Kondraki. "Opravdu jsi sem přivedl každou svou kopii, abys se mnou bojoval?"
Brightovy oči se zúžily. Oči všech Brightů se zúžily.
"Protože jestli jsi to udělal, Jacku, tak to od tebe bylo zatraceně hloupé."
Kondraki oběma rukama sáhl do kapes. Z jedné vytáhl svou zbraň, z druhé lahvičku plnou zelené kapaliny. Čtyřicet tváří zbělalo poznáním, pachu pesticidu si všimly až když letěla vzduchem zátka a obsah lahvičky se rozstříkl po Kondrakiho obličeji. Desítky očí sledovaly, jak se na zemi třpytí a třesou umírající motýli.
"Tělo je jen tělo, Jacku. Uvidíme se v pekle, ty zkurvysynu. S vámi všemi se tam uvidím."
Kondraki si přitiskl hlaveň ke spánku a zmáčkl spoušť. Ucítil okamžitou reakci 447 na kulku procházející jeho lebkou. A potom realita zmizela, neexistovala, zůstala jen její dohra.
O jedenáct let dříve:
"Nikdo z vás mě neposlouchá!" zaječel Glass s chvějícím se obličejem. "To není Jack Bright! Už to není on! Nestalo se to najednou! Je to jako položit jeden oblázek na pláž. A pak další a další. A najednou je celý břeh pokrytý kamením a ani jste si toho nevšimli!"
"Dr. Glassi, prosím uklidněte se. Očividně jste si prošel nějakým druhem psychického zhroucení-"
"Ničím takovým jsem si neprošel! Vy to nechápete!" zařval lámajícím se hlasem. "Není to celá jeho osobnost, není to ani její velká část. Je to několik palců z fotbalového hřiště. Ale brzy to bude horší."
"Každopádně jste spáchal vážný zločin, doktore, nemáte žádné důkazy a spolčil jste se s několika z našich méně… ovladatelných členů personálu, abyste nás přesvědčil, že jste nenaplánovali nic méně závažného, než další rebelii jako bylo Povstání Chaosu, jak usoudil Dr. Bright. Vzhledem k vaší rodinné anamnéze je logické, že-"
"Všechny důkazy, které potřebuji sedí támhle," zavřeštěl Glass ukazujíc na Brightovo současné tělo. "Jednu otázku. To je to jediné, co po vás chci. Jenom jednu."
Zdálo se, že obličej na druhé straně obrazovky se na chvíli zamračil, ale poté pokrčil rameny. "Dobře. Ptejte se."
Glass se zadíval na Jacka Brighta. Jeho oči se zúžily, jako by se snažily prohlédnout přímo skrz viditelně znepokojeného doktora.
"Jacku, po čem toužíš víc, než po čemkoliv jiném na světě?"
Bright vypadal překvapeně. Pousmál se, rozrušení z jeho obličeje vyprchalo. "Sloužit Nadaci."
Na Glassově tváři se objevil vítězoslavný úsměv. "To není pravda, Jacku."
Zpoza obrazovky se opět ozval hlas. "To by stačilo. Slyšení je u konce. K Dr. Brightovi chováme nejhlubší důvěru a podobné otázky na tom nic nezmění. Dr. Glassi, jste odsouzen ke kryogenické stázi na ne méně než třicet let."
Glass na obrazovku vytřeštil oči překvapením. "Cože? Vy to nevidíte? Neříká pravdu! Nevidíte, že nechce sloužit!"
Ke stupínku přešli dva muži, uchopili ho za obě paže a táhli ho pryč ze soudní síně, kterou se ozýval vzteklý Glassův řev přehlušující kakofonii cizích hlasů a šumu.
"ON LŽE! CHCE ZEMŘÍT, VY IDIOTI! ON CHCE PROSTĚ UMŘÍT!"
Když ho ukládali do kryogenické komory, stále křičel. Přímo naproti němu zahlédl Kondrakiho vězení. Na chvíli se na něm něco zatřpytilo, třepotající se křídlo. Glass byl překvapen jen na chvíli, potom ho pohltil led.
Současnost:
Kolem se ozývala plejáda křičících hlasů, avšak hezky tvarované ženské tělo pouze v tichosti leželo na zemi, jen občas vydalo zvuk zakašlání nebo dávení krve. Vrazi a zloději, násilníci a pedofilové, hrstka těch, kteří jen vkročili do špatné vojenské základny nebo do špatné místnosti. Většina z nich kypěla hněvem, někteří vztekle křičeli, když jim byla upírána nesmrtelnost, zatímco jiní hlasitě prolévali slzy. Ale někde hluboko na dně byl jeden z nich zticha. Cítil jen nevyslovitelnou a nezměrnou úlevu.
'Je to dobrý pocit, konečně umřít,' pomyslel si Jack.
Sledoval, jak hlasy postupně mizí, jako hvězdy, které zamrkají a zhasnou. Slyšel, jak jeden po druhém utichly a hluk se vytratil. Ostatní konečně odešli, konečně zmizeli, vítr je odvál jako smítka popelu. Poprvé po několika desetiletích se cítil znovu celý. Trvalo to neskutečně dlouho, ale zdálo se, jako by se to stalo najednou; a potom byl Jack sám.
Samota byla temná, byla chladná, byla překrásná. Příšerně překrásná. A pak to uviděl, zahlédl to jen koutkem oka, intenzivní zář přítomnosti té věci. Jediný bod světla, který se stále třpytil.
'Ne,' pomyslel si Jack. 'Do prdele. NE!'
Snažil se promluvit, ale nemohl. Tělo, ve kterém se nacházel, sebou zatřáslo, vydalo poslední, zoufalé zakašlání a umřelo.
O sedm týdnů později:
Prozatímní ředitel Gears seděl nepohodlně na židli, ale nedal to na sobě znát. Kondrakiho jednání učinilo Oblast-19 v dohledné době nepoužitelnou, alespoň dokud nebude nalezena protilátka na účinky 447-2, což bylo nepravděpodobné, takže bylo nutné přemístění. K tomu byl Gears navíc nejvýše postaveným žijícím členem původní vedoucí struktury Oblasti-19, což znamenalo, že bylo na něm ten obrovský nepořádek uklidit. Kdokoliv jiný by se pod tíhou Gearsových odpovědností zhroutil. Možná, že sám Gears na sobě cítil nátlak, ale nijak to neprojevil.
Za poslední měsíc se vypořádal s větším množstvím papírování než za celou svou kariéru. Část dokumentů sice předal Icebergovi, přesto byl ale denně zaplavován žádostmi, poznámkami o obnově zařízení a zprávami o úmrtí personálu. Dnešek nebyl jiný.
Prolistoval půl tuctu záznamů o znovunabytých objektech a dělal si poznámky, kolik z nich bylo nově neutralizováno a bude je potřeba přeřadit. Na spodu štosu papírů našel složku, o které si myslel, že ji v blízké době neuvidí. Byla to tlustá složka, plná poznámek o průzkumu a různobarevných lokacích. SCP-093. Status: Ztraceno, považováno za zničené.
Prohlédl si několik stránek o zkoumání objektu, které Bright nařídil, podle nich prognóza opravy vypadala slibně. S touto myšlenkou tiše složku zavřel, odložil ji a vzal do ruky záznam o posledním dnu Oblasti-19. Pár minut mu trvalo, než našel bezpečnostní přístupová data. Zjistit, že jeden z mnoha alarmů, který v ten den zazněl, patřil k výzkumné laboratoři 093, mu trvalo daleko kratší dobu. Navíc to byl jediný alarm, který se v daném sektoru spustil. Pomalu si dílky skládačky dal dohromady, povzdechl si a podíval se do další složky: "Záležitost Nalezení a Eliminace Zběhlého Agenta Imantse."
Zprávu si přečetl, podpisem na spodek složky potvrdil, že ji viděl, a poté zaškrtl políčko s nápisem "Zamítnuto,", jako odůvodnění uvedl potřebu v těchto těžkých časech zdroje Nadace využívat s rozumem. S trochou štěstí to zabrání, aby objekt našli dřív, než se Imantsovým novým zaměstnavatelům podaří jej zničit. Byl to pro něj dlouhý den a byl rád, že už je u konce, ale nebylo to na něm znát.
Gears se připravil hnědou složku odeslat a na chvíli se mu mezi obočím objevila vráska.
"Sbohem, Jacku."
Zhasl světla a opustil místnost.
Budoucnost:
Stébla pšenice se pomalu vlnila ve větru. Mrtvola mezi nimi by byla už dávno k nepoznání nebýt toho, že na tomto místě nebylo dost bakterií na to, aby jí mohly něco udělat. Po celé spodní části trupu se pod její kůží rýsovaly nádorovité výrůstky, některé z nich si prorazily cestu skrz. Výraz na tváři mluvil o tom, že dotyčný zemřel v agónii. I teď byla jeho oční víčka bolestivě sevřená, jeho zuby byly zničené skřípáním, ale přesto sebou jeho tvář čas od času zaškubala a ukázal se na ní výsměšný úšklebek, poslední pozůstatek muže, který ve svých posledních chvílích předal svou smrt nepříteli. Poslední zlomyslný kousek zlomyslného člověka. Tenhle byl ale zasloužený.
Nikdo neví, jak dlouho tam to tělo leželo, ale jednou se nad horizontem objevila bytost. Zvláštní stvoření bez spodní části těla plazící se po svých rukou, neuvěřitelně obrovské a neskutečně strašné. Přišlo to sem za pachem krve, něčím, co necítilo už řádku let. Jeho obličej, pokud se tomu dalo tak říkat, se skláněl nad pomalu hnijící mrtvolou, a očichával ji, možná ochutnával, ale jeho záměry nebylo možné rozeznat. Nebylo možné pochopit mysl takové bytosti, tak moc byla vzdálená od svých lidských kořenů.
K zemi se pomalu sklonila ústa, tělo obklopila a v celku pozřela. Na malou chvíli se stvoření přestalo hýbat. Ale v další chvíli zavylo-těžko říci, jestli bolestí nebo radostí. Tělo se prohýbalo a kroutilo, jak byly duše mrtvého světa přepisovány, nakonec po nich zůstalo jen jedno sdružené vědomí. Tělo narostlo do dvojnásobné velikosti, nekonečné utrpení miliard se stalo břemenem jednoho. Stvoření se otřáslo, když k jeho vlastní mysli přibylo nespočet dalších.
A na druhé straně zrcadla, těsně mimo dohled, zůstává Jack Bright, uvězněn navždy mezi realitami.
Čeká. Hnije.
Spřádá své plány.