Nesmíte ztratit trpělivost
čekat
čekat třeba celou věčnost
Čas čekání
však není nijak úměrný
kvalitě obrazu
- Jacques Prévert
Březnová sobota, podvečer. V malém krámku na Žižkově se vším od akrylových barev po nitrolak sedí Daniela za pokladnou, chattuje, pije kávu, navíjí si bezděčně na prsty vytahané nitě rukávu svého pleteného svetru. Je jí třiadvacet, žvýká tři žvýkačky najednou a z nudy zapomněla počítat minuty do konce směny.
Čelný představitel své generace, zabředne občas její zvídavá mysl do úvah hluboce filozofické povahy; který ze dvou seriálů, jež sleduje na Netflixu současně, si dnes v noci zaslouží větší díl její pozornosti, jak se vyhne čtvrtečnímu obědu s matkou, prodávala by temperové barvy, kdyby byla dokončila svá bakalářská studia francouzské literatury a speciální pedagogiky? (a ačkoliv obraz Daniely, který jsme vykreslili, se může zdát až nepatřičně nelichotivý, budiž jí ve věčné slávě Boží přičten ke cti fakt, že téměř vždy došla k závěru, že by tomu tak bylo).
Z transu ji vytrhne zvonek nad dveřmi - v tuhle dobu? Do výtvarných obchodů chodí na rozbřesku noci jen dva druhy lidí: podnapilí turisté v naději, že dveře nadepsané "BARVY LAKY" jistě skrývají trafiku a skýtají všechna její neřestná potěšení, nebo mladiství hejskové, lidově též vandalové, nakupující barvy v plechovce po 149 korunách za kus a mizející v noci jako stíny v mlze doprovázeni nečestnými úmysly.
Dveře se otevřou docela a do uličky nízkých regálů vkročí existence, v níž je cosi od obojího, a něco třetího, jakési tajemství, jedna z těch pouličních podivuhodností, které se zkrátka musejí zažít a o nichž se nesvědčí dozvědět z pouhého vyprávění.
Daniela zapomene žvýkat; toho muže zná. Je tím nejbližším, co se blíží pojmu "stálý zákazník". Pohled jí krátce oplatí, načež se vydá k regálu po své levici, plní si tašku plechovkami. Nákup je krátký a metodický, výsledek je pokladní prakticky předem znám.
Čtyři plechovky bílého laku na vany ve spreji, po dvou plechovkách několika křiklavých odstínů značky PRISMA COLOR, dvě plechovky kobaltové modré značky CHALK (rovněž ve spreji) a jedna plechovka nitrolaku.
Přistupuje k pokladně a Daniela si jej krátce prohlíží. Mladý, snědý, nedbalý, typický pouliční umělec grázl, označující po psím způsobu veřejná prostranství a mizející záhy jako hřbet toulavé kočky ve světlíku. Tak typický, tak tuctový, snad jen… když bere plechovky do ruky, je v jeho dotycích taková zvláštní něha, skoro až péče, opatrnost, jakási rozmýšlivost, která, ačkoliv téměř nepostřehnutelná, jej neodmyslitelně staví kamsi stranou těch pravých sígrů, kterým je doopravdy všechno jedno.
A ještě jedna věc, které se Daniela diví už poněkolikáté. Jelikož není co ztratit, po chvíli váhání opět uvede žvýkačku do klidu a promluví na vzdalující se záda: "Můžu se zeptát?"
Záda se zastaví. Mlčí a vyčkávají.
Daniela mlčí s nimi. Jednoduše ztratí chuť v konverzaci pokračovat a přeje si strávit poslední momenty směny obvyklým způsobem. Záda však dále stojí nehybná a jejich majitele lze za daných okolností už jen těžko nechat čekat.
"Vy jste nějaký umělec, žé?"
"Hmm."
"Malujete na zdi a tak, proto tolik barev, žé?"
"Hmm."
Daniela na chvíli znervózní. Bylo to tu: kritický moment.
"Nó, chtěla jsem se zeptat," zatímco se jí zvědavost v mysli přetváří na otázku a ta ve slova, probouzí se v jejím hlase záchvěv dávno opuštěné upřímnosti, "víte, nedává mi smysl, proč si kupujete ten bílý šmejd na vany za pár korun a k tomu ten modrý Chalk, který, no víte, stojí osmkrát tolik?"
"Protože," odpoví muž po chvíli a natočí se tak, že mu Daniela vidí do obličeje, ale ne docela: "každý umělec, milá slečno ví, že na modré barvě… se šetřit jednoduše nesmí."
A jelikož další otázky nepřicházejí, bez dalšího slova odejde.
Daniela osaměla. Jistou chvíli přemýšlela, co tím myslel, zda krátký rozhovor, který právě vedla, nebyl důležitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Když chvíle uplynula, žvýkajíc, došla k názoru, že tím nemyslel vůbec nic.
Umíš si skutečně všímat věcí?
Tím nemyslím takové to "jako" všímat, zaznamenávat si v hlavě věci, co vidíš, když jedeš do práce nebo třeba ze školy, jako když škrtáš na nákupním seznamu, bloudíš od regálu k regálu, aniž by ses snažil zjistit, jestli mezi věcmi, které kupuješ, je nějaký vztah.
Nemyslím ani to naučené, vyumělkované všímat si. Spojovat věcí náhodně, hledat souvislostí, kde žádné nejsou. Děláš to a připadáš si, jakobys sežral Šalamounovo hovno, ale popravdě si prostě nechceš připustit, že si ničeho nevšímáš. Jsi vlastně ještě větší netvor než ti, co si prostě jen nevšímají a ani o tom nevědí.
Když teda jedeš z práce, co vidíš? Lidi. Strhaný lidi. Stejně marné jako ty sám, jen náhodou jdou na druhou stranu. Mají ohnuté hřbety, vnímáš? Vypadají jako muly, voli, nebo při troše krasomluvy dokonce i koně.
Všímej si, když je koní hodně, je z toho stádo. Ale když je hodně lidí, je z toho katastrofa. Všimnul by sis?
A pokud teda nebloumáš bezcílně, budiž, jdeš třeba domů, co ještě vidíš kolem sebe? Chodník? Ne, dneska se na něj nedívej - na nebe ani nemysli. Je tuze krásný, ale ještě nejsi hodnej se dívat tak vysoko. Co kolem? Všímáš si?
Zeď. Zeď z cihel, zeď z plechu, zeď ze skla, zeď z drátu, zeď z hlíny. Aha! Co tahleta? Všímej si. Počmáraná zeď.
Poučunější by asi řekl graffiti. Pouliční umění. Nové není, je ale stále moderní. "Ulice je plátnem chudých", víme? To řekl poučenej člověk, osvícenej pán, velký muž, kterej si uměl všímat věcí. Tenhle učenej pán by se dále ptal: "Co nám dílo může prozradit o umělcově podstatě?" A dále by se, a to je nejdůležitější, zeptal: "Co nám může o umělcově podsatě prozradit volba plátna?"
Je to zvláštní, říkat zdi plátno. Ačkoliv, tak zvláštní zase ne. Není to tak dávno, co jsme ryli do hliněných tabulek a nebude to ani tak dlouho, co budeme všechno klepat do telefonů. Teď jsme ale stále v době, kdy se kreslí po zdech. A musíme prostě připustit, že zeď je plátno, bez hašteření o tom, jestli je to dobré nebo špatné plátno.
Proč? Protože bez plátna to přece není žádnej obraz. Jakto? Lidi, co si věcí nevšímají, chodí čučet na Monety do galerií. Že tomu za mák nerozumějí, to jim nevadí. Protože i při svý omezenosti si můžou být jistí, že se zkulturňují, že se dívají na obrazy. Protože jsou v galerii a protože jsou na plátnech.
Ty si taky věcí nevšímáš. A proto stejně jako oni, když půjdeš kolem týhle zdi, neuvidíš obraz. Protože nechápeš, že zeď je plátno. A protože zeď není plátno, teda čmáranice na zdi bude navždycky jenom čmáranice na zdi. Protože ti nikdo neřekl, že to je obraz, nebo protože není v galerii. Ale hlavně proto, že si prostě neumíš všímat věcí.
V Praze narazíte na nejrůznější podniky. Voňavý a měkký místa, kde vám voňavý a měkký holky slibujou prožít vaše nejdivočejší sny, zaplivaný pajzly, kde vás jeden pohled vrženej ve špatnou chvíli špatným směrem může stát všechny kosti v ruce, podivný místa na periferiích, kde vám cizí vysmátí dědci natočí do zaprášenýho tupláku Starobrno.
Dobře je znám, protože musím; ty špatný místa, kde policie nevládne, kde vám děsnej pach černýho kouře vžene slzy do očí, kde vás nahý dítě bodne do lýtka kvůli peněžence a vrátí se ke hře a kde jsou na mapách pro turisty místo názvů ulic jen jakýsi nesmyslný čísla a šipky směrem ven. Nejsem původem z podsvětí, ale strávil jsem v něm dost času. Možná ne dost, abych pochopil, určitě ale dost, abych nezapomněl.
Hniloba prosakující na povch skrz chodník kolem mě kroužila a pak mě bez skrupulí povalila na záda. Podíval jsem se té uslintané černotě do očí a ona řekla:
"Promiňte, pane, budete si přát ještě něco?"
Pološero. Cigaretový dým ve vzduchu a šumění tak pětatřiceti různých konverzací všude kolem. Vzhlédnu. Servírka nade mnou. Mladá. Hezká, takový ty krátký kudrnatý vlasy, zuby rovný a bílý, cení je, když opakuje otázku. Ten úsměv je upřímnej. Asi si práci a společnost štamgastů vážně užívá. Nebo…
S díky ji posílám pryč. Třu si spánky. Kde jsem to jen byl? Jak jsem mohl takhle vypnout? Že bych si nevzal prášky?
Sahám si do kapes. Zbytečná práce. Už půl druhýho roku žádný neberu.
Zkoumám stůl před sebou. Stůl pro jednoho. Jeden z mála. Nedopité pivo. Napůl dokouřené cigarety v popelníku. Napůl dokouřená cigareta v nedopitém pivu. A taky… najednou je jasno.
Specialita podniku.
Dodnes nevím, jestli je to drink, jídlo nebo prášek, co si člověk pošle nosem skoro až do mozku. Vím jen, že když si ji objednáte, je to jedno, co to je, na kratičkou šťastnou chviličku je jedno úplně všechno a vy se cítíte svobodný, jako člověk v ráji, předtím, než vymysleli daně, psychózu, plešatění, parodontózu a rakovinu tlustýho střeva, zkrátka jako ten nejfantastičtější tvor pod sluncem, dokud trip neskončí a kocovina vám přitluče čelní lalok na kříž a vyvrhne mu střeva.
Říkáte si, ne, Slibujete si, že už nikdy, ale stejně se vrátíte, v tom je závislost nejhorší, v tom masochismu, jako když ženatej chlap ojíždí cizí ženskou, navzdory tomu, jak se cejtil předtím a bez ohledu na to, jak se bude užírat potom, zkrátka jenom aby si připomněl, jak skvěle mu je, když se TO děje.
Snažím se si urovnat myšlenky. Za zbytkem piva je dárek. Sklenice s vodou a rozpuštěnou šumivou tabletkou. Servírka. Všimla si. Pomohla bez vyzvání, bez váhání. Je to světice. Je to můj anděl. Musím jí nechat lepší zpropitný než posledně. Teď se ale musím soustředit.
Žižkovská Díra. Neznám místo, které by se víc hodilo ke svému jménu: jak rádi do ní ti mladí pitomci skáčou. Říkají si umělci. Rozhlédnu se kolem.
Nikdo neprodává svoje zákusky a nikdo nejde na nože. Jen sedí a spokojeně mlátí hubama. Někdo dokonce stojí na pódiu. Dneska žádná mladá zpěvačka; postarší pán listuje poznámkama. Vypadá nervózně, ale to určitě ne z toho, že by byl středem pozornosti - nezdá se, že by ho někdo poslouchal.
Beru si sklenici a celou si ji leju do hlavy. Nikdo nejde na nože, přesto se nesmím příliš uvolnit. Problém umělců je, že nikdo přesně neví, po čem pasou. Kurvy jdou po penězích a lžou vám vždycky. Kariérní sígři jdou po penězích taky, ale chtějí se sem tam i pobavit, a hlavně neumějí lhát. Některý umělce peníze ale zjevně nerajcují vůbec. Za každou lží, která se dá prokouknout, stojí někdo, kdo si chce namastit kapsy. Pokud na tohle nejsou, jak poznáte, že vás nelakují prostě jenom proto, že je to bere? A jak zjistit, co chtějí?
Asi musíte být umělec, abyste věděli, co to je, co vlastně umělci chtějí. Nebo to možná je základ umění: uvědomit si, co musíte chtít, co chce každý jiný umělec na světě.
Chlápek na pódiu dopovídá a jde dolů. Jen moje servírka mu s vyceněnými zuby tleská - doopravdy to musí být anděl.
Prohlížím si okolí, tentokrát pořádně. Lidi v Díře můžete bezpečně rozdělit do tří kategorií: posh starší páni, který si vyměňují albumy a kouří doutníky. Mladí hejsci, kteří si vyměňují fotky, některý dokonce melou o škole. A lidi, kteří mají k umělcům daleko: grázli středního formátu, kterým vyhovuje, že se Díra nedá najít, pokud nevíte, jak přejít práh. To na prášek nadrcený svinstvo, který si po stole posílají oni, určitě žádný umění není.
Hledám dál a vidím ho. Ksicht. Kvůli tomu ksichtu tu dnes sedím. Ten ksicht je moje jediná práce. Sedím a vypaluju mu do tváře pohledem dvě díry. Jde to moc pomalu.
Ksicht vstává. Není u stolu sám, omlouvá se, zubí se - musí na pány. Jdu taky, koneckonců proč ne.
…
Stojím na pánech a suším si ruce. Obvykle to nedělám. Obvykle ale taky nepotřebuju být zády k umyvadlům, aby ksicht jdoucí kolem mě nepoznal můj ksicht. Ne dokud nepřijde čas.
Suším si ruce a sekundy se vlečou, vlečou se přímo úděsně, mám chuť ten sušič rozbít hlavou, třesu se, stojím… Je za mnou.
Myje si ruce, myje si i zápěstí - čistotnej fekál. Přistoupím k němu docela blizoučko a skoro zašeptám: "Maestro?"
Otočí se bez známky překvapení nebo úleku. Dokonce beze známek toho, že by mě poznal. Nepoznává můj hlas ani ksicht, tak zvednu ruku. Tu pěst pozná podle tetování. Ztuhne. Rychle dýchá a poulí oči. Poulí oči směrem ke dveřím.
"Dělej," myslím si. "Zkus to, no tak. Prosím." Jakoby napovel sebou škubne. To stačí.
První rána vždycky stojí za to. Musíte vyzkoušet, jak pevný postoj má ten, kdo ránu dostává. Musí se tak trochu hádat. Většinou je to zbytečně silná rána. Tahle to pravidlo potvrzuje a ksicht políbí zem. Nechám ho vyskočit na nohy. Po druhé ráně nevstává. Skláním se nad něj a přidávám třetí, čtvrtou, sedmou, jedenáctou, dokud už jen neleží.
Bestie uvnitř mě, démon, který ovládá každého ze staré čtvrti, se otřásá smíchy. Prosí mě, abych ho pustil za volant. Tehdy podruhé v životě - mu vyhovím.
Beru jeho hlavu mezi prsty, něžně ji zvedám, pak krk, pak celé jeho tělo, skoro nic neváží, celé jeho tělo visí za hlavu. Stejně opatrně s ním popojdu blíž k umyvadlu a když ji o něj rozmlátím, až to, co bylo uvnitř, je na stěně, na umyvadle, na mě, je to skoro až láskyplný. Poetický. Napadá mě, že jsem možná taky tak trochu umělec.
Démon řve v extázi čiré krvežíznivosti. Dnes vzal život. Chce víc. Sbírám síly a jen tak tak ho úpějícího zatlačím do stok, odkud přišel.
Umyté ruce si tentokrát nesuším. Nechávám servírce velké zpropitné, stále se andělsky zubí. Přemýšlím, co z toho úsměvu zbyde, až se budou dnes vymetat pánské hajzly.
Vycházím do noci. Místo hvězd mě vítá zvláštní předtucha, nebo spíš volání. Volání domova. Není už kam jít, proto poslechnu.
Jdu. Překročím práh. Jdu.
Pryč. Do špatné čtvrti. Do bláta a kouře. Do bezpečí.
