Rozhovor PH-SC-TAN-45-1903

Vyslýchaný: Agent Sarah Crowelyová

Vyslýchající: Dr. ███████

<Začátek záznamu, ██.██.1903>

Byla mi zima. Byla tma. Seděla jsem v tom stísněném prostoru už bůh ví, jak dlouho. Otevřel dveře a místnost zaplavilo světlo.

Dr. ███████: Dobrý den, Sáro. Pojďme si promluvit.

Agentka Crowleyová: Děje se něco? Byla jsem při posledním prolomení moc drsná nebo…?

Dr. ███████: Ne, ne, nic takového. Jen potřebujeme pár věcí pro záznamy.

Agentka Crowleyová: Tak… dobře. Co potřebujete?

Odvlekl mě ven z místnosti a já křičela přesně tak, jako po mě vždycky chtěli. Měla jsem publikum.

Dr. ███████: Potřebujeme výpověď o vaší dřívější situaci, ve vašich slovech. To je vše.

Agentka Crowelyová: Proč? Mojí historii znáte.

Dr. ███████: Máte pravdu. Se vší upřímností, tohle už je jen byrokracie. Ale člověk nikdy neví, nějaké detaily nám mohly uniknout. Neublíží se ujistit.

Agentka Crowelyová: Asi ano… Ale není toho moc o čem mluvit.

Otevřel dveře mojí klece a odvedl mě do baru. Přede mnou stál muž. Vysoký, tlustý, opilý. Nahlas se chvástal tím, co všechno mi udělá. Smál se mi do obličeje.

Byl přesvědčený, že zrovna on bude ten výjimečný. Bála jsem se. Rozběhla jsem se proti němu.

scp-location3.jpg

Nahlášená lokace:
████████; New York, New York, ██.██.1903

Dr. ███████: Zkuste to.

Agentka Crowleyová: No, jako malé dítě jsem byla adoptovaná, spíš unesená, jakkoli tomu chcete říkat. Byli to dva chlápci, E████ a T█████ Crowelyovi. Byli to bratři, společně provozovali nějakou arénu pro zápasy. Nevím jestli to bylo legální.

[pauza]

Spíš ne.

Nebyla to zrovna hezká situace. Chovali se ke mě spíš jako ke vzteklému psovi než jako k dítěti.

Dr. ███████: To mě mrzí. Mohla byste zajít trochu více do detailu, prosím?

Agentka Crowleyová: No, nevím co vám na to mám říct.

Šla jsem mu po nohou. Jeho váha ho zradila když jsem je podkopla. S ránou spadl na zem a já ho chytla za záda.

Publikum řvalo. Chtěli krev.

Dr. ███████: Zkuste to.

Agentka Crowleyová: … Učili mě bojovat tak dlouho, jak si jen dokážu vzpomenout. Říkali mi "Šikmooká Bestie" jako by to byl nějakej pitomej cirkus. A pak mě hodili do ringu, abych bojovala se dospělými chlapy. Bylo mi sedm.

"Dítě sněhu z barbarského severu Mongolska" měli za slogan. Nebo nějakou podobnou sračku. "Přistupte a vyzvěte ji, pokud si troufnete."

Dr. ███████: Ale… Vy pocházíte z Japonska, že?

Agentka Crowleyová: Jo. Narozená v Musashi, vyrůstala jsem tady. Trochu mě překvapuje že to víte.

Každopádně bylo očividně snazší prodat bandě ožralů čínskou příšeru než japonskou příšeru. Kdo by to řekl?

Dr. ███████: Hm. Takže vám bylo sedm let, když jste začala bojovat?

Agentka Crowleyová: Ano. Tedy spíš myslím. Je to můj nejlepší odhad. Mohlo mi být osm, devět, klidně i deset. Nezapomínejte, že to bylo snad před kolika… patnácti lety? Neměla jsem tou dobou žádný koncept času, takže to je celé jedno velké "já nevím".

Dr. ███████: Dobrá, prostě to vyznačím jako "nejasné". Jak se vám tedy podařilo přežít? Říkala jste, že jste bojovala proti dospělým mužům? Jako malá dívka?

Agentka Crowleyová: Jo. A pokaždé jsem vyhrála.

Dr. ███████: Pardon, co prosím?

Sáhla jsem mu okolo hlavy a šla mu po očích. Když jsem mu ukousla ucho, začal se svíjet na podlaze a snažil se mě setřást. Kus jsem vyplivla a znovu se mu zakousla do krku. Skončil, když mu moje ztvrdlé nehty rozmáčkly oči.

Agentka Crowleyová: Většinu jsem umm… vyhrála já.

Dr. ███████: J-jak?

Agentka Crowleyová: Sama nevím, prostě se mi to povedlo.

Dr. ███████: Jen se mi zdá trochu obtížné tomu uvěřit.

Agentka Crowleyová: Prostě… jsem se snažila.

Odhodila jsem ho a začal se slepě sápat pryč. Smrděl jako sračky. Moje ruce byly celé rudé. Než jsem stihla protestovat, bratři mi okolo krku utáhli smyčku na tyči a vedli mě zpátky do klece.

Moje práce byla hotová, ale já jsem ještě neskončila. Spolkla jsem svůj strach a zaútočila.

Dr. ███████: Sáro, uvědomujete si, jak šíleně tohle zní?

Agentka Crowleyová: Nevím, co vám na to mám říct. Víte vůbec, jaké věci jsem tehdy dělala?

Vyhazovala jsem je z ringu a lámala jim záda. Házela jsem s nimi o zem a vydrápala jim oči. Plivala jsem a kousala části jejich obličeje naostřenými zuby. Proto jsou… Proto mám takové ruce… spálené…

Dr. ███████: To je v pořádku, Sáro. Nemusíte-

Agentka Crowleyová: Ne. Nemůžete mi tohle udělat a pak čekat, že prostě přestanu. Každou noc mě hodili do tý zasraný klece. Hodili mě tam, chytili mě za ruku a drželi mi prsty nad svíčkou, abych měla nehty tvrdý jako kámen. A pak mi je bez milosti brousili pilníkem, jen abych mohla bojovat. Skoro. Každou. Noc.

A víte, co byla ta zasraně nechutná část? Donutili mě si to užívat. Trhat lidem maso byla ta jediná "interakce" s lidmi, kterou jsem kdy měla. Můj život byl buďto "klec" nebo "boj". A dávala jsem si sakra záležet, abych bojovala dobře, protože jsem to pak v kleci měla jednoušší.

Tyhle věci… zničí vás to. Kurevsky vás to zničí… Můžu odejít? Nevím co víc byste ještě mohli chtít.

Vytrhla jsem mu tyč z rukou a rozběhla se. Do jednoho jsem narazila a probodla ho s ní. Vysoukala jsem svůj krk ze smyčky a s druhým udělala krátký proces. Publikum se rozuteklo. Běžela jsem.

Byla jsem volná.

<Konec záznamu>
Závěrečná poznámka: Před návratem do služby se Agentka Sára Crowleyová přihlásila na pozici v terapeutické skupině Oblasti-45, kde nahlásila postupně se zhoršující psychické zdraví, včetně časté konzumace alkoholu. Bylo zváženo přeřazení, agentka však ve své pozici zůstává efektivní a začíná vykazovat známky zlepšující se psychiky.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License