Dr. Jenkins se místo svého pokoje probudil ve světě, který byl jakousi příšernou směsicí Alenky v říši divů, SCP Nadace a Letiště Václava Havla. Protřel si oči a rozhlíd se kolem sebe, aby jakože zjistil, že je obklopenej mluvícími zvířaty. Byl tam bílý králík, kterej byl přesvědčenej, že je SCP třídy Safe, kočkou Šklíbou, která neustále mizela a objevovala se na náhodných místech a samotným Václavem Havlem, kterej na všechny okolo mával. Mimo to se tam zjevila i skupina létajících prasat, která se proměnila v memetickej hazard a způsobila, že každej, kdo je viděl, byl posedlej slaninou těch prasat™. Dalo by se to přirovnat k nějakýmu strašnýmu LSD trip snu. Nemohl prostě uvěřit tomu, co vidí. A vzhledem k jeho výrazu nemohl uvěřit ani tomu, co právě slyší. V pozadí všeho podivného začla hrát nějaká zdeformovaná verze písně "Honky Tonky Blues" z gramofonu. Vysvětloval si to tím, že mu museli ti byrokrati ze shora dát něco do pití, ale zároveň si to začal trochu užívat. Třeba v tomhle světě bude už po zbytek svého života. Možná že zrovna on by si to užíval. Kočka Šklíba na něj rychle promluvila.
„Támhlentím směrem,“ mávla kočka, „bydlí Jack. A támhlentím směrem,“ mávla kočka ještě jednou, „je společnost byrokratů. Jdi si, kam chceš, obě strany jsou na hovno.“
Rozhodl se, že navštíví Jacka, protože představa že i v tomhle snu bude muset poslouchat rozkazy těch neetickejch hovad pro něj byla nepřípustná. Předtím než sešel na malou lesní cestičku k Jackovi ze podíval za sebe, jestli tam pořád něco vůbec je. Ale mával na něj jen Havel. Sešel na malou lesní cestičku a vydal se na cestu. Na malé louce po asi 3 minutách chůze se Dr. Jenkins setkal s nejrůznějšími podivnými tvory. Byl tam čajověj dýchánek pořádanej skupinou vnímajících konvic s odznáčkem "Schválil Kondraki", které zřejmě vedly vášnivou diskusi o zadržovacích procedurách. Byla tam i bouda a v ní, podle slov Šklíby, „velkej hnusnej čokl,“ kterej na sobě měl obojek s nápisem "SCP-682" a neustále se snažil sežrat každýho, kdo mu stál v cestě. Šklíba Dr. Jenkinsovi řekla, že se všechny konvice se shodli, „že to je prostě kurva nechutný.“ Nakonec přišli ke zdroji tohodle divnýho snu. Nebyl jím nikdo jiný než Dr. Jack Bright, kterej stroj s cedulkou "Opovaž se na to hrábnout, hajzle (-Pro Jacka)" používal k vytváření anomálních dortíků, který měly schopnost proměnit každýho, kdo je sežral, v cokoliv na co zrovna mysleli. Dr. Jenkins tomu nemohl uvěřit. Ze všech lidí, kteří mohli v tomhle světě způsobit chaos, to musel bejt právě tenhle hajzl. Ale i přesto ihned věděl, co musí udělat. Odstrčil ho od stroje. Vytáhl z něj jeden z dortíků a hodil to Brightovi do ksichtu.
„PROBOHA JÁ TO MÁM NA JAZYKU CO TO JE-“ Stihl z posledních sil vyřvat na Dr. Jenkinse, předtím než se proměnil na všemocný uvědomělý kanón motorových pil. Všechno rázem zčernalo.
Konečně se sebou cuknul a vstal z postele. Uvědomil si, že to opravdu byl jen nějakej psycho blbej sen. Oddechl si. „Lmao co to jakože bylo“. Zapnul počítač a šel hrát solitaire. Ale najednou zase uslyšel ten gramofon. Havla. Šklíbu. Místnost se rozpadla a někdo na něj zařval „LEEEEEEROOOOOY JEEEEENKIIIINS“ a běžel ho bodnout. Však to znáš. Prostě ten nudnej život vědce v Nadaci.
(Dr. Jenkins by vám všem chtěl hodit svou ilustraci do tohoto článku, ale je tam pořád zaseklej, takže nemůže… prostě.. představ si, že si nějakej obrázek viděl, jo?)