Než stihl Ed něco dodat, hudba utichla spolu se zbytkem podniku. V tu chvíli mu bylo lehce trapné dál trvat na svém, přičemž byl i lehce zvědavý, co se vlastně děje. Vyšilovat může i později.
Reflektory zamířily na stage, odhalujíc tím levné klávesy a staromódní mikrofon, vzhledem připomínající ty typické jazzové z padesátých let v Americe. Ten kontrast ho nepřestával udivovat, stejně jako fakt, že reflektory se pohybovaly bez jakékoliv vnější pomoci, přičemž nevypadaly, že by byly tak moderní, aby to dělaly automaticky. Asi nějaké kouzlo, pomyslel si. Standardně by byl dost cynický, ale vzhledem k nedávným událostem tomu tak nebylo.
Zrak přihlížejících se upíral na velmi malou dívku, pravděpodobně na druhém stupni základní školy, jak postupuje směrem k mikrofonu. Není na tohle moc mladá? usmyslel si Edward. Dívka pomalu kráčela pódiem, přičemž lehce nervózně pokukovala po publiku. Když konečně došla na určené místo, byla příliš malá na to, aby mohla volně mluvit do mikrofonu, takže se pokoušela vyskočit, aby aspoň pozdravila podnik. Moc jí to nešlo, takže šly slyšet jenom dopady jejích tenisek na dřevěné pódium. Pár opilých velikánů se nahlas zasmálo, za což obdržely nepříjemné reakce od jejich poloviček a přátel s občasně prohozenými frázemi: "Aby ses nejebl cestou ven o futra, kreténe."
Po několika trapných minutách přiběhla punkově vypadající barmanka se stupínkem. Lítostně se omluvila mladé dívce stojící vedle mikrofonu, která jen pobaveně mávla rukou a něco poznamenala. Barmanka se lehce pousmála, zřejmě stydící se i za slečnu samotnou, a utekla pryč z pódia za vrzavých zvuků dřevěných prken.
Mladá slečna konečně promluvila: "Zdravím vás tu všechny v Díře! Mé jméno je Sabina a s mým kámošem ze školy tu máme pro vás menší koncert našich oblíbených songů, tak doufám, že se vám budou líbit!" Dívka byla podle hlasu mnohem starší, než Ed zprvu předpokládal, takže na pódium zíral poněkud překvapeně. Pokoušel se ji podrobněji analyzovat, aby odhalil její skutečný věk, ale moc mu to nepomohlo. Dva copánky upletené z jejích světle žlutých vlasů ho pouze utvrzovaly v prvotním dojmu, pokračujíc v polo zmateném a překvapeném výrazu. Vojta, taktéž sledující představení mladé slečny, si Edova zmatení všiml a lehce se pousmál: "Úplná lolitka, co? Chodí do ročníku pode mnou, takže je mnohem starší, než vypadá. Předpokládal bych, že ji je kolem dvacítky, stejně jako tady Lucy. Když nad tím tak přemýšlím, ta by mohla něco vědět", řekl a otočil se na opodál stojící barmanku. Oba dva ji začali ignorovat od začátku představení, což ji pravděpodobně lehce iritovalo, a tak šla konečně obsloužit čekající zákazníky. Soustředěně míchala různé drinky a nápoje, jako by si chtěla vykompenzovat ten čas, co strávila povídáním si s Edwardem a Vojtou. Ten na ni mávl, na což zprvu nereagovala, ale opodál stojící barmanka si gesta všimla a zaklepala na Lucy, gestikulujíc ji, že to za ní vezme. Lucy dočepovala pivo a vyrazila jejich směrem.
"Co potřebujete, hoši?" zeptala se zvídavě Lucy, skrývaje svou radost z opětovné interakce se sedící dvojicí. Bylo docela zvláštní, že i přes to, že ji oba před chvíli naprosto odbili, byla stále milá, projevujíc tím zájem o Eda či Vojtěcha.
"Neznáš tu holku? Jestli s tebou nechodí do třídy nebo tak nějak," zeptal se Vojtěch. Edward se na chvíli zamyslel nad faktem, že je Lucy také studující umělkyní, ale asi by ho to nemělo moc překvapovat. Vysvětlovalo by to kupříkladu její blízký vztah s Vojtěchem. Jak blízký neměl tušení, ale z hloubi duše tak nějak doufal, že pouze přátelský. Zpěvačka na pódiu se mezitím bavila s publikem.
"Co? No jasně, to je Sabča, sedí vedle mě v hodinách historie umění. Moc toho nenamluví a v hodinách si spíš jen píše do notesu nějaký transkripce či co. Ale nedávno za mnou zašla s tím, jestli si tu nemůže zazpívat, tak jsem jí to tu domluvila. Zajímalo by mě, co dokáže, pokud jde o To umění."
"To je tak jednoduchý si tu domluvit koncert? Prostě si to vyžebrám u tebe?"
"Tak za prvý, ona chodí na hodiny zpěvu, takže ji dokážu zrovna v tomhle věřit, nehledě na to, že mi dokonce nabízela její zvukovou nahrávku. Za druhé, šéf měl zrovna dneska volno v harmonogramu kapel a přišlo mu jako dobrý nápad ozvláštnit ty paskvily, co tu normálně hrajou. A za třetí, s tím tvým kvílením bych tě nepustila ani k táboráku, natož na pódium."
Vojta, vyvedený z míry Lucyinou urážkou, se otočil ke své lahvi Plzně a s nesrozumitelným mumláním se pomalu napil. Ed se pousmál a řekl: "Kamarádi až za hrob, co?"
"Si piš! Tohohle ochlastu jsem potkala první den školy, jak naprosto pod obraz mířil do hodiny keramiky. To se mi teda aspoň snažil říct, když do mě nevědomky narazil a snažil se mi nějak omluvit. Mně hodina začínala o něco později, tak jsem si řekla, že se o něj postarám. Do dnes si říkám, že kdybych nebyla tak blbá, tak bych měla o jednoho opilce míň," odpověděla pobavená Lucy, na což Vojta zareagoval ještě víc podrážděným pohledem.
Edward se chtěl v jejich minulosti nimrat dál, ale Lucy upozornila na zpěvačku, jež právě končila povídání si s publikem, takže se všichni otočili směrem k pódiu včetně lehce uraženého Vojty.
Na pódium znenadání přiběhl muž s dlouhými vlnitými vlasy a plnovousem, pravděpodobně se zdržíc, neb s lítostným pohledem se podíval na zpěvačku a řekl něco, co se podobalo omluvě, avšak nikdo mu tak úplně nerozuměl. Sabina byla po krátkém povídání s novými fanoušky vyrelaxovaná, takže opět jen mávla rukou a poukázala na opodál stojící klávesy, ke kterým si sedl. Měl na sobě otrhaný svetr a ošoupané džíny, což mu jen dodávalo na vzhledu tuctového hipíka ze sedmdesátek. Je vcelku možné, že se jednalo o požadovaný efekt, ale Ed si tím nebyl tak úplně jist. Je taky dost možné, že prostě jen postrádá smysl pro módu, ale ten neměl ani on, takže neměl právo nikoho soudit. Zpěvačka příchozího jednoduše představila jako "kamaráda umělce", nezmiňujíc jeho jméno. Jestli to byl záměr, to neměl tušení.
"No nic, tak začnem se songy! První bude dost odlišnej, protože jsem si zapomněla kytaru na bytě a bez ní si tak úplně zarockovat nemůžu. Díky mé šlechetné kámošce ji ale budu míz zase brzo zpátky, takže o nic nepříjdete. Název písně vám nepovím, určitě na něj přijdete sami. Jen bych ještě ráda poznamenala, že nejsem zrovna profesionál v japonštině, takže mi případné chybky prosím odpuste. Tak začnem!" sdělila zpěvačka a podívala se na otrhaného umělce sedícího u kláves. Ten na ni kývl a začal hrát. Na zlomek vteřiny Edovou hlavou přelítlo uvědomění toho, co právě řekla: Japonština?
"Ošieteo ošieteo jo sono šikumi wo…"
Edovi na mysl okamžitě vyvstal název písně. Unravel, znělka z anime Tokijského Ghúla. Vzhledem k tomu, že je jeho jméno Kaneki, píseň samozřejmě znal, ne-li na zpaměť. Vojtěch sedící vedle něho do něj radostně popostrčil, evidentně si spojuje v hlavě souvislosti. Lucy ale nijak nezareagovala, jen ohromeně zírala na mladou slečnu, jak zpívá.
Až andělský hlas rezonoval v každém rohu podniku, vytvářejíc tím nebeský chorál okouzlující všechny v místnosti. Sedícímu mladíkovi se dokonce zdálo, že zvuk kláves pozastavuje ozvěny zpěvu slečny, vytvářejíc tím jednohlas. Logicky to byla naprostá hloupost, ale Ed se nemohl zbavit pocitu, že tomu tak opravdu je. Co to je za kouzlo?, pomyslel si zmatený a zároveň ohromený Edward. Vojtěch si jeho výrazu všiml a šibalsky se na něj pousmál, užívajíc si mladíkova zmatení.
Skladba došla ke svému konci, vynechávajíc kytarová sóla a všemu tomu podobné, prakticky berouc si jen základní melodii a text. I přes to na Edovi, a přihlížejícímu publiku, které započalo svůj bouřlivý aplaus, zanechala skladba nelehký dopad. Nemohl se prostě zbavit pocitu, že nic krásnějšího ve svém životě nikdy neslyšel, přičemž se pokoušel zadržet slzy, což mu tak úplně nešlo, neboť stále perfektně nedokázal ovládnout své zubožené tělo. Lucy s Vojtěchem si jeho snahy všimli. Lucy se sladce pousmála, asi chápala jeho dojetí, avšak Vojtovi to bylo zřejmě naprosto jedno, začínaje s dobíráním si slzícího chlapce. Lucy ho ale jedním pohledem zastavila. Jaká to děsivá síla ženského pohlaví, pomyslel si Ed, ale byl za to rád.
K pódiu přiběhla udýchaná bruneta s kytarou v ruce. Sabina ke slečně přišla, ze srdce ji poděkovala a řekla něco ve stylu, že ji pozve později na panáka. Ta to spěšně odkývala a šla si sednout k volnému stolu, u něhož rozdýchávala svůj běh z obydlí mladé hvězdy baru. Zpěvačka rychle přispěchala k opodál ležícímu kabelu, zvedla ho a jeho konec zapojila do své elektrické kytary. Z reproduktorů se ozval šumivý zvuk, zřejmě z právě zapojeného audio vstupu. Sabina zabrnkala jednoduchou melodii, aby zjistila, zda je dostatečně naladěná, což byla, a pádila zpátky k mikrofonu, tentokrát s hudebním nástrojem. "Konečně tu mám svou krásku, takže můžem začít s něčím tvrdším, nemyslíte?" řekla a kopla do mikrofonu, který z nenadání sjel dolů, zbavujíc ji potřeby stát na dřevěné stoličce. Barmanka, jež stoličku přinesla, se plácla rukou do čela. Asi na to zapomněla? Chudák holka.
Klávesista, nyní sedící u bicí soupravy, několikrát bouchl paličkami o sebe. Kde se tu vzaly ty bicí, do háje? Vždyť před chvíli seděl před klávesama! Ed opět nevěřil svým vlastním očím, ale než nad tím stihl hlouběji zapřemýšlet, ozněl se známý kytarový riff ze skladby "Come as you are" od skupiny Nirvana. Zpěvačka, nyní i kytaristka, naprosto bez soustředění opakovala ten samý rytmus stále dokola, načež začala zpívat, tentokrát s o trochu hlubším hlasem. Ed usoudil, že se už žádná kouzla dít nebudou, tak se otočil zpátky k Lucy, pohybujíc se do rytmu čistokrevného grunge.
"Všimli jste si toho… efektu, co zněl při jejím zpěvu, nebo se mi to jen zdálo?" vyřkl zvědavý Ed. Lucy se na něj s Vojtou podívali, zprvu zmateně, ale následně jim došlo, že za oponu nahlédl teprve před půl hodinou. "Jo, nezdálo se ti to, to je To umění, o kterém jsme mluvili. Tyhlety věci se učí na Muchovce, místní umělecké škole. Jak ti pravděpodobně došlo, je toho spoustu, co ještě nevíš, ale to je v pořádku, všichni jsme byli zmatení, když jsme o tom poprvé uslyšeli," odpověděla Lucy. Chtěla ještě něco dodat, ale Vojta se chytil příležitosti, rychle polkl zbytek piva v puse a s rychlostí položil láhev, čímž na sebe připoutal pozornost Eda.
"Chceš vědět, jak to dělají mistři? Tak já ti to ukážu, sleduj," řekl a vytáhl z kapsy kapesní nůž. Edward se toho zalekl, ale Vojta se tomu jen zasmál a začal něco vyrývat do stolu. Lucyiin pohled nebyl zrovna příjemný a šlo poznat, že se jí to nijak zvlášť nezamlouvá, ale z nějakého mu neznámého důvodu ho nezastavila. Z počátku to vypadalo jenom jako náhodný ozdobený kruh, ale v okamžiku dokončení Vojtova mistrovského díla Edovi došlo, oč se jedná. "Počkej, to je transmutační kruh?"
Vojtěch se uchechtl a do prázdných míst mýtického zaříkávacího oltáře vepsal runy, jež Ed nepoznával. Nejednalo se ani o severské runy, ani o jakékoliv jiné písmo, které by Edovi okamžitě vyvstanuly na mysl. Než nad tím dokázal jakkoliv podrobněji zapřemýšlet, Vojtěch skončil. "Tak, musíme přece ještě dodat materiál. Zákon rovnocenné výměny!", pokládajíce do středu kruhu tužku, co po chvilce hledání našel v kapse své bundy. V okamžik, kdy se tužka dotkla povrchu stolu, Eda oslepil záblesk, který, jak se zdálo, ovlivnil jen jeho, neb okolní štamgasti nehnuli ani brvou, včetně Lucy, která se koukala přímo do středu kruhu. Zamžoural a pohlédl zpět na stůl. Kruh byl pryč! Na jeho místě teď stála jen miniaturní černá postavička, vzdáleně se podobající otrávené Lucy.
"To je pro tebe, má šlechetná barmanko," dostal ze sebe již lehce opilý Vojtěch, což usoudil Edward z faktu, že se za své dosti nepřesné dílo jeho autor ani trochu nestyděl, ba na něj byl i pyšný. Vložil ji ho do ruky a znovu se napil z lahváče.
Edward byl tím vším naprosto ohromen, i když se doposud tvářil cynicky k okolnímu dění. "Takže alchymie existuje? No nekecej! Jaks to udělal?" Lucy se na nadšeného Eda nemohla dál dívat, spíš z lítosti, neb evidentně neměl nejmenší páru, co se právě stalo. "To ale není alchymie. Jen si z tebe chtěl udělat srandu. Tyhlety párty triky se naučil o volných hodinách na Muchovce se svými kumpány, už mi je tu ukazoval. Nevěřila bych, že ta podoba může být ještě víc vzdálená, jak minule, Vojto," vysvětlila Lucy, přičemž se s posměchem podívala na Vojtěcha, který ji vědomě ignoroval a zaposlouchal se do okolní muziky. "Tak jak to tedy udělal? Vždyť to bylo jako vytržený z Fullmetal Alchemist!"
Vojtěch asi vycítil zodpovědnost a ozval se s vysvětlením: "Ále, jak nevděčně zmínila tady Lucinka," vytasil podrážděný pohled na Lucy, "naučil jsem se to o volných hodinách od pár kámošů. Taky jsem z toho byl poprvé mimo, ale jak se později ukázalo, fakt je to jen pouhej trik. Žádná alchymie v tom není, jen dobře skrytý Umění. Bohužel, hochu, žádný anime kouzla tu nevedeme. Teda, hrát si na hlavní hrdiny můžem, vždycky je prdel zařvat 'Gomu gomu no pistole!' a magicky si natáhnout ruku, avšak doopravdy tím jenom ohejbáme jejich vnímání reality skrze pár cool věciček. Proto jsem ti furt čuměl do ksichtu, když jsem transmutoval tužku. Takže tak." Vojtěch skončil svou přednášku, načež do něj drcl jeden z opodál sedící trojice, jež dosud jen opilecky blábolala o "starých dobrých časech". Vojtěch, lehce znechucený opilým jedincem, posunul svou židli o něco blíž Lucy a Edovi.
Vojta začal opilecky žvanit o "té překrásné soše", co Lucy vytvořil, a jak se snažil, což Lucy jen s opovržením sledovala, litujíc, že mu před tím dala další pivo. Ed se otočil za sebe, směrem k východu z baru, aby dokončil svůj odložený průzkum okolí. Stály tam dvojité majestátně zdobené dřevěné dveře, kterými občas vstupovali hosté všech věků a podob. Z nenadání však do baru vstoupil mladě vypadající chlapík, jež dovnitř asi jen zabloudil. Protože ale stál ve dveřích, vrazil do něj naprosto ztřískaný starouš při svém dramatickém odchodu z hospody, vtlačíc tím mladíka dovnitř. Ten na chvíli ztratil balanc, načež se opět postavil na nohy, zavádějíc svým pohledem o půllitr piva. V ten moment jako by zamrzl.
Ed si nebyl úplně jistý tím, co právě vidí. Mladík jedním okem, jakoby násilím, mrkl, přičemž to na chvíli vypadalo, že je naprosto zděšený něčím, co viděl v odrazu sklenice. Netrvalo to však dlouho; výraz jeho tváře jakoby povolil a znenadání vypadal mnohem starší, uvolněnější, až z toho spadl na kolena. Pomohl si opodál stojící židlí a vstal, všimajíce si, že ho Ed celou dobu pozoruje. Onen muž se pousmál a vydal se k Edovi.
"Zdravíčko, příteli! Asi si možná říkáš, cos právě viděl a máš štěstí, mám zrovna náladu si povídat. Můžu si přisednout?" zeptal se muž. Edward kývl ve znamení souhlasu, spíš reflektivně, než že by s tím přímo souhlasil. Onoho muže si všimla Lucy s Vojtou, otačejíc se směrem k němu. "Takže, kde bych začal… Viděls někdy ten japonskej animák o tom šíleném vědci, co skákal mezi alternativníma realitama? No, řekněme, že jsem takovej rádoby cestovatel v čase. Mé jméno je Rjóko-ša, teší mě!" 177013
Nahlédnutí za Oponu
« Kenova prazvláštní dobrodružství | Rozcestník | Konvergence zrcadlových os »