Info
Originál: http://www.scp-wiki.net/the-young-man
Autor:
Překladatel: Dr Bek does not match any existing user name
Desátníka Lawrence neměl nikdo rád. Ne, že by se nesnažili. nebo že by se jich štítil, zkrátka byl jiný. Normálnost byla to poslední na co se myslelo v zákopech za První světové války, protože měla nejmenší dopad na to, jestli přežijete nebo ne. Lawrence dělal to co se po něm chtělo, bojoval a nikoho nerušil. Co by se stalo, kdyby se lidé přestali cítit v pořádku v jeho přítomnosti? Na místě, kde byl největší problém rozklad masa mezitím co jste ještě žili, byl menší konflikt osobností méně důležitý než říznutí se o papír.
Lawrence se tím nezabýval. I přesto ignoroval i to, že se mu ostatní vyhýbali. Tak jako slepý od narození nemůže truchlit nad ztrátou zraku, Lawrence nemohl truchlit nad samotou. Byl tichý, protože se s ním nikdo nebavil, a klidný, protože neměl, co jiného v zákopech dělat. Nepřátelský zákop, který byl téměř jednu míli vzdálený, upadl do ticha, což dovolilo nudě a nervozitě nastoupit více než je normální, do toho z Lawrence vyřazovala znepokojivost jako teplo z radiátoru.
Ta nejhorší věc byla, že nikdo neměl důvod k odporu vůči desátníkovi. Byl to prostý muž, průměrná výška, nevýrazný hlas, nic, co by vystupovalo z normy. Nikdo si nevzpomněl, jestli někdy zvýšil hlas. ať už to bylo radostí nebo vztekem. Pouze se choval podivně, měl tendenci civět na lidi o sekundu nebo dvě déle, než je normální. Většinou pořádně nespal a když už ano tak, podle jeho spolubydlících v kasárnách neustále mluvil ze spaní. Obsah tohoto nočního mumlání byl, když se mu dalo rozumět, podivný až znepokojivý. Jeden vojín se přestěhoval poté co slyšel jméno jeho dcery, které následovalo chichotem z desátníkovy strany.
Spekulovalo se, že velitelé Lawrence poslali mimo zákop, protože se ho chtěli zbavit místo toho, aby nabral bojové zkušenosti. On a dalších 14 vojáků běželi přes neutrální území, nebo alespoň to co z něho zbylo, aby napadli a v nejlepším případě zabrali nepřátelský zákop. Většina doufala v to, že Lawrence, tou největší obětí, prokáže oddanost zemi, za kterou bojoval.
Během těch 3 dnů co byl pryč, vypluly na povrch otázky. Dříve to bylo až tabu mluvit o desátníku Lawrencovi, ale s jeho odchodem odešla i jeho "aura", pomluvy na sebe nenechaly dlouho čekat. Nikdo si nevzpomínal, že by mluvil o domově. Nikdy mu nepřišla žádná voňavá psaníčka, nezbyly po něm jakékoliv zabahněné a vodou nasáklé dopisy. Někdy mluvil o jeho snech a o tom, jak mu chybí jídlo, ale nikdy nemluvil o jeho zájmech.
Otázky ohledně jeho maličkosti se objevily i u důstojnictva. Nikdo nebyl schopný dohledat jemu přiřazené stanoviště. Přišel s posilami přeřazenými z Francie…ale nebyly o něm jakékoliv záznamy. Poprvé ho viděli, když se k nim připojily zbytky týmů zdecimovaných Němci. Říkalo se, že byl prokletý. Téměř každý voják, který s ním byl v kasárnách dostal zákopovou nohu a všechny místnosti ve kterých byl smrděly více zatuchle a po plísni, včetně zákopů.
Vojáci, kteří byli s desátníkem Lawrencem poslání do neutrálního území, si s tím příliš hlavu nelámali. Jenom další voják, s připraveným oznámením o úmrtí, které čekalo na razítko. Pohybovali se rychle, od kráteru ke kráteru, smekající se po blátě a ostnatých drátech, byly to jediné, co připomínalo vegetaci v těchto místech. Poslední úsek přeběhli až do zákopu, nebyli přivítáni německými rozkazy a střelbou, ale tichem. Rozdělili se, aby měli výhodu při přepadení a šli do tunelů nebo postupovali dál v zákopu.
Vojáci, už tak vystresováni, nebyli jejich vyšetřováním uklidněni. Zákopy smrděly po plísni, potu a shnilém ovoci. Jakási odporná, lepivá a na dotek nepříjemná tekutina byla v každé prasklince a skulině. I ve světě, kde se vám krysy a hmyz snaží vzít jídlo i když ho máte před pusou neviděli nic živého, ani mouchu. Zbrojnice byla v chaosu, munice ležela na zemi a pušky byly odhozené jako klacky z lesa. Jídelna byla zničená, stoly a židle naskládány na jednu velkou hromadu doprostřed místnosti, zničené a ožehnuté, dávky se zdály zadupané do země stovkami nohou. A přesto…nic…nic nebylo nalezeno čím dál tím více znepokojenými vojáky.
Vojín Dixon našel první tělo, podařilo se mu zařvat předtím, než se pozvracel.
Byli si jistí tím, že to je muž, protože nic jiného této velikosti by tam nemohlo být. Leželo to v kasárnách. Celá podlaha. Maso té věci bylo, rozmazáno, nějak, jako máslo, bylo to všude na té špinavé podlaze. Kosti už hnily a vyčnívaly pod náhodnými úhly, jako mrtvé stromy v bažině. Lebka ležela na nejvýše postavené palandě "dívající" se na dveře, v jejích očních důlcích bylo 10 perleťově bílých kostí ze špičky prstů. Když jí šel jeden z vojáků prozkoumat, objevil, že byl týl rozdrcen a uvnitř vysušené dutiny leží, navlhlý, téměř houbovitý, jazyk.
Nalézali další ostatky, čím dál tím víc znepokojivé. Kruh z rukou ve stanovišti z pytlů s pískem, košík z prstů a rozdrcená zápěstí. Dva vojáci v tunelu, s kůži tenkou jako mumie, měli prázdné oční důlky, jejich ústa byla natolik vykloubená, že nešla zavřít a jejich oblečení bylo pokryté olejovitým černým bahnem. Latrína odehnala i ty s nejsilnější žaludkem, až nepřirozeně se klepali a několikrát se téměř pozvraceli. Přetékala exkrementy a vnitřnostmi, hrudky masa vytékaly z toho odporného slizu…celý povrch byl tečkovaný čistými, hladkými očními bulvami, z nichž vycházely nervy a pohupovaly se na povrchu jako ploutve zlatých rybek.
Desátník Lawrence byl první, kdo tu díru objevil, zbytek vojáků debatoval o jejich hrdinství a okamžitém ústupu z tohoto, noční můry tvořícího, zákopu. Byla malá, v sekci čerstvého výkopu nového ramene zákopu, které mělo vést blíže k zákopu nepřátel. Nebyl větší než metr na šířku, vypadalo to, že to byl náhodný nález přírodní dutiny jejíž temnota zamezovala vyšetřování. Zotavený vojín Dixon, který byl posvěcen nevěděním kvůli jeho předchozímu utrpení viděl desátníka, jak dupe na okraj a poté si k němu kleká a dívá se dovnitř… a skáče do ní po hlavě ještě předtím, než mohl vojín vyřknout jakoukoli otázku.
Vojín byl dobrý voják a běžel pomoct jeho příteli v nesnázích. Jeho výslech nepřinesl mnoho nových informací o tom, co se stalo během těch dvou minut. Kvůli přílišné tmě nebylo vidět ani na metr. Ozývaly se zvuky… slyšel padání kamínků a zvuk chození po štěrku, pohyb podivné kapaliny a suché šustění, které mu připomnělo skořápky po hmyzu, které v dětství sbíral. Poté co zakřičel o pomoc nahrnul se k němu odporný puch, jako v nečištěném výběhu plazů, ostatní vojáci ho našli bezmocně třesoucího se vedle té díry.
V moment, kdy přispěchali vojínu Dixonovi pomoct, tak se z té díry vynořila ruka. Zastavili se a okamžitě namířili své zbraně a křičeli na toho čí byla ta vybledlá, třesoucí se ruka. Jak to sledovali, vynořila se druhá ruka a poté bledá, chvějící se hlava, byl to desátník Lawrence. Byl žíhaný tím dehtovým černým bahnem, cukal sebou a kašlal, mezitím co se plazil okolo, po dechu lapajícího, vojína. Mezitím co jim šli pomoct, desátník začal zvracet obrovský proud stejné tekutiny, kterou bylo jeho tělo potřeno, jeho slabé, chvějící se tělo se ani neudrželo a většinu toho vyzvracel na své ušpiněné kalhoty. Váhali, jestli se ho mají vůbec dotknout, nakonec se ho dotknuli poté co přestal ten nekonečný proud téct. Byl v bezvědomí, oči se cukaly v sloup, tělo měl jako vykostěná ryba.
Vojáci ze zákopu utekli, co nejrychleji to šlo. Desátníka táhli po zemi, běželi bez myšlenek na krytí nebo smrt, mysleli jenom na útěk. Vrátili se v rekordním čase, vpadli do svého příkopu jako hromada polen, lapali po dechu a třásli se. Jeden muž, o kterém bylo známo, že umlátil Němce cihlou, teď vzlykal schoulený na zemi. Velitelé je rychle izolovali a uklidnili ty nejvíce rozrušené, aby podali hlášení. To, co řekli by bylo za normálních okolností okamžitě označeno za lži a halucinace, pokud by neviděli jejich výrazy v tváři. Velitelství je uklidnilo vysvětlením, že se jedná o únavu a testy podivných plynů, když byli vyváděni vyděšení vojáci, všichni ve velitelství se na sebe tiše dívali.
Desátník Lawrence toho příliš nenahlásil. Nemohl, nebo pouze nechtěl mluvit, o jeho pobytu v té díře. Řekl, že uklouzl a nejspíš spadl do podzemní vody nebo zakopané latríny. O zvucích a pachu nahlášeném vojínem neměl co říct, řekl pouze, že mu chvilku dělalo problém se vzpamatovat, ale poté bez problému vylezl, když dorazili ostatní vojáci. Skutečně nevypadal jakoby, na tom byl hůř. Ve skutečnosti se na velitele dokonce usmíval od ucha k uchu poté co ho vyvedli s varováním nemluvit o tom, co se stalo.
Desátník se zdál jako vyměněný. Byl více povídavý, ale vojáci si přáli, aby se vrátilo jeho staré, znepokojivé ticho. Neustále povídal o nádheře uzavřených prostor, o stvoření a ničení, které se odehrávalo všude okolo nich. Mluvil o rozkoších, které jim unikají jejichž rozměry a věk zúčastněných donutily některé vojáky vyhrožovat Desátníku Lawrencovi o tiché a zbytečné smrti…což pouze zvětšilo jeho úsměv na tváři. Vojín Dixon, jeden ze spolubydlících desátníka v kasárnách, jednoho dne pošeptal svému příteli, že se jednou v noci probudil a viděl, jak nad ním stojí desátník Lawrence, jeho oči byly stříbřivě zářivé a ploché jako pěti koruny. Druhý den našli vojínovo tělo v ostnatém drátu, s jeho vnitřnosti rozházenými až 3 metry v okolí.
Nikdo z toho zákopu nepřežil Velkou Válku, ale pouze několik z nich zemřelo v bitvě. Pár dní po smrti vojína Dixona přišla nemoc. Podivná nemoc, které ničila maso jako kyselina, vojáci se probouzeli a viděli jejich maso, které bylo původně zdravé, rozežrané na kost, stékající a černé. Seržanta našli na latríně pokrytého krysami, které odmítly slézt z jeho těla i poté co byly střeleny, napadly několik vojáků předtím, než se podařilo získat tělo. Konečně nastala úleva, velká část vojáků byla odvezena do nemocnic, ale většina jich zemřela ještě předtím, než se dostali na lůžka.
Desátník Lawrence byl převezen do francouzského nemocnice pro duševně choré, poté co na něj původní nemocnice podala několik stížností. Zdálo se, že jeho chování naznačovala možnou mentální labilnost, což vyústilo v pokus o znásilnění jedné ze zdravotních sester, toto mělo za následek ztrátu tří prstů na její pravé ruce a ztrátu vidění v jejím pravém oku. Desátník neustále potichu mluvil na ostatní pacienty o nekonečný halách, naháněním v temných koridorech a masu vyskládaném jako kusy papíru. Bylo to ignorováno jako únava z války, i poté co jeho chování bylo méně násilné, ale čím dál tím více znepokojivé.
Několikrát z křídla zmizel a po několika hodinách se znovu objevil jakoby, se nic nestalo. Když byl dotazován začal vždy zpívat "My Bonnie lies Over The Sea" dokolečka, dokud by to doktoři nevzdali. Ostatní ve křídlu chtěli být přesunuti od toho šeptajícího šílence. Podivný puch ve vzduchu a incidenty s infekcí a podivnou požírající nemocí, která postihla jeho zákop, se za ním táhly jako mrak. Nastalo několik pokusů ho přesunout do jiné nemocnice, tomu však zabránila zmatenost úřadů. O tom muži nebyly žádné záznamy. Žádné papíry o přijmutí, ubytování, incidentech ani rodný list. A přesto neustále seděl v tureckém sedě na jeho posteli, občas s pobrukoval bez tónu nebo šeptal jména svých spolubydlících na pokoji a každé prokládal pousmáním.
Desátník Lawrence a osmnáct mužů se vypařilo z pokoje jedné listopadové noci během pěti minutového střídání sester ve tři ráno. Pokoj páchnul po rzi, oleji, plísni a hnilobě. Hustý, tmavý sliz pokrýval postele a byl rozmazán po některých stěnách. Velké kaluže toho slizu byly na zemi a zažíraly se do ní. Po pacientech nebyla ani stopa, na první pohled. Když prohledávaly pokoj jedna ze sester odsunula postel a zakřičela, následně téměř zakopla o jednu prohlubeň, která vznikla kvůli kaluži. V těsné, perfektní spirále bylo něco, co se zdálo jako lidské zuby, pečlivě poskládané na zemi. Po spočítání jim vyšel součet zubů všech pacientů v tom pokoji…až na jednoho.
Desátníka ani pacienty nikdy nenašli. Tento incident byl pohlcen neustálým přísunem strašností z front a byl jednoduše zapomenut. Příběhy o prokletém poutníkovi z první linie se často považovaly pouze jako neštěstí. A přesto přicházely…příběhy o podivných smrtích, zmizení lidí, které nalezli o pár dní později naživu, ale polámané a pokroucené mimo lidské chápání. Příběhy o temné postavě sledující válkou zničená města a vesnice v Evropě.
Toto je nejspíš jediný známa fotka desátníka Lawrence, pořízená několik dní po jeho návratu z díry v tom německém zákopu.
