Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/the-woodvale-incident
Autor: Kalinin se neshoduje se žádným existujícím uživatelským jménem.
Překladatel:
23. září 1949: Prezident Spojených států Harry S. Truman oznamuje světu skutečnost, že se Svazu sovětských socialistických republik podařilo provést úspěšný odpal atomové zbraně, konče tak výsadní postavení Spojených států coby jediné jaderné mocnosti.
19. října 1949: Ministr obrany Spojených států Louis A. Johnson coby spojka Trumanovy administrativy s Nadací předkládá ultimátum.
Za okny lemovanými zdařilým filigránem shlížely z vrchů špice Alp, jejich skleněné průzory jemně pokřivené stářím. V horách se zrovna počal hromadit sníh, slibuje tak dlouhou a třeskutou zimu. Kvůli válce si Nadace byla naneštěstí nucena zřídit pro svá nejvyšší zasedání nové neutrální území, avšak členi Rady O5 si na setkávání se v Curychu časem navykli. Hotel Schweizerhof se tak v průběhu posledních let stal útočištěm pánů ze "Samarkandského spolku", neformální skupiny třinácti mezinárodních obchodních zprostředkovatelů, jimž byl pravidelně na několik dní vyhrazen celý objekt.
Pro všechny ostatní byla potemnělá, dřevem prokládaná místnost, zčásti osvětlená průzračným, chladným svitem švýcarského odpoledne, dozajista již velmi známým místem. Jediné však, na co O5-8 při pohledu na nekryté dřevěné trámy na stropě dokázal myslet, byl šokující veřejný odchod jeho předchůdce. Mezi myšlenkami točícími se okolo událostí jeho čerstvého vstupu do řad Rady O5 a tímto jednáním se nejnovější člen Rady přistihl při přání vrátit se do jednodušších časů války, a to i přes jisté nemilé aspekty s ní spojené. Zasedl za naleštěný mahagonový stůl, zatímco si O5-1 netrpělivě odkašlal.
Třináct mužů přítomných v místnosti působilo jako vždy zachmuřeně. Dokonce ani černý a šibeniční humor, jež mezi nimi patřily k běžným projevům přátelství, nebyly nyní přítomny. To, o čem dnes hodlali jednat, jestliže indicie v pozvánce na schůzku jsou tím, čím se O5-8 domníval, bylo pro jeho dobu v Nadaci něčím zcela novým. A všechno nové, jak začínal pomalu chápat, bylo jen zřídkakdy dobré. Odhrnul si z čela chomáč prošedivělých vlasů, škrtl zapalovačem a zapálil si další cigaretu.
V čele stolu seděl vyzáblý muž ve slušivém saku, tmavě hnědá pokožka na jeho obličeji zbrázděná rituálními jizvami. Klidným, hlubokým hlasem si vyžádal pozornost. O5-1 neztrácel čas. "O5-3, vy jste náš zástupce ředitele pro Severní Ameriku. Prosím, informujte Radu."
Obtloustlý muž s prošedivělým plnovousem pomalu vstal, aby mohl pronést svou řeč, zatímco si urovnával vestu a přezku od zlatých hodinek. O5-3 si očistil brýle a na okamžik zaváhal, aby si ještě jednou prohlédl svých dvanáct kolegů, než promluvil. O5-8 se zdálo, že na starcově skráni spatřil jediný pramínek potu.
"Pánové, jak jistě víte, před osmačtyřiceti hodinami obdržel můj štáb zabezpečený telegram z Pentagonu. Charakter tohoto telegramu byl ovšem takový, že jsem jeho obsah nemohl zpřístupnit, a to ani prostřednictvím našich konvenčních kanálů. Proto tato mimořádná schůze. Zde je to, co mi bylo předáno."
O5-3 otevřel obálku, vyňal z ní tenký zažloutlý list papíru a odkašlal si, zatímco se mu oči přizpůsobovali malému textu dopisu. Začal nahlas předčítat jeho obsah.
"Rusové nabyli jaderného arzenálu. Rovnováha sil byla narušena."
Z opačného konce stolu si O5-13 posměšně odfrknul.
"Mezinárodní komunita nyní čelí nepřátelské mocnosti vybavené zbraněmi s bezbřehým ničivým potenciálem. Rusové musí být pro dobro světa zastaveni. Spojené státy vyžadují pro zajištění trvalého přežití lidské rasy Nadační spolupráci."
Zavalitý člen Rady O5 se na okamžik odmlčel, aby si opět očistill brýle a odkašlal si. O5-8 viděl, jak typicky neochvějný muž před ním váhal, a vzápětí pochopil, že se jeho podezření potvrdilo.
"Nadace je povinna předat do dvou týdnů Ministerstvu obrany Spojených států amerických níže uvedené prostředky."
Místností se začal linout šum, jak si všichni přítomní začali pomalu uvědomovat situaci, v níž se nacházeli. O5-8 se v mysli vrátil do dob, kdy přihlízel, jak napětí v Berlíně ustavičně rostlo, a jen tak mimoděk přemítal, jak dlouho bude trvat, než dnešní okamžik přijde. Tváří v tvář této chvíli si však připadal, jako by stanul na hraně propasti, jeho cynické úvahy nyní nahrazeny narůstajícím pocitem děsu. Během svých někdejších funkcí, během svého někdejšího života, vypozoroval u některých lidí schopnost vtipkovat a filozofovat v očekávání svého osudu, jen aby se pak před šibenicí třásli hrůzou nad zrůdností toho, o čem si původně mysleli, že jsou schopni snést. O5-8 nyní pociťoval mezi nimi a jím samým nechtěnou dávku podobnosti.
O5-3 začal číst výčet anomálních objektů, jejichž předání Američané požadovali. S rostoucím seznamem se ozývalo stále hlasitější ševelení, prokládané nevěřícnými výkřiky, když byl zmíněn nějaký objekt kategorie Keter nebo když bylo žádáno předání celé Oblasti. Po uvedení posledního předmětu O5-3 vyjmenoval dohromady 53 objektů, 4 Oblastí a 348 zaměstnanců. V místnosti se rozhostilo hrobové ticho, vyjma O5-13, který až do této chvíle mlčel.
"Yebanyy v rot."
Zástupce ředitele Lafourche si znovu upravil manžetové knoflíčky. Od té doby, co byl jmenován styčným důstojníkem pro Spojené státy, si nikdy nezvykl na nošení obleku. Ať už se obrátil na jakéhokoli krejčího, vždy se cítil stísněně, kdykoli se oblékl do pracovního, od bot, o nichž mu jeho drahá polovička neustále kladla na srdce, že je nesmí odřít, až po kravatu, která věčně potřebovala narovnat. Měl teď příliš mnoho závazků na to, aby se mohl vrátit zpátky do role agenta Lafourche. Jeho momentální povinnosti byly jinde. Když si však narovnával rukávy a zapínal kabát, představa, že by si opět mohl každý den oblékat polní uniformu, jej navzdory sobě samému přiměla k úsměvu.
Jeho bezpečnostní přidělenec stál za ním, prohlížel si opuštěné dálniční odpočívadlo a zkoumavě pohledem obhlížel noční krajinu.
"Z těch kukuřičných polí nikdo nevyleze, Stillwelle. Máme už potvrzený, že jsou všichni pryč?“"
Mladší muž se obrátil čelem ke svému nadřízenému. "No, myslím, že ano, ale civilní…"
"Naši lidi, Stillwelle. Jsou už venku a na místech setkání?"
Mladší muž odvrátil pohled zpět do noci. "Ano, pane."
Lafourche si pomalu a soustředěně povzdechl, strčil si ruce do kapes a opřel se o auto.
"Pro ně už stejně nic neuděláš."
Uplynulo několik minut, aniž by oba muži prohodili jediné slovo, kdy jedinými zvuky, které se ozývaly, byl cvrkot cvrčků a občasné zašustění zvířat procházejících po okolních polích. Na dálnici se najednou vynořila světla reflektorů a Stillwell ztuhl, zatímco sahal po sluchátku vysílačky.
Lafourche se opět napřímil. "Princ Krasoň přichází."
Stillwell pronesl do sluchátka sérii kódových výrazů stvrzujících tak setkání, během čehož černý Chrysler zajel na příjezdovou cestu a zastavil vedle klasického nadačního Fordu. Ze sedadel řidiče a spolujezdce vystoupili dva muži v černých oblecích, z nichž jeden kvapně otevřel zadní dveře holohlavému pánovi s brýlemi. Zatímco třetí muž vystupoval z auta, rychle si na sebe v reakci na stupňující se podzimní chlad natáhl omšelý hnědý kabát. Shromážděná skupinka se vydala k Lafourchovi a Stillwellovi.
Lafourche se při podávání ruky pousmál. "Dobrý večer, pane ministře. Jak to jde v Pentagonu?"
Americký ministr obrany netečně pohlédl na Lafourchovu napřaženou ruku a vzápětí přelétl pohledem ke Stillwellovi po Lafourcheho levici. "Vždycky jste byli až moc familiární," poznamenal ministr Johnson, když Lafourche ruku stáhl. "Tak co? Vaši lidé nás pro vaši odpověď přivolali až sem, doprostřed ničeho, nerad bych na ni ještě musel čekat."
Úsměv z Lafourchovy tváře pomalu vymizel. "Tohle je vážná věc, pane ministře. Nespěchejte. Přece jen jste toho po nás chtěl docela dost."
"Za ta léta jste si toho vy ze státní pokladny Spojených států vzali také docela dost," prohlásil Johnson otevřeně, "dalo by se říct, že si zkrátka vybíráme váš dluh."
"Ale jistě," opáčil Lafourche pomalu, "v tom případě by pro nás bylo možná výhodnější začít směňovat naše dolary za rubly, nemyslíte, pane ministře?"
Mezi pěticí mužů se rozhostilo hrobové ticho. Dva ministrovi ochránci ani na okamžik nespustili pohledy z Lafourche a Stillwella. V tu chvíli, osvětlenou pouze slabým měsíčním svitem, byly zřetelné pouze ozvěny cvrčků a průzračný opar mužského dechu.
"Trasa volná, pokračujte, přepínám," zapraskalo ve Stillwellově vysílačce.
Opar Stillwellova dechu tepal o něco rychleji než ty ostatní. Udržujíc oční kontakt s bodyguardem před sebou, zvedl sluchátko. "Rozumím. Pokračujeme, přepínám."
"Naši odpověď dostanete co nevidět, pane ministře," řekl Lafourche. "Ale budeme vám ji muset dát až nějakých pět mil odsud. Pojďme."
Johnson přistoupil blíže k Lafourcheovi. "Jestli máte tu potřebu něco zkoušet…"
Lafourche posměšně zvedl na znamení obrany ruce vzhůru. "Tak jsou tu v okruhu pěti mil odsud ještě tak tři další auta? A k tomu mobilizovaná stíhací letka připravená nás poslat přímo na místo posledního soudu, pokud se nemýlím?"
Johnson mlčel.
"No tak, pane ministře. Nejsme včerejší. Máme toho ale hodně k probrání a tady v kukuřičným poli je na to proklatě chladno. Prostě jeďte za naším autem, není to dál než deset minut cesty."
Johnson několik vteřin otálel, pak ovšem pokynul svým mužům, aby nastartovali. Ministr si Lafourche a Stillwella ještě jednou důkladně přeměřil pohledem, než se k nim otočil zády.
Agenti Nadace se odebrali ke svému autu. Zatímco nastupoval do svého fordu, zavolal Lafourche dozadu na americkou delegaci.
"A snažte se držet krok. Tady Stillwell tu rachotinu nerad šetří."
Po dvou hodinách v zasedací místnosti nedošlo ke shodě v ničem, krom nutnosti zvyšovat halasnost všudypřítomného křiku. Rada se rozštěpila na dva víceméně protichůdné tábory; na jedné straně stáli ti, kteří si přáli okamžité rozpuštění Trumanovy vlády, vedeni vesměs O5-2 a jeho plánem na „odstranění vybrané skupiny sedmnácti jedinců z historie“, zatímco na straně druhé byli ti, jenž si chtěli Američany usmířit protinávrhem, který by jim v různé míře, která se lišila na základě toho, jaký z členů Rady O5 zrovna mluvil, zajistil přístup k prostředkům z jejich seznamu. V čele tohoto druhého tábora stanula vzácná konkordance mezi O5-3 a O5-13.
"Naším hlavním posláním je zajistit tyto fenomény pro blaho celého lidstva," zahřímal O5-2 a bouchl pro větší důraz do stolu, "a vy byste je chtěli vydat pro válečné účely? Museli jste se zbláznit!"
Věčné kruhy pod očima O5-13 se v průběhu diskuse o to více prohloubily, O5-8 však věděl, že Třináctku svírá daleko těžší únava, než jakou by kdy dokázala vyvolat pouhá vyhrocená hádka. Stařec líně mávl rukou vzduchem směrem k válkychtivému O5-2.
"A jaká je tedy naše alternativa? Jestli se opravdu domníváš, že můžeš úspěšně zaútočit na úřadujícího prezidenta Spojených států, tak jsi ještě větší hlupák, než jsem si myslel. Mohu jen doufat, že při našem současném žalostném porozumění kauzálních anomálií budeš ty ten první, kdo projde portálem se svým drahocenným úderným týmem."
Na čele O5-2 teď vystupovaly žíly. "Převal se a hraj mrtvého, Velký Mistr promluvil! Skvělá to strategie!" Svazek papírů spadl jako proud vody tažený silou vodopádu z okraje stolu, který O5-2 svými ranami roztřásl. Při pohledu na rozházené dokumenty se pokusil ovládnout svůj vztek, a tak teď mluvil pomalu a rozvážně.
"Nenechte se mýlit. Jestliže Američanům předáme byť jen jediný objekt, první, co ve své bezbřehé aroganci udělají, bude úder proti Moskvě. Staneme se svědky třetí světové války rozpoutané dětmi, skálopevně přesvědčenými, že si již plně osvojily moc atomu, a tak nasadí zbraně mnohem strašnější, než jaké by věda byla vůbec schopna popsat."
O5-2 se rozhlédl po místnosti, kde teď poprvé za několik hodin zavládlo ticho. Pokračoval ve své řeči.
"Pokud se tomuto požadavku podřídíme, můžeme si rovnou začít kopat vlastní hroby. Už nebude žádný svět, který bychom mohli chránit. Pokud na to přistoupíme, ztratí Nadace veškerý smysl. Radioaktivní pustina, které se všichni tak bojí, bude Elysejskými poli ve srovnání s tím, co spustí Spojené státy, ověnčené mocí neznámého."
Celá místnost se odmlčela po dobu, která O5-8 připadala jako několik minut. Když se konečně ozval O5-3, čelo měl zbrocené potem.
"Nevíme, co se může stát mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Víme ale, co se stane v otevřeném konfliktu mezi Nadací a Spojenými státy."
V ten moment místnost opět vzplála, kletby a výhružky létaly na všechny strany, důležité dokumenty leželi ladem na zemi, podrobnosti byly tváří v tvář existenciální krizi zcela zapomenuty. Všímaje si, že jej v tom okamžiku zřejmě nikdo nevnímal, zaklonil se O5-8 do opěradla a pozoroval probíhající scénu. Nikdo, vyjma O5-1, který dosud jen mlčky sledoval vývoj debaty a nyní přes celou místnost upřeně pohlížel O5-8 do očí. O5-8 se zamyslel nad svízelnou situací, v níž se nyní všichni nacházeli, zatímco zbytek členů Rady dál běsnil, a na tichý pokyn od O5-1 si v duchu počal převracet jednotlivé střípky správného řešení. Náhle mu vše začalo zapadat do sebe. O5-8 pokývl na O5-1. O5-1 gesto opětoval a v očekávání se naklonil dopředu.
Nikdo si jej nevšímal, když O5-8 uchopil sklenici vody a vstal. Dopil poslední kapku vody, aby si pročistil hrdlo, a vzápětí vší silou mrštil sklenkou do kamenného krbu přímo za svým sedadlem. Vzácný křišťál explodoval, zasypal kamenné obložení sprškou drobounkých kapiček skla a ohlušil všechny přítomné kakofonií jakou lze vyloudit jedině zničením ušlechtilého řemeslného díla. Všechen povyk ustal. Veškeré diskuse utichly. Zbylých dvanáct členů Rady se obrátilo k O5-8, jehož drobná postava byla nyní středem pozornosti celé místnosti.
"Pánové," řekl svou angličtinou s mírným berlínským nádechem, "mám plán."
Dvojice aut zastavila na vrcholku nízkého, větrem ošlehaného kopce. Všech pět mužů vystoupilo ze svých vozidel a shromáždilo se u osamělého dubu. Pod nimi, na severu, byla vidět rozsvícená okna a jasné malé tečky pouličního osvětlení malého města.
Lafourche si přitáhl kabát blíž k tělu, aby se chránil před chladem: "Tamto dole je městečko Woodvale, 837 obyvatel. To už ale dávno víte z vašeho předběžného ohledání místa setkání a okolí."
"Přejděte k věci," zabručel Johnson.
"Co ale nejspíš nevíte, je, že Woodvale je zároveň místem, které označujeme jako Oblast-63A."
Ministr se zamračil: "Nesmysl, máme kompletní seznam…"
"Ne, nemáte," přerušil jej Lafourche. "Když jste vyslovili své požadavky, učinili jste tak s nedostatečnými vědomostmi. A to je něco, co tu dnes večer hodláme pomoci napravit. Víte, připravili jsme si tady něco jako demonstraci. Stillwelle, prosím."
Stillwell otevřel kufr nadačního Fordu a vytáhl z něj černý kufřík. Zatímco se blížil k ministrovi, zaznamenal, jak se ruce bodyguardů pozvolna přibližují k výčnělkům pod jejich saky. Pomalu otevřel kufřík a ukázal ministrovi a jeho mužům jeho obsah.
"Dalekohledy," řekl Stillwell. "Pro každého z vás jeden."
Americká delegace si neochotně převzala dalekohledy. "Co má tohle znamenat, Lafourchi?" otázal se ministr.
"Vaše odpověď. Dostanete ji teď a tady. Zaostřete si dalekohledem směrem k městu tam dole. Pak zjistíte, jak úplný váš seznam skutečně je. Stillwelli?"
Bezpečností přidělenec se tohoto okamžiku hrozil. Lafourche měl však pravdu, nedalo se nic dělat. Neměl na vybranou.
Stillwell zapnul vysílačku. "Řízení perimetru, slyšíte mě?"
"Rozumíme, přepínám," ozval se neznámý hlas odněkud jinud z noci, kde se ozýval.
Následovala krátká pauza. Poté se to muselo stát.
"Odpojte systémy Alfa až Foxtrot. Odřízněte napájení hlavních ovladačů. Evakuujte všechen zbývající personál."
Stillwell se podíval na Lafourche. Lafourche zvolna přikývl.
"Oblasti-63A, stáhněte se. Přepínám."
"To je absurdní," zavrčel O5-5, "to nepřichází v úvahu. Jestliže něco takového uskutečníme, Američané na nás udeří do několika hodin!"
K výroku O5-5 se přihlásilo několik dalších členů Rady. O5-8 však trval na svém.
"Pokud to správně prodáme, tak ne. Stačí, když je přesvědčíme, že máme k dispozici dostatek skrytých prostředků, aby museli jakoukoli akci proti nám odložit, dokud neshromáždí více informací."
O5-2 se odvrátil a dál přešlapoval na opačné straně stolu. "Takže si pro nás namísto zítřka přijdou příští týden."
"Ne," pokračoval O5-8. "Získáme čas, abychom přesunuli mimo jejich dosah všechno, co můžeme. Nebudeme schopni vzít úplně všechno, ale zamezíme tomu, aby se jim do rukou dostaly ty nejvíce rizikové předměty."
"A co Sověti? Určitě tuto situaci předvídali a chystají své vlastní plány," vložil se do hovoru O5-3.
"Nepochybně," odpověděl O5-8. "Jejich ultimátum jsme však zatím neobdrželi, třebaže to nebude mít dlouhého trvání, jakmile se dozvědí o záměrech Američanů. Budeme se tedy muset evakuovat i z Ruska a východní Evropy."
O5-13 se zamyšleně zahleděl do jednoho z vyvýšených oken. "Američané budou očekávat nějakou lest," pronesl do prázdna a nečinně si při přemítání o celém plánu žvýkal prst.
"Síla plánu bude záviset na Oblasti, kterou se rozhodneme obětovat."
Celá síň vzhlédla ke konci stolu. O5-1 se chopil slova.
"Nemáme dost zdrojů, které se nám podařilo udržet před zpravodajskými službami v tajnosti na to, abychom mohli klást trvalý odpor," pronesl nejvyšší člen Rady. "Na území USA se však vyskytuje několik Oblastí, které by mohly dodat potřebný psychologický efekt, který by udržel ty skeptičtější projektanty v Pentagonu na uzdě."
O5-3 svraštil čelo a v duchu si procházel seznam: "Oblast-101 by byla možným kandidátem, stejně tak Oblast-13. Jejich náležitá příprava by však trvala týdny. Ne, nemyslím si…"
"Pro tento účel už mám jednu Oblast vyhlédnutou," přerušil ho O5-8. "Bylo by zapotřebí jen minimální přípravy a fenomén, který se v oblasti nachází, je natolik omezen sám sebou, že dokáže odvést pozornost, aniž by přitom vážně ohrozil větší plochu."
V místnosti opět zavládlo ticho. O5-9, který po většinu dne mlčel, vyjma příležitostného souhlasu s O5-2, se odhodlal vystoupit. "To je naprosto nehorázné. To přece nemůžeme dopustit. Ze všech oblastí, které bychom mohli opustit, nás chcete ponechat civilisty na pospas těm…"
"Ty jsi tam za války nebyl, že ne, Devítko?" Pronesl ta slova O5-8 pomalu a krutě.
"Jestli naznačujete, že účast na nesmyslných masakrech je nutná k účasti na diskusi, tak se…"
"Celou dobu jsem si udržoval krytí. Já i můj předchůdce. Všichni víte, co jsme dělali. Co jsem dělal já. Ve jménu utajení, ve službě lidstvu. Nikdo z vás tehdy nevznesl námitky." O5-8 cítil, jak z něj při jeho řeči začínají prosakovat na povrch kapky hněvu. "Ne, tehdy to břímě nesli jiní. Ale teď, když přišla řada na tebe, ta povinnost vůči světu, která je tvoje, abys ji v tichu nesl v temnotách, se krčíš."
O5-8 se otočil ke zbytku místnosti. "Zbývá už jen jediné možné řešení. Otázkou je, zda máte všichni sílu dovést ho do konce. Nechám o tom tedy hned teď hlasovat." O5-8 se posadil, třesoucí se ruce schované pod stolem, kde je nebylo vidět.
O5-1 oslovil Radu O5. "Návrh zní takto."
Zhruba pět minut poté, co Stillwell vydal rozkaz, se dole ve městě začaly ozývat zvuky. Neurčité, ševelící hlasy několika tisíců věcí, které matně zněly jako lidé, si nesrozumitelně mumlaly. Rychleji a rychleji. Hlasitěji a hlasitěji. Hlasy v dálce doprovázely nahodilé výbuchy čehosi, co Johnsonovi připadalo jako kroucení plechu, nepřirozeně se ozývající napříč plochou prérií pod nimi.
V každém z domů dole se rozsvítila světla. Nebylo to dlouho poté, co na pozadí mihotavé záře, osamocené v husté prérijní noci, rozeznal obrysy lidí prchajících ze svých domovů. Proráželi dveře a okna, drali se co nejrychleji k autům, probíhali ulicemi.
Ministr nakrátko zvažoval dožadování se vysvětlení. Než tak však mohl učinit, blikající světla začala pohasínat. Z prosvětlených oken a otevřených dveří vyrážely chuchvalce stínů, jednotlivá vlákénka tmy jako by tuhla a pojila se do tlustých, hadovitých mas. Skřeky podobné kroutícímu se kovu zaznívaly stále častěji, nadpozemské hlasy mluvily rychleji a nabývaly na intenzitě. Městská osvětlení dole se počala měnit, jemná žlutá a bílá ustupovala jednolitému, chorobnému odstínu zelené.
Ministr se marně pokoušel najít slova. "Co… co jste to proboha udělal?"
Lafourche z něj nespouštěl oči. "Jen se dívejte dál."
Skrze dalekohled spatřil, jak se hlavními cestami a menšími uličkami táhnou tlusté provazce stínů, hledající rychle prchající obyvatele. Někteří z nich již byli lapeni, sevřeni v čemsi, co se podobalo neproniknutelným pavučinám tmy. Ti, kteří byli chyceni, byli teď vlečeni zpět do svých domovů. Třem přihlížejícím příslušníkům americké delegace bylo jasné, že nikdo neunikne; temnota již obepínala auta, proplétala se pod mosty a lavičkami, nemilosrdně hledala a chytala všechny, jenž se pokoušeli utéct.
Stillwell přesně věděl, co se děje, a netoužil po ničem jiném než vyvrhnout obsah svého žaludku za nedaleký strom a zakrýt si rukama uši. Věděl však, že vše musí jít přesně podle plánu. Bylo obětováno tolik lidí. Vydržel stát na místě a čekal.
V okamžiku, kdy byl některý z obyvatelů odvlečen zpět do svého příbytku, světlo jeho domu zhaslo. To si ministr alespoň zprvu myslel, ale brzy si uvědomil, že místo toho světla mizí. Budovy začaly zdánlivě problikávat v předivu existence, domy znenadání mizely, jakmile do nich tma vtáhla všechny jejich někdejší obyvatele. Městská osvětlení se rychle vytrácela z periferií a stahovala se směrem do centra, jak se realita Woodvale násilím měnila v přicházející singularitu.
Poslední světlo, jediné hospodářské stavení uprostřed městečka, zaniklo ve okamžiku, kdy něco, co připomínalo muže, bylo vtaženo dveřmi dovnitř, zatímco se zmítalo a křičelo. Dveře se zabouchly, světlo zhaslo, budova zmizela a všude bylo náhle ticho.
Trojice pozorovatelů sklonila dalekohledy a hleděla na nyní prázdný kus tmy, na němž ještě před půlhodinou stálo město čítající 837 obyvatel.
Ticho, které mezi pěti muži na vrcholu kopce zavládlo, prolomili jako první cvrčci. Pak následoval Lafourche.
"Nadace vaše požadavky odmítá. Ať už jsou venku jakékoli síly, které mají též na svědomí to, čeho jste byli právě svědky, nemůže je žádný národ obrátit proti lidstvu. Naše mise je důležitější než vy, důležitější než Sověti. Týká se celého lidstva."
Lafourche přistoupil blíž k ministru Johnsonovi a přiklonil se k němu tak, že se téměř dotýkali nosy.
"Pokud Spojené státy americké naruší jakékoli aktiva Nadace nebo do nich zasáhnou, pošleme na vás všechno co máme. Všechny ty věci, které nemáte na svých seznamech. A to, co jste právě viděli, není ani zdaleka to nejhorší."
Lafourche se otočil na stranu a odplivl si. "Tohle je naše zasraná odpověď, pane ministře."
Ve tváři ministra obrany, jenž nebyl schopen slova, se zračila směsice těžkého pohoršení a strašlivé hrůzy. Aniž by řekli cokoli dalšího, vrátila se americká delegace do svého vozu a odjeli zpět do hluboké noci.
Stillwell se konečně nechal ovládnout instinkty. Ohnut před dubem chrlil žluč a kyselinu, zvracel a kašlal, přičemž zrůdnost toho, co před chvílí nařídil, se vyrovnala snad jen rostoucímu pocitu sebenenávisti. Zůstal klečet před stromem, zatímco se k němu zezadu přiblížil Lafourche.
"Sežrali to?" dokázal se Stillwell ochable zeptat.
Lafourche s odpovědí několik okamžiků počkal. "Prozatím nejspíš ano. Očekávej, že se za pár dní vyrojí špiclové a budou prolézat každou opuštěnou důlní šachtu a pouštní dolinu v celé této zpropadené zemi, aby si ověřili, jestli nekecáme. Velitelství říká, že potřebujeme aspoň dva týdny. Doufám, že nám je tato ohavnost zajistila."
Mladý bezpečnostní přidělenec si rukávem otřel ústa. "Pane, co… co bude dál?"
Odmlčel se: "Kluku, jak je na tom tvoje ruština?"
O5-8 pozoroval z okénka svého soukromého vagonu míjející se Alpy. V tuto roční dobu se stmívalo brzy. Než dorazí do Vídně, bude již tma jako v pytli.
"Předal jsem rozkazy severoamerickému podvelitelství," ozval se O5-1 ze svého koženého křesla. "Jsi připraven pokračovat?"
Mladší člen Rady znovu zapřemýšlel nad svými kontakty v Káhiře. V Jakartě, Johannesburgu a Bangalúru. Samotná představa zařizování logistiky byla úděsná. To poslední na celém světě, co v tuto chvíli pociťoval, byla připravenost. "Děláme to, co nám řeknete," odpověděl.
Nejvyšší člen Rady přikývl: "Možná tomu nebudeš s to uvěřit, Hansi, ale mám jistou představu o tom, co se ti právě teď honí hlavou." O5-1 vstal a zaujal místo u okna vedle O5-8, "Jediné, co ti teď můžu říct a na čem záleží, jsou tyto věci. Hlasování skončilo ve prospěch návrhu, nezabývej se poměrem jednotlivých hlasů. To rozhodnutí již bylo učiněno. A tebe jsem pověřil vedením této operace, protože věřím, že se pro tento úkol hodíš ze všech lidí nejlépe."
Mladší muž položil ruku na okno. Chlad horského vzduchu na druhé straně mu okamžitě prostoupil do konečků prstů. "Řekněte mi, upřímně. Myslíte, že to zvládneme?"
O5-1 se podíval z okna do tmy, v níž už hory takřka zmizely z dohledu: "Nevím."
O5-8 se uchechtl, ne zcela bez humoru: "To ani já ne, Herr O5-1."
« | Hub | Nezpochybnitelné Hlasy »