Info
Originál: http://scp-wiki.net/the-warrior-and-the-dragon
Autor:
Překladatel:
Ábel obcházel vysokou monstrositu lhostejnými pohyby a pyšně se šklebil. Masivní obouruční meč měl opřený o jedno rameno, kolečka a pily pokrývající jeho povrch tiše bzučely, zatímco mnoho ostří jež pokrývala jeho okraj předla jako kočka. Stvůra před ním byla jako monolit v řídké krajině, monument destrukce, s vlnami nenávisti a vzteku šířícími se od něj téměř hmatatelně, vlny soupeřící i s Ábelovou touhou po krvi.
Stálo to jenom tak, hromada těžce opancéřovaného krunýře a masa, malé černé oči v obrovské lebce, jako díry do prázdna odpočívající nad tlustými zoubkovanými tesáky umazanými od slin. I když se přibližoval, stále se to měnilo, tkáň se vlnila, plázy a brnění tvrdly, kopce svalů a šlach o sebe ustavičně klouzaly, všechno se snažilo zformovat v něco, co by lépe přežilo nastávající útok.
Opravdu, tohle byl Bůh ničení, bytost ztělesňující primitivní destrukci všeho. Nedokázal zakrýt své veselí. Po tak dlouhé době, po tolika stoletích konečně potkal bytost, která předčila jeho touhu po násilí. Možná.
Šel blíž, dokud nebyl na krok od té kolosální formy a na moment si vychutnával ten pocit očekávání, který cítíl. Pak promluvil.
"Slyšel jsem příběhy o stvořeních jako jsi ty. Vznešené bestie z šupin a masa, spárů a tesáků, statečnost v bitvě ještě větší než intelekt skrytý za očima bestie. Říkají, že tvůj druh jednou vládl Zemi na obrovských zásobách pokladů, zabíjel a pozřel vše, co se mu znelíbilo. Ale vyhnali vás z trůnu, jednoho po druhém, velkými bojovníky, co už nežijí, dokud z vás nezbylo nic a stali jste se mýtem." zašeptal bez dechu.
"I já si myslel, že nejste nic jiného, než pohádka, ale tu stojíš přede mnou, živoucí drak…"
Hrozivý zvuk vyšel z bestie, jak otevřela tlamu, pomalu ji pootevřela, jako oživlá socha.
"Pathetické…"Zahřměla těžkým hlubokým hlasem, jako tisíc padajících hor.
"Drak? Ty jednoduchá hromadu hnisu. Ničemu nerozumíš, přesně jak bych čekal od dobře vycvičeného pejska."
Na to se Ábelův výraz zatemnil, zvuky meče na jeho rameni zrychlily, jak se ostří točila rychleji.
"….Co?" řekl pomalu, nízkým tónem, jak je tak tak zadržoval svůj hněv.
"To je to co jsi, nebo snad ne? Vycvičený zlomený kříženec, i s obojkem a vším," zareptalo to a poukázalo na tlustý kovový obojek kolem jeho ramen a krku.
"Já si to vybral," odpověděl pevně, obličej zkřivený mračením.
"Ať už sis to vybral nebo ne, pořád jsi jejich pejsek. Jediný rozdíl je, že jíš přímo z jejich ruky a ne z misky," vysmívalo se to, téměř mu to bylo vidět na nelidském obličeji.
Ábelův obličej se zachvěl a pevněji stiskl rukojeť své zbraně, otočná ostří se teď točila opravdu rychle, protestovala tupým skřípěním.
"Já si alespoň můžu vybrat svůj osud," vykřikl naštvaně, vymrštil svůj meč spodem na hlavu té bestie všemocným hněvem obscénního boha.
Ale…
Stvůra odpověděla způsobem, který Ábel nikdy neviděl ani za všechna ta tisíciletí co bojuje.
Narazila hlavou na zbraň. Vršek lebky praskl na malé úlomky, oči vykulené jak se vnitřek lebky roztříštil na prach. Jednoho z očí vybuchlo s mokrým prasknutím a proudy husté tekutiny vytryskly z jeho tlamy spolu s kusy masa a tkáně vytékající jako z fontány krve.
Ale nárazem meče byl Ábel vytržen z rovnováhy a odskočil, čímž nechal své břicho nechráněné. V tu krátkou sekundu bez ochrany uviděl obrovskou pěst nestvůry, kus kostěného plátu velký jako balvan, jež naráží do jeho těla silou hurikánu a vyrazil mu meč z ruky. Byl odhozen deset metrů daleko jako panenka a za letu poničil mnoho překážek. Jeho tělo těžce sklouzlo po zemi, oblečení a kůže ze zad se trhaly dokud konečně nenarazil napůl zaražený do balvanu.
Visel tam bez pohybu, proudy krve mu tekly z očí, nosu, pusy a uší, obličej zaseklý ve výrazu čirého ohromení.
A potom se zasmál. Smál se dlouho a tvrdě, usmíval se svýma špičatýma zubama v krvavém úsměvu, takže vypadal jakoby zrovna dojedl příšerné jídlo.
Promluvil v dávno mrtvém jazyce, ale význam těch slov byl jasný. Byla to výzva.
Ale k jeho překvapení vypadal ještěr jako by měl záchvat. Nasával vzduch nozdrami, nafukoval se víc než normálně a požíral vnitřnostmi nasáklou hlínu, jeho obrovské drápy nabíraly zem a celé kusy cpaly do zubaté tlamy.
A potom se stalo něco úžasného. Rána, která lebku zvířete zkroutila do tvaru podobného přezrálému rajčeti, počala mizet, hlava stvoření se narovnala zpět do normálního tvaru, zlomené pláty odpadaly, jenom aby je mohla bestie opět sežrat a odkryly lesklý mokrý krunýř vytvořený pod tím starým, ještě tvrdší než ten předtím.
"Osud? Co bys ty věděl o Osudu? Osud je život a ty… Ty a všechno tvoje je smrt," zařvalo stvoření a vrhlo se proti němu.
Tomu se Ábel usmál.
"No, s tím se hádat nemůžu," odpověděl pyšně a vytáhl ohromnou palici ze stínu svého potrhaného pláště, jež měla rukojeť skoro dva metry dlouhou a hlavici tvořila hromada ostnů, otáčejících se ve vzoru smrti.
Stvůra zahřměla proti němu, její mocné kroky třásly zemí, trhaly ze země hroudy hlíny, to vše se silou a nevyhnutelností laviny.
Ábel popošel dozadu, postavil se kolmo, ruce dal za sebe a nohy zapřel do země. Otočil se k blížící se katastrofě a mávl zbraní s přesností jemu vlastní.
A potom byla stvůra u něj a on mávl, čas se zdánlivě zastavil jak se jeho zbraň srazila s hlavou bestie. Ozvalo se ohlušující prasknutí jak byla jeho hlava znovu rozdrcena, roztříštěna na kusy, jeho páteř dopadající, jak se stvoření stávalo viditelně menším, když se nezastavitelná síla jež jej poháněla srazila s nehnutelným objektem.
Čirý chaos jež tyto dvě síly stvořily odmrštil ještěra několik desítek metrů pryč, točícího jako zbloudilá střela, odpadávaly z něj kusy, jak letěl vzduchem. Na zem dopadl s hlasitým třeskem, kusy a části z něj dekorovaly okolí kráteru jako kapky během jarního deště.
Ábel si prokřupnul krk, ignoroval krev stékající mu po šrámu na noze i tři takové na hrudi, jež získal když jej oponent řízl při kolizi. Místo toho odhodil nyní ohnutou palici za sebe, nahodil si ramena zpět na místo podivným pohybem a začal si ošetřovat roztříštěný loket.
Stvoření se vysunulo na nohy, sežralo vše kolem sebe, dělalo se těžší a tvrdší, víc jako kámen i vzhledem. Oklepalo ze sebe přebytečnou krev jako pes, kapky řídké, tmavé tekutiny pokryly zem kolem něj a začalo lézt z kráteru.
Vylezlo přes okraj štěrbiny jež vytvořilo a okamžitě bylo přivítáno velkým čakramem jež se mu zaryl do masa, kruh se zarýval hlouběji jak se vnější pily otáčely. Několik dalších jich následovalo, vylétávaly z Ábelových rukou jak je tahal ze stínu zatímco běžel vstříc nepříteli.
Vymrštil se do vzduchu a vytáhl monstrózní sekeru ze záhybu v plášti a praštil s ní do nepřítele jako bomba.
Útok to oklepalo jako kůň komára a pokusilo se to zranit Ábela drápy. Vyhnul se, propletl kolem jeho útočících tlap a zabořil dýky jako vrtáky do jeho tlusté kůže, nechal je aby vrtaly dál do masa. Vždycky když byl útok velmi blízko k zásahu odskočil s dýkou z dosahu.
Jenže, nezdálo se, že by bestie zpomalovala, nebo že vůbec cítí bolest. Byla naprosto jednomyslná, měla jen jeden cíl v dosahu.
ZABÍT.
Náhle zbloudilý pařát zasáhl Ábela do ramene a donutil ho klopýtnout. Byl za to odměněn dalším zásahem tlapy do břicho, což ho přitisklo k zemi. Stvůra zdvihla další dráp, aby dokončila své dílo, jako popravčí sekeru a poté ji ji nechal spadnout v záblesku světla a stínu.
Bestie pozdvihla tlapu, aby rozdrtila co zbývalo z Ábela, ale byla velmi překvapená, když její ruka najednou končila u loktu a řeka roztavené krve vytékala z rány.
Další končetina rychle následovala, ustřihnuta u kloubu obrovskými mechanickými nůžkami, které držel Ábel, vnitřní ostří se horečně otáčela, čerstvá krev stříkala z jejich pohyblivých zubů.
Příšera se pokusila sežrat spadlé končetiny a nahradit co ztratila, ale místo toho se setkala s ostřím na Ábelově botě, jež ji kopla přímo do spodku čelisti a odhodila ji na záda.
Ábel skočil na stvůru jako šakal na kořist, nalehl na stvoření s divokostí zvířete, křičel nesmyslně ve stavu krvavého běsnění. Bodal do bestie svou zbraní, vždy když jednu zabořil příliš hluboko, nebo ji zlomil, tak vytáhl novou.
Nakonec se stáhl, těžce dýchal, kompletně obalený v hnusné smrduté karmínové tekutině, jako krvavé, pekelné zjevení. Sledoval jak se to snažilo dýchat, jeho tělo se stále snažilo zformovat.
A pak to uviděl. Puls, který přišel od té stvůry, šoková vlna, která odsunula stranou samotné předivo reality, svět jak se točí okolo té bestie, jak elektrický šok projel jejím zmrzačeným tělem.
Ať to bylo cokoliv, bylo mu to jedno. Nečekalo to žádné smilování a on mu ho nehodlal dát.
Podívalo se to na něj slabě, plné znechucení a nenávisti pořád stejně silné, pořád stejné jako vždy. Vytáhl poslední dlouhý meč ze svého potrhaného pláště a zamýšlel zasadit poslední ránu.
Bestie odhalila tesáky a vymrštila se vzhůru, jak jeho meč klesl. Jeho meč se zabodl do svršku tlamy kreatury, přímo do jejího mozku na vrcholu hlavy, ostří se stále točila jak trhala pulzující šedou hmotu.
Ale nestvůra stále žila, její zubatá tlama svírající Ábelovu ruku. Samolibě si jej to prohlíželo a mírně skoro s úctou se zakouslo přímo skrz jeho ruku, slonovinové zuby bez námahy prořízly skrz svaly a kosti, až se setkaly.
Ábel odskočil překvapením a nestvůra za ním, narazila mu do hlavy s pronikavým křupnutím až spadl na zadek. Naposledy si jej to studeně prohlédlo a otevřelo to tlamu připravené sežrat jej.
Než se kolem něj uzavřely čelisti, Ábel uchopil meč stále zaražený v jeho hlavě, uchopil rukojeť zevnitř tlamy. Jak čelisti sklaply, zarazil jej vší svou silou a rozřízl tak bestii na dvě půlky.
Ale jakmile už měla něco v plánu, nemohl to zastavit. Zuby rozřízli jeho hruď ve dví a jeho zbývající ruka a hlava dopadly bez života na zem.
Ve svých posledních chvílích měl Ábel pocit, že slyší podivný pískavý zvuk, jakoby něco padalo z velké výšky.
Potom… jen temnota.
Čas uplynul jako bezesný spánek a Ábel se probudil znovu celý a zpět ve své hrobce. Trhavě se pohnul, otevřel víko rakve jež ho držela a ve spěchu odsunul řetězy, aby se dostal z dosahu štiplavé zimy.
Trvalo mu několik minut, než odemkl kamenné dveře, které mu bránily v úniku, zatímco přešlapoval na ledové podlaze svými botami, dech se mu krystalizoval u úst.
Když se konečně vynořil, oddychl si úlevou. Nikdy neměl rád chlad, byl spíše mužem horka a tepla.
Stejně, pomyslel si, že to byl dost možná ten nejlepší souboj, který měl za dlouhou dobu. Měla by se uspořádat hostina na oslavu, s celým jeho týmem. Teď jen najít kam dali tu podivnou krabici od "pizzy"?