Info
Autor:
Varování: Sebevražedné sklony, episoda je plná deprese
Poznámka autora: Při překladu do angličtiny přehoďte název do češtiny. Díky!
Čtyři dny před vzpourou MTF Foxtrotu-6
Lucie Marionová, Jindřich Dámský a jejich nově oživený přítel, Tomáš Strážnický, seděli v kanceláři Kavárny Kathy & Maggiho zalité ranním sluncem. Mezi nimi panovalo hrobové ticho.
Včera to byla emocionální jízda plná zmatku a vysvětlování důvodů všeho možného. Jak Tomáše oživili? Co po něm chtějí za tento dar? Proč se prostě nemůže vrátit do Oblasti-13CS? Co se bude dít teď?
Lucka mu včera šetrně vysvětlila, že neví jak by vysvětlil své náhle zmrtvýchvstání, načež Tomáš vymyslel nejméně 20 způsobu jak na to. Jindřich byl zpočátku na agentově straně, protože chtěl aby Gabriel měl svého kamaráda co nejdříve znovu u sebe, ale když viděl jak moc to stresuje Lucku a vzpomenul si, že to ona oživila Strážnického, rychle změnil strany a snažil se ho přesvědčit.
Tomáš si ale pořád stál za svým a neustále se pokoušel odejít z podzemního komplexu, ve kterém se v tu dobu nacházeli. Nakonec ho však obměkčil Lucčin prosebný pláč. Skoro na kolenou ho prosila aby tam nechodil, protože měla strach, že když se o jejím zázraku dozví Nadace, přijdou si pro ni a její přátele.
Tomáš neměl to srdce se s ní hádat o tom, že by to Nadace nikdy neudělala pokud nikomu neubližuje, ale náhle si vzpomenul na jejich oblastního ředitele a uznal, že je její strach oprávněný. Avšak ani on by snad nemohl jen tak poslat lidi aby zadrželi dva bezvýznamné ohýbače reality bez toho, aniž by se musel někomu zodpovídat…nebo ne?
Nakonec když Tomáš souhlasil, že nikam nepůjde a Lucka se uklidnila, nějak pořešili kde budou oba muži spát, a tak jim blondýna dovolila přespat ve skladu její kavárny, kam se následně přesunuli pomocí magických dveří.
Lucka jim dala matrace, peřiny a polštáře, a pak už běžela domů k Oskarovi aby to stihla do slíbeného času.
…
Dnes si vzala víceméně volno aby vyřešila tuto neobvyklou situaci, která vznikla, protože nemyslela dopředu. Navíc jí to dalo záminku strávit odpoledne se svou dcerou. Augustína už dlouho chtěla zajet do Mirákula a Lucks jí to ráda splní.
Oskar byl ve své vlastní kanceláři, pracoval na dokumentaci a řešil případné problémy v kavárně. Byla mu za to moc vděčná.
Když tu teď ale s Jindřichem a Tomášem tiše seděli, připadalo jí, že ztrácí čas. Jindřich se tváří jako oukropeček a kouká stranou, protože se stále cítí provinile, takže konverzaci očividně nezačne, a tak se to rozhodla udělat sama. Vřele se na agenta usmála a nabídla mu kokosovou sušenku.
"Takže…pane Strážnický-"
"Říkejte mi Tomáši, jinak se budu cejtit jako že je mi padesát." opravil ji a nabídl si sušenku.
"Dobře… Tomáši…" Usmála se ještě víc. Ta slova jí nešla přes pusu. Přišlo jí neslušné říkat mu jménem, i když o to sám požádal. "Musíme vyřešit tuhle situaci, protože… protože jsem všechno zase zkomplikovala a Vy musíte být neskutečně naštvaný, že jsem Vás nepustila zpátky."
"Nic ve zlým. Fakt." zasmál se Tomáš a upřímně se na ní usmál. "Je to blbý, ale chápu, že u Nadace jeden neví, co udělá, když máte ve vedení kretény jako je Opletal."
"Cože prosím?" Lucka náhle zvážněla a její úsměv byl v tu ránu tatam, "Říkal jste…Opletal?"
Jindřich pocítil, že je něco špatně, takže se narovnal a začal dávat větší pozor na to, co se říkalo.
"A… c-celé jméno?" zeptala se blondýna s nuceným úsměvem.
"Eh, myslim, že Sim…Samuel! Samuel Opletal, to je vono!" odpověděl agent, šťastný, že si pořád pamatuje jméno svého nadřízeného.
V Lucce by se krve nedořezal. Zírala nepřítomně před sebe s rukama na spáncích s panenkami tak malými, že by si člověk myslel, že je ani nemá. Pusa se jí zkroutila do nehezkého tvaru a nerovnoměrně dýchala.
Jindřich o ní začal mít strach a tak se natáhl a chytil ji za ruku.
"Lucko, ty toho týpka znáš? Jak blbý to je?" Nevěděl proč se ptal, ale pokud měla takovouhle reakci, nebylo to dobré. Vždycky se dokázala postavit na nohy, vždy se snažila udržet klid i v těch nejhorších chvílích. Teď tu však seděla jako by nebe padalo.
Lucka se na něj sice podívala, ale neodpověděla mu. Namísto toho nejistě zvedla druhou ruku, lusknula a náhle držela fotku muže středního věku s šedivými vlasy v upraveném obleku s širokým povýšeným úsměvem. Letmo na ni pohlédla aby se přesvědčila, že je to ta správná osoba, polkla aby potlačila knedlík, který se jí tvořil v hrdle, a pak ji otočila na Tomáše.
"Tohle je ten váš Opletal?"
Tomáš se k fotce lehce nahnul aby viděl lépe, stejně jako Jindřich, který hořel zvědavostí jako hadrová čarodějnice na hromadě klacků.
"Jop! To je ten imbecil co nám vede oblast," zasmál se, "je to totální idiot a jediný co dělá je, že… posílá lidi… pryč…ok, to je možná hodně blbý."
Lucka vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Pusa se jí nepříjemně stáhla do ještě horší klikaté linky, držela se za tváře, všude po těle jí běhalo mravenčení, bylo jí špatně a mdlo jako by měla každou chvíli zkolabovat. Z modrého srdcovitého náhrdelníku jí začali vylétávat bílé zářivé kuličky a měnit v kanceláři co se dalo. Okolní svět byl pro Lucii jako jedna velká rozmazaná šmouha. Nevnímala okolí. Nebo snad její mysl maže vzpomínky tak rychle, že si ani nepamatuje, co se dělala před chvílí? Domnívala se, že se postavila a udělala krok doleva, ale nebyla si tím jistá. Náhle ji Jindřich držel ze ramena a mluvil na ni spolu s Lexie, ai systémem kavárny v podobě hologramu hlavy pastelově zelené lišky. Padala právě před chvílí? Všechno bylo tak matoucí. Jediné, na co dokázala myslet, byl ten muž. Samuel Opletal.
Jindřich a Tomáš se na sebe mezitím vyděšeně dívali a neměli nejmenší tušení co se děje. Zrzek ji posadil zpátky na židli a stál při ní.
"Lucko, jsi v pořádku? Doprdele, jasně, že ne, co sis myslet, Jindřichu," zamumlal si poslední část pro sebe, "copak potřebuješ?"
"Špatně…" hlesla blondýna nepřítomně, ale jak se zdálo, nebyla úplně mimo, stále vnímala svět kolem ní, jen trochu… podivně, "…je mi tak zatraceně špatně. Potřebuju na záchod a…ne, potřebuju kýbl… já nevím co potřebuju! Je mi blbě, motá se mi hlava a bolí to."
"Kde to bolí?" zeptal se Jindřich šetrně. Lucčino náhle chování mu připomnělo jeho sobotní stav, a tak se snažil přemýšlet, co potřeboval on v ten večer.
Lucka si položila ruku na hruď aby naznačila odkud bolest přichází a podívala se na Jindřicha s malými slzami v očích. "Promiň…"
"Za co?"
"… promiň." hlesla namísto odpovědi, zatímco se stále lehce třásla.
V tuto chvíli k nim přistoupil Tomáš, který do této chvíle stál opodál.
"Má panickej záchvat," řekl a otočil se na ženu před ním s něžností maminky jejich úderné jednotky, "pojď se mnou, prosím, počítat do deseti, dobře?"
Lucka kývla, aniž by se na něj podívala.
"Jedna…"
"Jedna, dva…"
"Dva a dvacet," zpomalil její tempo Tomáš.
Takto spolu napočítali do deseti, zatímco je Jindřich nejistě pozoroval. Lucka se už zdála být klidnější a když se konečně rozplakala, neskutečně se jí ulevilo. Všechny zářící kuličky se jí vrátily do náhrdelníku a vše bylo zase normální.
"Děkuju. Oběma. Jste moc hodní." Lucka se lehce zastyděla, že nedokáže utvořit plně koherentní větu aby vyjádřila své díky.
"A teď když jsi v klidu, dokázala bys nám, prosím vysvětlit proč se tolik bojíš toho člověka?" Tomáš po něm hodil zamračený pohled, protože by jí neměl připomínat důvod toho, proč plakala. Jindřich to ale nepostřehl. "Toho…no, ředitele té Nadace."
"Není ředitel Nadace, ale oblasti." Opravil Jindřicha agent.
Ostatní mu věnovali svou pozornost.
"Opletal je… zlý člověk," začala skřehotavě, ale ochotně Lucka, "nikdy jsem to nikomu neřekla - ani Oskarovi - ale…v naší malé vesnici, kde jsem žila jako malá, se stala obrovská tragédie…"
Bylo zjevné, že vzpomínky, které to v ní vyvolávalo, nejsou vůbec příjemné a dost jí bolí, ale stále měla potřebu sdělit svou bolest alespoň s někým. Nesla ji ve svém srdci přeci tak dlouho.
Tomáš a Jindřich napjatě poslouchali a neodvážili se zasáhnout v případě, že by ztratila odvahu.
"Když mi bylo tak pět, spolu s bratrem jsme se seznámili s několika dětmi, které byly úplně jako já. Ohýbači reality. Naše matky se pravděpodobně znaly nebo něco takového, protože jsme chodili do stejné školky, a pak školy, která byla v jiné části té samé budovy. Vůbec netuším jak se jim to povedlo schovávat tak dlouho když byla vesnice plná běžných lidí, ale naučili nás tam vše, co jsme potřebovali k životu. Hlavní ale bylo nikomu nic neříkat. Matka mi to opakovala stále dokola a učitelka ve škole také.
"Měli jsme zakázáno cokoliv říct i vlastnímu otci, i když moc dobře věděl co jsou ohýbači reality kvůli jeho bráchovi. Matka říkala, že nás ale nikdy skutečně nepochopí, protože lidi bez schopností touží po tom je mít."
"Abych neutíkala od tématu, chodili jsme s těmi dětmi ven. Hrát si. Dělat blbosti jak to děti dělávají a když nás nikdo neviděl, měnili jsme vše kolem nás na podivnosti. Říkali jsme tomu "čarování". Moje matka to využívala k tomu aby nás děsila řečmi jako: "Když budete čarovat před obyčejnými lidmi, upálí vás na hranici jako čarodějnice" a to nás vyděsilo natolik, že jsem v jednu chvíli o tom mívala noční můry. Brácha na tom byl hůř. Plakal kdykoliv viděl cizí dospělé a několikrát prosil aby ho neupalovali. Otce to štvalo."
Lucka se vyhýbala tématu hlavní události jako abstinent alkoholu, ale moc dobře věděla, že jednou k tomu musí dojít. A tak se tomu postavila jako správná žena.
"No, ale to už ale plácám blbosti," zasmála se a donutila své ruce aby ji nedrželi kolem pasu. Chtěla vypadat jakože ji to moc neovlivnilo, "stalo se to v říjnu pár týdnů po mých narozeninách. Jeden den jsme si hrály jako normální děti a ten následující…" Lucie se roztřeseně nadechla aby si dodala odvahu ti říct, zatímco v očích znovu pocítila štípnutí, "následující den jsme s otcem a bratrem odjížděli co nejrychleji jsme mohli s vědomím, že jsou všichni moji přátelé mrtví…spolu s matkou, dědou, babičkou…a rodiči těch dětí, kteří nebyli "normální"." Lucku to slovo štvalo. Cožpak nebyli běžní lidé? Nezasloužili si žít?! "A za to všechno může m-"
"Opletal!?" vykřikl náhle Tomáš nevěřícně.
"Ten týpek zabil několik malých dětí!? Co sakra dělá na pozici ředitele!?" zvolal naštvaným tónem Jindřich. "A co tvoje máma v New Yorku? Já myslel že-"
"Natálie není moje biologická máma. Ani Johana. Jen mě adoptovali po…no prostě tak."
"A ty děti, to… vlastně to udělala nějaká skupina jménem GOT, u které díky tomu dostal místo. Jsem si jistá, že ten den mu celá vesnice vyhlásila válku, protože se nějak domákli, že to byl on." Lucka se rozhodla neopravovat chybu v jejich větě, protože byla přeci jen pravdivá. Jméno té společnosti si pamatovala jen díky známému zpěvákovi a traumatu z toho všeho.
"GOT?" podivil se Tomáš a s Jindřichem si vyměnili zmatený pohled. Agent chvilku přemýšlel co by to mohlo být, protože mu to přišlo povědomé.
A tu ho to trklo.
"GOC?" zeptal se nevěřícně a Lucka kývla, "No tak to prrr, Opletal pracoval předtím u GOCčka!? Ty vole, no tak to nene!" Strážnický si přejel rukama po obličeji s novou vlnou adrenalinu v jeho žilách. Dávalo teď mnohem větší smysl proč byl takovej idiot, protože ho museli vyhodit, aby skončil v Nadaci.
"To je opravdu skvělá organizace, když zabíjí malý děti!" pronesl Jindřich ještě víc rozhořčeně.
"Není to tak, že by zabíjeli jenom malé děti, ale prostě…jejich princip je zabíjet ohybače reality aby se nestali nebezpečím pro ostatní." povzdechl si Tomáš. Jednou se ptal Bauera co to je za organizaci, protože se rozpovídal o tom jak za dobrých starých dnů s nimi jeho jednotka spolupracovala a tak se ten den dozvěděl o různých blbostech, které opravdu nepotřeboval vědět.
"Wow, jsme opravdu tak hrozně nebezpeční pro svět, fakt paráda. To nás můžou rovnou zabíjet už v kolíbce!" Jindřich byl opravdu naštvaný.
Tomáš se nechtěně zasmál nad tou ironií. "V podstatě to tak dělají." Nevěděl, jestli je to úplně pravda, ale aspoň mu to tak vyznělo z řečí jejich nejstaršího agenta. To ještě netušil, že Bauer odešel v době jeho absence do důchodu.
Jindřich tam jen stál s čelistí až na zem, a pak se náhle prostě otočil a odešel se slovy: "Na tohle fakt nemám žaludek."
"Hlavně, žes měl žaludek na to mě nechat zabít nějakou písečnou obludností. Debile." ulevil si tiše Tomáš, když za Dámským práskly dveře.
Lucka tam seděla s hlavou v dlaních a vypadala, že to už nedává. Tomáš se cítil špatně, protože tady před ní křičeli ve stoje zatímco ona seděla na židli. Znal ten nehezký pocit po několika přednáškách od Peterkové. Jejich bývalá velitelka to nemyslela zle, ale pořád.
Lucka mu přeci jen zachránila život, za což jí byl vděčný a nezasloužila si poslouchat jak se s Damským hádají. Stál si pořád za tím, že by chtěl jít domů, ale ona mu to nezakazovala. I když to bylo trochu moc emocionálně, stále ho slušně poprosila aby to nedělal. A on se sám rozhodl, že jí to nemůže udělat. Choval se sice někdy jako idiot - to musel sám uznat - ale v téhle situaci to byla jen a jen chyba toho zatraceného zrzavého ohýbače reality. Rozumu měl dost na to, aby mu došlo, že jí dluží alespoň tuhle maličkost; počkat, až bude připravená ho nechat jít zpátky k Nadaci.
Předtím, než se však Lucie stihla znovu uklidnit, kancelářské dveře se znovu otevřely s hlasitým vrznutím. V nich se objevil Oskar Mittkins, v jeho obvykle klidné tváři se nyní zračily ojedinělé a upřímné obavy. Jeho pronikavé hnědé oči přejely po místnosti a okamžitě se zaměřily na Lucku. Tomášovi nevěnoval jediný pohled jako by byl neviditelný.
"Oskárku!" zvolala vesele mladší žena s rukama natahujícíma se jeho směrem. Avšak hned vzápětí se její úsměv zkroutil do nehezky vypadajícího tvaru, oči jí znovu zaplavily slzy a ona stáhla své ruce zpět ke své hrudi. Potřebovala ho.
"Lucko!" Jeho hlas zněl pevně, ale byl v něm náznak obav. Oskarovy běžně chladný pohled změkl při pohledu na její plačtivý vzhled. Přešel místnost rychlými, cílevědomými kroky a poklekl vedle její židle aby byl na její úrovni.
"Copak se stalo? Ublížil ti někdo? Lexie mi řekla, že jsi tu malém zkolabovala a Jindřich tvrdil, že to bylo kvůli němu." ukázal na Tomáše, který přešel z překvapeného na bouřkový mrak. Oskarova dlaň se natáhla po té její, ale neodvážil se to udělat. Nechtěl ji ještě vice stresovat, ale na druhou stranu ji toužil utěšit.
Lucie k němu roztřeseně natáhla ruce, ale hned je zase stáhla zpět, zatímco pohledem těkala mezi jeho očima a svými dlaněmi. Chtěla ho obejmout. Přivinout se k němu, avšak nebyla si jistá, jestli může. Oskar si toho všiml, vzal ji něžně za dlaně a přivinul ji k sobě. Lucka nic neřekla, jen se k němu přitulila a držela se ho, jako by na ni dolehla tíha celého světa.
"Oskárku…" zopakovala znovu, zatímco mu štkala do trička.
"Ššš, už jsem u tebe," utěšoval ji tónem jemným jako hedvábí. Stáhnul si ji k sobě dolů, aby se k němu nemusela tak podivně natahovat, posadil si ji do klína a přitáhl si ji blíže, stejně jako ona jeho. "Všechno bude v pořádku. Jsi v bezpečí. Jen dýchej, zlatíčko. Nikomu tě nedám."
Lucka se ho držela, jako by byl tou jedinou pevnou věcí ve světě, který se jí pomalu vymykal z rukou. Vůně jeho kolínské - nepatrná, čistá a dobře známá - ji uzemnila tak, jak by to nic jiného nedokázalo.
"Promiň," vzlykla šeptem do jeho trička. Její hlas byl tlumený, ale plný viny.
"Promiň? Sluníčko, nemáš se za co omlouvat," řekl důrazně a odtáhl se dostatečně na to, aby jí mohl pohlédnout do tváře. Jednu ruku jí přiložil k tváři, něžně jí setřel zbloudilou slzu. "Ať se stalo cokoliv, není to tvoje vina. Nemusíš mi teď nic vysvětlovat, pokud nechceš, ano? Jen mě nech, abych ti pomohl." Moc dobře věděl, že Lucka často odmítá pomoc, i když by ji moc ráda dostala. Ještě těžší je o ni požádat. Teď ale stačilo když tu s ní byl, držel ji v náručí a zařídil, aby bylo vše v pořádku.
Tomáš se zatvářil lehce nepříjemně, že vidí někoho tak srdceryvně plakat. Nebyl si jistý, jestli má zůstat, nebo odejít. Bylo jasné, že Oskar má vše pod kontrolou.
Oskar na něj náhle pohlédl a jeho oči pozbyly veškeré vstřícnosti. „Co se tu sakra stalo?“ otázal se ostře, jeho hlas opět chladný a autoritativní.
"Ona ehm…" Tomáš zaváhal a promnul si temeno, "dostala panický záchvat. Já…nevěděl jsem že jí říďa naší oblasti tak znepokojuje…"
Oscar se zamračil a zmateně svraštil obočí. „Kdo je váš ředitel?“ zavrčel, ale když sebou Lucka trhnula, okamžitě zmírnil tón hlasu.
"Um…jmenuje se Opletal, je to kretén, takže vám to můžu říct, i když bych měl držet jazyk za zuby.
Jednoduše řečeno je to nějakej chlap, kterej jí v dětství způsobil trauma,“ řekl Tomáš, jeho hlas byl jemnější než obvykle a postrádal obvyklý sarkasmus. Podíval se na Lucku, která stále plakala. „Nevěděl jsem, že ji to tak zasáhne. Jak bych mohl?“
Oskarovi se mírně stáhla čelist, jeho zmatek se prohloubil, ale na podrobnosti netlačil. Místo toho znovu věnoval veškerou svou pozornost Lucce, která se k němu náhle přitulila ještě více. Palcem jí setřel další slzy z tváře, jeho dotek byl lehký jako pírko.
„Lucko, proč jsi mi to neřekla?“ Jeho hlas byl tichý, téměř prosebný, ale nebyl v něm žádný hněv - jen obavy a náznak smutku.
„Já… nechtěla jsem tě s tím obtěžovat,“ kuňkla a hlas se jí chvěl. „Už tak máš dost vlastních starostí a je… je hodně bolestivé o tom mluvit.“
„Lucinko,“ řekl důrazně, ale ne nevlídně. „Nikdy bys mě ničím nemohla obtěžovat. To přece víš, ne? Jestli tě něco bolí, přál bych si to vědět. Chci to vědět. Protože jsme v tom spolu.“
Do očí se jí nahrnuly nové slzy, zabořila mu tvář do hrudi a pevněji sevřela jeho košili. „Je mi to líto,“ zamumlala, "Prosím…nebuď na mě naštvaný."
„Zlato, nemáš se za co omlouvat,“ uklidňoval ji a jemně hladil po zádech, zatímco se stále třásla. Podíval se na Tomáše s vážností v hlase. „Mám se bát, že se tady objeví ten váš Opletal?“
„Ne,“ řekl Tomáš rychle. „Nebo jako…je v Nadaci - a ta oblast je velmi daleko odsud. Ale… jak jsem řekl, má ego jako nafukovací balónek. Když praskne, udělá cokoliv. A jestli ho Lucka fakt zná a reaguje na něj takhle, tak jo, je to špatná zpráva.“
Oskar přikývl a zapamatoval si jméno oblastního ředitele na později. Právě teď byla jeho prioritou Lucka. „Dobře,“ řekl tiše. Pak se otočil zpět na ní: „Potřebuješ něco? Vodu? Jít na chvíli ven? Cokoliv potřebuješ, stačí říct.“
Lucka trochu popotáhla a zavrtěla hlavou, opřenou o jeho hruď. „Jen… nech mě takhle ještě chvilku zůstat, prosím,“ zašeptala.
„Nemusíš se ani ptát, Sluníčko, to je samozřejmost“ slíbil a obejmul ji pevněji. „Nikam nepůjdu, dokud nebudeš doopravdy zcela v pořádku.“
"Co práce?" kuňkla, "máš jí tolik, a já-"
"Nic není důležitější, než ty, Lucko." přerušil ji opatrně a mimoděk jí dal pusu na temeno hlavy.
Lucka cítila teplo jeho doteku a poslouchala rovnoměrný rytmus jeho dechu. Pomalu ale jistě se bolest v její hrudi zmenšovala čím dál více. Chaos v její mysli začal utichat a nahradila ho uklidňující radost z přítomnosti jediného člověka, kterému věřila nade vše.
Začali se jí klížit oči. Včera skoro celou noc zpytovala svědomí nad tím, jak moc zklamala Oskara a Augustínu. Byla tak unavená. A Oskar byl tak dokonale měkký a teplý.1
…
Oskar se usmál, když se tempo dechu jeho partnerky zpomalilo, její stisk povolil a její tělo přestalo být ztuhlé a napjaté. Moc často ho nežádala o objetí nebo mazlení, takže i když to nebyla ideální situace, byl rád, že je tu pro ní aby jí utěšil.
Tomáš tam zatím jen nervózně stál a koukal jak nádherný je strop. Byl tak…fialový.
Náhle se ode dveří ozval hluboký ženský hlas: "Pane bože, neříkej mi, že ten budižkničemu zase vylezl z tý stoky kam před třinácti lety zalez."
Ve dveřích stála Venuše, šedá robotická vlčice, která zastávala funkci hlídače v hrací zóně kavárny. Na sobě měla rudé šaty s mašlí, na hlavě korunu a na tváři posměvačný úsměv, který však spíš vypadal jakože někoho překousne vejpůl. Byla o půl hlavy vyšší než Oskar, s úplně tou samou osobností jako on. Ti dva spolu proto moc dobře nevycházeli.
To ale věděli jen ti, co je znali.
Oskar s Tomášem na vlčici zmateně pohlédli. Lucka sebou zavrtěla, ale neprobudila se.
"Ztiš se trochu!" sykl po ní Oskar, načež na něj Venuše vycenila zuby, "Ty víš, o kom je řeč?" zeptal se nevěřícně.
Venuše si posměšně odfrkla, opřela se o rám dveří a její úsměv se ještě víc rozšířil, i když to bylo z hlediska stavby jejího obličeje nemožné.
"Jasně, že vím," odsekla, jako by to měla být samozřejmost, "Jindřich mi právě řekl, že se bavíte o veleváženém panu o…" Venuše se na malý okamžik zarazila jako by jí něco selhalo v programu a úsměv jí pohasl. Ale jak rychle zmizel, tak se i znovu objevil jako by se nic nestalo. "…veleváženém panu doktoru Opletalovi a Lucka mi darovala část své duše, když mě vyrobila, takže přirozeně vím jaká to je špína."
"A tys přišla, abys mohla slyšet drby, co?" ozval se otráveně Oskar, "neměla bys radši jít hlídat děti, ať se nám žádné neztratí?"
"Oskare, Oskare, Oskare, copak si to o mě myslíš? Že jsem snad neschopná ve své práci a jediné, co dělám, je poslouchat povídačky? To mě bolí, Oskárku." svěsila ocas, stáhla uši dozadu a zatvářila se ublíženě s očima velkýma jako dva měsíce. Hned však své šárady zanechala a vysmála se mu. "Nech si zajít chuť. Mně nikdy nedokážeš ničím ublížit. Navíc závidíš, že vím něco, co ty ne. Ale teď k věci!" řekla, otevřela dveře dokořán a zakřenila se na Tomáše. "Promiň, ale tohle je soukromý rodinný rozhovor."
"V pohodě, hned vás přestanu otravovat." odpověděl agent, který byl rád, že konečně získal záminku odejít z nepříjemné situace.
Hned jak za ním zamkla dveře, spadl Venuši úsměv z tváře.
"A teď si uděláme malou přednášku o tom, kdo je Samuel Opletal."
Jindřich a Tomáš tiše seděli ve skladu Kavárny Kathy & Maggiho, zatímco za dveřmi se ozývaly housle, na které hraje Velvet, myší animatronik menší velikosti než ostatní. Ani jeden z nich nevypadal, že začne rozhovor, kvůli kterému sem byl zrzek zatažen téměř hned, jak agent vyšel z Lucčiny kanceláře.
Strážnický na něj byl očividně naštvaný, o tom nebylo pochyb. Avšak stále od něj potřeboval vědět pár věcí, které mu Jindřich s Luckou neřekli.
Ohýbač reality před ním měl černé svědomí, jelikož před chvílí pomlouval člověka, který pro Gabriela znamenal tak hrozně moc. Jenže jeho hrdost mu nedovolila ustoupit ani o píď.
Tak tam chvilku seděli; jeden na pracovním stole, druhý na židli s přílišným množstvím prachu. Ale bylo to lepší, než jen stát a zírat na sebe jako dvě kobry.
Každá sekunda, která uplynula, napínala agenta stále více. Chtěl odpovědi na otázky, které si již od včerejšího večera pokládal.
"Fajn, dobře, tak začnu já, když ty nemáš dobré vychování k tomu se omluvit." povzdechl si Tomáš a ušklíbl se. "Ještě jsi mi neřek, co vyvolalo to tvý "špatný svědomí". Moc by mě to zajímalo, protože normální lidi se jen tak nepokouší o něco tak složitýho jako oživení cizího člověka."
Naklonil se víc dopředu, narovnal se a pozoroval Jindřichovu reakci. Ten nejdříve vytřeštil oči, poté se začervenal a nakonec naštvaně odvrátil pohled. Agent však zachytil v jeho očích náznak smutku.
"Prostě jsem se cítil blbě. Jak by ses cítil ty, kdybys někoho zabil?"
"Nevím, asi…asi blbě, ale to záleží na povaze toho člověka. Kdyby to byl totální kretén *ehem* jako ty *ehem* tak by mě to ani nezasáhlo."
Jindřich se zamračil, ale nic neřekl. Věděl, že na to nemá právo.
"Ale upřímně? Jestli do tebe Lucka vtloukla rozum, tak se to neboj přiznat."
"Nic do mě nikdo nevtloukl, rozhodl jsem se sám." odsekl Jindřich, avšak to nebyla zas tak úplně pravda. Lucie ho přesvědčila k tomu aby to udělal. Nikdy by se k tomu sám nerozhoupal. Ani nevěděl, že ohýbači reality můžou někoho doopravdy přivézt zpět k životu.
"Kecy v kleci! Viděl jsem, jak moje zmrtvýchvstání dělala celé sama, takže mi nevykládej, že to byl tvůj nápad. Lucka ti možná dala veškerej kredit za to, že jsem tu s vámi, protože je hrozně slušně vychovaná, ale ani na sekundu neuvěřím, že jsi ji opravdu přišel požádat přesně o tohle."
"Víš ty co? Fajn. Nebyl to můj nápad! Spokojenej?" Jindřichův hlas exponenciálně nabíral na hlasitosti, zatímco rozhazoval rukama. "K Lucce jsem jenom přišel bulet jako malý děcko, protože jsem si posral vztah s tvým nejlepším kamarádem, do kterýho jsem se jen tak náhodou zabouchnul! Stačí?!" Nestyděl se za to. Stejně se s Gabrielem už nikdy neuvidí, takže proč by mu záleželo na tom, co si o něm bude Strážnický myslet. Gabriel dostane svého kamaráda zpátky a na zrzka do konce svých dnů znovu nepomyslí. Stejně se teď v té jeho oblasti směje s ostatními nad tím, jak ubohý Jindřich byl, když si myslel, že to bylo opravdové.
Náhle ucítil jak mu něco studeného sjelo po tváři. Když začal znovu vnímat realitu, zjistil, že pláče. Jeho obličej byl však stále klidný. Rukou si přejel po tváři aby ji utřel, ale to mu jen připomenulo jeho včerejší mentální stav.
Podíval se mimoděk na Tomáše, který na něj překvapeně zíral jako neandrtálec na mikrovlnku. "Cože prosím?" zeptal se a ještě víc se mu rozšířili oči.
"No co koukáš, Strážnický? Potkal jsem ho s kamarády v Díře převlečenej za ženu, kámoška mi ho hodily na krk, já se do něj pak zamiloval jako totální debil a nakonec mu zlomil srdce po skvělém odhalení mojí sestry. Fakt žůžo."
Mezi nimi nastalo trapné ticho. Tomáš na něj koukal jako na zjevení boží, zatímco si zrzek snažil utřít slzy v očích.
…
"Cože?!"
Lucie se s leknutím probudila. Chvilku nevěděla kde je, ale když se rozkoukala, viděla, že leží ve své ložnici na levé straně postele. Skrz okno dovnitř prosvítalo nádherné měsíční světlo a všude bylo ticho a klid.
Lucka ale cítila pravý opak. Ztěžka dýchala, třásla se strachem a z očí jí na polštář stékaly slzy. Jakmile věděla, že je v bezpečí svého domova, rozbrečela se naplno. Kousla se do rtu, aby neprobudila Oskara spícího hned za ní. Nechtěla ho obtěžovat blbostmi jako je její noční můra.
Náhle jí však byla na rameno jemně položena ruka a ona vyděšeně ucukla a zírala na člověka za ní, který to udělal.
Oskar. Byl vzhůru. Probudila ho. Ach ne.
"Lucko?" Chvilku na ní koukal, než pochopil, že pláče.
"Zlatíčko, copak se děje?" Jeho hlas byl jemný a krásně melodický. Lucku vždy uklidnil a i teď v tuto chvíli díky němu dostala pocit, že je u zrzavého muže v bezpečí.
Překulila se k němu, obejmula ho jak nejlépe to šlo a plakala s hlasitými vzlyky. Oskar ji k sobě přivinul a hladil ji něžně po zádech.
"Nic. Jsem v pohodě. Jen…noční můra." odpověděla tiše Lucka.
"Tohle není nic," řekl smutně, "něco tě trápí. Já vím, že ano. Dnes ráno jsi se mentálně zhroutila kvůli nějakému řediteli a teď máš noční můry. Nedivil bych se, kdyby byly o tom samém člověku."
"Jsou…" přiznala Lucka, "promiň, nedokážu se přes to přenést."
"A to je v pořádku. Je v pořádku být smutný kvůli něčemu, ale nesmíš to nechat, aby tě to zničilo."
Lucka byla zticha, ale hlavou jí vířil proud myšlenek. Na své dětství. Na své kamarády. Na Opletala. Na matku. A hlavně jak se její život změnil, když utekla od otce ve svých třinácti letech.
"Chtěla bys mi o té noční můře povědět?" opatrně přerušil její myšlenkový pochod Oskar.
Lucka se zamyslela, a pak několikrát rychle kývla. Chtěla mu to říct. Nikomu jinému nevěřila tak moc, jako jemu. Vylije si srdíčko muži, kterého miluje a pro kterého by i položila život.
A tak Oskar už podruhé slyšel o tom, kdo je Opletal, co udělal a hlavně jak zatraceně moc ublížil Lucce.
Hlasité cvaknutí dveří ohlásilo příchod Jindřicha Dámského domů. V jeho bytě bylo podivuhodné ticho jako by v něm nikdo nebyl. Alespoň v to zrzek doufal, avšak štěstí mu dnes očividně nepřálo.
V chodbě nalevo se prudce otevřeli dveře, byly slyšet rychlé kroky a před ním se objevila jeho sestra, Jana Vaňková. Chvilku na něj zírala jako na zjevení a pak se k němu vydala s nataženýma rukama.
"Jindřichu! Doprkýnka, já jsem měla takovej strach, žes někde zhynul nebi že se ti něco stalo." objala ho kolem krku a držela pevně, i přes Jindřichovi zjevné pokusy ji odstrčit.
"Jo, jo, jsem v pořádku. Můžeš mě už pustit, prosimtě?" odsekl.
Jana se odtáhla a Jindřich si už myslel, že od ní bude mít pokoj, ale ona ho namísto toho chytila za košili a začala s ním cloumat.
"Kdes proboha byl? Co sis to zas vymyslel, že jsem se ti nemohla dovolat?! Tohle mi nemůžeš dělat!"
"Že nemůžu?" zlobil se Jindřich, strhnul ze sebe její ruku a uhladil si oblečení. "Já bych naopak čekal, že se ti povedlo vymyslet něco, co by přesvědčilo Gabriela aby se mnou zase promluvil." Založil si ruce a čekal.
Místo odpovědi Janě zrudnuly tváře, což mu řeklo víc, než jakákoli slova. Nic nevymyslela, což…bylo popravdě překvapivé. Vždycky měla nějaký plán, tak proč ho nemá teď?
"Já…nepovedlo," přiznala bez okolků, "přemýšlela jsem nad tím, že bys mohl jít do oblasti a promluvit si s ním, ale to bylo moc riskantní. Pak jsem si myslela, že bys mu mohl zavolat, ale…toho už jsme se ujmuly s Berenikou a Amariss, což…nedopadlo dobře."
"Nedopadlo dobře?" podivil se Jindřich. "Vy jste mu…volaly?" Trochu ho zamrzelo, že neměl příležitost udělat to sám, ale bohužel Gabriela za ten celý týden nepožádal o číslo. Na druhou stranu i kdyby ho měl, Gligor by si ho bloknul.
"Jo, no, víš…volala mu Amariss. Neslyšela jsem co jí odpovídá, ale z toho, co jsem slyšela, tě už nikdy nechce vidět, což…asi." zatvářila se nepříjemně jako by očekávala, že to Jindřichovi velmi ublíží. Ten ale něco takového očekával, takže to nebylo žádným překvapením. I tak ho to zabolelo.
"Mhm, chápu. Viděl jsem." opáčil nezaujatě.
Jana chvilku nechápala co tím myslí, ale rozhodla se to nechat být.
"Hele, ale…zavolej prosím tě Amariss. Má pro tebe zprávu od um…Gligora."
Na to Jindřich slyšel.
"Cože? A co mi chce?"
"Nevím," pokrčila rameny, "budeš jí muset zavolat. Já to nevím, protože mi to odmítla říct."
"Fajn. Tak dík." řekl a pokusil se projít kolem ní do svého pokoje, který byl také v chodbě nalevo. Jana ho však ještě rukou zastavila.
"Počkej. Musím se ti omluvit ještě jednou za to, že jsem nic nevymyslela… Promiň."
Jindřich se na ní zamračil a povytáhl obočí. "Říkal jsem ti už, že tvoje omluva nic nespraví?"
"Jo, říkal, ale jsi můj brácha a já tě mám ráda a hrozně mi záleží na tom, aby jsi byl v pohodě."
"Proč? Vždycky mi říkáš jakej jsem idiot a že moc ráda uvidíš, až si vymlátím hubu. Jak vidíš," ukázal kolem sebe na byt plný rozbitých hrníčků, nábytku a dalších věcí, "docela se mi to povedlo. Tak proč nejsi ráda, hm?"
"Jindro…" pokárala ho trošku, "tak jsem to nemyslela, jen…ugh! Víš ty co? Fajn, jak jsem řekla, někdy se chovám jako totální kráva, ale nikdy jsem to nemyslela vážně. Jo, občas ti řeknu věci typu: 'já jsem ti to říkala' nebo 'zasloužil sis to za tu tvoji hloupost' ale upřímně? Já taky dost věcí poseru. Jediný rozdíl je, že já to dokážu ututlat, když už se to stane. Proto mě mrzí, že si to na tobě vylívám jenom kvůli tomu, že nechci, abys udělal ty samé chyby jako já."
Jindřich se zarazil a koukal, jestli neuvidí v její tváři náznak toho, že lže. Žádný tam nebyl.
Jana otevřela náruč. "Takže se omlouvám a zkusím bejt lepší starší ségra než doteď."
Anartista zaváhal, ale pak si povzdychl a obejmul ji nazpět.
"Vezmu tě za slovo a budu hlídat, abys to dodržela."
Druhý den se Lucka a Oskar sešli s Tomášem v Lucčině kanceláři, kde bylo šero a ticho, až na tlumené hučení topení u okna. Ona samotná seděla u malého, přeplněného stolku, oči se jí klížily a pod slabým stropním světlem jí vynikaly tmavé kruhy pod očima. Rukama si unaveně podepírala obličej, avšak v očích jí zářilo odhodlání. Oskar seděl hned vedle ní a v jeho výrazu se mísila starost a ochranitelské odhodlání. Naproti nim se Tomáš opřel o židli a koukal do prázdna.
Lucka si protřela spánky a povzdechla si. „Musíme to vyřešit,“ začala, její hlas byl navzdory únavě tichý a pevný. „Nadace se bude dříve nebo později určitě vyptávat na tunu otázek - jak to, že je naživu, kdo ho přivedl zpátky, prostě všechno. A já…nemám tušení co očekávají, že uslyší."
Tomáš zamyšleně přikývl. "Jo, určitě budou chtít podrobnosti. Nejsou zrovna známí tím, že by nechávali věci nejednoznačné. Ale musím jim něco říct - cokoliv, co bude znít věrohodně, aniž bychom toho řekli moc, nebo se v tom příliš hrabali." Na chvilku se odmlčel a poté dodal: "Možná řeknu, že mě zajala nějaká skupina, co je proti Nadaci, nebo…možná, že je to podzemí nějak anomální na způsob: prostě jsem se probral na zemi v té velké místnosti, kam mě dotáhli ti velociraptoři a…došel jsem do Nadace pěšky?"
Oskar se vmísil do hovoru, jeho tón rozhodný, ale jemný. "Musí to být něco, co se nedá snadno ověřit. Něco, co nám získá čas. Ale tohle zní jako že můžou prostě…dotáhnout někoho tam, zabít ho a pak čekat. Jestli se dozví pravdu, můžou přijít sem a pořádně nám to zavařit." Vážně se podíval na Lucku. "Vím, že tahle situace je pro tebe hodně stresující, když se hádáme, ale musí to být uděláno chytře, abychom byli v bezpečí."
Lucii se třásly prsty, zatímco za ně nervózně tahala. "Myslím…myslím, že to druhé, co řekl Tomáš, zní docela dobře. Vím, že to zní trošku přitažené za vlasy, ale perfektně by to vysvětlovalo proč neví jak se to stalo. Pokud zjistí, že budova není um…jak jsi to říkal?"
"Anomální." doplnil Tomáš.
"Ano, anomální, no, prostě když uvidí, že není anomální, tak budou přemýšlet proč. Dojdou sice k tomu, že ho musel někdo nebo něco oživit, ale nemusí se nutně domáknout, že jsem to byla já." Řekla to sice víceméně sebejistě, ale třásla se jako by v místnosti bylo pod nulou. Oskar jí dal ochranitelsky ruku přes rameno.
Tomáš se zamyslel. "Jako…mohlo by to fungovat. Řeknu, že to byla nějaká třetí strana, třeba…nevím, třeba sarkicisti nebo něco takovýho, ale prostě - jsou divný, takže by něco takovýho udělali. Navíc můžu jen říct, že si myslím že to byli sarkicisti, protože mě chtěli odtáhnout do lesa, ale já jim zdrhnul a bude.
"Výborně. Zatáhni do toho věřící lidi a hned to dává smysl." pochválil ho upřímně Oskar a usmál se.
"Já jen…jsem ze všeho, co se posledních pár dní děje, tak hrozně vystresovaná a unavená. Nemám nejmenší tušení jak Nadace funguje, jen to, co mi včera řekl Jindřich. Bojím se, Oskare, že kdyby si začali spojovat jednotlivé body, mohli by na to přijít a pak po nás jít.
Oskar položil utěšující ruku na její. "To nedopustím. Tomáš se bude držet plánu a bude to v pohodě. Bude to v pořádku. Navíc by to byli hlupáci, kdyby po tobě šli, protože nic z toho, co se stalo, není tvoje chyba, Lucko." řekl a mimoděk pohladil Lucku po zádech aby ji utěšil, jako by říkal, že jsou v tom spolu ať se děje co chce.
Tomáš jí také věnoval malý, ale upřímný úsměv. "Kdyžtak jim tam nakecám tolik věcí, že nebudou vědět kam dřív skočit. Pokud jim to ale začne docházet, tak vždycky můžete sebrat kámoše a srovnat tu zatracenou budovu se zemí."
"Ale ty nevíš čeho všeho je t-ten Opletal schopný…" naříkala Lucka.
"Vím," zasmál se Tomáš, "věř mi. Sice jsem tam nebyl už tak…tři, čtyři měsíce, ale to nejhorší, co dokázal udělat, je amnestikovat nevinnou velitelku naší MTF. Nic horšího by si ani dovolit nemohl." Pak si ale vzpomněl na to, co dle Lucky udělal těm malým dětem a hned změnil názor.
Lucka se nechtěla hádat, ani vysvětlovat proč si je tak jistá, že to Tomáš bere na příliš lehkou váhu. Chtěla jen, aby mohl Tomáš jít konečně domů k milující rodině a přátelům.
"Dobře, ale…můžeme chvilku prosím počkat? Jen další den nebo dva něž se s tím smířím." Lucce se podařilo vykouzlit malý, unavený úsměv. "Děkuju vám oběma. Jen doufám, že to udržíme pod pokličkou, ale nevím, kolik toho ještě zvládnu snést. Jak mentálně, tak fyzicky."
Oskar jí jemně stiskl ruku a přitáhnul si ji trochu k sobě. "Zvládneme to, Sluníčko. Společně. Jako vždy."
Tomáš přikývl. "Přesně tak. Jsme v tom jeden tým," Oskar se na něj zamračil, ale Tomášovi to bylo jedno, "náš příběh je stejně solidní jako ty opravdové, což znamená, že to z třiceti procent zní jako pohádka a z padesáti jako ta největší kravina pod sluncem."
Lucie se zhluboka nadechla a cítila, jak se těžké břemeno díky podpoře jejího partnera alespoň trochu zmírnilo. I ve svém vyčerpání věděla, že s nimi po svém boku má šanci čelit všemu, co v budoucnu přijde. Společně.