Hvězdy na tebe nečekají
hodnocení: +3+x
blank.png

Je tu ticho.

Poušť se táhne od horizontu k horizontu a její čirá běloba se stýká s červení západu slunce. Nejsou tu žádné okraje, žádné úhly, jenom křivky a jemně vystupující duny kam až oko dohlédne a ještě dál. Kdyby se na toto místo podíval návštěvník z jiného světa, možná by mu připadalo klidné, dokonce překrásné. Čisté. Já si nic takového bohužel užít nemohu, neboť vím, co leží pod pískem této nekonečné pouště. Kostnice o velikosti planety, sedm miliard lidských duší rozemletých na jemno, tak, že po nich nezbyla ani stopa. Vím to, protože jsem to udělal já.

Ach, bratře. Všechno se to stane tak rychle, jakmile to začne.

Všechno začalo toho dne, kdy jsi ty, kterého jsem nikdy nepoznal, objevil mou moc. Moc, kterou jsem před sebou ukryl v nějakém předchozím životě, z důvodů, kterým rozumím teprve teď. Hleděl jsem z okna svého bytu na hvězdy, ale místo nich jsem zahlédl tebe, hořícího jak se trháš na kusy, abys tu moc udržel v bezpečí před sebou samým. Nevěřil jsi sám sobě a rozhodl ses tu moc zahodit. Znal jsi se až příliš dobře, stejně jako kdysi já znal sebe. Podle všeho jsem tě ani neměl být schopen vidět, protože můj byt byla ve skutečnosti malá zadržovací cela přibližně půl míle pod zemí, ale něco takového se nikdy netýkalo někoho, kdo jako já žil ve svém vlastním světě. Když jsem spatřil moment tvého skonání, poprvé jsem si uvědomil sám sebe… Nevím jak dlouho mi to trvalo. Ať už zahodila mou moc jakákoliv část mého já, zahodila i mou vůli a chytila mě do nekonečného statusu quo, z nějž jsem se nemohl osvobodit. Věčnost vyplňování papírů pro zaměstnavatele existující jenom v mé hlavě, falešných schůzek ráno v devět s nikým, imaginární lásky k neexistujícím ženám. Věčnost unavené, hrozivě průměrnosti. Ale to skončilo tu noc, kdy tvá duše hořela v atmosféře, jako ta nejosamělejší z hvězd. Probudil jsem se. A zemřel jsem.

Protože to, co v té malé cele zbylo už jsem nebyl já. Nikdy jsem nebyl nic víc, než červ, který se od všech ostatních odlišoval jenom tím, že jsem měl o trochu větší kontrolu nad hlínou, v níž jsem se plazil. Nikdy mě nepovažovali za nic víc, než za slabého ohybače reality, člověka s introvertními schopnostmi a neurózou, který by pravděpodobně nikdy nebyl velkou hrozbou. A měli pravdu. Osoba, již jsem byl, SCP-1915, jak mi říkali, nebyla nic víc, než to. Ale objekt číslo 1915 toho dne zemřel, když sledoval padající hvězdu. Věc, která potom zničila strážné u své cely, jako kdyby byli pouhým hmyzem, která srovnala Oblast-17 se zemí a která vše zasypala tímto krásným bílým pískem, jež hřeje pod chodidly, byla něco naprosto jiného. Nebyla to entita, protože to by implikovalo nějakou osobnost a tahle věc žádnou neměla. Ani účel, protože činy té věci žádný účel neměly ani tenkrát, ani později. Nebyla to ani vůle, protože to nic nechtělo. Ani pomsta, či nadvláda, svoboda, nebo prostá moc. Ne, kdybych měl tu věc jakkoliv popsat, byla by to… absence. Prázdnota tam, kde měla entita být. Chybějící účel. Nemyslící síla bez jakékoliv vůle. Absence.

Písek pod nohama je stále horký. To znamená, že slunce na obloze stále pálí. Zajímalo by mě, proč ho ta věc nechala na pokoji, když všechno ostatní bylo tak rychle vymazáno. Mohlo by se to přeci tak jednoduše natáhnout k obloze a uhasit jej. Kdyby to bylo něco jiného, předpokládal bych že je to kvůli zesměšnění památky lidstva. Zesměšnění té části mě, která zůstává v těle, jako tvrdohlavá blecha. Ale tohle udělala Absence. A ta se neposmívá.

Po zničení Oblasti-17 brzy následoval opětovný úder. Nejdříve to byly pouze standardní zadržovací týmy, byť jsem si jistý, že by víc než stačili na jakoukoliv anomálii, o níž si Nadace myslela, že byla držena v Oblasti-17. Když se ti muži nevrátili, a ani se neohlásili, přešlo se na serióznější opatření. Oblast-17 byla vždy izolovaná, tudíž mohla Nadace jednat s volnou rukou. Bojové letouny, ostřelovací týmy, letecké bombardování a dávky výbušnin. Nadace udeřila horkem, hromem a zuřivostí na to, o čem si stále mysleli, že je SCP-1915, jako ohnivá pěst boží. Kdyby to ještě bývalo bylo skutečně hmotné, pochybuji, že by z toho zbyl byť jen popel. Ale ať už v tu chvíli byla Absence cokoliv, roztrhaný tvar těla kolem s ní neměla nic společného. Prostě tam jenom tak stála a všechno to snášela. Nadační zuřivost se brzy… vyčerpala. Potom se ta věc rozešla a ani nikam moc nespěchala. Celé dny jenom pomalu šla, zatímco Nadace na ní házela vše, co měla. Sledoval jsem ze svého zámku, jak to šlo bez pocitů a bez starostí s pouští, jež to za sebou nechávalo, stejně nemilosrdnou a nezastavitelnou, jako její posel.

Nejsme tu úplně sami. Někteří otravní tvrdohlaví nesmrtelní stále ještě žijí. Na jiném kontinentu stále kráčí prastarý muž mučený třemi posměšnými hlasy. Doufal, že až bude poslední, dovolí mu spočinout. Mýlil se. Kdesi pod zemí je duše, dusící se, zatímco země kolem pomalu drtí její příčetnost na prach. Z jeho vězení ze zlata a rubínů není úniku. Jinde leží v písku kdysi usměvavý bůh, jehož postavu teď zakrývá poušť. Neodporuje tomu. Kdysi slíbil světu svou lásku a slíbil lidstvu hvězdy. Mezi prsty mu protéká písek, kdykoliv se pokusí znovu zažehnout svůj oheň. Svůj lid. Ale jeho plamen vyhasíná a všichni jsou mrtví. Dohořeli.

Když vyrazíte na cestu, dříve nebo později někam musíte dojít, nehledě na snahy ostatních, a tak Absence dorazila k prvnímu městu s pískem v patách jako s poslušným psem. Samozřejmě už předtím míjela vesnice a městečka, ale ty Absenci nezajímaly dostatečně. Zkrátka jenom prošla kolem a přenechala je písku, který měl jenom jediný cíl. Absence pokračovala ulicemi města, zatímco Mobilní Úderné Jednotky bojovaly a umíraly, aby dali civilní populaci pár dalších minut na evakuaci. V tu chvíli už bylo samozřejmě nemožné zakrývat, co se doopravdy dělo, jak jedna ulice za druhou mizely pod vlnou písku. Nadace se samozřejmě pokusila všechny evakuovat, jakmile jí došlo, že Absenci nezastaví, ale jestli jsem se něco naučil za své… epochy korporátní práce, tak to, že organizace tak rozsáhlé operace by zabrala více času, než Nadace měla. Je zázrak, že se jim podařilo zachránit tolik lidí. Co se týče zbytku…

Čekalo to, dokud nepřišla noc. Dovedu si představit, že to musel být zvláštní pohled na tu jedinou osamělou postavu stojící v ledovém světle jiných světů na prázdné křižovatce mezi finanční a obytnou čtvrtí, kudy kdysi vedla železniční trať, než se staré lokomotivy vyřadily a nové je nikdy nenahradily. Ano, čekalo to, dokud na nebi nevyšly hvězdy. Potom to zahořelo. Bez tepla, bez světla, bez života. Vypálilo to díru skrz město a nebylo nic, co by ji mohlo zaplnit. Realita nesnese vákuum, říkalo se kdysi, ale Absence předvedla, jak málo jí na realitě záleželo. A tak to bylo pryč, prostě jen tak. Jak se dá něco takového vysvětlit? Jak popište něco, co tam není? Jeden moment tam bylo město o pěti stech tisících obyvatel a druhý moment bylo pryč. Na to místo nepřišly ani písky. Byla to jenom pouhá jizva. Nebylo to nic.

Myslím, že tenkrát Nadaci došlo, že nemohla bojovat sama. V následujících několika měsících pochodu Absence se Nadace obrátila na své občasné spojence. Koaliční mágovrazi a jejich termonukleární bomby, Iniciativní paladini se svými svatými artefakty. Odstřelovací pušky, nebo svaté meče, zápalné bomby, či božský zásah. Absenci to bylo jedno. A Nadaci brzy došli spojenci, na které by se mohla obrátit. Potom přivolala na pomoc své kdysi zaryté nepřátele. Požírači inkoustu zaplétali své umění v příšerných vzorcích, jež by zničily mysli kohokoliv. Archivisté a Knihovníci vystoupili z Průchodů s vědomostmi stovky tisíc světů. Mechaničtí titáni otřásali pustou bělobu písku s kovovým hřměním. Absenci to bylo jedno. A Nadaci brzy došli nepřátelé. Ve své poslední chvíli zoufalství učinila Nadace svou poslední a nejbolestivější zradu. Žalářníci vypustili na svět své vězně. Někteří z nich mi připadali pamětihodní, ale pochybuji že Absence by souhlasila.

Ve zničené krajině místa, kterému se říkávalo Boston, byla ta věc napadena dvěma bratry. První byl divoký a ten druhý zamlklý, první byl násilný a ten druhý opatrný, ale přesto bojovali s překrásnou jednotou, která brala dech. V jejich očích jsem viděl, že se neznali dlouho a že bojovali proto, aby měli čas to napravit. Viděl jsem lítost a naději, hněv a zoufalství, ale nejvíce mi v paměti utkvěla jejich prostá potřeba být. Rád bych věřil, že bychom bývali byli jako oni, kdybychom se potkali, bratře. Bojovali s vervou tisíců let samoty. Nestačilo to.

Ve zničeném údolí, které kdysi bývalo součástí Černého moře, jsme nalezli samozvaného boha. V jeho očích nebylo nic než sebejistota, když rozhodil samotnou realitu, ohýbal a přetáčel nejzákladnější zákony vesmíru, aby mohl Absenci zničit. Země zmrzla a bublala žárem a pohybovala se, vzduch nemocně ječel a onen bůh tam stál v kabátu z blesků, zatímco se samotný čas sápal po Absenci svými pařáty z nebytí. Dokud se bůh nestřetl s chybějícím pohledem Absence. Dokud jeho oči nespočinuly na ničem, co se táhlo do nekonečna. Dokud ani on nestačil.

Před zdmi prastarého města Akko, zatímco se město topilo v rostoucí poušti, k nám přistoupily dvě postavy. Jedna se čtyřmi nohami a parohy s korunou z ledu a galaxiemi v očích. Byla to ztělesněná moc. Ta druhá byl obyčejný pokorný muž, jehož láska k bytí se však táhla až na okraje vesmíru a jehož soucit by mohl projít i ty nejhlubší místa pekel. Neměl nic společného se slabostí. Z těch dvou nevím, který byl úchvatnější a který děsivější. Setkali se s Absencí svou pouhou vůlí a když jsem ucítil, jak na nás tlačili, myslel jsem, že se rozbrečím. Nic přeci nemohlo vydržet přítomnost něčeho takového. Nic by ani nemohlo chtít. Ale Absence byla méně než nic, nekonečně méně. Pověděl jsem ti, co se stalo s milosrdným Panglossem. Z toho druhého zbylo ještě méně.

Měsíce proti nám šli. Roky. Desetiletí. Osamotě, či ve skupinách, se zuřivostí, či s prázdným výrazem. Nadační vězni se vrhali proti Absenci. Nedovedu si představit jaké důvody pro své činy každá z oněch anomálii měla, ale kdybych měl hádat, řekl bych že je myšlenka sdílení existence s… věcí jako byla Absence, je doháněla k šílenství. Nemám jim to za zlé. Ale nakonec se vězeňské cely vyprázdnily, stejně jako svět, ze kterého se kousek po kousku vytrácel život. Zrnko po zrnku písku. Dokud nezbylo jen jedno město.

Nevím jakou silou mi bylo dovoleno vyslat své smysly dopředu, zatímco Absence pokračovala k té pevnosti, v jejímž slabém obětí byli poslední lidé. Jak písky kolem pohřbívaly poslední stromy, které v této zemi kdy porostou, cítil jsem každý slabý záchvěv života na tom smutném místě, jako plamen levné svíčky těsně před úderem tajfunu. V té chvíli, kdy světlo západu slunce tančilo v barvách červené a oranžové na bílém, jsem je všechny cítil. Pro tebe, bratře, jsem byl svědkem.

V malé, úzké místnosti seděla žena u nohou své ještě užší postele a nemohla se přimět k modlitbě. O matku přišla, když byla ještě dítě a i když už nebyla mladá, její rysy stále nesly stopy po tom incidentu. Její matka stála před požíračem dětí a nevzdala se, takže když padly obě, zpívala píseň k chvále svého Boha. O otce přišla v prvních dnech války proti Absenci, kdy paladini ještě pochodovali s vůlí boží v očích. Její otec byl věřící a vždy jí byl v životě pevnou oporou. Kotvou, kterou nepohlo nic snad krom lítosti. Slíbil jí, že se vrátí. Neměl v úmyslu lhát. Ale jeho bůh ho opustil, když na tom záleželo nejvíc. Opustil je všechny. A Naomi teď klečela u nohou své úzké postele a nedokázala se přimět k modlitbě. Takže místo toho zaklela.

Níže, pod několika tmavými sklepy, kde se kdysi možná skladovaly sýry, si žena kolem čtyřiceti let hrála s rozbitými hračkami. Když byla mladá, vyráběla úžasné věci. Takovou nádheru. V každém rysu její předčasně staré tváře jsem viděl to, co mohlo být, kdyby nebylo Absence. Kdyby nebylo mě. Pod slabým světlem a za tichého zvuku prstů na ztrouchnivělém dřevě, jsem viděl smrt potenciálu. Smrt veškeré možnosti. I když byla Isabel tvrdohlavá, jako vždy, věděla, že to bude její poslední hračka. To už je jedno, pomyslela si. Po dnešku nebude nikdo, kdo by si s ní hrál.

Na střeše nejvyšší budovy, co ještě stála, sledoval postarší muž jak svět přicházel ke svému konci. Kdysi býval agentem Nadace, jedním ze stovky tisíc, připravený a stabilní. Jeho úkolem bylo instruovat nové agenty ohledně toho, co se sluší, aby agent dělal a jak by měl přemýšlet. A ve své práci byl velmi dobrý, protože jeho rekruti obecně přežili dost dlouho na to, aby mu poděkovali. Ale čím byl teď, uvažoval, zatímco sledoval jak se písek válí přes chabou poslední linii obrany, kterou několik odolných hlupáků zbudovalo o den dřív. Jeho muži a ženy byli všichni mrtví a on věděl jen to, že všechny ty roky jeho tréninku a zkušeností, byly na konci toho všeho, méně než nic. Už nebyl agentem, protože už nebyla žádná agentura. Už nebyl učitelem, protože všichni studenti byli pryč. Už nebyl mužem, protože… no, to by se neslušelo opakovat, no ne? Už nebyl ničím a to byl ten nejkrutější vtip. Už nadále nezáleželo na tom, zda Absence přijde, pomyslel si. Už v ní stejně byli lapeni. Stařec za sebou uslyšel zvuk a ohlédl se, načež uviděl Malého může v pomačkaném šedivém obleku s promáčknutým kloboukem, který někdy možná býval fedorou. Muž se na starce podíval, ale nic neřekl. Lombardi mu pohled opětoval a nevěděl, zda se má smát, nebo brečet. Brzy na tom už nezáleželo.

Takový byl konec. Tichý, neslavný, bez jakýchkoliv hrdinských činů a velkých skutků, bez domýšlení nějakého většího smyslu. Jeden večer byla na planetě Zemi lidská rasa. Ten další, už tam nebyla. A to bylo všechno.

Hvězdy na tebe nečekaly, bratře. Když jsi vzal mou moc a shořel jsi vysoko na obloze, hleděli na tebe a necítili nic. Hvězdy nečekaly ani na lidstvo, nehledě na to, jak slibně jim to mohlo připadat, nebo jak moc v ně jiní věřili. A co Absence? Co já?

My jsme, já jsem, podle všech možných měřitelných údajů, to nejhorší monstrum, které tento svět kdy poznal. Možná kterýkoliv svět. A i přesto všechno, bratře, teď vidím, že hvězdy čekají na nás. Na mě. Kde je v tom nějaká spravedlnost? Nehledej ji, neboť v tom žádná není. Přesto však, zůstává pravdou, bratře, že hvězdy na tebe nečekají. Ale čekají na mě. Čekají až je vezmu do svého objetí.

Nemyslím si, že to potrvá dlouho.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License