Byl večer a cítil jsem se jako v hloubi tunelu otočen ke světlu zády, den Vojtův.
Vojtěch, osamělý, seděl na baru jako ostatně vždycky. Díra byla prázdnější než obvykle, nikdo nezpíval, netančil ani nic nehrál. Ponurá atmosféra naplňovala celou hospodu, každou z otupených existencí, uvrhávajíc i Vojtu do nekončící beznaděje. Jakoby svět byl o něco starším místem, roztroušený rozmazanými vzpomínkami na něj.
Nevěda, co dělat, Vojtěch lehce pohupoval skleničkou s nejlevnějším rumem, co mohl kdo sehnat. Ne, že by o břečku takového charakteru barmanku žádal, spíš sama vycítila, že není vhodná doba pro drahé pití. Nikdo si nechtěl vychutnávat chuť tvrdého alkoholu, jak pomalu dává jazyku dřevěnou chuť sudu, ze kterého vzešel, naopak chtěl ten zcela bez chuti - ten, co člověka otupí, aby už nemyslel na nekončící prázdnotu, do které se jeho život řítí. On Vojta obvykle nebyl ponurý typ, to nikdo v Díře, ale najednou cítil, že mu z života něco mizí, či už dávno zmizelo. Nevěděl přesně co, nebo si to aspoň nechtěl přiznat. Tak jako tak mu všechny myšlenky na tuto značnou nepříjemnost pomalu z hlavy mazal odporný rum.
"Hej, Sáro, kde je vlastně dneska Lucka? Neměla být v práci?" zeptal se až rezignovaně Vojta.
"Jo, měla. Prej se jí ale něco přihodilo, tak si dala pár dnů volna. Když jsem se jí ptala, co tedy plánuje dělat, tak neodpověděla. Jen, že si chce něco urovnat. Nebo s někým? Teď si nejsem jistá," odpověděla přihlížející barmanka, na kterou byla otázka mířena. S lidmi se běžně v práci nebavila, natož s ochlasty, ale Vojtěch byl výjimka. Byl to ten typ člověka, co je vždycky plný energie a zábavy na rozdávání. Proto ji překvapilo, jak celý večer jen sedí, utopen na dně lahve, neschopen popadnout dech. Byl snad tento večer něčím jiný? Nezdálo se, že by se nechal rozhodit špatným dnem či problémy, jež naše ponurá doba přináší, ale přesto… Že by se něco stalo mimo něj? O někoho přišel?
"Ach tak," odpověděl nepřítomně. Znovu se napil z čiré whiskovky, pomalu konzumující již několikátou skleničku. Jeho vědomí každým lokem odcházelo do mlhavého snu bezvědomí, jakoby tam mířil už od samotného začátku. Jeho oči pohasínaly, zanechávajíce jen prázdnou šedou skořápku. Nedalo se říct, že by byl smutný, spíš zcela rezignovaný. Již necítil pocity, s nimiž přišel do baru. Už ani nevěděl, co bylo jejich příčinou. Byl ale asi vnitřně rád, že se jich zbavil.
Těsně před tím, než by zubožený Vojtěch konečně upadl do opojného bezvědomí, ho hlas přihlížející barmanky přivedl zpět do reality. Sama nevěděla, proč se nakonec rozhodla promluvit, neb nešťastného opilého studenta nechtěla nijak rušit, ale rozhodla se, že mu takovou maličkost za ty šichty plné smíchu asi tak trochu dluží. Nemohla ho dál nechat utápět se v beznaději, aspoň ne, když u něj byla ona.
"Zahrajem si kostky. Oba si hodíme pouze jednou, se všema naráz. Když vyhraju já, tak se odsud pakuješ. Stejnak mi to dneska nezacáluješ a aspoň by ses pořádně vyspal u sebe doma. Pokud vyhraješ ty, tak za tebe dnešní útratu zaplatím a dotáhnu tě k sobě na byt. Je to jen kousek odsud a věřím, že by se ti dneska hodila nějaká ta společnost. Co ty na to?"
Sára pracovala v Díře už nějaký ten pátek, a proto věděla, že když byl někdo takhle na dně, tak mu toho moc nepomůže. I když byla v podniku plném nikdy nekončící zábavy, večírků a nekonečných opileckých keců, tak občas jednoduše nastala chvíle, kdy byl někdo zcela mimo okolní atmosféru, potopen v zášti a alkoholu. Běžné oko by o takové jedince ani nezavadilo, přece jen, proč by se o ně někdo staral. Ale Sára si jich všimla vždycky. Možná to bylo její prací, povahou či faktem, že nebyla zrovna výmluvná, ale tak nějak se skleslými dušemi na hranicích mezi vědomím a nevědomím soucítila, i když neměla nejmenší ponětí, čím si procházely. Alespoň ne konkrétně.
Tak jako tak, nikdy nebyla tak dobrosrdečná, aby se rozmohla jim jakkoliv pomoci. Obvykle takovým prostě přinesla další rundu a nechala je zase být. U většiny totiž cítila, že si nechtějí povídat, jen se opít do němoty. U Vojtěcha jí však přišlo, že mu někdo chyběl. Někdo, kdo by ho podpořil, někdo, kdo by se zeptal, i když by on samotný zprvu dělal, že na tom vůbec nezáleží. Jako většina byl až moc pyšný na to, aby si o pomoc zažádal — utápět se v sebelítosti z vás aspoň nedělá v očích ostatních takového slabocha. A tak se nabídla, že ona bude tou, kdo to z něj dostane.
Svět se Vojtovi ztrácel před očima, ale i kvůli tomu tak nějak zapomněl na to, že se původně bavit vůbec nechtěl. Neměl dostatek úsudku, aby zhodnotil situaci a jeho natolik vštěpená potřeba někomu říct, co se dělo, s někým probrat cokoliv, ho přemohla. Beze slova přikývl a skoro instinktivně si sáhl do kapsy, jako kdyby snad u sebe kostky nosil naprosto vždycky. Neměl je tam, nahmatal jen svůj mobil, na který dočista zapomněl.
Ten dotek ho zasáhl jako kopanec z rozviklané zásuvky a okamžitě se rozpomněl na důvod, proč sem přišel. Miloval ji, tak nezištně a tak dlouho. Proto tu byl. Snažil se na to zapomenout, protože nikdy nic nepodnikl. Jak mohl být celé ty roky tak strašně neprůbojný? Vždycky to odkládal na další den, teď už bylo ale moc pozdě. Ztratil svou šanci. A protože neměl sebemenší ponětí, jak ten hurikán myšlenek zadržet, rozhodl se, že to ze sebe dostane v Díře.
Ve zlomku vteřiny se pustil telefonu, jako když se dítě dotkne horkého hrnce, otevíraje oči dokořán. Ne, aby něco viděl, ale snad v úděsu a šoku. Snažil se bojovat s tím pocitem neschopnosti a naprosté beznaděje, ale nebylo mu to nijak platné. Stále jen padal hlouběji do své mysli, hruď se mu svírala každou vteřinou víc a víc. Představoval si, jak jeho srdce drží smějící se kritická část jeho samotného, jak se uchechtne pokaždé, co stiskne ještě pevněji než předtím. Smích se odrážel od dutin jeho lebky, naznačujíce, že uvnitř nic není a nikdy se tam nic neztratí, a tak se odrážel znovu a znovu. Díval se před sebe, ale nic neviděl. Soustředil se jen na svůj vnitřní boj, aby umlčel ten nesnesitelný smích.
Když myslel, že z toho naprosto zešílí, tak mu někdo lusknul před obličejem a probudil tak téměř sesypaného Vojtu z nekonečné smyčky sebelítosti. Byla to zase Sára. Chtěla si s ním vlastně zahrát kostky. Vnitřní smích náhle zcela ustal a vrátil se zpět do barové stoličky v potemnělé hospodě Imanty. Před ním se na stole tyčily tři obité dřevěné kostky, na jejichž strany byly lihovou černou fixou vytečkovány náležící hodnoty. "Tyhle jsou z nějakého důvodu vždycky pod pultem. Víc jich není, budem si muset vystačit," oznámila Sára, zatímco dočepovávala další, a pravděpodobně i poslední, rundu opilému starci v rohovém boxu. Sama ji neodnesla, kapající půllitr vzal obratně do rukou její kolega a donesl mu ho se slovy: "Ať se v tom moři piva neutopíte, starče." Ušpiněný stůl od zlatavé tekutiny Sára snad instinktivně utřela, čistíc plochu pro nadcházející hru.
Tři kostky, jeden jediný hod. Nezáleželo na tom, jestli vyhraje, nebo ne, alespoň se pohne z tohoto ponurého místa. I kdyby vyhrál, neplánoval se Sárou nic nekalého — moc ji neznal a navíc nebyl zrovna typ, co by bral holky na jednu noc. Ale poznat ji víc mohl. I když se bavil prakticky se všemi, většina jeho vztahů byla mělká a nevýrazná. To víte, to, že se k lidem budete chovat mile a nápomocně nutně neznamená, že na vás budou spoléhat, či s vámi budou chtít trávit svůj čas. A i kdyby, tak to není kvůli vám jako takovým, ale kvůli vaší vždy usmívající se tváři. Ano, byly výjimky, Ed s Lucy se s ním bavili vždy, nehledě na jeho náladu či na denní dobu, ale neměli vždycky čas. Navíc to vypadalo, že na něj mít čas spolu už moc nebudou.
Vzal kostky do pravé ruky a začal je v ní instinktivně ohmatávat. Drsné, nečisté. Nějakým způsobem mu přišly naprosto odpovídající jeho situaci. Nadzvedl ruku nad stůl a urychleně hodil kostkami po čerstvě utřeném barovém pultu. Ozval se zvuk dopadu dřeva na dřevo, jak nesmyslné nástroje osudu dopadly na hrací plochu jejich společenského života, Díry.
Když však kostky dolehly a jejich pohyb se ustálil, černé tečky padlé hodnoty se rozsvítily a oběma začala v hlavě znít sečtená hodnota kostek. Nejednalo se o příjemnou zkušenost. Byl to pocit, jako kdyby se neexistující bytost snažila vyřvat své místo v této rovině narativy opakováním jednoduché číslice, snad že by na tom závisel její život, ale i přesto se postupně ztrácela do dálky neprozkoumaného prázdna. Zvonění číslice, její tvar, chuť, pach i povrch se měnil v jejich představách každým zopakováním jména. Dvanáct. Dvanáct. Dvanáct. Dvanáct.
Dvanáct.
Tomuto jednoduchému číslu byl přiřazován stále jiný a jiný význam. Viděl, jak obrovské nelidské stvoření požírá po jednom kyselé okurky ze zavařovačky, zatímco utírá krví potřené záchody Díry. Slyšel, jak rozmazaný muž ve stínu dvanáctkrát pootočil klíčem u hydrantu a ten přišel o svou magickou vstupní hodnotu. Cítil, jak dvanáctkrát sešitá mrtvola králíčka běhá po neuklizeném provizorním operačním sále a páchne zdechlinou. Nakonec i ucítil světlo dvanácti hvězd prozařující potemnělý večer dnešního dne.
Sára, zděšená tímhle bizarním trikem, smetla z čirého zděšení kostky ze stolu jedním dobře mířeným švihem. Vteřinu poté Sáře ale došlo, že její akce nebude mít žádný efekt, neb se to dost dobře dalo považovat za velmi neobvyklý hod. Kostky, tentokrát rozsvícené, dopadly na dřevěná ošoupaná prkna pokrývající podlahu poblíž baru a opět, když se ustálily, opakovaly stále dokola tu samou hodnotu až do chvíle, než z toho Stvořitel zešílí. Pět. Pět. Pět. Pět.
Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět. Pět.
Hlas ustal, představy taktéž. Ticho v hospodě nebylo nikdy tak příjemné, jako právě v tento pomíjivý moment. Sára s Vojtou, vyděšeni, zmateni a podrážděni touto neobvyklou příhodou, se na sebe dlouze a tázavě podívali. Vojtovi se zdálo, že plně vystřízlivěl, měl pocit, že ten hlas se opakoval celé tisíciletí. Zbytek hospody si jich podle všeho vůbec nevšímal, každý si jen pomalu upíjel ze své poloprázdné sklenice. Jeden, možná dva, hodili očkem na padlé kostky, asi ze zvědavosti, ale hned na to se vrátili nazpět ke své láhvi. Nikdo to neslyšel, jen oni dva. Netušili, proč tomu tak bylo, ale ani se to nesnažili zjistit.
Možná to bylo tím strachem, návalem adrenalinu nebo snad pouhým úderem chaotického osudu, ale nemohli od sebe odtrhnout oči. Prohlíželi si navzájem obličeje, hezky pomalu, vypalujíce si perfektně do mozku obraz toho druhého. Každá vráska, každá nedokonalost. Nesoudili však, byli naprosto pohlceni tím druhým. Jako když zíráte do propasti a pohltí vás velikost neznáma. Nedokonalosti a krásy toho druhého vytvářeli nádherně celistvý výsledek.
Vojta si na důvod svého příchodu už zase ani nevzpomněl, tentokrát však ze zcela jiného důvodu. Pomalu, zasněně řekl:
"Vypadá to, že jsem, vyhrál."