Herman Fuller uvádí: Žijící Hlava
hodnocení: 0+x
blank.png


Žijící Hlava

NEMÁ ŽÁDNÉ TĚLO, PŘESTO ŽIJE!

Mluví!

Zpívá!

Očaruje vás!



Cítí svoje tělo, ale nemá ho!

Kde je?

Vyslechněte si její mrazivý příběh!

Paní Elisa k nám přichází ze vzdálené Jugoslávie, kde strávila své dětství šťastná a svobodná, dokud ji osud nepodvedl. Její příběh je tak tragický, jako je podivuhodný a nádherný. Slyšte na vlastní uši, jak bude vyprávět o svých zkušenostech a odpovídat na všechny položené otázky!

JEN JEDEN DEN

Jedině dnes, 20:00, v Lunaparku Comanche County.
Jedné představení, jediná šance! Všichni jsou zváni!

Následuje výňatek z díla zvaného Zrozený pro Cirkus: Menažerie zrůd Hermana Fullera. Identita vydavatele ani autora zatím nebyla určena a vytrhané stránky byly nalezeny vložené v knihách o cirkusech po celém světě. Osoba nebo osoby zodpovědné za tento jev jsou neznámé.

Žijící Hlava

To the Circus Born

prvním vystoupení, na kterém jsme pracovali, jsem měla být vystřelená z děla. Jelikož se moje tělo skládá ze všech těch částí, publikum by si myslelo, že jsem explodovala, ale na konci, až by posbírali všechny kousky ze sítě, bych jim zamávala. Tohle vystoupení jsme ale udělali jenom jednou, právě kvůli reakci publika. Bylo slyšet kvílení, křik a myslím, že jsem viděla spoustu lidí omdlít. Manny si myslel, že by to dělalo špatnou reklamu, tak jsme to zrušili.

Další věcí se kterou jsme přišli bylo vystoupení, ve kterém bych se připojila ke klaunům a jejich vylomeninám. Přinesli by mě pod skleněnou pokličkou. Nesmělo by to ale trvat dlouho. Možná jsem jenom hlava, ale pořád potřebuju dýchat. Každopádně, něžně by mě vyndali zpod skla a chystali by se s mojí hlavou hrát kroket. Publikum by bylo samozřejmě pobouřené a klauni by si uvědomili svoji chybu. Pak by mě zvedli, oprášili a vyndali z basketbalového koše. Od publika by nastala stejná reakce. Pak by mě umyli, opláchli a pro efekt to několikrát zopakovali. Mě osobně se tohle nikdy moc nelíbilo hlavně proto, že ti zatracení klauni byli tak divní. Viděli jste je někdy? Podívali se do těch jejich očí? Víte jak se říká, že oči jsou oknem do duše? Tak tohle bylo hodně špinavé okno. Ale zpátky k věci. Tohle vystoupení jsme zrušili, když se ukázalo, že publikum bylo, spíš než pobouřené, pobavené představou, že bude moje hlava odpálená do kroketové branky. Po představení jsem mluvila s Mannym a velice jasně jsem mu vysvětlila, že nebudu dělat nic s obručema. Pokud mě chtěl v Doupěti Zrůd, velice ráda bych tam pracovala, ale nikdo mě nebude odpalovat, házet, vrtět se mnou a bůhví co dalšího měl v plánu. Naštěstí, Manny nebyl tak zlý člověk, takže mě nechal pracovat se zbytkem zrůd.

Dostala jsem míso mezi Dannym1 a Philem, pěkný podstavec s měkkým polštářkem, a Mannyho ujištění, že na mě oba dva budou dohlížet. Protože pokud by si pak nějaký cvok řekl že chce suvenýr, nemohla bych proti tomu nic moc dělat. Manny mezitím dohlížel na zbytek mého těla. Byl ohledně toho velmi slušný, to stačí vědět.

Celá ta věc s Jugoslávií je samozřejmě naprostý výmysl; jako většina našich oficiálních příběhů. Narodila jsem se jako Edith Mary Fernanda McKinnelová někde v Bostonu na začátku roku 1878. Svoje rodiče si nepamatuju. Všechno co vím je, že mě nechali na schodech starého Baldwinského Misijního Místa & Domov pro Malé Poutníky když mi bylo asi 6 týdnů. Když nad tím tak přemýšlím, bylo docela vtipné mě nechat na místě "Domov pro Malé Poutníky", když nemůžu chodit. Každopádně, vzali mě dovnitř, ale ani oni neměli ponětí co se mnou mají dělat. Z toho co mi bylo řečeno, nechali mě ve sklepě, skrytou před ostatními dětmi aby zajistili, že mi nikdo neublíží. A věřte mi, venku to bylo na ostří nože a nenechte se zmást, že těm dětem bylo maximálně 12. Řekla bych, že jsem tam strávila tak tři roky, než se jednoho dne někdo ukázal. Někdo kdo mě zjevně znal, nebo o mě minimálně slyšel. Nejspíš mu o mě řekli moji rodiče, pravděpodobně kvůli penězům. Každopádně, tenhle člověk nabídl sestrám, které to místo vedly obchod. Vezme si mě a na oplátku zaplatí za potřebnou renovaci budovy. Sestry nesestry, prodali mě rychleji, než se moje hlava umí kutálet. No, ve zkratce, to byl Manny, neustále vyčkávající na nové příležitosti pro vystoupení. Když se na to dívám zpětně, jsem mu opravdu vděčná. Život v cirkusu nemusí být pro každého, ale přiznejme si to, jakou budoucnost bych jinak měla? Nepopírám, že je to tvrdý život, ale je na nás dohlíženo. Jsme tu všichni jako rodina a i když jsou venku pořád lidi kteří nás chtějí pro sebe, cítíme se v bezpečí.

Když jsem se poprvé připojila k cirkusu, lidi se mě pořád ptali proč jsem taková, jaká jsem. Chvilku trvalo než jim došlo, že důvod proč je moje tělo ve stavu, v jakém je, není žádný specifický důvod. Některé zrůdy se kterýma pracuju vám řeknou přesně, co z nich udělalo to co jsou, ale já ne. To je něco co jsem musela přijmout, což mi trvalo dost dlouho. Prostě jsem. Můžete probdít celé noci, přemýšlet o tom, co se pokazilo, nebo jestli se vůbec něco pokazilo, ale tak jako tak, jsem to prostě já. A nemám tělo, které by drželo pohromadě stejně jako to vaše. Tak co? Jsem živá, cítím, mluvím, zpívám. Jsem v pořádku, narozdíl od většiny lidí, co mě chodí okukovat.

1Daniel Golenski, Muž s Ohnivou Tváří (viz str.14)

142

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License