Info
Originál: http://scp-wiki.net/the-flytrap
Autor:
Překladatel:
Příběh o třinácti částech. Čtěte v pořadí.
Sebral jsem ten kufřík a teď utíkám. Utíkám, protože to je všechno, co můžu dělat. Ambasáda je dalších 20 mil na východ, už pomalu vidím světla prvních domů. Moje fyzička stojí za houby, ale na tom nesejde. Všechno, co mám, je tenhle kufřík a myšlenky v hlavě a všechno to beru na ambasádu. Předám to CIA, nebo možná Interpolu, zažádám o ochrannou vazbu. Pak mě dají do vězení, než si ověří všechno, co jim řeknu. Protože vím, jak fungují byrokraté, možná zůstanu v té cele celý svůj život, ale to nevadí. Budeme mít všechen čas světa na to, abychom zjistili, co je v tom kufříku. A já budu v bezpečí, protože jestli jsem se něco naučil, tak to, že ani šílenci s kladivem neproniknou 60 centimetry betonové zdi.
Hlavně pokud o to nestojí.
A hele, chodník pod nohama. Kufřík se třese jako list papíru v jarním vánku a já přidám do kroku.
—
Vzít ten kufřík a utéct? Ano, utíkám, ale ne proto, že bych byl zbabělec. Dělám to, na co nikdo jiný zatím neměl odvahu. To, co ještě nikdo nedokázal — ale mě nechytí. Pracuju na tom už celé roky. Jen tak jsem se nevyděsil a nesložil se. Věděl jsem, co dělám a plánoval jsem to celé roky. Od té noci, co mě poprvé povýšili.
Bože, až budou psát zprávu, doufám, že to popletou.
Bylo to moje povýšení na Úroveň 2. Tři roky důležitého výzkumu a tohle bylo první opravdové povýšení v mém týmu. Brenda byla nadšená — nemohli jsme sice odejít z budovy kvůli bezpečnosti, ale obstarala jídlo i alkohol. Sešli se všichni z našeho podlaží. Měli jsme oslavu s hudbou a bavili jsme se. Nakonec všichni vytuhli na gaučích a zbyl jsem jenom já a postarší týpek s Úrovní 4 jménem Howey, kterého jsem moc neznal.
"Víš, Nadace je jako jedna z těch obrovských tropických kytek, kolem kterých můžeš projít tři sta šedesát čtyři dní v roce a nevšimneš si ničeho zvláštního — ale jednou, jednou za dlouhou dobu, ji uvidíš v rozkvětu, trvá to tak dlouho — první lístek se roztáhne a ty to uvidíš, to jsou ty falešné SWAT týmy, chlapíci v uniformách, co zakrývají hrozné věci. A další lístek. Vidíš všechno to, co bylo postaveno, všechny ty zdroje. Jak můžeš platit tolik peněz na něco, co ani nevidíš, na duchy? Slýcháš příběhy a to je zprvu všechno. Jeden příběh nebo historka o tom, co je uvnitř. O té divné veci, která je v jádru. Vidíš jí jenom jednou za deset let."
"Ale pak se odtáhne i poslední lístek a je to před tebou. To na co jsi tak dlouho čekal. Smrdí to, jako hnijící maso a ty netušíš, co to je. Ale okamžitě ti dojde, že všechno, co jsi dělal, bylo pro to, aby tahle věc vykvetla. Bylo to pro tohle, pro tu nejdůležitější věc, co existuje a vypadá jako hovno. Mouchy se začnou slétat, protože se jim líbí, jak to smrdí. Slétnou se kolem a potom se ta rostlina opět zavře na dalších patnáct let."
"To je dost k nasrání, co? Smrdět celou dobu jako mršina. Dvacet let jenom na to, aby přilákala mouchy? Kdybych to byl já, nesnášel bych to. Chtěl bych se z toho dostat. To neznamená, že je to špatně, i když je to hloupé."
Byl jsem si docela jistý, že jsme se nikdy předtím nesetkali, a měl jsem jenom zdání, že vím, o čem mluvil, a to mě vyděsilo kvůli všem těm kamerám a mikrofonům a bůhví čemu. Tak jsem mu to řekl, ale Howey se jenom zasmál.
"Nejsou tu žádné kamery."
A nebyla to pravda. Ne že by vám toho kdy hodně řekli, především, když jste noví. Ale nemůžete jenom tak říct, že tohle všechno, všechno co děláme, pro co lidé umírají a všechna ta krev a hrůza, je jenom pro parádu. Taky to děláme pro všechny lidi na světě. Možná, že Vedení zaslechlo náš rozhovor a mě se nic nestalo jenom proto, že věděli, že tomu nevěřím.
Napodruhé mě povýšili ve stejný den, co Brendu. Tou dobou už byla docela zabraná do zadržování a já se dost zlepšil při práci s léky a sloučeninami. Měli jsme malou ceremonii, tentokrát více oficiální. Usmáli jsme se a nechali se vyfotit na fotky do bezpečnostních průkazů.
Muž, kterého jsem nikdy předtím neviděl, vstoupil do místnosti dveřmi na druhé straně. Měl tvídový oblek, hnědý kabát, šedivý klobouk, kravatu s motivem hejna ptáků a malého kosa připnutého na klobouku. Tři nejvýše postavené osoby v místnosti vypadaly, že strachem omdlí, ale my jsme si toho tenkrát ještě nevšimli.
Přišel k nám, usmál se, nepředstavil se a pogratuloval nám k dosažení Bezpečnostní Úrovně 3. Zavtipkoval o zvýšení platu. Všichni se zasmáli. Přišel ke mě, pohodil svou ruku přes mé rameno a ukázal na Brendu. "Na tuhle si dávej pozor," řekl a potom se rozesmátý vydal k východu.
A my jsme se také smáli, takže to bylo v pořádku. Tři osoby s Úrovní čtyři v místnosti si oddechly, jako kdyby právě našly v kapse padesát dolarů, nebo utekly před vzteklým psem. Po zádech jim stékal studený pot. Měli by být šťastní, ne? Povýšili nás. Ale když jsme odcházeli, slyšel jsem jak jeden z nich říká jméno. Jenom jedno jméno.
"Pětka."
A pak jsem byl jenom šťastný, že jsem naživu, jako kdybych byl zase na Úrovni jedna.
Tu noc jsem se trochu vyděsil, ale přesunul jsem myšlenky ke své nové velké kanceláři jakožto Vedoucího Materiálních Věd a hned se mi spalo lépe. Pak jsem si prošel vycenzurované informace… všechno bylo v pořádku. Už to nebylo, jako na začátku. Mohl jsem odcházet, jak se mi zachtělo. Stráže mě nezastavovali a konečně jsem si mohl pořádně prohlédnout to, na čem jsem pracoval. Celkově stoupla kvalita pracovního prostředí. Odvolali mě na jeden projekt mimo oblast a pak další…
Potom přišla i první výplata a já si za ni pořídil jedno z těch masážních křesel do kanceláře. To jsem opravdu potřeboval. Takhle jsem si žil dva roky.
Rada O5 je jedním z těch tajemství, která jsou tajná, dokud se nedostanete aspoň na Úrověň 2, a jakmile se o nich dozvíte, připadá vám to znepokojivé. Jsou to lidé, kteří řídí celou Nadaci. Kdo ale jsou? Mají čísla, místo jmen. Kdo byli? Nikdo neví.
Ale já nemám tajemství rád. A byla všude.
Dostávali jsme vzorky se specifickými instrukcemi. Molekulární formule— pošleme jí dál— primární složka sloučeniny— pošleme jí dál. Nadace zaměstnává specifický typ manuální práce, přestože je to stále pouze "práce". Dostali jsme pár věcí, skutečných anomálií, a šanci na jejich studii v zadržení, jako kdyby nám Nadace chtěla předvést, že opravdu má nějaké ty zázraky.
Lidi v těchto podmínkách můžete rozdělit do dvou kategorií: Ti první plní rozkazy tak, jak je dostanou. Ti druzí jsou takzvaně "rizikoví". Samozřejmě, na Úrovni 2 jsou u každé laboratoře ještě strážní.
Občasné demonstrace ukazují těm "rizikovým", že nejde o podraz. A je to bezpečné. Vlastně nejde vůbec o to, že by Nadace potřebovala vědět proč nějaký hlemýžď produkuje chemicky nemožnou žíravinu. Koho to zajímá? Proč by vás to mělo zajímat? Proč? Proč? Proč?
Nemůžu říct proč, ale číslo 001 mě zaujalo. Poprvé jsem zjistil, co je to Objekt, ještě předtím, než jsem vůbec znal Úroveň 1 až 5. Tenkrát jsem byl já a nějaký nejmenovaný doktor v dočasném zařízení. Právě jsem dostal svůj první lísteček s informacemi jako:
Proč Nadace zadržuje?
Protože alternativy jsou mnohem horší.
Jaký je smysl Nadace?
Chránit a zlepšit lidstvo.
Ale to mě nezajímalo.
"Takže, tohle je objekt 876."
"Vzorek."
"Objekt číslo osm sedm šest."
"Ano."
"Existuje osm set sedmdesát pět dalších takových."
"Úchvatné, že?" Usmál se vytáhlý doktor s vlasy barvy slámy.
"Jak vypadá ten první?"
"No, to ani já nevím."
"A ten druhý?"
"Nějaký počítač myslím? Bacha na ten vzorek, myslím, že utíká."
Potom mě zrekrutovali a já prodal svou duši Nadaci a naučil jsem se držet jazyk za zuby. Ale nikdy mě to nepřestalo zajímat.
—
Ale zajímat mě to nepřestalo, ani když mě to málem zabilo.
Výzkumná ředitelka, moje nadřízená, si mě k sobě jednou zavolala. Nechala mě se posadit a rovnou skočila k tématu: "Záznamy ukazují, že se zajímáte o SCP-001."
Sakra, snažil jsem se být nenápadný. "Jak to víte?"
"Víme," usmála se a pohodila svými hnědými vlasy tak, že jí byla vidět jizva na tváři. Ta jizva, o které jsem se před ní, podle kolegy, nikdy neměl zmiňovat. "Chcete k tomu něco dodat?"
Nic jsem neřekl.
"No, Vedení z toho není nadšené," a ani ona nebyla. Prohrábla se stohem papírů, "nejste první, víte?"
"Hm?"
"Nejste první, kdo se v tom vrtá. Ale jak jsem řekla, Vedení je nespokojené. Nelíbí se jim, když někdo leze do jejich teritoria. Abych to zkrátila, byl jste převelen."
"Co? Kam?"
"Do Ghany."
"Ghana?"
"Není to permanentní," zavřela složku před sebou, "je mi líto, že o vás musím takhle přijít. Staví tam novou oblast a potřebují experty— vy jste shodou okolností velmi šikovný. Prosím, zbalte si věci."
“Jděte se vycpat.”
“Myslíte si, že jste první, kdo mi tohle říká?" zasmála se jako pes.
Ten projekt, na kterém jsem se měl podílet, byla výstavba nové zadržovací oblasti v Západní Africe. Tak jsem tam jel. Stavělo se poblíž malé ranveje a několika opuštěných farem. Architekti se snažili přijít na způsob, jak to všechno přepracovat do ubytovacích a zadržovacích budov a my ostatní jsme pracovali na tom, co už bylo postavené.
Stály tam tenkrát čtyři řady kovových sil. V Silu-A, kde jsem pracoval já, jsme vytvářeli sloučeniny a chladící systém pro výbušné látky na vzduchu za pomocí plynových varičů, varných konví a pár silných chlapíků, co neuměli anglicky. Zkrátka to bylo, jako letní tábor. Celou noc jsem se převaloval na teplém lůžku mezi několika vrstvami sítí proti komárům. Skoro jsem přemýšlel, že zažádám o přeložení na stálo.
Poté se rozezněly sirény ze Sila-B.
Všichni jsme vyskočili a začali se oblékat. Pomalu jsme se dobelhali ke skladišti potravin, které jsme přestavěli na bunkr. Z okna jsme viděli, jak se ohromné paže z čirého světla zabořují do sila, ze kterého jsme právě vycházeli. Popadnul jsem chlapy, co se zdrželi u okna a stáhnul jsem je od něj.
Jakmile jsme byli venku, bunkr byl jenom pár kroků od nás, ale v tom se celá zem pod námi rozsvítila. Zářila jakoby od nikud. Jeden z nich šlápnul tam, kde to svítilo a proměnil se na obláček kouře.
Z ruin Sila-B vyšla postava z čirého hvězdného svitu a polární záře. Měla ruce zdvižené v údivu, jako kdyby vycházela z Platónovy jeskyně.
Slyšel jsem za sebou ječet lidi, alespoň čtyři z nich byli mrtví. V posledním kousku temnoty jsme se krčili tři.
Dokud se pomalu nezapnuly reflektory, jako brzké ráno. Stačilo to na zahnání té věci zpátky, do klece a na osvětlení ruin zničené stavby. Všechny budovy hořely. Nic, co by bylo vyšší, než já, nezůstalo stát. Třicet lidí bylo po smrti.
Do půl hodiny se nám nad hlavami objevila helikoptéra, která krátce poté přistála ve zuhelnatělých zbytcích jedné z budov. Probírali jsme se tím pomalu, snažili jsme se uhasit, co šlo a hledali jsme přeživší. Udržovali jsme nouzovou rádiovou komunikaci. Dva strážní vystoupili z helikoptéry a já byl skoro až překvapený, že nevytáhli koberec. O5-3 vystoupil po nich.
Netřeba říkat, že všichni přestali s tím, co dělali.
Všichni. Dokonce i ti chudáci s Úrovní 1, co nemluvili anglicky, se zastavili. Ani nedýchali. Náš velitel a další tři muži s dlouhou historií u armády nepromluvili ani slovo. Trojka se podíval kolem.
"Čí," zeptal se, "je to chyba?"
Přísahám, že ani vítr si neodvážil zavanout. Několik budov pořád hořelo.
Jeden z mužů předstoupil a ve tváři měl výraz, ze kterého šlo vyčíst, že se bojí. Trojka mu vyšel vstříc.
Povídali si.
Trojka přikývnul a podíval se kolem. Podíval se na nás všechny.
"Očekávám, že to všechno uklidíte."
Poté nastoupil do vrtulníku a odletěl. Jakmile stroj zmizel za mrakem, kouzlo opadlo a já doběhnul k důstojníkovi, abych se zeptal, o čem mluvili. Netrvalo dlouho získat si jeho pozornost, ale celou dobu na mě jenom zíral. Vypadal vyděšeně.
"Řekl, že to máme uklidit."
Brenda byla nadšená, že mě má zpátky. Říkala mi, jak věděla, že nemůžu v Ghaně být navždy. Tahala mě po budově a ukazovala mi všechno, na čem pracovala, zatímco jsem byl pryč. Její oddělení mělo napilno.
Ukázala mi jednu ze zadržovacích cel. Uvnitř seděl muž, který dokázal holýma rukama vytvářet ohěň. Více něž patnáctkrát byl zatčen za žhářství. Hlavní místnost byla šestiúhelníková a na skleněném stropě byla zavěšená kamera. Matrace, o kterých Brenda tvrdila, že byly ohnivzdorné, se válely po zemi spolu s židlí, televizorem a DVD přehrávačem. Vyšli jsme o patro výš, kde žebřík vedl do malé ložnice oddělené dveřmi.
"Vážně?" zeptal jsem se jí.
"Ano, vážně," odpověděla.
V místnosti byla postel, zrcadlo a skříň se zásuvkami. Nebyla v ní žádná okna ani obrazovky. Dovnitř jsme nahlíželi přes počítačové obrazovky, které byly údajně ukryty v panelech na stropě. K místnosti přiléhala malá koupelna oddělená závěsem.
Brenda se ke mě otočila: "Chápeš to?"
"Ani ne."
"Vysvětlím ti to.," vypnula obrazovku a podívala se na mě "může zavřít dveře ložnice, jestli chce. Nepůjdeme dovnitř, pokud nerozbije kamery. Máme povolení oddálit experimenty až o 24 hodin, pokud nepůjde ven."
"To si ze mě děláš srandu."
Povzdychla si: "Museli jsme o tom přesvědčit Etickou Komisi, ale… upřímně, on nás k ničemu nedonutí. Nechali jsme psychologa, aby si prošel jeho lékařské, psychologické a kriminální záznamy a objevili jsme touhu o to, aby byl rozpoznán, jako dospělý. Tak jsme mu dali zodpovědnost. Jestli cokoliv spálí, nenahradíme to aspoň jeden měsíc. Náš architekt to navrhnul. Žádná okna v ložnici, žádné jasné kamery, je to ústupek, ale dává mu to pocit soukromí. O tu televizi si zažádal, ale většinu jeho žádostí odmítáme. Zatím jsme neměli žádné problémy."
"Látka se dá jednoduše vyrábět ve velkém množství. On je jenom Třída Safe, ale máme podobné plány i pro Třídy Euclid a Keter, které právě schvalují. Víš… dobrá, vidím, že jsi pořád zmatený. Není těžké navrhnout vězeňské cely. Problém je, že když to uděláš, musíš ze všech chodeb venku udělat vězení. Každá laboratoř, či zařízení. S čímkoliv přijdou do styku, musí to pro ně být vězení. To je ta základní věc. A všichni ostatní musí být strážní. Dříve, nebo později je to přestane zajímat, nebo se pokusí zabít."
"S tímhle novým způsobem je zadržování hračka. Stačí pár chlapíků se zbraněmi, ale nikdo ze subjektů se o nic stejně nepokusí. Největší problém s vězeňskými celami je, že pokud se nějak zaobíráš s našimi chlapíky, je tu vždycky riziko toho, že udělají něco o čem nevíme a utečou. Už chápeš, o co mi jde?"
"Trochu."
"Většina našich subjektů tvrdí, že takhle bezpečně se necítili nikdy v životě. Vytvořili jsme nejlepší vězeňské cely na světě. Vězni z nich nechtějí odejít."
V srdci věže je červ. Pod městem je bažina. Ve všem je vždy něco. Já jenom ještě nevěděl, co.
Stalo se to takhle: někdo v Radě si mě oblíbil. To jsem zprvu také nevěděl, ale byl to zvláštní pocit, když mě nahoru tlačila jakási neznámá síla, ale já nevěděl, čí ruka za ní stojí. Úroveň 4. Brenda mě nesnášela. Ředitel Výzkumné Analýzy. Samé dobré zprávy ze všech stran. Malé věci, jako zvýšení platu, prokázání služby, privilegia… Věci, které pro někoho s Úrovní 2 neudělají. Věci, které mi ukázaly, že existuje někdo, kdo mě sleduje.
Měl jsem prezentaci ohledně jednoho domu pro Sedmičku a její personál. Ptala se na inteligentní otázky. Celé to byla jenom zkouška, samozřejmě, ale proč? Pětka se za mnou jednou stavil. Jmenování nových členů Rady O5 bylo tak vzácné, že o tom skoro nikdo neslyšel. Bylo na nich něco zvláštního, jako kdyby měli žít věčně. Ale i oni potřebovali své zaměstnance.
Měli spoustu času na rozmýšlení a já měl spoustu času na obavy ohledně svého záhadného mecenáše. Pětka si upravil svou černožlutou kravatu s kosy, jakoby to byla ta nejdůležitější věc na světě. Moc toho něřekl.
"Hodilo by se nám víc lidí, jako jsi ty. Na všech úrovních," usmál se, "až doposud jsi neměl s povýšením žádné problémy, tak proč náhle váhát?"
"Pro začátek--" zdálo se, že můžu mluvit otevřeně. Nebál jsem se, že by mě za to hodili pod autobus, "pořád vlastně ani nevím, co děláte."
Pětka se usmál a nic neřekl.
"Chci říct, že jsem se setkal se Sedmičkou a trochu s Trojkou. Připadá mi, že mě na něco připravujete. Na něco, k sakru, na můj osud, nebo tak… A já o tom vůbec nic nevím."
"Ano."
"Co?"
"No, docela jsi se strefil. Jak jistě víš, máme poslední slovo, co se týče všeho plánování. Vedeme operace, staráme se o to, na co jedna, nebo dvě Oblasti nestačí. Staráme se o to, aby Nadace postupovala správným směrem. Ale potřebujeme k tomu ty správné lidi." S úsměvem si promnul svůj knír.
"Ale to jste mi stále ještě nevysvětlil."
"Samozřejmě, že ne. Musel bys být jedním z nás, abys tomu rozumněl."
To mě naštvalo: "Skončili jsme?"
"Samozřejmě. Ještě se ozveme."
—
Znělo to, jako kdyby chtěl, abych o tom opravdu uvažoval, což bylo na jednu stranu zdvořilé a na druhou stranu děsivé. Člověk občas zaslechnul nějakou zvěst. O někom, koho ti z vyšších pozic protáhnou nahoru v hierarchii jenom proto, aby si s ním pohráli. Děti, které se zabývají věcmi, na které vůbec nebyly připraveny. Sebevraždy, útěky a zbavení hodnosti. Všichni si myslí, že zvládnou cokoliv. No, já byl zvědavý, ale ne tak moc. Ať už tohle dokázalo udělat člověku cokoliv, nechtěl jsem to poznat. Něchtěl jsem vědět, kdo by něco takového mohl udělat.
"Měl bys být vyděšený," řekla mi Brenda po telefonu.
"Jak moc vyděšený?"
"Slyšela jsem, že jednou zjistili, že jeden zaměstnanec byl zrádce, co prodával informace Povstání Chaosu. Nikomu o tom neřekli. Prostě poslali e-mail ředitelům a jeden z nich napochodoval do kavárny a zastřelil ho."
"Co mám dělat?"
"Upřímně… pokud je budeš ignorovat, akorát je naštveš. Možná bys to měl udělat, ale… slib mi, že budeš opatrný."
"Budu. Jestli najdou moje tělo v příkopu, nebo za pár dní zmizím z povrchu zemského, řekni mým rodičům, že je mám rád."
Z nějakého důvodu to Brendě nepřipadalo zábavné.
O šest měsíců později se na mém stole objevil dopis. Stálo v něm "Přidáš se?". Vedle zprávy bylo nakreslené hejno pěti kosů, aby bylo jasné, kdo zprávu poslal.
Když přistála černá helikoptéra a já konečně vystoupil, už na mě čekali. Vzali mě do nějakého zapadlého bunkru v Britské Kolumbii, ze všech míst. Celá Rada vyčkávala u stolu. Třináct.
"Jsme tak rádi, že jsi tady," řekl Pětka. Podíval se po kolegyni vedle, silnější tmavé ženy v zeleném, "vypadá to, že tvá práce se konečně vyplatila, Sedmičko."
Sedmička. Samozřejmě. Měl jsem to tušit.
"Trvalo to. Máš silného ducha," usmála se na mě, "jsi připravený přidat se k temné straně?"
Nic jsem neřekl.
"Musíš mluvit víc nahlas, zlato," řekla postarší žena.
"Asi ano," řekl jsem, "ale, abych řekl pravdu, všichni mě docela děsíte," všude kolem se rozezněl smích.
"Už ti to došlo?" zeptala se Sedmička, "strávil jsi příliš času hledáním. No, neexistuje žádná tajná hádanka ve středu všeho. Jenom několik bezvýznamných osobních poplatků a pak… jsme tu už jenom my. Tak, co si myslíš?"
—
Když jsem ten kufřík poprvé uviděl, byl na stole v zamčené místnosti. Byl v elegantní krokodýlí kůži a leskl se, jako by ho nikdo moc neotevíral a měl kovové upínače. Dívali jsme se na něj přes sklo.
"Kdyby sis přečetl támhleto, všechno by ti hned bylo jasné," řekla mi Sedmička, "ale to by bylo příliš jednoduché. Smůla. Ukážu ti, kde budeš příštích pár týdnů bydlet."
Na moment, když jsme procházeli kolem, jsem měl pocit, jakoby sklo, přes které jsme koukali, bylo plátované, a že místnost s kufříkem vypadala přesně, jako zadržovací cela.
Ale když se to vzalo kolem a kolem, vypadaly tak všechny zdejší místnosti.
—
Takže tahle malá budova bylo to velké tajemství? Tohle bylo to, kvůli čemu jsem to všechno dělal? Všechno, co jsem hledal, bylo tady? Zajímalo mě, kdo Nadaci vytvořil a proč. Dokonce jsem se Sedmičky zeptal na 001.
"Nejsi moc bystrý, co? No, zůstaň s námi v naší malé pevnosti ještě chvíli, nakonec ti to dojde."
Ale Nadace, jak už jsem věděl, nebyla žádná pevnost. Byla to mucholapka. Byla ohromná a exotická a neviditelná a prohnilá až k jádru. Všechna ta tajemství byla jenom okvětními listy. Bylo to rozptýlení. Jakmile je člověk ve středu všeho, je to naprosto jasné.
Přemýšlejte nad tím. Oni nestárnou. Oni jsou nezranitelní. Mohou projít ohněm, nebo válečnou zónou bez problémů, což z nich dělá ty nejšťastnější bastardy na planetě… A není to snad ta nejnebezpečnější věc, kterou jste kdy slyšeli? Bože, jak bych chtěl potkat toho génia, který přišel s touhle zadržovací celou. SCP-001, zamčené a bez možnosti uniknout. Brendin projekt by se nedal srovnat.
Sedmička mi lhala celý večer. Pravděpodobně jedna z nejmocnějších žen na světě a nosí mentolově zelený oblek a lže mi do očí. Řekla mi, že se jedná o jednu z nejdůležitějších pozic na světě a že rozumí tomu, jak se cítím, ale že se musím přizpůsobit. Spletla si mé mlčení za zmatení. Říkala mi, že jednou přijdu na to, k čemu Nadace směřuje. Řekla, že ten proces není kompletní.
Ale ta žena je lhářka. Možná, že kdyby to člověk viděl jako hádanku, dávalo by to větší smysl.
Proč Nadace zadržuje?
Jako rozptýlení.
Jaký je smysl Nadace?
Zadržet Radu O5.
A to je ta nejlepší mucholapka, kterou kdy kdo vytvořil.
Ale nebylo to fér. Nadace doslova vydírala státy o peníze. Měli jsme pracovní sílu, která se více než rovnala největším společnostem světa. Demokratická vláda by mohla odvést lepší práci, než my. Nebylo fér vystavovat všechny občany světa riziku, o kterém jsme jim nikdy neřekli. A co se týče jich. Nejvyšší rady s magickou armádou… No, měl jsem plán. Utéct tak daleko na světlo s jejich tajemstvími, že mě budou muset pronásledovat. Věděl jsem, jak se vyhnout jejich týmům a odstřelovačům… A kdyby si pro mě přišli osobně? Možná by se na slunci uvařili, jako upíři.
Neudělal jsem to tu noc, ale o dva týdny později jsem nešel spát. Sedmička mě naučila bezpečnostní kódy a první, který jsem zkusil, otevřel dveře té místnosti.
Dalším trikem, jak se postarat o to, aby nikdo nevěděl, co dělám, byla bezpečnost. Když se někdo dostane k Úrovni 3 nebo 4, jejich výplata se navýší a ochranka zmizí. Najednou je to samé, nechoď, prokazuješ nám službu, potřebujeme tě, dlužímě ti to…
V tomhle kontextu to ovšem znamenalo to, že dveře, kterými jsem odešel, nebyly zamčené.