Konec Historie
hodnocení: 0+x
blank.png

9. listopadu 1989. Východní Berlín. Naposledy, kdy se tak jmenoval.

Na tiskové konferenci, na níž jsou oznamovány nové, liberálnější cestovní předpisy pro Německou demokratickou republiku, nepřipravený mluvčí Günter Schabowski nechtěně prohlásí, že Berlínská zeď bude okamžitě otevřena pro tranzit.

O šest hodin později nastává v celém městě jásot, protože "Ossies" bez povolení a plánu zaplavují Západ. Davy se mísí v ulicích, jásají, popíjejí a zpívají. Dvě poloviny jednoho národa se tak dlouho toužily poznat. Nyní je toto volání vyslyšeno v návalu vášně, která zachvátí celý svět. Konečně.

Konečně!


Přes všechen ten povyk kolem parasvěta skončila studená válka tak, jak měla. Deset let trvající válka v Afghánistánu nahlodávala Sovětský svaz zevnitř. Hospodářská stagnace zničila zbytky tolerance k represím, které v komunistickém bloku zůstaly. V tuctu zemí vyšli lidé do ulic, tucet revolucí signalizovalo to, co se slavně nazývalo koncem dějin.

Problémy a ideologie, které se zdály být v minulých desetiletích tak zásadní, se v okamžiku rozplynuly. Při zpětném pohledu se zdá, že vášně, které poslaly půl milionu Američanů do Vietnamu, vyprchaly dávno předtím, než se v Berlínské zdi objevila první trhlina. Během deseti let po jejím skončení se z komunismu stal punc a ti, kdo zůstali studenými válečníky, nebyli ničím víc než relikvií kuriózní a matoucí doby.

Poslední velké špionážní drama se odehrálo daleko od zraku veřejnosti. Spojené státy bez svého velkého rivala neměly chuť pokračovat v nákladné práci masového parazitického zadržování a vůdci nové Ruské federace neměli takové možnosti. Po namáhavých jednáních se nadace vrátila na molem prolezlá místa a dřímající zařízení, která byla dlouho obsazena silami obou velkých soupeřů. Věznitelé získali zpět své zbloudilé svěřence - jejich dlouhé vyhnanství skončilo.

Nastal čas radostného znovusjednocení. Uprostřed vířících davů Berlína se rodiny setkávaly, často poprvé - bratři objímali sestry, které nikdy neviděli, zatímco děti odrostlé k nepoznání hledaly rodiče, kteří byli jen vzpomínkou. Ani sto kilometrů betonové zdi a čtyřicet let odloučení nepřetrhalo rodinná a příbuzenská pouta.

Nejstudenější Válka již nebyla potřeba, odešla do propadliště dějin.


Kolem Braniborské brány se shromažďují jedny z největších davů. "Dřevorubci" už začali štípat kdysi obávanou bariéru a do rána si kousek odštípnou téměř všichni i s tetou.

Dvě postavy, muž a žena, se nepozorovaně vytratí z hloučku. Cizinci, ale kdo je v tuto výjimečnou noc cizincem? Vrhnou se za nejbližší roh a padnou do opileckého objetí. Muž, pohlcený mlhou alkoholu a hormonů, si nevšimne vznášející se vůně citrusů a zůstane lhostejný k náhlému zostření rysů své družky, která se ho chystá pozřít.

Nešťastník, kterého jeho ne zcela lidská společnice polapila a uspala, upadá do bezvědomí. Nevidí čtyři maskované muže, kteří se vyřítí ze tmy, aby měňavku zkrotili, a nepamatuje si ani jinak nevýraznou policejní dodávku, do níž ji zapasovali. Dožije se však prvního dne v novém Deutschlandu.


Bílozelená policejní dodávka se brzy ráno řítí tichými ulicemi Západního Berlína, daleko od pandemonia na západní hranici.

Ve vyztuženém zadním prostoru něco méně než člověk bezvýsledně zápasí se speciálně připravenými pouty. Kdyby to nemělo hlavu zavřenou v železné kleci, zíralo by to na šedovlasého agenta, který sedí naproti němu, agenta, který to tak dlouho neúnavně pronásleduje, od Osla, od Berlína, přes stovky dalších měst. Bezmocné stvoření se zamčenou polokůží a zapojenými feromonovými kapslemi se spokojí se svižným proudem vícejazyčných obscénností.

"Křič si, jak chceš, třiadvacítko," směje se agent Franklin, v téhle době už starý muž. "Říkal jsem ti, že budu čekat. Řvi, jak chceš!"

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License