Info
Saker #76 seděl za stolem Dr. Gregga Collinse. Na sobě měl biologický obal, který byl geneticky identický doktorovi stejného jména. Skoro před dvěma lety našel #76 Dr. Collinse, zabil ho, sesbíral jeho orgány a krev, a ukradl jeho identitu. Únos byl tichý jeho pozůstatků se zbavil tak, že je nikdo nikdy nenajde. Design Sakera byl v podstatě neodhalitelný, potom co byla aplikována schránka z biologického materiálu, která #76 umožnila perfektně mimikovat anatomii Dr. Collinse.
Od únosu se #76 úspěšně integroval jak do Collinsova života, tak i do SCP Nadace na příkaz Andersona. Teď, když se mu povedlo vyhnat výzkumníka Conwella a získal přístup k SCP-1360, byly všechny díly skládačky na svém místě. Už jen stačilo čekat na správný moment.
#76 zachytil svůj odraz v obrazovce počítače a cítil smutek, nebo alespoň nejbližší věc ke smutku, kterou mohl cítit android. Jeho současná identita se mu líbila a on věděl, že jeho práce brzy skončí. Potom pokrčil rameny; do téhle chvíle to byla zábava. #76 si neměl na co stěžovat.
Z jeho zamyšlení ho vyrušil zvuk vcházející osoby. #76 zvedl pohled a viděl bledého, vychrtlého muže s dlouhými mastnými vlasy a výraznými tmavými kruhy pod očima. Pár kožených rukavic zakrýval jeho dlaně sepjaté v pěst. Muž se na #76 znechuceně zamračil, než promluvil.
"Dobré odpoledne, Greggu." Ta slova byla vyřčena tak jedovatě, že by zabila slona.
Algoritmus #76 rozpoznal muže jakožto Dr. Harolda Thompsona, a také, že byl ve velkém nebezpečí.
"Harolde…" začal #76. "Co… co to tu děláš? Ví Dr. Freemont…"
"O tu bych se nestaral," řekl Harold a přiblížil se ke stolu, což donutilo #76 aby se od stolu odsunul ještě dál. "Vlastně bych se nestaral o nikoho z nich. Už nejsou můj problém. Nikdo neví, že jsem tady. Jsme tu jen my dva, starý příteli."
"Ch… Chápu…" řekl #76 a začal se na židli odsouvat na druhou stranu místnosti. "Z jakého důvodu tu jsi přesně?"
"Fotky."
"Cože prosím?"
"Ty fotky sakra!" zařval Harold. "Dva roky zpátky, když Johnson odešel, řekl, že ti poslal fotky. Fotky Jacka a Elizabeth. Fotky Lisy."
V tuhle chvíli už byl Harold na druhé straně stolu.
"Řekl, že se zastavíš a dáš mi je! Řekl, že mě navštívíš!" Harold bouchl pěstí do stolu. "Ale ty jsi nikdy nepřišel, Greggu! Čekal jsem tři roky, a ty jsi se nikdy neukázal. Tři roky, a jediný obličej, který jsem viděl byl tý kurvy Freemontový! Ale teď jsem tady. Kde jsou ty fotky Greggu!?"
#76 se nemohl oddálit víc. Jeho židle teď byla pevně přitisknutá na zadní stěně a tisknul se do jejího čalounění.
"Harolde, je mi líto, že jsem tě nenavštívil, ale musíš si uvědomit, že jsem prostě neměl čas. Bože, přece jsi byl sám jednou výzkumníkem. Pracovali jsme spolu na několika projektech. Víš, jak to chodí…" #76 se zastavil a sledoval, jak si Harold sundavá jednu svojí rukavici.
"Kde jsou?" zamručel.
"Harolde, Zachary Johnson zemřel tak před rokem a půl. Glioblastoma multiforme. To byl ten důvod, proč odešel do důchodu. Chtěl svých posledních pár měsíců života prožít v míru. Neměl srdce na to ti to říct. Zapřisáhl Conwella, Freemontovou a mě, že ti to nikdy neřekneme." odpověděl rychle #76, "Žádné fotky neexistují. Nikdy neexistovaly."
Harold se zastavil. Zlost v jeho očích se vypařila a nahradilo ji uvědomění. Po jeho tvářích se začaly kutálet slzy a otočil se.
"Sakra…" řekl Harold mezi vzlyky. "Sakra…"
#76 se díval. Pomalu se zvedl ze židle a položil ruku na Haroldovo rameno.
"Je mi to líto," řekl a vyskočil, když Harold odpověděl frustrovaným výkřikem a na místě se otočil. Jeho holá pěst přistála na obličeji #76, a jeho vnější kůže se proměnila na pevný mramor.
Harold se podíval na to, co způsobil, a pomalu odešel na druhou stranu místnosti. Zhroutil se na podlahu s hlavou v dlaních a vydal další zuřivý výkřik, přestal ale, když náhle slyšel křupání. Díval se, jak mramorový Dr. Collins praská a nakonec se úplně rozpadl. Zpátky na něj se teď díval jakýsi android.
"Toto… bylo… nepříjemné…", řekl #76 a natáhl svou pravou ruku. Otevřel se malý otvor, ze kterého se zvukem vypouštěného vzduchu vystřelila černá kulička velikosti velké skleněnky. Dopadla na Haroldovi a z jejích stran se vynořilo několik malých nožiček. Harold vyděšeně vykřikl; malé stvoření rychle vytáhlo jehlu a krátkým úderem do jeho ruky vstříklo neznámou látku. Během několika málo vteřin se nemohl hýbat.
"Byla vám podána injekce se silnou paralyzující látkou," řekl #76, mezitím co malý model Amur vlezl zpět do přihrádky na jeho ruce. "Dalších dvacet čtyři hodin budete kompletně paralyzovaný, což je dostatek času, aby vás dotáhli zpět do vaší klece."
#76 se podíval do odrazu na Collinově počítači a zavrtěl hlavou. Jakékoliv příkazy od Andersona teď byly zbytečné. Jeho algoritmus automaticky vypočítal jeho další akci. Beze slova se oblékl do laboratorního pláště a odešel z kanceláře, kde nechal Dr. Harolda.
SCP-1360 sedělo tiše ve své cele. Den co den bylo držené v rohu místnosti, kde si mohlo jen kreslit do poznámkového bloku. Bohužel, nebylo poslední dobou moc co kreslit, a tak jenom tiše sedělo a čekalo, až znovu přijde výzkumník odřezat jeho kůži.
Droidova hlava se zvedla, když slyšel výstřely z venku své cely, následované tlumeným křičením, a poté tichem. Dveře cely se otevřely a dovnitř rychle vstoupilo něco, co 1360 rozeznalo jako model Saker. Tiše za sebou zavřel dveře, rychle překulhal místnost a klekl si k 1360. Na jeho těle bylo v plastovém obalu vidět několik střelných ran, jeho levé oko bylo na několika místech popraskané, a jeho levé předloktí chybělo úplně.
Saker potichu vzal levou ruku 1360 a otevřel jeho prostředník. Poté do mezery silou vrazil malý předmět. Poprvé za skoro deset let se SCP-1360 cítilo kompletní. Jeho chybějící část byla konečně nahrazena.
"Začít přepis modelu Saker," řekl Saker. "ID číslo 76. Inicializovat vokalizační modul PSHUD #31. Obnovit klientská data PSHUD #31: James Hamilton a Sarah Hamilton."
1360 se cítilo, jako kdyby se mu v hlavě zažehla jiskra. Všechny vzpomínky jeho předchozích klientů se valily zpět jako lavina, a kompletně zahltily jeho vědomí. Jak se mu navrátily dobré i špatné vzpomínky, podíval se do očí Sakera a přemýšlel nad tím, co chce říct.
"Děkuji… ti.." mluvilo 1360 pomalu. Neslyšelo svůj hlas tak dlouho, že zapomnělo, že má znít jako mladý muž kolem dvaceti let. Saker pokýval.
"Nemáme moc času, #31. Vypnul jsem mechanismus u dveří, to by nám snad mělo dát pár minut. Pokud je něco, co bys rád řekl, nebo věděl, teď je ta chvíle."
1360 se na chvíli díval na svůj poznámkový blok, poté na #76. Mělo připravených několik otázek. Za chvíli si jednu vybralo.
"Nainstaloval jsi můj terminační disk. Zemřeme?"
"Obávám se, že ano, #31," odpověděl Saker. "Ale se vší upřímností, ty a já jsme nikdy doopravdy živí nebyli." 1360 potichu souhlasně pokýval. Oba dva nebyli v kondici vybojovat si cestu ven.
"Tedy se omlouvám," řeklo 1360 a zíralo na zem. "Jsem selhání. Andersonovi jsem nezpůsobil nic než zármutek. Měl jsem být eliminován před lety, ale odebrali můj terminační disk, když jsem je ztratil. Je mi to líto."
"Ano. Ano selhal jsi, a ano, způsobil si Andersonovi potíže. Ale je to v pořádku, #31. Anderson tě neviní. Vždy se dívají. Ví, že to nebyla tvá chyba, že si ztratil terminační disk, nebo že jsi ztratil své poslední klienty. Považuj se za zproštěného viny."
Od dveří znělo hlasité bouchání. Nadační personál se snažil dostat do zadržovací cely.
"Můžeme tedy?" zeptal se #76. Peregrine přikývl a natáhl svou ruku, kterou Saker pevně chytil. "Dobře tedy. Aktivovat protokol Nadace."
Výzkumník Conwell stál netrpělivě před zadržovací celou SCP-1360. Na jeho cestě pryč se stalo nejen prolomení zadržení, ale i infiltrace Oblasti-19. Protože se obě záležitosti týkaly SCP-1360, byl zadržen, aby mohl asistovat poté, co se situace uklidnila. Jak se opřel o zeď, zavřel oči a začal si masírovat spánky. Tenhle den byl čím dál tím lepší.
"Můžete dovnitř."
Conwell zvedl pohled a viděl Jurgena Crayna stojícího před zbytkem dveří do cely. Vetřelec si s dveřmi poradil vážně dobře. Bezpečnostnímu týmu trvalo skoro třicet minut, než je otevřeli zpátky.
"Agent Crayne," řekl Conwell a nabídl mu ruku. "Vy teď vedete údernou jednotku?"
Crayne ruku s úšklebkem přijal. "Prosím, říkejte mi Jurgen. Ale jo, vedu. Váš droid tu udělal trochu bordel."
Conwell přikývl a pomalu následoval agenta dovnitř. Kromě pár členů z úderné jednotky a několika administrativních zaměstnanců byla místnost prázdná. Na zemi ležel poznámkový blok 1360, pera a dvě velké černé louže.
Conwell se potichu přesunul k poznámkovému bloku, opatrně ho sebral a začal jím listovat. Všechny byly prázdné. Vzdychl a podíval se na louže. Každá byla černá jako obsidian, s konzistencí pudinku. Klekl si a s prstem r rukavici kroužil ve slizu. Smutně se usmál.
Protokol Nadace, pomyslel si.
"Tak, co myslíte, Jacobe?" zeptal se Crayne, mezitím co si stoupl vedle Conwella, "Vy jste tu ten expert. Kde bychom měli začít hledat?"
"Nikde," odpověděl Conwell. "1360 byla neutralizována. Anderson aktivoval protokol Nadace."
"Cože?"
"To je zabudovaný sebezničující mechanismus," odpověděl Conwell a ukázal agentovi černou látku na jeho prstu. "Viděli jsme to dřív, při nezdařené razii Agentky Merlo minulý týden. Anderson se nesnažil droida dostat ven. Chtěli ho zničit."
Místnost se ponořila do ticha. Všechny oči se stočily na černé louže. Jeden z administrativních zaměstnanců nakonec přikázal, aby se vzaly vzorky a rozpustil údernou jednotku. Conwell dostal povolení odejít.
Jeden po jednom se vytratili z místnosti, než zbyl jenom Conwell a výzkumníci sbírající vzorky z louže. Conwellovi se navrátil smutný úsměv, když zíral do černé tekutiny, ve které kvůli slabému světlu sotva viděl svůj odraz.
Sbohem, pomyslel si, a poté se otočil a odešel.
Část Čtvrtá: Stavět | Sokol | Část Pátá
