Mladší výzkumnice Lenka Hübnerová pozorovala sýkorky na krmítku za oknem a ptala se sama sebe, proč narozdíl od nich lidé potřebují hledat odpovědi i na otázky, o kterých si nepamatují, že si je sami položili. Měla přestávku a upíjela kávu, pracovala v současné době na zatím neklasifikované anomálii, dočasně označované jako AM103. Na jednu stranu si mohla vychvalovat, jak je výzkum na pracovišti Antimemetické divize jednoduchý a odpočinkový, na druhou stranu si však uvědomila, že první den strávila takovým vysilujícím tréninkem a školením, jaké na výcviku nadačních agentů nezažila, a z toho si odvodila, že musí existovat pádný důvod, proč je potřeba si hluboko do mysli vrývat tolik informací.
Zazvonil jí budík v mobilu, což bylo znamení, že její přestávka skončila a také, že si má dát další dávku mnestik. Zapila je kávou a když se zvedla, ještě přejela prstem po rámečku fotografie, kterou měla vystavenou na pracovním stole. Zobrazovala dvě mladé ženy u rozsvíceného vánočního stromku na náměstí. Dívka s kratšími popelavými vlasy trčícími zpod černé čepice - to byla ona sama s hlavou opřená na rameni dívce s dlouhými vlnitými vlasy pleteným kulichem a šálou rudou jako obroučky jejích brýlí - to byla Helena Trnečková.
"Škoda, že tě nemůžu vídat, snad mi nadřízení povolí se s tebou zase stýkat," posteskla si Lenka, "je to tu jako ve vězení ztracených. Prý ani lidi mimo tuto Oblast neví, kde se nacházím. Protokoly…"
Zamkla kancelář a odešla tichou chodbou k výtahu. Pracoviště bylo velmi tiché, zaměstnanců tu bylo mnohem méně, než pro jaké množství byly tyto prostory stavěny. Procházela dalšími chodbami, minula motivační plakát s kočičkou a nápisem "KEEP CALM AND TRY TO NOT FORGET". Na konci její procházky ji vítaly zavřené kovové dveře a za nimi ta místnost s vitrínou. Když vklouzla dovnitř, naťukala bezpečnostní kód a dveře tak zamkla.
Její úkol zde byl následující: vezme do ruky krabici pastelek a papír s podložkou, sedne si na jednu ze tří židlí, které jsou všechny nasměřované na tu skleněnou vitrínu uprostřed osvětlenou reflektory, začne se dívat na vitrínu, dostane se do nevědomého tranzu, a když se z něj probudí, bude držet v ruce obrázek dokonalé mandaly nejspíš nakreslené její vlastní rukou. Ovšem, jak to v antimemetice chodí, nebude si vědoma toho, že by vůbec něco kreslila, a celou dobu jí bude připadat, že vitrína je úplně prázdná, stejně jako v předchozích pracovních dnech.
Ještě předtím vzala do ruky složku z dřívějších sezení; stránku po stránce obracela nádherné barevné kresby ornamentů: "To jsem fakt nakreslila?" říkala si. Až pak si sedla na své obvyklé místo a upřela oči na skleněný box. Hlavou jí přelétlo, jak donedávna netušila o Antimemetické divizi, a už vůbec o téhle pobočce. Věděla, že tahle práce je pro ni přímo dělaná. Skenery ukazovaly, že by se mělo uvnitř této vitríny nalezené ve skladišti Českého Depozitáře Nenormálna něco vyskytovat, nikdo ale nevěděl, co by to mělo být. Právě kvůli tomu, že Lenka měla po incidentu "Hvězdné oči" permanentně zvýšenou odolnost vůči antimemům, což se projevilo již při jejím prvním setkání s touto anomálií, kdy v náhlém spánku začala čmárat fixou na zeď kruhy, se teď zabývala objektem AM103. Vitrína měla na sobě napsané letopočty 1830 a 1966.
Lenka si řekla, že zkusí pro dnešek měřit čas, jak dlouho bude trvat její bezvědomí, tak si napsala do horního rohu datum a přesný čas na sekundy, narovnala si záda a namířila zrak na skleněnou krabici. Chvíli se nic nedělo, ale za pár okamžiků už se z okrajů jejího vidění vylévaly mžitky a zorné pole se jí začalo zúžovat a pak mrk a najednou viděla sama sebe, jak sedí na židli a pozoruje se, tedy tento její obraz ji. Cítila se sama sebou pouze z perspektivy, kde viděla svoje tělo, ale necítila, že by v něm ještě pořád byla.
Uviděla, jak se usmívá a potom, jak otevírá pusu: "Být zase v lidském těle je osvěžující."
Nejdřív ji napadlo, že je to Edgar, ale pak tuto myšlenku zaplašila s tím, že on takhle přece nemluví. Chtěla něco říct, ale nějak to nešlo, vlastně necítila ani svoje ústa. Došlo jí, že je teď ve vitríně a bez těla, jenom jako přízrak nebo duch.
Ona, která nebyla ona, pokračovala: "Zdravím vás, Lenko," a protáhla se, "Á, to jsem potřeboval jako sůl!"
Kdo to je? Co dělá v mém těle? ptala se sama sebe neslyšně Lenka.
"Dnes mám pro vás dvě zprávy," odložila papír i pastelky a vstala, "já se zase tady projdu kolem, opravdu jsem si nevybral dobré místo na žití."
Lenka z vitríny pozorovala, jak se prochází, pomalu krok za krokem v kruhu kolem židlí a reflektorů. Vypadalo to, jakoby si chůzi úplně uživala.
"Ta první zpráva je, že vám chybí lidi. Vždycky jich mělo být třináct. Nevím toho moc, ale došlo ke změně. Českých oblastních direktorů už není třináct, to vím jistě, a je to dost špatně. Ano, i když svůj hlavní účel už dávno splnili a já mezi nimi nejsem. Nebyl to jediný důvod toho počtu. Ten druhý je mnohem starší, než Česká větev. Vlastně, je to, jak se to říká, symbol, součást pravidel, které my nevidíme."
Co je to za bytost, jaktože ví o České větvi? Jaktože ví o Nadaci? Jaktože ví o ČROD?
"Lenko, omlouvám se vám. Určitě jste teď zmatená tak jako vždy. Kdybyste nebyla, už dávno byste udělala vše pro to, abyste ze mě dostala víc. Já vám moc pomoct nemůžu, všechna moje moc zůstala ve vitríně, kde jste právě vy. To byla první věc. Teď ta druhá," Lenka, nebo Lenčino ovádané tělo, se vrátila zpátky na židli, "ta druhá se týká přímo vás, Lenko. Zase a znova nemůžu povědět víc, protože ani sám nevím, co se vlastně bude dít. Ale stalo se to už při první repetici. Vy vědci tady objevíte něco, co přinese scénář konce světa. Jestli se chcete zachránit, Lenko, a jestli chcete zachránit i všecko to, co jsem vám pověděl, musíte zmizet. Pryč z tohohle světa. Jinam. Použíte průchody, cesty, klidně i do Knihovny, ale nezůstávejte tu. A jestli třeba náhodou nevíte, o čem mluvím, nebojte. Máte možnost utéct přes Oblast-13CS, dole za kovovými dveřmi," překřížila nohu přes nohu, "zůstal bych tu déle, ale bojím se, že moje bytí ve vás je časově omezené. Lenko, jsem přesvědčený, že dokážete najít klíč k rozluštění obrazů. Dřív nebo později. Tak zase příště," položila si zpátky na klín papír s kreslicími potřebami a luskla.
A v ten moment se Lence zatmělo a ocitla se zase ve svém vlastním těle, její ruka uchopila pevně tužku. Lenka Hübnerová pracovala podvědomě, přesně a mechanicky kreslila mandalu a do ní ve skrytých symbolech a znacích zprávu, kterou právě obdržela.
Pak najednou přestala a upustila hnědou pastelku, kterou právě držela v ruce. Mandala byla hotová. Lenka ji nepřítomně pozorovala, potom párkrát zamrkala. Moc se jí líbily dokonale přesné tahy, kružnice a křivky: "Páni, ta je perfektní," rozhlédla se po místnosti a zapsala na papír znovu čas hned pod ten předchozí, "sedmnáct minut v bezvědomí, to je krátká doba na takovou pěknou mandalu," zvedla se a šla zasunout další výkres do složky jako výzkumný materiál.
"Kéž bych už teď věděla, proč se mi takhle zjevují ty mandaly v ruce. Co za tím může být?" vyslovila nahlas Lenka.