Tahy štětcem

hodnocení: +1+x
blank.png

14. června, 2009

Štětec vnímal své okolí. Chápal koncept prstů, jež ho svíraly mezi palcem a ukazováčkem, a dokázal svým vlastním způsobem ocenit jednoduchost neposkvrněného plátna před sebou. Bílá rovina táhnoucí se do leva, do prava, nahoru i dolů. Z předchozí zkušenosti štětec věděl, že za chvíli uvidí bílou barvu hezky zblízka a bude pozorovat, jak se plátno barví. Stávalo se to vždycky, když se přiblížil k plátnu. Už vnímal chladnou vůni vodových barev na svých štětinách a nemohl se dočkat až uvidí, co se stane dál.

Byl to totiž kulatý štětec a ty neměly představivost, takže si nemohl dělat iluze a falešná očekávání, která nikdy nenabudou skutečnosti. Byl dostatečně schopen vnímat své okolí, fakt že je štětcem a dovedl si spojit dvě a dvě dohromady. Tedy chápal, že s ním někdo maluje. Tolik se toho nedalo o většině kulatých štětců říct.

Cítil jak se středobod jeho těla naklání a protáčí a sledoval jak se v místech, kde se dotknul běloby, objevuje zelená barva. Kdyby na to pohlíželo něco jiného, než kulatý štětec, možná by to přirovnali k odhrnutí sněhu a odkrytí jarní trávy. Ale kulatý štětec nad tím nepřemýšlel, pouze si celý prožitek užíval. Poslední dobou se mu příliš nestávalo, že by ho drželi mezi palcem a ukazováčkem, nebo že by viděl barvy. Většinou jenom stál ve sklenici s ostatními štětci a tiše sledoval své okolí.

Potom se něco změnilo. Pohyby prstů a zápěstí ustaly. Štětec měl skoro dostatečnou kapacitu na to, aby se sám sebe ptal na otázku proč. Stalo se něco? Bude se měnit barva? Potom ho náhle prsty odložily, aniž by mu dopřály očistnou koupel, a on čekal, co se bude dít dál.

Kdyby měl uši a mohl slyšet (což nemůže protože je kulatý štětec), pochopil by, že někdo zaklepal na dveře a umělec, který s ním maloval, se zvedl aby otevřel.


"Už jdu!" Povzdychl si umělec, zvedl se ze židle v pouhých trenýrkách a tílku, a vyšel z pracovny. Prostor jeho skromného bytu nebyl nijak velký, ale už když se stěhoval, došel k závěru, že daleko víc potřebuje pracovnu, než kuchyni. Stejně nedokázal použít plotnu k ničemu jinému, než co by policie mohla označit za 'žhářství'.

Po cestě si nasadil své pletené papuče, narovnal si záda, postěžoval si na bolest zad vzhledem ke svému mladému věku, sebral kalhoty ležící v předsíni a nandal si je, přičemž musel napřed zout papuče a potom si je znovu nazout. Z toho důvodu se ozvalo další zaklepání na dveře.

Konečně, přišel umělec ke dveřím, které rychle odemknul, a s pološíleným výrazem někoho kdo několik dní řádně nespal, stanul tváří v tvář svému nevlastnímu bratrovi. Ten se s lehce ustaraným výrazem podíval na umělce před sebou, na jeho neupravené strniště, rozcuchané vlasy a barevné fleky na tílku. "Jsi v pohodě, brácho?"

Umělec se nechápavě usmál. Jeho nevlastní bratr, Filip, byl upravený, měl zastřižené vlasy a— od kdy nosil obleky? "Nikdy mi nebylo líp. Co se děje, zrovna na něčem makám a-"

Zarazil ho Filip, který se kolem něj protáhl do bytu. "Olivere, kdy jsi tu naposledy větral?" Přešel chodbičkou do kuchyně pracovny a rovnou k jednomu ze zatažených oken. Cestou si povšminul Oliverova provizorního ateliéru. "Jak můžeš vůbec něco dělat v takovém nepořádku?"

To už ho ale Oliver dobíhal. "Počkej nechoď tam jenom tak, ještě něco rozbiješ, nebo tak-" Svého bratra našel v procesu otevírání co nejvíce oken. Oliver se dlouze zadíval na stoličku ve středu místnosti, nastavenou před malířským stojanem tak, aby mohl umělec malovat subjekt na stoličce.

Filip se rovněž podíval na stoličku. Stála tam tak divně uprostřed a nic na ní nebylo. Když se podíval na rozpracované plátno, uviděl hrubé obrysy sedící ženské postavy namalované červenou barvou. To upoutalo jeho pozornost. Měl tu jeho mladší bratr snad nějakou modelku?

Oliver se vytrhl z tranzu jako první. "Co potřebuješ, Filipe?"

Oba nevlastní bratři, lehce přes dvacet let, na sebe měli mnohem méně času než kdy dříve. Přibližně poslední dva roky se setkávali jenom příležitostně a nikdy se to neprojevovalo víc, než když byli osamotě. Kupříkladu, bývaly časy, kdy by Oliver zmínil před svým nejlepším kamarádem, že za posledních pár měsíců objevil skrytý svět o němž se mu zdálo, když byl malý kluk. Možná, že kdyby se o to podělil, prozradil by mu Filip, že poslední rok ho jejich strýc zaučoval do rodinného byznysu, který se rovněž zajímal o věci, které jsou normálním lidem skryty.

Jenže oba kamarádi byli v té fázi přátelství, kdy se jejich vzájemný vztah pomalu rozpadal, ale ani jeden si to nehodlal přiznat. Ve společnosti kulatých štětců pro to měli slovo, ale to nebylo podstatné.

"Nemůžu tě snad přijít navštívit?" Zeptal se napůl s opovržením Filip.

Oliver se pokusil obhájit. "No, mohl jsi předtím aspoň zavolat, nebo jsme se mohli někde sejít-"

Filip ho přerušil. "Já jsem volal, ale zase máš nedostupnej telefon." Oliver se na chvíli zamyslel a potom uznal že telefon najde později.

"Okej, promiň. Měl jsem moc práce a asi jsem ho někam založil." Rychle zapřemýšlel. Byla pravda, že jeho životní styl začal být nadmíru chaotický a občas se točil v nezastavitelné spirále, dokud nenarazil do stěny. Ale aspoň věděl co je za den. "Ale nemusel ses strachovat, na tu rodinnou večeři v pondělí přijdu."

"Je to pracovní pohovor. Se strýcem Robem. A je to dneska. Je pondělí." dodal Filip se znechuceným a povýšeným tónem. Oliver to věděl, nebo si na to teď vzpomněl. I když tvrdil, že o tom ví, neměl v plánu na ten pohovor jít. Hodlal se mu vyhnout. Nepotřeboval peníze ani práci a už vůbec ne pozici ve firmě, pro kterou pracoval jeho nevlastní strýc. Oliver byl umělec, nikoliv podnikatel.

"To je fuk. Hele, stejně už na dnešek něco mám, takže-" Oliver zvedl štětec, stále s červenou špičkou

"Ne, nemáš," začal ostře Filip a vzal mu štětec z ruky. "Hodláš tu sedět a malovat nějakou svojí vysněnou holku!" Mávnul se štětcem směrem k plátnu. Kapičky červené pokropily bělobu na stojanu a konverzace utichla.

Oliver se snažil netvářit naštvaně, ale nakonec se neubránil pocitu lítosti, vytrhl mu štětec a přešel k obrazu, aby zkontroloval škody. Filip pokračoval, "tohle jsi celej ty. Nejdřív způsobíš problém a potom ho teprve chceš řešit. Že já se vůbec snažím sehnat ti práci."

Umělec sebral hadr a zkusil kapky setřít, ale hned mu došlo, že mu jeho přepracovaný mozek nijak nepomáhá. Naštěstí dopadla většina kapek do obrysu postavy, takže se daly později přemalovat… I tak. "Neprosil jsem se o místo ve firmě."

"Ne, neprosil, protože ty jsi na to moc dobrej, že jo?"

"Filipe-"

"Ne, podívej se mi do očí a řekni mi, že se pletu." Filip ho chytil za ramena a otočil ho na židli. "Myslíš si, že nepotřebuješ stabilní zaměstnání, poctivou práci, svojí rodinu… mě. Myslíš že jsi lepší, než my všichni."

Na moment si oba nevlastní bratři, kdysi nejlepší přátelé, kteří nyní sváděli zoufalý boj o zachování svého vztahu, pohlédli do očí, než Oliver promluvil. "To není pravda."

"Fajn, v tom případě přijdeš na ten pohovor." Řekl bez zaváhání Filip a lehce se usmál. Oliverovi došlo, že Filip byl vždycky horkokrevný, ale uměl rychle vychladnout. Myšlenka, že se možná nezměnilo všechno, mu vehnala do tváře slabý úsměv. A přesto nevěděl co říct. Filip mu to usnadnil, když se otočil a odešel ke dveřím. "A uprav se, znáš strejdu Roba. Jestli tě uvidí takhle, chytne ho mrtvice."


Zabouchly se dveře. Štětec, stále se zelenou špičkou, byl lehce zmatený tím, co se právě odehrálo, ale v jeho povaze nebylo zamýšlet se nad takovými věcmi. Zkrátka byl rád, když ho po chvíli znovu uchopili palec s ukazováčkem a mohl se dál kochat barvami na plátně.


Oliver se znovu dal do malby. Zprvu začal obtahovat obrys ženské postavy a potom se vrhnul na detaily. Snažil se vytěsnit konverzaci s Filipem. Naštěstí věděl, že mu nic nepomůže zapomenout na skutečné problémy, jako polibek Múzy. Nebo alespoň její portrét.

"Vážně si o tom nechceš promluvit?" Ozval se ženský hlas někde ze středu místnosti, kde stála pouhá stolička. Oliver hlas ignoroval a soustředil se raději na tep ve svém zápěstí. Chvíli mu trvalo, než se přiměl upustit sevření na štětci, ale výsledek stál za to. Posadil se do strany, aby si mohl prohlédnout svůj model, ale místo její obvyklé pózy, seděla Múza se zkříženýma nohama a rukama založenýma na prsou. Vypadala… naštvaně? Ne, spíš ustaraně.

"Já na ten pohovor nepůjdu." Prohlásil Umělec.

Múza si povzdychla. Její kůže měla zvláštní bledý odstín, kterým slabě prosvítaly paprsky světla. Měla jasné jaksi narudlé obrysy, kadeř vlasů, jež začínala u kořínků a končila… někde v prostoru, a několik červených pih na tváři, které připomínaly kapky barvy. "Proč ne? Aspoň bys mu udělal radost."

Oliverovi krátce probleskly myšlenky na všechno, co by se mohlo pokazit. "Nepůjdu."

"Jak chceš, ale mě přšlo, že on to s tebou ještě nevzdal." Múza se zvedla ze stoličky a pozornému oku by neuniklo, že se přitom nijak nezměnil tlak v místnosti. Ladně přešla přes vrzající podlahu, která nevydala ani hlásku, a přišla se podívat na svůj portrét. "Nepřijde ti, že mám možná trochu široké boky?"

Oliver se zasmál a byl rád za to, že jeho imaginární přítelkyně odvedla konverzaci jinam. "Můžu ti je trochu zeštíhlit. Stěžuj si dokud můžeš. Bude mnohem těžší to změnit, až bude obrázek hotový."

Múza se zamyšleně podívala na své poloprůhledné tělo a potom na svůj nedokončený obrys na plátně. "Připomeň mi, proč že to vlastně nepůjde? Dovedeš vyčarovat balík peněz na zaplacení nájmu, ale nemůžeš změnit hotový obraz?"

Oliver si zakryl obličej rukou, přičemž si na čele ponechal rozmazanou červenou skvrnu. "Nejde o změnu reality, ale o změnu vnímání. Až bude portrét hotový, budeš s ním stejně svázaná, jako s mojí představivostí. Je těžké představit si malé změny na něčem, čemu byla vtisknuta pevná podoba. Aspoň tak jsem to pochopil z té knížky."

"Z té knížky z nekonečné knihovny?"

"Ne, z té knížky z antikvariátu." Podotkl sarkasticky.

"Fajn, takže až to dokončíš, budou mě moct vidět i ostatní lidi?"

"Teoreticky. Píšou tam, že s každým tahem štětce se subjekt ukotvuje v realitě. A chce to hodně tahů, než budeš zcela reálná. Možná to potrvá i několik let."

Múza se zarazila. Ačkoliv byla nereálná imaginární bytost existující čistě v mysli umělce, který nedávno objevil schopnost ohýbat realitu, chápala nejspíše lépe než on, že to co dělá je hloupost. "No tak počkat, jestli to potrvá tak dlouho, proč děláš, jako kdyby to dneska mělo být hotové. Ty se vážně jenom vymlouváš, abys nemusel na ten pohovor!"

Oliver položil štětec. Nehodlal se znovu hádat a dopustit u toho, že své Múze způsobí další fyzické deformity. "Právě proto, že to bude trvat tak dlouho, chci začít co nejdříve. Musí to být dokonalé, jinak nebudeš celá, nebo se mě pokusíš zabít, nebo-"

"Sakra, jestli se hned teď nepřestaneš vymlouvat, nepůjdeš se oholit a nevezmeš si na sebe ten nejlepší oblek, co máš, tak tě zabiju rovnou!" Kdyby její ruka neustále neprocházela pevnou hmotou, možná by mu i vrazila. "Opovaž se ještě jednou říct, že to není výmluva. Jsem jenom v tvojí hlavě! Vím přesně co si myslíš. Teď se koukej zvednout a začni se připravovat. Máš tam být za tři hodiny."

Chvíli nastalo trapné ticho. Oliver nevěděl jak začít hádku, takže se podřídil rozmaru své smyšlenky. "Tak dlouho mi to trvat nebude," povzdychl si a začal si hadříkem otírat barvu z obličeje. Potom přešel do ložnice, kde stála otevřená skříň a kolem se povalovalo hned několik kusů oblečení. "Co myslíš? Ten modrý oblek z tanečních, nebo tenhle kousek z naší první výstavy?"

"Tvojí výstavy." Opravila ho Múza.

"Naší." Trval na svém Oliver a sundal oranžovou košili z ramínka. Krátce a živě zavzpomínal na onu výstavu. Na to, jaký skvělý pocit to byl, stát mezi sobě rovnými umělci. Být doceněný. Vzpomínal, dokud mu Múza zakašláním nenaznačila, že se ztratil ve vzpomínkách, že se ho snažila praštit ale její ruka prošla skrz, a že občas je otravné jak spolu sdílí jednu mysl. Oliver si košili prohlédl a jeho myslí prošla jediná myšlenka. Ať už to mám za sebou.

"Ale notak, bude to zábava. Kdy jsi naposledy viděl strýčka Roba?"


Strýček Rob, jak mu oba jeho synovci říkali, byl muž ve středním věku, holohlavý ale zato s dokonale upravenými vousy a knírem. Oblékal se do drahých obleků, nosil zlaté hodinky na zápěstí a při setkání s někým známým se vždy smál na celé kolo. Takový typ člověka to byl.

Oliver se celé tři minuty zdráhal vstoupit do restaurace. Připadal s skoro až hloupě, protože i když by rád předstíral, že na setkání dorazil z donucení, měl v povaze přijít vždy na čas. Jako hodinky tedy vešel přesně v sedm do dveří a nechal se dovést ke stolu, kde už z dálky viděl svého nevlastního strýce. Ačkoliv to Oliver nerad přiznával, byl Robert jeho nejbližší rodina. Když před osmi lety jeho rodiče zahynuli během tragické nehody, při níž zemřeli i Filipovi rodiče, ujal se obou chlapců Filipův strýc a prakticky je adoptoval. Možná mu život starého mládence nevyhovoval tak jak si myslel, nebo měl možná srdce na správném místě, přestože se prezentoval jako miliardář. Ať už to bylo jak chtělo, Oliver mu za mnohé dlužil. A velmi nerad muset něco splácet.

"Olivere, chlapče! Posaď se, tak rád tě vidím." Robert se postavil, potřásl si s ním rukou, přičemž testoval jeho stitsk, a pokynul mu ke stolu. Bylo to zvláštní místo na pohovor, pomyslel si Oliver, ale restaurace vypadala draze, což odpovídalo vkusu jeho strýce.

"Ano, i já tě vidím rád."

"Skoro bys mě ošálil. Doufám že tě Filip nemusel moc přemlouvat." Jeho strýc z něj nespouštěl oči a úsměv na tváři dodával jeho slovům jakousi upřímnost a vroucnost.

"Ne, já- Víš, abych byl upřímný, neměl jsem v plánu sem přijít," rozpovídal se Oliver. Měl v úmyslu být upřímný a nabídku laskavě odmítnout. "Vím, že ti na nás záleží, strýčku, ale doufal jsem že mě pochopíš. Nechci tvoje peníze, ani místo ve firmě."

Robert se napil ze své sklenky s něčím, co zavánělo jako whiskey. "To chápu a dovedu to respektovat. Ale když už tu mluvíme popravdě," začal a naklonil se na židli. "Nevolal jsem tě kvůli tomu. Dohodit ti pozici ve firmě je spíš Filipův sen. Tvůj bratr se stále nechce vzdát svého dětinského snu, ve kterém pracujete spolu, jako když jste byli menší."

"Časy se mění…" Odkýval Oliver, najednou nejistý tím, proč tedy vlastně vede tuto konverzaci. "Když ne kvůli tomu, tak proč jsem tady?"

Ke stolu přišel číšník, dolil sklenku Robovi a postavil jednu i před Olivera. Strýc mu poděkoval a naznačil, že by se spolu měli napít. Oliver náhle dostal nepříjemný pocit. Strýček Rob dobře ví, že nepiju. Tak proč?

"Ehm, ne díky." Odmítnul zdvořile.

Robert přikývnul a napil se. "Posluž si, ale pomohlo by ti to s tím, co ti teď řeknu."

Oliver se nenapil. Jen tiše a napjatě čekal, co se dozví.

"Pamatuješ si, jak jste byli s bratrem malí a ptali jste se mě, kde jsem přišel ke svému bohatství?" Zeptal se.

Byla to matná vzpomínka. Někdy z doby, kdy mu bylo čtrnáct let, právě přišel o rodiče a všechno kolem jaksi zahalila mlha. "Vzpomínám si, jak jsi říkal, že kupuješ a prodáváš cennosti."

"Ach ano, to je pravda. Víš, Olivere, tuhle konverzaci už jsem před pár měsíci vedl s tvým bratrem. Jemu se to obtížněji vysvětlovalo, protože byl vždycky víc při zemi, než ty. U tebe to nebude tak složité." Napil se a pokračoval. "Vím dobře, že jsi na to už sám přišel. Náš svět není takový, jaký se na první pohled zdá být."

Olivera zamrazilo. Teprve před nedávnem se shodou náhod dozvěděl, že všechno, co o světě věděl, byla lež. Jistě, byla pravda, že to tušil už nějakou dobu, ale nikdy si nedokázal představit skutečnou váhu toho objevu. Bývala doba, kdy věřil na mimozemský život, na duchy, či na přežívající dinosaury v pralesech světa. A potom se dozvěděl, že může myšlenkou změnit barvu svých tapet, velikost fontu v dopise, nebo třeba pravděpodobnost, že se jeho ranní káva nerozlije. Ale nikdy ho nenapadlo, že jeho strýc věděl o skutečné povaze světa celé ty roky.

"Vidím ti na očích, že mě chápeš, takže přejdu rovnou k věci. Ve světě existují skupiny lidí, kterým se příliš nelíbí, když někdo, řekněme například, vytvoří pohyblivý obraz, nebo okno s portálem do jiných světů." Poznamenal specificky dva příklady uměleckých děl, které Oliver stihl během těch pár měsíců vytvořit. Oliver mlčel a dál poslouchal.

"Ale, protože já jsem tvůj strýc a zastupuji jednu velmi mocnou skupinu lidí, rozhodl jsem se, že ti pomůžu." Řekl to skoro velkoryse. "Pověz mi, Olivere, slyšel jsi někdy o Marshall, Carter a Dark s.r.o.?"

Oliver nevěděl, co ta tři jména měla představovat. Jedině to prostřední pro něj mělo nějakou spojitost, ale nevěděl jak to souviselo s nějakou obchodní společností. Bylo spjaté s něčím daleko bližším. "Carter? Jako Catherine Carterová?"

"Přesně tak. Není náhoda, že se tak tvá matka jmenovala za svobodna. Vidíš, tohle je přesně to o čem mluvím. Nic proti Filipovi, on má jiné kvality, ale nikdy nebyl z nejbystřejších."

Oliver nevěděl co říct a tak jenom dál poslouchal. Kdyby ho viděl nějaký jeho známý umělec, asi by byl překvapený jeho ochotou sedět na jednom místě.

"Tvá matka a já jsme spolu pracovali. Ostatně i s tvým otcem. Máme si toho hodně co říct a bylo by to mnohem snažší, kdybychom k sobě mohli být upřímní. Už když jsi byl malý a ještě než se vaše rodina přestěhovala z Anglie, věděli tví rodiče, že budeš speciální. Ohýbání reality v tak brzkém věku ale není nic dobrého. Co se ti snažím říct, je že své schopnosti jsi nezískal náhodou před několika měsíci. Měl jsi je vždy skryté v sobě. Neumíš je řádně ovládat, ale já ti s tím můžu pomoct." Robert se ďábelsky usmál s vědomím, že Oliver si vyslechne jakýkoliv návrh, který předloží. Byl to dobrý byznysmen.

Oliver byl zmatený návalem informací. "A-ale, nic ve zlém, ale jak bys mi mohl pomoct?"

Na to se Robert znovu napil ze své sklenky whiskey, která stále neubívala. Oliver si jenom nevšimnul. "Ale notak. Kdo myslíš, že tenkrát pomohl tvým rodičům, když zjistili, že je jejich kluk ohýbač reality?"

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License