Střílím od boku, kupodivu, ve vícero světech
hodnocení: +1+x
blank.png

Alison cítila palčivou bolest v boku. Byl to nový typ bolesti, se kterým se ještě nesetkala. Před pár lety jí do boku poprvé zasáhl výstřel z pistole a i když to bolelo, aktuálně by se k něčemu tak prostému ráda vrátila. O rok později jí do zahojeného boku střelil zbloudilý šíp nějakého primitiva ze Země pokryté džunglí. Potom přišla bodná rána mečem, pak zbloudilý šrapnel, nečekaně velké žihadlo, magické kopí a minule došlo na jedno z ramen vysokozdvižného vozíku. Vzhledem k neobvyklému počtu zranění, která byla namířena, či náhodou zasáhla, do jejího boku, byla Alison již zvyklá na svou drobonou pravděpodobnostní anomálii. Po několika těchto zraněních měla štěstí a našli ji uctívači jednoho prastarého mechanického boha, kteří se nad ní slitovali. Od té doby na levém boku necítila nic než občasné zastuzení kovových plátů.

Teď ale byla bolest zpět a Alison si uvědomila, jak málo ji za ta léta postrádala. Z opasku vytáhla mosazný nůž s magickými runami a sekla po chapadlech, jež se zařezávala do jejího mechanického boku. Bolest, kterou jí masité výrůstky způsobovaly, byla jiná. Bylo na ní něco neskonale kacířského, z čeho mohla vinit pouze skalpel kostelního chirurga, jež do ní zašil několik ozubených kol. Alison rychle vyskočila na nohy a znovu sekla po jednom z chapadel, jež se z temnoty sápalo po jejích nohou.

Pravou nohou udělala oblouk za skřípění podrážek o dřevěnná prkna a rukou s nožem nakreslila ve vzduchu rychlý symbol. Průhledný štít z modrofialového světla se rozsvítil náporem několika chapadel. Pomyslela si, že kdyby zareagovala o sekundu později, musela by později vyhledat odbornou pomoc plastického chirurga a z nějakého posvátného důvodu měla pocit, že na té myšlence bylo něco rouhavého. Tak či onak bude muset konzultovat svoje problémy později.

Rozhlédla se po místnosti osvětlované světelnými výboji ze štítu. Z toho vesmíru plného masitých monster se stihla teleportovat jenom stěží a neměla možnost si zatím prohlédnout, kam ji Průchod zanesl. Ji a tu chapadlatou příšeru. Stála v dřevěnném stavení bez oken, kam pronikaly pouze paprsky světla skrze špatně stlučenou konstrukci. Věděla, že nemá moc času na rozhlížení, ale přesto se její instinkty multiverzální cestovatelky daly do pohybu. Teplota v místnosti byla příjemná a zdálo se, že většina fyzikálních zákonů tu platila, což bylo vždycky dobře. Trvalo jí dvě sekundy, než našla staré polorozpadlé dveře, které se rozhodla otevřít. Příšera za štítem zaskučela a podle rány se vrhla celou svou masou proti její magické bariéře. Alison sáhla po klice a vyběhla vstříct světlu.

Svět mimo místnost byl… oslnivý. Stála na okraji jakéhosi města s lesklými kovovými budovami, které odrážely paprsky světla do všech stran. Ale obloha byla zatažená a světlo němělo žádný očividný zdroj. Skoro jako kdyby se zaseklé paprsky donekonečna odrážely mezi odráživými povrchy věží, kdyby něco takového bylo možné. Samozřejmě to možné bylo a Alison to ani nepřipadalo zvláštní. Nekonečné množství vesmírů neznamenalo pouze nekonečno variací existujících pravidel, ale i nekonečně mnoho variací pravidel, která se vymykala všemu, co bytosti jako Alison znaly.

Jakmile ustoupila o pár kroků stranou, aby jí světlo z věží přestalo oslňovat, stáhla si Alison ze zad svůj starý expediční batoh a vytáhla z něj těžký svěcený kulomet, který si vypůjčila od jedné radikální křesťanské sekty. Jakmile zbraň opustila hranice batohu, bylo nejen jasné, že do normálního batohu by se nevešla, ale rovněž nabrala okamžitě na váze. Zatímco ucítíla magickou odezvu z rozlomeného štítu a následné zapraskání dřevenné chatky, zkontrolovala Alison energetický zásobník z čisté fanatické víry, usmála se a namířila jej proti masité hroudě chapadel, jež si v onen moment začala razit cestu ven.

Co následovalo bylo krveprolití. Svěcený kulomet se okamžitě rozpohyboval a s minimálním zpětným rázem trhal rouhavé stvoření na kusy. Alison mířila na centrální masu, kde předpokládala, že budou důležité orgány. Kulometná palba pokračovala ještě celou minutu a půl poté, co se příšera přestala hýbat. Následně Alison zahodila kulomet, z batohu vytáhla láhev svého oblébeného alkoholu, útržek látky a zapalovač.

Když Alison odcházela s batohem opět na zádech, nechala za sebou flambovaného kalamára a hořící dřevěnnou chatku. Průchod uvnitř byl stejně jednosměrný, pomyslela si a šla směrem k městu.

Jakkoliv to bylo klišé, zatímco kráčela po štěrku pusté krajiny, přemýšlela nad tím, kdy se její život zvrtnul do tohoto bodu…

Když jí bylo dvanáct, chtěla Alison svého tátu. Nedostala ho, protože pracoval pro organizaci zvanou Nadace a musel opustit svou rodinu. Alison začala pátrat po odpovědích, což ji přivedlo do Knihovny. Zde se seznámila s mnoha prvky vesmíru, jež před ní byly skrývány. Dozvěděla se o magii a o nekonečném množství světů. Zjistila, že má mnoho Sester a že všechny mají podobný příběh. Vždycky je nějaká Alison, vždy hledá svého otce a ten vždy pracuje pro nějakou Nadaci. Variace změn mezi nekonečným množstvím vesmírů znamenala, že pokaždé byl příběh trochu jiný, ale přesto se dal rozpoznat. Jenže mezi tím vším jsou i velké změny, které zásadně pozměnily, kým se tato Alison stala.

Když jí bylo šestnáct, chtěla po svém otci odpovědi. Nedostala je, protože Dr. Charles Gears v její realitě zemřel následkem útoku draka, nebo něčeho co draka silně připomínalo. Alison jej nikdy nepoznala a nikdy se ho nemohla zeptat na otázky, které stále otravují její mysl. Alison od toho chtěla pryč, chtěla pryč od Nadace, od svých sester, od Knihovny… Naštěstí pro ní byla celá existence nekonečná a když se tedy jeden vydal nějakým směrem, mohl očekávat, že nějakou dobu nedojde na její okraj.

Teď, když je jí dvaadvacet, chce Alison poznávat. Cestuje, aby rozšířila hranici, prozkoumává zapadlé světy, objevuje místa, která ani její sestry neznají. Existuje nekonečný počet světů a tedy nekonečný počet možností. Kdo říká, že ona nemůže být první? Každá Černá Královna je jedinečná ve vztahu ke svým sestrám, stejně jako každá živá bytost ve vztahu k jiným bytostem. Světy, kterými prochází, nemají přímé spojení s Knihovnou, ani s většinou vesmírných podskupin. Bez jakékoliv navigace prochází Alison tyto vesmíry, kvůli autentickému pocitu z objevování. Jediná možnost návratu leží někde vepředu, možná o pár vesmírů dál. A to ji vzrušuje. Teď, když jí bude třiadvacet, chce Alison zůstat ztracená.

Dorazila k zavřeným branám města. Takhle zblízka jí došlo, že odráživý materiál, ze kterého je celé město postaveno, je vlastně voda. Z absurdity nefunkčních zákonů fyziky se nahlas zasmála, za což mohl, kromě očividné reakce na takovou situaci, také nedostatek společnosti za posledních pár měsíců, zhruba od doby, co jí probodnul vysokozdvižný vozík. Na chvíli zvažovala, že natáhne ruku a dotkne se vodní zdi před sebou, ale z mnoha různých důvodů se rozhodla, že to nebude dobrý nápad. Místo toho znovu sáhla do batohu a vytáhla malé příruční zařízení podobné telefonu. Mělo nakřápnutý displej a docházela mu baterie, ale když chvíli podržela tlačítko na boku, rozsvítilo se. Vybledlé logo se třemi šipkami ve dvou kruzích se roztočilo a objevila se slova 'Multiverzální Multimetr'.

Alison přístroj namířila směrem vzhůru a začala s měřením. Po několika krátkých okamžicích zařízení zavibrovalo a oznámilo jí, že vesmír, ve kterém se nachází je kompatibilní s tím jejím přibližně ze 71% a tedy stále ještě těsně nad hranicí bezpečí. Alison upřímně neměla nejmenší tušení, co detailní hodnoty přístroje znamenaly, nebo zda vůbec funguje správně, a používala jej spíše jako formu útěchy. V tom jí náhle znovu palčivě zabolel levý bok a přiměl Alison, aby se posadila na blízký kámen. Její přiléhavý černý oblek poskytoval dobrou ochranu před většinou vlivů, ale jak prozrazovaly potrhané díry, očividně nechránil před dotěrnými chapadly extradimenzionálních příšer. Přetáhla si horní polovinu obleku přes hlavu a ještě když jej měla kolem loktů, se podívala na zranění. Kolem jejích mechanických implantátů si všimla červené vyrážky a malých ranek jako od jehel. Vypadalo to skoro, jako kdyby se to monstrum snažilo vytrhnout kov z jejího těla. Možná to bylo tím, že svá zranění viděla, a nebo ustoupením efektů adrenalinu, či nějaké infekce, ale Alison se náhle udělalo nevolno a všimla si, že se silně ochladilo.

Zatímco se jí začaly klepat ruce, začala se přehrabovat ve svém batohu, aby našla něco, co by jí mohlo pomoct. Přitom si neustále opakovala jednotlivá čísla Pí, jak jí to kdysy učil její otec, protože potřebovala něco, na zvládnutí bolesti. Hledala v batohu, ale jeho obsah nebylo jednoduché prohledat. Batoh nebyl zevnitř větší, ale spíše vydával věci, které do něj byly dány, podle potřeby. A to je problém, když už Alison batoh vlastnila několik let a zapomněla na polovinu věcí, které dovnitř uschovala. V záchvatu menší paniky začala vytahovat nepotřebné věci. Kovovou krabičku cucavých bonbonů s velkým psímenem W, kouzelnou sekeru v koženém pouzdře, dopisy od mámy, když jí ještě psala, starou deku s hvězdičkami, přenosnou sadu na preparaci hmyzu, plyšová pouta pevnější než titan, karnevalovou masku, nebo knihu Jacquese Le Goffa s pomačkaným přebalem.

Dovolila si jeden pohled na svou ránu a okamžitě věděla, že to rozhodně je nějaká infekce a šíří se rychle. Její posvěcený kovoý implantát z toho nebyl nadšený. Alison začala zmatečně svými nehty otevírat krabičku bonbonů s písmenem W a poté roztřeseně sebrala jeden červený a strčila si ho do pusy. Zatímco se na něj jazykem horečně soustředila v ústech, sáhla znovu do batohu a natáhla se hluboko. Nahmatala a vytáhla starý deník z doby, kdy teprve začala cestovat a zprvu netušila, proč ho teď držela v ruce. Potom se jí vybavila vzpomínka z jiného života a začala listovat stránkami, dokud nenašla mezi dvěma zažloutými listy usušenou bylinku s červenými listy.

Za normálních okolností by byla mnohem opatrnější s magickými bylinkami, které několik let sušila ve starém deníku na dně batohu a které jenom možná mají léčivé schopnosti. Ale protože se polonahá klepala infekcí v jiné dimenzi a 'Prášek proti bolesti od Doktora WondertainmentaTM' zatím nezabíral, rozhodla se to riskovat. Z batohu vyndala přenosný vařič, do plechového hrnečku nabrala trochu městské zdi, která se na dotyk chovala stejně jako hladina jezera, a natrhala do něj kouzelnou bylinku. Pod dekou s motivem hvězdiček přečkala několik minut, zatímco se jejím tělem rozhořela infekce naplno. Po celou dobu ji nevyrušila žádná místní bytost, potenciálně založená na vodě. Vlastně bylo celé podivné město až podivně nehybné na to, že se jeho zdi neustále vlnily ve slabém větru. Alison se přinutila pomalu oddychovat a jakmile vypila výtažek z rostliny, který chutnal odporně, skulila se u závětrné strany kamene a rychle se ponořila do bezesného spánku.


Probudilo ji trhavé zaskšehotání pár metrů do leva. Jako první se rozkašlala a zatočila se jí hlava, ale už nehrozilo, že se z ní stane masitá příšera. Všude kolem byla tma a jediná zářná věc v okolí, bylo vodní město. Jeho průzračné stěny, věže a masivy se leskly odráženými paprsky a vnášely tak do noční krajiny jakousi nepatřičnou krásu. Alison skoro zapomněla na podivný zvuk, jež jí vytrhnul z odpočinku. Musela spát několik hodin.

Rozhlédla se a když se její oči nesetkaly s žádnou očividnou hrozbou, sundala ze sebe deku, aby si zkusila prohlédnout svou ránu. Kůže byla v okolní temnotě stále zarudlá a na dotek necitlivá, ale to nemuselo být nutně špatně. Na provizorní ošetření bez jakékoliv expertízy, to bylo velmi účinné. Jakmile zjistila tohle, oblékla si Alison znovu svršek svého obleku a začala ve tmě hledat svůj batoh, jenže… byl pryč. Někdo, nebo něco, jej muselo ukrást zatímco spala.

Alison polohlasně zaklela a následně si na dlani vyvolala slabé magické světélko, aby mohla najít nějaké stopy. Rozhodla se většinu vytahaných předmětů zabalit do deky a tu svázat dohromady jako provizorní tašku. Kromě batohu nechybělo snad nic. Jediné, co nestrčila do provizorního vaku, byla kouzelná sekera a plyšová pouta. Marně se snažila rozpomenout, kde vlastně k sekeře přišla. Bylo to tenkrát ve Vegas, v tom vesmíru bez plameňáků? Už si nebyla jistá. Ohledně pout nemusela svou mysl nijak dlouho dráždit, věděla dobře, že byla z Vegas, v tom vesmíru bez plameňáků… Zajímalo by jí, jestli je tenhle vesmír bez plameňáků?

Ale takové myšlenky musely počkat. Se sekerou a pouty za opaskem se vydala po stopách ve štěrku, které pouze velmi špatně dokázala číst. Vypadalo to, jakoby někdo batoh spíše vláčel, ale sám nezanechával dost hluboké otisky na to, aby je mohla sledovat. Modrofialová koule světla jí chvíli levitovala nad rukou, dokud se jí nerozhodla poslat před sebe, aby jí svítila na cestu. Bylo to praktičtější v případě, že ji někdo náhodou napadne. Cesta se vláčela směrem od města, zpátky do pustých kopců tohoto prázdného světa. Alison zvažovala svoje možnosti. Ať už její batoh ukradlo cokoliv, nechalo ji to naživu, takže to o ni nestálo. Nemohlo to tedy být nějaké hladové zvíře… A nebo to možná bylo zvíře, ale cítilo infekci v jejím těle, a proto ji nechalo na pokoji. A nebo možná Alison jenom aplikovala znalosti normálního světa svého typu, přestože o tomhle vesmíru nevěděla vůbec nic.

Nakonec si všimla malého domku na kraji kopce, jež se trochu podobal dřevěnné budce, kterou po svém příchodu sem spálila na popel. Byla to obyčejná dřevěnná stavba, kterou někdo nepříliš dobře stloukl dohromady. A zpod dveří slabě svítilo světlo. Jakmile přišla blíž, uhasila Alison svůj magický orb a sáhla po sekeře na opasku. Vytáhla ji z pouzdra a ostří se jí v ruce dvakrát zvětšilo, ale jeho váha zůstala stejná. Alison sáhla po klice stavení.

Ve stejnou chvíli za dveře vzala ruka z druhé strany a otevřela je směrem dovnitř. V chabém světle lucerny viděla malá šupinatá postava v havajské košili a lodičkách, jak za dveřmi stojí lidská žena s obrovskou sekerou a vlasy do mikáda. Obě dvě absurdní existence se na sebe nevěřícně dívaly asi deset sekund, než si šupinatec hlasitě usrknul brčkem ze svého koktejlu a rukou se třemi prsty pokynul Alison, aby šla dovnitř. Ta zmenšila a založila sekeru za opasek, než vešla dovnitř přes pletenou rohožku. Vnitřek byl relativně přeplněný. V místnosti stálo vše od vycpaného medvěda, bílé dodávky a řady čínských váz, až po několik zřejmě mimozemských skůtrů a šatní skříň. Na hromadě starých cédéček se válel druhý ještěr, kterého ten první praštil ocasem a probudil, když beze slova odcházel ode dveří.

"Co? Já nikomu nic nedlužím!" Zasyčel druhý šupinatý tvor. Stejně jako ten první, byl i tenhle o tři hlavy nižší, než Alison. Měl duhovou paruku na hlavě a bílou košili s cedulkou, na které zřejmě stálo jeho jméno. To si Alison alespoň myslela, než jí došlo, že je to vyřízlý kus plastu s nápisem 'Zlatá Haná', nejspíše z krabičky od másla. Ještěr se podíval okolo, až si všimnul Alison. "K-kdo jste a co tu chcete? Máme po zavíračce!"

Alison se podívala po prvním ještěrovi, který se s koktejlem posadil na barovou stoličku. Potom si všimla, co má na nohách. "To jsou moje lodičky?"

Ještěr v havajské košili nic neřekl a jenom hlasitě zasrkal z brčka. Jeho kolega se ale znovu dal do řeči. "Heleďte, jestli si nechcete nic koupit, tak mě spoň nechte spát."

To jí připomnělo, že lodičky nejsou zdaleka ta nejhorší ztráta. Jestli ale tihle zloději ukradli je, musejí mát i její batoh. "Vlastně, jsem tady protože hledám něco, co mi patří. Batoh."

Ještěr na sobě nechal znát, že ví o čem mluví. "Batoh? To neznám. Guffreji, nevíš náhodou co je to batoh? Ne?" Otočil se zpět k Alison. "No, my žádnej batoh nemáme, ale jestli chcete, mohl bych jeden objednat. Vyjde to tak na-"

Alison ho přerušila tím, že sáhla znovu po sekeře za opaskem. Ještěr okamžitě změnil tón. "Fajn fajn, dobrá, možná jsme si půjčili… něco… teda batoh… Nevěděl jsem, že se tomu tak říká. Hele, nemůžete se na nás zlobit, mysleli jsme si, že jste chcípla."

"A to vám dává právo mě okrást?"

"No…" Ještěr zaváhal. "U nás doma se vždycky říkalo, že když je někdo už víc jak hodinu po smrti, patří jeho věci tomu, kdo je najde. Ale, samozřejmě, vy vypadáte čilá a zdravá." Kdyby se jeho kůže mohla potit, byl by mokrý.

Druhý ještěr, který se podle všeho jmenoval Guffrej, položil svojí sklenku a seskočil z barové stoličky elegantně na dřevěnná prkna. Přešel k jedné hromadě harampádí a vytáhl její batoh. Byl rozepnutý a dost možná z něj něco vypadlo, ale byl to on.

Alison natáhla ruku, ale Guffrej jí batoh nepodal. Jeho kolega znovu promluvil. "Tedy, samozřejmě, bychom se rádi omluvili za toto nedorozumění. Moje jméno je Terd a tohle je můj bratr Guffrej. Byli byhom poctěni, kdybyste s námi dnes večer zůstala." Alison si oba dva vtipně vyhlížející ještěry prohlédla a poté si od Guffreje vzala batoh. Zvážila své možnosti, ale vzhledem k tomu, že neměla důvod si myslet, že tihle dva mají nepřátelské úmysly, souhlasila.

"Fajn. Ale jenom dnes večer."

"Skvěle." Terd se zašklebil a olízl si koutek úst dlouhým jazykem. "Z toho ležení mi nějak vyhládlo, nemáme něco k jídlu?" Na to mu Guffrej ukázal bochník chleba na stole a znovu se posadil na barovou stoličku.

Alison si přisedla a začala se přehrabovat v batohu, kam přidala i deku se všemi zabalenými předměty. Byly tam všechny věci, které potřebovala k přežití, zbraně, předměty sentimentálního rázu, předměty za které by se styděla, kdyby je někdo našel a dokonce i ty, ke kterým by se nemohla přihlásit ve slušné společnosti. Jediné, co chybělo, byly její lodičky. Vzhledem k tomu, že Guffrej za celou dobu nepromluvil, se Alison prostě rozhodla své boty obětovat a prohlásit svou misi za úspěšnou.

Terd si mezitím vzal bochník chleba, široce rozevřel svou čelist plnou krásně bílých zubů a zakousnul se do něj. Alison si vzala ještě jeden bonbón z plechovky s písmenem W, který chutnal jako její oblíbená čokoláda z dětství. Když se v tichosti najedli, začal Terd konverzaci. "Tak to vyklopte, kde se tady bere někdo jako vy?"

"Jako já? Myslíte člověk?"

"Myslím jako další Černá Královna. Jste druhá, co tudy prošla tenhle týden." Terd si sundal svojí duhovou paruku. "Tohle nám tu nechala. Velmi štědrá žena."

Alison byla zmatená. Sice chápala, že v nekonečném počtu světů byla šance, že se stane cokoliv a tedy úplně všechno, ale přesto jí připadalo něco takového extrémně vzácné. Tohle byl prázdný zapadlý svět bez pořádného spojení s Knihovnou. Byl to ekvivalent středu otevřeného oceánu, nebo nejhlubší části pralesa. Taková místa byla nejdále od civilizace, jak být fyzicky mohla. Tohle místo mělo být stejné. A přesto, zřejmě i tady měla sestry. Třeba se jen těsně minula s jedním svým já, které se taky rozhodlo prozkoumávat neznámé. Ale ta šance byla tak malá.

"Jste si tím jistí? Možná vám jenom všichni lidi připadají stejní a-" byla přerušena, když Guffrej konečně promluvil.

"Moje matka byla člověk! Přece vás od sebe poznám!" Alison pokrčila rameny a nic dalšího nenamítala.

Chvíli zůstala zticha, než ji její zvědavost přemohla. "Kam šla?"

Iniciativy se opět ujal Terd. "Vy první. Kde se tu berete?"

Alison se zamyslela. "Jsem tu na výletě. Nehledám nic specifického."

Terd si vyměnil pohled se svým bratrem a s trochou sympatie ve tváři se otočil zpět k ženě. "Aha… chápu. Víte, u nás se vždycky říkalo, že ti, co bloudí, jsou většinou ztracení více způsoby. Víte jistě, že nic nehledáte?"

Ta myšlenka se jí příčila. Byla v pořádku, nic jí nechybělo. S každým vesmírem, kterým prošla, bylo stále méně lidí, co by se jí takhle vyptávali. Nikde se nezdržovala moc dlouho. "Ne. Nehledám… Ale, když už jsem tady, pochopila jsem správně, že tu něco prodáváte?"

Terd se rozhodl zapomenout na to, že Alison defenzivně změnila téma konverzace. "Ale jistě! Jen se rozhlédněte! Cokoliv se vám zlíbí, má i cenu!"

Jestli měla Alison nějakou zálibu, bylo to sbírání zbytečných/užitečných předmětů na cesty. Měla nekonečný batoh, tak proč nebrat suvenýry? Prohlédla si prostor mezi skříní a vycpaným medvědem. Mezi nimi byla hromada oblečení, miniaturní železnice s vláčky a… dřevěnná hůl s modrým krystalem na konci!

"Co je tohle?" Zvedla hůl a zkonstatovala, že její kování je mnohem těžší, než si myslela.

"Naše ledová hůl! Skvělá volba, i když si myslím, že už je dávno vybitá… Dostali jsme jí od jednoho pomateného čaroděje, co tudy prošel před pár lety."

"Dám vám za to… Víte co? Můžete si nechat ty lodičky." Mrkla směrem ke Guffrejovi, který se na boty podíval, jako kdyby mu teprve teď došlo, že nebyly dělané pro jeho nohy.

Terd ovšem nesouhlasil. "Směnný obchod je sice standardní mezivesmírná praktika, ale nemyslím si, že ženské boty jsou adekvátní náhradou za magickou hůl!"

"Dobře fajn, co třeba…" Její pohled spočinul na tom, co jí viselo na opasku. "Co takhle tohle!"

"Co je to?" Alison sundala růžová plyšová pouta a podala je ještěrovi. Ten se na ně podíval přes své brýle a začal je zkoumat ze všech stran. "Máte k tomu klíč?"

Alison si matně vzpomněla na to, jak se ta pouta otevírají a trochu se začervenala. "Odmeknou se, když řeknete frázi, kterou nastaví ten, co vám je dal. Nejsou to… standardní pouta."

"Hm… Magická pouta a dámské boty… Co myslíš ty Guffreji?" Zeptal se svého bratra a bylo vidět, že nad nabídkou vážně uvažuje. Guffrej okamžitě přikývnul, nejspíš ze strachu, že si to jeho bratr rozmyslí a on se bude muset vzdát svých bot. "Tak fajn. Hůl je vaše."

Alison se v duchu zaradovala, rozepla batoh a hůl do něj zastrčila, přestože byla delší. Po zbytek večera si všichni tři co chvíli povídali, než se nakonec rozhodli v dobrém duchu jít spát. Alison, nezvyklé na přítomnost cizích bytostí, trvalo dlouho dobu, než usnula, ale nakonec si říše snů přeci jenom přivlastnila její mysl.


Alison stála na uličce identických domů. Byly vystavěny v přesných řadách, které místy přecházely v nepravidelné obrazce, ale nikde v okolí ne. Některé měly jinou střechu, dveře, okna, verandu, či příjezdovou cestu. Ve všech žila rodina. Ve všech žila matka, otec a jejich dítě. Jeden z domů patřil Alison. A potom šel její otec ráno do práce, spolu se všemi otci v sousedství. A nikdy se z ní nevrátili. Začínalo se stmívat a jeden po druhém domy zhasínaly. Dokud se neocitla v úplné temnotě.

Alison se s křikem probudila. Rozdýchala tu vzpomínku a potom zaklela, protože se jí znovu zdál ten stejný sen.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License