24. prosince, 2015
Byla zima, večer čtyřiadvacátého prosince, roku 2015. Jemné sněhové vločky se snášely nezastavitelně k zemi a studený vítr foukal za krk každému, kdo se odvážil vyjít ven předčasně, spíše než aby slavil svátky se svou rodinou.
V Praze, na rohu dvou ulic, kam skoro nikdo nikdy nechodil, stál starý obchod s obuví. Na první pohled měl jednu z těch staromódních výloh z doby ještě před revolucí a kdokoliv by šel kolem by si řekl, že musel zkrachovat nejméně před dvaceti lety. Naštěstí pro muže sedícího za volantem v černé dodávce přes ulici, nešel kolem nikdo už nějakou dobu. Konec konců byly Vánoce a všichni rozumní lidé seděli doma, jedli kapra a rozbalovali dárky. Terénní agent Hašek nebyl rozumný člověk.
Tohle měla být přelomová noc pro jeho dvouleté vyšetřování. Když se k Nadaci poprvé přidal, nikdy by ho nenapadlo, že bude muset pracovat i o Vánocích, ale na druhou stranu, prémie jsou prémie. Kromě toho si snad nikdo nevšimne, když s týmem ozbrojených mužů provedou uprostřed města razii o Štědrém večeru. Takový byl aspoň plán.
Podle jednoho anonymního tipu se skladiště společnosti MC&D s.r.o. nacházelo přímo uvnitř starého obuvnictví. Agent Hašek měl sice své pochyby o informacích z anonymního zdroje, ale na základě svých pozorování mohl přinejmenším potvrdit, že na té budově něco nesedělo.
Podíval se na hodinky, které hlásaly 19:45 a následně se otočil dozadu. V dodávce za ním sedělo pět mužů vyzbrojených teplým spodním prádlem, zateplenou taktickou výstrojí a samozřejmě i několika samopaly. Všichni členové úderné jednotky si naposledy zkontrolovali své vybavení a naznačili, že jsou připraveni. Agent Hašek, oblečený v teplé bundě s neprůstřelnou vestou, si rovněž překontroloval, že má jeho pistole plný zásobník a poté dal příkaz ke spuštění akce.
Vojáci jeden po druhém vyskákali z dodávky zadem a jejich těžké armádní boty se zaryly do slabé sněhové pokrývky na ulici. Agent Hašek vystoupil z dodávky, aby se k nim připojil a jejich šestičlenný tým se spěšně vydal po kraji ulice k obchodu, zatímco obyvatelé Prahy zpívali koledy pod vánočními stromky v bezpečí svých domovů.
A potom se ozvala rána.
Byla zima, večer čtyřiadvacátého prosince, roku 2015. Jemné sněhové vločky se snášely nezastavitelně k zemi a za většinou oken svítila barevná vánoční světélka, která občasně zablikala, nebo změnila barvu.
V Praze, u zadního vchodu starého obchodu s obuví, mezi popelnicemi a rozježděným sněhem přes ulici, stála zaparkovaná černá dodávka bokem k budově. V kabátu se o její závětrnou stranu opírala žena s krátkými blonďatými vlasy ukrytými pod čepicí a kouřila cigaretu. Již třetí za dobu, co čekala na spuštění akce. Její pětičlenný tým čekal v dodávce a upravoval si vybavení. Byli to samí ostří hoši, cvičení zabijáci, protože Globální Okultní Koalice vždy brala do svých řad jenom ty nejlepší z nejlepších. Speciální agentka Bartáková nebyla nejlepší z nejlepších.
Ale to nevadilo, protože vynikala v jiných věcech. Například v administrativě, proto nebyl žádný problém zorganizovat takhle narychlo zátah. Anonymní typ sice nespecifikoval skoro nic, kromě polohy skladiště, ale to muselo stačit.
Agentka Bartáková dokouřila a nedopalek zahodila do sněhu. Podívala se na svoje hodinky. Tři čtvrtě na osm. Nastoupila zpátky do dodávky a pokynula veliteli jednotky, Agentu Komarovi, jež jí pohledem ujistil, že jsou připraveni. Potom se otočila ke čtyřem zbývajícím ozbrojencům, kteří na její rozkaz otevřeli dveře dodávky a jeden po druhém vyskákali ven. Agentka Bartáková se pohodlně posadila do sedačky a sledovala záběry z jejich kamer.
Došli skoro k zadnímu vchodu, když se ozvala rána a horní patro budovy explodovalo.
Byla zima, podvečer čtyřiadvacátého prosince, roku 2015. Stmívalo se, obloha byla zatažená, jako kdyby mělo každou chvíli začít sněžit a sem tam se dal zahlédnout nějaký opozdilec, který spěchal domů, aby mohl být se svými milovanými.
Osamělý mladý muž v dlouhém kabátu s pruhovanou šálou šel po ulici ke starému opuštěnému obuvnictví, takovému tomu přežitku z dob komunistů. Byl vysoký, ale pod kabátem štíhlý a oblečený do pleteného svetru, který ho úporně svědil na kůži. Jeho neupravené vousy a vlasy vypadaly příšerně, jako kdyby se o svůj vzhled vůbec nestaral, nebo jako kdyby hodně dlouho nespal. Oliver Vločka, obskurní anomální umělec, opravdu dlouho nespal.
Měl kruhy pod očima a každých dvacet sekund se podrbal, ale za to mohl ten svetr. Kdyby to nebyl vánoční dárek, dávno by se ho zbavil. Oliver vstoupil do budovy pomocí svého starého klíče. Sice to byla stará budova, ale i tak by čekal, že stihnou vyměnit zámky. Možná že MC&D má hodně peněz, ale použít je občas k výměně zámků ve svých skladištích, by se jim mohlo vyplatit.
Uvnitř budovy byla tma, přesně jak očekával. Žádní strážní, o ty se postaral ještě než došli do práce, ani nikdo, koho by znal. Na tohle místo se vracel jenom proto, aby se mohl postarat o jednu věc, kterou kdysi věnoval. Když pro MC&D ještě pracoval. Tenkrát Oliver Vločka ještě neexistoval a neuváženě si myslel, že jeho práce za život za oponou stojí.
Přešel hlouběji do budovy, do sklepení, kde stanul v místnosti plné harampádí, krabic a věcí zakrytých látkou. Na spoustě z toho byly nálepky a cedule. Občasně zahlédl, jak se v nějaké bedně, či kleci něco pohybuje. Pánové Marshall, Carter a Dark prodávali totiž vše, po čem lidské srdce toužilo a co se dalo za peníze koupit. Uprostřed skladiště stál napůl zakrytý okenní rám, který poznával.
Bylo to anomální okno, které vyrobil a prodal on. Okno, které ukazovalo jiná místa a dovedlo zamotat hlavu těm, kteří se do něj moc dlouho dívali.
Z dlouhého kabátu vytáhl flašku s tekutinou a hadr. Kus látky namočil do tekutiny a strčil jej do hrdla. Tohle místo mělo shořet už dávno, pomyslel si a v kapse nahmatal zapalovač. Za okny výlohy v předu, se teď pomalu snášely sněhové vločky.
Chystal se všechno tady dole pohřbít v plamenech a suti, když v tom ho vytrhl známý hlas.
"Olivere," začal mužský hlas za ním. Patřil někomu podobně starému, ale přesto byl hrubší a zocelenější, "věděl jsem, že tě tu najdu."
Koutkem oka Oliver zahlédl svého dávného přítele. Světlovlasý muž tam stál s rukou na pistoli a zmateným výrazem ve tváři, jaký mohl mít jedině někdo, kdo viděl ducha. Filip Volf neviděl ducha.
I když by si to přál.
"Co ty tu děláš?" Zeptal se ho Oliver, aniž by pohnul rukama, ve kterých pořád svíral flašku a zapalovač. "Jsou Vánoce, neměl bys tu být."
Filipovi oči poprvé sjely k jeho rukám a on pochopil, co má jeho starý kamarád v plánu. "Obávám se, že to tě nemůžu nechat udělat." Vytáhl zbraň a zamířil na něj.
Oliver dal ruce vzhůru, ale výraz v obličeji měl stále nečitelný. Filip mu pokynul, aby flašku a zapalovač položil na zem.
"Víš," promluvil Filip, zatímco Olivera prohledával kvůli dalším zbraním, "věděl jsem, že se jednou vrátíš. Tenhle život ti neprospívá. Jak že to vždycky říkával strejda Rob?"
Oliver ho doplnil. "Umění je pro idioty, co se neumí uživit pořádně."
"Přesně tak… Ale kde jsme to byli," Filip od něj ustoupil a zamířil, "nějaké poslední přání?"
Oliver se zamyslel. "Chtěl bych vědět kolik je hodin, jestli dovolíš."
Filip mu pokývl, ale dál na něj mířil. Oliver se podíval na své hodinky a usmál se. Bylo akorát 19:45.
A potom se z prostoru nad nimi ozvala rána a celá budova se otřásla.
Byla zima, večer čtyřiadvacátého prosince, roku 2015. Na střeše tajného skladiště se pomalu kupila vrstva sněhové pokrývky a vločky jemně padaly do vlasů dvěma mladým ženám.
Ta první měla kratší černé vlasy zakryté čepicí a právě ve své kožené bundě mrzla a mračila se, zatímco se snažila zkřížit správně dráty na jakémsi zařízení, které nevypadalo přátelsky. Alison Chaová rovněž nevypadala přátelsky.
Její společnice, rusovláska s teplými klapkami na uších, shlížela dolů na ulici a stejně jako Alison se snažila neumrznout. Aktuálně sledovala černou dodávku zaparkovanou v ulici, ze které by žádný člověk se zkušenostmi s nelegálními aktivitami, neměl mít dobrý pocit. Múza neměla dobrý pocit.
"M-myslím, ž-že máme d-další p-problém. T-ty dod-dodávky jsou dvě." Řekla Múza a dýchla si do dlaní, aby se trochu zahřála.
Alison vzhlédla od svého strojku a podívala se na hodinky.
Múza se podívala na svůj telefon, kde číslo akorát přeskočilo na 19:43. Ukázala jí displej.
Alison stiskla tlačítko na bombě, kde se začalo odpočítávat devadesát sekund, a poté ji vhodila do ventilační šachty. Obě se rozběhly k žebříku po straně budovy, který vedl do boční uličky a začaly lézt dolů jak nejrychleji to svedly.
A po devadesáti sekundách se ozvala rána.
Budova se otřásla a jeden z členů jednotky zatáhl agenta Haška za roh ulice. Vrchní část budovy byla v plamenech. Ať už vybuchlo cokoliv, mělo to obrovskou účinnost. Hašek ale věděl, že právě kvůli podobným případům je většina věcí skladována v přízemí a ve sklepě. Zavelel a jednotka se rychle přesunula ke vchodu.
Mezitím se na opačné straně budovy agent Komar dohadoval s agentkou Bartákovou přes vysílačku. Nikdo nevěděl, co se stalo, ale agentka trvala na tom, že bude mise pokračovat. Nakonec se skupina agentů vydala dovnitř zadem.
Oba týmy vešly dovnitř téměř současně a budova nebyla nijak velká… Ke konfliktu mělo dojít…
Ale byly Vánoce.
Jakmile agent Komar zahlédl agenta Haška, chtěl vystřelit, ale zastavila jej agentka Bartáková, která sledovala kamerový přenos.
"Počkat nestřílet!"
Komar téměř okamžitě poznal insignie na ramenou nadačních mužů a Hašek rovněž rozpoznal pěticípou hvězdu na uniformách druhého týmu.
Chvíli na sebe všichni mířili a potom velitelé obou týmů nařídili sklonit zbraně.
Hašek promluvil a nemohl se přitom alespoň trochu neusmát. "Co tady sakra děláte? Tohle je naše operace."
Komar chvíli poslouchal přes vysílačku, a poté mu odpověděl. "Agentka Bartáková vás pozdravuje, říká…" znovu se zaposlouchal. "Veselé Vánoce."
Hašek nevěřícně obrátil oči v sloup. Nebylo to poprvé, co se s agentkou potkal. "Fajn, vyřiďte jí to samé, ale teď se musíme vrátit k tomuhle problému. Ten výbuch jste byli vy?"
Komar zatřásl hlavou. "Myslel jsem si, že to vy."
A v tom uslyšeli střelbu ze sklepa.
Jakmile se ozval výbuch, Oliver skočil po Filipovi, který byl vyveden z rovnováhy a vrazil mu zbraň z ruky. Filip se ovšem vzpamatoval a Olivera odstrčil, načež se vrhl za zbraní. Když jí sebral a otočil se, Oliver byl pryč. Musel být ukrytý mezi hromadou anomálních cetek a suvenýrů.
Filip opatrně našlapoval a rozhlížel se kolem. Jestli odsud chtěl Oliver utéct, mohl odejít jenom dvěma východy. Ten hlavní Filip zamknul, když sešel dolů. Ten druhý, který vedl do boční uličky, by měl být zamknutý, ale je až na druhém konci místnosti. A potom už mu jeho dávný přítel neuteče a konečně zaplatí za svou zradu. Filip ho ve skutečnosti nechtěl zabít. Daleko víc od něj chtěl vysvětlení. Chtěl vědět, proč tenkrát utekl, proč ho tu nechal, proč mu nikdy nic neřekl. Proč mu ublížil.
Oliver vyběhl z úkrytu se zapálenou lahví, kterou sebral ze země, když prchal. Filip se k němu otočil a dvakrát vystřelil, ale bylo pozdě. Zapálená láhev mu dopadla přímo pod nohy a explodovala do ohnivé vlny, od které mu chytly kalhoty. Ani Oliver ale nebyl bez zranění. Jedna ze střel ho sice minula, ale druhá se zarazila hluboko do jeho ramena. Oba muži vykřikli bolestí, Filip upustil zbraň a odskočil z ohně, ale plameny už mu olizovaly nohy. Oliver se rozběhl v bolesti k bočnímu východu, zatímco oheň pomalu, ale jistě zachvacoval místnost. Desítky předmětů ve staré hořlavé budově pomalu, ale jistě požíral oheň.
Po chvíli už Oliver přes praskání ohně sotva slyšel křik svého bývalého přítele a neodvažoval se otáčet. Naposledy se podíval do svého anomálního okna, když běžel kolem. Na druhé straně viděl sežehlou krajinu a na chvíli se nad tou ironií usmál. Potom ale doběhl k východu a sáhl po klíči. Ale neměl ho. Musel mu někde vypadnout.
Naštěstí pro něj dveře někdo z druhé strany otevřel.
Oliver nebyl nikdy tak rád, že vidí své dvě známé.
Hašek a Komar, teď jakožto spojenci, vstoupili do sklepení akorát včas, aby viděli plameny stoupající ke stropu místnosti a vrhající stíny na všechno kolem. A uprostřed toho pekla, byla hořící postava muže svíjející se v bolesti. Její zmučený stín se klikatil na stěnách ve světle hořícího skladiště.
Agentka Bartáková na místo přivolala nouzové jednotky, ovšem většina budovy lehla popelem. Jediná anomálie, kterou se nadačními týmu Agenta Haška podařilo zachránit, bylo podivné okno, které dostalo označení SCP-3423 a bylo posláno do Oblasti-91.
Bylo teplo, odpoledne čtrnáctého ledna, roku 2016. Ošetřovna byla příjemně vyhřátá a paprsky slunce za oknem vytvářely na stěnách stínové obrazce. Na lůžku ležel muž zabalený v obvazech s vážnými popáleninami. Filip Volf nebyl mrtvý.
