Díval se do zrcadla. Studený pot mu stékal po tváři, načež byl smyt vodou na jeho rukou. Jeho oči spočívaly na očích jeho zrcadlového odrazu s téměř hypnotickým výrazem. Výraz skrýval mnohé emoce. Smutek, rozčílení, ale hlavně zoufalství, či snad čirá melancholie, proudící jeho žilami. Nikdy to nebyl člověk, jenž na venek dával své emoce najevo, avšak z jeho hlasu šlo mnohé poznat. Pro dnešek se to ale pokoušel skrýt. Na jediný den v roce, na Štědrý den.
Vypnul proud vody, jenž unikal z kohoutku. Onen proud mu připomínal krásné, však z druhého pohledu nepříliš šťastné, vzpomínky na jeho mládí, kdy cestoval po své krásné domovině a narážel na mnohá zákoutí, jež dosud lidské oko nepoznalo. O mnohé se nikdy nepodělil, krom pár výjimek, kam doprovodil pouze své nejbližší a nejmilovanější. Krásné chvíle tam prožil se svou drahou, ta svízel však byla v tom, že jeho mysl si ji nedokázala představit bez té chvíle, kdy ho navždy opustila. Ta bolest toho okamžiku ho užírala doteď, i když měl vztahů za tu dobu několik. Jednoduše neuměl odpouštět, to byl jeho největší hřích. Ale tento okamžik ho neudeřil nikdy tak prudce, neboť existoval ještě jeden mnohem emocionálnější. Na ten si ale odmítl vzpomenout.
Odešel z koupelny. Jako jeden z mála vlastnil vlastní umývárnu, kvůli čemuž byl vedení vždy vděčný, neboť jeho stavy melancholie potřebovaly co chvíli smýt z jeho již tak zostuzeného těla. Nevěděl, jestli to chápali - ale v to ani nedoufal. Byl rád za všechno, nehledě na to, co to bylo.
Sedl si ke své židli u pracovního stolu a zapnul monitor, který s rychlostí uhasínajícího plamene zablikal. Párkrát klepl do monitoru, doufaje v rychlejší zapnutí. Postrádalo to efektu, ale to on nevěděl. Nevědomost byla totiž jeho největším společníkem. Již dávno pochopil, že když ví, tak trpí. Mohla pro to být spousta důvodů - hlavním byl však ten, že i přes to, jak může být fyzická bolest nesnesitelná, tak to nikdy nedokázalo udeřit tak, jako ten nasládlý puch zrady či psychické bolesti, na kterou trpěl tak často. Fyzickou bolest vnímal totiž jen jako dočasnou - tu psychickou ale jako nekončící a úmornou. Důkazů bylo pro něj mnoho, hlavně v oblasti jeho kdysi milovaných poloviček.
Když mu konečně počítač naběhl, ucítil slastný pocit úniku od reality. Jeho práce byla těžká a stresující, ale vždy mu pomohla se dostat od ran okolní reality, která byla pro něj každodenní můrou. Prohrabovat se záznamy, hledat možné i nemožné způsoby, jak lidem v jeho práci pomoci; v práci těch dalších lidských bytostí, kteří pro něj byli jen dalšími kůly v plotě života. Potřeboval je, ale jen pro ten pocit bezpečí.
Chvíli pracoval, když v tu mu do jeho zatemněné místnosti vrazila vůně purpuru a jasmínového čaje. Věděl, že někdo do jeho místnosti každým okamžikem přijde, tak se na to pokusil aspoň nějakým způsobem připravit. Pochyboval, že se mu to podaří, ale chtěl splnit onen starý slib, jenž si před již tolika lety dal - skrývej své city aspoň na ty Vánoce.
Někdo mu jemně, avšak zvučně zaklepal na dveře. Stěží zvedl svá unavená a krví podlitá víčka a podíval se na dveře, které se měly každou chvílí otevřít. To se ale nestalo. Chvíli čekal, se zmatením na tváři, načež vyřkl pozvání dál. Dveře se pomalu otevřely, osvětlujíce místnost, která byla plná různých předmětů, jež mu přišly jakýmkoliv způsobem důležité. Od dárků jeho blízkých, kterým již neproudila krev tělem či malých ješitností, kterých se nechtěl za žádnou cenu zbavit. Připomínaly mu různé okamžiky jeho života, které byly sice po většinu času bolestné, ale nikdy ne zbytečné. Zkušenosti jsou základní stavební kostkou života, jak rád říkával. Jak by každý, kdo ho alespoň trochu znal, řekl, jeho kancelář byla až nasáklá smutkem.
"Šťastné a veselé, doktore!" vyřkl onen mladý muž ve dveřích. Měl na sobě standardní bílý plášť, který byl až pozoruhodně čistý a bez jediného škrábance. To nebývalo zvykem, neboť práce normálních výzkumníků obsahovala buď absenci spánku, znamenaje absenci i čistého oblečení, či nekonečné testy, jež častokrát obsahovaly oheň a spoustu křiku.
Podíval se mu pozorněji do obličeje. Byl to vskutku mladý a elegantní muž, jehož pozitivita by se dala odřezávat a prodávat jako silná antidepresiva. To on nechápal, přišlo mu to hloupé a naivní, ale to skrýval, vzhledem k dnešnímu svátečnímu dnu. Chvíli mu trvalo, než si vybavil jméno tohoto muže; často ho nepotkával, vzhledem k jeho profesi - byl to zoolog. Nikdy neměl zvířata rád, ale jeho práci akceptoval kvůli tomu, že se díky ní vyšplhal za tak krátkou dobu tak daleko. To dokázal málokdo, takže buď byl ve své profesi opravdu dobrý, nebo jediný. Tak jako tak, byl očividným přínosem.
"Vám taktéž, Stevene," usmál se na něj, pokoušeje se zakrýt svou vnitřní bolest a utrpení. Myslel si, že se mu to docela i podařilo.
"Co to tu tak děláš? Sám, na Štědrý den… To není moc dobré. Na Vánoce by měli být lidé spolu! Bavit se spolu a milovat se navzájem. Někteří víc, pokud víš, jak to myslím," usmál se na něj šibeláckým pohledem. Kdysi byl tady mezi lidmi známý jako romantik, všechny své společnice obdarovával láskou a pokorou, které nikdy neměl dostatek, ale i tak se snažil nejvíc, jak to jen šlo. Lidé, kteří ho měli rádi či ho dokonce milovali, pro něj byli jako louče v potemnělé jeskyni. Nedokázal se od nich odtrhnout. Často zrovna to však jeho známosti odpuzovalo. I tak s tím nepřestal. Považoval to jako smysl svého už tak bídného života - romantika a láska. Čas mu ale ukázal, že láska bolí ze všech podnětů nejvíc.
"Jo, jasně."
"Nechtěl by ses se mnou projít? Nasát trochu té vánoční atmosféry? Určitě by ti to prospělo."
Jemně sebou trhl. Nikdy moc na tyhle věci nebyl, ale věděl, že by mu aspoň trocha té konverzace s jinými organismy prospěla. Nebo ji aspoň poslouchat. Problémy jiných ho odtrhávaly od jeho vlastních problémů, hlavně těch v jeho velké a problematické hlavě.
"Dobrá, ale nečekej, že se chytnu do nějaké dlouhosáhlé konverzace," řekl, aby zmírnil jeho očekávání.
"Dobrá tedy! Pojď!"
Odsunul se od pracovního stolu a vstal. Steven se otočil a vyšel z místnosti, načež ho on následoval. Oslnila ho skoro až doktorská světla chodeb, která svítila tak jasně a nepřetržitě. Několikrát zamžoural, přičemž stále následoval Stevena do místní společenské místnosti. Doktor Choroš do ní energicky skočil, zatímco se jeho následovník pouze opřel o práh dveří.
"Koukněte, koho jsem přivedl!" řekl skoro až slavnostně. Lidé uvnitř místnosti se něj podívali. V jejich tvářích se objevilo překvapení, nevěřícnost či snad výraz, jako kdyby spatřili starého známého. Následně se jejich oči rozzářily a většina onoho doktora pozdravila s úsměvem ve tváři. On jim pouze na odpověď zakýval hlavou a lidé se opět dali do konverzace. Začali si předávat dárky a smáli se u těch, které byly až hloupé až ješitné, či plakali a objímali se, když byly vážné a milé.
Pozoroval je po delší dobu, pokoušeje se snad nasát tu atmosféru, i když marně. Smál se na kolem procházející bytosti a cítil se podivně. Tento pocit nepocítil již dlouho - cítil se šťastný. Nemyslel na nic, nemyslel na minulost. Žil prostě a jenom okamžikem, bez smutku a melancholie.
Po nějaké chvíli za ním přišla dívka. Měla vlasy barvy zapadajícího slunce v letním červencovém dni a brýle, jež odrážely jeho duhovky, když se do nich koukal. Její oči měly v sobě překrásnou modř, která mu připomněla barvu jezírka, ke kterému v mládí tak častokrát chodil.
"Tome, copak to tu děláš, tak sám? To se přece nesluší. Políbil tě již někdo?"
Náhle si všiml, že celou tu dobu stojí pod jmelím. Zvedla se mu husí kůže a s trochou šoku se podíval na onu dívku. Ta se na něj jen mile pousmála a podívala se mu hluboko do očí, až přímo do duše.
"Nemusíš se bát. Jen společenská konvence, jak jsi tomu tak rád říkal. Tvoje minulost je proslulá, Tome. To mi však nevadí."
Rychle se k němu natáhla a letmo ho políbila na rty. Opětoval jí polibek. Její rtěnka chutnala po třešních, které tak moc miloval. Nechtěl přestat, avšak lidé se na ně začali dívat, když to trvalo až podezřele dlouho. Rychle přestal, ale neodstrčil ji.
"Proč?"
"City jsem nikdy nechápala moc dobře. Tak jsem usoudila, že to nemá smysl řešit. Prostě tomu tak je."
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se právě stalo. Přišlo mu to až příliš nepravděpodobné. Neuvěřitelné. Ale i přesto krásné. Vánoce mu nikdy nepřišly jako bůhvíjak krásný svátek. Tentokrát tomu bylo ale jinak.
Doktor najednou odtrhl oči ze svých v odraze. Podíval se na hodinky, jež odbíjely osmou. Čas na večeři. Unaveně vypnul proud vody a namířil si to do místní kantýny. Šel pomalu, přemýšleje nad lidmi okolo. Míjel doktora Choroše a jednu pohlednou slečnu se zrzavými vlasy. Oba se nacházeli ve společenské místnosti, kterou nikdy nenavštěvoval. Neměl moc rád společnost.
V kantýně si vyzvedl "vánoční nadační večeři" a láhev ruské vodky, načež si sedl k prázdnému stolu v rohu jídelny. Pomalu začal popíjet a jíst. Pozoroval bytosti kolem sebe - jak se bavili na vlně vánoční nálady. Pokud se na něj někdo podíval, tak se prostě jen usmál a pozvedl skleničku vodky.
Po chvíli upřel svůj pohled na sklínku. "Šťastné a veselé, doktore," zamumlal.