Následující stránka je výtažkem z textu získaného z chrámové knihovny v E-188. Dokument byl následně přeložen z prastarého jazyka místní civilizace zapomocí nadačních lingvistů ve spojení s anomální technologií objevenou uvnitř ruin města. Obsah textu se zdá být nábožensko-historický. Originál textu je uložen v archivu Oblasti-16CS.
Většině velkých říší dal vzniknout osud. Panství je skutečně velké, pokud jeho samotná existence vyžaduje jisté proroctví, či moc. Nikdo se nikdy nestal pánem světa během okamžiku a stejně tak není možné, aby se něco takového stalo bez výsostného práva. Každá velká říše si musí svůj okamžik slávy vysloužit v předivu času. Každý správný učenec však ví, že pro každé pravidlo existuje vyjímka. Povím vám teď tedy příběh o jedné říši, která nestála na těchto základech. A přestože si nikdy nevysloužila své mocenské právo, můžeme o ní s jistotou říci, že byla velkolepá. Ať už je víra v univerzální předivo reality pravdivá, či ne, byla tu jedna civilizace, která se rozhodla její existenci ignorovat. V zářném městě spravedlnosti, pod autoritou nejvyšší osvícené bytosti onoho světa, sídlilo kdysi centrum moci oporující veškerým zákonům o předurčení. Plamen vzdoru napříč čas a prostor. Jedna jediná myšlenka, nikoliv univerzální svobody, ale nového univerzálního řádu. Říše Utis-per, jak jí nazývali, stála v opozici proti osudu a všemu s ním spjatým, jako skutečný výsměch pravidlům světa.
Stejně jako u mnohých jiných ohňů, byl i tento plamen zažehnut jiskrou v podobě jedné osoby. Její jméno bylo Averm později Sofi Evin-al Averm, Světlo tisíců světů. Nikdo neví odkud Averm původně přišla a kým byla, ale v době, kdy již byla dospělou ženou, její světlo přilákalo velký zástup následovníků v zemi na východě onoho světa. Za pomocí svých následovníků šířila pravdu o svém světle a to se rychle rozšířilo po celém jejím světě. Legenda praví, že panovíci té doby byli bezmocní proti síle myšlenky, jež propagovala, a brzy se celý svět sjednotil pod jednou vlajkou. Stalo se tak, že když Averm se svými nejbližšími přišla k poslednímu městu, kde vládl jeden čarodějný král, otevřeli pro ni poddaní jeho brány. Král sám si však přál setkat se s Averm a nechal pro ní i pro její tři nejbližší uspořádat hostinu.
K večeru toho dne prý tento král usedl, podle způsobu prostého lidu, na zem a protože chtěl Averm věštit budoucnost jejího světla, pobídl ji aby k němu natáhla svou dlaň. Když tak žena učinila v rukavicích, zeptal se král, nač má takové návleky na prstech, vždyť jeho hrad stál uprostřed pouště. Za Averm odpověděl první z jejích nebližších, Kamm, muž mnoha tajů o němž se říká, že choval pro Averm nepatřičné city. Kamm lstivě pověděl Králi, aby se spokojil s tím, že jej Averm do své přítomnosti přijala, neboť její pouhá blízkost mu jistě přinese nekončící slávu. Na to se Král dotázal, jak může doufat, že její světlo nabídne jemu slávu, když před nimi sedí na holé zemi, protože nikdo slavný takto nestoluje. Averm si však beze slova návleky svlékla a předložila králi zatnuté pěsti. Král se podivil poté na jejíma zjizvenýma rukama, neboť se povídá že Averm měla tvář krásnější, než hvězdný svit. I zeptal se král nedočkavě, kde přišla k tolika jizvám, vždyť jejich četnost by i zkušeného bojovníka nechala v údivu.
Za Averm odpověděl druhý z jejích nebližších, Abi-lun, muž mnoha pravd o němž se ví, že choval k Averm nepatřičné city. Abi-lun se rozezleně zeptal Krále, zda neslyšel příběhy o nesobeckých skutcích Sofi Mlčenlivé a Evin Skromné, neboť to byla pouhá jména, jež na sebe Averm v průběhu věků vzala. Na to se Král dotázal, zda měl o těchto skutcích slyšet, když se nejedná o slavné činy, protože kdyby byly, dozajisté by je znal. Averm však beze slova rozevřela pěsti a předložila králi své nahé dlaně. Král se podivil nad ranami v jejích dlaních, neboť se povídá, že Averm měla povahu milejší, než luční kvítí. I zeptal se král nedočkavě, kde přišla k oněm ranám, vždyť nebyly dosud zhojené.
Tu ke králi přistoupil třetí z jejích nejbližších, pouhý chlapec jménem Sita, o němž se toho moc neříkalo, ani moc nevědělo, ale jeho hlas byl plný moudrosti. Sita odpověděl za Averm slovy starého učence, jehož spisy se v té době často přepisovaly. Pravil: "Nezná jeden síly ohně, dokud je plamen netknutý." S touto odpovědí se Král spokojil a počal čísti z dlaně Avermy a věštit její osud. Zhrozil se však, když po čáře její dlaně narazil na jizvu a poté na další až dokud nespočinul u špatně zhojené rány. Vysvětlil, že osudem a budoucností si sám dovedl zajistit místo na trůně, ale z rukou Averm nedovede vyčíst nic, jako kdyby její osud již nebyl v jejích rukou. Na to však znovu promluvil chlapec Sita slovy slavného vojevůdce. Pravil: "Osud náš je přeci dávno předurčen a přesto jsou hlupáci ti, jež se smiřují s porážkou."
Byl to právě onen citát, který později vstoupil ve všeobecnou známost v těch krajích, jako vzdorovitý výsměch všem předurčeným pravidlům. Ale vraťme se zpět k příběhu, neboť když Averm pohlédla čarodějnému králi do očí, povídá se, že v jejích očích spatřil slavnou budoucnost našeho národa. Uzřel tehdy nekonečnou slávu spravedlivé říše světla, jejíž očistný plamen se později rozhořel napříč tisícem světů. Pravdu věcí nadcházejících poznal naposledy a od té doby přišel nejen o svůj dar vize, ale rovněž o zrak. Jeho oči se ponořily do temnoty, neboť se zalekl toho, co spatřil.