Jsou dvě hodiny a padesát čtyři minut ráno, když odcházím ze svého oblíbeného podniku. Pomalu kličkuji mezi stoly, u kterých sedí všelijaké pouliční existence se sklenicemi piva, limonády, jídla a drog, dokud můj pohled nespočine na vlhké skvrně v rohu místnosti. Celý večer jsem neprohodil s nikým ani slovo a rád bych, aby to tak zůstalo, takže bez rozloučení zakopnu o cihlu přilepenou k podlaze a hlavou napřed letím směrem do stěny.
Cesta portálem se dá přirovnat k tomu, když si Karel ve svých šestnácti letech dá ve křoví za městským úřadem svůj první potah z bongu plného trávy, kterou našel na ulici. Zatočí se vám hlava, zvedne se vám žaludek a celkově je to trochu šok. Ale po pár letech "cestování", kterým předcházela hromada špatných životních rozhodnutí, si na to zvyknete. Dokonce se naučíte i dopadnout na nohy, což je docela důležitá dovednost. Nováčci se často dají poznat tak, že v obličeji vypadají jako amatérský boxer vracející se domů z turnaje.
Do reality se vracím překvapivě zrovna v parku na Náměstí Míru. Zatímco si vytahuji z vlasů klacky a listí pokryté bůh-ví-čím, přemýšlím nad tím, proč se cíl nedá ovládat tak jednoduše jako úhel dopadu.
Při cestě na zastávku nočního autobusu přeslechnu konverzaci dvou mladíků sedících na lavičce, kteří jsou podle vzhledu nepochybně také umělci. Jeden z nich drží v ruce zařízení vypadající jako tlačítkový telefon a platební terminál splácané dohromady:
"Tomu věř, vole! Obleky mají umělou inteligenci, která odposlouchává VŠECHNY hovory na světě! Počkají si na tebe u portálu, seberou tě, rozbijou ti držku a vymažou ti mozek. Pamatuješ Bořka? Přesně tohle udělali jemu, od tý doby jsem od něj neslyšel ani slovo… Co? Tohle? S tím se můžeš dovolat komukoliv a nikdo tě nemůže špehovat! Koupil jsem to od Krejzyho, prej to dělá aspektovou radiaci a nějaký humry a tak, nevim, já se v tom nevyznám."
V jednu chvíli přemýšlím nad jeho teorií a druhou už mi bus ujíždí před očima. Na rozdíl od denního jízdního řádu ten noční opravdu nepřeje lidem, kteří přijdou na zastávku o půl minuty pozdě. S povzdychem zaměřím svůj zrak skrz okno na zadní sedadla autobusu, zastrčím levou ruku do kapsy kabátu a provedu pár zvláštních gest.
Mrknutím oka se ocitnu v autobuse. Sedadlo je nezvykle měkké, možná proto, že už na něm sedí mladá slečna s blond vlasy a deštníkem v ruce. Se zděšeným výrazem ve tváři na mě vykřikne:
"Jste vůbec normální?! To si ze mě děláte prdel, ne! Úchyle! Hajzle! Vypadni odsud!"
Zatímco se zvedám, její nadávky jako by najednou unikaly mému vnímání, než je nakonec přestanu slyšet úplně. Vrčení motoru autobusu a hlasitá debata opilců na čtyřsedačce také utichly.
Co se děje?
Obrazovka automatu na jízdenky problikne a poté zhasne. Obrazovka ukazující trasu zhasne. Světla v autobuse zhasnou.
Co se děje?
Pouliční lampy zhasnou. Telefony zhasnou. Chodník za okny se začíná propadat. Lidé uvnitř autobusu už se nehýbou, jsou pouze zmraženi na místě jako voskové figuríny v muzeu. Místo řidiče je prázdné.
Co se to sakra děje?
Voskové figuríny se rozplynou, sedadla zmizí. Autobus zmizí. Už zbývám jen já a tyč, za kterou se držím, visící z temnoty, která mě obklopuje. V ústech začínám cítit krev. Tohle je zlý.
Pomoc.
Kdyby měla prázdnota něco, co se dá považovat za střed, stál bych uprostřed prázdnoty. Zatím ale stojím jen někde v ní, je možné, že na okraji, který spočívá pár metrů od reality. To mě však nijak neuklidňuje. Přede mnou se vznáší červený stolní telefon se sluchátkem.
Co s tím?
Ptám se sám sebe. A já si odpovídám: "115 255". Ptám se ho proč, ale znovu už mi odpovědět nechce. To číslo je mi nějak povědomé. Vytočím ho na zežloutlé plastové klávesnici a zvednu sluchátko.
"Nouzová linka pro memetické hrozby, jak vám mohu pomoci?"
Cokoliv se mi právě děje, slušnost mě ještě neopustila, takže pozdravím. Aspoň jsem si tedy myslel, že pozdravím. Z mých úst vyjde něco, co se nepodobá slovům ani slabikám, ale spíše citoslovcům sexu na smrtelné dávce ketaminu. Zkusím to znovu, stejný výsledek.
"Pokud nejste schopen mluvit, stiskněte prosím jedničku."
Očividně nejsem, ale když se pokusím stisknout tlačítko, zjišťuji, že na místě telefonu je opět pouze prázdnota. Tohle není fér.
Najednou mi něco smete nohy ze země. Jako bych je měl svázané neviditelným provazem a někdo za něj trhl. Poslední, co cítím než ztratím vědomí, je bolest zlomeného nosu.
Pomalu otevírám oči. Světlo. To je trochu pokrok směrem k lepšímu. Trvá mi dobrou minutu, než moje oči zaostří dostatečně na to, abych rozeznal tvář muže s baterkou, který se nade mnou sklání. Horní polovinu obličeje mu zakrývá zařízení podobající se headsetu pro virtuální realitu.
"Je vzhůru."
Podaří se mi lehce otočit krkem na obě strany. Nejsem v autobuse, ležím na chodníku. Kolem mě, mého nového známého a dalších dvou mužů, klečících vedle mě se zvláštními nástroji v rukou, je oranžovou páskou vyznačený kruh. Pár zvědavých ožralů za páskou na mě civí. Pár dalších lidí okolo si zakrývá oči.
Něco mě píchne do pravého zápěstí. Pokusím se říct "au.", ale moje hlasivky jsou na tom jen o trochu lépe, než během mého posledního pokusu promluvit. Takže to spíš zní jako lehké vzdechnutí. Měl jsem radši držet zobák.
"Veliteli, frajer si to nějak moc užívá."
Řekne s úšklebkem muž, který mi do ruky právě zapíchl hadičku vedoucí k malé bílé krabičce s displejem.
Uplyne pár sekund ticha.
"Pozitivní."
Velitel nadzvedne svoji podivnou helmu a podívá se mi do očí s trochu zklamaným, ale hlavně velice otráveným výrazem.
"Další pitomá smažka z Díry, nechte ho tu a někdo zavolejte záchranku. Končíme."
Muži se zvednou a začnou pomalu odcházet. Pokusím se otočit hlavu jejich směrem, ale okamžitě mi dojde, že za tu bolest to nestojí. Zavřu oči. Neměl jsem to dělat.
Probouzím se podle světla za okny nejméně o dvanáct hodin později. Když zírám na loupající se barvu na stropě pokoje v nemocnici Bulovka, tak mi konečně dochází, co se vlastně stalo.
"Zasraná specialita podniku."
