Info
Originál: http://scp-wiki.net/snip-snip-snip
Autor:
Překladatel:
Pico Wilson seděl uprostřed své hromady mrtvol.
“Střih střih. Střih střih střih.”
Wilson pořádně přitlačil na své zahradnické nůžky. Prsty ženy se mu špatně střihaly, jak její kosti vykukovaly z masa. Opatrně vložil svůj vlastní prst do jejího nosu.
“Ha ha ha. Ha.”
S dalším prstem se ozvalo zapraskání. Wilson strčil prst i do druhé nosní dírky.
“HA. HA HA.”
Další prst a další prasknutí. Wilson strčil svůj ukazováček do levého ucha své múzy a položil její tělo vedle jejích bratrů a sester.
“Jsi překrásná, má drahá.”
Wilson se k ní přiblížil a přitisknul svá ústa na její studené mrtvé rty.
“Jsi krásnější ve smrti, než za života. Kontrast mrtvých a živých. Absurdita prstů v tvém nose. Je to zbytečné vzhledem k tomu, že tvoje tělo už nedělá šušně. Co se tam snažíš najít? Jsou to červi? Nebo tvůj mozek? Hledáš na špatných místech, má drahá.”
Wilson jí vymáčknul oči z důlků a vložil je do jejích úst.
“Ty si připadáš ošklivá. Nech mě ti pomoct do sebe nahlédnout. Pod odraz v kůži zobrazující to, co jsme, a ještě hlouběji, spolkni své oči a pohleď do sebe. Polkni své oči. Ha. Ha ha ha.”
Wilson uchopil její čelist a rozmáčknul oči mezi jejíma zubama. Drtil dásněmi její vodovitá očka.
“Hlupačko. Ty tabletky se nekoušou.”
Poslední objetí a polibek na rozloučenou. Uvolnil své sevření a ona padla k zemi. Sochař na celou scenérii jenom nevěřícně zíral.
“Do prdele.”
Wilson se otočil ke svému jedinému divákovi. Na rtech se mu stále leskla vlhkost z jejích očí.
“Vám se to nelíbilo?”
“Ne, nenenene. To bylo sakra metalový. Páni.”
Pico si olíznul rty a poté se ponořil do své hromady mrtvol.
“Takže, co přesně po mě chcete, pane Sochaři?”
“Ehm, no… víte, jde spíše o pozvání.”
“Aha. Kde se bude výstava konat?”
“Ne, není to… není to výstava, spíše… jsme spíše jako umělecký klub. A jeden z nás odešel, takže, no, uvolnilo se nám místo. A já si vás pamatuji z té věci v osmaosmdesátém, ta věc s Reaganem a… no, řekl jsem si, tenhle chlapík ví, jak věci seřezat, chápeš?”
“Já moc věci neseřezávám, spíše je řežu na kusy.”
Sochař divoce zatleskal.
“No teda, chlape, to teda jo. Ale jak jsem říkal, tenhle náš chlápek, byl to náš Skřipec, víte? A my jaksi potřebujeme aby, ehm, aby někdo vyplnil jeho místo, jestli víte, co tím myslím.”
“Takže po mě chcete, abych byl náhrada.”
“Svým způsobem. Ale ne že bychom to chtěli. Nabízíme vám místo mezi lidmi, kteří dokáží ocenit to, co děláte. Vzájemná kritika. A víte, my si pomáháme, když se někdo dostane do problémů. Kdyby sem někdo přišel a nepochopil to, zavolal by policajty a to by bylo trapný, ale u nás, my bychom se o to postarali. Máme jednoho maníka, co se o takovýhle věci dokáže postarat. Říkáme mu Uklízeč a on se o cokoliv postará. Když se k nám přidáte, nebudete se muset o nic takovýho starat. Nikdo nám nemůže rozkazovat, co máme dělat, chápete?”
“Chápu. Nikdo vám ne-říká, co máte dělat.”
“Vidíte, už to chápete! Svoboda od Úřadů. O to nám jde, celý je to o svobodě, chápete? Můžete tohle udělat na ulici a my se vám o to postaráme.”
“Takže, o co jde, já se přidám do vašeho klubu a pak co?”
“Co já vím, povídáme si. Vy si děláte svoje a my svoje. Vytváříme věci.”
“A co přesně jste naposledy vytvořil?”
Sochař se nepříjemně prohnul v zádech.
“No, osobně jsem, ehm, osobně jsem si tak trochu dával chvíli pauzu. Víte, mám moc práce s ostatními věcmi. Vynakládám čas na osobní projekty, víte?”
“Jasně. Víte, pane Sochaři, já o tom vašem klubu vím a vaše kreativita je poslední dobou jaksi… pomalá a to je skoro slabé slovo. Vlastně, kdybych chtěl použít nějaké přirovnání, řekl bych že vaše zasraná loď uvízla na mělčině.”
“To není úplně fér, chlape, je to komplikovaný-“
“A podíváte se na mě a řeknete si, páni, tady je někdo, kdo něco dělá, vezmeme ho k nám, osedláme ho jako koně a oťukáme ho a pak se na něm projedeme jako na děvce. Inu, pane Sochaři-“
“Tak bych to neřek-“
“Jsem vaše děvka.”
“…cože?”
“Jsem vaše děvka, vaše koření, klidně mě naklepejte na všechny své chody, jezte mě jak se vám zlíbí, dovolte mi abych vstoupil do vašeho těla tak, jako vy vstupujete do mého. Dříve jste něco dělal, ve světě se něco měnilo, ale potom jste se postavil změně a odporoval jí. Seděl jste na svojí vlastní hromadě mrtvol a řekl si NE! Tohle je ta NEJLEPŠÍ hromada mrtvol, tohle jsou ty NEJLEPŠÍ mrtvoly a kdokoliv je chce vzít a udělat z nich loutky a animatroniky, nebo skutečné lidi, kdokoliv se opováží vdechnout život MÝM mrtvolám, kdokoliv se opováží oživit MRTVÉ, bude rozdrcen a sám přidán na hromadu.”
“Okej, mám pocit, že jsem vás někde ztratil.”
“O tom mluvím. Přesně o tom mluvím. Podíváte se na to, co dělám a sejmete bradu. Konečně se mi podařilo dostat do toho vašeho nosu dostatečně smradu na to, abyste se podíval dolů a všimnul si mé špíny. Pane Sochaři, já chci být uvnitř vás.”
“Podívejte se, začínám z vás mít trochu smíšené pocity.”
Pico Wilson se zvednul ze svého trůnu.
“Chci být uvnitř vás. Chci být vaší součástí, chci vás změnit zevnitř, chci vás vyhnat ze stagnace, chci vás roztrhnout zevnitř, jako převařený párek, chci aby vaše krásné masíčko vylezlo na povrch. Vidíte ve mě jiskru a chcete jí. A já vidím jiskru ve vás, ale už je to tak dávno, že jste zapomněl, jaké to je, když vás někdo použije k rozdělání ohně, zapomněl jste jak rozdmýchat žár. Takže ano, já se k vašemu klubu připojím. Budu váš Skřipec, váš Střihač, vaše jiskra kreativity a až s vámi skončím, nikdy už váš plamen nevyhasne. A teď odsud vypadněte, ještě potřebuju strčit pár prstů do několika holek.”
“Ehm, no to je skvělé, asi! Vítejte v týmu.”
Sochař se otočil a opustil místnost.
“To je ale magor.”
« Víc Cool Manifest | Hub | Ohebnost »