9. března 2017
Třetí nedopalek dopadl do popelníku na stole v kanceláři psychologa Bezouška. Agentka se opírala v židli s pohladam upřeným na zeď se zarámovanými motýli a přemýšlela. Psycholog se ujal slova v trapném tichu.
"Pověz mi něco o tvém stýci."
"O kterém z nich?" Neuhla pohledem a moc dobře věděla o kom mluví, jen to potřebovala slyšet nahlas.
"O Kondrakim. Řekni mi něco o něm."
Agentka si povzdychla a znovu si zapálila další cigaretu. Hluboce z ní potáhla a po té co vyfoukla kouř následovala chvíle ticha, při které se snažila uspořádat myšlenky v hlavě.
"Poprvé jsem ho potkala když mi bylo deset. Táta mě brával sebou do práce často. Prakticky jsem vyrostla za zdmi Nadace. Jednou jsem s ním šla do oblasti sedmnáct kvůli nějakým novým zbraním nebo co, co Konnie vytvořil. Tam jsem ho potkala prvně. Aby mě zabavili nechal mě hrát si s foťákem, bavilo mě to tak moc, že jsem se za ním vracela každý týden, když to šlo."
Pousmála se nad tou vzpomínkou. Na chvíli se v jejích očích zaleskla radost a nostalgie, jako by se do vrátila zpět v čase.
"Když jsem byla starší, asi tak čtrnáct let, začal mě učit šermovat. Ještě mám někde schovaný kord. Dostala jsem ho k mým jednadvacetinám. Bylo strašně fajn utýct od těch všech pravidel aspoň na chvíli. I on často utíkal před vším co na něj házeli. Chtěli po něm strašně dost věcí, ale že by ho nechali chvíli vydechnout? To ne. Oni potřebovali mít nad vším kontrolu, ale on takový nebyl. On chtěl jenom žít! A mohl by ještě žít, kdyby rada nebyla banda zakomplexovanejch zkurvysynů, co prahnou jenom po moci!"
Vykřikla, až se jí zlomil hlas. Při vzpomínce na ten večer se jí rozklepali ruce a cigareta, kterou držela nyní doutnala na zemi. Dýchala zrychleně, pokusila se pokračovat dál, ale nebyla schopna dalšího slova. Nezáleželo na tom, jak moc se snažila ze sebe dostat další větu, prostě nemohla říct jediné slovo. Po tvářích se jí i přes její snahu to zadržet, rozkutálely slzy. Bojovala sama se sebou o každý pohyb, každou slabiku, ale bylo to jako by kříčela z hlubin moře, kde ji nikdo neslyší. Začala se topit v myšlenkách a pocitech, které jí svírali srdce.
Bezouška opošel stůl, kde si před ní klekl na jedno koleno. Odložil doutnajíc cigaretu do popelníku na stole a pak ji položil jemně ruku na rameno. Tiše si povzdychl a z kapsy vytáhl druhou rukou kapesník, kterým ji otřel slzy z jejích tváří. „Hej…“ Začal Honza tichým hlasem. „Vím, že to bolí, jsi plná vzteku a stýská se ti po něm. Ale tvůj vztek ho zpět nevrátí.“
Viděl jak uvnitř sebe agentka bojuje. V jejích očích se střídal vztek se smutkem a zoufalstvím. Jak se snažila svůj žal zakrýt agresí, ale její tělo ji zrazovalo, jak se jí po tvářích kutáleli další a další slzy. Jeho stisk na jejím rameni lehce zesílil, aby ji ujistil, že je tu s ní. Jakmile zaslechl první tichý vzlyk a zahlédl její zoufalý prosební pohled, stáhl ji druhou rukou k sobě a pevně ji obejmul, aby ji zajistil bezpečný úkryt před vnějším světem. Jednou rukou ji svíral kolem pasu a druhou ji hladil po zádech zatím, co se poddala svým emocím a nekontrolovatelně se rozbrečela.
„Jsem tady, pusť to ven.“ Šeptal ji tiše do ucha, zatím co ji na zadech kreslil kolečka rukou. „Jsem tu pro tebe, teď už bude jenom dobře.“ Snažil se ji trochu uklidnit, jeko slova byly kotva, která ji udržovala v realitě a táhla ji zpět z chmurných vzpomínek na ztrátu milovaného člena její rodiny. Cítil jak se s každým nádechem třese její hrudník, jak ho její ruce křečovitě svírali, snad ze strachu aby ji teď neopustil. Jeko dotek ji udržoval v naději, že není sama a jeho slova ji naplňovali důvěrou.
Každý další její nádech byl o něco klidnější a pomalejší. Její ruce pomalu uvolňovali křečovité sevření a svou hlavu, kterou do teď bořila hluboko do jeho ramene, pomalu zvedla, aby se na něj mohla podívat a ujistit se, že je stále s ní. Jakmile se jí podíval do očí, neviděl před sebou tu tvrdohlavou ženu, která se před ničím nezastaví. Viděl zraněnou holčičku, která se v jeho očích snažila najít smysl toho, co se právě děje uvnitř její mysli. Důvod a pochopení svých pocitů, které ji tížili na hrudi, jako balvan, kvůli kterému nemohla dýchat. Všechen ten zmatek a hlasy křičící jeden přes druhý. Ten strach, který ji naháněl na každém rohu a nenechal ji spát v hrůze toho, že by se to mohlo stát znovu, někomu dalšímu na kterém ji záleželo.
Honza povolil své obětí a pomalu ji otřel slzy z tváří a podal ji čistý kapesník. Jeho pravá ruka neopouštěla její rameno a její stisk mírně zesílil na znamení, že nikam neuteče. Teď tu byl jenom pro ni a trpělivě vyčkával, než se uklidní aby ji pomohl opět na nohy a posadit se zpět na židli ke stolu na kterém už cigareta v popelníku dávno dodoutnala. Instinktivně sáhl do její kapsy a i když to u ní nikdy nevděl rád, vytáhl její tabatěrku a podal jí jednu cigaretu, kterou ona přijmula rozklepanou rukou. Připálil ji a zůstal klečet na jednom kolení vedle ní. Svou levou ruku ji položil na stehno, aby ji jeho dotyk přivedl zpět do reality.
Brian pomalu potáhla z cigarety a skrze roztřesené rty vyfoukla malý obláček kouře. Ani jeden z nich neřekl jediné slovo, protože nemuseli. Jejich mlčení bylo odůvodněné a jejich fyzický dotek byl znamením důvěry, kterou si mezi sebou za tento krátký čas stihli vybudovat.
Po notné chvíli Honza konečně promluvil do místnosti zalité tichem. „Jak se cítíš?“ Položil opatrně svoji otázku vlídným, tichým hlasem.
Žena se na židli lehce opřela o opěradlo a znovu si potáhla z cigarety než promluvila hrubým a sklovitým hlasem. „Líp..“ Nic víc neřekla. V hlavě si urovnávala spoustu myšlenek, které se snažila zahnat pryč. Už mohla volně dýchat, jak ji pomalu opouštěl tíživý pocit a její mysl se pomalu ztišila. Hlasy zmizeli a její tělo zalil pocit prázdnoty, jak se z ní pomalu vytracovali emoce, což ji na jednu strano pomáhalo se uklidnit. Honza moc dobře věděl, že v tomhle stavu sezení pokračovat nemůže, takže z role psychloga, který se z ní snaží dostat ven její minulost, se stal přítel, který stál po jejím boku a tiše respektoval její rozhodnutí mlčet. Zůstal ji po boku jako její podpora dalších několik sedítek minut. Dal ji tolik času kolik potřebovala než ji vyprovodil ze dveří své kanceláře, kde se s ní mile rozloučil a než odešla dodal ve dveřích.
„Kdykoli budeš potřebovat, jsem tu pro tebe. Nezapomínej na to.“