SCP-7005
hodnocení: +3+x
blank.png

Ten den jsme pohřbili mou sestru, byl to slunečný den. Bylo hrozné vedro. Vybrali jsme malý hřbitov uvnitř města. Byl pokrytý vyschlou trávou, žlutou a ohořelou. Když se nad tím zamyslím, nepřipadalo mi to jako domov. Nejspíš tomu ale tak bylo. Nic jiného jsem neznala.

Neronila jsem slzy. Na mnoho věcí z té doby si nepamatuji, ale na tohle si pamatuji naprosto jasně. Byla jsem až příliš v šoku. Nedokázala jsem pochopit, co se jí stalo. Stála jsem tam s rodiči. Matka plakala a otec s tichou důstojností zadržoval své nejhlubší emoce a snažil se udržet zdání klidu. Nedařilo se mu to, protože jsem ho slyšela popotahovat. Bylo mi teprve osm let. Před chvílí se na mě usmívala.

Ten den nebyl ničím. Byl bezvýznamný. Nepřipadalo mi to jako pohřby, které jsem viděla v televizi. Ty záběry znázorňovaly konec a odchod. Tohle byl pouze den. Vítr se proháněl trávou, ve které poskakovali cvrčci. Nebyla pryč. Byla přímo tady, v té krabici. Nebyl zde žádný příběh k vyprávění. Snad kromě toho o hrobaři, který vkládal rakev do země.

Jeli jsme vlakem. Do našeho nového domu. V nové zemi. Moji rodiče se se mnou snažili promlouvat celé odpoledne. Nebylo třeba. Kola poskakovala po trati prorostlé travinou. Kochala jsem se zelenou scenérií a květenou, která se mi mihotala před očima. Táhla se do nekonečna a ještě dál. Cítila jsem se šťastně. Tento výjev mi poskytoval tolik potřebný únik z reality a spatřila jsem znovuzrození. Mraky cestovaly po obloze, poháněné větrnými proudy. Jablka podzimu.

Toto píši jako poslední výzvu rozumu, jen abych zjistila, že rada O5 zešílela. Spalují Nadaci zevnitř. Kells nejspíš leží ožralý na podlaze proklínajíc sebe a všechny okolo. A Neonový Bůh se modlí na hraně mého zorného pole. Téměř viděn. Téměř neviděn. Ale vždy nade vším ostatním.

Nikdo si tato slova nepřečte. Ale, ó moji nejdražší přátelé nemusíte. Práce promluví sama za sebe

~ Dr Rosie Hartlepoolová


SCP-7005


NAŘÍZENÍ RADY O5

Následující záznam je klasifikován úrovní Level 5/7005. Neautorizovaným osobám je přístup zakázán.

7005

Objekt: SCP-7005 Úroveň 5/7005
Třída Objektu: Thaumiel Omezeno

neonone.JPG

Vlak z SCP-7005 na cestě mezi Vesmírem A001 "Prime" a Vesmírem S051 "Nekonečné Mongolské Impérium".

Speciální Zadržovací Procedury: SCP-7005 je momentálně pod dohledem nově zformovaného Oddělení pro Interdimenzionální Logistiku, které v současné době operuje mimo Oblast-565. Oddělení je pod vedením doktorky Rosie Hartlepoolové a doktora Simona Kellse. Současné operační protokoly upozaďují zadržení objektu. Primárním cílem nyní udržovat komunikaci a cestovat mnohovesmírem. Z toho důvodu byl vyhrazen značný prostor na výběr personálu Nadace i mimo ni. Tito jedinci budou přiřazeni k SCP-7005.

Bylo rozhodnuto, že stejná zadržovací opatření je nutné aplikovat ve Vesmíru A001 "Prime". Zvláště pak: Nadační personál zajistí všechny známé vchody do SCP-7005, aby se zachovalo zdání přirozeného vzhledu budovy, kde je to možné. V opačném případě vytvoří dočasnou výzkumnou oblast, aby bylo umožněno členům Nadace jednoduše cestovat mnohovesmírem.
Použití údajů získaných z SCP-7005, zvláště pak pozorování různých anomálií v jiných vesmírech se stalo základem pro vylepšení zadržovaní anomálií ve Vesmíru A001

Popis: SCP-7005 je mezidimenzionální transportní síť, obecně známá jako Lampeter. SCP-7005 se skládá z množství konvenčních forem transportu. To zahrnuje např.: vlaky, automobily, letadla, horkovzdušné balóny mongolský yam systém, který byl anomálně alterován, aby se mohl přesouvat mezi různými časovými liniemi, vesmíry a realitami. SCP-7005 také zahrnuje množství kapesních vesmírů, speciálně navržených tak, aby sloužily jako propojovací uzly a transportní střediska.

SCP-7005 má klíčovou roli v mezidimenzionální komunikaci a transportu pro Nadaci a anomální podsvětí. Celkově zahrnuje s tímto (A001 "Prime") a několika dalšími přes 4000 známých vesmírů, přičemž toto číslo nejspíš není konečné. Zároveň v A001 "Prime" existuje 12 styčných bodů, ale o mnoha dalších existují důkazy.

Následuje neúplný seznam styčných bodů v A001 "Prime":

  • Malé dřevěné dveře v zadní části kostela San Paolino ve městě Luca, které vedou do podzemní stanice tramvaje, která vede do na "tramvajové nádraží" ve Vesmíru B723 "Hospic".
  • Opuštěná rybářská bárka v severní části Ishikari v Hókaidu. Pokud nastoupí pasažér, odveze jej do přístavu v Časové linii Q944 "Mintuči".
  • Ztracená a opět nalezená stanice vlaku v Limě v Peru, která vede do velké vlakové stanice ve Vesmíru H020 "Velký Stát Inka"
  • Zadní vchod do karavanseráje z Ilkhanidské éry, Kerman, Irán. Tento bod vede do různých karavanserájů, které se všechny nacházejí v několika oddělených časových liniích současně.
  • Část oblohy nad severním Mongolskem. Letecké cestovní prostředky, které proletí touto oblastí budou přeneseny do mezivesmírného letiště (SCP-7005-77a), které obsluhuje minimálně 350 dalších vesmírů. Vedoucí stanic toto místo označují jako "Vzdálený Jihozápadní Koridor".

SCP-7005 bylo z neznámých důvodů založeno v 13. století v dříve neobjeveném vesmíru (Vesmír Z999 "Halogen") členy rodiny Lampeter. Provozováno bylo Lampeterovou Ne-Eukleivdovskou Lodní Společností (L-NELS) od počátku 17. století do roku 2021, kdy společnost zkrachovala. Od té doby se Nadace ujala administrativy, aby se zabránilo kolapsu v transdimenzionální komunikační síti a bezpočtu scénářů Třídy-Z.

Kontrola Nadace se momentálně vztahuje na 832 stanic. Důležitější trasy jsou však stále udržovány skupinami dobrovolníků, menšími soukromími organizacemi a dohodou mezi multidimenzionálními vojevůdci. Plná kontrola Nadace by měla být docílena doku –2035— —2050—2070.

Samotný rozsah SCP-7005 je těžké popsat. Pokaždé, když narazíme na nový portál, dveře, železniční stanici nebo průchod schovaný v močále, vzpomenu si na první Lampetery a na to, čeho vlastně museli docílit.

Množství energie potřebné k poslání zprávy z jednoho vesmíru do jiného je ohromné. Vyžaduje to anomální zdroj schopný rozdělovat obskurní výkon do mimofyzických úrovní. Všichni jsme četli Scrantonův Záznam o prostoru mezi realitami. Teď si představte, že musíte najít parametry tohoto nemísta, tohoto limba. Definovat nedefinovatelné.

Zatím můžu tvrdit, že už nějakou dobu nebyly přidány do transportní sítě další vesmíry. Ta technologie se zdá už dekády či staletí ztracená. Nemáme nejmenší ponětí o tom, jak to bylo provedeno. Záznamy o síti Lampeter byly ztraceny v posledních letech existence společnosti. Někteří vedoucí o velkých obrazech a zápiscích, ale mimo tato tvrzení jsme o nich nenašli žádné informace.

Možná jednoho dne najdeme proslulý Z-999. Možná tam bude odpověď na naše otázky. Kdo byl tak šílený nebo tak troufalý, aby prorazil díru mezi vesmíry. Jaký druh mozku byl schopný zpracovat tyto nekonečné a anomální problémy fyziky a reality? Nemáme ponětí, jaký myšlenkový zvrat je potřeba k tomu, aby mohl člověk vidět svět správně.

Fyzický prostor, který Lampeter zabírá je obrovský a zároveň zanedbatelný. Je to síť známá jen osvíceným, její stanice jsou skryty na těch a nejméně pravděpodobnějších místech. Její samotná existence je neuvěřitelný technologický počin. Rád si to představuji, síť stanic a odpočívadel spojujících různé linie a vlákna, existující na zcela oddělené ose bytí k těm, které známe – ale když se na to podíváte, tak to vůbec není ono. Jsou to jen sklady, Haly, a kaskáda zadních vrátek se spoustou velmi unavených zaměstnanců.

A nekonečný úpadek.

Doktor Simon Kells

Následuje rozhovor mezi doktorkou Hartelpoolovou a M. Ramenauem, zaměstnancem SCP-7005 ve vesmíru G299 "Hrobky Víl". Jedná se o pokus doktorky Hartlepoolové více porozumět historii a podstatě SCp-7005, kvůli ztrátě značné části záznamů společnosti L-NELS

Záznam začíná záběrem na horské prostředí. Doktorka Hartlepoolová postupuje k malé dřevěné chatě vzdálené 70 až 80 metrů. Hustě sněží a obloha má šedou barvu.

Po minutě doktorka Hartlepoolová dojde ke vstupu do chaty a vejde dovnitř. Tam sedí postava – Rameau –. Usadil se v pravé části chaty u stolu a na hlavě má sluchátka. U protější stěny je postel a prostor je zkrášlen obrazy rozkvetlých třešní. Uprostřed stojí malý stůl a ve vzdáleném levém rohu se nachází kuchyň opatřená konvicí a sporákem.

Rameau: 94… 942… 94… ne, jihovýchodní… východní, Gerry, musíme procházet každý -

Dr Hartlepoolová: Zdravím.

Rameau: Oh!

Rameau se urychleně otočí.

Rameau: Zavolám ti potom Gery.

Rameau položí sluchátka a s úsměvem se postaví.

Rameau: Omlouvám se, nečekal jsem návštěvu. Ehm prosím -

Rameau Ukáže na stůl uprostřed místnosti. Doktorka Hartlepoolová se posadí a usměje se na něj. Rameau jde chystat dva šálky čaje do kuchyně.

Dr Hartlepoolová: Nebojte, nekoušu.

Rameau se směje.

Rameau: Když žijete v malé budce stovky mil na úbočí hory, tak vás moc lidí nenavštěvuje.

Dr Hartlepoolová: Předpokládám, že Lampeter neměl v plánu vás přesunout do přístupnější oblasti? Nějaké, jejíž dosažení nevyžaduje směšně velkou námahu doprovázenou velmi přesnými skoky po úbočí hory?

Rameau: Oh, ale to ne! Kdepak. Kdysi za starých časů, když bylo tohle místo obýváno…

Dr Hartlepoolová: A jak je to dlouho?

Rameau: Staletí. Tohle je hrobkový-svět. Potkala jste ještě další?

Dr Hartlepoolová: Pár. Na cestě sem jsem potkala aspoň tři.

Rameau: Hah. Tedy. Zvážila použití lanovky na cestě pryč?

Následuje krátká odmlka.

Dr Hartlepoolová: Jsou tu… protokoly. Tohle je technicky začazeno Nadací jako "nově zabrané", což znamená-

Rameau: Ale vy jste Rosie Hartlepoolová, že? Naše paní a vládkyně?

Dr Hartlepoolová: Podívejte, pokud to udělám, bude to na celém oddělení působit špatně…

Rameau se směje.

Rameau: Dobrá. Mě to nevadí. Ale linka je bezpečná, vážně.

Dr Hartlepoolová: Ne tolik jak jsme slyšela. Jen v tomhle kvadrantu bylo hlášeno 7 zmizení…

Rameau: Ale né na této stanici! Řídím tady těsnou loď.

Dr Hartlepoolová: A proč ne všichni ostatní?

Rameau Se vrací ke stolu se dvěma šálky čaje. Jeden položí před doktorku Hartlepoolovou a posadí se naproti ní. Usrkává čaj a upřeně ji pozoruje. Ona si usrkne čaje a pohled oplácí.

Rameau: Vy jste nikdy neviděla staré dobré časy, že?

Dr Hartlepoolová: A vy?

Rameau: Co to má znamenat?

Dr Hartlepoolová: Linie Lampeteru jsou zde už staletí. Jejich zlatý věk musel skončit dávno před krachem společnosti. Neupálil se poslední člen rodiny zaživa?

Rameau: To je povídačka.

Dr Hartlepoolová: Povídačka, kterou je nemožné potvrdit, vzhledem k tomu, co se stalo s archivy.

Rameau: Dobrá, dobrá. Neviděl jsem to tu v dobách největší slávy. Ale slyšel jsem o tom. My všichni. Příběhy na trati, předávané cestujícími a přednosty stanic. Taková malá zastávka měla vždy tři, čtyři zaměstnance. Neustálou údržbu. Každou hodinu jezdí po kabelech stovky výtahů, desítky a desítky jich projíždějí. A…

Dr Hartlepoolová: A lidé, všichni létají na tolik stanic.

Rameau: Zlaté paláce, říkali.

Dr Hartlepoolová: Vždy říkají takové věci.

Rameau: Ale dává to smysl. Ať už byli první Lampeteři kdokoli, proráželi díry v realitě… museli mít velké ambice. A spoustu kapitálu.

Dr Hartlepoolová: Jo. To museli.

Rameau: Ale teď… podívejte, neříkám, že jste neudělali dobrou věc, když jste zakročili. Ale je to čím dál těžší. Minulý měsíc praskl jeden z kabelů – týden jsme byli mimo provoz.

Dr Hartlepoolová: Omlouvám se, ale nerozhoduji o tom, kolik peněz nám přidělí. Snažím se jim to vysvětlit, ale…

Rameau: Ne, vím, jak to chodí. L-NELS - jo, dobře, ke konci to nebylo o moc lepší. Ale je tu zima. Směny se prodlužují - bydlím tady půl roku, už se skoro nedostanu domů.

Dr Hartlepoolová: Nemáte domov.

Krátká pauza.

Rameau: …Můj adoptivní domov tedy. Místo, které není chatou na úbočí zamrzlé hory.

Dr. Hartlepoolová: Dobrá.

Rameau: Začíná to být vážné. Síť to takhle dál nevydrží. Velký kus tratě je veden tudy, přes stanici lyžařského vleku! Na něco takového nemáme pracovní sílu. Jediný důvod, proč máme takové stanice, je ten, že ty díry tady musely být nebo tak nějak.

Dr. Hartlepoolová se opře o opěradlo židle.

Dr Hartlepoolová: Musely tu být?

Rameau: Podívejte, já nevím. Je to takové staniční moudro. Na lokacích, které si vybrali, něco bylo. Slabá místa nebo tak něco. Místa, kde bylo jednodušší stavět.

Dr Hartlepoolová: Hmm.

Oba chvíli mlčí a pijí čaj.

Rameau: Proč jste vlastně?

Dr Hartlepoolová: Byla jsem zvědavá. Řekla jsem si, že se poptám a promluvím s některými staršími zaměstnanci L-NELS. Nemáme žádné archivy, tak jsem si myslela…

Rameau: Někde jste začít musela.

Dr Hartlepoolová: Není to úplně profesionální rozhovor, ale měla jsem trochu volného času. Chtěla jsem to všechno vidět na vlastní oči, nejspíš.

Rameau přikývne.

Rameau: Chápu to. Lampeter - SCP-7005, měl bych asi říct - je důležitý. Spojuje věci dohromady. Celou realitu.

Dr Hartlepoolová: Byla ta vazba ale potřeba?

Rameau: Ach ano. Jak jinak najdeme Boha?

Hartlepoolová se směje.

Dr. Hartlepoolová: Myslíte si, účel toho všeho je nalezení Boha?

Rameau: Nevím, k čemu to vede, ale je to jediný způsob jak se k tomu dostat. A myslím, že to nemusí být zrovna Bůh, ale… nic jiného za tím není. Každá možnost, obsažená v každém vesmíru, táhnoucí se do věčnosti… je to skutečně poslední hranice, tento multivesmír. Jestli něco dokáže najít skrytou jednotu, je to Lampeter.

Dr. Hartlepoolová: Možná existují multivesmíry mimo tento.

Rameau: Co to znamená?

Dr Hartlepoolová: Já… nevím. Něco, o čem mluvil můj kolega - Kells.

Rameau: Ach. Náš pán a vládce.

Dr Hartlepoolová: Tak o tom rád přemýšlí. Ale myslím, že s vámi nesouhlasím.

Rameau: Celá realita, svázaná v jeden celek. Je to dobrý sen jako každý jiný.

Dr Hartlepoolová: Ale tak velký sen musí být lepší než "jako každý jiný". Nikdo nemůže uniknout něčemu takovému. Nic nezbude, pokud se věci pro "celou realitu" stanou divnými.

Rameau: Možná. Ale co ještě máte?

Nastane další pauza. Doktorka Hartlepoolová vstane, přejde k oknu a podívá se ven.

Dr Hartlepoolová: Víte, co se stalo s archivy? Existuje o tom nějaká staniční povídačka?

Rameau: Ano. Říká se, že John Lampeter, poslední z rodiny, se zbláznil.

Dr. Hartlepoolová: Aha! Takže se opravdu upálil k smrti.

Rameau: No, možná. Nebudu mluvit špatně o mrtvých. Ale říkají, že něco našel, někde, hluboko na východě linky.

Dr Hartlepoolová: Jaký "východ"? V multivesmíru nejsou žádné kompasové body.

Rameau: Ne, ale je snazší o tom takhle přemýšlet. Toto – celá oblast, kterou ovládáte – je západ. Vlastníte toho víc, než si myslíte. Pak je tu centrum plné přestupních uzlů a napůl opuštěných stanic, rozbitá síť, která byla kdysi korunním klenotem Lampeteru. Pak je tu východ. Nikdo neví, co se tam děje.

Dr. Hartlepoolová: Proč?

Rameau pokrčí rameny.

Rameau: Jak jsem řekl. Na této části linky pracuji celou svou kariéru. Nemám moc příležitostí ani čas k tomu mluvit cestujícími - kabiny mi projíždějí nad hlavou.

Dr Hartlepoolová: Tak John Lampeter tam něco našel…

Rameau: Něco co ho přivedlo k šílenství. Ano. A pak plameny šlehaly jasně a vysoko.

Dr Hartlepoolová: Jak poetické.

Dr. Hartlepoolová se dívá z okna. Husté sněžení snižuje viditelnost na minimum, v dálce je ale vidět malé světlo přicházející z úpatí hory.

Dr Hartlepoolová: Co je to světlo?

Rameau: Tohle byl hrobový svět.

Dr Hartlepoolová: Většina hrobových světů je plná hrobek.

Rameau: Přesně. Vysloužilí Kněží Plameného Srdce věřili ve slávu samotného rozkladu. Každá z jejich hrobek věčně hoří a každou mrtvolu udržuje v neustálém stavu rozkladu. Popel neustále opadává a přeměňuje se v palivo, jak padá k zemi. Tělo není nikdy zničeno, ale vždy jej trochu ubyde.

Dr Hartlepoolová: Víte, kolik souborů aktuálně máme v databázi v Nadace? Sedm tisíc. Sedm tisíc individuálních anomálií. A přesto, sotva deset vesmírů daleko, jsou zákony entropie pozastaveny a tisíce hrobek pokrývají povrch cizího světa.

Rameau: Má to být šokující?

Dr Hartlepoolová: Ne. Ne, myslím, že ne.

Dr. Hartlepoolová se vrací na své místo a hledí do svého hrnku.

Dr Hartlepoolová: Předpokládám, že vy jste také stvoření rozkladu. Zdá se, že takoví jsou všichni přednostové.

Rameau: Snažíte se mě naštvat, doktorko?

Dr Hartlepoolová: Možná trochu.

Rameau: Narodil jsem se jako syn výzkumníka Nadace. Vyrostl jsem, abych se připojil k Ruce. Když mi bylo třicet, narazil jsem na složku Nadace, která vyprávěla příběh o tom, jak Matthew Rumsfeld propadl časem jako teenager, změnil si jméno na Rameau a žil zlomený a nešťastný život v dávné minulosti. Zestárl a zemřel. Ale tohle všechno jsi už věděl.

Dr Hartlepoolová: Omlouvám se.

Rameau: Netřeba. Drahá Rosie Hartlepoolová, jsem železniční krysa, my všichni jsme. Vy také. Vzal jsem si jméno svého druhého já, aby mi připomnělo, že kdybych nebyl tady, byl bych tam, nebo úplně někde jinde. Ale tady, na hranici možností… možná opravdu najdu Boha.

Dr Hartlepoolová: Doufám, že ano.

Dr. Hartlepoolová vstává a míří ke dveřím.

Rameau: Hej, počkejte.

Dr. Hartlepoolová se zastaví a otočí se. Rameau se přesune ke svému pracovnímu stolu a něco píše na kus papíru. Předá to doktorce Hartlepoolové.

Rameau: Pokud opravdu chcete vědět, co je venku, zkuste tohohle chlapa. Vesmír F433. Zřejmě pracoval na východě. Možná ví něco víc.

Dr Hartlepoolová: Díky. Díky, Mathieu.

Rameau: Není zač doktorko.

Dr. Hartlepoolová otevře dveře a vystoupí. Při tom se ještě jednou ohlédne a uvidí Rameaua zpátky u stolu, jak si znovu nasazuje sluchátka.

Rameau: 65…93… tři, Gery, pro lásku b -

Dveře se zavírají.

<Konec Záznamu>

Následuje osobní deník záznam z vlakové stanice ve vesmíru L453 "Haraldova Nora". Ten se nachází v "centrální" oblasti SCP-7005, na kterou Rameau odkazuje v předchozím rozhovoru. Předpokládá se, že záznam byl vytvořen před 300 lety.

Dnes jsme zaregistrovali 456 uprchlíků z Východu. To je více než 12 % veškerého provozu přes tuto stanici. Jsme sice malá stanice, ale počty těch, kteří přes nás prochází, jsou pro mě ohromující. Mají s sebou vše co dokázali pobrat a spoléhají na milost přednostů stanice, že je jim dají jídlo, vodu a oblečení.

Udělali jsme svou část – dali jsme hadry, co jsme tu našli poházené od ostatních cestujících. Občas přemýšlím nad plány Nejvyššího. Náš Šarlatový Král je laskavý a milosrdný bůh, jistě, ale proč jich tudy prochází tolik?

Přicházejí v mnoha různých podobách. Jsou tu bohatí nebo kdysi bohatí, kteří se potulují v otrhaných oblecích a zlatých kabátech. Jsou tu chudí s kamenným výrazem ve tváři, který je chrání proti strádání, které viděli. Jsou tu děti, některé si myslí, že je to všechno jen hra, některé chápou, že jejich domovy jsou nenávratně pryč. Existuje taková rozmanitost, že vše, co jsem řekl, se zdá být laciné, jen drobné kategorie, kterým nerozumím ani já.

V pozemské říši je tolik utrpení, ale ne tak rozšířené. Všechny možnosti se nyní střetávají jedna s druhou a stále je tu něco, před čím musíme utíkat. Slyšeli jsme o tom, co přebývá na východě, co šíří své úponky z místa na místo. Nechce se mi tomu věřit, ale důkazy se odrážejí v každé procházející duhovce, v každém vyčerpaném oku.

Vyrostl jsem jako všichni Ghulové v daleké poušti, v písku pod černou oblohou. Naším jediným obydlím je sbírka stanů a příležitostná svatyně, kterou postavili dávno mrtví, kteří přišli dříve. Nikdy jsem o tom městě neslyšel. A najednou jsem tu. Svým způsobem je jako poušť. Je v tom čistota, odmítání všeho divokého, navzdory divokosti uvnitř. Ve své touze po konglomeraci vytváří svou starou divočinu.

Slyšel jsem vyprávění o jiných světech, kde naším králem není dobrotivé nebe s rudou korunou, ale zlomyslné stvoření. Plné zášti a závisti. Myšlenka zrozená z drtivé tíhy utrpení. Je pro mě těžké tomu uvěřit. A přesto všechno mu budu stále nabízet kámen a kobalt v naději, že nás náš král vyslyší. Až znovu spatřím další utrpení, budu si dobře pamatovat štěstí, které mi dal. Věřím, že jednoho dne se všechny říše sjednotí a Východ bude opět svobodný. Jednoho dne, doufám, budeme společně hodovat v jeho síních, bohatí i chudí.

Následující dokument byl nalezen v troskách archivu společnosti. Je to jeden z mála dokumentů, které nebyly na konci existence L-NELS zničeny.

Město září. Vidím to ze svého okna.

Je to v mém okně.

Teď to zabralo většinu ložnice. Zbývá jen postel. Nevím, proč to vidím já a ostatní ne - je to tak zřejmé. Tam je město a tam je zbytek podlahy. Pak jsem tu já.

Město září proti noci a je krásné. Dříve jsem to nenáviděl, stejně jako ostatní, ale teď to miluji. Pohybují se jím pomalu, stále se v něm snaží najít volná místa a doufají, že se dostanou ven. Utéct V Autě. Ale nikdy je nenajdou. Naučí se to také milovat. Budou muset.

Postupně rozšiřuje směrem ven a laská vše, čeho se dotkne. Zvedají se, ocel a sklo, kroutí se vzhůru jako podivné rostliny nad tím, co bylo Mojave, drtí kaktusy a zapouštějí kořeny do písku. Umožňuje fyzika přeměnu roztavené zemské kůry na byty? Zhasnou světla, až budeme padat do Slunce? Ale ani to nevadí, protože pak se Slunce stane jeho součástí.

Ještě jsem nebyl odveden, ale chci být. Nesu své srdce, dávám tomu svou kůži. Město bolí, kolébá se po celém světě, jeho klouzající vlaky vytváří nová pracovní místa tam, kde kdysi byla jen zemědělská půda. Beton se hýbe, hraje si v míchačkách, rozstřikuje se po údolích, z velšských kopců se opět stávají haldy strusky, kazašská step se pohlcuje do větší Almaty do většího Novosibirsku do velkého Pekingu.

Miluji město. Miluji to všechno. Miluji jeho uličky a jeho divadla, vrhající bílé světlo do jejich sténajících a ječících tváří. Miluji nedotčené slumy, vydrhnuté na kost, jako by mělo mít každé správné město. Miluji jeho starověké památky, zničené a znovu odlité z kovu, aby byly v budoucnu znovu zničeny a rekontextualizovány. Miluji to všechno.

A ze všeho nejvíc miluji světla. Miluji ty lampy, na vrcholcích budov, kde bývaly hory, kde bývaly hrobky. Miluju jejich barvy, blikající červená, zelená, žlutá! Tráva vypadá nádherně, žlutě rozevlátá. Chci v tom být.

Odevzdávám se ti, ó město. Chci být jedním z nich. Neonové světlo, žhne ven, ven, ven navždy. Dovolte mi rozsvítit svět. Dovolte mi ukázat jim, jak se to dělá.

Následuje rozhovor mezi Dr. Hartlepoolovou a Titem Quakerem, přednostou stanice ve Vesmíru M433 "The Hollow".

<Začátek Záznamu>

Dr. Hartlepoolová je ve výtahu, který míří do nejvyššího patra budovy. Stěny a podlaha výtahu i budovy jsou vyrobeny ze skla, což umožňuje prohlédnout si celou konstrukci. Je extrémně velká, několik set metrů vysoká, rozdělená do několika čtvercových místností bez viditelného nábytku nebo obyvatel.

Za vnějšími okny je vidět obrovská sopka. Budova je zřejmě postavena na okraji kaldery. Přes okraj kaldery je vidět několik kovových plošin, na kterých je vidět velké množství horkovzdušných balónů. Zdá se, že tyto balóny, jak stoupají, tak sestupují z mraků nahoře. Na nástupištích probíhá složitá řada výměn cestujících.

Dr. Hartlepoolová dorazila do nejvyššího patra budovy. Na druhé straně místnosti, o několik metrů dál, je vidět starší muž. Je oblečený v černém, drží stříbrnou hůl a zírá na balóny. Dr. Hartlepoolová vychází z výtahu.

Dr Hartlepoolová: Uf… to je hodně vysoko.

Quaker: Ano.

Dr. Hartlepoolová přistupuje ke Quakerovi.

Dr Hartlepoolová: Jmenuji se Rosie Har-

Quaker: Hartlepoolová. Ano.

Dr. Hartlepoolová si povzdechne.

Dr Hartlepoolová: Podívejte, pracuji pro Nadaci. Přišla jsem až sem abych si svámi promluvila ohledně podivných výpovědí, které jsme shromáždili. Nemáte v rukávu žádné triky, které jsem neviděla už stokrát předtím, a pokud máte nadpřirozené schopnosti, nedělá vás to zvláštním. OK?

Quaker se otočí a usměje se.

Quaker: Omlouvám se, doktorko. Byl jsem na míle daleko. Pojďte a přidejte se ke mně.

Dr. Hartlepoolová přistupuje k oknu a dívá se na stoupající balóny.

Dr Hartlepoolová: Netušíte proč…?

Quaker: Prý to byl jediný způsob. Díra musela být postavena vedle sopky. Balóny - no, bohužel nevím, proč se rozhodli zrovna pro ně, ale tohle bylo podle starodávného vyprávění přednosty stanice -

Dr Hartlepoolová: - povídačky-

Quaker: - jediný způsob, jak to dokázali uvést do chodu. Paní doktorko Hartlepoolová, mohu pro vás něco udělat, nebo jste tady jen pro to, abyste mě přerušovala posměšnými poznámkami?

Dr Hartlepoolová: Promiňte.

Quaker: Nemluvte o tom. Nyní…?

Dr Hartlepoolová: Poslal mě sem Mathieu Rameau z Vesmíru G299.

Quaker: Ach ano. Muž na hoře. Krátce jsem se s ním setkal při výkonu té či oné funkce, v dobách kdy L-NELS umíralo. Párkrát jsme spolu mluvili. Dobrý chlap. Trochu izolovaný, myslím.

Dr. Hartlepoolová: Izolovaný? Jste ve skleněné budově velikosti mrakodrapu a nikdo jiný v ní není.

Quaker: Ano, ale na rozdíl od něj si na konci dne sednu do balónu a vrátím se domů ke své rodině. Měla byste to občas zkusit.

Dr Hartlepoolová: Nemám rodinu.

Quaker: Tak si nějakou pořiďte. Je jich tam spousta. Některé jsou stejné jako vaše původní, ale chybí jim Rosie Hartlepoolová.

Dr. Hartlepoolová: Tak to jste dělal? Pořizoval nové rodiny?

Quaker: Dobrý milostivý, ne. Já do takové zkaženosti nejdu.

Dr. Hartlepoolová se úkosem dívá na Quakera.

Dr Hartlepoolová: Zkaženosti?

Quaker: Ano. Vidíte - no, narodil jsem se ve světě, kde neustále sněžilo.

Dr Hartlepoolová: Jaká zábava.

Quaker: Ano, to byla. Sníh s vámi dělal věci. Měnil věci. Měnil, jaké ty věci byly. Probudila byste se a zjistila, že lidé, které jste znala celý život, se nikdy nenarodili. Každá možnost se kolem vás mění, kroutí, rozbíjí. Nakonec zmizela celá časová osa zničená svými vlastními rozpory. Není to způsob, jak žít, pohybovat se mezi možnostmi života, snažit se přeskakovat mezi časovými osami, abyste uspokojila svou touhu napravit minulé chyby. Všichni máme své cesty a měli bychom se jich držet.

Dr Hartlepoolová: …dobře. Tedy… Nemám v plánu najít kopie někoho z mé rodiny, děkuji, ale budu to mít na paměti. Nyní -

Quaker: Nebuďte tak prostořeká. Možnosti zde jsou nekonečné. Můžete se přesunout z chudoby do nepředstavitelného bohatství, protože chuchvalec ve vaší kapse má větší cenu než cokoli z nedopečené reality z východního části. Můžete se v tom ztratit - potěšení za potěšením. Zrcadla za zrcadly.

Dr Hartlepoolová: Nebyla jsem prostořeká. Chápu… pokušení. Ale to je nevrátí.

Quaker: Ne. To nevrátí.

Na několik sekund nastane pauza.

Quaker: Myslím, že chcete vědět o mém pobytu na východě.

Dr Hartlepoolová: Řekl vám to Rameau?

Quaker: Ne, prostě vím, jak to funguje. Proč byste sem jinak chodila? Tady nic není. Kdysi to byla rušná budova, dokud –

Dr. Hartlepoolová: Než se k tomu dostal rozklad, skládání L-NELS a tak dále. Ano, už jsem o tom slyšela. Chci vědět, co John Lampeter našel na východě.

Quaker si povzdechne.

Quaker: To, co našel, je to, co by vám mohl říct každý obyvatel z východu. To, co našel, byl Neonový Bůh.

Nastane pauza.

Dr Hartlepoolová: A co je to ten Neonový Bůh?

Quaker: Neonový bůh je – je to, co získáte, když si příliš zahráváte s předivem reality.

Dr Hartlepoolová: To znamená?

Quaker: Nemusíte tam chodit. Rameau je plný idiotských nápadů. Je mladý. Idealistický. Všichni si musíme vytvořit svůj vlastní -

Dr Hartlepoolová: To je mi jedno. Řekněte mi to.

Quaker si znovu povzdechne.

Quaker: Kdysi existoval svět - svět daleko odsud. Vesmír. Mělo to Zemi, jako spousta z nich. Zní to docela podobně jako vaše vlastní. Na této Zemi byla vesnice, vesnice zvaná - Peiriant. V Argentině.

Dr Hartlepoolová: Vesnice?

Quaker: Ano. Byla to vesnice. Pak jednoho dne jeden z domů začal růst. Vyrostly na něm nové pokoje. Normální anomální věci. Jejich nadace tedy zasáhla.

Dr Hartlepoolová: Co tím myslíš, "růst"?

Quaker: Prostě se objevil. Jedna místnost, pak další. Z domu do domu. Nejsou dva úplně stejní, ale všechny - předpokládám, že v souladu s estetikou vesnice. Zpočátku, než se začaly stávat více… generickými. Beton, sklo, kov.

Dr. Hartlepoolová: Vesnice prostě - rostla?

Quaker: Ano. A pokračovalo to dál. Navždy. Nezastavovalo to.

Dr Hartlepoolová: …Ach.

Quaker: Ano. Pokrýt Jižní Ameriku trvalo desítky let, pokrýt celou Zemi další desítky let. Jediná metropole, rozšiřující se dál a dál, výškové budovy za výškovými a požírala vše, co jí přišlo do cesty. Lidé v něm… přestali jíst, pít, dělat cokoliv. Nejprve se z nich stali šílení idioti, ale když to skončilo, poté, co byl svět jediným městem, celé propojené, prostě - přestali. Rozbily se. Plakali, bili pěstmi, naříkali a pak… přestali. Zírajíc na hvězdy.

Dr. Hartlepoolová: Víte o tom spoustu podrobností.

Quaker: Protože tím to neskončilo. Stalo se to znovu.

Dr Hartlepoolová: …Aha. Aha.

Quaker: Východ je rozbitý, doktorko Hartlepoolová. Jsou to malé ostrůvky civilizace mezi světy, které se staly Neonovým Bohem. První, v Peiriantu, byl před tisíciletími. Co se stalo a kde to začalo, jsme zjistili jen díky archeologům, kteří se vraceli zpět a nacházeli jeden mrtvý svět za druhým. Nikdy se neodvážili vstoupit do původního vesmíru. Nyní jsou jich stovky, možná tisíce…

Dr Hartlepoolová: Tisíce?!

Quaker: Ano. Lidé se snažili vše zastavit, ale nic nefunguje. Pokusili se vyhodit do vzduchu celé planety, aby zastavili postup, a prostě se to opakuje. A znovu. A znovu. A pořád to pokračuje.

Na nějakou dobu je ticho.

Dr Hartlepoolová: Jak jsme ne-

Quaker: Uprchlíci se často nedostanou až na západ. Lampeter je rozlehlý a po dlouhou dobu byl špatně spravován. Neonový Bůh je jen další povídačka, dávno zapomenutá. Je to jeden příběh ze sta, který pochází z dalekých zemí. Ale čím dál jste na východě tím relálnější se stává.

Několik minut je ticho. Doktorka Hartlepoolová dál zírá na horkovzdušné balóny, jak stoupají a klesají.

Dr Hartlepoolová: Takže - je tam nějaký virus. Který přeměňuje planety na města.

Quaker: Všude, kde je inteligentní život.

Dr Hartlepoolová: A vlaky odvážejí přeživší.

Quaker: Ano.

Dr Hartlepoolová: Včetně vás?

Quaker: Ale ne. Můj svět zemřel, protože - no, to je příběh na jindy. Už to neexistuje. Nikdy se to nestalo. Utekl jsem, když jsem mohl, a zbytek jsem nechal za sebou, a teď tu stojím den za dnem a zírám na balónky. Odvádím svůj díl práce. Aspoň tak tomu rozumím.

Dr Hartlepoolová: A to vás … uklidňuje?

Quaker se otočí a poprvé se podívá na doktorku Hartlepoolovou.

Quaker: Co tam ještě je?

Dr Hartlepoolová si složí obličej do dlaní.

Dr Hartlepoolová: Je tu virus, který mění světy na města, pohlcuje je a nechává lidi žvatlat idioty na podlaze. Tisíce vesmírů podlehly. A nejde to zastavit.

Quaker: Možná jde. Nevím. Jen řídím stanici.

Dr. Hartlepoolová: Dobře pro vás. Cokoliv, co vás udělá šťastným.

Quaker: Pokračujte, zkuste to zastavit. Možná se z vás hrdina. Budu udržovat stanici v chodu, nechám žít celé životy. Jinak by je zmařil zastavil neonový mor nebo něco jiného. Generace jsou naživu díky našemu úsilí.

Dr Hartlepoolová: A další generace budou moct žít. Proč jste nám to neřekl?

Quaker dál zírá z okna.

Quaker: Odvedl jsem svou práci. Mé svědomí je čisté.

Dr Hartlepoolová na Quakera několik okamžiků zírá, než se otočí a odejde.

<Konec Záznamu>

Hlášení ředitele Kellse týkající se Neonového Boha

Existence tohoto "Neonového Boha", kterého Quaker popsal pro nás není úplnou novinou. Slyšeli jsme příběhy, zejména od těch, kteří znají "Multivesmírný východ", jak jej prozatímně nazýváme. Příběhy o městech, která ovládnou svět, simulovaná města, která napodobují skutečné způsoby, jak lidé žijí, budují a rozvíjejí komunity. Město nočních můr, stín reality.

To je věc měst. Jsou to v podstatě konglomeráty lidí, kteří se drží pohromadě. První města vznikla proto, že farmaření umožnilo lidem se "specializovat" – místo toho, abyste trávili veškerý čas hledáním dostatečného množství jídla, abyste mohli přežít další den. Díky tomu mohla menší podskupina kmene vytvořit dostatek jídla pro každého. Takže to znamenalo, že někteří lidé mohli svobodně dělat jiné věci – například stavět, obchodovat, modlit se a tak dále. Dobývat, vládnout, stát se živým bohem.

Spoustu těchto věcí bylo potřeba udělat na konkrétních místech, s jinými lidmi – tak vznikla města. Lidé se začali shromažďovat. Je to svým způsobem jednoduchá záležitost příčiny a důsledku. Stane se jedna věc, stane se druhá.

Ale ve všech příbězích, které jsme slyšeli, ve všech textech a legendách se stále opakovalo to samé. Město se jen - objeví. Začíná růst. Není to skutečné město, lidský výtvor, který se mění a tvoří podle toho, jak jednotlivci žijí svůj život. Je to prostě… tam. Stejné symboly naší reality replikované, znovu a znovu, neustále.

Vyrostl jsem v Londýně - obrovském městě, rozlehlé metropoli. Původní město bylo postaveno na břehu Temže a soupeřilo s nedalekým Westminsterem. Pak se různé osady spojily do něčeho většího, než jsou ony samy. Ale nikdy úplně nezanikly. Stále tam jsou staré pozůstatky, zdí, rozvaliny a hromady suti. Hranice sousedství.

Tohle město nic z toho nemá. Je to groteskní parodie, která se znovu a znovu proměňuje, jako je - snaží se stát skutečným městem, ale neví jak. Nebo je to možná jen chyba v nějakém systému, který nevidíme.

Budou to tisíce let - pravděpodobně - než se k nám dostane. Ale pořád je to hrozba. Jsme přece Nadace - budeme muset najít nějaký způsob, jak to zastavit a zadržet. To je to, co děláme. To je náš účel. A máme na to omezený rozpočet.

Následující báseň objevila Dr. Hartlepoolová při cestě do "Multivesmírného centra".

in circles comes the muddied mind
that hurtles 'round the railway lines
it spins its top across the bow
and seeks to answer where to go

but there is nowhere to go. the ash aligns
with the steel as it punches through card
and paper, slicing round
a new world where you're born again, another
where you're stuck in mud, in circles come

the paper train screams your name
the neon god has marked your time,
your world is halogen and luck,
you, in circles, bless the mud
where you are born, where you disgust

your choices made a hundred times
the tree branched out, across the line,
lampeter stretches in the dark,
and in its veins, the blackened bark,
the neon god is rushing through
its tunnels found, its reign pushed through
in circles all your choices come
the lanterns sway before your tongue

and all the world is steel and glass
now, in circles, beneath the grass

~jean-antoine delacroix

Následuje záznam o setkání Dr. Hartlepoolové ve Vesmíru Q865 "Travnatá Zem".

<Začátek Záznamu>

Dr. Hartlepoolová se nachází ve velké otevřené stepi. Před ní je vidět stáj a malá dřevěná konstrukce. Připomínají mongolskou jam ze 13. století, průjezdní bod pro posly v Mongolské říši, kde si rychle vyměňovali koně, což jim umožnilo urazit velkou vzdálenost za krátkou dobu.

Kolem budov leží několik velkých kamenů. Většina má na sobě zvětralé rytiny. Většinu z nich nelze přečíst. Zdá se, že některé jsou novější, i když hůře vypracované. Zobrazující řadu rozvětvených drátů a kusů provázků.

Dr. Hartlepoolová přistupuje k bližší budově stanice.

Dr Hartlepoolová: Dobrý den?

Uvnitř není vidět žádný pohyb. Dr Hartlepoolová jde blíž.

Dr Hartlepoolová: Haló? Je tu někdo?

ZO #7005-A: Nepřijdou.

Dr. Hartlepoolová se zastaví a otočí. Muž kolem 40 let, oblečený v kožešinách, sedí u jednoho z kamenů a ořezává klacek.

ZO #7005-A: Nejsou tam. Brzy se vrátí.

Dr Hartlepoolová: Já – vyděsil jste mě.

ZO #7005-A: Pojďte. Sedněte si.

Dr Hartlepoolová: Vy jste přednosta stanice?

ZO #7005-A: Někde, pravděpodobně.

Dr Hartlepoolová: Nemám ráda há-

ZO #7005-A: -danky. To jsem si myslel. Nadace nemá ráda neznámo. Dobrá tedy, jemnuji se [RUŠENÍ].

Dr Hartlepoolová: Rosie - uh, doktorka Hartlepoolová. Ráda vás poznávám. Proč sedíte u skály u multivesmírné jam?

ZO #7005-A: Krátím si čas.

Dr. Hartlepoolová si povzdechne. ZO #7005-A se směje.

Dr Hartlepoolová: Hledám informace o Neonovém Bohu. Víte o tom něco?

ZO #7005-A: Ano. Ale to je vlastně jedno. Pojďte, pojďte, posaď se se mnou. Máte rádi hru na v šanc?

Dr. Hartlepoolová: Šanc?

ZO #7005-A: Ano. Jeden z nás lže o své minulosti a druhý říká, co se vlastně stalo.

Dr. Hartlepoolová: Jak? A v čem je ta šance?

ZO #7005-A: Toto je stanice mezi realitami. Předivo reality je zde odlišné. Správnou odpověď by mělo být snazší uhodnout. Pokud jde o tu šanci, no – existuje nějaké šance, že se všechno někde děje, že?

Dr Hartlepoolová: Pravda…

ZO #7005-A: Všechno je to štěstí. Existuje nekonečno Dr. Hartlepoolových, nekonečno [RUŠENÍ], s každou volbou nebo proto volbou a každou možností větvení, která odtud vytváří nové reality. Ale proč jste vy? Proč cítíte pocity této paní doktorky Hartlepoolové?

ZO #7005-A široce gestikuluje.

ZO #7005-A: Tato step existuje jako součást shluku vesmírů, kde Mongolská říše nikdy neskončila, kde se celý svět stal obydlím nomádů. S Lampeterem je spojeno jen několik, ale všechny vesmíry jsou tam za sebou. Tolik stepí, tolik táborů, tolik jurt. Volby za volbami. Ale každý jedinec je stále osobou, celistvou, jedinečnou, stvořenou z krve, masa a kostí. A přesto každý musí existovat, protože všechny věci existují.

Dr Hartlepoolová: Proč se vy všichni pořád snažíte -

ZO #7005-A: Protože povídání o takových věcech se nám krátí čas tam nahoře. V lanoví, v zákulisí. Každý vesmír je tak plný příběhů a významů a všeho ostatního, že vše, o čem musíme mluvit, je, jak je to zvláštní.

Dr Hartlepoolová: Hmm.

ZO #7005-A: Dává to smysl, ne?

Dr. Hartlepoolová: Tak nějak. V pořádku. Budu hrát vaši hru.

ZO #7005-A: Dobrá děvče. Začnu: když jsem byl dítě, naučil jsem se hrát na klarinet. Jaká je pravda?

Dr. Hartlepoolová na něj chvíli zírá.

Dr Hartlepoolová: Učila jste se hrát na klavír?

ZO #7005-A: Housle. Ale máte nápad! Dobře, jste na řadě.

Dr Hartlepoolová: Hmm. OK. Byla jsem dvakrát rozvedená.

ZO #7005-A: Dobrá…

ZO #7005-A si několik sekund tře bradu.

ZO #7005-A: Jednou – myslím, před osmi lety? Byla jste v… místě zvaném San Francisco?

Dr. Hartlepoolová se prudce nakloní.

Dr Hartlepoolová: Dokážou to porézní stěny ve vesmíru?

ZO #7005-A: Ano. Jdeme dál. Zkusím to znovu: Narodil jsem se v Idahu.

Dr Hartlepoolová: Ne… byl jste - narodil jste se na místě jako Idaho, které by se stalo Idahem, ale jmenovalo se… [RUŠENÍ]?

ZO #7005-A: Ano! Přesně! Jste přirozený talent.

Dr Hartlepoolová: Děkuji. Ale - OK, pokud je všechno hra všanc, co to znamená?

ZO #7005-A: Co co znamená?

Dr Hartlepoolová: No - všechno. Jaký je význam -

ZO #7005-A: Smysl života? No tak, nejsme děti. Je to, co chcete, aby to bylo. Díky štěstí při losování jste tím, kým jste. Uvolněte se. Užijte si to. Každá dobrá chvíle nakonec pomine, tak se jich držte, dokud jsou.

Dr. Hartlepoolová: To jen uklidňuje lidi, kteří ty dobré chvíle prožívají.

ZO #7005-A: Dobře, dobře. Ale co dál?

Dr Hartlepoolová: Potkala jsem někoho, kdo žil na hoře. Myslel si, že smyslem je, že je možné vidět multivesmír, vidět každou možnost, je najít Boha.

ZO #7005-A: Ale pokud byste našla Boha, vytvořila by se další sadu realit tam, kde jste Boha nenalezli.

Dr Hartlepoolová: …nechápu.

ZO #7005-A: Multivesmír není konec řady, chápete? Ne? Podívejte, jde o to, že stejně jako každé rozhodnutí ve vesmíru vytváří nový vesmír, každé rozhodnutí v multivesmíru vytváří nový multivesmír. Jakmile prolomíte bariéry mezi časovými liniemi, je to jen vesmír ve větším měřítku, což znamená, že jeho kontrapunkt vždy existoval. Zrcadla nad zrcadly.

Dr Hartlepoolová: To… ta logika se zdá -

ZO #7005-A: Co jiného by tam mohlo být? Váš Neonový Bůh pokryje celý multivesmír, svět bude jako jeden a pak přijde další multivesmír, který jej bude zrcadlit, kde neonový bůh nikdy neexistoval. Je to velmi jednoduché. Teď jste na řadě.

Dr. Hartlepoolová: Dobře. Moje sestra je mořská bioložka.

ZO #7005-A: Ne… to není správné. Ne…

ZO #7005-A nakloní hlavu na jednu stranu.

ZO #7005-A: Ne. Pravda je taková, že když jste byla malá dívka, opustila jste město vlakem.

Dr Hartlepoolová: …Cože?

Dr. Hartlepoolová prudce vstane. Začne se rozhlížet kolem sebe, zřejmě panikaří.

Dr Hartlepoolová: Co - jak to myslíte? Jak jste - kdo sakra jste?

ZO #7005-A: [RUŠENÍ]. Říkal jsem vám.

Dr Hartlepoolová: To není jméno! To je zvuk! zvuk - já nevím, praskání filmu? Co se to sakra děje? Kde jsem?

Dr. Hartlepoolová rychle couvá. ZO #7005-A pokračuje v pomalém ořezávání klacku, zatímco na ni zírá.

ZO #7005-A: Ustupujete, Rosie Hartlepoolová. To je místo, kde jste. Ustupujete ve stejnou chvíli, kdy hrajete další kolo, ve stejnou chvíli, kdy vámi tato hůl projíždí.

Dr Hartlepoolová: …Do prdele.

Dr. Hartlepoolová běží do stájí a nasedá na koně. ZO #7005-A se nadále zmenšuje a zírá na ni. Dr Hartlepoolová odjíždí.

<Konec Záznamu>

Zpráva Ředitele Kellse

Uprchlíci se k nám začali dostávat – nebo jsme je až teď zpozorovali. Nyní víme, že umíme najít lokální příběhy měst uprostřed tolika zmatku. A jakmile jsme začali, bylo moc, hrozně moc.

Anonymní "Ghůl" je popsal jako "železná opona proti zhýralostem, které viděli". nejsem si jistý. Nevidím lidi, kteří si postavili obrany, ale lidi, kteří si nasazují masky, zoufale se snaží vypadat normálně, když nic takového není.

Z toho, co jsme slyšeli, se lidé, kteří jsou infikováni městy, stávají maniakálními, blábolícími idioty. To se nezdá úplně správné. Zdá se, že každý je jimi ovlivněn jinak. Někteří se stávají maniakálními. Někteří začnou naříkat. Jiní se stávají inteligentními, podivnými fanatiky, hlásajícími evangelia o městském plánování a velmi výkonných vývojových schématech. Neexistuje jednotná reakce na Neonového Boha. Nevytváří žádné vzory, není konzistentní.

Alespoň zpočátku. Všem se nakonec stane totéž. Nejméně dva tucty byly příliš daleko na to, aby je bylo možné zachránit. Umístili jsme je na pozorování. Ale po chvíli, když všechny projevy vzteku a zoufalství skončily, už nebylo co pozorovat. Lehnou si na podlahu a zírají do stropu – nic nejí, nic nechtějí. Zdá se, že nic necítí.

Jako by už nebylo pro co se pohnout, pro co vstát. Fyzicky jsou v pořádku. Mentálně jsou celiství a nedotčení. Neexistuje žádný anomální efekt, který bychom mohli detekovat - jen to, co můžeme pozorovat. Ticho, nepřítomný pohled a nádheru.

Lidé se neustále vzdalují od výzkumného týmu. Pracovali jsme na dvou budovách poblíž Oblasti-565, s vyhořelou kostrou, která se snažila koordinovat stovky a stovky stanic. Nefunguje to. Potřebujeme více prostředků, ale O5 je stále odklánějí pryč.

Co se tam nahoře děje? Copak nechápou důležitost Lampetera? Je to hlavní orgán inter dimenzionálního cestování, náš jediný způsob komunikace se vším, co je mimo nás. Přesto se rada jeví čím dál apatičtější. Tento dokument si přečetlo pár lidí během několika měsíců. Je v tom úplný zmatek. Rosie a já si zapisujeme poznámky, rozhovory a zprávy. Není zde řádný systematický postup.

Jak je donutím aby mi rozuměli? O SCP-7005 bych mohl psát pořád. Mohl bych tento prostor použít k zmapování sítě, k popisu každého útržku její historie, který se nám podařilo obnovit, k podrobnostem o legendách ze starých vyprávění– Kaskáda Golemů, Incident Corialis, Proroctví Lampy. Ale já ne. Zapisuji své dojmy. Zapisuji si, co se mi v danou chvíli zdá důležité.

Nevím, co kdo z nás dělá.

Následuje dopis zabavený uprchlíkovi z "Multivesmírného Východu". Přestože jeho pravost byla nepochybně prokázána, není známo, jak se tento dokument dostal do jeho vlastnictví, protože krátce poté podlehli účinkům Neonového Boha.

Můj odkaz sepsaný všem, kteří jsou ochotni si jej přečíst

Včera v noci se mi zdálo, že jsem šel domů.

Lampeter je domovem po staletí. Vyprávěli jsme o tom příběhy. Vyřezávali jsme malůvky do stropů našich vlaků a tramvají, našich lyžařských vleků a sedlových brašen. Všechny znázorňují totéž: groteskní muže, první členy naší rodiny, stavění věcí, které by se stavět neměly.

Nevím, jak ten svět vypadal, ale dokážu to odhadnout. Byl to pozemský svět, jeden z těch standardních vzorů, které jsou mezi našimi vlaky tak běžné. Měl New York, Londýnský Tower, Rudou pevnost se všemi jejími tajemnými obřady. Měl Isfahan, vytvořený Hotakisy. Stejně, jako tisíce dalších. Měl zelené lesy a marocké lampy, věže a symfonie, Železná Brány a Wyomingské noci. Mělo to všechno, co jsem já a ostatní viděli už tolikrát.

Viděl jsem své bratrance, jak se v takových světech usadili a zkoušeli hraním vytvořit, jak mohly vypadat jejich současnost, jejich minulost. Viděl jsem je, jak se ustanovili jako princové nad svými vlastními lény. Ale kdo byl první Lampeter? Byl to král? A boháč? Nebo to byl predátor, chudák, který viděl způsob, jak zbohatnout na úkor svého lidu?

Všichni si užíváme plody jeho práce. Čáry nás obohatily. Jsme prosperující, vážení, milovaní. Lístky létají našimi stanicemi, budují naše hlavní město, takže jsme nezastavitelní. Dokonce ani rozklad, pomalý kolaps Lampeteru, nenapáchal trvalé škody.

Ale já jsem poslední Lampeter, poslední, který drží naše jméno při životě. A něco jsem našel, daleko na východě. Našel jsem náš domov. V opuštěné navigační místnosti nad vzdálenou hvězdou jsem objevil přesný původ Lampeterů. Obklopen kostrami a ohlodanými mrtvolami jsem získal poslední fragment napůl vyhořelého počítače z doby, která pominula již před staletími, věc z bronzu a železa vyřezávanou nejstaršími vnoučaty našeho domu.

Našel jsem náš domov. A byl první – úplně první – který podlehl. Mýtický Vesmír Z999 je rodištěm Neonového Boha.

A nedává to všechno tak trochu smysl? Viděl jsem jeho obrazy - zrnité, rozmazané věci, kontinenty pokryté modrošedým pláštěm. V tu chvíli jsem viděl, proč se to všechno stalo. Co byli Lampeteři. Jak v nevědomé touze po moci rozpoutali peklo v multivesmíru.

Protože tak se to šíří. Musí tomu tak být. Šíří se díky Lampeteru a jeho prostřednictvím. Naše síť a Neonový Bůh jsou neoddělitelně propojeny, protože jeden je cestou pro druhého.

My jsme to stvořili. Naše arogance. Naše touha po spojení, po účelu, chtěli jsme víc a víc a víc. Zničili jsme bezpočet vesmírů ve jménu jedné jediné reality, jednotlivců žijících celé životy na naší lince bez spojení se zemí a časem. Udělali jsme to. Chtěli jsme jednotu všech věcí a jednu jsme dostali – jednotu pohřbenou pod městem noci.

Archivy Lampeteru jsou umístěny pod obrovskou modrou kopulí, plnou papírů, dokumentů, mikrofilmů a pevných disků. Neexistuje žádná záloha – archiv existuje na jediném místě. V kapesním vesmíru mimo čas a prostor. Dnes večer tam půjdu a přinesu oheň. Nemohu zničit síť, ale mohu zničit nás. Mohu zničit vše, co po nás zbylo. Lampeter bude hořet jasně, jako palivo, jako zářící světlo na této multivesmírné obloze. A každý svět, který zemře ve tmě, může být klidný a ujištěn s vědomím, že jejich pomsta byla zpečetěna.

~ John Lampeter.

Následuje záznam incidentu, který zažila Dr. Hartlepoolová ve Vesmíru Z987 "Konečná".

<Začátek Záznamu>

Je noc. Dr. Hartlepoolová je ve vlakovém depu, které patřilo společnosti L-NELS. V dálce přibližně 20-30 metrů je vidět velký oheň. V jeho blízkosti je vidět nevýrazná postava. Na hlavě má velké sluneční brýle.

Kolem Dr. Hartlepoolové se nachází řada rozbitých vlaků, zřejmě z několika různých období 20. století. Některé z nich vypadají neobvykle zašle, jako by je postupně v průběhu několika staletí ovlivňovaly měnící se klimatické podmínky.

Dr. Hartlepoolová se přibližuje k ohni.

Dr Hartlepoolová: Haló? Je tam někdo?

ZO #7005-B: Oh! Zdravím. Moc se omlouvám - nečekal jsem žádné návštěvníky.

Dr Hartlepoolová: Já zase nečekala, že tady budu, že tu budu. Co je to za místo?

ZO #7005-B: Tohle? Oh, tohle je skladiště, má drahá. Je to místo, kde staré vlaky umírají, když už je tratě nepotřebují. Vidíš tohle?

ZO #7005-B ukazuje na vagón.

ZO #7005-B: Tento byl jeden z prvních! Použit už v pátém vesmíru, který Lampeteri objevili. Je nadčasový a věčný.

Dr Hartlepoolová: Chápu. Jaká zvláštní věc. V mém vlastním vesmíru máme takové vlaky, ale žádný nezestárl tak, aby takhle vypadal. Co jsou na něm ty rytiny?

ZO #7005-B: Nejsou krásné? Je to řezbářské práce samotných Lampeterů. Všechny staré stroje je mají. Vyprávějí příběh prvních Lampeterů. Jak tvořili zařízení, které vytvoří díru v předivu reality.

Dr. Hartlepoolová se blíží k vlaku a posvítí na něj. V na kovovém povrchu vlaku je vidět soubor zvětralých rytin, které zjevně ukazují několik mužů a žen, kteří kladou cihly na obrovskou zeď.

Dr Hartlepoolová: Mimořádné. jak to udělali?

ZO #7005-B: Nevím! Jsem jen ministr. Nepřísluší mi popisovat vhledy proroků.

Dr. Hartlepoolová se otočí a podívá se na ZO #7005-B.

Dr Hartlepoolová: Proroci? Lampeteři?

ZO #7005-B: Samozřejmě. Vytvořili síť. Dovolili Neonovému Bohu vstoupit do všeho.

Dr Hartlepoolová: Neonovému Bohu?

Dr. Hartlepoolová se pomalu začíná odvracet. Oči upírá na ZO #7005-B. ZO #7005-B se směje.

ZO #7005-B: Ano! Neslyšeli jste o nás? Jeho církvi? Jeho služebnictvu v těchto mnoha světech?

Dr. Hartlepoolová: Uctíváte to?

ZO #7005-B: Ano. Chápu, co je zač, i když spousta jiných ne.

Dr Hartlepoolová: Zdá se, že je to nezastavitelná síla, která mění světy na města.

ZO #7005-B: Oh, ale on je víc než to. Přisedněte si se mnou k ohni. Nechci vám ublížit.

Dr. Hartlepoolová se zastavuje. Po chvíli se přiblíží a posadí se k ohni naproti ZO #7005-B.

Dr. Hartlepoolová: Dobře. Nemám kam jinam jít. Ani nevím, jak se dostat domů.

ZO #7005-B: Vy jste ze západu?

Dr Hartlepoolová: Nejdále na západě. A001. I když myslím, že při převzetí jsme změnili název.

ZO #7005-B: My?

Dr Hartlepoolová: Nada- máte tu Nadaci?

ZO #7005-B: Nevím, co to je. Nadace pro co?

Dr Hartlepoolová: …Víte, že vlastně nevím? Prostě Nadace. Nadace SCP, pokud to chcete formálně. Vždy to bylo trochu nejasné.

ZO #7005-B: Dobrá děvče z Nadace, u mého ohně jste vždy vítána. Nikdy nepřestane hořet, věděla jste to?

Dr Hartlepoolová: Nevěděla.

ZO #7005-B: Sedím tu tak dlouho. Nikdy jsem nevěděl, že můžu ven.

Dr Hartlepoolová: To musí být v létě otravné.

ZO #7005-B: Ano. Předpokládám, že musí.

Hartlepoolová tázavě nakloní hlavu. ZO #7005-B se usmívá.

ZO #7005-B: Takže. Chcete informace o našem pánovi.

Dr Hartlepoolová: Mm. Pokud… pokud to není virus, tak co to je?

ZO #7005-B: On je naše spása. Víš, co je to město, Nadace?

Dr Hartlepoolová: Je to konglomerace lidí na konkrétním místě. Co se stane, když se začnou specializovat jako společnost…

ZO #7005-B: Pokračujte.

Dr. Hartlepoolová: Lidé se scházejí, protože když začínáte farmařit, je toho kolem dost, takže ne každý musí hospodařit. Mohou tedy dělat jiné věci a často je dělají nejlépe v úzkém kontaktu. Začíná to u chrámů, kasáren, skladišť a pak se to zvětšuje.

ZO #7005-B: Ano. Ano. Továrny, že?

Dr Hartlepoolová: V mezích rozlehlých budov, kde jsou všichni soustředěni pohromadě, můžete vyrábět věci, mnohem více věcí. Už žádné domácké řemeslo tkaní koberců – nyní může jedna místnost vyprodukovat desítky, stovky každý den. Město se stává ohniskem výroby.

ZO #7005-B: Ano. A tak to pokračuje. Město existuje, aby ospravedlnilo svoji existenci.

Dr Hartlepoolová: Co to znamená?

ZO #7005-B: Proč vyrábět tyto věci? Jaký je konečný cíl? Zisk? To by bylo příliš snadné. Síla národa? Ale národ bude i bez toho. Ne, město existuje samo pro sebe, propaguje se jako systém. Věci, které děláme, naše důvody, které nás ráno vytáhnou z postele… to všechno prostě odpadne. Copak to necítíte?

Dr Hartlepoolová: Už moc dlouho ne.

ZO #7005-B: Ale vy jste to udělali, že? Všichni jsme to jednou udělali. To města dělají. Když si uvědomíte, že v ničem z toho není smysl, na způsobech jejich vzniku záleží méně a méně a méně. Dokud vám nezbude jen obraz města. Silnice jsou vytyčeny z nějakého důvodu – staré ovčí stezky, jednoduché chodníky – ale na tom nezáleží. Nevidíte je. Podívejte se, jak mrakodrapy rostou zvedají a ve vaší hlavě ztrácejí svou funkci.

Dr Hartlepoolová: Já ne -

ZO #7005-B: Město se stává něčím víc než funkcí. Je to obrázek. Je to tisíc nápadů, krouží kolem toho. V jeho uličkách, kde žijí a umírají chudí, v jeho širokých cestách plných zlodějů a obchodníků. Stává se příliš velkým. Už nevidíte logiku. Knihy to popisují, ale vy to nevidíte. Víte, že toto město je postaveno na kopci nebo v přístavu, ale když se podíváte nahoru, je toho prostě víc, budovy vykonávající tajemné práce, kterým nerozumíte, nikdo jim nerozumí. Prostě to tam je. Je to prostě víc samo sebou.

ZO #7005-B vstane a široce roztáhne ruce.

ZO #7005-B: Ach, a není to krásné! Býval jsem pastorem. Vedl bych stáda v uctívání Pána. Ale pak ke mně dolehl neonový lesk a viděl jsem, že to, co jsem považoval za realitu, byl jen shluk světel a zvuků. A jaká jsou to krásná světla!

V tomto okamžiku se po celém depu rozsvítí světla odpovídající městskému panoramatu. Je vidět velká série mrakodrapů, plně osvětlených. Doktorka Hartlepoolová se náhle postaví na nohy a zavrávorá.

Dr Hartlepoolová: Ach bože…

ZO #7005-B: Ano! Je jeden z jeho! Tenhle svět už dávno vzal! Jsme tolika krve a hmoty!

ZO #7005-B si sundá sluneční brýle. Místo očí má dvě mlhová světla potažená zaschlou krví, která svítí na zem kousek od doktorky Hartlepoolové. Doktorka se rychle přesouvá za vlak, kam se k ní světlo nedostane.

Dr Hartlepoolová: Ach bože, ach -

ZO #7005-B: Vy jste taky jeho, Nadace! Pokračujte! Jděte dál! Najděte ho, najděte ho na konci cesty! Ukáže vám vše, co ví!

Dr Hartlepoolová běží ke vstupním dveřím SCP-7005, sto metrů napravo od ní. Když to udělá, jsou vidět další sady mlhových světel: stojící za vlaky, na vrcholu skladiště, mezi vraky. Zdá se, že se pohybují náhodně, ale matně lze rozeznat humanoidní postavy. Oči mají stejně zdeformované jako ZO #7005-B.

Doktorka Hartlepoolová dorazí ke dveřím a rychle odchází. Je za ní slyšet smích.

<Konec Záznamu>

Následuje záznamu rozhovoru mezi Dr. Kellsem a O5-9.

<Začátek Záznamu>

Kells: Pane.

O5-9: Kellsi. Jak to zvládáte?

Kells: Nemůžu si stěžovat, pane.

O5-9: Rodina v pořádku? Stále naživu?

Kells: Stále amnestikováni a daleko za hranicemi, kde bych ještě někdy mohl vidět, pane, ano.

O5-9 se směje.

O5-9: To mi opravdu nesmíte vyčítat. Bylo to nutné.

Kells: Jak říkáte, pane.

O5-9 si povzdechne a ukáže na židli naproti svému stolu.

O5-9: OK. Posaďte se prosím.

Dr. Kells se posadí. O5-9 se opře a zírá do stropu.

Kells: Pane, rád bych věděl, proč mi bylo po sedmi žádostech za poslední měsíc o navýšení finančních prostředků a pracovních sil nyní řečeno, že snižujete náš rozpočet o deset procent. O celou desetinu, pane. Když jde o výzkum nejvýznamnějšího objevu naší doby.

O5-9: Kellsi, nejste jediné oddělení, které potřebuje finance. Máme v záznamech desítky, možná stovky věcí schopných zničit svět. Výzkum je důležitou součástí MO Nadace, ale zadržení zůstává naším -

Kells: Pane, se vší úctou, Lampeter - SCP-7005 - obsahuje nekonečno anomálií, z nichž všechny by nás mohly tolikrát zničit. Obsahuje příklady toho, jak jsme my, jak Nadace, porazila jakoukoli hrozbu, na kterou si vzpomenete. Pane, teoreticky obsahuje všechno. Dal jsem svůj život této organizaci. Máme zde nástroj, který dokáže vyřešit všechny naše problémy, a vy ho prostě ignorujete, pane!

Nastane několika sekundová pauza. O5-9 zírá na doktora Kellse.

O5-9: Mohl bych vás ve vteřině nechat popravit a vy mě přerušujete?

Kells: Máte to v plánu, pane?

O5-9 ještě několik sekund zírá na doktora Kellse, než se na něj usměje.

O5-9: Ne. Nemám. A myslím, že to víte.

Kells: Pak řekněte -

O5-9: Opravdu si myslíte, že naše rada je tak neznalá multivesmíru, jak tvrdíte?

Kells: Já - ne, ale my -

O5-9: Lampeter není naše jediná možnost, Kellsi. Kdybyste viděl, co lze nalézt v archivech stovky a tisíce anomálií, které jsme zmapovali - Lampeter není nic. Je to jen další cesta ven.

Kells: A - a to je důvod, proč nám odpíráte financování?

O5-9: Odpírám vám financování, protože mě to prostě nezajímá, Kellsi.

O5-9 si povzdechne a uvelebí se v židli.

O5-9: Víte, kolik z vás jsem viděl? Existuje Simon Kells, který bojoval s Požíračem a zemřel. Existuje Simon Kells, který vypustil na svět neustále se měnící vánici, ničící časovou osu jednu za druhou, pořád, neustále, vytvářejíc celé reality, které nikdy neexistovaly. Existuje Simon Kells, který se na celé století stal tyranem, uvězněným ve věčné válce s prastarým monstrem, a Simon Kells, který se zabil, aby se to nikdy nestalo.

Kells: Já ne-

O5-9: Existuje Simon Kells, který prošel mrtvou zemí, aby viděl svou ženu, a Simon Kells, který jí zlomil vaz. Viděl jsem tě hořet v polosvětle umírajícího slunce, abys zachránil celé lidstvo. Viděl jsem vás tolik, Kellsi, a stále pro mě nejste nic víc než jen záblesk na radaru.

Kells: Jak to může být. Jak to můžete říct? Na tom všem -

O5-9: Záleží? Nechápete to? Někde se to stát musí. Všechno se stane. Nechápete, co je Lampeter, Kellsi? Je to zrcadlo, pro tebe, pro mě, které nám ukazuje, že jediné, co jsme, je zhmotnění štěstí při losování. Dám vám peníze, vyberu je. Zblázním se, zachovávám si zdravý rozum. Agónie volby není žádná agónie!

O5-9 se hystericky směje. Kells vstává a míří ke dveřím.

O5-9: A vy se vrátíte do své kanceláře, budete sedět, zírat na obrazovku a čekat, až vám Rosie pošle další hlášení, zatímco tady budete trčet, Kellsi! Bude vám posílat další a další a vy sáhnete po své láhvi – nebo možná ne. Možná zemřete, možná budete žít, možná, možná, možná, možná…

Kells opouští místnost.

<Konec záznamu>

Závěrečná zpráva od Dr. Hartlepoolové.

Tuto zprávu píšu z posledního vlaku. Píšu a vzhlížím k rytinám a kresbám ve stropě vlaku, jak se mihotá ledem, ohněm, džunglí – koukám a přemýšlím o své sestře. O tom, jaký byl můj svět před její smrtí.

Konečně jsem dorazila do Vesmíru Z999. Nevěděla jsem, kam jinam jít. Někde jsem se objevila. Myslím, že u pobřeží Jižní Ameriky, ale tam se město dokonce rozprostírá podél vody. Z oceánu toho brzy moc nezbyde.

Už tu nejsou žádní lidé. Dokonce ani hvězdy. Slunce už nevychází. Voda se černě leskne a mrtvoly ryb plní hladinu. Zoufalství, zahalené, pachem spousty těl.

Našla jsem vlakovou linku a zamířila na jih. Vlaky měly na sobě reklamy bez textu, jen obrázky toho, co už v tomto světě nikdy nemohlo existovat. Měnily se, jak jsem se na ně dívala. Přemýšlela jsem, proč mě to neovlivňuje jako ostatní. Nenapadla mě žádná odpověď.

Město shořelo, město zářilo. Z továren, které nic nevyráběly, šlehaly plameny. Panoráma města vypadala jako mikročip, podivné budovy bez účelu stoupající a klesající, znovu a znovu. Špinavé uličky a zářící kanceláře, průmysl a rozruch. Žádní lidé v něm ale nebydleli. Nevědělo, co s nimi.

Přišla jsem tam, kde býval Peiriant. Kde to všechno začalo, pokud se dá věřit Titu Quakerovi. Nejdřív jsem si myslela, že jsem zpátky ve vlakovém depu a kolem mě jsou prázdné kovové kostry. Vypadalo to jako šrotiště, hřbitov. Nevěděla jsem, kde hledat.

Pak jsem uviděla neony.

Byly rozptýlené po stanici, zkroucené kovové trubky, svítily a slabě blikaly. Byly jich desítky. Visely na střechách budov, vynořovaly se z asfaltu silnic. Shlukovali se, vytvářeli linie a tvary. Vzduch kolem mě zdobily mrakodrapy a já jsem sledovala světla vnitřně.

Tolik barev. Červená, modrá, fialová. Ale jak jsem se blížila a směřovala k nějakému vymyšlenému středu, začaly být bílé. Žluté. Všechno v tom světle vypadalo žlutě. Barvy plamene. Ulice se vinuly velké i malé, kroutily se nepřirozenými směry. Předměstí se stávalo labyrintem.

Konečně jsme zastavili. A tam, kde to všechno začalo, jsem viděla Neonového Boha.

Stěna, sto stop vysoká a padesát stop široká, trčela ze země jako střep, stalagmit oceli. Už nebylo slyšet žádný zvuk – ani vítr. Jako by bylo namáhavé něco slyšet. Všude kolem byla rozházená žlutá světla, žhnoucí plochy jako na hřbitově.

Světla byla připevněna ke zdi, nepravidelně uchycena kovem a dráty. Byly uspořádány do řad a sloupců. Nebyla jsem si jistá, co to je - pokus o umění? Varování? Ale ne - konečně jsem si uvědomila, že to mělo být písmo.

Měl to být vzkaz. Světla se pokoušela tvořit písmena. Ale nevěděla, co jsou písmena, co je věta, co slovo může znamenat. Byla to nerovnoměrná čmáranice symbolů, které neexistovaly.

A nikde nad námi nesvítily hvězdy. Uprostřed vší té zkázy nezbylo nic než tyto věci. Tato žlutá a zírající světla, snažící se být něčím a nedařilo se jim to.


Teď jsem zase tady, v jiném vlaku, mířím z města a píšu tato slova. Nade mnou jsou obrazy mužů a žen s kladivy a dláty, jak vyřezávají díru do svého vesmíru. Jak postupují dál do nekonečna.

A právě při pohledu na tuto nástěnnou malbu mě něco napadlo. John Lampeter se mýlil. Delacroix se mýlil. První Lampeteři nešířili Neonového Boha prostřednictvím svých sítí. Tak to vůbec nebylo.

Utíkali od toho.

Lampeter - SCP-7005 - celé toto úsilí, staletí budování, touhy, snění. Lampeter, ty osamělé noci přednostů stanic v lyžařských vlecích, sopkách, stájích, studnách a čemkoli jiném zírali na oblohu na hvězdy, o kterých si kdysi jako děti mysleli, že slibují nekonečno. Všichni pohánění něčím víc než pouhým masem a hmotou.

Lampeter je úniková cesta. Byla postaveno bez naděje, bez designu. Byla postavena jako akt šíleného zoufalství ve tmě, když se utrpení snažili dostat pryč. Dostat se ven. Dostat se z té neonové prázdnoty, která za nimi ležela. A tím Lampeter umožnil miliardám a miliardám žít svůj život. Celé dějiny, celé civilizace vzkvétaly a upadaly v zapomnění. Koho zajímá štěstí, když je zde život, který je třeba prožít?

Tady není žádná ocel a sklo. Nehýbe se v poryvech větru. Nástěnné malby jsou tesané, tvrdé a pevné, do forem. Ať už jejich návrhy ovlivnilo štěstí nebo náhoda, nezáleží na tom. Ne v ohromné nekonečnosti všech věcí.

V den, kdy jsme pohřbili mou sestru, bylo slunečno a já jsem utekla z města. Odjela jsem vlakem pryč od toho dne, kdy slunce pálilo a truchlící se jemně pohupovali. V den, kdy nic nedávalo smysl. Vyjela jsem vlakem z města a stala se ze mě Rosie Hartlepoolová, mezi podzimním listím. Jablka, která bych jedla. Paprsky podzimního slunce dopadaly na trávu.

Vzala jsem dláta ze spících rukou a vyřezala do vzduchu samotného nástěnné malby. Vyřezávala jsem je do kovu, červenohnědé rzi a spousty a spousty kolejí, když jsem se nechala unést. A tak jsem stála před neonem, v jeho žlutém a blikajícím srdci, a viděla jsem, co to bylo.

Ani nic.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License