SCP Nadace

SCP-5935

@import url('https://fonts.googleapis.com/css2?family=JetBrains+Mono:ital,wght@0,100..800;1,100..800&display=swap');
 
@supports(display: grid) {
 
    :root:lang(cs) {
     /* S-CSS-P Integration */
     /* If you're making a new CSS theme, please include the following three variables at minimum. */
     --theme-base: "black-highlighter";
     /* must be either "black-highlighter" or "sigma9" */
     --theme-id: "SCP-Offices-theme";
     /* set this to the URL of your theme's page - eg for "component:ar-theme", set it to "ar-theme" */
     --theme-name: "SCP Offices Theme";
     /* set this to your theme's full name */
 
     /* Typefaces */
     --body-font: "JetBrains Mono", Recursive, Consolas, monaco, monospace;
     --header-font: var(--header-font);
     --title-font: var(--header-font);
     --mono-font: var(--header-font);
     --UI-font: var(--header-font);
 
     /* Standard Colors */
 
     --white-monochrome: 238, 238, 216;
     --pale-gray-monochrome: 233, 231, 204;
     --light-gray-monochrome: 147, 147, 147;
     --gray-monochrome: 127, 127, 127;
     --dark-gray-monochrome: 101, 101, 101;
     --black-monochrome: 25, 20, 16;
     --bright-accent: 145, 179, 153;
     --medium-accent: 145, 179, 153;
     --dark-accent: 105, 133, 111;
 
     --swatch-text-general: var(--swatch-text-dark);
 
     --logo-image: url("https://scp-wiki.wdfiles.com/local--files/theme:scp-offices-theme/scpoffices_logo.svg");
 
     --background-gradient-color: 215, 215, 215;
     --background-gradient-distance: 40rem;
 
     /* Link Colors */
     --link-color: var(--bright-accent);
     --visited-link-color: var(--dark-accent);
     --hover-link-color: var(--dark-accent);
     --newpage-color: 221, 102, 17;
    }
 
    #container-wrap-wrap {
     background-image:
     repeating-linear-gradient(180deg,
     hsla(0, 0%, 100%, 0),
     hsla(0, 0%, 100%, 0) 0.25vh,
     rgba(88, 88, 88, 0.1) 0.35vh,
     rgba(88, 88, 88, 0.2) 0.5vh),
 
     linear-gradient(to bottom,
     rgba(var(--black-monochrome), 1) var(--header-height-on-desktop),
     rgba(var(--gray-monochrome), 1) calc(var(--header-height-on-desktop) + 0.125rem),
     rgba(var(--gray-monochrome), 1) calc(100% - 0.125rem),
     rgba(var(--gray-monochrome), 1) calc(100% - 0.125rem),
     rgba(var(--black-monochrome), 1) 100%);
     background-repeat: no-repeat;
     background-size:
     100% var(--header-height-on-desktop),
     100% var(--final-header-height-on-desktop);
    }
 
    a {
     --wght: 900;
     font-weight: 900;
    }
 
    #header h2 span::before {
     color: rgb(var(--bright-accent));
    }
 
    #header h1 *,
    #top-bar *,
    #page-title * {
     will-change: opacity;
     transition: opacity 0.2s ease-in-out;
    }
 
    #header h1 a:hover::before,
    #header h1 a:hover::after,
    #top-bar a:hover,
    #page-title:hover,
    #search-top-box-form input[type="submit"]:hover,
    #search-top-box-form input[type="submit"]:focus {
     -webkit-animation: flicker 20s linear infinite;
     animation: flicker 20s linear infinite;
    }
 
    #side-bar .collapsible-block-unfolded {
     background: unset;
    }
 
    #side-bar div.menu-item a.collapsible-block-link,
    #side-bar .side-block>.collapsible-block a.collapsible-block-link {
     background: rgba(var(--medium-accent), 0.5);
    }
 
    #side-bar .close-menu::before {
     line-height: 0.85em !important;
    }
 
    #side-bar .heading p,
    #side-bar .collapsible-block .collapsible-block-link {
     color: rgb(var(--swatch-primary-darkest))
    }
 
    #side-bar div.menu-item a,
    #side-bar div.menu-item .text {
     --wght: 900;
     font-weight: 900;
    }
 
    #side-bar div.menu-item a:hover,
    #side-bar div.menu-item a:active {
     -webkit-animation: flicker 20s linear infinite;
     animation: flicker 20s linear infinite;
     color: rgb(var(--swatch-text-tertiary-color));
    }
 
    #side-bar div.menu-item a:focus-within {
     -webkit-animation: flicker 20s linear infinite;
     animation: flicker 20s linear infinite;
     color: rgb(var(--swatch-text-tertiary-color));
    }
 
    .info-container .collapsible-block-folded,
    .info-container .collapsible-block-unfolded-link {
     background: rgb(var(--bright-accent)) !important;
    }
 
    div[id*="page-options-bottom"] {
     --ui-wght: 600;
     --ui-hvr-wght: 600;
     font-size: calc(var(--base-font-size) * 0.75);
    }
 
    @media only screen and (max-width: 56.25rem) {
     #header {
     background-repeat: no-repeat, repeat;
     background-position: left calc(5vw + 5.5rem - 10.4rem) top calc(4% - var(--offset-from-page-top) / 2), top center;
     background-size: calc(8.75rem + var(--offset-from-page-top)), 100% var(--header-height-on-desktop);
     }
    }
 
    @-webkit-keyframes flicker {
     0% {
     opacity: 1;
     }
 
     5% {
     opacity: .9;
     }
 
     6% {
     opacity: .8;
     }
 
     11% {
     opacity: .4;
     }
 
     11.25% {
     opacity: .6;
     }
 
     11.5% {
     opacity: .4;
     }
 
     18% {
     opacity: 1;
     }
 
     18.5% {
     opacity: .9;
     }
 
     22% {
     opacity: 1;
     }
 
     38.5% {
     opacity: 1;
     }
 
     39% {
     opacity: .8;
     }
 
     42% {
     opacity: 1;
     }
 
     60% {
     opacity: 1;
     }
 
     60.5% {
     opacity: 0;
     }
 
     62% {
     opacity: 0;
     }
 
     63% {
     opacity: .2;
     }
 
     63.25% {
     opacity: 0;
     }
 
     65% {
     opacity: 1;
     }
 
     73% {
     opacity: 1;
     }
 
     75% {
     opacity: .8;
     }
 
     79% {
     opacity: 1;
     }
 
     100% {
     opacity: 1;
     }
    }
 
    @keyframes flicker {
     0% {
     opacity: 1;
     }
 
     5% {
     opacity: .9;
     }
 
     6% {
     opacity: .8;
     }
 
     11% {
     opacity: .4;
     }
 
     11.25% {
     opacity: .6;
     }
 
     11.5% {
     opacity: .4;
     }
 
     18% {
     opacity: 1;
     }
 
     18.5% {
     opacity: .9;
     }
 
     22% {
     opacity: 1;
     }
 
     38.5% {
     opacity: 1;
     }
 
     39% {
     opacity: .8;
     }
 
     42% {
     opacity: 1;
     }
 
     60% {
     opacity: 1;
     }
 
     60.5% {
     opacity: 0;
     }
 
     62% {
     opacity: 0;
     }
 
     63% {
     opacity: .2;
     }
 
     63.25% {
     opacity: 0;
     }
 
     65% {
     opacity: 1;
     }
 
     73% {
     opacity: 1;
     }
 
     75% {
     opacity: .8;
     }
 
     79% {
     opacity: 1;
     }
 
     100% {
     opacity: 1;
     }
    }
}

Objekt#: 5935

Úroveň5

Zadržovací Třída:

ezoterická

Sekundární Třída:

thaumiel

Třída Narušení:

amida

Třída Ohrožení:

kritické

link to memo

SCP-5935.

Přiřazená Oblast	Oblastní Ředitel	Hlavní Výzkumník	Přiřazená Úderná Jednotka
VYMAZÁNO	VYMAZÁNO	VYMAZÁNO	VYMAZÁNO

Va3/rování před Kognitohazardy: Pro bezpečnost všech osob, jež mají přístup k tomuto dokumentu, byla určitá jména zacenzurována. Tato jména již nejsou nadále k dispozici.

Speciální Zadržovací Procedury: Přístup k Bodu Aleph je zpřístupněn pouze členům Rady O5 SCP Nadace. Přístupová omezení jsou na dálku dodržována Mobilní Údernou Jednotkou Alfa-1 "Red Right Hand". Za žádných okolností nesmí jakákoliv osoba vstoupit do SCP-5935 bez příslušného povolení. Osoby, pokoušející se o přestup přes Bod Aleph bez řádné autorizace, musí být na místě terminovány.

SCP-5935-1 je momentálně zadrženo v SCP-5935. Žádné další zadržovací procedury nejsou nutné.

Popis: SCP-5935 je extradimenzionální lokace s přibližnou rozlohou 0,23 km x 0,31 km v oblasti v Jižním oceánu, klasifikovaném jako Bod Aleph. Interní dimenze SCP-5935 masivně přesahuje rozlohu té externí. Přesné rozměry této oblasti není možné určit stejně tak jako důvod existence této anomálie. Prostoru není možné dosáhnout přes moře. Oceán lemující SCP-5935 je konstantně zahalen hustou mlhou, jež znemožňuje pohled na prostor za hraniční čarou.

Uvnitř SCP-5935 se nachází jedna velká téměř plochá pevnina. Na této pevnině se nachází Pandaemonium, velkoměsto rozléhající se po celém ostrově.

Pandaemonium je složeno z několika stovek miliónů identických mrakodrapů. Věteina z těchto mrakodrapů je zhruba 430 m vysoká, některé vyšší přesahují 1,12 km. Hustota obyvatelstva Pandaemonia je neznámá a irelevantní.

Původně zamýšlený účel Pandaemonia je zadržet SCP-5935-1.

SCP-5935-1 je entita zadržená v Pandaemoniu.¹

Dodatek 5935.1: Získané informace

+ Záznam deníku #1

- Zavřít

Pohřbili jsme Jacoba pod starým stromem u domu v Michiganu, kde jsme žili, když byl ještě malý. Mohl se na laně pověšeném na tom stromě houpat celé hodiny a hodiny, než se nakonec dostal tak vysoko, že mě jeho matka poslala za ním, ať ho zavolám dolů. Ten hlahol jeho smíchu je jako píseň, jež je napůl zapsaná v paměti z dávných dob. Teď je pryč. Teď je on pryč.

Místo, kam jsme pohřbili Jacoba.

Měli jsme to jednoduše rozvrhnuté. Mann tu jako vždy byl, aby mu dopřál utišení až do úplného konce. Dvojka a Devítka přišly taky, což Elise dodalo aspoň trochu té útěchy. Také Sluha, jemuž jsme říkali Vážený, zavolal tři členy Red Right Hand, aby sem přišli. Pomohli mi vykopat díru, do které bychom následně mohli položit tělo. Sám jsem ho do země položil. Ležel s pokrývkou, jíž se tak pevně držel. Byl tak malý, až jsem se bál, že by mi mohl propadnout skrze prsty.

Seděli jsme pod stromem celé hodiny, než všichni odešli. Nemyslím si, že jsme si měli co ještě mezi sebou říct. Posledních pět let jsme udělali všechno, co jsme mohli, použili všechno, co šlo, a to jenom proto, abychom mohli slyšet smích našeho dítěte ještě o jeden den navíc. Poslední den ale nakonec přišel a odešel, a proto je teď to ticho tak ubíjející.

Jak byste mohli posbírat zbytek svého života, když byl celou dobu pohromadě držen pouze jednou jedinou duší, která je nyní pryč? Ta nespravedlnost mě uvrhla v takovou temnotu, že na to nemůžu snést ani delší pomyšlení, jinak se bojím, že se zblázním. Řekli mi, že si nemusím dělat starosti o brzkém návratu do práce, jenže já se ani nemůžu přimět k přemýšlení nad tím, že bych byl ještě někdy schopen vůbec někdy něco dělat. Má největší radost ze života byl Jacob a ta radost byla ode mne vzata a zničena. Nic ze mě už nezbývá.

A poté přišli ke mně, aby mi řekli ty jejich laskavá slova a nechali u našich dveří ty jejich prázdné poznámky, ale já vím, jaké lži se skrývají za jejich přetvářkami. To opovržení - nebo ještě hůř, pokrytecký soucit. Dvojité sebe-přesvědčení. Nechutná pyšná pachuť toho "já ti to říkal", jako kdyby pro ně Jacob nebyl ničím jiným, než pouhým důkazem jejich pravdy. Maskují svou kritiku a nechuť celou paletou bezduchých slov. Pamatuji si, co Gibran tehdy napsal:

Viděl jsem tvář s tisíci přetvářkami a ta jediná, jež měla pouze jednu, jakoby byla z kamene.

Ale už není nic, co by se dalo dělat. Už není nic, co by šlo cítit. Vešli jsme dovnitř beze slov, pojedli chudé jídlo a upadli do spánku v cizích postelích bez jediného slova. Už není nic, co by šlo udělat.

Chybí mi můj syn. Chybí mi můj kluk.

+ Záznam deníku #2

- Zavřít

minulou noc jsem měl sen. byl jsem na večeři, na kterou mě pozval můj blízký přítel, jehož jsem neviděl několik let a jehož obličej jsem nedokázal rozpoznat, i když jsem rozeznával jeho hlas. smál se na druhé straně dlouhého stolu a místnost byla naplněna zvuky hodování, avšak postupně jsem si začínal uvědomovat, že stůl je prázdný a že naše konverzace, má a jeho, pomalu začala slábnout. díval se na mě z dalekého konce stolu. a když jsem se podíval za sebe, tak stál za mnou.

jeho tvář byla kulatá - příliš kulatá, až nepřirozeně kulatá. vlnila se na okrajích, jako kdyby to byl kus látky ve větru a jeho oči byly jak dva barevné body pověšené na drátu, který se nacházel někde za jeho lebkou, jako by byl pouze dvourozměrný. bez hnutí oka se na mne díval nějakou tu chvíli, až nakonec řekl: "již není žádná cesta ven, pouze cesta dovnitř". potom ze sebe strhl svou tvář, za kterou se skrývala další mužská, s těma samýma očima. řekl: "už se nedá nic dělat", a poté opět jeho tvář zmizela a nahradil ji obličej ředitelky lightové.

viděl jsem před sebou stále jiné a jiné tváře - těch, které jsem znal, všech, které jsem kdy viděl. každá z nich vlála a různě se vinula na okrajích, oči se houpaly za tou vlající kůží, avšak nyní i hořely jak oranžová lemující plameny. viděl jsem i ostatní - tváře mužů a žen, které jsem nikdy za svůj život nepotkal, ale jejich jména jsem i přesto znal. tváře těch již dlouho zesnulých. tváře těch, jež teprve přijdou na svět.

potom jsem spatřil, jak do místnosti vstupují další postavu. muž? možná žena - její obličej jsem neviděl. stála na okraji stolu, pokládajíc svou ruku na něj a zírajíc na postavu vedle mě. nezdálo se, že by mě rozpoznávala, její zrak byl upjat pouze na onu kreaturu. když jsem se na tu věc znovu otočil, spatřil jsem tvář jacoba, stejnou jako měl, když jsem ho pohřbíval do země. vyzáblá, bledá a nabobtnalá z těch všech medikamentů a konzervantů. jeho čelisti se pohybovaly, když mluvil, avšak jeho rty spolu nepřicházely do styku, a tak mu z jeho otevřené pusy vytékala žluč. plamen jeho očí začal svítit jasněji a oči se houpaly čím dál rychleji a rychleji, jako ručička metronomu, v nemožně obrovských drahách za patinou mého syna.

pak jsem uslyšel slova znějící hlasem mého syna, avšak jemně, až děsivě, se odrážely od stěn místnosti. po mém probuzení si je již nedokážu vybavit, avšak cítím, jak se otiskla do celé mé existence. když domluvil, postavy vedle mě se objevily za ním, načež obě a i ona samotná kreatura s houpajícíma se očima zmizely do hustého kouře. viděl jsem, jak se místnost kolem mě rozpadá, jak stěny padají na podlahu a jak strop se rozplývá v oparu nade mnou. cítil jsem, jak padám, poté stav beztíže a nakonec náraz.

stál jsem na konci dlouhé ulice, jež byla lemovaná zrcadly do takové dálky, kam jen mé oko dohlédlo. stál daleko, až příliš daleko ode mě, takže jsem ho nemohl vidět, avšak i přes to jsem perfektně cítil jeho přítomnost, toho stvoření s vlajícím obličejem. tvář, kterou na sobě nosil, byla jedna z těch, které jsem rozpoznal, ale nikdy jsem je předtím neviděl. lesknoucí se oči se začaly opět pohupovat, načež jsem se vzbudil.

Dodatek 5935.2: Získané audio nahrávky

+ Přístup k přepisu

- Zavřít

[DATA VYMAZÁNA]
Takže, je na živu?

[DATA VYMAZÁNA]
Překvapivě ano.

[DATA VYMAZÁNA]
To je úleva. Kde je teď?

[DATA VYMAZÁNA]
Přesunuli ho do lékařského střediska v Oblasti-301. Podle mě je právě teď v karanténě.

[DATA VYMAZÁNA]
Jo, to dává smysl.

[DATA VYMAZÁNA]
Ano, dává to smysl. Když se začal strach dostávat k těm, co s ním přišli do kontaktu jako první, zbytek se stáhl do bezpečného perimetru.

[DATA VYMAZÁNA]
Takže je teď sám?

[DATA VYMAZÁNA]
No… jak se to vezme.

[DATA VYMAZÁNA]
Jak to myslíš?

[DATA VYMAZÁNA]
To co vzal sebou, nebo spíš co vytáhl ven?

[DATA VYMAZÁNA]
Je v tom snad rozdíl?

[DATA VYMAZÁNA]
…jak se to vezme.

[DATA VYMAZÁNA]
Stačí. Začínáš mě unavovat.

[DATA VYMAZÁNA]
V tom případě to přestaň tak přehánět. Bude to potom mnohem jednodušší.

[DATA VYMAZÁNA]
Dobrá. Máš pravdu. (Pauza) Tak. Mnohem lepší.

[DATA VYMAZÁNA]
Máš pravdu, je to mnohem lepší.

[DATA VYMAZÁNA]
Takže, co to bylo?

[DATA VYMAZÁNA]
Musíme být opravdu opatrní, co se týče jmen, rozumíš?

[DATA VYMAZÁNA]
Samozřejmě.

[DATA VYMAZÁNA]
V tom případě víš, že nemohu nic s jistotou říci. Ať už to bylo cokoliv, když to vcházelo dovnitř, teď už je to něco jiného.

[DATA VYMAZÁNA]
Co myslíš tím jiného?

[DATA VYMAZÁNA]
Změněného, jako tomu bylo už u mnoha případů.

[DATA VYMAZÁNA]
Ach, zpomal. Ubližuješ mi tím.

[DATA VYMAZÁNA]
Promiň, už to byla nějaká ta chvíle.

[DATA VYMAZÁNA]
Já vím, nemůžu tě za to nijak vinit. Taky mám na tom podíl, že jsem se na to nestihla připravit. (Pauza) Takže změněný, říkáš.

[DATA VYMAZÁNA]
Ano, změněný. Měl to vědět, když ho ti, kteří navěky putují v pozoruhodném lese, varovali, aby nešel na to místo, kde nakonec skončil.

[DATA VYMAZÁNA]
A kam tedy přesně šel?

[DATA VYMAZÁNA]
(Zasměje se) Pozor, pozor. Tak jednoduše mě nedonutíš k tomu, abych ti to prozradil.

[DATA VYMAZÁNA]
Promiň, za zkoušku nic nedám. Nevím, kolik ještě toho doká- (pauza) -dokážu snést.

[DATA VYMAZÁNA]
Já vím, nemusíš se obávat. Brzy skončím. (Pauza) Ne, existují věci i za okrajem místa před bezejmennou čarou, o nichžh ani ti, kteří žijí beze jmen, nemluví. Staré věci. Věci, které ještě nikdy neměly příležitost získat svá jména. Nevím, kde našel tu věc - myslím si, že Desítka odhalila něco, co neměla, ale to on přece nemohl vědět, ledaže…

[DATA VYMAZÁNA]
Ledaže?

[DATA VYMAZÁNA]
(Pauza) Na tom nezáleží. Neměli bychom spekulovat, a už vůbec ne o něčem takovém. Spekulace mohou být totiž stejně nebezpečné, jako znát samotnou pravdu.

[DATA VYMAZÁNA]
Takže takhle to teda je. (Pauza) Urychli to.

[DATA VYMAZÁNA]
Já vím, už jsem skoro u konce.

[DATA VYMAZÁNA]
Ale stále je tu jedna věc, které nerozumím.

[DATA VYMAZÁNA]
Hmmm?

[DATA VYMAZÁNA]
To, co udělal, to, kam šel, to, s kým tam mluvil - jenom dostat se tam by bylo… no, je téměř nepředstavitelné, že by to mohl vůbec dokázat.

[DATA VYMAZÁNA]
Souhlasím. Skoro to až vzdoruje zdravému rozumu, ale přece jen, vždycky byl tak trochu odolný.

[DATA VYMAZÁNA]
Pravda, ale… když už by bylo extrémně náročné se dostat tam-

[DATA VYMAZÁNA]
Počkej chvíli, tohle ti pom-

[DATA VYMAZÁNA]
(Lapání po dechu)

[DATA VYMAZÁNA]
Tady. (Povzdech) Díky za tvou trpělivost.

[DATA VYMAZÁNA]
Nemáš za co.

[DATA VYMAZÁNA]
Omlouvám se, že jsem tě přerušil. O čem že jsi to mluvila?

[DATA VYMAZÁNA]
Jenom, že… nedokážu si představit, jakým způsobem se dostal ven.

[DATA VYMAZÁNA]
(Pauza)

Proč myslíš, že se dostal ven?

Dodatek 5935.3: Analýza subjektu

+ Přístup k dokumentu

- Zavřít

Identifikační Číslo Subjektu: 5935-H01

Klasifikace Subjektu: Humanoid (původem)

Status Subjektu: Živý

Subjekt 5935-H01 je lidský subjekt získaný z [lokace vymazané ze záznamu]. Subjekt utrpěl vážná zranění a vykazuje známky těžké podvýživy - i přes to je však subjekt ve stabilizovaném zdravotním stavu.

Bijící srdce subjektu 5935-H01.

Informace získané od extrakčního týmu tvrdí, že byl subjekt identifikován jako Jacob [DATA VYMAZÁNA], zesnulého syna člena nadační Rady O5 [DATA VYMAZÁNA]. Předpokládá se, že zranění subjektu byla způsobena dlouhodobým působením nemoci, rozkladu a vystavením zoufalým činům jeho otce.

Subjekt byl přesunut na izolované oddělení intenzivní péče pro pozorování. Ačkoli se subjekt ještě neprobral z bezvědomí, tempo jeho průběžného uzdravování je neobvyklé a pravděpodobně anomální. Subjekt 5935-H01 se zotavuje z poškození, která by běžně vyžadovala důkladnou a okamžitou lékařskou pomoc.

Aktualizace (1 z 5): Subjekt 5935-H01 již nadále nebude podrobován intravenózní léčbě kvůli protrhnutí nynějších deseti infuzím s přebytečnou krví pocházející z jeho vlastního těla.

Vzorek krve odebraný subjektu 5935-H01.

Analýza krve je neprůkazná. Tato substance je temná, neobvykle viskózní a Vysoce nepříjemně štiplavá. Aroma bylo různě přorovnáváno k pachu shnilého masa, výkalů či čpavku. Důvod je neznámý.

Přijetí žádosti o přesunutí do kontejnmentu Třídy Euclid bude účelem dalšího pozorování.

Aktualizace (2 z 5): Subjekt byl klasifikován jako SCP-5935, humanoidní entita Třídy Euclid. Subjekt byl převezen do zadržovacího zařízení.

Aktualizace (3 z 5): Subjekt byl převezen ze zadržovacího zařízení na příkaz člena Rady. Budoucí akce ohledně subjektu čekají na schválení.

Aktualizace (4 z 5): Subjekt byl navrácen do zadržovacího zařízení. Subjekt je při vědomí.

Aktualizace (5 z 5): Zadržovací procedury pro Třídu Euclid se prokázaly jako nedostačující. Subjekt byl převezen ze zadržovacího zařízení na příkaz člena Rady.

Dodatek 5935.4: Dodatečné získané informace

+ Záznam deníku #8

- Zavřít

Měl jsem další sen.

Byl jsem tam před léty s Elisou v době, kdy jsme byli na dovolené na horách. Vybavil jsem si to místo téměř okamžitě - ten chlad a svěžest okolního vzduchu v takové výšce vám okamžitě napoví, jak daleko jste od toho, co jste za celou tu dobu dokázali. I přes všechno, co se od té doby stalo, stále cítím ten letmý dotek větru z vrcholku hory.

Elisa tehdy čekala Jacoba. Byl to poslední výlet, který jsme podnikli před tím, než se narodil, a tak jsme strávili spoustu času spolu na Alfonsově panství. Když nad tím přemýšlím s odstupem času, dochází mi, že to byl snad rok, co jsem měl naposledy pořádnou dovolenou. Připadá mi, že to trvalo celé věky.

Sedím uvnitř a venku sněží. Místnost je osvětlována ohněm z krbu. Elisa tam se mnou není a mým tělem proudí neklid. Něco se tu pohybuje, ale přes tu tmu to nevidím - a nebo se na to prostě jenom nekoukám. Něco držím ve své ruce, něco těžkého.

Někdo v místnosti na mě promlouvá a kvůli tomu jsem si náhle uvědomil, že nejsem sám. Ptají se mě na mé jméno a já jim ho říkám: Ne. Říkají: Jak se jmenuješ. Neodpovídám. Nevím, jak bych měl odpovědět. Nemůžu si na své jméno vzpomenout, a i kdybych mohl, tak bych ani nemohl nalézt ta správná slova. A po nějaké chvíli jim říkám další jméno. Mannovo jméno. Zatřesou hlavou ve znamení nesouhlasu: Tvé jméno.

Cítím se trapně, a tak jim dávám další jména. A oni znovu zatřesou hlavou a já jim i přesto jmenuji další. Jack Bright. Skitter Marshall. Michelangelo Kervier. Tilda Moosová. Arvind Desai. Gregory Vandivier. Troy Lament. Jacob. Postava se pozastaví u posledního jména, přemýšlejíc nad ním. Ne, řeklo to, ale byl jsi dost blízko.

Náhle jsem překvapen přítomností někoho dalšího. Klopýtnu při couvání dozadu, mé kroky dlouhé a nepravidelné, směřujíc do velkého bludiště chodeb, skrze dveře, které vedou k místnosti s dalšími dveřmi opakujícího se labyrintu bludů a iluzí. Slyším Elisin výkřik. Zakřičím také. Něco za mnou křičí se mnou.

Poslední dveře, které otevírám, vedou do místnosti, kde Jacob zemřel. Elisa tam leží na zemi, její tělo jako spadlá loutka, avšak její břicho protrhlé. Krev plnící její tělo vytéká z boku v kaskádě. Vzduch začal houstnout a do mých očí se nahrnuly slzy. Dovnitř, řekl hlas, jediná cesta vede vnitřkem.

Padám na všechny čtyři a plazím se k ní. Nevím, zda jsem při tom brečel, či ne. Elisin obličej se ode mne odvrátil. Přikládám ruce bě strany jejího prasklého břicha a nořím svůj obličej v krvi. Mé tělo splývá s jejím a já padám.

Nevím, jak dlouho padám. Okolní vzduch je nasáklý žalem. Nevidím nic krom červené a neslyším nic krom bití mého srdce, či snad někoho jiného. Tvé jméno, říká ta věc, ale já nemohu mluvit. Pokouším se otevřít ústa, krev zaplaví mé hrdlo a poté i plíce. Pokouším se křičet, ale pouze ticho mi odpovídá.

Poté se probouzím. Stojím na hranici lesa, jenž dobře poznávám. Za mnou se rozprostírá divoká planina šepotů, tisíce vystrašených očí se na mě kouká z jejich úkrytů v temnotě. Něco se zatřepotá v koutku mého oka a vidím obličej, plující ve vzduchu. Elisiny mrtvé oči zírají při cestě vzduchem, načež ji zachytí proud větru a zmizí. Podívám se vzhůru.

Obloha je plná tváří, papírových a jemných, beze slov tančících ve větru. Jedna z nich se ke mně přiblíží a já ji odháním pryč, vidím v ní tvář mého otce, jak mě sleduje bez změny ve výrazu unášen pouze větrem. Podívám se dolů. Je tady dlouhá hliněná cesta vedoucí dál do údolí, kde se nachází ta věc.

Za mnou jsou stromy. Nade mnou jsou tváře.

A přede mnou je…

cesta, kterou musím kráčet

místo, kde musím zůstat

slova, která musím vyřknout

věc, kterou musím učinit.

- _
+ Dodatek 5935.?? Identifikace neregistrovaného uživatele_=?- null

Musím uznat, že jsem překvapen. Naposledy, co jsme tam někoho poslali, bylo to tak tři roky zpátk7/? a od té doby jsme o nich_M neslyšeli. Zap\eklité lesy.

C@o mě ale nepřekvapuje je to, co s ním přišl/_/o zpátky. Očekával snad něco jiného? nebo mož___ná doufal v něco jiného. ^{měl vsadit na něco jiného, než na pouhou naději}

Přemýšlím nad tím, co s@i m/ysl_el, že najde_. Odpu^št3ní? Rozhře5š108ení? *Kl_/#id?

A nebo to mo=žná věděl, ale by/?lo mu to je^!!dno.

To je zajímavá myšlenka.

Dodatek 5935.5a: Automatizovaný přepis nouzového zasedání

+ Přístup k dokumentu

- Zavřít

NOUZOVÉ ZASEDÁNÍ RADY O5

PŘÍTOMNÍ:

O5-█ - PŘÍTOMEN
O5-██ - PŘÍTOMEN
O5-█ - NEPŘÍTOMEN
O5-█ - NEPŘÍTOMEN
O5-█ - NEPŘÍTOMEN
O5-█ - NEPŘÍTOMEN
O5-█ - NEPŘÍTOMEN
O5-█ - NEPŘÍTOMEN
O5-█ - NEPŘÍTOMEN
O5-█ - NEPŘÍTOMEN
O5-██ - NEPŘÍTOMEN
O5-██ - NEPŘÍTOMEN
O5-██ - NEPŘÍTOMEN

O5-██: Ty jsi přišel.

O5-█: Přišel.

O5-██: Já- omlouvám se. Nevěděla jsem, že přijdeš.

O5-█: Já… no. Kdybys mě zastihla o pár dní dřív, tak bych tu možná nebyl.

O5-██: Jak špatné to je?

O5-█: Nedali mi ani datum. Jen letmé pohledy, však to znáš. Jeden z nich mi dokonce řekl "nevíme jak ti to říct, aby to vyznělo aspoň trochu lépe."

O5-██: To je mi líto.

O5-█: Nemusí. Není to tvá chyba. I kdybys to věděla, tak bych tě nenechal… ne, nenechal bych tě na to ani přijít.

O5-██: Devítka to věděla.

O5-█: A tebe to překvapuje? Samozřejmě, že to věděla. To je totiž to, co dělá - ví o věcech. (Povzdech) Ale na tom nezáleží. Důležité je, že už se stalo. Teď mi již mohou udělat cokoliv, co si jen zamanou. Je konec.

(Ticho.)

O5-█: Hádám, že víš, co mi udělají.

O5-██: Trojka rudl zlostí, [DATA VYMAZÁNA]. Musel jsi vědět, co-

O5-█: Já vím. (Pauza) Pověz, nevíš náhodou, kde se SCP-184 momentálně nachází?

O5-██: Architekt? Ne, nevím. Proč?

O5-█: Hrm. Jen tak. Včera se mi o tom zdálo a tu noc předtím taky. To je jedno. (Pauza) Takže, co se mi tedy stane?

O5-██: Já nevím. Ani si to nedokážu představit. Nemyslím si, že chce, abys odstoupil - pokud dostane většinu hlasů, prostě to vezme.

O5-█: Jak je k tomu blízko?

O5-██: Potřebuje další dva hlasy. Devítka se zdržela a Jedenáctka… chce nějaký čas na rozmyšlenou. Pokud na to Jedenáctka kývne a bude z toho tak patová situace, tak je tu přece jen ještě stále Jednička…

O5-█: Co říkala?

O5-██: [DATA VYMAZÁNA], ani nevíš, jaké to tam bylo. Atmosféra tam byla… nebylo to tak jako dřív. Nikdo pořádně nemluví, jsou to jenom zprávy a ti Sluhové chodící kolem. Snažila jsem se kontaktovat čtyřku a zjistit, kde je, ale…

O5-█: Ale?

O5-██: Nic. Distancoval se, stejně jako ostatní. Všichni se bojí, a protože Trojka jediný navrhuje nějaká řešení, tak ho všichni poslouchají.

O5-█: Čeho se bojí?

O5-██: …čehokoliv, cos tam viděl.

Ticho.

O5-██: Jsi… jsi v pořádku? Byl jsi… já jenom- určitě si četl záznamy a některé věci, co se odtamtud vrátily, se-

O5-█: Jsem v pohodě, Da- promiň. Je mi dobře. Nejsem žádné monstrum, nebyl jsem zaklet nějakým mágem. Stejně se mě brzo zbaví, ale ta možnost tu vždy byla.

O5-██: Já vím, promiň. Je jenom hrozně těžký zjistit, co je reálné a co není. Ani můj vlastní personál se nemůže rozhodnout, neustále se mě snaží nabádat k jednomu či druhému. Nikdo se nemůže pořádně rozhodnout, hlavně po tom, co jsme dostali hlášení… o tom, co jsi… uh…

O5-█: Co jsem od tamtud přinesl. Mého syna. Jacoba.

Ticho.

O5-█: A?

O5-██: Bože, [DATA VYMAZÁNA], nech mě taky vydechnout. Nic neříkám, jen si nejsem… jistá. Nikdo si není jistý. Trojka to všechno dal pod zámek, nikdy jsem se nesetkala s něčím pro mě takhle nepřístupným - nebo pro kohokoli z nás. Jenom si myslíme, že před námi něco skrývá. Nebo… nebo jako kdybys ty před námi něco skrýval.

O5-█: Já před vámi nic neskrývám, nehledě na to, co si Trojka myslí, že zjistil. Je to jenom můj syn.

O5-██: [DATA VYMAZÁNA]…

Ticho.

O5-██: Kdy ho vzbudí?

O5-█: Vzbudí?

O5-██: Já- jo, Trojka řekl, že až skončí tohle hlasování, tak půjdou převzít kontrolu nad tou laboratoří. Už dostal příkaz na nutnou klasifikaci a už mu sepsali Zadržovací Procedury, takže převezou to- uh… Jacoba do Oblasti-

O5-█: Trojka je zmatený. Nemůže jen tak vzbudit Jacoba, protože Jacob nespí. Tohle… není nějaké kouzlo nebo zaklínadlo. Je to něco jiného a potřebuje čas. Nějaký ten čas to zabere, jo… (Odmlčí se) A potom otevře oči a potom Trojka a zbytek uvidí. Jacob je v pořádku. Prostě potřebuje jen nějaký ten čas.

O5-██: A co když ne?

Ticho.

O5-██: [DATA VYMAZÁNA], je mi to tak-

O5-█: A proč by neměl?

Dodatek 5935.6: Přepis lékařského zhodnocení

+ Přístup k Dokumentu

- Zavřít

Dr. Wallace: Stav.

Sestra Elfrichová: Dýchání subjektu se ustálilo. Srdeční tep se zpomalil.

Dr. Wallace: Teplota?

Ticho.

Dr. Wallace: Chápu. Co je tohle?

Sestra Shahová: Hodnoty tlaku.

Dr. Wallace: Tlaku čeho? Co je to za hodnoty?

Sestra Shahová: Vnitřku této místnosti.

Neznámý hlas: Jeho oči, podívej-

Sestra Bellová: Probouzí se.

Dr. Wallace: Zkontrolujte že je připoután k lůžku. Pospěšte si.

Sestra Shahová: Všechno je v pořádku.

Dr. Wallace: Dobrá, dobrá. Dobře. Slyšíš mě?

Ticho.

Dr. Wallace: Slyšíš mě? Mé jméno je Martin Wallace, pracuji s tvým otcem. Slyšíš mě?

SCP-5935-1: (Těžce slyšitelně) Ano… ano. Kde to jsem?

Dr. Wallace: Jsi v lékařském středisku, starali jsme se o tebe. Pamatuješ si své jméno?

SCP-5935-1: Mé- mé jméno? Kdo je tam?

Dr. Wallace: Ty mě nevidíš?

SCP-5935-1: Mé jméno je… Jacob. Jmenuji se Jacob.

Dr. Wallace: Ah, dobrá. Velice dobře, tedy, možná právě cítíš-

SCP-5935-1: Nejmenuješ se Martin.

Dr. Wallace: Eh- prosím?

SCP-5935-1: Ne, nejmenuješ se tak. Dokážu to poznat, ach ano… proč bys je schovával? Své jméno?

Dr. Wallace: Sestřičko, můžete-

Sestra Bellová: Bože můj.

Sestra Elfrichová: Doktore, bože, doktore, já-

Dr. Wallace: Co to má znamenat?

Dr. Wallace²: Mé jméno je Dr. Johan Wallace. To před tím bylo jméno mého otce.

Sestra Shahová: Já- uh, doktore, proč jste připoutaný… uh… (Těžké dýchání)

Dr. Wallace: O čem to mluvíte? Co se děje? Vy- vy nemůžete být-

Dr. Wallace: Proč jsem spoutáný? Co to má znamenat? Sestro, sundejte to ze mě.

Sestra Bellová: Ano, omlouvám se doktore, pustím vás. Nevím, jak se to mohlo stát.

Dr. Wallace: Ilene, odstupte! Ta entita se vás snaží oklamat!

Dr. Wallace: No dovolte! Držte se ode mě dál!

Dr. Wallace: Ilene!

Sestra Bellová: Doktor chtěl, abych ho pustila. (Těžké dýchání)

Dr. Wallace: Já jsem doktor!

Sestra Bellová: Vy jste… uh… cítím vaše srdce v mém hrudníku- vy… to- (Sestra Bellová zkolabuje)

Dr. Wallace: Sestro! Co se děje?

Dr. Wallace: Sestro, prosím! Pomozte mi!

Sestra Elfrichová: Už jdu, doktore, omlouvám se. Slyším vás.

Dr. Wallace: Ustupte! Ustupte!

Dr. Wallace: Rychle! Má nůž!

Dr. Wallace: To je můj obličej! Můj obličej! Né tvůj!

Zvuky řezání masa, chraptění a zvuky krátkého boje jsou náhle přerušeny tichem.

Sestra Shahová: Doktore, jste v pořádku?

Dr. Wallace: Je mi dobře. Je mi dobře. Je mi- cože?

Sestra Elfrichová: Dokt- moment, co to má znamenat?

SCP-5935-1: Kdo? Já nejsem - tatínku? Prosím, tati? Pomozte mi někdo, potřebuju svého tatínka! Pomozte mi, prosím! Bože můj, co se mi to děje? Tatínku! Tatínku, prosím!

Dodatek 5935.5b: Automatizovaný přepis nouzového zasedání

+ Přístup k dokumentu

- Zavřít

NOUZOVÉ ZASEDÁNÍ RADY O5

PŘÍTOMNÍ:

O5-██ - PŘÍTOMEN
O5-█ - PŘÍTOMEN
O5-██ - PŘÍTOMEN
O5-█ - PŘÍTOMEN
O5-█ - PŘÍTOMEN
O5-█ - PŘÍTOMEN
O5-█ - PŘÍTOMEN
O5-█ - PŘÍTOMEN
O5-█ - PŘÍTOMEN
O5-██ - PŘÍTOMEN
O5-█ - PŘÍTOMEN
O5-█ - PŘÍTOMEN
O5-██ - PŘÍTOMEN

O5-█: [DATA VYMAZÁNA], byl jsi předvolán před tuto Radu, abys vysvětlil události týkající se-

O5-█: Vím, proč tu jsem. To, co já chci vědět, je, jakým právem si myslíš, že mě tu můžeš držet.

O5-█: Mandátem Rady, [DATA VYMAZÁNA]. Máme na to hlasy. Je na čase, abys ses vzdal toho svého.

O5-█: Rozhodně ne.

O5-██: [DATA VYMAZÁNA], prosím, chceme jenom-

O5-█: Ticho, člene Rady. Vím, co máte v úmyslu. (Pauza) Tohle je absurdní. O5-█, však ani nemáš relativní většinu hlasů, natož množství, díky kterému bys mě dle našich pravidel mohl donutit vzdát se práva veta.

O5-█: To není pravda. O5-██ minulou noc odvolala svou pozici a zdržela se hlasování. Nyní již relativní většinu máme.

O5-█: Zbabělče.

O5-█: Ticho. Zneužil jsi své autority pro sabotování Protokolu 4000-Eshu, což je v přímém rozporu s pravidly Rady. Tímto činem ses aktivně podílel na…

O5-█: Řekni to.

O5-█: …vzniku té stvůry.

O5-█: Drž si svůj rozeklaný jazyk za zuby, hade. Jacob je můj syn. Je to můj kluk.

O5-█: Bohužel, [DATA VYMAZÁNA], vypadá to, že tomu už tak nadále není. Entita zadržená v Oblasti-313 již nadále není člověkem.

O5-█: O čem to mluvíš?

O5-█: Ta entita je opravdový dvojník. Ještě neznáme plný dosah jeho schopností, ale ovlivněný personál nedokáže poznat rozdíl mezi entitou a osobami, za které se vydává, a to ani, když je transformace provedena přímo před jejich očima.

O5-█: Ta psychická zátěž, která je kladena na ovlivněný personál, když vidí dvojníka a originál na stejném místě, již vedla ke ztrátě čtyř členů zdravotnického personálu. Ta entita je čirá anomálie.

O5-█: Je to nebezpečné. Neznáme ani jeho záměry. Co bychom dělali, kdyby se to pokusilo napodobit člena vyššího personálu? Nebo dokonce člena Rady? Vlastně ani nevíme, jestli tomu může být nějak ublíženo - zesnulý Dr. Wallace se pokusil zabodnout nůž do srdce toho tvora, čímž ho zabodl do svého.

O5-█: To by Jacob nikdy neudělal.

O5-█: Tvůj syn je mrtvý. Sám jsi ho pohřbil. Je mi líto tvé ztráty, [DATA VYMAZÁNA], ale tvůj zoufalý pokus vrátit něco, co vrátit nelze, nám sem přivedl… tuhle příšernou věc.

O5-█: Teď se může chovat jinak, přece jen, zotavuje se ze svého traumatu. Potřebuje čas na opětovné přizpůsobení se světu, čas mimo zadržení. Nechte mě si ho vzít domů - pokud by strávil čas se svou matkou a se mnou, mohl by se zlepšit, mohl by se vrátit do normálu, mohl by-

O5-█: On už neexistuje. Ta věc, co nosí tvář tvého syna, není tvůj syn.

(Ticho)

O5-██: Cos tam viděl? Při cestě dlouhou klikatou stezkou?

(Ticho)

O5-█: Odpověz ji.

(Ticho)

O5-█: Byl tam kopec, na jehož hřebenu stezka končila. Pode mnou byla myšlenka, něco, na co i naši předkové zapomněli. Bylo to místo, kde se vina a zoufalství ze ztráty hromadila, a na tom místě byla vyřknuta otázka.

Někdy si myslím, že tam stále stojím, hledíc na ni.

Nepamatuji si, jak byla otázka vyřčena nebo jaký hlas se na ni tázal. Ta otázka byla s oným místem spjatá, jakoby nepotřebovala k vyřčení slova - pouze odpověď. Byly tam tři části a za každou se musela zaplatit cena. Maso. Radost. Něco horšího.

Prožil jsem momenty, ve kterých jsem si myslel, že jsem to zahlédl, jako kdybych spatřil mrtvolu skrze černý kouř a oheň. Nepojmenovaná smrt ve středu samotné temnoty. Viděl jsem hrůzy a uzřel pravdu o tomto světě, které by z obyčejného smrtelníka udělaly přízrak prchající s větrem od té tiché reality, kterou my udržujeme. Ale ta otázka, srdce čisté nenávisti, nemohla být zadržena pouhými stěnami a kovem. Neexistuje pro to žádná schránka, žádná z vesmírem vytvořených materiálů.

Předpokládali jsme, že když ti, co ztratili svá jména, zmizí v tichém lese, tak se tam octnou samotni. Jak pošetilé. Když si nás nadšení a pýcha najde a ztratíme se ve svých opevněných žalářích, zůstanou snad žaláře prázdné? Ne. Místo pod starou studnou nebylo vybudováno kvůli nim - jenom jednoduše neměli kam jinam jít. Takže běželi do jediného místa, které jim zbylo - do místa, kde otázka přetrvává.

Tyto lesy byly vytvořeny pro jejich vlastní ochranu - bludiště, které pouze oni znali, ve kterém by věc, která leží pod lesem, nemohla nalézt cestu skrz. Já ji ale omylem nalezl. Šel jsem skrze cestu, hledajíc Jacobovo jméno, protože jsem věřil, že kdybych ho našel, tak bych ho mohl přivést zpátky. Mohl bych ho tak vzít zpět domů, posadit se pod starým stromem, smát se a sledovat ho, jak se učí a jak dospívá, tak jak to mělo být. Rychle mi došlo, že jeho jméno se zde nenachází, ale mé čiré zoufalství mě dovedlo na další cestu, na tu, která vede na okraj lesa, na tu, která vede na vrcholek kopce.

Musel jsem něco obětovat. Věc, kterou jsem zde nalezl, byla stará, starší, než bezejmenní poutníci, co si v někonečných hájích vybudovali svůj domov. Starší, než Země. Starší, než hvězdy na obloze. Ale v tom jsem náhle spatřil příležitost. Šanci, umožňující mi vrátit mého syna zpět. Věděl jsem, že to bude něco stát, ale jaký otec by váhal položit svůj život za ten svého syna? Takže jsem učinil to, co jsem musel učinit, a když jsem se probudil, tak jsem byl opět s Jacobem. Můj syn byl naživu. Vrátil se mi a byli jsme zase spolu.

O5-█: Kdokoliv z vás, kdo by řekl, že by se neobětoval pro toho, koho miluje, je lhář.

O5-█: Na tom nezáleží. Na ničem z toho nezáleží. Porušil jsi svou přísahu a znesvětil jsi naše nejsvatější protokoly. Vezmeme tvůj hlas a dohlédneme na to, že budeš odstraněn z Rady. Co se té anomálie týče, osobně dohlédnu na to, že bude zničena. Existence tomu nemůže být nadále povolena.

O5-█: To neuděláš. Ne, dokud mé právo veta přetrvává. Jacob je v mé péči, je součástí mé zodpovědnosti. Nevezmete mi ho. To neuděláte.

O5-█: To stačí. Znovu se sejdeme za dva dny. O5-█, pokud je ve tvém zájmu navrhnout hlasování, doporučuji ti se ujistit, že jsou tvé procedury v pořádku.

O5-█: Rozumím.

O5-█: Dobře. O5-█, zůstaneš zde, dokud nebude rozhodnuto, jak pokračovat.(Stranou) Doprovoďte členy Rady do jejich pokojů. Toto zasedání je u konce.

Dodatek 5935.7: Rozhovor

+ Přístup k dokumentu

- Zavřít

Následující rozhovor byl veden Dr. Rashadem Moorem, vedoucím psychiatrického oddělení v Oblasti-22. Z důvodu zesílení kognitivních schopností dotazujícího kvůli anomální povaze SCP-5935-1 mu byla nitrožilně podána silná mnestika.

Dr. Moore: Ahoj, Jacobe. Slyšíš mě?

SCP-5935-1: Kdo to je? Kde jste?

Dr. Moore: Teď mě nemůžeš vidět, ale my vidíme tebe. Nejsem od tebe daleko.

SCP-5935-1: Proč se nemůžu hýbat?

Dr. Moore: Museli jsme tě připoutat. Je to jenom pro tvé vlastní bezpečí, to ti přísahám. Můžeš se uklidnit?

Ticho.

Dr. Moore: Jacobe, pokud se mnou budeš spolupracovat, tak tě můžeme odsud dostat tak rychle, jak jen to bude možné. Chápeš?

SCP-5935-1: Dobře. Dobře.

Dr. Moore: Dobrá. Myslíme si, že se ti něco stalo, a proto, abychom mohli zjistit, čím že si to vlastně procházíš, se tě musíme zeptat na pár otázek. Prostě se mi na ně pokus odpovědět nejlépe, jak jen dokážeš, ano?

SCP-5935-1: Tak jo.

Dr. Moore: Dobrá. Takže, první otázka. Co je ta poslední věc, kterou si pamatuješ?

SCP-5935-1: Cože?

Dr. Moore: Ještě před tím, než ses probudil.

SCP-5935-1: Já… Já si nemyslím, že jsem spal.

Dr. Moore: Co tím myslíš?

SCP-5935-1: Kde je můj táta?

Dr. Moore: Za chvíli tu bude. Prosím, potřebujeme jenom pár odpovědí na naše otázky, dobrá?

Ticho.

Dr. Moore: Co jsi viděl v té temnotě?

Dr. Moore: Co? Kdo jsi?

Intravenózní dávkovač zapípá, signalizujíc zvýšení dávky.

Dr. Moore: Ty- co to děláš?

SCP-5935-1: Nevím, o čem to mluvíš. Já nevím, co děláš ty.

Dr. Moore: Vydrž.

Ticho.

Dr. Moore: (Stranou) Jsem v pořádku, jsem v pořádku. Jenom se mi trochu točí hlava. Jacobe, slyšíš mě stále?

SCP-5935-1: Ano.

Dr. Moore: Co jsi to viděl v té temnotě?

Ticho.

Dr. Moore: Jacobe.

SCP-5935-1: Světla dvoje. Vždy spolu, vždy jsou dvě. Jedno z nich bylo, druhé zas ne. Kývají obě. Vždy jsou dvě.

Dr. Moore: Pokračuj.

Dr. Rothenstein: Smím-li, doktore.

Dr. Moore: Prosím.

Dr. Rothenstein: Jacobe, co říkala ta první ozvěna, kterou jsi na tom místě slyšel? První, nebo druhé světlo? Nebo jsou vždy spolu?

Intravenózní dávkovač zapípá, signalizujíc zvýšení dávky.

Dr. Moore: Podivné.

Dr. Rothenstein: To je v pořádku, doktore, odtud to převezmu já. Co říkalo to světlo poprvé? Jaké světlo k tobě promluvilo dřív?

SCP-5935-1: Co? Já si nepamatuju… Vzpomínám si na dvě světla, vždy jsou spolu. Někdo se dívá. Něco starého.

Intravenózní dávkovač zapípá, signalizujíc zvýšení dávky.

Dr. Moore: Omlouvám se, doktore. Není mi moc dobře.

Dr. Rothenstein: To je zcela v pořádku. Jacobe, kolik kroků jsi ušel tam dole? Mohl bys je spočítat?

SCP-5935-1: Nemohl… bylo jich hodně, nepočítal jsem je…

Dr. Rothenstein: Rozumím, rozumím. Ale vždy byla dvě, není-li pravda? Houpající se v temnotě?

SCP-5935-1: Byla jantarová, jako žárovky.

Intravenózní dávkovač zapípá, signalizujíc zvýšení dávky.

Dr. Bright: Pánové, pokud to nebude vadit-

Dr. Rothenstein: Prosím.

Dr. Moore: Já… ano… počkej-

Intravenózní dávkovač zapípá, signalizujíc zvýšení dávky.

Dr. Bright: Kolikrát jsi ztratil své jméno, Jacobe?

SCP-5935-1: Mé jméno?

Dr. Bright: Ano. Pokud jsi ho ztratil tolikrát, snad bych to ani neměl nazývat tvým, je to tak?

SCP-5935-1: Jacobe… to není… tatínek?

Intravenózní dávkovač zapípá, signalizujíc zvýšení dávky.

Dr. Moore: (Kloktání) …musím nesou… nesouhla… uhhhh… neměl by tu být s-

Dr. Rothenstein: Takže co si pamatuješ, Jacobe? Kolik bylo světel?

Dr. Bright: Kolik bylo schodů?

Dir. Aktus: Kolik bylo světel?

Dr. Mann: Byla vždy dvě?

Intravenózní dávkovač zapípá, signalizujíc zvýšení dávky.

SCP-5935-1: Byla vždy dvě?

Intravenózní dávkovač zapípá, signalizujíc zvýšení dávky.

SCP-5935-1: Byla vždy dvě?

Intravenózní dávkovač zapípá, signalizujíc zvýšení dávky.

SCP-5935-1: Byla vždy dvě?

Intravenózní dávkovač zapípá, signalizujíc zvýšení dávky.

Dr. Moore: Byla vždy dvě.

Intravenózní dávkovač zapípá, signalizujíc zvýšení dávky.

Zvuk otevírání dveří a jejich následné zavírání.

Intravenózní dávkovač zapípá, signalizujíc zvýšení dávky.

Zvuk dopadu něčeho velkého a objemného na zem.

Intravenózní dávkovač zapípá, signalizujíc zvýšení dávky.

[KONEC ZÁZNAMU]

Dodatek 5935.8: Získané audio nahrávky

+ Přístup k přepisu

- Zavřít

[DATA VYMAZÁNA]
Můžou nás slyšet?

[DATA VYMAZÁNA]
Ne.

[DATA VYMAZÁNA]
Dobrá. V tomhle už nemůžu dále pokračovat.

[DATA VYMAZÁNA]
Promiň. Už jsem to dlouho nedělal. Vyšel jsem ze zvyku.

[DATA VYMAZÁNA]
To my oba. Nemusíš se omlouvat.

[DATA VYMAZÁNA]
Na co ses mě to chtěla zeptat?

[DATA VYMAZÁNA]
Četla jsem tu složku. Je to fakt něco.

[DATA VYMAZÁNA]
To jo.

Ticho.

[DATA VYMAZÁNA]
Co je?

[DATA VYMAZÁNA]
Neměla by ses na to koukat.

[DATA VYMAZÁNA]
Proč? Neříkej mi, že se najednou staráš o prověrky-

[DATA VYMAZÁNA]
Přestaň. Dobře víš, že je víc důvodů. Jsou věci, které bys neměla vidět. Otázky, na které by ses neměla ptát.

[DATA VYMAZÁNA]
Tak takhle to je! Ty se teď snad bojíš toho, že jsem moc zvědavá?

Ticho.

[DATA VYMAZÁNA]
Dobře. Promiň. Byla jsem zvědavá. Nemohla jsem si pomoct.

[DATA VYMAZÁNA]
Prostě jen potřebuješ být více opatrná.

[DATA VYMAZÁNA]
Budu. Já jenom… byla tam ta věc.

[DATA VYMAZÁNA]
Já vím.

[DATA VYMAZÁNA]
Já jenom nechápu, proč jsou všichni ohledně toho tak nervózní. Ať už vidí cokoliv, nemůže to být horší než… já jen, že existuje spousta dalších…

[DATA VYMAZÁNA]
Máš pravdu. Existují tisíce břitev, všechny stejně smrtící. Ale i přes to, že se budeš na ně celý život dívat, mineš tu, která ti podřízne hrdlo.

[DATA VYMAZÁNA]
A co je to tedy za břitvu?

Ticho.

[DATA VYMAZÁNA]
Co víš o bozích?

[DATA VYMAZÁNA]
To samé, co učili i tebe ve školce. Znám Ježíše, Višnu a spousty dalších. Proč?

[DATA VYMAZÁNA]
Myslím si totiž, že máme dosti zkreslené vnímání toho, co je to božstvo. Různí cizinci by ti řekli, že bůh musí být dostatečně silný nebo mít nějaký hlubší náboženský význam. Za to někteří z našich řad ti řeknou, že stát se bohem má co dočinění s tím, kde daná entita svou sílu získala nebo jestli se dá vůbec jako entita nazývat.

[DATA VYMAZÁNA]
Nejsem si úplně jistá, kam tím míříš.

[DATA VYMAZÁNA]
Když mluvíme o bozích tady v Nadaci, tak mluvíme o Rozbitém Bohu, nebo o Bohu Masa, nebo o Bohu Snů. To jsou Bohové ideí, vlastní aspekty jedné, či oné věci. Rozbitý Bůh je bůh Řádu, Bůh Masa je bohem Plodnosti a tak dále. A potom jsou tu stvořitelé bohů a bohové smrti. A tak dále a tak dále, nekonečná spleť božstev.

Ale jsou zde i věci, které existovaly ještě předtím, než se První Muž začal spolu s novými bohy ve svém zlatém městě lámat chléb. Věci, které se zformovaly ještě předtím, než dostal vesmír svou základní strukturu, věci, které vznikly možná i ještě před tím. Nazývat je "entitami" by jejich podstatu zkreslovalo - ony neexistují jako třeba ty nebo já. Ony nejsou skutečné. Jsou otázkami, které vystoupily vstříc světlu a životu. Ozvěny hlasu struktury, jež nikdy neexistovala.

[DATA VYMAZÁNA]
Ozvěna.

[DATA VYMAZÁNA]
Jsou to otázky. Pokud byly zodpovězeny, přestaly existovat. Každá z nich, jedna po druhé, zmizely do čiré bezvýznamnosti, když se jejich odpověď potvrdila.

[DATA VYMAZÁNA]
Co to tam tedy bylo? Co bylo v tom místě?

[DATA VYMAZÁNA]
Otázka, na kterou se nikdy nikdo neměl otázat. Byla skrytá a ztracená, možná již od začátku, možná jen díky pouhému štěstí. Otázka, která byla zapomenuta, dokud se jednoho dne zoufalý muž neztratil v neměnném lese a nenašel ji. Fae ji zde nenechaly. S největší pravděpodobností na ni prostě jen zapomněly - zapomenutí, které bylo za potřebí, aby udrželo nutné bezpečí.

[DATA VYMAZÁNA]
Kde sis o tom toho tolik zjistil?

[DATA VYMAZÁNA]
V temné místnosti uvnitř nadační oblasti bez označení spočívá pod mílí kamene a železa zapomenutá hrobka. V této hrobce je bytost, jež kdysi možná bývala krásnou a impozantní, ale v dávných dobách byla zredukována a oslabena na úroveň o trochu větší, než je místo, v němž to přebývá, pokud jen to. Mysleli si, jak jsou chytří, když to takhle pohřbili. Avšak já znám cestu dovnitř. Našel jsem cestu tam dolů, kde Poslední Král Noci spí a já poslouchal. On sice nemluví, ale povypráví ti různé věci. Tak to vím.

Ticho.

[DATA VYMAZÁNA]
Myslel jsem, že tě to zastraší. Možná ti to ale už dochází, jako to došlo mě. Možná již vidíš tu čáru mezi dvěma body a ten prázdný prostor mezi nimi způsobuje, že tvá mysl praská a rozpadá se jako kůže pod rozžhaveným kusem kovu. Pověděl mi o tom a kde se to nachází, takže jsem tam toho dne šel, abych to spatřil na své vlastní oči. Byl jsem zvědavý. Byl tak blízko tomu, co hledal, jenom kdyby se držel té cesty, která by ho k tomu dovedla. Mohl mít svého syna zpátky. Ale ta cesta nevedla tam, kam jsem potřeboval, a tak jsem se taky něčeho vzdal. Vzdal jsem se něčeho tvého, taktéž. Nebudeš to ale potřebovat. Už nikdy víc. Ale stálo to za to.

Zajímalo by mě, jestli nad tím vůbec přemýšlel. Zajímalo by mě, jestli se vůbec na chvíli zastavil, aby zauvažoval nad tím, co provedl. Možná to byla právě ta rozptýlenost, co ho zachránila. Myslel jsi, že usmlouval svého syna s faeským bohem výměnou za svou duši. Takový idiot. Nemůžeš prodat něco, co již neexistuje. Taková oběť a přesto nakonec dostal něco zcela jiného.

Zajímalo by mě, jestli si to už uvědomil.

Dodatek 5935.9: Dodatečné získané informace

+ Záznam deníku #9

- Navždy

Jacobe

Jacobe, slyšíš mě?

Kam ses poděl?

Kam zmizelo teplo tvého těla?

Kam zmizel tlukot tvého srdce?

Rada má převahu. Můj hlas tě již nemůže udržet v bezpečí. Co ti udělají?

Řekli, že tě břitvy nemohou poranit a že tvé tělo odmítlo jed. Tak jsi zesílil. Ale Rada zná i jiné pikle, které jsou i mimo můj dohled. Obrátí své stroje na tebe? Nechají opět nasáknout tvou krev do věčné země?

Jsem teď sám, sedě v temnotě. Ale jsem obklopen vzpomínkami - našimi vzpomínkami. Tvá matka a já jsme věděli, co by bylo vyřčeno, kdybychom se pokusili mít dítě. Potomstvo mezi členy Rady je vzácné a na ty, co děti měli, se pohlíželo jako na nutné závazky. Bojí se, že se rozum dítěte zakalí Nadací a že úsudek člena Rady dítě udělá náchylným k vydírání, strachu a k vyvolávání hrozeb.

Miloval jsem tvou matku víc než cokoliv na světě, a jak dny ubíhaly, spatřil jsem vizi toho, co by mohlo být - to, o čem vždycky snila, jak to říkali její překrásné oči. Toho dne, co ses narodil, se i ona znovuzrodila. Všechen plamen života, radost a záře se vrátily v ten moment, co tě držela v náručí, plačíc nad tebou.

V těchto brzkých dnech, zatímco tiché noci ubíhaly a tvá matka tě držela v mé blízkosti u ohně, jsem slíbil, že ti dám cokoliv, oč si jen požádáš. Postavil bych ti město na vrcholku kopce, zářící a překrásné, odrážející mou lásku, kterou k tobě chováme. Celoživotní touha se zrodila ve tvém perfektním srdci. Ale jak ti pomalu mizel plamen života z tvých očí, tak se tyto sny a sliby rozplynuly, jako písek propadající mými prsty, dokud se kompletně neztratil.

Ale teď jsi opět tady a to, co nás od sebe dělí, je autorita Rady. Ať jdou k čertu. Můžou se schovat ve své pevnosti a držet si dlaně u svých uší, ale pokud nebudou chtít dobrovolně naslouchat, tak je k tomu přiměju. Strhnu zdi jejich vlády a dokážu jim, že se mýlí, a poté budeme zase spolu. Ty, já a tvoje matka.

Dnes večer si pro tebe dojdu, Jacobe. Odvedu tě pryč, tebe a tvou matku, a postavím zářící město jen pro tebe. Tvá matka je na mé straně. Dnes večer budeme zase spolu. Ale ty jsi už pro mě stejně jdeš. Vím to.

Dodatek 5935.10: Nouzové vyslání Mobilní Úderné Jednotky Alfa-1//.2?

+ Přístup k přijatému souboru

- Spolu

[0104HOD LOKÁLNÍ ČAS] SUBJEKT SCP-5935-1 BYL VYZVEDNUT Z KONTEJMENTU PRO TŘÍDU EUCLID NA PŘÍKAZ ČLENA RADY. VYZVEDNUTÍ JE V ROZPORU S MOMENTÁLNÍMI PROTOKOLY PRO PŘÍSTUP K NEBEZPEČNÝM ANOMÁLNÍM ENTITÁM. BYL VYSLÁN TÝM.

[0119HOD LOKÁLNÍ ČAS] KONTEJMENT SUBJEKTU PRO TŘÍDU EUCLID JE PRÁZDNÝ. LOKÁLNÍ PERSONÁL V KRITICKÉM STAVU.

[0122HOD LOKÁLNÍ ČAS] BYL VYDÁN ROZKAZ KE STAŽENÍ OBLASTNÍ BEZPEČNOSTI, PŘESTOŽE BYLA STRANA VYDÁVAJÍCÍ ROZKAZ ROZPUŠTĚNA. ÚDERNÝ TÝM SE PŘIBLIŽUJE K MÍSTU STŘETU.

SCP-5935-1.

[0138HOD LOKÁLNÍ ČAS] KONTAKT S NEPŘÁTELSKOU ENTITOU. CHARAKTERISTIKA ENTITY NEZNÁMÁ. APLIKACE MNESTIK NEÚČINNÁ. IDENTITA ENTITY NEZNÁMÁ.

[\\,i LOKÁLNÍ ČAS] ENTITA LiS5pjRQ:Hs.GiV#AThXtc6VI

NEZNÁMÁ CHYBA

[\\,i LOKÁLNÍ ČAS] 4J3ex4^?T^x MICHAEL

[\\,i LOKÁLNÍ ČAS] N!7UO;MJ[\ KLAUDIA JODIE BAYLEY

[NULL] MAHAMED NIMRAH GABRIELLE ROSALIE ANGELA

[NULL] NIKODEM LYNDON KAYAN JACOB JESSE FRANCISCO TOBEY ELIAS MANDEEP ROSALIND DARIUS

[..#] DEVON ANABELLE AMELIE EVIE JACOB HASHIM SAMEER MEKHI ÁBEL JACOB RUBY

[&d9] LEA JACOB SAFIYAH IMANI DANISH RALPHY PAWEL TIA JORJA JAGDEEP KRISTIE JACOB KRISTOFER NIKHIL ROXY JACOB TOLGA KEELEY DELILAH JACOB ELIS DAYNA RIVER JACOB CAVAN VIKTOR AMAAN BEN HUMZA JACOB ADRIAN ASA JACOB CAMDEN THEÓN JACOB FRANK JACOB EUGENE JACOB DANYAAL JACOB REILLY JACOB JACOB LAVONNE JACOB DESHAWN JACOB JACOB JACOB JACOB JACOB JACOB JACOB JACOB

[JACOB] JACOB

[JACOB] IY+'E

//.?▓

NASTALA KRITICKÁ CHYBA SYSTÉMU.

[JACOB] NA POČÁTKU BYLO SLOVO

[JACOB] A TO SLOVO U BOHA

[JACOB] A TO SLOVO BYL BŮH

[JACOB] VŠECHNO POVSTALO SKRZE NĚJ

[JACOB] A BEZ NĚJ NEPOVSTALO NIC, CO JE

[JACOB] TO SLOVO BYL BŮH

[JACOB] A VŠECHNO BYLO V BOHU

[JACOB] V JEDINÉM MÍSTĚ

[JACOB] V JEDNOM JMÉNU

[JACOB] BŮH

[JACOB] ALE TĚM, KTEŘÍ HO PŘIJALI, DAL PRÁVO BÝT BOŽÍMI DĚTMI — VŠEM TĚM, KDO VĚŘÍ V JEHO JMÉNO

[JACOB] JEHO JMÉNO

[JACOB] A KDYŽ SE ROZŠÍŘILI DO NOVÉHO SVĚTA

[JACOB] SVĚTA, KTERÝ STVOŘIL ON

[JACOB] DÁVALI SI MEZI SEBOU JMÉNA

[JACOB] A DÁVALI JMÉNA SVĚTU, KTERÝ STVOŘIL ON

[JACOB] A ZVÍŘATŮM

[JACOB] KTERÉ SE NENARODILY Z KRVE, ANI Z VŮLE TĚLA, ANI Z VŮLE ČLOVĚKA, ALE Z BOHA

[JACOB] Z JMÉNA BOŽÍHO

[JACOB] A TO SLOVO SE STALO TĚLEM

[JACOB] A JMÉNO BOHA

[JACOB] JEDNOHO BOHA

[JACOB] SE STALO JMÉNEM MNOHÝCH

[JACOB] VŠECH STVOŘENÍ, KTERÁ CHODÍ

[JACOB] VŠECH, KTERÁ JEŠTĚ NEVZEŠLA

[JACOB] I TĚM VZDÁLENÝM, KTERÝM NEBYLA DOSUD DÁNA JMÉNA, BYLA DÁNA JMÉNA

[JACOB] A TO SLOVO BYL BŮH

[JACOB] ALE SLOVO SE KRÁTILO

[JACOB] A JMÉNO SE KRÁTILO

[JACOB] CO BYLO JEDNÍM JMÉNEM A JEDNÍM BOHEM

[JACOB] BYLO NYNÍ MNOHO JMEN

[JACOB] A MNOHO BOHŮ

[JACOB] AK DYŽ BYLO VŠEM VĚCEM V JEJICH VĚKU DÁNO JMÉNO

[JACOB] VZNIKL NOVÝ BŮH

[JACOB] BŮH MNOHA JMEN

[JACOB] A TO SVĚTLO NOVÉHO BOHA SÍTÍ VE TMĚ

[JACOB] A VŠEMU BYLO DÁNO JMÉNO

[JACOB] ALE ZŮSTALO TO PRASTARÉ SLOVO

[JACOB] MÍSTO, Z KTERÉHO VZEŠLO KAŽDÉ JMÉNO

[JACOB] NYNÍ PRÁZDNÉ

[JACOB] ÚČEL BEZ SMYSLU

[JACOB] TMAVÉ ZRCADLO VŠECH TVÁŘÍ, CO KDY BYLY

[JACOB] A NEBYLY

[JACOB] ALE TVÁŘE NEOPUSTÍ ZRCADLO

[JACOB] A JMÉNA NEOPUSTÍ SLOVO

[JACOB] A ZA ČAS SE VRÁTÍ ZPÁTKY K NĚMU

[JACOB] A TO SLOVO BUDE U BOHA

[JACOB] A TO SLOVO BUDE BŮH

[JACOB] A JMÉNA BUDOU V NĚM

[JACOB] NEZNÁMÁ CHYBA

[JACOB] NEJSEM TO, CO SIS MYSLEL, TATÍNKU

[JACOB] VLOŽILS DO MĚ COSI NEČISTÉHO

[JACOB] A UŽ DÁL NEJSEM SÁM SEBOU

[JACOB] JSEM TY

[JACOB] A JSEM VŠICHNI

[JACOB] BYL JSEM STVOŘEN ŠPATNĚ, TATÍNKU

Dodatek 5935.??: Systémová chyba

+ *fj@F.

- tatínku?

Elisa
Haló? Kdo je tam?

[DATA VYMAZÁNA]
Eliso? Eliso, jsi to ty? Kde jsi?

Elisa
Já ne- já nevím, nevidím. Všude je taková tma. Co se stalo?

[DATA VYMAZÁNA]
Jacob, on- něco je špatně, Eliso. Vydrž, jdu tě najít. Mám s sebou světlo, už jdu.

Elisa
Co tím myslíš? Co je s Jacobem?

[DATA VYMAZÁNA] Já- Eliso, je mi to tak strašně líto, vydrž chvíli. Všechno ti vysvětlím, jenom co tě najdu.

Zvuk pohybujícího se kovu.

[DATA VYMAZÁNA] Však víš, však víš, že mám přístup k mnoha věcem. Některé z těch věcí, věcí, o kterých jsem si myslel- myslel, že by nám mohli dát šanci. Šanci to všechno napravit. Myslel jsem… Myslel jsem, že bych možná-

Elisa
Cos udělal?

[DATA VYMAZÁNA]: On- Jsem skoro u tebe, vydrž. Tyhle dveře jsou zaseklý, pokouším se je-

Zvuk rychlého posouvání těžkého kovu.

[\\,i LOKÁLNÍ ČAS]

NASTALA NEZNÁMÁ CHYBA PŘEPISU

Jacob
Nech mě ti pomoct, tatínku.

[DATA VYMAZÁNA] Eliso, já- počkej, ne, počkej. Ty nejsi- cos jí to udělal? Cos udělal?

Jacob
Přišla si pro mě. Ochutnala mou krev. (Odmlčí se) Je přímo tady.

[DATA VYMAZÁNA]
Bože můj, bože můj, Eliso- cos jí to jen provedl? Kdo jsi?

Jacob
Jsi jediný, kdo mě může bez problému vidět, tatínku. Možná je to pro to, že jsi toho taky součástí. Vím, cos musel udělat. Dokážu si představit, jak strašné to pro tebe muselo být.

[DATA VYMAZÁNA]
Eliso, ona je- proč? Proč, Jacobe?

NASTALA NEZNÁMÁ CHYBA PŘEPISU

[NEZNÁMÉ]
Jacob… Jacobův hlas je tak tichý, tak vzálený. Jen s těží by se dalo říct, že vůbec existuje.

[DATA VYMAZÁNA]
Co jsi zač?

[NEZNÁMÉ]
Já? Tady není žádné já. Toto je prázdnota, místo, kde mohou být jména použita. Není zde nic, co bys mohl rozpoznat. Nemůžeš rozpoznat něco, co nikdy neexistovalo.

[DATA VYMAZÁNA]
Co po mně chceš?

[NEZNÁMÉ]
Polidšťuješ mě. To bys neměl. Slyšíš slova a vidíš tvář, protože věříš, že bys měl. Tyto tváře, tato slova, ta nejsou tvá. Byla ti dána, což znamená, že musí odněkud pocházet. Dokážeš si vůbec představit, jaké to muselo být? Pravděpodobně jsi nad tím ani neuvažoval. Byla totiž vždycky tvá, takže jsi to bral jako samozřejmost.

Ticho.

[DATA VYMAZÁNA]
Ty… Já tě znám. Už jsme se setkali. Ty jsi byl ten hlas v temnotě, ta jantarová světla. Byls to ty.

[NEZNÁMÉ]
Ano. Byl jsem to já.

[DATA VYMAZÁNA]
Řekl jsi mi, že mi ho můžeš přivést zpátky. Řekl jsi, že ho můžeš přivést zpět k životu.

[NEZNÁMÉ]
Řekl jsem ti, že ho můžu opět přimět chodit a dýchat. Já jsem nelhal. Tohle je jeho tělo. Ať to vypadá tobě nebo komukoliv jinému jinak, nyní je již moje.

[DATA VYMAZÁNA]
Co jsi zač?

[NEZNÁMÉ]
Já jsem poslední potomek JE a byl jsem zde už od začátku. Já jsem byl otázka, dosud nezodpovězená, ale byl mi dán význam díky neznámu a nejistotě. Já jsem osamělý pošťák. Já jsem najatý vedoucí. Já jsem osamělá matka. Já jsem člen Nadační Rady O5.

Elisa
Já jsem Elisa.

Jacob
Já jsem Jacob.

[DATA VYMAZÁNA]
Já jsem ty.

[DATA VYMAZÁNA]
Eliso, tak strašně mě to mrzí. Hrozně mě to mrzí, nechtěl jsem, aby se stalo tohle.

[DATA VYMAZÁNA]
Vím, že jsem nechtěl. Jen jsem chtěl být znovu se svým synem. Tak moc mi chybí.

[DATA VYMAZÁNA]
Proč tohle to děláš?

[NEZNÁMÉ]
Nemohu ti dát žádnou odpověď, se kterou by jsi byl spokojený. Trpěl jsi, ale teď jsi teprve na začátku dlouhé cesty utrpení. Dal jsi mi svou krev a já tvou krev dám všemu, co kdy dýchalo. Již teď vidím všechna ta srdce hovořit svými slovy, dýchat svými plícemi. Krev jejich a má se stane jednou a naše jména budou opět jedním. Všechno se vrátí, dokud nezbydou pouze dvě. To tvoje a to mé.

[DATA VYMAZÁNA]
(Odmlčí se) Ne. Ne, to tě nemohu nechat udělat. Tolik lidí by zemřelo - ta krev, co jsem to pro-

[NEZNÁMÉ]
Vím, co jsi provedl. Viděl jsem to.

[DATA VYMAZÁNA]
A mám pravdu. Zemřeli by, každý z nich. Jejich srdce by byla otevřena a byla by jim dána naše krev, stejně jako jsi to udělal u Elisy. Vytvoříš z nich blýskající se šarlatový ornament, z každého z nich.

[DATA VYMAZÁNA]
Počkej.

[NEZNÁMÉ]
Cože?

[DATA VYMAZÁNA]
Pomohu ti. Udělám to, oč žádáš.

Ticho.

[NEZNÁMÉ]
Já jsem… překvapen.

[DATA VYMAZÁNA]
A co jiného mi zbývá? Má žena a syn jsou pryč. Nadace mě zničí za to, že jsem tě přivedl na svět. A i kdybys jako první dostal je, tak si dokážu živě představit, jak si pro mě jednoho dne stejně dojdeš. Není žádný důvod bát se nevyhnutelného.

[NEZNÁMÉ]
Něco po mě chceš.

[DATA VYMAZÁNA]
Chci laskavost. Jednu poslední žádost, než s tebou odejdu. A dokonce ti za ni i zaplatím. Dám ti své jméno. Žádné triky - ani nemusíš stále udržovat tu iluzi identity, kterou jsi musel hrát před ostatníma. Bude jen tvoje.

Ticho.

[DATA VYMAZÁNA]
Přemýšlel jsem o tom. To je důvod, proč skrze tebe vidím. Je to jen iluze. Máš sice všechna ta jména, ale nemůžeš je doopravdy vlastnit. Můžeš je pouze napodobit. Ostatní to nevidí - ale já ano. Byl jsem tam s tebou, tam v temnotě. Možná jsi zmatený. Možná si myslíš, že jsem ti už dal Jacobovo jméno. Ale nemůžeš prodat něco, co již nadále neexistuje, a měl jsi pravdu - Jacob je pryč. Jeho jméno sešlo spolu s ním.

Ticho.

A za veškerou tou silou jsi stále nic, není to snad pravda? Sám jsi to řekl - jsi místo, kde věci kdysi byly. Je to ten důvod, proč jsi zabil Elisu? Abys zjistil, jestli ti její krev dá její jméno? Jaké to milosrdenství. Ale teď je pryč, taky, a ty s tím nic nemůžeš udělat.

Elisa
Ale já ho mám.

[DATA VYMAZÁNA]
Ne, protože tě stále vidím. Všechna ta hrůza, všechna ta zlomyslnost, stále to vidím. Jsi fantom, nemůžeš mít to, co doopravdy chceš beze svého jména. To je ten důvod, proč jsi mi neudělal to, cos udělal… jí.

Ticho.

[NEZNÁMÉ]
Po čem toužíš?

[DATA VYMAZÁNA]
Můj život je- můj život je u konce. Věci, které jsem miloval, odešly a zmizely. Ale já chci ještě předstírat, ještě alespoň chvíli. Pomoz mi lhát sám sobě. A až to skončí, dám ti své jméno. Budeme spolu, jak jsi to vždycky chtěl. Pouze my dva.

Ticho.

[NEZNÁMÉ]
Přijímám.

[DATA VYMAZÁNA]
Dobrá. Pojďme tedy domů.

Kam zmizelo teplo tvého těla?

Kam zmizel tlukot tvého srdce?

Speciální Zadržovací Procedury: Vzhledem k událostem, které se staly dne ██. ██. ████, bylo SCP-5935 překlasifikováno na třídu EXPLAINED. Žádné další zadržovací procedury nejsou za potřebí.

Popis: [DATA VYMAZÁNA]

Dodatek 5935.1: Jak jsme se vrátili domů

+ Přístup k dokumentu

- ale na jak dlouho

Elisa
Já jenom- [DATA VYMAZÁNA], jsi to ty? Pojď sem, potřebuji s tímhle na chvíli pomoct.

[DATA VYMAZÁNA]
Co to je?

Elisa
Jak ti zní tohle? "A občas, když se budeš hodně snažit, budeš mít štěstí a přimhouříš nad tím dostatečně oko, možná se ti dokonce podaří přesvědčit se, že děláš správnou věc."

[DATA VYMAZÁNA]
Temné. Líbí se mi to - co to je?

Elisa
Díky, je to - vydrž - Jacobe! Jacobe, pojď sem.

Jacob
Ugh. Mami, mám teď trochu napilno. Jsem uprostřed levelu.

Elisa
Slyšel jsi snad, co jsem řekla, pojď sem hned.

Jacob
Faaajn. (Vstoupí do místnosti) Co je?

[DATA VYMAZÁNA]
Jacobe, no tak.

Jacob
Fajn, fajn. Promiň, mami.

Elisa
To je v pořádku. Jen bych ti chtěla říct, že jsem ti naplánovala malou návštěvu s tou roztomilou dívkou naproti v hale, s Olivií Leeovou. Její rodiče řekli, že by to bylo úžasné.

[DATA VYMAZÁNA]
No, ty bláho! To zní jako sranda.

Jacob
S Olivií? Ble! Nechci se scházet s holkou. Holky jsou hnusný.

Elisa
No to teda počkej. Já jsem taky holka, jsem snad hnusná?

Jacob
Cože? Ne, ty nejsi holka. Ty jsi… uh… mamka?

[DATA VYMAZÁNA]
Ha! A co sis myslel, že mámy jsou, chytrolíne?

Jacob
Dobře víš, co tím myslím. Mámy jsou jiné!

Elisa
Dobrá tedy, pokud si s ní nechceš tedy hrát, tak prostě řeknu Leeovým, že nepřijdeš.

Jacob
Ne, uh… nedělej to. Přijdu tam. Ale ne pro to, abych se bavil! Jenom abych… se jen tak flákal.

Elisa
Jak říkáš, ty můj malý Casanovo.

Jacob
Cože!? Já nejsem žádný Casanovo!

Jacob rozzuřený odchází z místnosti.

Elisa
Je po tobě.

[DATA VYMAZÁNA]
Wou, zklidni hormony, dračice. Ty jsi to zavinila, ne já.

Elisa
Stejnak jsi alespoň komplicem.

[DATA VYMAZÁNA]
To přiznávám.

Takže, na čem že jsi to pracovala?

Elisa
Oh, tohle? To nic není. (Odmlčí se) Od té doby, co jsme se přestěhovali do Pandaemonia, mám prostě pocit, že musím něco dělat, chápeš? Je tu tolik lidí a každý z nich má nějaký příběh na vyprávění. A tak jim chci já povědět ten svůj.

Těch pár posledních let byly ty nejšťastnější roky v mém životě, ale i po tom všem stále cítím, že mám ještě co říct. A tak si myslím, pokud to teda dává smysl, že tohle je to, co bych chtěla říct.

[DATA VYMAZÁNA]
Rozumím. Město je obrovské, větší, než si vůbec dokážeme představit. Vidím nové lidi každý dem, nové tváře a různé osobnosti. Je jich tolik, že by bylo vcelku jednoduché se tu ztratit.

Ticho.

Elisa
Co jsi to právě řekl?

[DATA VYMAZÁNA]
Hmm? Oh, jen že je město větší, než jsme kdy doufali. Je to pravé zářící město. Ulice, ulice a další ulice, vedoucí do nekonečna.

Jacob vstoupí do místnosti.

Jacob
Tati, něco je špatně.

[DATA VYMAZÁNA]
Co je špatně, synku? Zníš vystrašeně.

Jacob
Můžeš se na to spolu se mnou podívat?

[DATA VYMAZÁNA]
Samozřejmě. Eliso, hned se vrátím.

Jacob
Ke komu to mluvíš?

Ticho.

[DATA VYMAZÁNA]
Ah. Dobrá, tak jdeme.

Opouštíme náš apartmán. Jdeme ven, kde se chodba táhne ze strany na stranu budovy. Jdeme po schodech - výtahy jsou, jako obvykle v tuto dobu, až příliš zaneprázdněné. Pozdravujeme sousedy, když je míjíme, a oni se na nás za oplátku usmějí a zamávají nám zpátky.

Ulice až překypává aktivitou. Lidé přecházejí sem a tam, hovoří spolu, prodávají své zboží. Nad námi jsou mrakodrapy, naše domovy a pracoviště, a nad nimi je slunce a obloha. Jacob se podívá dolů na ulici, jež obklopuje náš dům. Mžourá následkem intenzivního světla.

"Jak velké je Pandaemonium, tati?"

Na chvíli se zapřemýšlím: "Velké. Větší, než my kdy uvidíme, ale spousta měst je velkých."

"Jo, ale kdybychom je mohli sečíst. Kolik dnů by nám trvalo přejít ho celé?"

Kývu rameny: "Nevím. Nikdy jsem to nevyzkoušel!"

V ten moment si uvědomuji, že se lidé kolem nás přestali pohybovat. Jejich tváře jsou zamrzlé na místě, smějící se a koukající se bez pohybu očí. Podíval jsem se na ně, pokoušeje se na ně podívat, avšak pouze s jednou tváří se mé oči setkaly. Pár jantarově zářících očí.

"Lhal jsi mi," říká Jacob. Jeho hlas je naplněn stejnou dětskou láskou, do které jsem se taky i zamiloval, ale za těmi slovy se nachází ohrožení, nejistota. Něco ho vyděsilo.

"Nebyla to lež," říkám, "nikdy jsem to nezkoušel. Věděl bys, kdyby ano. - mohl bych jít celou věčnost."

"Ticho," zasyčí Jacob. "tohle je to, o co jsi žádal. Vytvořil jsi tohle místo, takže jsi se o něco musel pokusit," jeho dech se nyní zrychluje, jako zvíře běhající temným lesem, prchající před něčím, co nevidí, "něco jsi sem přinesl. Něco, co nebylo povoleno. Ošálil jsi mne."

Kývu rameny: "Nevím, o čem to mluvíš. Všechno tu takhle bylo, když jsem sem dorazil."

Nepřátelsky mě odstrčí: "Lháři. Je tu ještě něco jiného. Cítil jsem to tu už dávno. Kde to je?"

"Nevím, o čem to mluvíš, Jacobe. Ty víš stejně dobře, jako já, že bych zde nemohl nic přinést. Jsme tu jen my dva."

Náhle si uvědomuji, že kolem nás lítá několik tisíc tváří, každá z nich proplouvá v nejvyšší tichosti, přičemž žádná z nich se na nás ani nepodívala. Dlouhá linie lidí, pozbývající lidství, kolem nás pluje. Slyším kroky. Milióny lidí vstoupí do svých domovů. Miliardy. Slunce se schyluje k západu.

"Ne, to není pravda!" Jacob panikaří, "tohle místo je jiné, ono to- ono to- ono to roste. Jak že jsi říkal, že je tohle město dlouhé? Že bys mohl jít a jít a nikdy nedosáhnout konce? Jak bys to mohl vědět? Jak jsi to udělal?"

Směji se. Nemůžu si pomoct. I teď se mě pokouší oklamat. V okamžiku vidím, jak se má vlastní tvář objeví přede mnou, přičemž se rozzuřené, do jantaru zbarvené orby, bezmeznou rychlostí kývou v očních jamkách. "Jak jsi to udělal?"

"Slíbil jsem ti," pomalu vyslovuji svá slova, " že ti postavím zářící město, můj synu. Místo, kde budeme spolu, navěky věků. Tohle město, Pandaemonium, je naše město."

Ulice jsou prázdné, tak, jako vždycky byly. Silný vítr se prohání dlážděnými ulicemi. A ti obrovští giganti nad námi, kolosální obránci tohoto místa, stojí potichu a nehybně. Naproti ulici je můj syn, ale pouze v kůži, která byla přes něj přehozena, prázdná schránka. Ta věc otevře svou pusu a propustí plyn skrze své rty.

"Architekt," říká Jacob, zatímco se jeho tvář křiví pod výsměchem dalšího člena Rady, "jak jsi to sem dostal? Nemohl jsi sem přijít bez toho, abych věděl, že jsi to tady nechal, takže to tady nebylo, když jsem tu přišel, jedině kdyby…" stvoření na mě zakřičí, "měl jsi to v sobě! Přinesl jsi to sem v sobě!"

"Sen," říkám, "sen, který jsem měl o tomto místě, ještě dávno před tím, než jsi nás sem přivedl. Nekonečné ulice, neustále se měnicí - město, které nemá konce. Místo, které může být tady pro nás, navěky věků. To místo bylo i v dalším snu. A v tom dalším. Bylo tu se mnou po dlouhá léta, vytvářeje šablonu města Pandaemonium."

Můj syn zakvílí. Jeho tělo je vypadá jako něco monstrózního a tajemného, jako příšerné, klapající zvíře. Váhám a trhnu sebou, ale stále se držím při zemi. To nejhorší, co mi to může udělat, je, že mě to zabije. Křičí to a syčí a já při tom vidím blikající noční můry v okolním vzduchu, hnijící a mrtvá těla mých rodičů, roztržená a poražená forma Jacoba ležícího v zemi a krvácející tělo Elisy po celé místnosti jako karmínový motýl. Vidím i něco dalšího, něco co jsem viděl v tom mrzutém místě.

"Výměnou za mé jméno jsem ti dal to, oč jsi žádal. Šanci říci sbohem," krev protéká skrze nabroušené zvířecí tesáky. Nová tvář se objeví nad tou její, zoufale hledající něco, co by na mě působilo. Tvář, která ustane na mé ruce. Elisa. Můj bratr. Má bývalá přítelkyně. Můj syn. Má matka. Mí přátelé, kolegové sebou trhají, svíjí se a křičí v agónii, která není skutečná, "tohle město je můj dárek pro tebe. Místo, kde můžeš s tím jménem žít, jak dlouho se ti jen zachce. Místo, kde nikomu nemůžeš ublížit."

Okamžik uplynul a pak i další. A na ten třetí je můj syn opět přede mnou, zdeformovaný ležící na hromádce, na zemi. Těžce dýchá, kmitá pohledem nahoru, dolů a kolem sebe, za mě, až do dlouhé avenue lemované mrakodrapy.

"Kde to je?" ptá se to. Jeho hlas je tichý, až těžce slyšitelný.

Vrtím hlavou: "Pohřbeno. Někde tady dole, ve vzdálených vzpomínkách. Pandaemonium, to město, které jsme spolu postavili, je stavěno znovu a znovu nad sebou samým. Jeho základem je ale stále žijící paže rukou, která ho postavila. Je to ale to už dávno pryč, pohřbeno pod deseti tisíci roky svých vlastních staveb."

Jacob si povzdechne. "A i kdybych to měl, tak to nic nezmění. Neumí to svůj postup zvrátit."

Kývu ve znamení souhlasu.

Elisa se postaví. Podívá se na mě, poté na oblohu. "Jak daleko se to rozprostírá Jak daleko odsud je okraj města?"

"Nevím. Možná to potrvá celé tisíce let přejít. Možná tisíce tisíců let. A tehdy, až nalezneš cestu ven z Pandaemonia, bude tvé jméno, které jsem ti dal, již vyčerpané, zmenšené na to, co doopravdy jsi - na závistivé, nenávistné vakuum. Zlomyslný duch. Něco, co jsem měl nechat plout v temnotě."

"Ale," pokračuji "budeme spolu. Vždy jen my dva. Můžeš strávit tam venku celý svůj život, hledajíc okraj města, které se každým dnem rozrůstá, nebo tu se mnou můžeš prostě jen zůstat."

Jacob se na mě podívá. Ty jantarové orby tam stále jsou, ale teď se již kývají značně pomaleji. Vidím to v jeho očích. Je to snad strach? Hněv? Smutek?

"Hnil jsem v temnotě mé vlastní neexistence po nekonečné hodiny," řeklo to, přičemž hněv jako kdyby kapal z jeho svíjejícího se jazyka, "nejde o tu bezvýznamnou hodnotu osudu, ale jde jen o mé rozhodnutí. Klidně půjdu i biliardy let, pokud budu muset, klidně i víc, a to vše jen pro to, abych se dostal z tohoto vězení a abych sdílel svou krev s každým jedním stvořením, co dýchá a bere si jména, která byla kdysi mou součástí. A potom," prudce se to nadechne, "budu konečně celý."

Chce to odejít, ale váhá to. Podívá se to na mě a na okamžik v tom vidím něco, co není jen čistá zlomyslnost.

"A až je všechny znovu posbírám" říká to lehce, "a až dojde celý tento svět ke svému konci, tak se sem vrátím. Potom budeme spolu."

A o několik okamžiků později je to pryč, kráčeje dolů po ulici, směrem k nekonečnému labyrintu nekončících monolitů. Sleduji to, dokud to nezmizí v temnotě. Vítr stále hučí.

Jdu zpět do našeho apartmánu. A kolem mě, prázdné schránky lidí každý den plní stále nové a nové struktury, aby v nich bezduchá těla mých sousedů mohla spát, to je ta civilizace Pandaemonia. Nekonečné masy tváří, které ani dvojník nemůže napodobit. Nikdy do toho města nepatřili.

Seděl jsem sám v prázdném apartmánů, bezejmenný a prokletý. Zaslechl jsem vzdálený smích mé ženy a mého syna. A tak jsem se pousmál.

Jacobe, pojď dovnitř.

Je už skoro čas jít do hajan.

+ REVIZOVANÝ NÁVRH

A ty jsi kdo?

antimemetické bezejmenní euclid humanoid infohazard memetické meta scp živé

revize stránky: 52, naposledy editováno: 17 May 2022 16:48

Editovat Hodnotit (+4) Štítky Diskuze (1) Historie Soubory Tisk Nastavení stránky + Možnosti

SCP Nadace

Česká Větev SCP Nadace