|
Table of Contents
|
Zprávy uživatele - Anča ★
12. 9. 2022 23:48 - Přečteno
Ahoj, měla jsem chvilku volna, takže můžu odepsat a zeptat se tě jak to dneska jde? Poslední dobou je to šílené. Myslela jsem si, že když mě konečně povýší z asistentky, já nevím, že to snad bude aspoň s papírováním lepší. Já vím, já vím. Neměla bych si stěžovat, protože je to důležitá práce a navíc mě to docela baví. Co nového? Zažádala jsem si o přístup k tomu novému anomálnímu objektu o kterém jsem ti říkala. A oni řekli ano! Zítra s ním začínám a už se nemůžu dočkat.
13. 9. 2022 8:17 - Přečteno
Gratuluju! No, jsem moc rád že zníš tak nadšeně, protože to bude znamenat víc práce pro tebe, ale to ty dobře víš… Jo, život dovede občas stát za nic, ale aspoň je tu vždycky pátek, což znamená, že v oblastní kantýně bude něco sladkého. (Teda aspoň tady u nás.. Jak to vlastně jde tam u vás ve čtyřce?) Člověk si musí umět poradit, nebo si aspoň život osladit. :D
15. 9. 2022 15:04 - Doručeno
Asi máš hodně práce, co? To nevadí. I tak se tu stavuju abych se omluvil (já vím, zase omluva), protože si pořád nejsem jistý tím přeložením. Já vím, já vím… Slíbil jsem to a sliby se neruší. Napiš mi prosím až budeš mít čas.
16. 9. 2022 8:23 - Doručeno
Jsi tu? Začínáš mě docela děsit. Prosím odepiš až nebudeš mít plné ruce práce. ':D
16. 9. 2022 20:11 - Doručeno
Anni? Prosím odepiš.
Objekt #: SCP-410-CS
Třída Objektu: Čeká se na klasifikaci
Speciální Zadržovací Procedury: SCP-410-CS je uloženo ve skladišti anomálních objektů Oblasti-04CS v krabici B13/7. Objekt je aktuálně testován, aby mohl být objeven plný rozsah jeho anomálních vlastností. Na testování objektu dohlíží výzkumnice Anna Zamarovská v Oblasti-04CS.
Popis: SCP-410-CS je kniha v koženém přebalu získaná během průzkumu SCP-███-CS při Oblasti-██CS. Kniha není nijak označená a její stránky jsou zažloutlé a nepopsané. Přesto však SCP-410-CS vydává stopové množství Elánové Vitální Energie a zdá se, že má tedy thaumaturgický původ.
Poznámka:
Více informací bude připsáno s postupem výzkumu.
- Výzkumnice Zamarovská
V moři z papíru
Jeho první myšlenka byla zažloutlá a stará jako vesmír sám, podobně jako papír v této knize. Prosté Co? nasáklé v jeho mysli jako kaňka inkoustu. Kolem sebe teď spatřoval nekonečnou poušť táhnoucí se do všech stran. Kde to jsem? Pomyslel si, ale stejně tak to mohl říct nahlas, protože kolem nebyl nikdo, ko by ho mohl slyšet.
Zvedl se ze zažloutlé země pod sebou, jejíž povrch mu na dotek připomínal hrubé listy papíru ve starých knihách. Široko daleko neviděl nic. Obloha byla matně bílá a vše kolem halila zvláštní mlha, nikoliv hustá, ale jaksi obsáhlá a pohyblivá. Jeden by třeba i řekl, že to byla skvělá analogie pro lidskou mysl. Ale on si to nemyslel.
Kdo je on? Přeci Hynek Stránský, nadační zadržovací inženýr a hlavní postava tohoto příběhu… Důležité je, že cítí palčivou bolest hlavy, skoro jako kdyby se mu před několika okamžiky stalo něco hrozivého, co si následkem oné události nepamatoval. Vlastně, čím více se snažil rozpomenout na cokoliv, tím větší mezery ve své paměti objevoval.
Jak jsem se sem dostal?
Co je tohle za místo?
Co jsem dělal předtím?
Proč mě tolik bolí hlava?
Co si pamatuji jako poslední?
Kde je Anna?
Čím více tlačil na odpovědi, tím větší bolehlav měl. Jeho vlastní paměť ho zrazovala, ale přes to všechno měl v hlavě jednu vzpomínku, kterou si vybavit dokázal. Stálo ho to značné úsilí, ale vybavoval si pocit úzkosti a obav o něčí bezpečí. Jakmile mu tohle došlo, složil se mu v hlavě obrázek smějící se mladé ženy, která byla v nebezpečí. Věděl to, i když byl zmatený a nic nedávalo smysl, věděl, že jí za kažou cenu musí pomoct. Koneckonců to byla jeho nejlepší kamarádka, jeho nevěrnější společnice… I když už to bylo dlouho, co se o ní naposledy takhle bál, okamžitě sklouzl do staré rutiny. Musel najít Annu a pomoct jí. Byla to jeho povinnost.
Ale kde začít? Rozhlédl se znovu kolem a nakonec zahlédl daleko na obzoru nějaký tvar. Nebyl si jistý, co vidí, ale věděl, že to nebyl kus pouště, a tak se vydal oním směrem. Dobrá… Začal přemýšlet. Anna říkala, že pracuje na nějakém novém SCP objektu. To si pamatuji. Byla z toho tak nadšená a já jí to tolik přál… Zaslouží si šanci ukázat všem, co dovede. Ale to odbočuju. Říkala že-
Náhle jej z myšlenek vytrhla prudká bolest hlavy srovnatelná se slabým bodnutím jehly do citlivé části obličeje, jako například do očního víčka. To je ono! Bolí to, když přemýšlím nad tím SCP. Tohle místo s tím musí být nějak spojené. Potvrzením této teorie mu bylo okamžité pálení za očima. Snažil se na to nemyslet, ale bylo to obtížné.
Setkání starých přátel
"Hynku!" Uslyšel povědomý hlas, což mu připadalo zvláštní. Chvíli mu trvalo, než ho napadlo, kdo ho v Oblasti-04CS zná. Přeci jen tu byl poprvé, a to čistě kvůli pracovní záležitosti. Ale její hlas zněl tak nadšeně. Kdo mohla být?
Pak ji uviděl. Měla kaštanové vlasy stažené do copu, tmavé oči s kulatými brýlemi a několik pih na tvářích. V laboratorním plášti ji skoro nepoznal: "A-Anni? Jsi to ty?"
Žena před ním se lehce zarazila: "Ehm, ano. Tedy, promiň, asi jsi to nečekal. Já… No, když jsem zjistila, že jsme oba prakticky kolegové, taky mě to dostalo."
"Ale, ale jak je to možné? Jaká je šance, že oba pracujeme pro Nadaci. Vždyť se známe už skoro sedm let!" Hynek nevěděl, jak své emoce popsat. Jeho nejlepší kamarádka na dopisování ještě z doby, než ho Nadace zrekrutovala. Nejspíše i z doby, než zrekrutovala ji. Nemohl tomu uvěřit.
Anna se na něj usmála: "Víš co? Teď když jsi tady, můžeme si zajít na čaj a popovídat si. Tedy, až budu mít pauzu."
Nevěděl, co na to říct. Annu viděl naživo tak zřídka, že by to mohl spočítat na prstech obou rukou. A přesto si s ní již více než sedm let dopisoval přes Internet. Věděl, jak vypadala, znal její koníčky i její oblíbenou knihu…
A vždy tam pro ni byl, když ho potřebovala. A ona pro něj.
"Jasně! Moc rád. Já mám volno až do odpoledne. Ehm, promiň, jen je to pořád zvláštní. Aspoň si toho máme hodně co říct."
"Co tu vlastně děláš?" zeptala se ho Anna.
"Jsme tu kvůli jednomu objektu. Máme ho přezkoumat a odvézt do skladu v Praze."
"Aha, takže se asi moc nezdržíš, co?"
"Ne, nezdržím."
Ale to nevadí, vždycky se můžeme vidět jindy
Možná až nebudeš dělat asistentku
Co?
MOŽNÁ AŽ BUDEŠ ZA NĚCO STÁT
Proč?
Ruiny Oblasti-04CS
Jak se postupně přibližoval k oné věci na obzoru, uvědomil si, že začíná poznávat její obrysy. Byla to budova z šedivého betonu, která nějakým způsobem do holé pouště kolem křičela, že se jedná o nedobytnou pevnost. Na několika stěnách viděl lesklá okna, která v záři neexistujícího nebe odrážela prázdný prostor kolem. Hynek polkl nervozitou a došel až ke vstupu do Oblasti-04CS. Náhle mu došlo očividné. Tady Anna pracuje…
Hynek navštívil Oblast-04CS několikrát v životě, prakticky výhradně ve svém volnu, aby navštívil Annu. Nedávno se s ní dokonce bavil o tom, že by se nechal přeložit, aby mohli trávit víc času spolu. Tudíž znal celý komplex dobře a u vstupní brány si všimnul něčeho, co zde být nemělo. Stál tu nápis, který nedokázal přečíst. Kovovým písmem byl vyražen nad závoru u příjezdu a stálo na něm něco v italštině. Nápis mu byl povědomý, ale nepřipadal mu dostatečně důležitý na to, aby se zde zastavoval déle, a raději spěchal dovnitř. Musím najít Annu, mohla by být v nebezpečí. Nesmím ji zklamat.
Prošel skrz hlavní vchod a náhle se ocitl na chodbě oblasti. Nedokázal říct, která chodba to byla, protože všechny vypadaly stejně. Rozbitý kávovar, blikající světlo, naleštěná podlaha nebo sotva zalévaná rostlina v květináči. Hynek nikdy neměl rád nadační zařízení, a když nad tím teď uvažoval, nedovedl si ani představit Annu, jak v takovém prostředí tráví celé své dny. Pamatoval si doby, kdy mluvila o svých výletech do přírody a spaní pod hvězdami. Anna, kterou kdysi znával, by byla zděšená při pomyšlení na svou novou každodenní rutinu. Ale na druhou stranu i on se za ta léta změnil a Anna byla přizpůsobivější, než on.
Čím více přecházel po chodbě, tím více si stál za svým rozhodnutím o přeložení. Nechtěl trávit každý den na takovém ponurém místě. Jistě, měl by tam Annu, ale… Ach jo. Anni, kde jsi…
Její smích
Její smích byl hřejivý a přívětivý. Byť možná trochu chrochtala. Ale jeho vtip byl tak hloupý, že se neměl čemu divit. Seděli spolu o pauze na chodbě a vyprávěli si o všem možném. To ale nemělo dlouho vydržet. Oba totiž přehlédli hodiny a už měli několik minut po pauze.
V tom na chodbu vyšel starší muž, jeden doktor, kterému Anna dělala asistentku. Vypadal naštvaně, a jakmile si ho Anna všimla, vyskočila na nohy a z obličeje se jí vytratil úsměv.
"Snad jsem vám říkal, že chci mít po pauze na stole připravené kafe, nebo snad ne?"
Hynek se rovněž postavil. Byl vyšší, než doktor: "Omlouvám se pane, byla to moje chyba. Zapovídali jsme se."
Doktor se zlostně obul do nich obou a začal si stěžovat. Anna ho nakonec zastavila: "Pane, omlouvám se, znovu se to nestane." To postaršího muže trochu uklidnilo, i když bylo vidět, že to Annu stálo mnoho úsilí říct.
Muž se otočil k odchodu, ale ještě předtím stihl poznamenat: "A pospěšte si. Jinak z vás nikdy výzkumnice nebude," načež Annu plácl přes zadek.
Té se v očích objevila špetka strachu a instinktivně doktora praštila do čelisti pěstí, až se svalil na zeď. Okamžitě jí došlo, že to neměla dělat, ale už se stalo. Stála s rozklepanýma rukama, zatímco se doktor zvedal ze země. Musela si uvědomovat, že za to bude nějak potrestána.
Podívala se vedle sebe na Hynka.
"Ale on tam nebyl."
Anna začala zrychleně dýchat. Tohle bylo špatně. Tohle bylo špatně. Takhle se to nestalo.
Nebraň se tomu
ne, prosím, znovu ne
Taková milá holka
přestaň, už dost
ŠKODA ŽE JSI JINAK K NIČEMU
ANO ANO ANO ANO ANO ne ANO ANO ANO ANO ANO
V tom mu náhle v kapse zabzučel mobil. Přísahal by, že kontrolu kapes provedl jako první věc po probuzení na tomto místě a neměl v nich nic. Přesto však mobilní telefon nahmatal a vytáhl ho ven. Přečetl si upozornění:
Máte jednu novou zprávu od 'Anča ★'
18. 9. 2022 00:00 - Zobrazeno
pomoc
Srdce se mu okamžitě zastavilo. Měl pravdu, Anna potřebovala jeho pomoc. Okamžitě se dal do psaní odpovědi.
18. 9. 2022 0:01 - Zobrazeno
kde jsi? najdu tě, neboj se
Chtěl toho napsat víc. Chtěl jí říct, že je tu pro ni a že všechno bude dobré, ale nechtěl plýtvat slovy na něco, co Anna už dávno věděla. Místo toho vzhlédl od mobilu a s leknutím zjistil, že na chodbě již není sám. Přímo před ním stála okouzlující postava mladé ženy ve škrabošce. Její přítomnost Hynka lehce znervózněla. Byla to Anna, ale něco na ní bylo špatně. Měla svůdný úsměv, škrabošku na očích a přiléhavé šaty. Byl si jistý, že něco takového by na sebe Anna nikdy nevzala. Anna se oblékala do pohodlných pletených svetrů.
Přesto si nemohl pomoci. Byla krásná a přesně jeho typ… Nenáviděl se za takovou myšlenku.
Ahoj, Hynku
Anna promluvila svůdným hlasem a udělala k němu ladně několik kroků a Hynek by lhal, kdyby zapřel, že ho přitahovala. Její kůži zdobil hedvábný úbor, který na sebe poutal jeho zrak. To bylo normální, protože Hynek byl přeci jenom muž a nemohl si pomoci. Ale nemohl zapřít ani fakt, že to byla Annina podoba, která mohla za ony city.
COPAK TU DĚLÁŠ TAK SÁM?
Ale tohle bylo špatně a on to moc dobře věděl. Byla to jeho kamarádka a spoléhala na něj. Anna by se takhle nikdy nechovala.
NECHTĚL BYS MOU SPOLEČNOST?
NE
U R Č I T Ě?
J S I
S I
T Í M
J I S T Ý ?
anna
anča
anička
dívka tvých snů se před tebou začne vysvlékat a je krásnější, než sis ji kdy představoval, je přímo před tebou, máš ji na dosah, má tě ráda, miluje tě, já vím, že miluješ ji, tak proč ji prostě nepolíbit? proč? proč ne? zkus to, polib ji a může být tvá, tak jak jsi vždycky chtěl
ona je tu pro tebe
M O H L A
B Y C H
B Ý T
T V O J E …
ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO prosím ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO pomoc ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO Hynku ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO zachraň mě ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO ANO
NE!!!
Zprávy uživatele - ahoj anni
18. 9. 2022 0:47 - Zobrazeno
Prosím Hynku slyšíš mě? Pomož mi prosím jsem tu chycená s tou věcí nevím co se děje a on vypadá jako ty a já se bojím a nevím co mám dělat. zkoušela jsem s tím bojovat ale nevím jak
bože prosím
18. 9. 2022 0:47 - Zobrazeno
kde jsi? najdu tě, neboj se
AHOJ ANIČKO
JAK SE MÁŠ?
18. 9. 2022 0:47 - Zobrazeno
Co jsi zač?! nech mě na pokoji prosím. nic jsem ti neudělala jen se odsud chci dostat. Kde je Hynek? Jestli mu něco uděláš-
Uživatel 'Anča ★' byl ztlumen.
TAK CO?
CO MI UDĚLÁŠ?
???
JÁ ČEKÁM…
ASI NIC
HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA
Hynku prosím, jestli mě slyšíš, musíme se odsud rychle dostat. Cítím, jak slábnu a dlouho to nevydržím. Prosím…
Kde jsi
Topící se kus dřeva
NE?
NE?
NE?
NE? NE?
NE?
NE? NE?
NE?
NE?
NE? NE? NE?
Neříkej, že jsem tě nevaroval. Mohl jsi mít tu svou holku. Mohl jsi být šťastný.
Už jsi viděl její osobní peklo, ale tam jsi byl jenom jako návštěvník na druhé straně mříží…
Co takhle se podívat, jak jsi na tom ty sám?
Nemohl dýchat. Připadal si jako topící se kus dřeva, který pomalu ztrácel světlo slunce v modré hlubině kolem. Pak se mu konečně podařil hluboký nádech, ze kterého se rozkašlal. Nebyl si jistý, co se stalo, ale věděl že realita kolem z něj vymačkávala duši. Něco bylo s tímhle místem špatně a ona entita, která k němu promlouvala, která vyprávěla o všem, co dělal… která předstírala, že je Anna… Ta entita ho chtěla mučit.
Nenáviděl pohled na onu falešnou Annu, která se před ním odhalovala. Všechno na tom bylo špatně a on se nenáviděl, protože měl problém otrhnout od ní zrak. Ale musel. Nesměl se tomu poddat. Nemohl Annu zradit.
Nevěděl, čeho byla ta věc schopná. Nedovedl si ani ve svých nejčernějších nočních můrách představit, jak bezmocně se teď cítil. Ale kupodivu mu to bylo jedno. Měl strach o svůj život, ale to bylo v téhle situaci normální. Daleko víc jej děsila představa, že tu s tou věcí je někde Anna.
Vážně?
To ti opravdu záleží víc na nějaký ubohý holce, než na sobě samým?
Ona je nikdo. Smítko prachu. Jen ubohá nicka.
Co to asi říká
o
T O B Ě ?
Zkusíme to zjistit?
Co bylo, to bylo. Minulost je pryč.
Vzbudil se s trhnutím a za křiku Annina jména. Měl noční můru. Sundal nohy z boku své postele a posadil se. Stále ještě cítil chladný dotek strachu na rameni, a tak se okamžitě natáhl pro telefon na nočním stolku. Zaprvé potřeboval vědět, kolik je hodin, a za druhé potřeboval zkontrolovat Anniny zprávy.
S Annou si dopisoval už osm let. Měli spolu dlouhou historii a spoustu času na sblížení. Jeden by dokonce mohl říct, že to, jak se o sebe navzájem strachovali, nebylo zdravé. Seznámili se kdysi na internetovém fóru jako součást menší skupiny. V temné místnosti mu po zádech přejel mráz při pomyšlení na ostatní členy jejich bývalé skupiny. Lucka a Jakub… Jak se asi mají? Už je to tak dlouho…
Brzy zjistil, že se nic nezměnilo. Žádná nová zpráva od Anny. Protože se ale možná potřeboval zklidnit, rozhodl se podívat i na starší zprávy.
7. 5. 2018 14:16 - Přečteno
Anni? Nepřemýšlíš někdy nad tím, jak se asi mají ostatní? Vím, že je to už pár let co se to zvrtlo… Ale ne všichni byli špatní? Promiň jestli ti připomínám něco, co bych neměl.
7. 5. 2018 14:21 - Přečteno
Občas. Párkrát jsem si říkala, že bych mohla znovu napsat Lucce, ale neměla jsem na to odvahu. Proč?
7. 5. 2018 14:22 - Přečteno
To je v pořádku. Nemusíš to dělat, jestli nechceš. Já jen, že jsem nad tím přemýšlel… Víš, dneska jsou to tři roky.
7. 5. 2018 15:04 - Přečteno
Anni?
7. 5. 2018 20:56 - Přečteno
Dobrou noc. A promiň. Už o tom nebudu dál mluvit.
Byl to malý útržek z desetitisíců zpráv, které si posílali. Nevěděl proč se zastavil zrovna na tomhle konkrétním útržku. Zrovna jednou, když Anna pár dní neodpovídala, protože ji připomněl něco moc zlého. I po tolika letech se stále cítil trochu provinile. Jistě, byl tam pro ní, když se celá ta věc s Adamem stala, ale…
No to už bylo fuk.
DOVOLÍM SI NESOUHLASIT
ZNÍ TO BOLESTIVĚ
TAK SE NA TO
P O D Í V Á M E
Papírové duny
Její víčka byla slepená pláčem. Ani už nevěděla proč vlastně plakala. Jediná věc na její mysli byl neutuchající pocit méněcennosti a podřadnosti. Byla nicka, pouhé smítko na botě nikoho. Méně než cokoliv, co by chtěla být. A bolelo to. Bolelo to tolik, protože hluboko uvnitř věděla, že je to pravda.
Ona věc, která ji tu držela a mučila a nadávala, jí onu skutečnost pouze připomněla. A ona to nenáviděla. Nenáviděla sebe, protože byla tak slabá. Nemohla vzdorovat, i když si myslela, že vzdoruje ze všech svých sil. Stejně to nestačilo. Byla k ničemu.
A ta věc? Proč si musela ta věc vybrat zrovna ji? Ta kniha prošla mnohýma rukama, než se k ní dostala ona. Bylo to proto, že vycítila její slabost? Její sebelítost? Připadala si odkopnutě a zrazeně svým vlastním tělem. Stejně jako ji tenkrát odkopnul a zradil On. Teď už jenom chtěla utéct před zdrcujícím tlakem reality kolem, kvůli kterému si připadala tak malá. Stlačená jako Alenka, která nedosáhne na stůl.
Ale tlak nezesiloval. Otevřela oči, když žádná další rána nepřicházela. Čekala nějakou lest, něco co by jí mohlo ublížit znovu, jakmile se odváží znovu začít vzdorovat. Ale nic nepřicházelo. Byla na poušti ze zažloutlého papíru, jenž se táhnul do nekonečna. Něco podobného zažila, když se poprvé ocitla uvnitř knihy. Chápala do jisté míry, že ona kniha, jakožto SCP, byla nějaké vězení, nenávistné zrcadlo, které člověka mělo mučit a ubližovat mu. Dobrá, Anni, jen dál uvažuj logicky. Tohle ti jde, v tomhle jsi dobrá. Ale jestli se jí teď nic nedělo, tak proč?
Náhle uviděla na obzoru nekonečné pustiny jakýsi záblesk a protože byla na krok od toho, aby se znovu rozbrečela, rozhodla se raději nechat svou logickou stránku, aby převzala vládu nad jejím tělem, a vydala se oním směrem.
V tom ji napadla myšlenka, ze které se skoro zastavila na místě. Kde je Hynek? Viděla ho a cítila jeho přítomnost tady, uvnitř knihy. Musel ji přijít hledat, když se ztratila na stránkách. Stejně jako mnohokrát předtím si položila onu otázku. Ach, Hynku, ty blázne… Proč kvůli mě? Byla vlastně ráda, že se ji její kamarád rozhodl zachránit. Stejně tak ale cítila sobectví z onoho pocitu. Teď jsi tu taky zavřený a ani nevím, jestli je tu někde cesta ven.
Jak se postupně přibližovala k oné věci na obzoru, uvědomila si, že začíná poznávat její obrysy. Byla to budova z šedivých kamenných cihel, která nějakým způsobem do holé pouště kolem křičela, že se jedná o nedobytnou pevnost. Na několika stěnách viděla mříže na oknech, kvůli kterým hrad působil skoro jako vězení.
U vstupní brány si všimla kovového nápisu vyraženého nad bránou, kde stálo Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate. Anně přejel mráz po zádech, mrazivý poryv větru při spojení myšlenky se vzpomínkou, a rozhodla se projít dál, kolem citátu z Božské komedie. Vždy zbožňovala klasickou literaturu, ale jakmile stanula před kamenným hradem v magické knize a s nápisem na bráně do pekel, nepřipadalo jí to tak krásné.
Při průchodu padací bránou jí myslí prošlo tušení. Hynek měl vždy rád středověk. Zbožňuje fantasy… Vzpomněla si na to, jak kdysi dávno napsal krátkou sérii příběhů zasazenou na podobný hrad. To bylo tenkrát, když byli oba mladší a nebáli se obtisknout své myšlenky na papír… Když se ještě neznali zdaleka tak dobře a o existenci něčeho tak fantastického, jako byl svět za Oponou, neměli ani ponětí. Pozůstatek z dob, kdy myšlenka čar a kouzel byla něco neobvyklého.
Skupinový chat
5. 5. 2015 13:40 - Přečteno
Anča ★
Ješte k tomu včerejšku, chtěla jsem jenom říct že to nebylo fajn. Pardon, ale jestli vás tu tak štvu, tak já tu být nemusím. Byla to sranda. Mějte se.
5. 5. 2015 13:43 - Přečteno
Lucka ♥
Ehm, já tu včera nebyla, mohl by mi někdo prosím vysvětlit co se děje?
5. 5 2015 14:01 - Přečteno
Adam ◬
Anna se urazila kvůli menší kritice a potom se začala se všemi hádat. Asi má nějaké osobní problémy. Dejte jí čas.
5. 5. 2015 14:02 - Přečteno
Kuba ♦
Neřekl bych, že se hádala, spíš jsme měli zapálenou diskuzi o tom, jestli její příběh je, nebo není inspirovaný Adamovým dílem. Nevěděl jsem, že jí to tolik vzalo.
5. 5. 2015 14:04 - Přečteno
Lucka ♥
Aha… Kluci, proč se tohle vždycky děje když tu nejsem. Měla bych jí napsat?
5. 5 2015 14:04 - Přečteno
Adam ◬
Asi radši ne. Jenom ona ví, co se jí honí hlavou. Až na to přijde, tak se vrátí.
5. 5. 2015 14:05 - Přečteno
Kuba ♦
Už jsem jí psal. Zatím mě asi ignoruje. Zkusím to znovu později.
5. 5. 2015 15:12 - Přečteno
Hynek ☀
Teď jsem se vrátil domů. Co se stalo?
5. 5 2015 15:19 - Přečteno
Adam ◬
Anna se urazila. Přečti si konverzaci.
5. 5. 2015 15:20 - Přečteno
Hynek ☀
Fajn. Pořád tě ignoruje, Kubo?
5. 5. 2015 15:21 - Přečteno
Kuba ♦
Jop.
5. 5. 2015 15:23 - Přečteno
Hynek ☀
Já jí napíšu. Mě tolik nezná a nebyl jsem u toho. Třeba to půjde. A vy se zamyslete nad tím, co jste udělali. Pořád to můžeme spravit.
5. 5 2015 15:24 - Přečteno
Adam ◬
Hynku, možná jí radši nech trochu času. Ona přijde k rozumu.
5. 5. 2015 15:26 - Přečteno
Hynek ☀
Ne, tohle se musí vyřešit co nejdřív. Anna je naše kamarádka. Nehodlám jí opustit.
Tvář toho, kdo ti ublížil
Při vstupu do korunního sálu strnula Anna v pohybu. Před ní, na zlatém trůně, seděl muž v karnevalové masce. Měl na sobě dlouhé červené róby a svíral v ruce hůl s krystalem. Byl to jen nějaký čaroděj, ale přesto jeho pouhá přítomnost naháněla Anně takový strach, jaký nepoznala celá léta. Proč byl tady a proč jí ubližoval?
Náhle promluvil a z jeho hlasu se celá zachvěla. AHOJ ANNI "Ahoj, Anni."
Nic neříkala. TOHLE JE TVÁŘ TOHO, CO TI UBLÍŽIL "Jsem to já, Adam."
Zvedl se a přešel k ní. HYNEK TI NEPOMŮŽE "Přišel jsem tě sem najít s Hynkem."
Byla ztrnulá hrůzou. NIKDO TI NEPOMŮŽE "Chci ti jenom pomoct, Anni."
Chtěla se otočit a utéct, ale nemohla. ALE TY TO TAKHLE CHCEŠ, NEBO NE? "Co se děje, Anni?"
Položil jí ruku na rameno. ZASLOUŽÍŠ SI POTRESTAT "Nevidíš mě snad ráda?"
Měla strach. JSI NIKDO A NEZASLOUŽÍŠ SI ZÁCHRANU "Notak Aničko, proč nic neříkáš?"
Nevěděla, co má dělat, a to jí způsobovalo fyzickou úzkost. Byl to on. Byl to On. ODEVZDEJ SE TOMU "Mlčení znamená souhlas."
NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE
HODNÁ HOLKA, NEBRAŇ SE "Neboj. Už ti nic nehrozí. Všechno bude za chvíli lepší."
NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE
Balada o královském poslu
Za chladného večera se, za zvuků klapání podkov, hnal po staré dlážděné cestě hnědý kůň. Jel rychle a lehce a studený vítr si pohrával s rozevlátým pláštěm jeho pána. Ten pevně svíral otěže v kožených rukavicích, které jej alespoň částečně chránily před zimou. Přestože jel již několik hodin a jeho tělo již bylo promrzlé, zahřívala ho nutnost jeho úkolu. Na moment svou pravou ruku stáhl z řemenu, přičemž pocítil krev valící se zpět do zatuchlých prstů. Sáhl na svůj pravý bok aby nahmatal svázaný svitek v pouzdře, který mu král Jakub osobně předal. Nemohl si dovolit ten spis ztratit. Závisel na něm osud království.
Teď už byl téměř v cíli své cesty a vyhřátému krbu v síních kamenného hradu. Jakožto královský posel navštívil toto místo již několikrát, obvykle kvůli časté korespondenci mezi hlavním městem a tímto důležitým strategickým bodem. V posledních letech, jak se napětí mezi jeho královstvím a sousední říší Ramiaku zesilovalo, byl však stále častěji vysílán ke všem okolním pevnostem s instrukcemi pro obranu hranic.
Válka neměla nikdy blíže k vypuknutí, než před několika hodinami, kdy se ramiakský zabiják pokusil zavraždit krále Jakuba. Jezdec v tichosti proklínal nepřátelského černokněžníka Adama Asana, jenž byl za útok zodpovědný, ale nemohl dělat nic jiného, než jet dál, dokud se ze tmy před ním nevynořila vzdálená světla hradní věže.
V chladné noci a za silného vanutí větru sotva dokázal rozeznat křiky obránců pod sebou od válečné vřavy nepřátelské armády. Dorazil pozdě. Hrad byl již pod útokem. Ze své pozice zvažoval co dělat dál. Mohl by se pokusit dostat do hradu jinudy. Skrze hory vedla stará zásobovací stezka, která se ovšem nepoužívala již nějakých tři sta let. Byla nebezpečná a jezdec na koni by riskoval, že se zřítí ze skály. On sám o té stezce věděl pouze díky náhodě. Přesto, pomyslel si jezdec, doručení svitku bylo teď ještě důležitější. Nesměl zklamat.
Otočil tedy svého koně k západu a po několika chvílích sjel z hlavní cesty, kde se houští po mnoho generací podařilo zarůst a kompletně zahladit stopy po oné stezce. Jel rychle, ale musel využít svých jízdních schopností v obtížném terénu, aby sobě ani koni neublížil. Přesto již o chvíli později seskakoval z koně před strmou skálou v lese. Snažil se vzpomenout, kudy stezka vedla, aby mohl co nejrychleji dorazit do hradu. Nervozita mu kroutila s žaludkem a jediné, co mu zlepšovalo náladu, byl fakt, že po cestě nepotkal žádného nepřátelského vojáka. Nepřítel o stezce nevěděl.
Kvůli postupující tmě zapálil louči a začal opatrně našlapovat, protože stezka byla stará a vytesaná do skály. Jediný špatný krok by znamenal v nejlepším pád na tvrdé kamení. Naštěstí se roky cviku a jeho osobní praxe z mládí vyplatily a začal rychle postupovat vzhůru. Svého koně již po chvíli neviděl, jak lezl přes velké balvany vzhůru. Konečně, když už v té zimě pomalu přestával cítit prsty, podařilo se mu vyškrábat na menší plošinu, odkud, jak věděl, byla cesta dovnitř již mnohem přímější. Dovolil si několik krátkých nádechů chladného horského vzduchu a rozběhl se směrem ke světlu v dáli.
Růž
NEMYSLI SI, ŽE JSEM NA TEBE ZAPOMNĚL, HYNKU.
To by nebyla zábava. Jenom jsem si na chvíli odběhl za tou tvojí holčinou.
Přestaň, prosím, nech ji napokoji… prosím…
Pověz mi. Kdo je ten Adam z vašich vzpomínek? Zdá se, že k němu máte oba silnou averzi, ale ty bys mu nejraději
VYRAZIL ZUBY,
zatímco ubohá malá Anička se z něj málem sesypala.
Hynek se topil ve změti růžového textu. Byl bezmocný, jako kus dřeva nasáklý vodou a mrštěný do středu hurikánu. Všude kolem byla bouře a on v jejím oku nebyl schopen uniknout a varovat Annu. Říct jí všechno. Povědět jí o všech těch věcech, které si nechával pro sebe. O tom všem, co své nejlepší kamarádce neříkal ze strachu nebo z nutnosti. On sám už nevěděl kvůli čemu.
Řekl by jí, že ji miluje.
Vylíčil by jí své pocity.
Protože život je krátký.
A jeden z nich by mohl kdykoliv zemřít bolestivou smrtí, aniž by k němu ten druhý byl naprosto upřímný, takže pokud na to dojde, a on bude mít možnost podívat se do Anniných nádherných hnědých očí, vysloví se.
Miluju tě.
dojemné
vážně
ale pořád ti to nedochází
TOHLE JE MOJE DOMÉNA
A MŮŽU SI TU DĚLAT CO CHCI
To mi připomíná. Když se ta tvoje princeznička bojí toho Adama, koho se bojíš ty? Před čím utíkáš, Hynku?
Růžový hlas se náhle změnil do podoby ženy, která mu kdysi zlomila srdce. Bolelo to jistě… Ale přenesl se přes to. Měl Annu. Pomohli si navzájem.
Nechtěl bys, abych byla znovu tvoje?
Ne. Nejsi skutečná, jsi jenom ten hloupý hlas
Hloupý
hLoupý
hlOupý
hloUpý
hlouPý
hloupÝ ?
Tak jo… Máš to mít.
Tady o kus výš se píše, že jsi prý spisovatel. Tak se předveď! Zajímalo by mě, co na tobě ta tvoje Nadace vidí. Podle toho, jak se chováš, si nezasloužíš respekt můj ani její. Možná tak té tvé ubohé kamarádky. Co jsi kdy dokázal? Jsi snad nějaký velký spisovatel? Vydal jsi někdy nějakou knížku? Ne, skončil jsi se psaním už před lety! Takže co jsi od té doby zvládl? Pracuješ na průměrné pozici v hloupé instituci, která si myslí, že chrání svět. Nadaci na tobě nezáleží. Nikomu na tobě nezáleží. A co tvůj milostný život? Cítím v tobě silný chtíč, opovaž se to zapírat. Já poznám pravou podstatu každého. Tvoje holka je plná sebelítosti a ty jsi plný pocitů, které tě dusí. Jak si vůbec můžeš myslet, že by tě kdy mohla milovat? Vždyť tvoje poslední přítelkyně tě odkopla jako štěně u cesty. Ty nejsi nikdo. Nejsi k ničemu. Tak proč vlastně jsi? Má tvoje existence vůbec smysl? NE!!!
Ne. Víš co? Tohle místo je kniha a my jsme v ní zavření. Anna, Já… a Ty.
? ?? ? ?
? ? ?
? ? ? ?
?
V tomhle vězení jsi i Ty, ať už jsi cokoliv. Nemáš nad námi žádnou speciální moc. Všichni jsme jen vězni! Jsme jenom inkoust na papíře a slova na stránce. Nemám pravdu?
HAHAHAHAHAHAHA
Tak ty si myslíš, že se mi dokážeš vyrovnat? Měl jsem tisíce let na ovládnutí tohoto místa.
Já mám ale hned několik výhod.
1) Nejsem HLUPÁK.
2) Spisovná forma se za posledních pár tisíc let hodně změnila.
3) Nejsem sám.
A konečně
4) Býval jsem spisovatel. Jenom jsem potřeboval znovu najít svoji múzu. Díky, že jsi mi připomněl, co je důležité.
Hm…
To se ještě uvi
Vždy tu pro tebe budu
5. 5. 2015 15:25 - Přečteno
Anni, já nevím kde začít. Není to tvoje chyba. Ty jsi neudělala nic špatného. Adam je idiot, prosím neposlouchej ho. Jsem tu pro tebe, kdyby sis chtěla promluvit. Napiš kdykoliv. Vím že zrovna mi dva se moc neznáme, ale já to nevzdám.
5. 5. 2015 15:48 - Přečteno
Chci tě ve svém životě. Jsi moje kamarádka, Anni. Nemusíš odpovídat, pokud nechceš. Jen, si moje zprávy aspoň čti. Díky.
6. 5. 2015 8:20 - Přečteno
Napadlo mě, že si asi připadáš zrazeně a myslíš že je to tvoje chyba. Není. Chápu, že teď nevíš komu věřit. To co Adam udělal je neomluvitelné. Ze skupiny jsme ho vyhodili a zablokovali jsme ho. Nemyslím si, že ještě něco zkusí.
7. 5. 2015 11:01 - Přečteno
Co asi děláš? Vlastně toho o tobě moc nevím a ty o mě asi taky ne. Jaká je tvoje oblíbená barva? Moje je oranžová, jako podzimní listí a zrzavé vlasy. Mám jí rád, protože se směje, i když je taková melancholická.
9. 5. 2015 12:37 - Přečteno
Promiň, včera jsem nenapsal, i když jsem chtěl. Neměl jsem přístup k internetu. Vzpomněl jsem si, že máš ráda literaturu. Právě čtu Božskou komedii, takže… Vím, že si asi právě připadáš jako v pekle. Ale, kdybys mi dala šanci, rád bych byl tvým Vergiliem.
10. 5. 2015 8:16 - Přečteno
Nechci aby poslední zpráva vyšla špatně. V žádném případě nechci nijak zlehčovat situaci. Ale začínám o tebe mít vážně strach a… Asi nevím jak přesně ti pomoct, takže zkouším všechno.
11. 5. 2015 0:21 - Neodesláno
Hynku, prosím přestaň. Bylo to fajn, dokud to fungovalo, ale já s tím nechci mít nic společného. Do skupiny se nevrátím a asi si už nechci ani psát. Bude lepší, když s tím přestaneme. Přeji šťastný zbytek života.
11. 5. 2015 0:22 - Přečteno
Díky.
11. 5. 2015 8:13 - Přečteno
Jsem tak rád, že jsi pořád tady.
11. 5. 2015 8:21 - Neodesláno
Promiň, jestli tě nějak otravuji. Jenom… Bude to znít sobecky, ale já mám taky nějaké problémy a tak jsem tady a zkouším ti pomoct… Myslím, že do jisté míry to taky potřebuju. Nedávno mě někdo opustil a já si tím nechci projít znovu, takže udělám všechno co můžu, abych tě měl dál ve svém životě.
11. 5. 2015 12:40 - Přečteno
Mimochodem, moje oblíbená barva je tmavě hnědá, jako hořká čokoláda. :)
Obléhání hradu
Anna Zamarovská měla vždy problémy s tíživými pocity. Jednoho dne se mohla vzbudit, vyrazit do práce a celý den se usmívat. Jindy mohla přijít pozdě, protože přecenila svoji schopnost odporovat tomu tíživému pocitu po probuzení, který jí svíral hrdlo a našeptával: Stejně jsi k ničemu. Bylo to už lepší a bylo to i horší. Někdy jí dokázala zvednout náladu i sebemenší maličkost. Něco, co jí připomnělo, že svět není jenom černobílý, ani nemá jenom odstíny šedi. Má i melancholickou oranžovou a barvu hořké čokolády. Věci, které vypadají jako jedno, ale jsou to druhé.
Jí to vždy trochu mátlo, ale většinu dní v týdnu to zvládala. Potom tu byl vždy ten jeden, který zachraňoval Hynek svými hloupými vtipy a neustálými omluvami. Kdysi mu slíbila, že neodejde, a ona pevně věřila, že sliby se nesmí porušovat. Bylo to skoro dětinské, ale lidé jako Anna občas chtějí věřit čemukoliv, jenom aby měli nějakou oporu v životě. Hynek jí na oplátku slíbil, že ji neopustí.
A ona tomu chtěla věřit.
Teď však seděla v standartní zadržovací cele temné kobce hradu, který býval nadační Oblastí-04CS. Byla nahá, nebo si tak alespoň připadala a stěny kolem ji umačkávaly. Anna zbožňovala výlety do přírody, kde mohl člověk naprosto zahodit veškeré myšlení stranou, a když se jeden hodně snažil, ustoupily dokonce i problémy do pozadí. Ale tady, v nejtemnějším zákoutí dobyté pevnosti své mysli… chtěla Anna Zamarovská pouze jednu věc.
Vysvobození.
A bylo jí jedno, jakým způsobem. Vlastní myšlenky ji unavovaly.
Prosím, už dost
Prosím, už ne. Už toho mám dost. Nezvládnu to, prosím. Tohle je moc. Nestačím. Nejsem dost silná. Ať už to skončí, prosím. Hynku, promiň, je mi to líto, nejsem dost… dost dobrá. Vím, že jsem ti slíbila, že nikdy neodejdu a že sliby se mají plnit… Je mi to moc líto, prosím, omlouvám se…
Pomoc
V tom náhle uslyšela zařinčení něčeho kovového na chodbě. Znělo to jako broušení meče o meč. Dveře se rozrazily a na jejich prahu stál vysoký muž v kápi. V pravé ruce svíral meč a v levé planoucí pochodeň. Byl to královský posel, který dorazil k princezně, paní hradu, aby jí připomněl, kdo těmto síním poroučí. Plynulým pohybem zastrčil svůj meč do pochvy a beze slova sáhl do kapsy, odkud vytáhl královský spis. Natáhl ruku směrem k překvapené Anně a zdálo se, že čeká, než si od něj onen spis převezme.
Anně chvíli trvalo, než zpracovala, co se děje. Byla již připravená zahodit veškerou naději… Nakonec se však zvedla z chladné země a převzala si od muže dopis. Měl pečeť s obtiskem sluníčka, což bylo jistě podivné, ale daleko zvláštnější bylo, že nebyla z vosku. Anna svraštila obočí a potom kousek pečeti odlomila a strčila si ho do pusy. Po tváři jí přejela první slza štěstí za dlouhou dobu, když na jazyku poznala chuť hořké čokolády.
Rychle dopis otevřela a dala se do čtení:
Drahá Anni,
mám v plánu odsud utéct, ale budeš mi muset pomoct. Tohle místo funguje jako kreativní prostor, kde se realita propojuje s tvými myšlenkami. Ta entita, která je tu s námi, nemá žádnou kontrolu, kterou bychom neměli také. Vím, že jsi nejspíš zmatená a vyčerpaná, ale znám tě. Jsi bojovnice. Věřím ti. Zkus najít východ, zatímco já tu věc zabavím.
P.S. Ta pečeť je z čokolády, ale jak tě znám, už jsi na to nejspíš přišla. Slibuju, že až se odsud dostaneme, dáme si trochu skutečné hořké čokolády spolu, ano? To je slib! A sliby se neruší.
S láskou,
tvůj kamarád, Hynek ☀
Srdce jí poskočilo. Nikdy nedokázala pochopit, jak jí mohlo pár Hynkových slov zvednout náladu a dodat naději. A číst jeho slova na autentickém papíře byl… nádherný pocit. Nepopsatelný. Láskyplně dopis přeložila a skryla jej do kapsy svého pláště. Měla naději.
Posel mezitím vyšel zpět na chodbu, a když jej Anna chtěla následovat, nebyl nikde k nalezení. Na kamenné chodbě hradu leželo pouze několik prázdných brnění, která někdo probodl mečem. Jednomu z nich tedy ukradla meč, přestože byl těžký a špatně vyvážený, jako kdyby nebyl vytvořen s dostatečnou péčí. Kromě toho rozhodně neuměla s mečem zacházet, ale cítila se lépe se zbraní v ruce. Prošla chodbou a náhle za rohem vešla do další, která vypadala spíše jako chodba v nadační oblasti. Byly tu betonové zdi a fluorescenční světla. Anna se pokusila soustředit na něco konkrétnějšího a za dalším rohem uviděla dveře vedoucí do skladiště Oblasti-04CS. Její mysl pracovala na plné obrátky, jak se snažila vybavit si každý detail místnosti. Za dveřmi měla být recepce a dlouhé regály plné různých materiálů, papírů, knih a krabic s menšími anomálními předměty. A každý detail, na který si vzpomněla, uviděla náhle před sebou. Cítila vůni starých knih a slyšela zvuk klimatizace, i když si nebyla jistá, odkud přicházel.
Rychle proběhla kolem recepce a s mečem v ruce začala procházet regály, dokud nenalezla krabici B13/7. Její víko prakticky odhodila stranou a vytáhla neoznačenou knihu v koženém obalu. SCP-410-CS. Nechápala, jak mohla být zároveň v knize a zároveň ji držet v rukou, ale bylo jí to jedno. Otevřela knihu, na jejíchž prázdných stránkách teď četla podivnou směsici textu, který vypadal, jako kdyby jej psal blázen. Některé stránky byly prázdné a na jiných bylo přes sebe napsáno několik vět různým písmem, velikostí, stylem a barvou inkoustu.
Poznávala útržky vět, které vyslovila ona entita. Ujelo jí lehké zasmání, když četla Hynkova slova. Opravdu pro ni přišel. Už neměla nejmenší pochyby. Listovala stránkami dál, dokud nenarazila na pasáž s poslem, přes textové zprávy od Hynka až k sekci, kdy opustila vězení a stála ve skladišti, kde četla z této knihy. Její oči byly náhle upřené přímo na tuto větu, z čehož Annu začalo lehce pálit za očima. Promnula si je, načež přeskočila pár řádek, když pohledem zachytila velké barevné slovo o něco níže na stránce.
Anna tedy nevěděla, že zatímco ona listovala stránkami SCP-410-CS a přemýšlela nad způsobem, jak z tohoto prokletého místa uniknout, Hynek nasazoval svůj život v souboji s onou entitou o několik neexistujících místností, tedy stránek dál. A protože neměla nejmenší představu o tom, co takový spisovatel, s nutnou dávkou představivosti, dovede na místě, jako je toto, byla velmi zaskočená a zmatená, když přečetla pouze slovo:
C H C Í P N I !
Kus dřeva na dně jezera
ČARODĚJ
narazí do zdi.
Hynek křečovitě svíral inkoustové pero a utíkal chodbou nadační oblasti, co mu jenom nohy stačily. Každých pár metrů se zastavil, jenom aby rychle naškrábal slovo, nebo celou větu na stěnu, na květináč, na dveře, automat na pití, či na vlastní ruku.
Zakopne a začne mu téct krev
z nosu.
Za Hynkem se rozzuřeně valila bouře Č I R É N E N Á V I S T I ! která ho měla v úmyslu vymazat z příběhu nadobro. Jeho a Annu, až ji to najde
ČARODĚJ vtrhne do špatných dveří, přičemž na převrhne šálek kávy.
█████████ █████████████████████ ████
██ █████ ████████████████████
J E N P O Č K E J A Ž T Ě D O S T A N U
Hynek po cestě oblastí proběhl kanceláří, kde si narychlo vypůjčil jeden poznámkový blok a tvrdou podložku, aby mohl psát lépe.
ČARODĚJ vyběhne na nádvoří, kde silně prší.
Když uvidí Hynka, uklouzne na blátě venku.
█████████
█████ ███████ ███████
█████████
████████████ █████████████████
T Y Z A S R A N E J
A trefí ho blesk.
Hynek stál pod střechou na nádvoří oblasti a zvažoval, co udělat dál. Postava čaroděje s tělem ženy, kterou miloval a očima muže, který jí ublížil, ležela promočená v blátě a přesto z ní nějak sálala zlost. Hynek věděl, že nemůže ohýbat realitu tohoto místa příliš. S každým slovem, které napsal, se příběh nijak nerozvíjel, pouze se začal mazat, jako když se rozpíjí inkoust. Začaly se objevovat chyby a text v knize trpěl. Ale Hynek neměl v plánu pokračovat dlouho, chtěl pouze zaměstnat Čaroděje dost dlouho na to, aby mohla Anna utéct.
Čaroděj se začal zvedat, což Hynek pochytil jako svou narážku k tomu, aby znovu vzal nohy na ramena. Jenže tam, kde předtím byly dveře, stála teď cihlová zeď. Hynek uslyšel hlasitý výkřik, z něhož jej rozbolela hlava.
C H C Í P N I !
█████████
█████████ █████████
█████████████████ █████████
Č A R O D Ě J se začne topit taky.
Okolní realita se znovu ustálí a oba dva krátce zalapají po dechu, teď pouhých pár metrů od sebe. Než může Hynek něco dalšího napsat, vytrhne mu čaroděj pero z ruky a chytne ho pod krkem.
Z Z
A A
B B
I I
J J
U U
T T
U U
T NE! T
V V
O O
J J
I I
H H
O O
L L
K K
U
M I L O V A T
"Ne!" vykřikla Anna, čímž prozradila svou pozici, a současně vystoupila ze stínu blízké stěny. Čaroděj vypadal jako nesourodá směsice vzpomínek, nočních můr a nenávistného zrcadla. Annu pálily oči při pohledu na tvar osoby, která mohla být Adam nebo Hynek nebo Ona sama. Ale onen tvar byl vyplněný vířící masou slov, SCP dokumentů, nenávistných zpráv, chladného světla a neutuchajícího hněvu. Ať už byl onen vězeň této knihy původně kdokoliv, zbyl z něj pouze prázdný vzor vykřikující slova nenávisti.
A potom se tvar trochu ustálil. Byl to Adam, její bývalý kamarád, kterému kdysi věřila. Člověk, který ji zradil a odkopnul ve chvíli, kdy se mu svěřila s tím, na čem jí záleželo nejvíc. Její největší strach. Stále svíral Hynka pod krkem a ten se mu snažil vykroutit, ale zdálo se, že mu došlo štěstí a inkoust.
A H O J A N I Č K O
Entita/Monstrum se hladově natáhlo/a k Anně. Nenávidělo to její růžové tváře, čokoládové vlasy, hřejivý úsměv, problémy s depresemi, její sebelístost, lásku k výletům do přírody i takový ten pohyb rukou, kterým si vždy zastrčila pramínek vlasů za ucho. Adam/Čaroděj udělal krok dopředu.
Třásly se jí ruce, ale na obranu před sebe natáhla ruku, ve které svírala SCP-410-CS. Entita nešla dál.
C O J E T O ?
Zmateně, skoro nevěřícně se Anna vyhnula záchvatu paniky. Už si protrpěla dost. Ona i Hynek. Nechtěla tu s tou hroznou věcí být už ani o chvíli déle. Její oči se střetly s Hynkovými a došlo jí, že se jí snaží něco říct. Její oči našly inkoustové pero v jeho ruce a její mozek měl pouhou setinu sekundy na to, aby zareagoval. Hynek vyhodil pero a Anna ho chytila.
O P O V A Ž S E
Začala psát. Adam se k ní rozběhl a pustil Hynka k zemi. Ten si odkašlal a vyběhl za ním. Anna neměla v úmyslu nechat se chytit. Na krok od ní náhle vzplanula ohnivá zeď a obtočila se ze všech stran kolem Stvůry. Hynek se zarazil, ale rychle stěnu oběhl a stanul vedle Anny. Na krátký moment se jejich pohledy střetly. Ona v jeho modrých očích viděla jenom to dobré a on se v jejích hnědých očích ztratil. Chytli se pevně za ruce, jako kdyby se měli znovu rozdělit, a oba dva se zahleděli do plamenů, ze kterých vyšel další nenávistný hlas. Vlastně to byly hlasy dva a oba mluvily přes druhý tak, až to rvalo uši. A přesto byly oba dva stejně jasné, jako lesk jehly tažené po skleněném talíři.
myslíš si, že tohle něco změní? že i když přede mnou utečeš, že budeš v bezpečí? nejsi v pořádku ANNI. nikdy nebudeš. a je jedno kolikrát si budeš myslet, že je všechno v pořádku, protože všichni nakonec umírají sami, nehledě na to, kolikrát jim jejich blízcí řeknou, že je milují. jsi k ničemu a moc dobře to víš. ne proto, že ti to ostatní říkají, ale protože si to opakuješ sama. proto jsi ubohá.
jsi ubožák HYNKU. myslel jsem si, že to ta tvoje vytoužená milovaná nanicovatá holka je ta chudinka, ale jsi to ty. jak ubohý je nesnášet se proto, že někoho miluješ? jenom proto, že se bojíš toho, že tě odmítne. a nebo se bojíš, že tě přijme? vyznáte si lásku? to tě děsí? mělo by. protože ona tě nikdy doopravdy milovat nebude. akorát jí tím ublížíš. a to si oba zasloužíte.
Plameny divoce burácely do všech stran a začaly pomalu spalovat vše kolem. Silueta budovy se bortila, listy stránek hořely, slova na papíře mizela. Realita se hroutila.
Slova té věci se jim zabodávala do uší jako jehly tažené přes poškrábaný skleněný talíř. Znovu se jeden druhému podívali do očí a tentokrát v nich nenalezli ten stejný komfort jako před pár okamžiky. Anna cítila Hynkovu lásku tak, jak si ji nikdy předtím nedovedla představit. Věděla, že ji má Hynek rád, ale nikdy si nepředstavila, že by za tím mohlo být něco víc. Ale také cítila jeho obavy. Moc dobře věděl, že ona nebyla z těch, kteří by přijmuli pozvání na rande. Hluboko uvnitř jeho tužeb, strachů a lítosti uviděla plamen lásky, který nemohl vyhasnout ani kdyby řekla ne. Byl to její nejlepší kamarád tak dlouho, že jí mělo dojít, jaké k ní chová city. I tak chápala, proč je s ní nikdy nesdílel. A byla s tím v pořádku.
Hynek se nadechnul uvnitř jejích hnědých očí a poprvé za dlouhou dobu nebyl zaslepený. Viděl Anniny mentální jizvy, o kterých si v lepším případě namlouval, že jsou pryč. Nebyly docela, ale každým dnem bledly a to z velké části díky němu. Uviděl v její mysli touhu po lásce a po tom, aby vše bylo lepší. Bohužel se topily v opakované sebelítosti a pocitu méněcennosti. Chápal veškeré její pocity tak jako nikdy dřív a jejich tíha ho málem přivedla na kolena. A byl s tím v pořádku.
Oba současně promluvili.
"Zasloužíš si být šťastná."
"Zasloužíš si být šťastný."
Ohnivé plameny začaly olizovat vše kolem a mezi praskáním spalované knihy a žhavým vzduchem kolem, bylo na krátký moment možné slyšet i burácivé výkřiky spalované entity. Anna s Hynkem si nevšímali ničeho z toho. Byli příliš ztracení jeden v druhém, než aby mohli. Inkoustové pero i kožená kniha padly za oběť plamenům a poslední co si Anna s Hynkem pamatovali, byl sladký polibek.
Epilog
Ve skladišti zněl požární alarm.
Anna zalapala po dechu. Cítila se, jako kdyby její plíce vyplňoval popel a kouř. Rozkašlala se a oči měla plné slz. Co se stalo?
Poslední, co si pamatovala bylo-
NE!
S trhnutím se otočila na podlaze skladiště v Oblasti-04CS a okamžitě poznala, že leží u regálu, kde byla krabice B13/7. K jejímu štěstí tu neležela sama. Vedle ní si totiž náhle odkašlal Hynek. Jeho obličej byl od sazí a oči měl plné slz. Jakmile se Hynek s Annou rozkoukali a došlo jim, kde jsou, nedokázali svést nic jiného, než se obejmout.
Když do místnosti vtrhlo několik zaměstnanců s hasícím přístrojem v ruce, našli pouze doutnající zbytek SCP-410-CS, které se nejspíše muselo samovznítit. A vedle regálu s krabicí B13/7 našli dva rozklepané a zmatené kolegy v obětí. Oba byli uslzení, viditelně vyděšení a museli být odvedeni na ošetřovnu. A přestože byli oba nejistí tím, co se vlastně stalo, věděli jedno. Že tu jeden pro druhého vždy budou, v dobrém i ve zlém.
