15. listopadu, anno Domini 1866
S šerifem Boonem stále nedokážeme pochopit, co se stalo.
Všichni si pamatujou bílé světlo a pak už nic, já s šerifem to máme stejně. Všichni jsme se zvedli s tlukotem v hlavách a měli pocit, že jsme vypili město až do poslední kapky. Starej Pete, Mary a Anettiny děti byli všichni mrtvý, stejně tak většina kuřat a jeden z koní. Mimoměšťáci byli v pořádku, říkali, že viděli to samý.
Ale nejdivnější je okolní pustina. Není taková, jaká bývala, všechno je zelený a jsou tu i stromy. Nikdy jsem nic takovýho neviděl. Když se rozhlédnu je to jako bych byl v ráji. Šerif Boone říká, že tohle není dobrý, něco je hodně špatně.
Šerif Boone chystá hned v první zítřejší hodině poradu s cizákama a všema místníma. Dnes v noci pohřbíme mrtvé.
16. listopadu, anno Domini 1866
Všichni jsou naší situací znepokojení. Lidé truchlí a cizáci se nemůžou dočkat až vypadnou. Šerif Boone říká, že nikdo nemůže odejít, leda že by se přidali do průzkumné skupiny, co dává dohromady, podle něj bysme měli zjistit co je v okolí.
Něco taky ukradlo kuřata, zanechalo to divný stopy. Jsem si zatraceně jistej, že to nebyl kojot. Ta zatracená věc má stopy, co vypadaj jako od ohromnýho kuřete. Muselo to přijít v noci, protože to nikdo neviděl. Jeden ze psů přitáhnul nějakou havěť moc velkou na to, aby to byla krysa, bylo to šeredné a mělo to protáhlý ksicht. Nikdy jsem nic takovýho neviděl, ale jemu to asi nevadilo. Kluk jeden ušatá to prostě sežral.
Otec Jacob říká, že potřebujeme být silní a Bůh nás povede. Modlím se, že brzo zjistíme, co se děje, a že se průzkumná skupina v pořádku vrátí.
19. listopadu, anno Domini 1866
Hromada cizáků v noci ubodala Merleho a ukradli z jeho obchodu vše co mohla, než utekli na několika koních. Hádám, že museli fakt pospíchat, protože tady nechali svůj přívěs. Podle všeho šlo o zlatokopy mířící do Kalifornie. Nechali tady dost nářadí na kopání a nějaký ten dynamit.
Merleho pohřbíme později, ale teď nemáme dostatek zásob. Otec Jacob a já rozdělujeme to co máme, ale moc dlouho nám to nevydrží. Otec Jacob neustále opakuje, že v noci slýchá věci, ale neví co. Poprosil mě abych dneska večer hlídal u kostela. Vzhledem k tomu, že budeme pohřbívat Merleho, tak bych moh’ chvilku zůstat.
Modlím se, že Merle skončí v nebi, nezasloužil si, co se mu stalo. Je to moje chyba, měl jsem ho chránit.
“Temperance a její první obyvatelé“ – 5. července, anno Domini 1859
20. listopadu, anno Domini 1866
Přísahám Bohu, Otec Jacob včera v noci viděl démona.
Bylo to velký, asi jako člověk, a chodilo to jako člověk, ale mělo to krk jak had a stejně tak oči. Dělalo to pekelný zvuky a odhrabávalo to Merleho hrob. Nebyli jsme schopní ho pohřbít dostatečně hluboko, kvůli bahnu, a viděl jsem jak ta stvůra ohlodává tělo starouše Merleho. Vystřelil jsem po tom, ale byla moc tma na to abych tu zrůdu trefil.
Otec Jacob říká, že jsme v pekle, že to je trest od Boha za to, že v něj nevěříme.
Řek’ to úplně všem a teď všichni panikaří, ale povídá že dokud se budeme modlit, tak nás Bůh ušetří svého hněvu. Nemyslel jsem si, že jsem hříšník. Nikdo není dokonalý, ale hádám, že se pokusím být tak blízko k Bohu jak jen to půjde. Asi mám dost nad čím přemýšlet. Teď to ale s celým městem jde do háje, všichni panikaří ohledně toho, co Otec Jacob říká.
Dupnul jsem si a řek’ jsem jim ať toho nechaj, ať si s tím jdou do kostela, pokud je chce někdo obracet k víře. Nemůžou tady všechny takhle děsit, i kdybychom byli opravdu obklopeni ďábly
Dnes se budu modlit za odpuštění a za ochranu.
21. listopadu, anno Domini 1866
Šerif Boone, Red a Jeremiah se vrátili, ztratili ale koně. Šerif Boone říká, že se k nim když spali připlížil ďábel s hlavou velkou jako celý člověk a nabral toho koně do tlamy, pak s ním hodil jako by to byla hračka. Schovali se a pozorovali jak ďábel too koně žere dokud ďábel zase neodešel. Říkaj, že to bylo velký jako barák a delší než dva. Ostatní říkají, že jich viděli víc, větší, menší, a všech různých barev.
Jídla je málo, a týhle krysí havěti není dost na to, aby nakrmili jediného člověka, nedej bože 30. V modlitbách dnes budu prosit o bezpečí a jídlo.
23. listopadu, anno Domini 1866
Jak se zdá, Otec Jacob měl s tím, že jsme v pekle pravdu, po tom co se stalo včera.
Zaútočilo na něj tucet malých démonů, všichni měli dlouhé krky, zuby jak nože a drápy jako supi. Přišli odnikud a zabili několik lidí než se nám je povedlo zahnat.
Šerif Boone a Otec Jacob se do sebe potom dost ostře pustili. Šerif Boone navrhoval, že bysme měli zkusit sníst části ostatků těch věcí. Otec Jacob ho označil za kacíře, co se nás snaží svést k hříchu jezením masa démonů. Říkal že nás Bůh sleduje, vídá Ho v noci, ale šerifa Boona to nezastavilo.
Tak nakonec jsem přece jen hříšník.
Dnes večer se budu modlit k Bohu za odpuštění, nevím sice co jsem udělal, ale prosím tě, můj Pane, smaž můj hřích.
Subjekt této fotografie je momentálně neznámý. Na zadní části stojí: “Nechť je mi tohle připomínkou, abych už nikdy nezaplatil jediný zatracený dolar za fotografii.”
25. listopadu, anno Domini 1866
Po té noci, co nás napadli ty démoni, Otec Jacob vedl místní aby zničili veškerý alcohol ve městě. V kostele ho všechen rozmátili a pak se tam až do dneška zamkli. Říkají, že se modlili za naše mesto, říkají, že jsme se šerifem Boonem hříšníci a důvod proč jsme všichni skončili v pekle.
Pořád nevím, co jsem udělal, že jsem všechny odsoudil k tomuhle. Šerif Boone říká, že to není moje vina, ale ostatní se mi už ani neodváží podívat do očí. Mám sto chutí jít za Otcem Jacobem a poslat mu mezi oči olovo, za zhoršování už tak špatný situace, ale pak bych byl stejně špatný jako on.
Dnes e znovu budu modlit za odpuštění, a za to aby tenhle déšť už skončil. Ty zatracený žáby mě nenechají spát.
Daguerrotypická fotografie nalezená založená v deníku. Odhaduje se, že zobrazuje autora. Na zadní straně fotografie je datum: 9. Května, 1860.
28. listopadu 1. prosince anno Domini 1866
Hodně lidí je mrtvejch. Šerif Boone je mrtvej. Nechce přestat pršet. Nespal jsem snad celou věčnost.
Obří nestvůra, jíž nic podobného jsem nikdy neviděl, otřásla celým městem jen svými kroky. Byla větší než jakákoliv budova, co jsem kdy viděl, došla k hromadě démonů a začala je žrát. Otec Jacob a s ním pár dalších vylezlo z kostela a on se pokusil na provést exorcismus, ale sežrala ho. Bylo to hrozný, v jeden okamžik tam stál a křičel o Kristu a potom jsme slyšeli už jen déšť.
Pak vydala ten nejhorší zvuk co jsem kdy slyšel, sedělo to k jejímu démonství. Lidi po ní zkusili střílet, ale tý zatracený příšeře to bylo jedno. Jen ji to naštvalo. Jediný co jsem byl schopnej dělat bylo jen tak sedět, zatímco šerif Boone odběhl a sebral nějaký dynamit. Příšera se chystala, že sežere místní, pak ji ale zaujal šerif. Odpálil tý stvůře hlavu, a sám sebe taky. Déšť se zhoršil před tím než jsme se mohli vůbec pokusit odklidit toho démona.
Potom jsem všechny donutil jít domů. Nemá smysl postávat venku poblíž všech těch těl, pokud to jen přiláká další.
Nemám pocit, že stále vím za co se modlit.
Včera večer jsem spatřil Boha.
Viděl jsem Jeho světlo, vedle měsíce svítilo tak jasně. Bylo to překrásné. Prosil jsem Ho o slitování, prosil jsem Ho aby mi řekl, kde jsem udělal chybu. Ale Bůh mi neodpověděl.
Prosil jsem Boha o to aby zastavil ten déšť, aby mi odpustil, aby mi pročistil zrak. Vidím Ho teď na nebi I během dne. Za těmi mraky je tak jasný, cítím Jeho dotek.
Ale Bůh ze mě nemá radost. Vím, že můj trest se blíží a samotný všemohoucí Bůh je ten, kdo mi udělí.
Dnes se budu naposledy modlit za odpuštění.