Objekt #: SCP-342
Třída Objektu: Euclid
Speciální Zadržovací Procedury: SCP-342 může být bezpečně uloženo ve své složce, v obálce připnuté k vnitřku desek, poněvadž nepředstavuje žádné nebezpečí, dokud není aktivně používáno. Zmíněná složka by měla být uložena v bezpečné kartotéce ve Skladu pro Cenné Předměty a chráněna standardními obranými mechanismy proti biologickým, chemickým, memetickým a fyzickým hrozbám.
Popis: SCP-342 na sebe běžně bere podobu jízdenky pro hromadnou dopravu, jejíž typ závisí na nejbližší formě hromadné dopravy vzhledem k momentální lokaci objektu. V tuto chvíli na sebe SCP-342 vzalo podobu vlakové jízdenky s místem nástupu na ████████████████ Nádraží. Je-li objekt držen myslící osobou po jakkoliv dlouhý časový úsek, eventuálně se změní na jízdenku pro formu dopravy, kterou tato osoba touží použít. Tato přeměna se uděje pouze, není-li objekt přímo či nepřímo pozorován: do této chvíle neexistuje video záznam přeměn SCP-342. Po přeměně je objekt nerozeznatelný od zcela běžné jízdenky a může být jako taková jízdenka použit.
Pokud bude SCP-342 po použití označeno razítkem nebo bude narušena jeho struktura, samo se po chvíli přeformuje do nepoužité podoby. Personál SCP Nadace musí být přítomen na místě, aby po skončení všech testů znovu SCP-342 zadržel.
Kdokoli, kdo využije SCP-342 k přepravě nějakým dopravním prostředkem, nebude schopen žádným způsobem onen prostředek opustit. Jakmile toto vozidlo dojede na konec plánované trasy a ustane v pohybu, dotyčný pasažér zmizí z této reality. Pasažéři před nastoupením do vozidla hlásí narůstající pocit strachu. Tento pocit během cesty sílí a krátce před zmizením vrcholí v panický teror. Specifický fenomén se často podobá akutní paranoidní schizofrenie a zahrnuje:
- Vnímání zvýšeného zatemnění oblohy vně vozidla (mlha, předčasné stmívání nebo nejčastěji pochmurné, depresivní počasí).
- Sluchové halucinace: nejčastěji chybná interpretace běžných oznámení řidičů a pasažérů, např. oznámení o příští zastávce je ovlivněným pasažérem vnímáno jako prohlášení o tom, že pasažér nikdy nezastaví.
- Obyčejné objekty, jako jsou ostatní pasažéři a bezpečné předměty, náhle nabydou hrozivé podoby nebo tónu.
- Téměř patologický strach z řidičů/strojvedoucích/jiného personálu.
- Zvláštní úkazy zabraňující pasažérovi opustit vozidlo.
- Nezpochybnitelná představa, že je nemožné opustit vozidlo.
- Neschopnost vnímat, že by pasažéři opouštěli či nastupovali do vozidla: ovlivnění pasažéři hlásili, že pozorovali ostatní, jak jednoduše zmizeli ze svých míst nebo se na nich objevili. V nějakých případech nevidí, že by ostatní pasažéři nějak opouštěli svá místa a stále je zde vidí.
- Neschopnost slyšet či vnímat snahy ze strany ostatních pasažérů uklidnit ovlivněné pasažéry.
Ačkoliv jsou tyto akutní symptomy limitovány pouze na uživatele SCP-342, přihlížející (včetně agentů, jež měli za úkol pozorovat subjekt) hlásí pocity neklidu a cítí se nuceni opustit vozidlo předčasně, načež vyhledávají jiné druhy dopravy.
Dodatek 342 A: Objekt byl objeven [DATA VYMAZÁNA] v Chicagu roku 1936. Jeho případ byl znovu otevřen po několika letech, kvůli potenciálu v postupu technologií, což by dovolovalo lépe pochopit podstatu [DATA VYMAZÁNA].
Dodatek 342 B: Důležitost opětovného zadržení SCP-342 poté, co je použito, nesmí být podceněna: viz hlášení re: "Incident Dr. Lank", ve kterém nebylo SCP-342 po použití úspěšně zadrženo, což vedlo k šestiměsíčnímu prolomení zadržení, jehož následkem zmizelo několik obyvatel New York City. Zaměstnancům SCP Nadace je povoleno a je po nich požadováno, aby pro získání objektu využili jakékoliv prostředky až po: předstírání, že jsou příslušníci výkonné moci, zastrašování a vyhrožování i užití smrtících prostředků.
Dodatek 342 C: Hlášení Agenta [JMÉNO VYMAZÁNO]: Při našem prvním testování té jízdenky vstoupil zaměstnanec Třídy D do autobusu za pomoci objektu. Na každou zastávku jsme umístili agenta, abychom mohli pozorovat jeho chování, aniž bychom museli vstupovat do vozidla (pro případ, že by byl ovlivněn každý, kdo do vozidla nastoupí; tato informace byla totiž ze starších hlášení nejasná). Povětšinou prostě seděl na místě nebo běhal sem a tam uličkou. Postupně začal vyděšeně hledět z okna a na posledních pár zastávkách jsme ho nebyli schopni lokalizovat. Na konečné zastávce před tím, než měl být autobus na noc zaparkován, uviděli jsme ho, jak v děsu buší na okno a křičí o pomoc na přihlížející agenty, zatímco byl tažen pryč a začala se formovat zvláštní mlha, který zaplňovala prostor za ním.
Poněvadž jsme nebyli schopni dojít k nějakému jasnému, rozumnému závěru, rozhodli jsme se vyhledat pár ostatní pasažérů a vyslechnout je s nadějí, že vrhneme na celou situaci trochu světla. Mnoho se zdráhalo s námi mluvit nebo tvrdili, že si ničeho nevšimli, poněvadž byli něčím zaneprázdněni nebo rozptýleni nevolností, bolestmi nebo předtuchami. Zásadní informace nám podali až tři chlapci (jeden patnáctiletý (běloch) a dva šestnáctiletí (Hispánci)), kteří jeli část cesty vpředu. Tvrdili, že se subjekt několikrát pokusil opustit autobus, avšak jeho žádosti o zastavení byly ignorovány a dveře se vždy těsně před ním zavřely. Buď běžel a prostě to nestihl, nebo klidně šel a byl vždy nějakým způsobem přesunut na konec řady. Nakonec se dostal do čela autobusu, avšak když se pokoušel ho opustit, vždy se objevilo moc lidí, kteří se snažili dostat dovnitř nebo ven, což mu zabraňovalo v opuštění.
Něco na tom ty kluky na znepokojovalo. Jeden z nich tím byl vyloženě otráven, ale nedokázal říct přesně proč. Pod hypnózou popsal, co pro něj byl moment čistého zděšení. Viděl prý několik lidí v davu pasažérů, jak do subjektu strkali, drželi ho a podkopávali mu nohy, aby ho udrželi co nejdál od dveří a při tom všem si ale zachovávali zcela neutrální pohled před sebe, jakoby si ani nevšimli, že by něco takového dělali. Ke konci po tom, co deset minut křičel na řidiče, že chce vystoupit (což řidič ignoroval, jen řekl, ať se posadí), se subjekt zřejmě vzdal a šel si v zoufalství sednout. Dva z těch kluků tvrdili, že ten muž vážně křičel a pak, když se na něj ten řidič otočil, se odpotácel své místo. Třetí kluk si neuvědomil, že mezi těma dvěma probíhala nějaká konfrontace, což je v rozporu s jeho běžným zvykem aktivně vyhledávat a pozorovat konflikty, které jsou v městské hromadné dopravě běžné.
Poté, co se vrátil na své místo, na subjekt chlapci okamžitě zapomněli, pravděpodobně protože se už zklidnil a nijak na sebe neupozorňoval. Když si ho později znovu všimli, seděl tři místa za tím, na které si sedal předtím. Pak pět a pak sedm, ale ani jednou ho neviděli se zvednou a přejít jinam. To bylo vše, co nám mohli říct a zdálo se, že odhalit nám to, je stálo víc, než by si kdy přiznali.
Poznámka stranou: na konci naší schůzky zakřičel ten nejmladší: "Bylo to, jakoby ho to na konci prostě spolklo!" Následně musel být hospitalizován s extrémními příznaky psychózy.
Dodatek 342 D: Druhý Experiment v Metru: POZNÁMKA DOHLÍŽEJÍCÍHO ZAMĚSTNANCE: Druhý Experiment v Metru byl prvním testem, při kterém byl u subjektu přítomen pozorovatel. Agent Strahm dával pozor na nejmenší detaily chování zaměstnance Třídy D a odebíral vzorky různých tekutin a testoval orgány, hlavně srdce a mozek, dokud nebyl subjekt zcela nepříčetný a příliš agresivní na to, aby se nechal prohlédnout. Také nahrál znamenitý záznam všech subjektivních i objektivních událostí. Poněvadž nepřinesly poskytnuté fyzické prohlídky žádné neobvykle přínosné informace, vyjímaje faktu, že subjekt byl uprostřed typického nervového zhroucení, byly zmíněné informace uloženy do Dokumentu 342-D Alfa. Pouze ty nejrelevantnější informace jsou zde popsány.
Oba muži přišli ke vstupu, přičemž trestanec předložil SCP-342. Subjekt se okamžitě rozčílil a osobě přijímající jeho lístek řekl: "Cos mi to řekl, ty zmrde? Vyhrožuješ mi?" Byl ihned pobídnut ke zklidnění, aby bylo zabráněno potencionálnímu incidentu, načež byl oddělen od agenta dvěma bezpečnostními zaměstnanci. Podle popisu Agenta Strahma se oba zaměstnanci zdáli jakoby v transu a pokoušeli se ho oddělit od subjektu, zatímco tiše opakovali: "Po jednom, prosím." I přesto si agent našel způsob, jak si najít cestu, ačkoli byl nucen použít hrubou sílu na jednoho z bezpečnostních zaměstnanců, který se pokoušel postavit se mezi Agenta Strahma a dveře.
Ve vozu se subjekt stal velice klidným, což bylo vzhledem k jeho jinak agresivnímu chování vcelku překvapivé. Agent Strahm pokračoval v testování a vyslýchání dokud mu subjekt jemně nesdělil: "Nechte mě odejít z tohohle posranýho vlaku." Agent Strahm mu vysvětlil, že bude moci odejít až za pár dalších hodin, načež se subjekt stal nevídaně agresivním a začal skákat sem a tam, od zdi ke zdi a začal se houpat na tyčích a madlech, přičemž vydával skřeky podobné těm slýchaných u primátů. Agent Strahm ho následně knokautoval ránou do hlavy svým obuškem a připoutal ho k jedné z tyčí. Aby upokojil neklid okolních civilistů, ukázal svůj průkaz, vysvětlil, že je příslušník USMS a vrátil se ke své analýze.
Fyzická analýza naznačovala, že subjekt vstoupil do REM fáze spánku, a to po pouhých třech minutách, což bylo zvláště neobvyklé u subjektů, jež byli knokautováni. Poté, co se subjekt probudil, rozhodl se Agent Strahm experiment ukončit a řekl subjektu, že mu pomůže opustit vozidlo hned jak to bude možné, pouze pokud s ním však bude spolupracovat. Oba se pokusili opustit vozidlo, přičemž se jeden druhého pevně drželi, avšak v opuštění jim bylo davem zabráněno.
Agent Strahm se znovu pokusil o opuštění vozidla na další stanici, tentokrát s odznakem v ruce upozornil všechny cestující, aby se nezvedali ze svých míst. I přes toto opatření mu bylo zabráněno ve výstupu nastupujícím davem. Agent Strahm ohlásil, že subjekt od něj byl téměř oddělen: nebyl však schopen určit, co přesně bylo původcem onoho odporu. Tvrdil, že "ruce, které ho odstrkovali, nepařili žádnému z pasažérů". Naštěstí k sobě Agent Strahm subjekt připoutal pouty a byl schopen udržet s ním kontakt, přestože byl jejich výstup neúspěšný. Nyní panikařící subjekt se agenta držel jako k smrti vyděšené dítě, a to tak silně, že agentovy modřiny na rukou a hrudi byly viditelné i po několika dnech. Subjekt měl taktéž několikrát zakřičet, že mu "z pout vykluzují ruce". Ve vzniklém chaosu byl znak agenta vyražen z jeho rukou, načež utrpěl úder do strany jeho hlavy.
Během cesty ke třetí stanici vyslechl Agent Strahm velmi agresivním způsobem nově příchozí cestující, aby našel osobu zodpovědnou za úder do své hlavy. Nikdo mu nedal požadovanou odpověď a mnoho pasažérů začalo být hysterických po nejmenším dotyku či otázce. Jedna žena začala křičet poté, co ji agent chytil za rameno, avšak přestala, když s ní začal prudce třást. Bezpečností kamery zaznamenaly Agenta Strahma, jak sráží mužského pasažéra k zemi a dalšího mlátí do obličeje, zatímco se zaměstnanec Třídy D tisknul k jeho noze a vzlykal. Za daných okolností se Vyšetřovací Komise rozhodla agenta nijak za tuto ztrátu kontroly nepenalizovat.
Agent Strahm se potřetí pokusil dostat subjekt z vozu, tentokrát však s koordinovanou strategií. Za použití vysílaček komunikoval s agenty na příští stanici, a to i přes obtíže způsobené statickým rušením. Obě strany nahlásili, že slyšeli osobu na druhé straně mluvit tichým, malým hláskem jako vyděšené dítě a zároveň, že mluvili co možná nejhlasitěji, aby byli přes statiku slyšet.
V tomto bodě začal subjekt bít do dveří a křičet, že chce opustit vůz. Přestože s tím Agent Strahm sympatizoval, upozornil subjekt, že pokud bude pokračovat, budou mu podána sedativa. Zdálo se, že to v subjektu vyvolalo zatím nejsilnější rekci: podle Agenta Strahma uvedl: "Ne, tak to vše začalo. Osamělá jízda ve tmě napříč neznámými částmi země. Cestovatelé a poutníci. Ti, co nikam nepatří. Vždy jen usnuli s flaškou chlastu u pusy a, potěš pánbůh, když se vzbudili, pořád pokračovali. Nikdy nepřestali. Nechápete to? Probrali se, a i když spali jen pár hodin, pořád pokračovali dál do bůhvíkam…" Následně vyjádřil ochotu spolupracovat, schoulil se do klubíčka a pomalu se třásl.
Na další stanici do vozu přistoupili agenti Macabyern, Cinulure, Smith a Jacobs (doprovázeni Dr. Gunstherem, ředitelem projektu) a začali se tlačit davem směrem k Agentu Strahmovi a subjektu. I přes snahu zastrašit dav byl postup velice obtížný, dokud Agent Strahm nevystřelil do stropu s výhružkou použití smrtících prostředků. Cestující ve voze byli evakuováni a okolo subjektu byl umístěn ochranný kordon. Agent Jacobs nařídil strojvedoucímu, aby zastavil metro a nepokračoval; strojvedoucí se zdál zmaten, a tak vydal rozkaz, aby bylo metro odstřihnuto od elektrické sítě. Personál SCP Nadace v přestrojení za příslušníky Dopravního Inspektorátu následně evakuoval celý vlak, nástupiště a celou stanici.
Agenti Strahm, Macabyern, Cinulure, Smith a Dr. Gunsther se následně pokusili vyvést subjekt z vozu. Přes snahy vyvést, přemluvit a donutit subjekt vůz opustit, nebyl žádný pokus úspěšný. Agent Strahm se vzdal veškeré snahy poté, co Agent Smith pohrozil subjektu užitím smrtících prostředků, a začal křičet na své kolegy, že "se ničeho nedrží, ale v odchodu mu brání jakási zeď". Ostatní agenti byli tímto zmateni a tvrdili, že se subjekt křečovitě drží jedné z podpůrných tyčí. Za tímto názorem si stáli, dokud nebylo poukázáno na fakt, že taková skutečnost nebyla možná, poněvadž byly obě ruce subjektu drženy agenty.
Při posledním, zoufalém pokusu o extrakci subjektu se personál rozhodl rozmontovat vlak okolo subjektu za pomoci řezacích hořáků a dalšího nářadí. Agent Strahm zůstal se subjektem, zatímco ostatní opustili vůz, aby pomohli personálu s přípravou na dekonstrukci. Během přípravy se ve chvíli nepozornosti dveře vozu zavřeli a vlak se sám od sebe okamžitě rozjel. Agenti nebyli schopni vlak dohnat, dokud nezastavil na další zastávce, kde ho i přes odpor zaměstnanců okamžitě naplnili noví pasažéři.
Agent Strahm byl později nalezen na nástupišti 8 kilometrů od místa, kde byl naposled viděn, v komatózním stavu. Jeden konec pout byl stále připevněn k jeho zápěstí, avšak druhý byl prázdný. Krev nalezená na poutech patřila subjektu.
Dodatek 342 E: Třetí Experiment v Metru: Pravděpodobně kvůli traumatu ze ztráty Subjektu D-342-D se Agent Strahm dobrovolně nabídl jako testovací subjekt dalšího experimentu, a to pod záminkou, že někdo lépe obeznámený s našimi podmínkami a procedurami může poskytnout lepší komunikaci. O5-07 tento návrh po značném naléhání ze strany Agenta Strahma odsouhlasil. Agent Erin a Dr. Haber, dobří přátelé Agenta Strahma, ho na jeho cestě provázeli.
Cesta metrem započala vcelku normálně, avšak Dr. Haber si povšimnul, že oba agenti spolu zdánlivě sdílí lepší pochopení pro fenomén, kterým Strahm procházel, což byl pravděpodobně následek jejich blízkého přátelství. Empatie Agenta Erina dovolovala Agentu Strahmovi přetrvat po celou dobu cesty v příčetném stavu, a tak mohl subjekt v klidu a racionálně popisovat podivné události provázející cestu, aniž by prošel zhroucením lingvistických a mentálních funkcí. Z tohoto důvodu byl tento experiment nejpřínosnějším zdrojem informací a kompletní záznam událostí popsaných subjektem je možné nalézt v přiložené dokumentaci.
Důležitá poznámka: Agent Strahm se nijak nepokusil opustit vůz a ani na tuto možnost během cesty nepomyslel. Přijetí jeho osudu bylo pravděpodobně to, co mu dovolovalo odprosit se od možné mentální úzkosti, jak lze vyčíst z následujícího záznamu:
Dr. Haber: … Dobrá, máme, co jsme potřebovali. Teď se tě pokusíme dostat ven.
Strahm: Ne.
Dr. Haber: Co prosím?
Strahm: Je to moc riskantní.
Erin: Mohlo by nás to rozdělit nebo zranit. Víme, co se vždy stane. Něco špatnýho. To nehodlám riskovat.
Dr. Haber: Ale nevypadá to, že by se s ním něco dělo. Třeba je to vše jen věc vůle. Dost dobře se držíš, jsi klidný, vyrovnaný; neovládá tě to. (nadšeně) To je ono! Vše, co je potřeba, je silná vůle a nic ti v odchodu nezabrání…
Erin: Pokud to má být nějaký test, pak nebude tady, ale až na konci. Až tam nás bude opravdu potřebovat, až tam bude potřebovat naši podporu. Tam se to vše stane.
Strahm: (zůstává ticho)
Dr. Haber: Ale nemůžeme ho prostě jen tak nechat… Tady je stanice. Říkám, že bychom to měli alespoň zkusit… pro výsledky.
Strahm: (sklíčeně) Když je tak chceš, dostaneš svoje výsledky…
(V tuto chvíli se všichni tři vydají směrem ke dveřím.)
Dr. Haber: Kurva!
Erin: Pozor!
V tuto chvíli mrštil bezdomovec cestující s nimi Dr. Habera přes celou místnost a poškodil mu několik krčních obratlů, načež byl útočník čtyřikrát střelen do hrudníku Agentem Erinem. Nadační personál čekající na dalším nástupišti rychle oba z vozu evakuoval na nosítkách. Útočník během cesty na základnu zemřel, a přestože byl transportován ve vysoce zabezpečené sanitce, cestou skrze opuštěnou část města jeho tělo zmizelo, konkrétně pod ruinami starého železničního mostu.
Agent Erin vydal rozkaz na evakuování celého vlaku a uvedl, že bude v experimentu pokračovat sám spolu s Agentem Strahmem. Halucinace během cesty pokračovali: Agent Erin nahlásil problikávající stíny a zvláštní úkazy, zatímco Strahm uvedl závažnější halucinace, jako roztékání obličeje Agenta Erina odhalující rudé monstrum s rohy a kovy a další matriály roztékající se jako vosk, načež se měli začít všelijak formovat. Erin uvedl, že pro něj bylo nevídaně obtížně logicky myslet nebo se soustředit, avšak setrval, aby zlehčil průběh nastupující nepříčetnosti u Strahma.
Tento experiment vedl ke vzniku myšlenky, že subjekt cestuje dvěma oddělenými vlaky naráz: prvním, čtyřdimenzionálním vozem v realitě a druhým, takzvaným "stínovým vlakem", který se překrývá s tím prvním. Oba vlaky se tak pohybují stejnou rychlostí s tím, že cestující a personál vnímá do jeden či druhý do různé míry, dokud ten "opravdový" nedojede na konečnou stanici a přestane se pohybovat, přičemž "stínový vlak" stále pokračuje. Podle Agenta Erina krátce po dosažení konečné stanice začal být Agent Strahm pomalu unášen směrem k přední části vlaku, během čehož procházel pevnými materiály. Když na to byl Strahm upozorněn, začal utíkat směrem k zadní části vlaku. Poté, co dorazil k průchodu mezi třetím a posledním vozem, začal agent mlátit pěstí do vzduchu a sdělil, že se dostal na konec vlaku a nemůže dále pokračovat a že "se pohybuje a vyráží ze stanice". Agent Erin se pokusil Agenta Strahma zastavit, avšak podařilo se mu pouze shodit ho na zem. V tom bodě Strahm začal náhle zrychlovat a klouzal po břiše směrem k přední části vlaku. V koberci za sebou zanechával škrábance ve snaze zastavit onen nezvratný proces. Agent Strahm následně prošel dveřmi do kabiny strojvedoucího, kde okamžitě začal křičet v teroru.
Agent Erin uvedl, že v tuto chvíli vytáhl svůj služební revolver a pokusil se o terminaci Agenta Strahma z milosti, avšak tento pokus byl neúspěšný, poněvadž bylo sklo v kabině neprůstřelné. Poslední kontakt s Agentem Strahmem byl popsán následovně: "Jakési stvoření podobné obrovskému pavoukovi s čepicí průvodčího vzhlédlo od svých páček, obalilo Jerryho v pavučině jako kokon a vyhodilo ho z okna, jakoby nic nevážil." Ta kreatura následně pohlédla na Agenta Erina a přikázala mu, aby opustil vlak, načež Agent následkem zděšení ztratil vědomí. Agent Erin byl později nalezen schoulený do klubíčka v zadní části vlaku, kde opakovaně mačkal spoušť své prázdné zbraně a protáčel tím válec stále dokola a dokola, dokud mu nebyla zbraň zabavena příchozím personálem.
Dodatek 342 F: Doplňující Hlášení Doktora Gunsthera: Vytvořili jsme několik zkušebních situací, abychom se pokusili rozklíčovat parametry a spouštěče SCP-342. Jako první jsme využili soukromého autobusu, do kterého jsme posadili našeho řidiče a pouze jednoho pasažéra, zaměstnance Třídy D. Nic se nestalo, a to i přestože byl lístek před vstupem do autobusu natrhnut. Pokusili jsme se o mnoho podobných iterací stejného konceptu: subjekt nastupoval do autobusu spolu s dalšími agenty, a dokonce musel mít každý svůj lístek, aby se dostal do vozidla. Nechali jsme je o tom nahlas mluvit, a dokonce jsme jednomu agentu bez lístku zabránili ve vstupu. I přesto se objekt nezměnil do podoby lístku fiktivní dopravní společnosti, kterou jsme vytvořili.
Dále jsme vzali několik občanů neseznámených se situací a přidělili jsme jim dříve využité lístky. Objekt se znovu nezměnil a subjekt byl schopen vozidlo kdykoli opustit. Následně jsme vyměnili našeho řidiče za řidiče najaté z novinových inzerátů. Zpočátku se řidiči zdáli sebejistí a velice nadšeni z příležitosti, která jim byla nabídnuta, avšak jakmile vstoupil do autobusu (ať už prázdného, či plného) subjekt, začal se řidič zdát zmatený a tvrdil, že ovládání autobusu je na něj moc moderní či nové a že nerozumí palubní desce, také argumentoval, že "ve svém autobuse se cítí mnohem lépe a zvládá ho ovládat", i přestože se jednalo o stejný model. Pokusy o seznámení řidiče s metodami operování s autobusem selhali poté, co byl i volant řidičem označen za "moc komplikovaný".
Po tomto selhání bylo rozhodnuto, že bude řidičům dovoleno použít své vlastní autobusy. Pod rouškou vyšší vládní byrokracie byl s korporacemi a veřejnými dopravci dohodnut vymezený čas, při kterém by byl zastaven běžný provoz a subjekt by o samotě nastoupil do vozidla a později znovu vystoupil. Přestože ředitelé společností s tímto souhlasili, když nadešel čas uskutečnit experiment, řidiči odmítli měnit jejich rutinu "kvůli nějakým pidlookým hlavounům". Všichni řidiči pokračovali po určených trasách, přičemž tvrdili, že jsou až příliš vytížení nebo nemají čas jezdit po jiných trasách jen proto, že jim to někdo nahoře přikázal.
Nakonec byla s řidičem jménem Bucky Folsworth uzavřena dohoda, že by cestou po klasické trase nabral subjekt a v polovině cesty by se prohodil s jiným řidičem (z nadačního personálu). Folsworthovi byla nabídnuta značná kompenzace v případě úspěchu a výpověď z pracovní smlouvy v případě neúspěchu. Dále byl řidič instruován, aby byl nepřetržitě přítomen u vysílačky a aby zastavil na páté zastávce a nechal řídit jednoho z nadačních agentů. Když se nyní ohlédneme zpět, uvědomujeme si, že se nás ta jízdenka asi pokoušela dohnat dál a dál až na hranici, kterou nás po malých kouscích nutila překročit tím, že nás naváděla do situací, které byly cíli blízko, avšak postrádaly opravdový výsledek, dokud jsme onu hranici nepřekročili a nedovolili jsme jí stát se plně aktivní.
Když subjekt přicházel k zastávce, jízdenka se změnila, aby odpovídala vzhledu jízdenek pro dotyčné vozidlo. Po uvědomění, že se bude jednat o další pekelnou jízdu, několik členů našeho týmu zbystřilo a navrhlo, že bychom měli vyslat Agenta, který by subjekt doprovázel. Došli jsme k závěru, že nechceme narušit tak křehkou situaci, která by se mohla rozpadnou při sebemenším dotyku. Musím zde uznat své osobní selhání. Byl jsem zaslepen představou, že budeme mít jednoho z našich v čele celé situace a představou všech těch důležitých dat, která mohla být shromážděna.
Naneštěstí si naše touha po uchopení této jedinečné šance za pačesy vyžádala další vzácný život. Když dojel autobus na pátou zastávku, zastavil vozidlo tak, jak bylo dohodnuto. Avšak jakmile se řidič pokusil opustit své místo, brzdy vozidla selhaly, což vyústilo v to, že autobus ve vysoké rychlosti sjel z kopce, přičemž pod svými koly rozdrtil malou holčičku, která přecházela přes silnici. Zprvu jsme si mysleli, že se jednalo o pokus SCP-342 vymanit se z našeho plánu vyzrát na něj a nechat si subjekt pro sebe. Krátce na to jsme si však uvědomili, že to důležité není smrt nějaké holky, ale to, že se autobus stále pohyboval a Folsworth ho řídil.
Pokusili jsme se s Buckym spojit, avšak odmítal mluvit. Mysleli jsme si, že to bylo z viny, kterou cítil za smrt toho dítěte a strachu z následků této situace, a tak jsme se ho pokoušeli ujistit, že pokud teď zastaví, žádný trest ho nebude čekat. Tím jsme z něj dostali jedno prosté slovo: "Ne." Pochopili jsme, že na zastavení toho autobusu budeme muset využít fyzickou sílu. Díky rozmístění několika barikád a zastavovacích pásů byly protrženy dvě pneumatiky a autobus byl dočasně převrácen na bok. I přesto se mu však podařilo dostat se na dálnici, kde bylo pod silnicí na čas ztraceno. Když jsme ho znovu našli, řítil se v protisměru přibližnou rychlostí 210 kilometrů za hodinu. V tu chvíli se stal nebezpečím nejen pro subjekt, ale i pro všechny účastníky provozu.
Sdělili jsme místním policejním orgánům, aby se drželi zpátky a sami jsme autobus pronásledovali v autech a helikoptérách. Poslední informace ze rtů řidiče zněla: "Nehodlám zastavit. Jsem řidič, a tak dělám to, co umím nejlíp, řídim. To je můj úděl. Nepotřebuju se s nikým vyměňovat. Dostanu ho tam, kam jede!" Krátce na to autobus sjel z dálnice, kde pokračoval přibližně 10 vteřin, načež dopadl na silnici níže. Neví se, zdali se tak stalo úmyslně, poněvadž zatímco přejížděl ze strany na stranu a mířil ke svodidlům, byla řidičova hlava prostřelena odstřelovačem ve vzduchu. Podle hlášení explodoval, jakmile dopadl na zem, načež začal hořet. Nikdo tuto havárii nepřežil a mnoho těl nebylo nikdy nalezeno.
Hlášení jednoho z přihlížejících (šestadvacetiletá žena, která jela o dva pruhy vedle, po havárii skončila uvězněná hlavou dolů ve svém vozidle a utrpěla ránu do hlavy) bylo obzvláště zajímavé. Tvrdí, že viděla druhý identický autobus vyjet z kouře a zastavit vedle havárie. Dveře autobusu se následně s hlasitým zaskřípěním otevřeli a zůstali tak po dobu několika sekund, dokud z plamenů nevyšla hořící silueta lidského těla. Hořící osoba poté měla nastoupit do autobusu a sednout si, načež vozidlo plynule projelo zmatkem, který se na silnici zatím rozšířil a zmizelo.
Třikrát jsme se pokusili napodobit stejné podmínky (opravdové vozidlo, opravdoví pasažéři, opravdový řidič, který věděl, o co se jedná byl vázán dohodou), avšak tentokrát s vlaky. Také jsme měli agenty umístěné v každém vlaku. Avšak pokaždé se znovu a znovu opakoval stejný sled událostí: subjekt z nevysvětlitelných důvodů nastoupil do špatného (nezabezpečeného) vlaku, i přestože bylo zcela jasné, do kterého měl nastoupit. Nějakým způsobem se subjekt zapletl do davu a vstoupil do nesprávného vlaku bez našeho personálu, zabezpečení a speciálního vybavení. Přiložil jsem záznam mého asistenta, Dr. Habera (který se zotavil po jeho dřívější nehodě):
Dr. Haber: Dobrá, takže nastoupíš do támhletoho vlaku.
Subjekt: Ok.
Dr. Haber: Jenom předlož svůj lístek a nastup. Někde vzadu na tebe bude čekat muž v černém obleku.
Subjekt: Jo, chápu to.
Dr. Haber: Fajn, tak jdi… Ne! Máš jít doleva!
Dr. Rubert: Nenastupuj! Stůj!
Dr. Haber: Do prdele!
Dr. Rubert: Zatraceně! Subjekt ztracen… Sakra! Debilní zkurv…
Agent Ogel: COŽE!? Vy idioti, měli jste ho sledovat! Co jste tam, ksakru, dělali!?
Dr. Haber: Sledovali jsme ho, ale prostě jsme ho ztratili… kurva kurva kurva…
Dr. Rubert: Zbytečný plejtvání.
Dodatek 342 G: Pozastavení Testování: Nějakým způsobem se během nedávných experimentů zasekla hlava Dr. Habera ve dveřích, zatímco se pokoušel pomoct subjektu opustit vlak. Následkem rozjetí vlaku byla hlava Dr. Habera oddělena od těla přečnívající kamennou římsou. Z tohoto důvodu a kvůli dalším ohromným ztrátám na životech, které byly spojeny s každým běžným testem (jeden testovací subjekt na experiment) bylo rozhodnuto o ukončení výzkumu. Po neúprosném naléhání, O5-08 vydal Nařízení-62, které říká, že se žádné další týmy nesmí podílet na experimentování s objektem, nebude-li schváleno námi, nebo Radou O5. Rozhodli jsme se dát svolení pouze týmům, které přijdou se zcela inovativním návrhem na test, který dosud nebyl vyzkoušen, poněvadž stávající experimenty pouze plýtvají životy a nepřináší nám žádné nové informace.
Navíc několik civilistů mluvilo o jistém paranormálním úkazu: konkrétně šlo o jakýsi přízrak cestující ve vlacích, který nesl na klíně záhadný balíček velký asi jako lidská hlava. Vyslechli jsme několik svědků, avšak nehledě na sílu hypnózy či množství drog nebyli schopni poskytnout popis obličeje onoho přízraku. Tvrdili jen, že byl zakryt jakousi temnotou, nebo vůbec byli schopni říct, co se nacházelo od jeho ramen výše.
Dodatek 342 H: Výtažek z Osobního Záznamu Dr. Gunsthera: Doktor Joahnes Getrim dnes zmizel ze svého domu. Prostě tomu nejde uniknout.
Před rokem jsme se pokusili o jeden experiment. Během experimentu jsme chtěli zjistit, co se stane, pokud bude jízdenka uplacena, ale cestující s ní nenastoupí. Doktor Getrim se rozhodl, že právě on by měl být tím, kdo nechá jízdenku potvrdit a následně ji předá jednomu z agentů a odejde. Následně byl přesunut do speciální ochranné zóny, kde si začal psát deník svých prožitků. Deník (přiložený ke složce) popisuje těžkou úzkost, neurózu, strach a paranoiu. Trpěl nevysvětlitelnou fobií ze silnic a cest a často trávil celé noci v oblasti, aby nemusel odcházet.
Po několika týdnech, během kterých neopustil svou práci, což vyústilo v mentální a fyzické problémy, byl poslán na psychologické vyšetření. Zde zmínil svůj výzkum a poprosil o uzavření do karantény pro své bezpečí i bezpečí druhých, avšak způsob, jakým si karanténu vyžádal, postavil mnoho dalších zaměstnanců proti němu, a vyslal tak napříč kancelářemi vlnu znepokojení nad svým patetickým předváděním. Jeho taktika se obrátila proti němu a byl namísto toho přeřazen k nějakému drobnému projektu, který se ani přímo žádného SCP netýkal.
Celá skupina začínala mít po krk jeho pozdních příchodů, nadměrného pocení a neuhlazeného vzhledu způsobeného tím, že celou cestu do práce šel pěšky. Dále také odmítal pracovat v terénu, pokud to zahrnovalo transport jakýmkoli vozidlem a na konci směn žádal o svezení domů jak z osobních důvodů, tak proto, že jeho auto (zbrusu nový Mercedes) se vždy během cesty domů porouchal. Poté, co zaútočil na řidiče odtahové služby jeho vlastním montážním klíčem, když mu řidič nevrhnul, aby jel autobusem, byl propuštěn na dobu neurčitou a poslán do domácího vězení.
Dnes ráno byly na předměstské cestě u jeho domu nalezeny široké stopy pneumatik. Jeho žena ohlásila zmizení a uvedla, že slyšela svého manžela říct: "No, řekl bych, že je čas jít." Sousedi ohlásili, že byli probuzeni hlasitým zvukem otevírání dveří následovaným odjezdem velkého vozidla. Vedle silnice byl nalezen jeho kufr s oblečením. Přijal snad svůj osud natolik, aby si i zabalil? Tak nebo tak ho tam, kam jel, očividně nepotřeboval.
Dodatek 342 I: Výtažek z Osobního Záznamu Dr. Clefa: I když asi budu znít melodramaticky, SCP-342 konečně dohnalo svého nejstaršího úhlavního nepřítele.
Před třemi dny jsme s Dr. Gunstherem procházeli nějaké z jeho starých složek určených k archivaci a došli jsme ke složce SCP-342. Gunsther vyndal 342 z obálky a položil ho na svůj stůl, zatímco jsme spolu probírali historii objektu a Gunstherovy výčitky vůči počtu obětí, které zbytečně padly ve jménu tohoto výzkumu.
Naše diskuse byla vcelku rychle utnuta, poněvadž jsme na ten večer měli naplánovanou schůzku s Doktory Rightsovou a Kondrakim na představení hry "Repo: Genetická opera!". Povšiml jsem si, že byl Dr. Gunsther rozrušen krátce po předložení vstupenky u vchodu, načež mě požádal, abych šel napřed a zabral mu místo. Po chvíli za námi přišel a posadil se vedle. Během představení se zdál roztržitý a ve značném stresu. To jsem však původně přisuzoval reakci na groteskní vystupování herců.
Když jsme se s Rightsovou a Kondrakim odhodlávali jít do baru na skleničku, sdělil nám Doktor Gunsther, že přišel čas, aby odešel. Podal mi obálku a s varováním, abych na ni dával pozor, mi poděkoval za příjemný večer a popřál mi hodně štěstí do života. Následně si zavolal taxi, které zmizelo do noci až neobvykle rychle. Poté, co jsem otevřel obálku, všiml jsem si dvou identických vstupenek, obě na místo Dr. Gunsthera. Když jsme přišli blíže k baru s dvacetidolarovým kuvertem, jedna z nich se přeměnila na dvacetidolarovou bankovku.
Když jsem si uvědomil, co se právě stalo, ihned jsem vyběhl na místo, kde Dr. Gunsther nastoupil do taxíku, a běžel jsem směrem, kterým se taxi vydalo. Mí zmatení kolegové mě bezhlavě následovali. Cesta, kterou taxi jelo, byla, jak jsem zjistil, slepá ulička končící cihlovou zdí. Po Dr. Gustherovi nebyly od té doby ani stopy.
Zastávám se názoru, že SCP-342 na sebe vzalo podobu Gunstherovy vstupenky na muzikál, potvrdila se u dveří, a tím zpečetila jeho osud stejně jako u předchozích obětí. Když se při placení Dr. Gunsther podíval do peněženky, uvědomil si, co se stalo a vrátil se ke dveřím pro SCP-342. Vzhledem k historii SCP-342 se musel rozhodnout nás neinformovat o tom, co se stalo, aby nás zbavil potenciálního nebezpečí.
Když jen pomyslím na jeho statečnost a psychický tlak, který musel snést, aby zůstal klidný během muzikálu, přestože znal svůj nevyhnutelný osud, uvědomím si, o jak neocenitelný článek Nadace právě přišla. A z tohoto důvodu žádám o permanentní zapečetění této složky a zakázání jakýchkoliv dalších testů SCP-342.
Znepokojivý Vývoj: Dřívější hlášení indikují, že na sebe SCP-342 může vzít podobu pouze jízdenek pro hromadnou dopravu. Avšak během tohoto incidentu na sebe vzalo podobu vstupenky na muzikální představení. Chápu, že je v Nadaci skupina, které by chtěla ve světle nového objevu tuto složku znovu otevřít a zahájit testování s objektem. Další informace budou dostupné, jakmile bude rozhodnuto.