Takže. Píšu tento dokument, který je předpokládám můj pomalý úpadek do šílenství. Nemůžu být TAK špatný navigátor a přesto, když toto píšu, tak jsem byl jsem v Ikeji uvězněn už 2 dny. Po celou tu dobu jsem nespatřil jiného člověka. Nejprve jsem si myslel, že je to nějaký žert. Přestavte místo na bludiště, vyveďte všechny lidi, zjistěte jak dlouho potrvá, než se ztratím, a pak se všichni dobře bavte. Uvědomil jsem si, že tomu tak nebylo, když jsem se snažil vrátit zpět. Všechno se změnilo, takže jsem skončil ztracený. Místo východu byla jen řada poliček na knihy.
Takže jsem uvězněný v Ikeji. Zní to jako začátek špatného vtipu. Světla zhasla v 10:00. Skoro mi to způsobilo zasraný infarkt. Hlasité “THUNG” a pak se vše ponořilo do tmy. Tohle místo je plné postelí a můj telefon má svítilnu – ale žádný zatracený signál – tak jsem našel postel a šel spát. Většinu následujícího dne jsem strávil hledáním cesty, bohužel bez úspěchu. Objevil jsem restauraci, co servíruje ty masové kuličky, tak alespoň nebudu hladovět. To je pravděpodobně příležitost k vtipu. Každopádně, byly ještě teplé a čerstvé, ale neviděl jsem nikoho, kdo by je mohl uvařit. Šel jsem zpátky do postele předtím, než se světla znovu vypnou, protože je potom příliš velká tma na to, abych ji hledal.
Je 9:10. Světlo se vrátilo před chvílí. Jsem si jistý, že jsem prohledal celou oblast kolem a východ tady zjevně není, takže si vyberu směr a budu doufat v nejlepší.
3. den mého tajemného dobrodružství v magické Ikeji. Kdybych si nebyl jistý, že předtím bylo něco vážně divné, bude teď už bych si jistý určitě byl. Šel jsem po dobu 3 hodin nebo i více pouze rovně (vložte zde Ikea vtip), než jsem narazil na žebřík vedle jednoho z obrovských regálů, které zde mají. Vylezl jsem na něj a zdá se, že se toto místo jen pořád roztahuje. Stejně jako ta scéna ze Lvího krále, akorát místo stromů a trávy byly všude police, stoly a další nesmysly. Nedaleko jsem spatřil nějakého člověka, tak jsem k němu zamířil.
Nejprve jsem si myslel, že to je zaměstnanec – měl uniformu. A sakra, byla to šeredná příšera vysoká 7 stop (2,1 m) s dlouhýma rukama, měla krátké nohy a žádnou tvář. Ta zatracená věc mě naprosto ignorovala a bez očí a uší jsem si ani nebyl jistý jestli vůbec věděla, že tam jsem. Přemýšlel jsem, jestli bych na sebe nemohl nějak přilákat jeho pozornost, ale jeho ruce byly dost velké na to, aby v nich hravě rozdrtil meloun, takže jsem na to radši hned zapomněl. Stále jsem šel za ním a nakonec jsem ho ztratil, takže jsem se rozhodl pokračovat ve vlastní cestě.
Každopádně, dneska večer nebude komfortní postel. Vypadá to, že jsem vstoupil do oddělení Neskutečně Tvrdé a Špičaté stoly. Hádám, že se budu muset spokojit s ubrusy. Baterie telefonu mi došla během dne. Stejně nefungoval, ale mám pocit, jako bych právě ztratil nějakou životně důležitou věc.
Viděli jste někdy jednu z těch kreslených pohádek, kde postavy procházejí dveřmi v chodbě a najednou vyjdou z jiných dveří ve stejné chodbě? Právě teď se tak cítím. Neviděl jsem nic jiného než tu jednu stejnou knihovnu po dobu 2 dnů. Jen další řada po řadě. Chci říct… no tak! Mám rád knihy stejně jako jiní chlapi, ale tohle už je moc. Stále se pohybuji dopředu, a vidím, jak mě míjí cedule nad hlavou. Škoda, že na žádná z nich neříká “Východ”.
Nejsem si jistý, na koho jsem se touto otázkou obrátil. Řekněme, že to byl nácvik na autobiografii, kterou budu psát, když se odsud dostanu. Bude se jmenovat “Můj naprosto normální výlet do běžné staré Ikey”.
Jestli se někdy dostanu ven z
Konečně jsem našel další lidi! Jo, ukázalo se, že nejsem jediný chudák, který tu uvázl. Hádám, že to je pro mě dobře. Moje 6. noc tady, 2 z těch zaměstnaneckých věcí na mě ve tmě přišli. Bylo to odlišné od mého prvního setkání s nimi, ale furt to bylo na palici. Slyšel jsem, že přicházejí, hezky a zdvořile říkali, že obchod je zavřený a že musím opustit budovu. Nejsem si jistý, která část byla divnější; že nemají ústa, nebo že se mě zřejmě snaží zabít, když to říkají. Naběhli na mě jako divocí psi.
Vzal jsem nohy na ramena. Ve tmě jsem sprintoval skrz Ikeu jako nějaký šílenec. Spatřil jsem to, když jsem překonal další řadu těch obřích regálů, osvícené svítilnami a světlomety. Vybudovali zde celé město! Masivní stěna postavená z polic, postelí a stolů a všeho ostatního. Přísahám bohu, že to byla ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy v životě viděl. Každopádně myslím, že mě viděli přicházet (nebo možná zaslechli moje holčičí mužské výkřiky strachu), protože měli otevřenou bránu a 2 lidé vevnitř tam na mě mávali. Slyšel jsem pracovníky, jak bouchly do brány za mnou poté, co ji uzavřeli, i přes to nás stále zdvořile informovali o tom, že obchod je nyní uzavřen. Nakonec ale odešli pryč.
Říkají městu Ztráty, protože to je na napsané na ceduli visící ze stropu přímo nad ním. Ztráty a Nálezy. Vše v noci svítí díky světlům, které našli a zapojili do elektrického vedení. Jsou zde postele, jídlo a lidé. Přes 50 skvělých lidí s pravidelnými končetinami a plným souborem obličejových rysů. Dnes je tady moje 7. noc a první, co jsem nestrávil ve tmě. Celý týden žiju v Ikeji. Asi to teď někde dávají v televizi.
Teď, když jsem kolem jiných lidí, začínám se cítit normálně. Možná, že normální není to správné slovo. Ale po týdnu, během kterého mi dělaly společnost jen mé vlastní kroky, jsem si byl stále více jistý, že zešílím. Že jsem někde v nějakém vypolstrovaném pokoji a bouchám tam hlavou o zeď. Ale ne, cítím se duševně naprosto zdravě, moc děkuji!
Zdá se, že tu jsou další města. Některá s více lidmi, některá s méně. Trochu mě to udivilo – jak může tolik lidí zmizet, aniž by si toho někdo všiml. Určitě by si někdo všiml, že každý, kdo jde do Ikeji prostě zmizí. Nebo možná ne všichni. Možná jsme jen šťastlivci.
Lidé tady nazývají ten strašidelný personál jen “zaměstnanci”. Zdá se, že jsou během dne v pohodě, když si dělají svoje vlastní věci a chodí po uličkách. Jakmile však světla zhasnou, tak zešílí. Takže během dne chodí lidé hledat jídlo, vodu a vše, co potřebují. Zjevně existují restaurace a obchody, které se nějak zásobují. Nikdo neví jak. Možná to dělají zaměstnanci. Zdá se, že ve své práci nejsou příliš dobří, protože zásobování potravinami někdy trvá určitou dobu, což znamená, že jídlo musí být rozděleno. Možná, že kdyby nebyli tak zaneprázdněni pronásledováním lidí ve tmě, mohli by toho udělat víc.
Každopádně, když nastane noc, zaměstnanci se zblázní a všichni se drží uvnitř hradeb. Zjevně je to tady všudy stejné, bez ohledu na to, kde jsme. První-Ikea, ze které všechny ostatní vzešly. Nebo možná jsme všichni jen v normální Ikeji a toto všechno je jen sen, způsobený nudnou nudou. Kdo ví.
Jsem zde 10 dní. Většina lidí, kterých jsem se ptal jak dlouho tu jsou řekli, že už to dávno přestali sledovat a jeden chlapík, Chris, řekl že tu už strávil roky.
Roky.
[NEPOUŽITELNÉ ČMÁRANICE]
Zřejmě se objevují pověsti lidí, kterým se podařilo dostat ven. A lidi, kteří viděli východ, jen jim náhle zmizel před očima. Mám pocit, že jim nikdo nevěří, ale já ano. Trochu to vysvětluje jak jsme se tady v první řadě zasekli. A… No ták! Příšery ve formě zaměstnanců, řada po další nekonečné řadě kvalitního švédského nábytku… Nevím proč by mělo být tak těžké uvěřit v mizící dveře.
Každopádně dnes jsem šel ven hledat jídlo v nedalekém obchodě se Sandrou a Jerrym. Jakmile se naučíte poznávací body tohoto místa, není to tak těžké se v něm orientovat. Cedule nad hlavou hodně pomáhají, ale existují i jiné; v dálce se obrovská část obřích regálů zhroutila proti sobě a cestou na východě (všichni předpokládají, že je to na východě – zdá se, že Ikea neprodává kompasy) je nějaká věž, která vypadá jako ze dřeva a dosahuje až ke stropu. Možná se pokoušeli prolomit střechu. Rozsvítí se v noci, takže tam musí být lidé, ale je zřejmě několik dní pěšky daleko (což znamená, že musí být na míle daleko), takže nikdo to opravdu neví jistě. Zdánlivě jsem měl neuvěřitelné štěstí, že jsem týden odpočíval na volném prostranství, aniž by mě personál roztrhal na kousky. To jsem já. Šťastlivec, šťastlivec, šťastlivec.
Našli jsme nějaké jídlo v obchodě. Hádám, že ho zaměstnanci beztak znovu doplňovali v noci, což od nich bylo hezké. Na zdi byl telefon, takže jsem si myslel, že to zkusím. Na druhém konci zazněl hlas, ale mluvil jen nesmysly. Náhodná slova bez významu. Viděli jste někdy video s někým, kdo má afázii? Zní to takhle. Neodpověděl mi, když jsem s ním mluvil stejnou řečí. Sandra říká, že všechny telefony jsou stejné.
Jejda, zase se ptám na otázky časopisu.
Minulou noc jsem přemýšlel. Strop na tomto místě je dost vysoký, až někdo může říct, že je nekonečný. Nemělo by tam být nějaké počasí? Jsem si jistý, že jsem četl o nějaké budově NASA, která byla tak velká, že měla své vlastní počasí, s mraky a podobně. Toto místo je rozhodně větší než to, ale teď, když o tom přemýšlím, jsem si jistý, že jsem nikdy neměl pocit, že by se zde změnila teplota.
Přidám to do Velkého Seznamu Podivných Sraček.
Minulou noc “zaměstnanci” zaútočili na Ztráty. Muselo to být 20 nebo 30 z nich. Klidně nás žádali, abychom opustili obchod, zatímco se pokoušeli rozbít hradby z nábytku a polic holýma rukama. Zdá se, že k tomu dochází pravidelně, takže je na to každý připraven. Nože z restaurací, čepele ze sekaček na trávu, požární sekyry. Jeden chlap, Wasim, dokonce vytvořil funkční kuši. V každém případě stěny v sobě mají díry, kterých jsem si předtím nevšiml, právě proto, abychom se mohli bránit útočícím “zaměstnancům”. Zabil jsem jich pár. Nezdá se, že by krváceli, což je divné, ale umřou stejně snadno jako obyčejný člověk, jakmile do nich začnete dělat díry.
Ráno jsme těla museli odtáhnout pryč. Zdá se, že mrtví přilákají během noci další, takže jsme je museli dostat daleko od Ztrát. Máme pár košíků na kolečkách, které používají k přesunu velkých boxů kolem nás, tak jsme je naložili a převezli je do Dodávek. Očividně tu lidi prostě pojmenují všechno, podle toho, co nad tím visí za ceduli.
Dodávky byly příšerný. Byly tam stovky, možná i tisíce mrtvých “zaměstnanců”. Nepáchlo to tam, což bylo doslova požehnání. Díky tomu, že nekrvácejí, ani nehnijí. Moje zvědavost mě přemohla a když jsme je vykládali, tak jsem se podíval na jednoho z těch nejpobodanějších. Jsou jen kůže, nebo něco co vypadá jako kůže. Celé jejich tělo je z kůže. Žádný sval, žádné kosti, žádné orgány. Jsou opravdu živí? Zdá se, že mají kosti, když se pohybují a buší nám na hradby. A jsem si jistý, že jsem cítil více, než jen odpor kůže, když jsem do nich v noci bodal nůž. Možná se jim něco stane, když umřou. Hádám, že je to další věc na neustále rostoucím seznamu Podivných Sraček, které se tady dějí.
Něco mě napadlo, když večer “zaměstnanci” zase zaútočili. Pokaždé, když vidíte takovou situaci v televizi, nebo ve filmu kde je konec světa, nebo jak jsou všichni uvězněni na ostrově, nebo cokoli jiného; jakmile lidi začínají vytvářet skupiny, vždy se zdá, že se snaží získat kontrolu nad ostatními. Boj o jídlo, nebo dominanci, nebo cokoliv jiného. To se zde nestalo. Zjevně lidé z jiných měst přijíždějí čas od času k nám, jen aby se ozvali, nebo obchodovali. Ale všechno je vždy srdečné. Přátelské, vyrovnané. Možná hrozba “zaměstnanců”, nebo možná neustálé zásobování v obchodech způsobuje, že tu toho není moc, za co byste museli bojovat.
Možná, že lidé jsou prostě lepší než, jak je obecně známo. To je pěkná myšlenka. S tou jsem spokojen.
Dnes odpoledne se u brány objevilo dvanáct lidí z města, nazývaného Košíky. “Zaměstnanci” zjevně prolomili stěny a roztrhali město. Těchto 12 lidí jsou jediní přeživší z více než sta. Vřele jsme je nechali u nás. Ještě jeden bod v tabulce pro slušné chování. Později jsem se zeptal, jestli někdo ví, kolik takových měst je. Povedlo se nám dát dohromady více jak dvacet jmen. 20 měst naplněných lidmi a kdo ví, kolik jich ještě je.
Motto tohoto místa by mělo být “Jak je to vůbec možné?”. Určitě někdo, musí hledat ty tisíce lidí, kteří jsou tady jsou.
Jsem tady už déle jak 2 měsíce. Moc se toho nezměnilo. Objevilo se pár nových lidí, se stejným příběhem jako my ostatní. Pěkný malý výlet do Ikeji a najednou jsou uvězněni v Billyho knihkupectví Beztvářových Oblud. “Zaměstnanci” zaútočí na Ztráty jednou, nebo dvakrát týdně. Zabíjíme je a odvážíme těla, někdy některým z nás ublíží. Před pár týdny zabili jednoho chlapíka, který se jmenoval Jared. Upřímně to bylo hrozné. Ukázalo se, že normální lidé stále krvácejí, i když “zaměstnanci” ne. Dělali jsme co jsme mohli, ale nikdo z nás není doktor.
Jared byl dobrý kluk. Zasloužil si něco lepšího. My všichni tady.
Po pár dnech mě napadlo, že nikdo z nás opravdu nehledal cestu ven. Asi to je jedno. Stejně ani nevím, kde bychom měli začít.
Dnes se objevila jedna z těch čtyř-vrtulových věcí s připojenou kamerou. Myslel jsem, že to znamená, že nás někdo konečně hledá, že je na cestě. Ale, není to poprvé, co se to stalo. Totéž se stalo před několika měsíci a všichni jsou stále tady.
Nemám ponětí jestli nás viděla. Nezastavila se, kdyby nás viděla? Jen letěla dál, potom jsme ji už neviděli.
Poznámka: Na základě času obnovy časopisu se tato položka přibližuje vztahuje k našemu prvnímu úspěšnému testu, během kterého byl vyslán dron do SCP-3008-1. Analýza záběrů ukazuje zděné sídlo pod označením “Ztráty a Nálezy”. Pokusy o znovu-nalezení sídla selhaly. Původ prvního spatřeného dronu je neznámý.
Dnes u večeře jsem začal mluvit s lidmi o věcech, které jim chybí. Pravděpodobně to nebyl nejlepší nápad. Všichni vypadali docela sklesle. Spousta lidí má rodiny. Manžely, manželky, děti. Psy. Franklin má zřejmě lamu, přestože si nejsem jistý, kde ji koupil.
Ale zdá se, že zde někteří lidé mají velké rozdíly ve znalostech. 3 z nich nikdy neslyšeli o Mezinárodní vesmírné stanici, 2 z nich zřejmě mysleli, že ████ █████████ byl premiér a jeden z nich zjevně nikdy neslyšel o Soše Svobody. Já jim věřím. Vypadali stejně zmateně jako my ostatní.
Čím více jsem o tom přemýšlel, tím více jsem si začal vyjasňovat několik věcí. Co když důvod, proč nikdo nehledá všechny naše nezvěstné lidi je, že jsme všichni nepřišli ze stejného místa. To bude znít divně (možná toto by to mělo být motto tohoto místa), ale co když všichni lidé pocházejí z různých dimenzí? Realit? Jakkoli to nazveme. Viděl jsem spoustu televizních pořadů. Sarah pochází z místa, kde není Socha svobody. U Wasima nemají vesmírnou stanici. Pokud všichni tady přišli z různých míst, a to i z těch, které vypadají totožně, nebude tam žádná obrovská panika z pár pohřešovaných osob. Žádné hromadné hledání. Byli bychom jen tečka. Jedna pohřešovaná osoba ve světě neustálých zpráv.
Dobře. To byl zábavný myšlenkový pochod.
Jen jsem si uvědomil, že včera to bylo šest měsíců od mého příchodu na toto místo. Zajímalo by mě, jestli Ikea prodává slavnostní čepičky. Rutina tady zůstává víceméně stejná. Jednou za pár týdnů se objeví pár nových lidí. Zásoby potravin se pohybují nahoru a dolů, ale nikdy jsme neměli vážný nedostatek. Občas přijde návštěvník z některého z okolních měst, obvykle Pokladen nebo Uličky 630. Občas se navzájem scházíme, příležitostně obchodujeme se zásobami, pokud se někdo dostane na dno. Je to trochu uklidňující. Připomínka, že nejsme sami, nějaký malý záblesk civilizace. Někdy přinášejí zdravotní potřeby. Zřejmě je několik měst dolů od Pokladen lékárna, která se znovu zásobuje každou chvíli a pak se tamní podělí o co mohou. Nikdy předtím jsem o farmě lékárně Ikea neslyšel, ale neměl bych být překvapený, kdyby někdo narazil na IKEA – Umělé Laboratorní Pěstování Orgánů. To by vysvětlilo zaměstnance.
Když hovoříme o našich přátelích bez tváře, tak jejich útoky se v poslední době zhoršují. 3 nebo 4 krát týdně, s dvojnásobným počtem “zaměstnanců”. Nevím, odkud všichni pocházejí, nebo proč se útoky zhoršují. Snažili jsme se jednoho před několika týdny sledovat, já a Sarah. Chtěli jsme vědět, jestli jdou zpátky do místnosti pro zaměstnance, nebo tak něco. Nezdálo se, že by někam šli, jen náhodně prochází uličkami. Museli jsme se vrátit dřív, než jsme na něco přišli.
Zpevňovali jsme zdi a snažili jsme se je vylepšit. Samozřejmě jsme neměli nedostatek materiálů. Wasim udělal více kuší, ale jde to docela pomalu.
Škoda, že Ikea neprodává zbraně.
Poznámka: V časovém rozmezí, které je uvedeno v tomto zápise nevstoupil do SCP-3008 v Oblasti-██ žádný nový personál.
Útoky se nyní zhoršují. Jsou téměř každou noc a s tak velkým počtem zaměstnanců, že těla se téměř hromadí dostatečně vysoko, aby ostatní mohli vyšplhat přes zdi. Myslím, že máme vážný problém.
Ztráty jsou
Myslím, že Ztrátám odzvonilo. Včera večer jsme na tom byli hodně špatně. Nemáme moc obětí, ale zdi jsou zničené. Nakonec jsme zjistili, proč se také útoky zvětšily. V krabici s náčiním se nacházel kus “zaměstnance”. Nemám ponětí, jak se to stalo, ale zdánlivě se jeden kus chová stejně jako celé tělo. Je pozdě. Je tu příliš mnoho těl, abychom je stihli odtáhnout, a přesto měli ještě čas na to, abychom zpevnili zdi před nocí. Candace svolala schůzku. Mám podezření, že se bude hovořit o opuštění Ztrát, možná se pokusíme získat útočiště u Pokladen, nebo tak něco.
Je už pozdě. Nemyslím, že budeme mít čas, abychom to stihli. Možná někteří z nás budou. První týden ve tmě jsem byl v pohodě. Ale mohu mít stále jen štěstí.
Hádám, že to celé píšu jen pro pocit zakončení. A pro mě, nebo pro každého, kdo to najde. Pokud se jedná o poslední zápis, tak doufám, že ten, kdo to čte, je zvenčí.
Můj největší strach? Jestli dnes večer umřu, tak se tu ráno znovu probudím.
Poznámka: Toto je poslední záznam. Předpokládá se, že když se skupina pokoušela dosáhnout osady “Pokladny”, byl autor oddělen od zbytku své skupiny kvůli útoku SCP-3008-2, při útěku našel východ a opustil budovu.
