[Začátek Záznamu]
Dr. Howard: Dobrý večer, SCP-2287.
SCP-2287: Zdravím, Dr. Howarde. Co je —- další poslechové experimenty?
Dr. Howard: Ne, dneska to vlastně bude spíše rozhovor. Pro začátek by nás zajímalo, co byste nám mohl říct o Dr. Wondertainmentovi.
SCP-2287: Oh. No, dobře, řeknu vám, co můžu, ale nikdy jsem jí vlastně neviděl. Jsem tak trochu slepý.
Dr. Howard: Ale komunikoval jste s ní?
SCP-2287: … s kým? Ou, myslíte s doktorem Wondertainmentem? Jasně, za mě je to sakra milej chlápek. Měl pár vážně šílených nápadů. Třeba to, co měl v plánu pro mě bylo —
Dr. Howard: Počkat, počkat. Nejdřív jste mluvil o 'ní', a pak jste mluvil o 'něm'?
SCP-2287: … cože?
Dr. Howard: Nejdřív jste mluvil o Doktorce Wondertainmentové a pak o Doktoru Wodertainmentovi.
SCP-2287: Já… Já nechápu, co tím myslíte? Jako… Doktor Wondertainment jako opravdový člověk? O čem to mluvíte? Dost mě matete, doktore.
Dr. Howard: Ale říkal jste — ne, omlouvám se, musel jsem se přeslechnout. Moje chyba.
SCP-2287: No, dobře. Na chvíli jste byl úplně mimo, doktore. A to o mě říkají, že ztrácím hlavu, ha!
Dr. Howard: <odkašle si> Inu, ehm, když pracujete pro Nadaci delší dobu, dostanete se do mnoha situací, které absolutně nedávají smysl. Mluvil jste o plánech, které pro vás Wondertainment měl?
SCP-2287: Oh, ano. Správně. No, víte, jak během každoročních svátků se prodávají produkty s jejich tématem?
Dr. Howard: Ano…
SCP-2287: No, tak já jsem Halloweenský speciál. Chápete?
Dr. Howard: To je všechno?
SCP-2287: Ano. Podle toho, jak jsem to slyšel, měla být na Halloween původně Sladká, ale… nevím nějaký korporátní sračky, vedoucí sabotující se navzájem… víte jak to chodí. Takže já jsem vlastně PLÁN B: posadíte mě na verandu, budu tam hrát mrtvého a pak když přijdou děti, WOOOO, proberu se a zamávám na ně rukama, ukážu jim svůj pahýl, koukejte, podívejte se všichni, BEZHLAVÉ monstrum, začnu s sebou škubat RARGH RARGH… a je to. Mr. Bezhlavý Doktora Wondertainmenta, strašidelná zábava pro celou rodinu!
Dr. Howard: Aha. A jste tedy "Zábava pro celou rodinu"?
SCP-2287: Inu… myslím si to. Alespoň z většiny ano. Tedy, jo, lidem jsem se líbil. Což je super, nechápejte mě špatně! Jen jsem se do toho nikdy moc nedostal, chápete? Sedím tam, zvednu se, stojím tam, zamávám rukama a to je tak nějak ono. Ale… lidi se báli a bavili se… to mi stačí. Nebo stačilo… docela, dokud jste mě vy nechytili. Mohlo to být horší.
Dr. Howard: Bavilo vás bavení lidí? Chybí vám to?
SCP-2287: Jo, rozhodně. Jasně, někdy to bylo trochu nudný, když jsem tam musel sedět, čekat na lidi, ale bylo super pozorovat reakce těch lidí… hlavně na Halloween. Je vtipný, jak lidi považují strašidelné věci za vtipné, ale jen jeden den v roce. Nezáleží kolik nudných let prožijou, stejně změní názor jen na jeden den v roce.
Dr. Howard: Jste tedy jediný… no, jediný na nějaký svátek laděný… eh…
SCP-2287: Hele, klidně můžete říct "Malý Gentleman", nevadí mi to. Je to to, co jsem.
Dr. Howard: To asi ano. Já jen… zní mi to vágně dětinské.
SCP-2287: Tak nás nazval Doktor Wondertainment, takže se tak jmenujeme. Ale no, jsem jediný svátečně laděný Malý Gentleman. Zprvu Doktor plánoval mít nás víc — pamatuju si, že měla nápady třeba na Mr. Ramadána, Ms. Maslenicu, Mr. Diwali, Ms. Jom kipur a Mr. Hogmanay — ale nikdy žádné z nich nevytvořila, jen mě.
Dr. Howard: Jak se ohledně toho cítíte??
SCP-2287: …Abych byl upřímný, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Nejspíš si prostě myslel, že já budu zajímavější, když budu jediný. Nebo možná jen změnil názor na svátečně laděné produkty. Mění svoje názory fakt často. Co asi vznikne, když máte několik korporátních kreténů, co si konstantně jdou po krku? Možná i proto jsem Mr. Bezhlavý, strašidelná Halloweenská zábava pro celou rodinu!" a ne Mistr Halloween.
Dr. Howard: Považujete sám sebe za strašidelného?
SCP-2287: Sám sebe vnímám jako někoho, kdo přináší překvapení a vzrušení. Když se vyděsí, znamená to, že dělám dobrou práci. I když… poslední dobou to bylo trochu těžší: Doktor pracuje sám a neuvědomuje si — nebo neuvědomovala si? — kolik dětí v dnešní době nosí brýle, kdykoliv si projdu takovým rokem, plným kamer a všeho, je ten efekt vlastně zkaženej. Tedy, ano, pořád jsem strašidelný Mistr Bezhlavý, strašidelná Halloweenská zábava pro celou rodinu!, ale není to pro ty lidi prostě taková sranda, když z toho se mnou neztrácí hlavu.
Dr. Howard: Nalezli jsme vás ve Wisconsinu, mohl byste nám říct, jak dlouho jste tam byl?
SCP-2287: Tam, kde jste mě našli? Inu, strávil jsem tam pár let s jednou rodinou — myslím, že ty roky byly po sobě jdoucí, ale ruku do ohně bych za to nedal… Jsem si jistej, že byly roky, kdy jsem s nimi ještě nežil — znáte ten první divnej rok na novým místě, ne? Většina z nich mi připadala právě taková. Každopádně ta rodina mě měla převážně na půdě, která byla… no, byla tichá. Pamatuju si, že jsem občas slyšel nějaké zvuky zespoda, když ta rodina byla dost nahlas, ale většinou tam bylo ticho. Docela jsem si zvykl i na ten zápach — byly tam plísně, prach, staré papíry a znáte ten zápach kovových trubek, když se zahřejou? Přesně tak to tam smrdělo. Snesli mě vždy na Halloween a pak mě zas vrátili nahoru. A pak jednou na Halloween si pro mě nepřišli. Vím, že ten rok byl určitě další rok. Ani další rok si pro mě nepřišli. Ani ten další… a to už jsem se o ně začal bát, takže jsem sešel dolů a nikoho jsem nenašel — Prohmatal jsem celý dům, ale všechen nábytek byl taky pryč. Možná se přestěhovali a zapomněli na mě?
Dr. Howard: A to vás dovedlo k toulání se po ulicích města?
SCP-2287: Jop. Čekal jsem tam pár týdnů a pak nějací lidé otevřeli dveře na verandu, kde většinou byla mísa se sladkostmi, a šli dovnitř — nepoznal jsem jejich hlasy ale obecenstvo je obecenstvo, ne? Takže jsem sešel dolů a… no, začli trochu vyšilovat. Tedy, jsem zvyklej slyšet lidi křičet, ale ne takhle. Jedna z nich měla… jak se to jmenuje? Kovová věc, drží se v ruce, dělá takovej bouchavej zvuk, kterej smrdí chemikáliema a ubližuje to lidem.
Dr. Howard: … pistole?
SCP-2287: Okey. Jedna z nich měla pistoli, což jsem zjistil, až když jsem k ní přišel a pokusil jsem se jí šáhnout na obličej — což, uznávám, nebyl zrovna dobrý nápad, ale, no, byl jsem hrozně osamocený a myslel jsem, že by možná mohla být jedna z té rodiny, chápete? Jasně, měl jsem se nejdřív zeptat, ale byl jsem prostě osamocený a byl jsem nadšený, že za mnou někdo přišel a myslel jsem, že to je možná někdo, koho znám. Ale nebyl a pak už se ozýval jen křik a zvuky pistole — a tohle byl špatný křik. Nebyl to ten zábavný dětský, to vám povídám. Najednou jeden z nich ležel na zemi a divně smrděl, to znamená, že zemřel, že? Jeden z nich byl mrtvý a zbytek utekl pryč. Ale nechali otevřené přední dveře, a tak jsem si řekl, že je nejlepší čas vyjít si ven. Takže si tak chodím po ulicích a všude jsou auta a ta na sebe vzájemně troubí a dělají ty zvuky bourání do sebe, sklo se tříští a je tamhodně křičících lidí — a znova, tohle je ten špatný křik. Ale pak jsem si vzpomněl, že většinou je poblíž domu park, a tak jsem doufal, že když půjdu tam, mezi všechny ty keře a tak, mohl bych se tam schovat, aspoň bych se vyhnul potížím. Takže jsem se tam dostal a pamatuju si, jak jsem si říkal, že kdybych se dostal k Doktorce Wondertainmentové, mohla by to všechno napravit, pomoct tomu cápkovi v domě nebýt mrtvý, zjistit, co se pokazilo, kam odešla ta rodina nebo mi najít novou rodinu? A, um, v tu chvíli jste mě tak nějak našli. Neposlala vás, abyste mě našli, nebo?
Dr. Howard: Ah, ne, zachytili jsme několik policejních hlášení.
SCP-2287: Oh.
Dr. Howard: Řekněte mi, proč jste se nevrátil do toho domu na půdu?
SCP-2287: Um. To je trochu trapné. Tak trochu jsem… když jsem se dostal na ulici, mezi všechna ta auta? Trochu jsem se ztratil. Ztratil jsem přehled. Nejsem zvyklý být na místech větších než dům a dvorek! Nejspíš jsem mohl najít cestu zpátky do domů, jen kdyby tam nebylo tolik křičících lidí a bourajících aut, začal jsem taky panikařit, takže jsem prostě jen šel na místo, které znělo jako, že tam nejsou žádné budovy.
Dr. Howard: Ah, chápu. A proč jste se nepokusil odejít dřív?
SCP-2287: Inu, přední dveře nebyly otevřené.
Dr. Howard: Ne, já myslím, proč jste čekal tak dlouho, než jste vůbec sešel dolů? Než jste se rozhodl, že je možná něco špatně, když jste byl nahoře tak dlouho sám?
SCP-2287: Oh. No, hádám, že mě to moc nezajímalo. Prostě jsem jen… přemýšlel. Půda byla vážně tichá a ten smrad nebyl tak špatný. Dobře se tam přemýšlelo. To je něco, co dělám docela často, víte? Když čekám. Moc toho dělat nemůžu.
Dr. Howard: A o čem přemýšlíte?
SCP-2287: Jen… o věcech. Obecně o věcech, o světě, jaký by mohl být, jaké to je být mnou. O ničem specifickém, řekl bych.
Dr. Howard: Ale… tři roky?
SCP-2287: Jo? Proč?
[Konec Záznamu]